ECLI:CZ:NS:2018:33.CDO.2182.2016.1
sp. zn. 33 Cdo 2182/2016-142
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně TRIFF s.r.o., se sídlem v Brně, Čápkova 12/4, identifikační číslo osoby 269 19 982, zastoupené JUDr. Milanem Zábržem, advokátem se sídlem v Brně, Veveří 486/57, proti žalovaným 1) R. M. , a 2) L. M. , oběma zastoupeným Mgr. Martinem Charvátem, advokátem se sídlem v Brně, Krkoškova 728/2, o zaplacení 60.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 253 EC 259/2011, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. října 2015, č. j. 15 Co 159/2015-120, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaní jsou povinni zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení společně a nerozdílně 4.598 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Milana Zábrže, advokáta.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 27. listopadu 2014, č. j. 253 EC 259/2011-85, zamítl žalobní návrh, kterým se žalobkyně domáhala po žalovaných zaplacení 60.000 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 9,25 % ročně z částky 60.000 Kč od 26. 8. 2009 do zaplacení; a rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 27. října 2015, č. j. 15 Co 159/2015-120, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil v části zamítající úrok z prodlení ve výši 9.25 % ročně z částky 60.000 Kč za dobu od 25. 8. 2009 do 28. 5. 2012 (výrok I.), ve zbývající části tento výrok změnil tak, že uložil žalovaným zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně do tří dnů od právní moci rozsudku 60.000 Kč s úroky z prodlení z této částky za dobu od 29. 5. 2012 do 30. 6. 2013 v (kapitalizované) výši 5.070,41 Kč a od 1. 7. 2013 do zaplacení ve výši repo sazby stanovené ČNB pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů (výrok II.); současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, které není podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), přípustné.
Žalobkyně se ztotožnila se závěry odvolacího soudu a navrhla, aby dovolací soud dovolání zamítl. Zdůraznila, že všechny vytčené vady opravila, avšak žalovaní to odmítli potvrdit. Jejich odstoupení od smlouvy o dílo považovala za platné, a proto konečnou fakturu dle smlouvy o dílo nevystavila, pouze žalovaným zaslala konečné vyúčtování s výzvou k doplatku celkové ceny díla.
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §239 o. s. ř. je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud.
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Žalovaní usuzují na přípustnost svého dovolání z toho, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu i Ústavního soudu“ . Přestože ohlásili uplatnění dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 1 o. s. ř., jejich námitky nesměřují primárně proti právnímu posouzení věci, nýbrž odvolacímu soudu je vytýkána nesprávnost, popř. neúplnost skutkových zjištění, na nichž je právní posouzení věci založeno ( „závěry odvolacího soudu nemají oporu v provedených důkazech“ ). Své dovolací námitky žalovaní zakládají na tvrzení, že byli nuceni uhradit plnou cenu díla, aniž žalobkyně dílo kompletně provedla, tj. dokončila (odvolací soud své rozhodnutí založil na skutkovém závěru, že dílo dokončeno bylo). V návaznosti pak odvolacímu soudu vytýkají, že se nezabýval tím, zda byly odstraněny vady díla, a nevzal v potaz, že žalobkyně jim nevystavila konečnou fakturu, nerespektovala smlouvu, neboť nevedla stavební deník ani jim nepředložila předávací protokol. Uplatněním dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého při právním posouzení věci vyšel odvolací soud. Argumentují-li žalovaní v dovolání nesprávným právním posouzením věci, pak pouze v tom smyslu, že vyšel-li by odvolací soud z úplně a správně zjištěného skutkového stavu věci (tj. z jejich skutkové verze, že dílo nebylo dokončeno), musel by nutně dospět k odlišnému právnímu posouzení věci, tedy uzavřít, že žalobkyni nevznikl nárok na doplatek ceny díla. Správnost rozhodnutí odvolacího soudu nelze poměřovat námitkami, které vycházejí z jiného než odvolacím soudem zjištěného skutkového stavu, a to i kdyby šlo o námitky právní. Skutkový základ sporu nelze v dovolacím řízení s úspěchem zpochybnit; nesprávná skutková zjištění nejsou způsobilým dovolacím důvodem (§241a odst. 1 o. s. ř. a contrario ).
Zcela nepřiléhavé jsou odkazy žalovaných na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 2592/2008, 32 Cdo 1326/2006, 32 Odo 660/2005 a 32 Odo 1250/2005; předně v nich přijaté závěry se týkají smluv o dílo uzavřených v režimu zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013, a nadto jsou některá z nich založena na zjištění, že dílo nebylo dokončeno (a zde uvedené závěry jsou tudíž založeny na zcela odlišném skutkovém základu).
Nelze přehlédnout, že žalovaní napadené rozhodnutí odvolacího soudu zčásti dezinterpretují, resp. vytrhávají z kontextu jeho odůvodnění závěr, že dokončila-li žalobkyně dílo, byli povinni uhradit cenu bez ohledu na existenci vad a že tento „ výklad “, má (s ohledem na další, žalovanými pomíjené, úvahy) přednost před smluvním ujednáním účastníků obsaženým v článku X. 4 smlouvy o dílo.
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že účastníci uzavřeli dne 22. 8. 2007 smlouvu o dílo č. 13/2007 s pevně sjednanou cenou díla 1.450.000 Kč; na základě vystavených faktur žalovaní uhradili na cenu díla 1.390.000 Kč. V článku X. 4 smlouvy bylo sjednáno, že je „objednatel povinen převzít i dílo, které vykazuje drobné vady a nedodělky, které nebrání užívání díla. V tomto případě je zhotovitel povinen odstranit tyto vady a nedodělky v termínu uvedeném v zápisu o předání a převzetí díla a do doby odstranění vad a nedodělků není zhotovitel oprávněn vystavit konečnou fakturu na celkovou cenu díla.“ Protože kolaudační rozhodnutí nabylo dne 17. 10. 2008 právní moci, odvolací soud dospěl k závěru, že dílo bylo dokončeno a předáno žalovaným k užívání (užívání díla žalovaní ostatně nezpochybnili). Žalovaní odmítli poskytnout součinnost při předání a převzetí díla (nedošlo proto k sepsání protokolu) a dopisy z 16. 2. a 17. 2. 2009 reklamovali vady díla, které odvolací soud s přihlédnutím k jejich charakteru posoudil tak, že nebránily užívání díla. Dne 24. 8. 2009 žalovaní odstoupili od smlouvy o dílo a odmítli žalobkyni uhradit nedoplatek ceny díla ve výši 60.000 Kč s tím, že dílo nebylo dokončeno a předáno. Rozvinuli svoji obranu v řízení v tom směru, že nebylo-li dílo předáno bez vad a nedodělků, tj. nebylo dokončeno, nemá žalobkyně právo vystavit konečnou fakturu na zbylou dlužnou částku, resp. není oprávněna po nich požadovat úhradu nedoplatku ceny díla. Odvolací soud na základě uvedených zjištění uzavřel, že žalovaní nemohli platně odstoupit od smlouvy o dílo podle §642 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (viz §3028 zákona č. 89/2012 Sb.). Jeho hlavní úvaha, jejíž spojitost s navazujícími závěry žalovaní zcela pominuli, je založena na zjištění, že žalovaní žalobkyni neposkytli součinnost při předání a převzetí díla a zamezili tak sepisu předávacího protokolu, v němž by v okamžiku předání díla byly sepsány vady a nedodělky, po jejichž odstranění by žalobkyně mohla vystavit závěrečnou fakturu na nedoplatek ceny díla podle článku X. 4 smlouvy o dílo; svým jednáním zabránili žalobkyni ve vystavení závěrečné faktury. Řečeno jinak, odvolací soud dovodil, že neposkytli-li žalovaní žalobkyni součinnost při předání díla (a stejně tak ji neposkytli ani následně při odstraňování vad), byli povinni dokončené dílo převzít i pokud mělo vady, a byli povinni uhradit nedoplatek ceny díla. Na tom nemůže nic změnit ujednání účastníků obsažené v článku X. 4 smlouvy o dílo ve smlouvě o dílo, neboť v konečném důsledku to byli žalovaní, kdo zmařil možnost jeho naplnění. Pokud však žalovaní získali dokončené dílo, které užívají, jsou povinni uhradit za něj sjednanou cenu.
Z hlediska povinnosti žalobkyně vystavit konečnou fakturu je na místě hodnotit, zda žalobkyně odstranila vady vytknuté jí žalovanými v reklamacích uplatněných teprve po předání a převzetí díla nebo zda se jednalo o vady sepsané postupem dohodnutým ve smlouvě o dílo v předávacím protokolu. Žalovaní tyto situace zaměňují, resp. ztotožňují, jestliže absenci předávacího protokolu nahrazují reklamacemi, které však nelze považovat za úkon předvídaný v článku X. 4 smlouvy o dílo.
Uvedeným způsobem nelze zpochybnit nárok žalobkyně na doplacení ceny díla. Vytkli-li žalovaní žalobkyni vady řádnými reklamacemi několik měsíců po předání díla, mohou se domáhat pouze nároků z titulu odpovědnosti za vady díla, které jim přiznává zákon (příp. nároků, které jim mohou přiznávat zvláštní ujednání ve smlouvě o dílo), nikoliv však ujednání v článku X. 4 smlouvy o dílo.
Námitkou, že odvolací soud nerespektoval princip autonomie vůle (svobodně vyjádřenou vůli obou účastníků smlouvy), jestliže „v rozporu s konstantně přijímanými závěry právní teorie, že smluvní ujednání má vždy přednost před zákonným ujednáním, a to vždy, když mají příslušná zákonná ujednání dispozitivní povahu“ , navzdory čl. X. 4 smlouvy o dílo uzavřel, že žalobkyně má nárok na uhrazení nedoplatku ceny díla, žalovaní nevylíčili řádným způsobem přípustnost dovolání (srovnej §241a odst. 2 o. s. ř. a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014). Nadto se sluší připomenout, že účastník smlouvy se nemůže domáhat nepřiznání nároku nebo práva protistraně, pokud svým předcházejícím jednáním sám porušil nebo zmařil některé smluvní ujednání a tím zmařil vznik uvedeného nároku nebo práva protistrany (viz žalovanými zmiňovaný nález Ústavního soudu ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. I. ÚS 546/03, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 12/2004). Závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 20. 11. 2002 sp. zn. I ÚS 512/02 na posuzovanou věc nedopadají pro skutkovou odlišnost.
Namítají-li žalovaní, že odvolací soud dospěl k odlišnému skutkovému závěru ohledně dokončení díla, aniž zopakoval v řízení provedené důkazy, a že jeho rozhodnutí je „nejasné a nepřezkoumatelné“ , přehlíží, že k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/, b/ a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne jen za zde nenaplněného předpokladu, že dovolání je přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Lze uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud je proto podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být v posuzovaném případě zdůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně 24. ledna 2018
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu