ECLI:CZ:NS:2018:33.CDO.237.2018.1
sp. zn. 33 Cdo 237/2018-236
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobkyně AGRO-DK s.r.o., se sídlem v Horních Habarticích 54, (identifikační číslo osoby 254 23 436), zastoupené JUDr. Kateřinou Šálkovou, advokátkou se sídlem v Praze 3, náměstí Jiřího z Poděbrad 1554/6, proti žalovanému Myslivecký spolek SKALKA-Markvartice ,
se sídlem v Markvarticích 1 (identifikační číslo osoby 413 25 401), zastoupenému JUDr. Otakarem Pazdziorou, advokátem se sídlem v Děčíně, Řetězová 195/2, o zaplacení 50 283 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 25 C 73/2015, o dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. srpna 2017, č. j. 17 Co 385/2016-221, takto:
Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. srpna 2017, č. j. 17 Co 385/2016-221, se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Ústí nad Labem k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Děčíně rozsudkem ze dne 9. února 2016, č. j. 25 C 73/2015-158, zamítl žalobu o zaplacení 50 283 Kč s úrokem z prodlení z částky 50 283 Kč ve výši 8,05% ročně od 15. 1. 2015 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 8. srpna 2017, č. j. 17 Co 385/2016-221, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb. - dále jen „o. s. ř.“), neboť je přesvědčen, že napadené rozhodnutí závisí
1) na otázce zdánlivosti či platnosti právního jednání, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu reprezentované např. rozsudkem ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. 29 Cdo 4380/2014, rozsudkem ze dne 28. 1. 2016, sp. zn. 29 Cdo 2317/2012, a nekoresponduje ani s nálezy Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03, a ze dne 11. 7. 2017, sp. zn. IV. ÚS 3168/16, a
2) na otázce, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena – konkrétně, zda „ může být i v případě zdánlivého právního jednání pro neurčitost ve smyslu ust. §553 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku uplatněn princip, dle něhož se nemůže dovolávat nicotnosti (zdánlivosti) právního jednání pro neurčitost ten, kdo ji způsobil resp. princip, dle něhož nemůže ten, kdo způsobil nicotnost (zdánlivost) právního jednání uplatnit z takového nicotného (zdánlivého) právního jednání pro sebe výhodu “.
Žalovaný nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že účastníci neuzavřeli dohodu ve smyslu ustanovení §55 odst. 3 zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti, neboť v zápise ze dne 28. 8. 2014 není určitě a jednoznačně uveden rozsah prací, které by měly žalobkyni nahradit tvrzenou škodu. Rovněž má za to, že odvolací soud nepoměřoval právní jednání ze dne 28. 8. 2014 správným právním předpisem, tj. zákonem č. 89/2012 Sb., nýbrž nesprávně zákonem č. 40/1964 Sb., konkrétně jeho ustanovením §37 odst. 1.
Dovolání je podle §237 o. s. ř. přípustné, protože se odvolací soud při řešení otázky určitosti dohody ze dne 28. 8. 2014 odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Soudy obou stupňů vycházely ze zjištění, že žalobkyně jako soukromý zemědělec hospodaří na pozemcích v katastrálním území H. H., žalovaný je uživatelem honitby a provozuje svou činnost na těchto pozemcích. Dne 28. 8. 2014 se konala schůze účastníků řízení, na níž se jednalo o škodě, kterou žalobkyni způsobila zvěř. O průběhu jednání byl pořízen zápis, z něhož se podává, že předseda „ MS Skalka Markvartice “ navrhl smírčí řešení následujícího obsahu:
a) žalovaný uhradí žalobkyni náklad za fakturaci znalce Ing. Hájka,
b) žalovaný se zúčastní výstavby ohradníků na dvou polích v majetku žalobkyně a
c) žalovaný odpracuje v brigádnických hodinách částku, která bude stanovena při dalším jednání dne 4. 9. 2014. V zápisu je dále uvedeno, že žalobkyně i žalovaný s uvedeným postupem souhlasí a že konečný verdikt řešení bude zapsán a zdokumentován dne 4. 9. 2014. Zatímco soud prvního stupně na základě takto zjištěného skutkového stavu dovodil, že účastníci uzavřeli dne 28. 8. 2014 dohodu ve smyslu §55 odst. 3 zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o myslivosti“), a žalobkyně již nemůže uplatnit nárok na náhradu škody soudní cestou (žalobou na zaplacení 50.283 Kč), odvolací soud dospěl k závěru, že ujednání účastníků popsané v zápise ze dne 28. 8. 2014 nepředstavuje určitou a jednoznačnou dohodu zmiňovanou ustanovením §55 odst. 3 zákona o myslivosti, neboť nebyl dostatečně určitě dohodnut rozsah prací (počet brigádnických hodin), které by měly žalobkyni nahradit tvrzenou škodu. Nepřisvědčil názoru, že žalobkyně se nemůže dovolávat neplatnosti dohody uzavřené 28. 8. 2014, neboť ji sama způsobila tím, že odmítla nadále jednat o počtu brigádnických hodin. S odkazem na „§37 odst. 1 občanského zákoníku“ akcentoval, že nedostatek určitosti právního úkonu způsobuje jeho absolutní neplatnost.
Podle §55 odst. 3 zákona o myslivosti se poškozený a uživatel honitby mají o náhradě škody způsobené zvěří dohodnout. Pokud uživatel honitby nenahradí škodu do 60 dnů ode dne, kdy poškozený uplatnil svůj nárok a vyčíslil výši škody nebo ve stejné lhůtě neuzavřel s poškozeným písemnou dohodu o náhradě této škody, může poškozený ve lhůtě 3 měsíců uplatnit svůj nárok na náhradu škody u soudu.
Podle §3028 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, se tímto zákonem řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti.
Vzhledem k tomu, že žalobkyně se domáhá náhrady škody, kterou jí způsobila zvěř na plodinách v období od 1. 7. 2014 do 30. 7. 2014, a napadené rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na posouzení platnosti právního jednání účastníků ze dne 28. 8. 2014 (tj. na posouzení, zda dohoda účastníků o náhradě škody způsobené zvěří obstojí z hlediska určitosti), přicházela v úvahu aplikace zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Odvolací soud tudíž pochybil (a rozhodl v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu), jestliže platnost dohody uzavřené účastníky dne 28. 8. 2014 poměřoval ustanovením §37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013.
Protože dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 1 o. s. ř. byl žalovaným uplatněn právem, Nejvyššímu soudu nezbylo než napadené usnesení odvolacího soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení (§243e odst. 1 a 2 o. s. ř.). Dalšími dovolacími námitkami žalovaného se dovolací soud pro nadbytečnost již nezabýval.
Odvolací osud je vázán právním názorem vysloveným v tomto rozhodnutí (§243g odst. 1 věta první o. s. ř. ve spojení s §226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. 9. 2018
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu