ECLI:CZ:NS:2018:33.CDO.2505.2018.1
sp. zn. 33 Cdo 2505/2018-316
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu
JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Horňáka ve věci žalobce J. M. , zastoupeného Mgr. Jakubem Jančovičem, advokátem se sídlem v Přerově, Čechova 2, proti žalované Hotel Apollo s.r.o. , se sídlem ve Valašském Meziříčí, Křižná 184 (identifikační číslo osoby 646 12 741), zastoupené JUDr. Liborem Holemým, advokátem se sídlem v Rožnově pod Radhoštěm, Meziříčská 774, o zaplacení 4.300.000 Kč, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně – pobočky ve Valašském Meziříčí pod sp. zn. 123 C 34/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. prosince 2017, č. j. 57 Co 167/2017-274, ve spojení s doplňujícími usneseními ze dne 11. prosince 2017, č. j. 57 Co 167/2017-279 a ze dne 2. února 2018, č. j. 57 Co 167/2017-282, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 31.218 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám JUDr. Libora Holemého, advokáta.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Vsetíně – pobočka ve Valašském Meziříčí rozsudkem ze dne 13. června 2016, č. j. 123 C 34/2014-171, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 4.300.000 Kč s úroky z prodlení ve výši 7,75% p.a. od 1. 1. 2012 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 11. prosince 2017, č. j. 57 Co 167/2017-274, ve spojení s doplňujícími usneseními ze dne 11. prosince 2017, č. j. 57 Co 167/2017-279 a ze dne 2. února 2018, č. j. 57 Co 167/2017-282, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žaloba se zamítá, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které není podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (čl. II zákona č. 293/2013 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.; dále jen „o. s. ř.“), přípustné.
Žalovaná poté, kdy se vyjádřila k jednotlivým dovolacím námitkám, navrhla dovolání pro nepřípustnost odmítnout.
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§239 o. s. ř.).
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Přestože žalobce usuzuje na přípustnost svého dovolání z toho, že rozhodnutí odvolacího soudu „ závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která má být dovolacím soudem posouzena jinak “, argumentuje tím, že odvolací soud při posouzení, „ zda lze straně sporu odepřít právo namítnout neplatnost právního úkonu “, nerespektoval rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2010, sp. zn. 22 Cdo 1411/2008, z něhož vyplývá, že v poměrech konkrétního případu může být uplatněn princip, že by se neměl neplatnosti právního úkonu dovolávat ten, kdo ji sám způsobil. Žalobce z toho dovozuje, že uvedeným rozhodnutím je soudu přiznávána diskreční pravomoc odejmout účastníku řízení právo namítnout (absolutní) neplatnost právního úkonu a je přesvědčen, že soudy tak měly postupovat i v nyní posuzovaném případě, neboť „ žalovaná se snaží jednoznačným způsobem těžit ze svého nepoctivého jednání “. Odvolací soud přesto nesprávně uzavřel, že překročila-li jednatelka obchodní společnosti L. K. své oprávnění (uzavření smlouvy o půjčce není úkonem směřujícím k likvidaci společnosti), mělo to za následek neplatnost právního úkonu (zde smlouvy o půjčce uzavřené v průběhu likvidace společnosti) podle §39 obč. zák., přičemž absolutní neplatnost právního jednání nastává ze zákona, nemůže být odvrácena ani za použití §3 odst. 1 obč. zák., ani poukazem na dobrou víru (řečeno jinak, nelze ho konvalidovat, nemůže být v rozporu s dobrými mravy a není ani významné, zda některá ze smluvních stran jednala v dobré víře). Žalobce - dovolávaje se nálezu Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2013, sp. zn. III. ÚS 3900/2012, v němž bylo dovozeno, že v soukromém právu se aplikuje zásada pacta sunt servanda i v případě, kdy je to pro některou ze smluvních stran nevýhodné - prosazuje, že právní otázka, zda lze straně sporu odepřít právo uplatnit námitku absolutní neplatnosti, byla odvolacím soudem posouzena „ zcela nesprávně, ryze formalisticky a veskrze v rozporu se základní ideou spravedlnosti“. Poukazuje přitom na §5 odst. 2 a §6 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb. a komentář k nim. Žalobce nesouhlasí rovněž se závěrem odvolacího soudu, že je-li smlouva o půjčce, podle níž bylo plněno, neplatná, je na místě poměřovat zjištěný skutkový stav ustanoveními o bezdůvodném obohacení, přičemž právo na vydání finančního plnění shledal promlčeným, resp. vytýká odvolacímu soudu, že se nezabýval tím, zda mohlo být vznesení námitky promlčení v rozporu s dobrými mravy právě s ohledem na konkrétní skutkové okolnosti případu. Připomíná, že v průběhu řízení poukazoval opakovaně na to, že námitka promlčení uplatněná žalovanou je v rozporu s dobrými mravy, resp. „ minimálně označil celou procesní obranu žalované za formální a nemravnou “. V poslední řadě namítá, že „ ze strany odvolacího soudu byla nesprávně posouzena procesní otázka, zda v případě, kdy dospěje k jinému právnímu posouzení věci, má o této skutečnosti spravit strany sporu a dát jim možnost vyjádření “ a podrobuje kritice odůvodnění napadeného rozhodnutí.
Odvolací soud - vycházeje ze zjištění, že žalovaná byla dne 16. 9. 1997 zrušena podle §68 odst. 3 písm. c) zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném do 30. 4. 2000 - dovodil, že tímto okamžikem nastaly účinky předpokládané ustanovením §72 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2001, kdy statutární orgán společnosti (likvidátor nebyl ustanoven) mohl činit jen úkony stanovené citovaným ustanovením. Uzavřela-li jednatelka společnosti L. K. v době likvidace společnosti smlouvu o půjčce, která zavazovala žalovanou, překročila jednoznačně své oprávnění, neboť uzavření smlouvy o půjčce není úkonem směřujícím k likvidaci společnosti. Překročení zákonného vymezení působnosti statutárního orgánu má za následek (absolutní) neplatnost právního úkonu podle §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“). Absolutní neplatnost právního jednání působí ex lege bez ohledu na to, zda se jí některá ze stran dovolá. Odvolací soud založil své rozhodnutí na závěru, že smlouva o půjčce uzavřená dne 1. 6. 2001 mezi Ing. Vladimírem Vašicou (právním předchůdcem žalobce) a žalovanou je absolutně neplatná, a proto nelze z titulu smlouvy o půjčce žalobci nárok přiznat. Žalobce se mohl domáhat vydání bezdůvodného obohacení, kterého se žalované dostalo plněním z neplatné smlouvy, právo na vydání bezdůvodného obohacení je však promlčeno, objektivní tříletá promlčecí doba k jeho uplatnění uplynula nejpozději dnem 30. 10. 2004, přičemž žaloba byla podána až dne 1. 12. 2014.
Nesprávný je úsudek žalobce, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně nerespektoval závěry, které Nejvyšší soud dovodil ve svém rozsudku ze dne 30. 3. 2010, sp. zn. 22 Cdo 1411/2008, uzavřel-li, že absolutní neplatnost právního úkonu nastává ze zákona, a nemůže být odvrácena. Žalobce citované rozhodnutí nesprávně interpretuje, dovozuje-li z něho opak. I v citovaném rozhodnutí Nejvyšší soud akcentuje, že absolutní neplatnost nastupuje ze zákona a není odvislá od jednání subjektu občanskoprávního vztahu (oproti principu relativní neplatnosti - §40a obč. zák.), který by bylo možno charakterizovat jako výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů, který bez právního důvodu zasahuje do práv a povinností jiných, popřípadě je v rozporu s dobrými mravy. Sdělení, že „v poměrech konkrétního případu může být uplatněn princip, že by se neměl neplatnosti právního úkonu dovolat ten, kdo ji sám způsobil“, je žalobcem vytrženo z kontextu odůvodnění citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu a nelze ho (jak nesprávně činí žalobce) vykládat tak, že poukáže-li na skutečnost, že právní úkon je absolutně neplatný, ten, kdo neplatnost způsobil nebo se na ni sám podílel (v posuzovaném případě uzavřením smlouvy o půjčce v době, kdy nemohla být platně uzavřena), nenastanou důsledky absolutní neplatnosti právního úkonu, resp. účinky absolutní neplatnosti pominou. Žádný takový závěr Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí nepřijal a diskreční pravomoc soudu „odejmout smluvní straně právo namítat absolutní neplatnosti“ nedovodil. Dovolává-li se žalobce v této souvislosti s prosazením vlastního názoru §579 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., nutno připomenout, že smlouva o půjčce byla uzavřena již v roce 2001 a vztahy z ní vzešlé nelze poměřovat zákonnou úpravou účinnou teprve od 1. 1. 2014 (srov. §3028 zákona č. 89/2012 Sb.). Lze uzavřít, že nastává-li absolutní neplatnost právního úkonu ze zákona (nemusí-li být smluvní stranou namítána), nemůže se - logicky vzato - uplatnit ani zásada, že neplatnosti se nemůže dovolávat ten, kdo ji sám způsobil, jak je tomu v případě relativní neplatnosti právního úkonu (§40a věta druhá obč. zák.). Přiléhavým se v této souvislosti nejeví ani odkaz žalobce na nález Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2013, sp. zn. III. ÚS 3900/2012, který označil závěr obecných soudů dovozující absolutní neplatnost sjednané nájemní smlouvy z faktu, že v ní nebyl předmět přesně označen, za extrémně formalistický, a dovodil proto, že ustanovení o neplatnosti právních úkonů pro rozpor se zákonem je nutno vykládat restriktivně, nikoli extenzivně, což odvolacímu soudu nelze v nyní projednávané věci vytknout.
Přípustnost dovolání v posuzované věci nezakládá ani tvrzení žalobce, že námitka promlčení vznesená žalovanou je v rozporu s dobrými mravy. Nejvyšší soud ve své četné judikatuře zabývající se touto právní otázkou přijal a odůvodnil závěr, že dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění námitky promlčení se příčí dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy je výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Tyto okolnosti musí být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby odůvodnily tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 59/2004, nebo jeho rozsudky ze dne 8. 2. 2011, sp. zn. 21 Cdo 85/2010, a ze dne 21. 1. 2016, sp. zn. 33 Cdo 2244/2015, případně nálezy Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2005, sp. zn. I. ÚS 643/04, ze dne 15. 1. 1997, sp. zn. II. ÚS 309/95, a ze dne 3. 6. 2008, sp. zn. IV. ÚS 581/06). O jednání vykazujícím znaky úmyslu poškodit či znevýhodnit žalobce přitom není možno uvažovat z okolností týkajících se vzniku žalobou uplatněného práva. Stejně tak jsou pro posouzení námitky promlčení jako výkonu práva v rozporu s dobrými mravy bezvýznamné okolnosti, které nastaly až po zahájení řízení, resp. poté, co byla námitka promlčení ve sporu uplatněna, stejně jako případný příslib dlužníka splnění dluhu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2010, sp. zn. 33 Cdo 126/2009). Shora uvedená hlediska odvolací soud při posuzování případného rozporu uplatněné námitky promlčení s dobrými mravy respektoval a jeho závěr hodnotící námitku promlčení z hlediska dobrých mravů není nepřiměřený. Dovolává-li se žalobce rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2000, sp. zn. 21 Cdo 992/99, pomíjí, že v něm byla řešena skutkově zcela odlišná věc. Totéž platí o jeho odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 15. 1. 1997, sp. zn. II. ÚS 309/95 a nález Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2005, sp. zn. I. ÚS 643/04.
K vadám ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. dovolací soud přihlédne jen, je-li dovolání přípustné; protože tato podmínka naplněna není, je bezcenná jak výtka dovolatele, že po přednesu odvolání a vyjádření stran sporu k odvolání, nebyly strany sporu odvolacím soudem vyrozuměny o jeho právním názoru odlišném od právního názoru soudu prvního stupně ohledně platnosti smlouvy o půjčce ze dne 1. 6. 2001, doprovázená odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 25. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 3269/12, tak i výhrady ke kvalitě odůvodnění napadeného rozhodnutí.
Přestože žalobce v dovolání výslovně uvedl, že jím brojí proti všem výrokům napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, ve vztahu k nákladovému výroku žádnou argumentaci – natož tu, jež by se vázala k obligatorním údajům ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. doplnitelným jen ve lhůtě uvedené v §241b odst. 3 o. s. ř. – nevznesl.
Nepředložil-li dovolatel k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., Nejvyšší soud je podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 30. 10. 2018
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předseda senátu