ECLI:CZ:NS:2018:33.CDO.2778.2017.1
sp. zn. 33 Cdo 2778/2017-168
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobce T. B. , zastoupeného Mgr. Janem Úlehlou, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Krajinská 224/37, proti žalovanému R. G. (identifikační číslo osoby), zastoupenému Mgr. Pavlem Slabým, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Riegrova 2668/6, o zaplacení 100.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 9 C 40/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 15. 12. 2016, č. j. 15 Co 531/2016-148, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Táboře rozsudkem ze dne 16. 6. 2016, č. j. 9 C 40/2015-103, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 47.625 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05% p. a. z částky 36.802 Kč od 1. 1. 2015 do zaplacení (výrok I.), co do 63.198 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře rozsudkem ze dne 15. 12. 2016, č. j. 15 Co 531/2016-148, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. tak, že zamítl žalobu o zaplacení 47.625 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05% p. a. z částky 35.802 Kč od 1. 1. 2015 do zaplacení, a ve výroku II. ho potvrdil; současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které není podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), přípustné.
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. §239 o. s. ř.).
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Na přípustnost svého dovolání usuzuje žalobce v prvé řadě z toho, že rozsudek odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, konkrétně, zda „ pro kladný závěr o odpovědnosti prodávajícího za vady dle ust. §2165 občanského zákoníku je vždy nutné zcela vyloučit provozní opotřebení věci dle §2167 písm. c) občanského zákoníku, nebo zda je pro kladný závěr o odpovědnosti prodávajícího za vady dostačující s ohledem na okolnosti případu vyloučit provozní opotřebení jako nejméně pravděpodobnou příčinu vzniku vady “. Prosazuje názor, že provedenými důkazy nebylo postaveno najisto, že nedostatečnost vstřikovače je způsobena jeho běžným opotřebením. Je přesvědčen, že s ohledem na zanedbaný stav vozidla měl soud dovodit, že provozní opotřebení vozidla byla varianta méně pravděpodobná, resp. že soudy na podkladě provedených důkazů mohly uzavřít, že vada vstřikovače byla vadou, která neodpovídá běžnému provoznímu opotřebení věci. Odvolacímu soudu v této souvislosti vytýká vadné hodnocení v řízení provedených důkazů (znaleckých posudků), které vyústilo v jeho nesprávný právní závěr, že žalovaný za vytčenou vadu vozidla neodpovídá.
Zásadně je nutno za vadu považovat nedostatek takové vlastnosti, která se u věcí téhož druhu a stáří obecně předpokládá a jejíž neexistencí je možnost využití věci podstatně snížena. Při prodeji použité věci je třeba rozlišovat, zda jde skutečně o vadu věci, nebo jen o projev běžného opotřebení. Odpovědnost prodávajícího se vztahuje na vady, které existovaly v době uzavření kupní smlouvy, i když vyšly najevo až dodatečně. Odpovědnost se nevztahuje na vady, které vznikly později. Není zde totiž zákonná záruka jako při prodeji v obchodě.
Z použité argumentace je zřejmé, že žalobce v dovolání neuplatnil jediný způsobilý dovolací důvod, jímž lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.); jeho uplatněním totiž není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého při právním posouzení věci vyšel odvolací soud. Ten uzavřel, že pro kladný závěr o odpovědnosti žalovaného za vytčenou vadu vozidla by muselo být zjištěno, že příčinou vady vstřikovače nebylo jeho provozní opotřebení („ muselo by být vyloučeno, že příčinou vady vstřikovače mohlo být jeho opotřebení “). To se žalobci v řízení nepodařilo prokázat, neboť ze znaleckého posudku se podává, že vada vstřikovače mohla být zapříčiněna buď provozním opotřebením vstřikovače (tento stav označil s ohledem ke stáří vozidla za obvyklý) nebo přidřením či znečištěním vstřikovače nejčastěji natankováním nekvalitní nebo závadové nafty; provozní opotřebení vstřikovače v posuzovaném případě nelze vyloučit. Skutkový stav věci je v dovolacím řízení nezpochybnitelný, ať již je namítána jeho nesprávnost nebo neúplnost. Polemika žalobce s hodnocením v řízení provedených důkazů (s vyhodnocením znaleckého posudku) je z hlediska přípustnosti dovolání bezcenná, neboť samotné hodnocení důkazů z hlediska jejich zákonnosti, závažnosti a věrohodnosti (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 o. s. ř.) nelze s úspěchem napadnout dovolacím důvodem podle §241a odst. 1 o. s. ř.
Vytýká-li žalobce odvolacímu soudu, že se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, reprezentované rozhodnutími Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1564/99 a ze dne 24. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1802/2010 (v nichž se Nejvyšší soud vyjadřoval k otázce rozsahu zopakovaných důkazů v odvolacím řízení), jestliže „ve věci rozhodl jinak než soud prvního stupně, aniž přitom zopakoval provedené dokazování“, nezpochybňuje žádný právní závěr, na němž by bylo rozhodnutí odvolacího soudu založeno, nýbrž namítá vady řízení, k nimž – pokud by jimi řízení skutečně trpělo – dovolací soud přihlíží jen, je-li dovolání přípustné; tak tomu v posuzované věci není. Nadto nelze přehlížet, že odvolací soud důkazy provedené soudem prvního stupně nehodnotil od něho odlišně. Skutkové závěry dovozené již soudem prvního stupně pouze odlišně právně posoudil.
Přestože žalobce v dovolání výslovně uvedl, že jím brojí proti všem výrokům napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, ve vztahu k nákladovému výroku žádnou argumentaci – natož tu, jež by se vázala k obligatorním údajům ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. doplnitelným jen ve lhůtě uvedené v §241b odst. 3 o. s. ř. – nevznesl.
Lze uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud je proto podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 6. 2018
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu