ECLI:CZ:NS:2018:33.CDO.3344.2017.1
sp. zn. 33 Cdo 3344/2017-210
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce Státního fondu životního prostředí České republiky se sídlem Praha 11 - Chodov, Kaplanova 1931/1, identifikační číslo osoby 000 20 729, proti žalovanému Z. Č. , zastoupenému Mgr. Petrem Řehákem, advokátem se sídlem Praha 1, Újezd 409/19, o náklady řízení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 20 C 103/2005, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 3. 2017, č. j. 36 Co 114/2008-196, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 3. 2017, č. j. 36 Co 114/2008-196, se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 2. 2009, č. j. 36 Co 114/2008-137, změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 30. 4. 2007, č. j. 20 C 103/2005-74, ve vyhovujícím výroku o věci samé tak, že zamítl žalobu o zaplacení 33.144.542,84 Kč se specifikovanými úroky z prodlení (výrok I.), ve výroku o soudním poplatku tak, že žalovanému se povinnost k jeho zaplacení neukládá (výrok II.), a o nákladech řízení před soudy obou stupňů rozhodl tak, že žalovanému nepřiznal právo na jejich náhradu (výrok III.). Oproti soudu prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaný námitku promlčení žalobou uplatněného nároku vznesl důvodně. K náhradě nákladů řízení konstatoval, že jakkoli byl žalovaný ve výsledku řízení úspěšný a ve smyslu §142 odst. 1 o. s. ř. mu náleželo právo na jejich náhradu, s ohledem na personální propojení žalovaného (ručitele) se společností Suprex s. r. o. (dlužníkem) jsou zde důvody hodné zvláštního zřetele, pro které lze procesně úspěšnému žalovanému podle §150 o. s. ř. právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů nepřiznat. Za situace, kdy dluh společnosti, jejímž byl žalovaný statutárním orgánem, představuje vůči žalobci několik desítek milionů korun a v konkurzním řízení byl žalobce uspokojen v minimálním rozsahu, odvolací soud dovodil, že „přiznání nákladů řízení žalovanému by bylo v rozporu s dobrými mravy“.
Žalovaný napadl rozsudek odvolacího soudu v nákladovém výroku ústavní stížností, kterou Ústavní soud usnesením ze dne 13. 8. 2009, sp. zn. I. ÚS 1589/09, pro zjevnou neopodstatněnost odmítl.
Proti usnesení Ústavního soudu podal žalovaný stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva (dále jen „Evropský soud“); ten rozsudkem ve věci Čepek proti České republice ze dne 5. 9. 2013, č. 9815/10, rozhodl, že došlo k porušení základního práva stěžovatele zaručeného článkem 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) tím, že soud neinformoval účastníky o svém úmyslu použít §150 o. s. ř. a nevytvořil tak „procesní prostor“ umožňující jim se k jeho aplikaci vyjádřit. S poukazem na okolnosti daného případu (žalovaný byl statutárním orgánem dlužníka, jehož dluh u žalobce činil několik desítek milionů korun, přičemž žalobce byl v konkurzním řízení uspokojen minimálně) Evropský soud vyjádřil názor, že žalovaný nemusel nutně předpokládat, že uvedené okolnosti budou mít při rozhodování o nákladech řízení určující význam a že v řízení, které nezahájil, a žalobce v něm neuspěl z objektivního důvodu promlčení žalovaného nároku, bude proti němu použita argumentace o výkonu práva v rozporu s dobrými mravy. Měl být proto soudem výslovně vyzván, aby se vyjádřil k případnému použití §150 o. s. ř.
Poté, co žalovaný podal podle §119 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh na obnovu řízení, Ústavní soud obnovu řízení povolil (usnesení ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 46/13), své usnesení ze dne 13. 8. 2009, sp. zn. I. ÚS 1589/09 (vázán právním názorem vyjádřeným v rozsudku Evropského soudu), zrušil a ve věci rozhodl nálezem ze dne 11. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 46/13, tak, že v nákladovém výroku III. zrušil rozsudek odvolacího soudu ze dne 12. 2. 2009, č. j. 36 Co 114/2008-137. Odvolací soud usnesením ze dne 5. 5. 2015, č. j. 36 Co 114/2008-158, žalovanému nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů, přičemž poté, co žalovaného obeznámil se svým záměrem použít §150 o. s. ř., s jehož aplikací žalovaný vyjádřil nesouhlas, setrval na svém původním právním závěru, který v odůvodnění zopakoval. K dovolání žalovaného Nejvyšší soud usnesením ze dne 14. 12. 2016, č. j. 33 Cdo 5263/2015-182, usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, neboť se nezabýval všemi okolnostmi podstatnými pro posouzení vhodnosti aplikace §150 o. s. ř.
Městský soud v Praze poté usnesením ze dne 13. 3. 2017, č. j. 36 Co 114/2008-196, uložil žalobci zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů 811.165 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám advokáta Mgr. Petra Řeháka. Dospěl k závěru, že v posuzovaném případě není při rozhodování o nákladech řízení na místě mimořádný postup podle §150 o. s. ř. Shledal, že zatímco majetkové poměry žalovaného (jemuž bylo v průběhu řízení přiznáno částečné osvobození od soudních poplatků) by byly uvažovaným postupem (tj. nepřiznáním náhrady nákladů řízení procesně zcela úspěšnému účastníku řízení) významně dotčeny, nelze totéž dovodit u poměrů žalobce v případě aplikace obecného pravidla (vyjádřeného v §142 odst. 1 o. s. ř.), že náklady řízení nese neúspěšná strana sporu. Přitom okolnost, že žalovaný je personálně propojen s dlužníkem, který žalobci nesplnil dluh z půjčky ve výši několika desítek milionů korun, nepovažoval - samu o sobě – za způsobilou odůvodnit použití §150 o. s. ř.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, že odvolací soud se při řešení otázky výkladu a aplikace ustanovení §150 o. s. ř., na níž závisí napadené rozhodnutí, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od předchozího (zrušovacího) usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2016, č. j. 33 Cdo 5263/2015-182. Namítá, že odvolací soud při zkoumání, zda jsou dány důvody hodné zvláštního zřetele, odůvodňující nepřiznání náhrady nákladů řízení ve věci úspěšnému žalovanému, nevzal v úvahu jeho aktuální majetkové poměry. Připomíná, že rozhodnutím ze dne 24. 6. 2006, sp. zn. 36 Co 40/2008, kdy byly naposledy zkoumány majetkové poměry žalovaného, odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně přiznávající žalovanému pouze částečné osvobození od placení soudních poplatků s odůvodněním, že žalovaný je vlastníkem řady nemovitostí a že jeho bytové, výdělkové poměry a podnikatelské aktivity svědčí o příznivých majetkových možnostech umožňujících mu zaplatit část soudního poplatku. Je přesvědčen, že soud tehdy přistoupil k částečnému osvobození od soudního poplatku (v rozsahu 7/10) vzhledem k jeho výši; jestliže by byl soudní poplatek činil méně než 1.000.000 Kč, pravděpodobně by nebylo žalovanému osvobození od soudního poplatku přiznáno. Zdůrazňuje, že žalovaný byl schopen v každém stupni řízení hradit si zástupce z řad advokátů a nepožádal o jeho ustanovení soudem. Konečně opětovně poukazuje na mimořádné okolnosti případu dané jednak personálním propojením žalovaného se společností Suprex spol. s r. o. (dlužníkem), jejímž byl žalovaný statutárním orgánem, a jednak tím, že v konkurzním řízení byl žalovaný nárok uspokojen v minimálním rozsahu. Navrhuje proto, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu opětovně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb. - dále jen „o. s. ř.“).
Dovolání bylo podáno včas subjektem k tomu oprávněným při splnění podmínky uvedené v §241 odst. 2 písm. b/, odst. 4 o. s. ř. a je přípustné podle §237 o. s. ř., neboť odvolací soud se při řešení otázky procesního práva - výkladu a aplikace ustanovení §150 o. s. ř. - odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Dovolací soud nastolenou otázku výkladu a aplikace ustanovení §150 o. s. ř. již podrobně vyložil v předchozím usnesení ze dne 14. 12. 2016, č. j. 33 Cdo 5263/2015-182, v němž odkázal na svá četná rozhodnutí (představující ustálenou rozhodovací praxi) řešící předestřenou otázku, a odvolací soud zavázal vysloveným právním názorem, podle něhož se lze při rozhodování o náhradě nákladů řízení odchýlit od obecné zásady úspěchu ve věci, jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele ve smyslu §150 o. s. ř. Vyložil, že těmi se rozumí takové okolnosti, pro které by se jevilo v konkrétním případě nespravedlivým ukládat náhradu nákladů řízení tomu účastníku, který ve věci úspěch neměl, a zároveň by bylo možno spravedlivě požadovat na úspěšném účastníku, aby náklady vynaložené v souvislosti s řízením nesl ze svého (zvažováno může být i jen částečné nepřiznání těchto nákladů). Při zkoumání, zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, soud přihlíží v první řadě k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům všech účastníků řízení; je třeba přitom vzít na zřetel nejen poměry toho, kdo by měl hradit náklady řízení, ale je nutno také uvážit, jak by se takové rozhodnutí dotklo zejména majetkových poměrů oprávněného účastníka. Významné z hlediska aplikace §150 o. s. ř. jsou rovněž okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, postoj účastníků v průběhu řízení a další. Musí jít o takové okolnosti, které mají skutečný vliv na spravedlivost rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. Porovnání dopadu uložení povinnosti k náhradě nákladů řízení do majetkových sfér účastníků může mít z hlediska aplikace §150 o. s. ř. vliv pouze tehdy, přistupují-li ke skutečnosti, že by jejich přiznání přivodilo jednomu účastníku větší újmu, než účastníku druhému, okolnosti další. Připomněl rovněž, že ustanovení §150 o. s. ř. je právní normou s relativně neurčitou hypotézou, tj. právní normou, jejíž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, ale která přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy z předem neomezeného okruhu okolností. Byla-li hypotéza právní normy vymezena správně, nemůže být rozhodnutí v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly objasněny okolnosti další, případně že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem, které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či významné, neboť takové okolnosti nejsou součástí hypotézy právní normy, vymezené soudem v souladu se zákonem, z níž soud při právním posouzení věci vychází.
Dovolací soud sdílí výhrady žalobce k závěru odvolacího soudu, že v posuzovaném případě nejsou dány důvody hodné zvláštního zřetele ve smyslu §150 o. s. ř., které by odůvodňovaly nepřiznat náhradu nákladů řízení ve věci procesně úspěšnému žalovanému. Odvolací soud totiž při porovnání dopadu uložení povinnosti k náhradě nákladů řízení do majetkových sfér účastníků nevzal v potaz aktuální (a konkrétní) majetkové, sociální, osobní a další poměry žalovaného; pouze obecně odkázal na poměry žalovaného, které byly důvodem pro jeho částečné osvobození od soudních poplatků v roce 2006, a jen s poukazem na toto rozhodnutí dovodil, že „žalovaný není schopen plně nést náklady tohoto řízení“. Úvaha odvolacího soudu v rámci vymezení relativně neurčité hypotézy obsažené v §150 o. s. ř. tak není úplná a nemůže být tudíž správná, jestliže odvolací soud nepřihlížel ke všem relevantním okolnostem této věci. Za situace, kdy se odvolací soud - v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a se závazným pokynem v předchozím rozhodnutí dovolacího soudu - důsledně nevypořádal s vymezením hypotézy ustanovení §150 o. s. ř., nezbývá než konstatovat, že závěr, k němuž dospěl v napadeném usnesení, že zde nejsou dány důvody zvláštního zřetele hodné umožňující žalovanému odepřít náhradu nákladů řízení, zatím neobstojí. Rovněž Ústavní soud zastává právní názor, že úvaha soudu, zda jde o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci (typicky jde o majetkové a sociální poměry účastníků řízení). Soud musí také své rozhodnutí řádně a přesvědčivě odůvodnit. V postupu, který není odpovídajícím způsobem vysvětlen, lze spatřovat jisté prvky libovůle a nahodilosti (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2001, sp. zn. III. ÚS 727/2000, uveřejněný na webových stránkách Ústavního soudu). Ustanovení §150 o. s. ř. má sloužit k odstranění nepřiměřené tvrdosti, tedy jinými slovy k dosažení spravedlnosti pro účastníky řízení. Pokud je aplikováno, aniž by všechny relevantní důvody pro takový postup byly zjišťovány a posuzovány, jde o svévolný postup, který je způsobilý zasáhnout do základního práva na spravedlivé řízení podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 2. 3. 2006, sp. zn. II. ÚS 237/05, uveřejněný pod číslem 48/2006 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Odvolací soud sice správně uvedl, že okolnost personálního propojení žalovaného s dlužníkem žalobce sama o sobě z hlediska aplikace §150 o. s. ř. neobstojí, avšak zcela rezignoval na posouzení dalších okolností, které by mohly užití výjimky z obecného pravidla úspěšnosti ve sporu - byť částečně - odůvodnit.
Nejvyšší soud proto usnesení odvolacího soudu zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Soudy nižších stupňů jsou vázány právním názorem dovolacího soudu (§243g odst. 1 věta první, §226 odst. 1 o. s. ř.). V novém rozhodnutí o nákladech řízení soud rozhodne též o nákladech tohoto dovolacího řízení (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. ledna 2018
JUDr. Blanka Moudrá
předsedkyně senátu