ECLI:CZ:NS:2018:33.CDO.3881.2018.1
sp. zn. 33 Cdo 3881/2018-312
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Ivanou Zlatohlávkovou ve věci žalobkyně M & M reality holding a.s. , se sídlem v Praze 1, Krakovská 583/9 (identifikační číslo osoby 274 87 768), zastoupené Mgr. Peterem Harmečkem, advokátem se sídlem v Ostravě, Macharova 302/13, proti žalovaným 1) M. A. , a 2) J. Č. , oběma zastoupeným obecnou zmocněnkyní A. Č., o zaplacení 119.120 Kč, vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 8 C 60/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. června 2018, č. j. 84 Co 92/2018, 84 Co 29/2018-292, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dovolání proti v záhlaví uvedenému rozhodnutí krajského soudu neobsahuje - přes svou obsáhlost - obligatorní náležitost, a sice řádné vymezení toho, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti (srov. §241a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.; dále jen „o. s. ř.“).
Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., musí dovolatel vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné. Požadavek, aby dovolatel vymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolaní, znamená, že je povinen uvést, při řešení jaké otázky hmotného nebo procesního práva se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která taková otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která otázka hmotného nebo procesního práva je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, popř. která taková dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být nyní posouzena jinak.
Jak vyplývá z celého obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.), dovolatelka shora uvedenému požadavku nedostála, neboť neuvedla, které ze čtyř kritérií přípustnosti uvedených v §237 o. s. ř. má ve vztahu k otázce hmotného práva, na níž podle jejího názoru napadené rozhodnutí spočívá, za splněné. Formulace, že „ dovolacím soudem by měla být právní otázka nároku na zaplacení smluvní pokuty vyřešená odvolacím soudem posouzena jinak “, tedy rozdílně od napadeného rozhodnutí, není řádným vymezením přípustnosti dovolání v režimu ustanovení §237 o. s. ř., neboť významově neodpovídá tomu, aby dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka byla nyní posouzena jinak (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 80/2013). Namítá-li dovolatelka, že při posouzení nároku na smluvní pokutu odvolací soud „ nepostupoval v souladu s principy zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku , ani v souladu s ustálenou rozhodovací praxí soudů“, a prosazuje-li přitom názor, že smluvní pokuta, kterou si účastníci sjednali, je projevem autonomie jejich vůle, není nepřiměřená ve smyslu §1815 zákona č. 89/2012 Sb. a nepředstavuje významnou nerovnováhu mezi právy a povinnostmi smluvních stran vyplývajícími ze smlouvy, ani nekoliduje s dobrými mravy, nespecifikuje, od kterých případných rozhodnutí dovolacího soudu se měl odvolací soud v té které otázce podle jejího přesvědčení odchýlit; tzv. povinné zastoupení dovolatele advokátem přitom předpokládá - jak zdůraznil ve svém usnesení ze dne 19. 12. 2017, sp. zn. I. ÚS 13/15, Ústavní soud - že se advokát dovolatele ještě před podáním dovolání seznámí s relevantní judikaturou dovolacího soudu. Dovolací soud připomíná, že domáhá-li se dovolatel revize řešení několika otázek, ať již hmotného nebo procesního práva, musí ve vztahu ke každé z nich vymezit, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti, neboť není úkolem dovolacího soudu při pochybnosti dovolatele přezkoumávat správnost rozhodnutí odvolacího soudu z moci úřední (k tomu srov. stanovisko pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16). Dovolací námitka, že „ rozhodnutí odvolacího soudu inklinuje ke zjednodušenému a příliš formalistickému výkladu“, provázená odkazem na rozhodnutí, v nichž Ústavní soud České republiky dovodil, že „ soudy se mají při svém rozhodování vyhnout přehnanému formalismu “, nejen že není řádným vymezením přípustnosti dovolání v režimu §237 o. s. ř., ale navíc ani nevystihuje způsobilý dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř.
Absence údaje o tom, v čem podle dovolatelky spočívá splnění předpokladů přípustnosti dovolání (tj. správného vymezení přípustnosti v intencích §237 o. s. ř.), zatěžuje podání kvalifikovanou vadou, kterou již nelze odstranit.
Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl, neboť v dovolacím řízení nelze pro tuto vadu pokračovat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 51/2013, a ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013).
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 10. 2018
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu