ECLI:CZ:US:2017:1.US.13.15.1
sp. zn. I. ÚS 13/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudců Tomáše Lichovníka a Davida Uhlíře (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Jana Lúčky, zastoupeného JUDr. Zdeňkou Polákovou, advokátkou se sídlem v Havířově, Opletalova 608, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích č. j. 55 Cm 63/2011-99 ze dne 9. října 2012, rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 5 Cmo 157/2013-161 ze dne 23. července 2013 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 33 Cdo 3310/2014-261 ze dne 23. října 2014, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích, Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení a vedlejší účastnice PROFI CREDIT Czech, a. s, zastoupené JUDr. Ervínem Perthenem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se v řízení před krajským soudem domáhal zrušení rozhodčího nálezu pro neplatnost rozhodčí doložky a porušení pravidel nestranného a nezávislého rozhodování. Krajský soud žalobu zamítl s tím, že ve věci mohla být a také byla platně uzavřena rozhodčí smlouva. Doložka nebyla zneužívající klauzulí, stěžovatel měl možnost se v rozhodčím řízení vyjádřit a rozhodčí nález jej zavázal k plnění, které zákon směnečný a šekový předvídá. Toto rozhodnutí následně potvrdil vrchní soud. Ztotožnil se s tím, že rozhodčí doložka není neplatná, a to ani pro rozpor s právem Evropské unie, či pravidly ochrany spotřebitele. Rozhodčí doložka přímo jmenovala rozhodce (advokáta), který měl spor rozhodnout podle platného práva (nikoliv zásad ekvity). Písemnost řízení a absence veřejného vyhlášení nálezu nejsou na překážku platnosti rozhodčího nálezu. Jednostranné zvýhodnění některé ze stran v řízení najevo nevyšlo.
2. Nejvyšší soud následné dovolání stěžovatele odmítl pro vady. Stěžovatel vymezil předpoklady přípustnosti dovolání pouze citací části §237 občanského soudního řádu, aniž by však uvedl, jaká Nejvyšším soudem dříve vyřešená otázka má být posouzena jinak. To je nejen v rozporu s výslovným požadavkem zákona, aby dovolatel uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, ale též v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu.
3. Proti rozhodnutím Nejvyššího, vrchního a krajského soudu stěžovatel brojil ústavní stížností, neboť se domníval, že jimi došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces. Porušení těchto práv stěžovatel spatřoval v tom, že mu byla upřena možnost řízení před nezávislým a nestranným soudem veřejného práva. Stěžovatel je spotřebitelem, kteří jsou úvěrovými společnostmi zneužíváni. Existují pochybnosti o nestrannosti rozhodkyně, která navíc při rozhodování nepostupovala podle zákona a nepřihlédla k důkazům předloženým stěžovatelem.
4. Nejvyšší soud k ústavní stížnosti sdělil, že dovolání stěžovatele odmítl jako vadné, neboť neobsahovalo zákonem vyžadované vymezení předpokladů přípustnosti dovolání. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, který má zákonem stanovené zvláštní náležitosti, k jejichž řádnému naplnění slouží zákonem vyžadované povinné zastoupení advokátem. Tyto náležitosti dovolání stěžovatele neobsahovalo, nebylo tak porušeno jeho právo na spravedlivý proces. K věci samé Nejvyšší soud sdělil, že je obtížné se vyjádřit: stěžovatel sděluje svou vlastní verzi skutkového děje, kritizuje praktiky věřitele a zpochybnil i správnost a rozhodnutí rozhodce. Nejde však o řádně specifikovanou námitku porušení ústavně zaručených práv.
5. Stěžovatel v replice sdělil, že rozhodnutí Nejvyššího soudu je formalistické. Ve věci soudy nepřihlédly k vývoji judikatury k rozhodčím doložkám a rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci Day s. r. o. proti České republice ze dne 16. 2. 2012, č. 48203/09. Z judikatury Ústavního soudu plyne, že obecné soudy jsou povinny učinit vše pro spravedlivé posouzení věci. Je přitom porušením práv dovolatele, pokud Nejvyšší soud odmítne dovolání jako vadné, přestože napadá rozhodnutí odvolacího soudu pro rozpor s ústavně zaručenými právy. Z judikatury k rozhodčím doložkám pak plyne, že netransparentnost určení některých rozhodců ad hoc způsobuje neplatnost rozhodčí smlouvy v celém rozsahu. Vzhledem k tomu, že ve věci šlo o spotřebitelskou smlouvu, měly se soudy zabývat celkovou vyvážeností práv a povinností smluvních stran.
6. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností, dovoláním stěžovatelky i napadenými rozhodnutími; dospěl k závěru, že se jedná o návrh v části přípustný, avšak zjevně neopodstatněný. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může mimo jiné plynout také z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku [usnesení sp. zn. Pl. ÚS 24/02 ze dne 24. 9. 2002 (U 31/27 SbNU 341)].
7. Ústavní soud musel nejdříve posoudit, zda Nejvyšší soud neodmítl dovolání neoprávněně, pouze pokud by dospěl Ústavní soud k závěru, že stěžovatel podal včasné dovolání a postupem Nejvyššího soudu mu byl odepřen přístup ke spravedlnosti, mohl by se zabývat i dalšími námitkami stěžovatele, které směřují k samotnému meritornímu posouzení věci krajským a vrchním soudem. Pokud Ústavní soud dospěje k závěru, že stěžovatel podal vadné dovolání, které bylo po právu odmítnuto, tedy že stěžovatel nevyčerpal řádně všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, není prostoru pro zkoumání námitek směřujících k meritornímu posouzení věci soudy nalézacím a odvolacím.
8. Vyjasněním rozhodovací praxe k náležitostem dovolání se Ústavní soud zabýval ve stanovisku pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017. V něm dospěl k závěru, že (1) odmítnutí dovolání, které neobsahuje vymezení předpokladů přípustnosti, pro vady není porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; (2) Nevymezí-li dovolatel, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání a jeho dovolání je tak po právu odmítnuto, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu; (3) Předpoklady přípustnosti dovolání mohou být vymezeny nikoliv pouze ve vztahu k judikatuře Nejvyššího soudu, ale též vůči ustálené judikatuře Ústavního soudu.
9. Jedním z účelů úpravy dovolání vyžadující vymezení předpokladů jeho přípustnosti by mělo být, aby se advokát dovolatele ještě před podáním dovolání seznámil s relevantní judikaturou Nejvyššího soudu. To může vést jednak k tomu, že advokát sám po seznámení se s judikaturou dospěje k závěru, že podání dovolání nemá žádný význam, a tento názor posléze sdělí svému klientovi. V jistém smyslu tak může toto ustanovení motivovat k určité filtraci nápadu vůbec samotnými dovolateli, a tedy i k nižší zahlcenosti Nejvyššího soudu případy, které by stejně neměly před Nejvyšším soudem šanci na úspěch (stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, odst. 32). Úprava předpokladů přípustnosti však plní svůj účel i v případě, kdy má advokát (potažmo jeho klient) za to, že je namístě dovolání podat. Totiž právě povinnost advokáta seznámit se s judikaturou zajišťuje vyšší kvalitu podaného dovolání, což jednak poskytuje vyšší standard právní pomoci klientovi (dovolateli), ale také umožňuje zrychlit, zkvalitnit a zefektivnit rozhodovací činnost Nejvyššího soudu (stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, odst. 33).
10. Nelze totiž přehlédnout, že §237 občanského soudního řádu vypočítává veškeré možné vztahy dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu k rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu. V případě vznášení právních otázek se tak nemůže stát, že by se dovolatel ocitl v situaci, kdy by nemohl požadavek plynoucí z §241a odst. 2 občanského soudního řádu splnit. Stejně tak je podstatné, že vadou je pouze to, pokud dovolatel vůbec svůj názor neuvede, nikoli však to, pokud má Nejvyšší soud na splnění předpokladů přípustnosti jiný názor. Pokud se tedy např. dovolatel domnívá, že se odvolací soud odchýlil od konkrétního rozhodnutí Nejvyššího soudu, a Nejvyšší soud naopak uvede, že dovolatelem citované rozhodnutí ve skutečnosti na daný případ nedopadá, nejde o vadu dovolání. Dovolatel tak ani není "sankcionován" odmítnutím pro vady pouze za odlišný právní názor, nýbrž skutečně za nesplnění v zákoně zcela jasně a srozumitelně formulované povinnosti (stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, odst. 36).
11. V úvahu připadá i situace, kdy na probíranou právní otázku bude dopadat judikatura Ústavního soudu, na kterou dovolatel řádně poukáže. Za takového stavu by byl nadmíru formální postup, pokud by Nejvyšší soud i v takové situaci vyžadoval odkaz na judikaturu Nejvyššího soudu a dovolání odmítl pro vady (stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, odst. 43-44).
12. Možnost splnění formálních náležitostí dovolání odkazem na judikaturu Ústavního soudu však nelze vykládat rozšiřujícím způsobem: Podle čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky jsou vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu závazná pro všechny orgány i osoby. Závaznost v tomto smyslu má mnoho podob a procesních důsledků [srov. výklad v nálezu sp. zn. IV. ÚS 301/05 ze dne 13. 11. 2007 (N 190/47 SbNU 465)]. Nelze však zároveň pominout, že Nejvyšší soud je vrcholným soudním orgánem ve věcech patřících mimo jiné do pravomoci civilních soudů (čl. 92 Ústavy). Z této pozice mu náleží pravomoc (a povinnost) sjednocovat civilní judikaturu s ohledem na všechny souvislosti zákonné úpravy a rozhodování obecných soudů (§14 zákona o soudech a soudcích), což Ústavní soud z povahy věci a ze svého čl. 83 Ústavy vymezeného postavení jako soudního orgánu ústavnosti (nikoliv prosté zákonnosti) činit nemůže. Závazný názor vyjádřený v nálezu Ústavního soudu nemusí a zpravidla ani nemůže odstranit veškeré sporné otázky v jejich souvislostech - jejich řešení v rovině podústavního práva náleží ex constitutione Nejvyššímu soudu (obdobně usnesení sp. zn. I. ÚS 2327/16 ze dne 14. 2. 2017).
13. Je tedy zřejmé, že odkaz na judikaturu Ústavního soudu postačí k naplnění formálních náležitostí dovolání v celé šíři tam, kde tato judikatura řeší celou otázku hmotného nebo procesního práva, kterou stěžovatel dovolacímu soudu předkládá. Nelze přitom opomenout ani to, že "ustálenou judikaturou" v pojetí výroku III. stanoviska pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 je třeba rozumět především nálezovou judikaturu. To proto, že Ústavní soud setrvale (a citovaným stanoviskem nedotčeně) judikuje, že podle čl. 89 odst. 2 Ústavy jsou závazné pro všechny orgány a osoby především jeho nálezy, nikoliv již usnesení. Ta nejsou závazná ani pro Ústavní soud (§23 a 35 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario) a nejsou považována ani za obecně precedenčně významná, neboť jsou jimi typicky řešeny věci bez ústavního rozměru (srov. odst. 89 nálezu sp. zn. IV. ÚS 301/05). Je tedy nasnadě, že "ustálená judikatura usnesení" typicky nemůže řešit otázky hmotného nebo procesního práva vztahující se k ochraně základních práv a svobod, od nichž se odvolací soud odchýlil.
14. Veden těmito úvahami se Ústavní soud seznámil s dovoláním stěžovatele. Z něj zjistil, že stěžovatel splnění předpokladů jeho přípustnosti výslovně vymezil konstatováním "dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř. - má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak." Dále se věnoval argumentaci zpochybňující správnost právních závěrů odvolacího soudu (tj. dovolacímu důvodu) a zejména správnosti závěrů rozhodkyně.
15. Závěry Nejvyššího soudu v napadeném rozhodnutí jsou tudíž přiléhavé: stěžovatel nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, jak to vyžaduje §241a odst. 2 občanského soudního řádu (citace zákonného ustanovení nestačí, neboť vypovídá toliko o tom, jaké jsou zákonné předpoklady přípustnosti, nikoliv o tom, v čem dovolatel jejich splnění spatřuje; z mnoha srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 1675/14 ze dne 26. 6. 2014). Poslední ze čtyř zákonných předpokladů přípustnosti dovolání "má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak" nadto dopadá pouze na situace (právní otázky) již vyřešené dovolacím soudem v jeho dosavadní praxi, od jejíhož řešení by se měl dle dovolatele odklonit. To by se mělo náležitě projevit v argumentaci, která se v takovém druhu dovolání Nejvyššímu soudu následně předestírá: je třeba alespoň vymezit právní otázku, která byla dovolacím soudem již vyřešena (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 1068/14 ze dne 6. 11. 2014).
16. Stěžovatel však žádnou otázku již dovolacím soudem vyřešenou v dovolání nevymezil. Omezil se prakticky na citaci závěrů judikatury Ústavního soudu k požadavkům na transparentnost určení rozhodce, aniž by tyto závěry propojil s napadeným rozhodnutím odvolacího soudu. Nevymezil tak, v jaké otázce se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího či Ústavního soudu.
17. Za toto vymezení zjevně není možné považovat ani argumentaci zpochybňující dovolenost spotřebitelských ujednání mezi stěžovatelem a vedlejší účastnicí. Tvrzená nezákonnost takového ujednání totiž nijak neimplikuje bezvadnost procesního prostředku k ochraně práva. Požadavek na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání navíc nelze nahradit vylíčením dovolacího důvodu (stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, odst. 39). Ze stejného důvodu neobstojí ani názor, že vymezení, v čem je spatřováno splnění předpokladů přípustnosti dovolání, může být zcela nahrazeno pouhou námitkou, že dovoláním napadené rozhodnutí porušilo ústavně zaručená práva dovolatele.
18. O odmítnutí dovolání pro vady (nikoliv pro nepřípustnost podle §237) Nejvyšší soud rozhodl samosoudcem, jak to výslovně umožňuje §243f odst. 2 občanského soudního řádu (srov. usnesení NS sp. zn. 25 Cdo 4974/2016 ze dne 15. 12. 2016 či na něj odkazující odst. 40 stanoviska pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16). Ani v tom nelze shledat pochybení Nejvyššího soudu.
19. V citovaném stanovisku pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (odst. 59-63), Ústavní soud uvedl, že podmínkou přípustnosti ústavní stížnosti je vyčerpání dovolání, jehož přípustnost může být založena podle §237 občanského soudního řádu. K efektivnímu vyčerpání dovolání nedojde, bude-li podáno vadně, tedy aniž by obsahovalo zákonem stanovené náležitosti, jež jsou uvedeny v §241a odst. 2 a 3 občanského soudního řádu, nebo když bude nepřípustné z některého z důvodu uvedeného v §238 občanského soudního řádu.
20. V posuzované věci bylo dovolání podáno vadně, ve vztahu k rozhodnutí a postupu odvolacího soudu tedy stěžovatel řádně (efektivně) nevyčerpal procesní prostředky k ochraně jeho práva. V tomto rozsahu je tak ústavní stížnost nepřípustná.
21. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) a §43 odst. 1 písm. e) ve spoj s §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu jako návrh v části zjevně neopodstatněný a v části nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. prosince 2017
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu