ECLI:CZ:NS:2018:33.CDO.5053.2017.1
sp. zn. 33 Cdo 5053/2017-109
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně D. D. L., proti žalovanému M. J., zastoupenému JUDr. Karlem Zachem, advokátem se sídlem Pelhřimov, třída Legií 876, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Pelhřimově pod sp. zn. 4 C 72/2016, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 22. 6. 2017, č. j. 15 Co 162/2017-81, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře rozsudkem ze dne 22. 6. 2017, č. j. 15 Co 162/2017-81, změnil rozsudek Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 21. 2. 2017, č. j. 4 C 72/2016-52, tak, že uložil žalovanému (převodci) povinnost uzavřít se žalobkyní (nabyvatelkou) dohodu o převodu družstevního podílu v bytovém družstvu (Stavební bytové družstvo Pelhřimov se sídlem Pelhřimov, K Silu 1154, identifikační číslo 002 22 721) spojeného s nájmem družstevního bytu o velikosti 1+1 s příslušenstvím v 8. patře domu v H. blíže specifikovaného obsahu; současně rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků a státu před soudy obou stupňů.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání; žalobkyně se ztotožnila se závěry odvolacího soudu.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb. - dále jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3).
Podle §242 odst. 3 věty první o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání.
Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§239 o. s. ř.).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Další ze základních podmínek, jíž dovolatel ve smyslu §237 o. s. ř. identifikuje důvod přípustnosti dovolání, je vymezení otázky hmotného nebo procesního práva, na níž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Tuto otázku je povinen vymezit pouze dovolatel a dovolací soud je tímto vymezením vázán.
Žalovaný splnění předpokladů přípustností dovolání podle §237 o. s. ř. spatřuje v tom, že odvolací soud „se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a soudem vyřešená právní otázka má být dovolacím soudem posouzena jinak“.
Žádost žalovaného, aby odvolacím soudem vyřešená právní otázka byla posouzena jinak, významově neodpovídá (ve smyslu §237 o. s. ř.) tomu, aby dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka byla (dovolacím soudem) posouzena jinak (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, a ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014). Má-li být dovolání přípustné proto, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř., jen je-li z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Uvedenému požadavku žalovaný v dovolání nedostál a dovolání tak v této části trpí kvalifikovanou vadou, kterou již nelze odstranit.
Nastoluje-li dále žalovaný k dovolacímu přezkumu posouzení správnosti závěru odvolacího soudu, že smlouva je podle §37 obč. zák. platným právním úkonem, neboť vyhovuje požadavku určitosti a srozumitelnosti, pak ve vztahu k této otázce nevylíčil, které ze čtyř kritérií přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. má za splněné.
Formálním požadavkům na vylíčení předpokladu přípustnosti dovolání žalovaný vyhověl v další jeho části, v níž uvádí, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu představované rozsudkem ze dne 30. 5. 2007, sp. zn. 28 Cdo 1222/2007, jestliže smlouvu o předání bytu, kterou účastníci uzavřeli dne 12. 6. 1997, posoudil jako inominátní smlouvu podle §51 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (§3028 zákona č. 89/2012 Sb.; dále jen „obč. zák.“), a nikoli jako smlouvu o smlouvě budoucí podle §50a obč. zák. Namítá, že odvolací soud nesprávně vyložil úmysl smluvních stran obsažený ve smlouvě a samotnou smlouvu – při zdůraznění autonomie vůle jejích účastníků - nesprávně kvalifikoval jako smlouvu inominátní (§51 obč. zák.), přestože svým obsahem (závazkem uzavřít v budoucnu na požádání žalobkyně smlouvu o převodu členských a práv a povinností v družstvu) odpovídá právní úpravě smlouvy o smlouvě budoucí (§50a obč. zák.). Připouští, že jednou z rozhodujících zásad soukromého práva je zásada autonomie vůle, avšak ta je omezena v případě kogentních ustanovení, mezi něž náleží §50a obč. zák. Jelikož si ve smlouvě nesjednali dobu, do kdy má být realizační smlouva uzavřena, je smlouva ze dne 12. 6. 1997 pro absenci této náležitosti neplatná.
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že žalovaný je dosud členem Stavebního bytového družstva Pelhřimov a nájemcem družstevního bytu specifikovaného ve výroku napadeného rozsudku (dále jen „družstevní byt“). Dne 12. 6. 1997 účastníci uzavřeli smlouvu označenou jako „Smlouva o předání bytu“ (dále jen „smlouva“). Výkladem obsahu jednotlivých článků smlouvy odvolací soud zjistil, že účastníci ve smlouvě projevili úmysl převést výkon práv a povinností spojených s družstevním bytem ze žalovaného na žalobkyni již dnem uzavření smlouvy za sjednanou částku 350.000 Kč, kterou také žalovaný od žalobkyně obdržel. Pouze v rámci evidence SBD bude družstevní byt převeden v budoucnu na žádost žalobkyně; žalovaný se zavázal dostavit na SBD a příslušnou dohodu podepsat. Účastníci se ve smlouvě mimo jiné dohodli, že žalovaný umožní žalobkyni případný prodej bytu třetí osobě s tím, že o prodeji bytu a výši kupní ceny je oprávněna rozhodovat žalobkyně, která také obdrží celou kupní cenu. Žalovaný se zavázal souhlasit s pronájmem bytu třetí osobě a založit zvláštní účet, na nějž budou poukazovány peněžní prostředky za pronájem bytu, které budou náležet žalobkyni. Žalobkyně se zavázala uhradit žalovanému případné výdaje, které bude mít s provozem bytu. Odvolací soud s odkazem na princip smluvní volnosti, jak jej podal Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 3. 6. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2716/2008, dovodil, že účastníci uzavřeli nikoli smlouvu o smlouvě budoucí ve smyslu §50a obč. zák., nýbrž smlouvu inominátní podle §51 obč. zák., neboť již okamžikem jejího uzavření částečně realizovali práva a povinnosti ve smlouvě sjednané (předání bytu, zaplacení ceny za převod práv a povinností spojených s členstvím v družstvu, nakládání s bytem, včetně finančních otázek, se závazkem žalobce dostavit se k žádosti žalobkyně na SBD k podpisu dohody na jméno žalobkyně či třetí osoby). Dospěl k závěru, že smlouva je platným právním úkonem, neboť je po obsahové stránce určitá a srozumitelná (§37 obč. zák.). Jelikož proces realizace převodu členských práv a povinností ze žalovaného na žalobkyni nebyl dosud dokončen (pro odmítavý postoj žalovaného), odvolací soud (na rozdíl od soudu prvního stupně) shledal žalobu požadující nahrazení projevu vůle žalovaného za opodstatněnou.
Oproti očekávání žalovaného dovolání není k jím nastolené otázce přípustné, neboť odvolací soud se při jejím posouzení neodchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2007, sp. zn. 28 Cdo 1222/2007. V označeném rozhodnutí se totiž Nejvyšší soud zabýval otázkami aplikovatelnosti ustanovení §667 obč. zák. na právní vztah účastníků založený smlouvou o nájmu nebytových prostor podle zákona č. 116/1990 Sb., výkladu §13 zákona č. 116/1990 Sb. a principu autonomie vůle z hlediska vztahu §574 odst. 2 obč. zák. a §667 odst. 1 poslední věty obč. zák. Je tedy zjevné, že závěry přijaté v odkazovaném rozhodnutí pro jejich skutkovou svébytnost (jedinečnost) na nyní posuzovanou věc nedopadají.
Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl. Se zřetelem ke způsobu vyřízení dovolání bylo již bezpředmětné rozhodovat o návrhu žalovaného na odklad vykonatelnosti rozsudku odvolacího soudu (§243 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 24. ledna 2018
JUDr. Blanka Moudrá
předsedkyně senátu