ECLI:CZ:NS:2018:33.CDO.532.2018.1
sp. zn. 33 Cdo 532/2018-93
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Václavem Dudou ve věci žalobkyně České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových , se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 42, proti žalovanému městu Horšovský Týn , se sídlem městského úřadu v Horšovském Týně, náměstí Republiky 52, zastoupenému JUDr. Táňou Šůsovou, advokátkou se sídlem v Přešticích, Máchova 556, o zaplacení 131.020 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 12 C 41/2017, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 2. 8. 2017, č. j. 12 Co 226/2017-63, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora uvedeným rozhodnutím krajský soud změnil zamítavý rozsudek Okresního soudu v Domažlicích ze dne 12. 4. 2017, č. j. 12 C 41/2017-44, tak, že uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 131.020,- Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení; zároveň rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný (dále též „dovolatel“) dovolání, které není přípustné.
Podle §236 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.; dále jen „o. s. ř.), dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. je dovolatel povinen v dovolání uvést, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. musí dovolatel vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nestačí pouhá citace ustanovení §237 o. s. ř. (či jeho části).
Podle §239 o. s. ř. přípustnost dovolání (§237 až 238a) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud; ustanovení §241b odst. 1 a 2 tím nejsou dotčena.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srovnej §242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která nebyla dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, a dovolacím soudem má být vyřešena právní otázka posouzena jinak a zda je tedy dovolání podle §237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Dovolatel sice ohlašuje, že jeho dovolání je přípustné, neboť napadené rozhodnutí závisí „jak na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně a dovolacím soudem má být vyřešená právní otázka posouzena jinak,“ ale nejenže nespecifikuje konkrétní právní otázky, na jejichž řešení je rozhodnutí odvolacího soudu založeno (jejich podstatu), nýbrž také nevymezuje individuálně a kvalifikovaně předpoklady přípustnosti dovolání, tj., od jakého ustáleného řešení konkrétní právní otázky (ať již hmotného nebo procesního práva) se rozhodnutí odvolacího soudu odchyluje, která právní otázka je jednotlivými senáty Nejvyššího soudu rozhodována rozdílně, popř. jaká právní otázka, která už byla v rozhodovací činnosti dovolacího soudu vyřešena a na níž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno, má být dovolacím soudem posouzena opětovně ale jinak. Z právní úpravy přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. (předpokladů přípustnosti dovolání) přitom vyplývá, že v konkrétním případě (při řešení individualizované právní otázky) může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem předvídaných kritérií přípustnosti dovolání; splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání vylučuje, aby současně bylo naplněno kritérium jiné. Vylíčení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, proto není řádné, bylo-li provedeno označením (volbou) několika v úvahu přicházejících alternativ přípustnosti dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, přičemž ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/2014, a závěry usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 4. 2017, sp. zn. I. ÚS 3762/16). Ze shora uvedených důvodů je nedostatečným, při vymezení předpokladů přípustnosti dovolání, dovolatelem označený výčet spisových značek rozhodnutí Nejvyššího soudu, bez uvedení právních otázek, které tato rozhodnutí řešila a jejichž řešení má být v rozporu s dovoláním napadeným rozsudkem.
Jak vyplývá z celého obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.), dovolání žalovaného neobsahuje obligatorní náležitost, a sice vymezení toho, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř.); o tuto náležitost již dovolání nemůže být doplněno (§241b odst. 3 o. s. ř.).
Vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu, že řízení zatížil vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (vyhovění žalobě, přesto, že žalobce neunesl důkazní břemeno, nepřihlédnutí k předloženým důkazům), pak přehlíží, že k vadám řízení dovolací soud přihlédne jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Nepřípustné dovolání Nejvyšší soud odmítl (§243c odst. 1 věta první o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 8. 2018
JUDr. Václav Duda
předseda senátu