ECLI:CZ:NS:2018:33.CDO.5574.2015.1
sp. zn. 33 Cdo 5574/2015-390
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně E. B. , zastoupené Mgr. Milošem Znojemským, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 29, proti žalované A. V. , zastoupené JUDr. Tomášem Samkem, advokátem se sídlem v Příbrami, Pražská 140, o 655.300,65 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 10 C 175/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. 6. 2015, č. j. 30 Co 228/2015-361, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Příbrami (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 19. 2. 2015, č. j. 10 C 175/2008-315, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 30.883,35 Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení, zamítl žalobu o zaplacení částky 655.300,65 Kč s úrokem z prodlení z částky 686.184,- Kč a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 6. 2015, č. j. 30 Co 228/2015-361, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v zamítavém výroku o věci samé, jakož i ve výrocích o nákladech řízení; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání, které - jak vyplývá z obsahu tohoto podání (§41 odst. 2 o. s. ř.) - považuje za přípustné podle §237 o. s. ř., neboť dovolávajíc se závěrů vyjádřených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2011, sp. zn. 22 Cdo 883/2010, a nálezu Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2008, sp. zn. I. ÚS 987/07, má zato, že odvolací soud měl na základě tzv. vysvětlovací povinnosti strany nezatížené důkazním břemenem uložit žalované povinnost sdělit podstatné skutečnosti ohledně využití úvěru jejím zemřelým manželem. V situaci, kdy žalovaná odmítla „doložit listinné důkazy,“ z nichž by bylo patrné, k jakému účelu byl úvěr použit, měly soudy vycházet z tvrzení žalobkyně, že ke dni 15. 11. 1995 byla součástí masy bezpodílového spoluvlastnictví manželů rovněž i „majetková hodnota“ ve výši 600.000,- Kč odpovídající úvěru poskytnutému dva měsíce před jeho smrtí. Argumentuje tím, že nemá žádné podklady o využití úvěru zemřelého manžela žalované, a že veškeré podklady vztahující se k němu, tzn. účetnictví, výpisy z účtu a „další podklady, z nichž by bylo patrné využití úvěru,“ má k dispozici výlučně žalovaná. Tato procesní strana nezatížená důkazním břemenem má podrobně vysvětlovat a objasňovat skutečnosti, o nichž má dostatečné informace, přestože by je měla ve vlastním (procesním) zájmu podrobně přednést žalobkyně, která nemá reálnou možnost je získat jiným způsobem než na základě substancovaného přednesu procesní protistrany. S tímto odůvodněním navrhla zrušit rozsudek krajského soudu a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
Dovolání proti v záhlaví uvedenému rozsudku krajského soudu není přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (článek II. bod 1. zákona č. 404/2012 Sb., čl. II. bod 2. zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II. bod 2. zákona č. 296/2017 Sb. - dále jen „o. s. ř.“).
Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (§239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Námitkou, že odvolací soud v rozporu se shora citovanou judikaturou dovolacího a Ústavního soudu neuložil žalované povinnost přednést určující skutečnosti ohledně okolností využití poskytnutého úvěru a žalobě v podstatném rozsahu nevyhověl proto, že žalobkyně neprokázala svá tvrzení, dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (neuložil žalované tzv. vysvětlovací povinnost). Uvedenou námitkou nenapadá žádný právní závěr odvolacího soudu vyplývající z procesního práva, na němž by bylo jeho rozhodnutí založeno. Přehlíží, že k vadám řízení dovolací soud přihlédne jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolatelka navíc svou dovolací argumentaci formuluje procesně neregulérním způsobem, tj. na základě vlastní verze skutku, podle které má žalovaná informace o naložení se sporným úvěrem a disponuje listinami (které ovšem odmítá vydat), jimiž má být použití podnikatelského úvěru ozřejměna, přičemž tato tvrzení nebyla ani předmětem dokazování před soudy nižších stupňů.
Ačkoliv má dovolatelka zato, že dovolání je přípustné pro řešení otázky hmotného práva - aplikace §147 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném k 15. 11. 1995, ve vztahu k tomuto právnímu posouzení věci odvolacím soudem nevymezuje předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 31. ledna 2018
JUDr. Václav Duda
předseda senátu