ECLI:CZ:NS:2018:33.CDO.932.2017.1
sp. zn. 33 Cdo 932/2017-238
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Václava Dudy a soudkyň JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce J. F. , bytem XY, zastoupeného JUDr. Josefem Doubkem, advokátem se sídlem v Pelhřimově, Tylova 242, proti žalovaným 1) M. B. , bytem XY, a 2) D. B. , bytem XY, zastoupeným Mgr. Ondřejem Hradilem, advokátem se sídlem v Třebíči, Bráfova 531/37, o zaplacení 2.150.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě pod sp. zn. 111 C 25/2015, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. 10. 2016, č. j. 24 Co 312/2016-214, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Havlíčkově Brodě (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 6. 6. 2016, č. j. 111 C 25/2015-136, uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobci částku 2.150.000,- Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení a rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 17. 10. 2016, č. j. 24 Co 312/2016-214, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní (dále též „dovolatelé“) dovolání, které není přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 29. 9. 2017; dále opět jen „o. s. ř.“ – srovnej čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.
Podle §236 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle §239 o. s. ř. přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud.
Námitkou, že skutkové závěry odvolacího soudu, podle nichž se žalobce na základě smlouvy ze dne 10. 5. 2013 stal věřitelem pohledávky ve výši 2.150.000 Kč, „a že předmětná ručitelská prohlášení byla učiněna poté, co už byla předmětná smlouva na základě nabídky a jejího přijetí mezi smluvními stranami uzavřena,“ neodpovídají tomu, co vyplývá z provedeného dokazování, žalovaní zpochybnili správnost skutkových zjištění, k nimž odvolací soud dospěl hodnocením důkazů (z nichž některé zopakoval v odvolacím řízení). Pomíjí, že samotné hodnocení důkazů soudem - opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů podle §132 o. s. ř., která platí i pro odvolací řízení (§211 o. s. ř.) - zásadně nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle §241a odst. 1 o. s. ř. a že nesprávná či neúplná skutková zjištění nejsou způsobilým dovolacím důvodem (viz §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario). Dovolatelé svůj právní názor, podle něhož s nimi žalobce neuzavřel shora uvedeného dne (mimo jiné) smlouvu o půjčce částky 500.000,- Kč, a že k ručitelskému prohlášení došlo v jiném okamžiku, než po uzavření smlouvy o půjčce, prosazují procesně neregulérním způsobem. Zpochybnění právního posouzení věci odvolacím soudem totiž budují na vlastní (od odvolacího soudu odlišné) skutkové verzi, že věřitelem ze smlouvy o půjčce částky 500.000 Kč je otec žalobce, a že nejprve „došlo ze strany žalobce prostřednictvím jeho otce k přijetí ručení žalovaných a až poté následně k odevzdání částky ve výši 500.000 Kč.“ Přehlíží přitom, že pro dovolací soud je závazný skutkový stav, němž odvolací soud založil své rozhodnutí, a v dovolacím řízení jej nelze úspěšně zpochybnit. Vzhledem k výše uvedenému jsou proto z hlediska úvah o přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. irelevantní odkazy žalovaných na rozhodnutí dovolacího soudu, od nichž se měl odvolací soud odchýlit svým závěrem o aktivní legitimaci žalobce a okamžiku sjednání ručitelského závazku žalovaných. Důkazům, které odvolací soud zhodnotil, odpovídá skutkový závěr, že částku 500.000 Kč půjčil žalobce a že k ručitelskému prohlášení žalovaných došlo až po uzavření smlouvy o půjčce; jinak řečeno, dovolací soud zde neshledává extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy a hodnocení důkazů není založeno na libovůli (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13).
Dovolatelé přípustnost dovolání zakládají na argumentaci, podle které je rozhodnutí odvolací soud v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu představovanou jeho rozsudkem ze dne 27. 1. 2009, sp. zn. 30 Cdo 1300/2008, usnesením ze dne 1. 10. 2015, sp. zn. 26 Cdo 1892/2015, a rozsudkem ze dne 22. 6. 2000, sp. zn. 33 Cdo 390/2000, neboť svým výkladem smlouvy uzavřené dne 10. 5. 2013 dotvořil projev vůle smluvních stran, který však v písemném vyhotovení smlouvy není obsažen a je s ním v rozporu.
Rovněž právní závěr odvolacího soudu o privativní novaci zpochybňují žalovaní námitkami směřujícími proti skutkovým zjištěním učiněným ze smlouvy ze dne 10. 5. 2013. Jsou přesvědčeni, že ze smlouvy nevyplývají údaje, které odvolací soud vzal v úvahu; ani tato námitka nevystihuje dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř., neboť odvolacímu soudu je jí vytýkána nesprávnost skutkových zjištění, na nichž právní závěr založil. Zjišťuje-li totiž soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle smluvních stran ve smyslu §35 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2013 (viz §3028 zákona č. 89/2012 Sb.) - dále jen „obč. zák.“, jde o skutkové zjištění (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 73/2000, nebo rozsudek ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 46/2002). Skutkový základ sporu nelze v dovolacím řízení s úspěchem zpochybnit; pro dovolací soud je závazný. Argumentují-li dovolatelé v tomto směru nesprávným právním posouzením věci, pak pouze v tom smyslu, že pokud by odvolací soud vyšel ze správně zjištěného skutkového stavu věci (z jejich skutkové verze), musel by nutně dospět k odlišnému právnímu posouzení věci, tedy uzavřít, že věřitelem sporné pohledávky není žalobce (není aktivně věcně legitimován). Protože jde o skutkovou námitku, nebylo třeba konfrontovat rozhodnutí odvolacího soudu s judikaturou Nejvyššího soudu vyjadřující se k výkladu právního úkonu (§35 odst. 2 obč. zák.), které se žalovaní dovolávají.
Ačkoli na podporu závěru o přípustnosti dovolání pro rozpor s ustálenou rozhodovací praxí dovolatelé odkazují na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3268/2014, a ze dne 22. 6. 2000, sp. zn. 33 Cdo 390/2000, při řešení otázky individualizace osoby věřitele (jeho určení) v ručitelských prohlášeních ze dne 10. 5. 2013, jde opět o otázku skutkovou, která nemůže založit přípustnost dovolání.
Námitka extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními odvolacího soudu a provedeným dokazováním opírající se o usnesení ze dne 29. 11. 2016, sp. zn. II. ÚS 1113/16, v němž Ústavní soud zaujal stanovisko, že jakákoliv námitka, jejíž podstatou je tvrzení porušení ústavně zaručených základních práv a svobod rozhodnutím nebo postupem odvolacího soudu v občanském soudním řízení, je uplatnitelná i jako dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř., není řádným vymezením předpokladů přípustnosti dovolání, neboť nemá žádnou vypovídací hodnotu ve vztahu ke kritériím přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř.; rozhodně z ní nelze usuzovat, v jakém směru a ve vztahu k jaké konkrétní otázce by měla být přípustnost dovolání dána.
Ve vztahu k jiným právním otázkám dovolatelé nevymezili předpoklady přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. Není úkolem dovolacího soudu, aby na základě odůvodnění napadeného rozhodnutí sám vymezoval předpoklady přípustnosti dovolání podle s §237 o. s. ř., a nahrazoval tak plnění jejich procesní povinnosti.
Protože dovolatelé nepředložili k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., Nejvyšší soud jejich dovolání odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Pro úplnost nutno uvést, že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle §241a odst. 1 o. s. ř.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto s přihlédnutím k tomu, že žalobci, který by podle §243c odst. 3, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. měl právo na jejich náhradu, v tomto řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly. Náklady spojené s vyjádřením k dovolání, jež bylo sepsáno advokátem, nelze považovat za účelně vynaložené. Právo na náhradu nákladů procesně úspěšného účastníka řízení ve smyslu §142 odst. 1 o. s. ř. dopadá jen na takové jeho náklady, které byly potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Není rozumného důvodu, aby účastník dovolacího řízení, jehož dovolání bylo odmítnuto, hradil protistraně i jiné, než jen účelně vynaložené náklady. Sepis vyjádření k dovolání, jako úkon právní služby, není účelně vynaloženým nákladem, neobsahuje-li vyjádření polemiku s dovolatelem tvrzenými předpoklady přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. či s vymezením důvodu dovolání podle §241a odst. 1 a 3 o. s. ř., ale pouze rekapituluje skutkovou podstatu sporu.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 11. 2018
JUDr. Václav Duda
předseda senátu