ECLI:CZ:NS:2018:4.TDO.1005.2018.1
sp. zn. 4 Tdo 1005/2018- 29
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. 9. 2018 o dovolání obviněného P. G. , proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. 2. 2018, sp. zn. 9 To 30/2018, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 26 T 190/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 14. 12. 2017, sp. zn. 26 T 190/2016, byl obviněný P. G. (dále jen obviněný, popř. dovolatel) uznán vinným pokusem zločinu vydírání podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §175 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku. Uvedeného trestného činu se podle skutkových zjištění tohoto soudu dopustil tím, že:
dne 28. 1. 2015 v 16.14 hodin z blíže neurčeného místa se záměrem přimět společnost LINET, s. r. o., k uzavření smíru spojeného s tím, že mu bude vyplacena částka nejméně 1,9 mil. Kč na základě žalob, které obžalovaný na poškozenou společnost podal a jimiž se domáhal zaplacení celkem 2.366.277 Kč, zaslal e-mail jednateli poškozené společnosti Z. F., v němž mu hrozil, že pokud s ním společnost spor o shora uvedenou částku nevyřeší do 31. 1. 2015 smírem, podá na ni další žalobu na zbylou, ještě nezažalovanou část nevyplacené mzdy a, v choulostivé době před prodejem společnosti, ostře zmedializuje v odborném tisku problém se sexuálním obtěžováním a alkoholismem v nejvyšším vedení poškozené společnosti, čímž by poškozené společnosti a jejímu vedení vážně poškodil dobré jméno a obchodní vztahy, a tímto jednáním se snažil poškozenou společnost přimět k tomu, aby mu bez právního důvodu vydala nejméně částku 1.641.000 Kč.
Za uvedený zločin uložil Okresní soud v Kladně obviněnému podle §175 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 2 roků. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku výkon trestu obviněnému podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 3 roků.
Proti rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 14. 12. 2017, sp. zn. 26 T 190/2016, podal obviněný odvolání směřující do výroku o vině a trestu. O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 2. 2018, sp. zn. 9 To 30/2018, tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), e) tr. ř. zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu. Za splnění podmínek §259 odst. 3 tr. ř. rozhodl tak, že obviněného uznal vinným pokusem zločinu vydírání podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §175 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku. Uvedeného trestného činu se podle skutkových zjištění tohoto soudu dopustil tím, že:
dne 28. 1. 2015 v 16.14 hodin z blíže neurčeného místa se záměrem přimět společnost LINET, s. r. o., k uzavření smíru spojeného s tím, že mu bude vyplacena částka nejméně 1,9 mil. Kč na základě žalob, které obžalovaný na poškozenou společnost podal a jimiž se domáhal zaplacení celkem 2.366.277 Kč, zaslal e-mail jednateli poškozené společnosti Z. F., v němž mu hrozil, že pokud s ním společnost spor o shora uvedenou částku nevyřeší do 31. 1. 2015 smírem, podá na ni další žalobu na zbylou, ještě nezažalovanou část nevyplacené mzdy, a v choulostivé době před prodejem společnosti ostře zmedializuje v odborném tisku problém se sexuálním obtěžováním a alkoholismem v nejvyšším vedení poškozené společnosti, čímž by poškozené společnosti a jejímu vedení vážně poškodil dobré jméno a obchodní vztahy, a tímto jednáním se snažil poškozenou společnost přimět k tomu, aby mu bez právního důvodu vydala nejméně částku 1.500.000 Kč.
Za uvedený zločin uložil Krajský soud v Praze obviněnému podle §175 odst. 2 tr. zákoníku za použití §58 odst. 5 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 18 měsíců. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku výkon trestu obviněnému podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 2 roků.
Proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. 2. 2018, sp. zn. 9 To 30/2018, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozhodnutí soudu druhého stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Podle dovolatele došlo v dané věci k nesprávnému právnímu posouzení subjektivní stránky souzeného skutku a nesprávnému právnímu posouzení výše škody, která hrozila v případě dokonání trestného činu.
Obviněný především poukazuje na skutečnost, že ve věci již jednou rozhodoval Nejvyšší soud, který usnesením ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 4 Tdo 955/2017 zrušil předchozí rozhodnutí Krajského soudu v Praze ze dne 19. 4. 2017, sp. zn. 9 To 136/2017, a stanovil určitá vodítka pro další projednávání a rozhodnutí ve věci. Podle dovolatele uvedená vodítka nebyla soudy nižších stupňů v dalším řízení respektována a soudy nevzaly v úvahu nové okolnosti, které nebyly v době rozhodování Nejvyššího soudu známé.
Následně obviněný namítá, že se nemohl dopustit úmyslného trestného činu vydírání, když v obnoveném hlavním líčení bylo prokázáno, že čerpal právní služby ohledně uplatňování pracovněprávních nároků u Okresního soudu v Kladně za společnosti LINET spol. s r. o. Z provedeného dokazování pak vyplynulo, že odměna advokátní kanceláře byla závislá od výsledku těchto sporů a že e-mail, kterým se měl dopustit trestné činnosti byl zaslán před odesláním poškozené společnosti jeho advokátovi z předmětné advokátní kanceláře s žádostí o konzultaci, přičemž ze strany advokáta nebylo nijak reagováno, třeba jen upozorněním, že text e-mailu může být závadný.
Proto vyjadřuje přesvědčení, že z jeho strany nemohlo dojít k naplnění subjektivní stránky žalovaného trestného činu, a to ani v základní skutkové podstatě, když byl renomovanou advokátní kanceláří přinejmenším konkludentně ujištěn o tom, že v obsahu předmětného e-mailu není nic závadného.
Jeho vůle tedy nesměřovala k tomu, aby poškozenou společnost k něčemu nutil, či jí dokonce způsobil škodu. Měl jen zájem se s poškozenou společností ať již mimosoudně či soudně dohodnout na vypořádání všech sporných nároků. Zdůrazňuje, že trestný čin vydírání je trestným činem úmyslným a že nebyl s porušením ani ohrožením zájmu chráněného trestním zákonem ani srozuměn.
Ve vztahu k hrozící škodě, která měla v dané věci hrozit, obviněný nejprve zrekapituloval postup soudu prvního a druhého stupně při stanovení výše hrozící škody. Namítá, že soud prvního stupně nijak neodůvodnil, na základě jakých skutečností dospěl k závěru, že jeho nárok na náhradu nemajetkové újmy byl neoprávněný. Podle jeho názoru lživost jeho tvrzení o sexuálním obtěžování ze strany svědka H. nebyla prokázána, když výpověď tohoto svědka byla předvídatelná a žádný z dalších slyšených svědků nemohl nic k věci podstatného uvést a nemohl se k průběhu služební cesty nijak vyjádřit. Navíc soudy nižších stupňů nevyslechnuly jím navržené svědky, kteří měli obdobnou zkušenost se svědkem H., jako on. Současně zpochybňuje způsob stanovení hrozící škody, když soud druhého stupně nijak neobjasnil, jak stanovil hrozící škodu z pohledu všech jeho uplatněných nároků v předmětném e-mailu.
Protože nebyla prokázána lživost jeho tvrzení o sexuálním obtěžování, nemohlo být ani prokázáno, že jeho jednání směřovalo ke způsobení škody 1.500.000 Kč, jak je uvedeno v rozsudku soudu druhého stupně.
V závěru podaného dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 14. 2. 2018, sp. zn. 9 To 30/2018, jakož i všechna další rozhodnutí obsahově na zrušený rozsudek navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a dále aby podle §265l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ze dne 23. 7. 2018, sp. zn. 1 NZO 536/2018, nejprve zrekapitulovala průběh řízení před soudy nižších stupňů, včetně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 4 Tdo 955/2017. Státní zástupkyně dále konstatuje, jaký uplatnil obviněný dovolací důvod a v jakých skutečnostech spatřuje naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Zdůrazňuje, že pro dovolací řízení je zásadně určující skutkový stav, který je vyjádřen ve výroku odsuzujícího rozsudku, přičemž právě na podkladě tohoto skutkového stavu je posuzována správnost závěrů právních. Pouze zjištěná existence extrémního rozporu mezi zjištěným skutkovým stavem a provedenými důkazy umožňuje, aby na základě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl přezkoumán i zjištěný skutkový stav.
Následně poukazuje na právní názor, který vyjádřil Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 4 Tdo 955/2017, když nepochyboval o tom, že obviněný svým jednáním naplnil trestný čin vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku. Poukazuje i na právní argumentaci Nejvyššího soudu ohledně naplnění skutkové podstaty daného trestného činu, když z hlediska naplnění základní skutkové podstaty není rozhodné, zda byl obviněný v dobré víře či nikoliv. Zdůrazňuje, že Nejvyšší soud považoval toliko za nedostatečně objasněnou otázku hrozící škody, když v případě prokázání lživosti obviněného o sexuálním obtěžování podle názoru Nejvyššího soudu výše hrozící škody činila částku 1.500.000 Kč.
Z pohledu argumentace obviněného pak konstatuje, že soudy doplnily dokazování v intencích požadavků Nejvyššího soudu, takže nelze přisvědčit námitce obviněného, že by nerespektovaly názor Nejvyššího soudu. Zdůrazňuje, že z provedeného dokazování je nepochybné, že k sexuálnímu obtěžování nedošlo, takže nárok obviněného byl neoprávněný, když v tomto směru odkazuje na obsah mediační dohody. V rámci této dohody byla obviněnému vyplacena pouze částečně náhrada mzdy ve výši 259.000 Kč. Soudy se také zabývaly e-mailovou korespondencí mezi obviněným a jeho advokátní kanceláří z hlediska naplnění subjektivní stránky. Z předložené e-mailové korespondence je zřejmé, že obviněný pouze požadoval doplnění strohých faktografií, nepožadoval nějakou právní analýzu a ani ji nemohl předpokládat, když doplnění textu o požadované údaje nevyžadovalo žádnou právní erudici a obviněný se ani této konzultace nedomáhal. Proto je u obviněného dána i subjektivní stránka, když tento jednal v úmyslu přímém ve smyslu §15 písm. a) tr. zákoníku.
Nelze ani souhlasit s námitkou obviněného, že by soudy ignorovaly jeho návrhy na doplnění dokazování, když neprovedení těchto důkazů odůvodnily jejich nadbytečností, s čímž státní zástupkyně vyjádřila souhlas.
Podle státní zástupkyně uplatněné námitky jsou fakticky námitkami skutkovými a nikoliv právními. Proto navrhla, aby podané dovolání obviněného bylo podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnuto v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
V dané věci je ještě nutno podotknout, že věc byla již jednou předmětem rozhodování Nejvyššího soudu, který rozhodoval o podaném dovolání nejvyššího státního zástupce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. 4. 2017, sp. zn. 9 To 136/2017, kterým byl obviněný podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutek, ve kterém bylo podanou obžalobou spatřováno spáchání pokusu zločinu vydírání podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §175 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku. Dovolání bylo podáno z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. O podaném dovolání nejvyššího státního zástupce rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 4 Tdo 955/2017 tak, že podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 19. 4. 2017, sp. zn. 9 To 136/2017, když podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, když vyslovil závazný právní názor ohledně naplnění základní skutkové podstaty trestného činu vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku a v jakém směru je třeba dokazování doplnit ve vztahu k naplnění kvalifikované skutkové podstaty podle §175 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku včetně stanovení výše způsobené škody.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
Na základě shora naznačených východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení podaného dovolání obviněného.
Obviněný ve vztahu k naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítá, že u něho není dána subjektivní stránka a že nehrozilo způsobení škody v částce 1.500.000 Kč. Vzhledem ke konkrétnímu obsahu zvolené dovolací argumentace je možno mít za to, že byť obviněný formálně namítá nesprávné právní posouzení skutku, tak fakticky vyjadřuje nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů soudy nižších stupňů a v závislosti na tento nesouhlas zpochybňuje skutková zjištění soudů nižších stupňů. Takto uplatněnými námitkami pak míjí hranice deklarovaného dovolacího důvodu a tyto nemohou zakládat přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu.
Obviněný konkrétně ve vztahu k údajnému nenaplnění subjektivní stránky trestného činu vydírání podle §175 tr. zákoníku namítá, že u něho nebyl prokázán úmysl poškozenou společnost k něčemu nutit. Předmětnou námitku zakládá na tvrzení, že před tím, než sporný e-mail zaslal poškozené společnosti, tak ho zaslal advokátní kanceláři, která ho v dané době zastupovala v předmětném sporu, přičemž požádal o konzultaci a následně nebyl touto advokátní kanceláří upozorněn na skutečnost, že by snad obsah předmětného e-mailu byl nějak závadný. Byť by se navenek mohlo jevit, že uplatněnou argumentaci lze pod zvolený dovolací důvod podřadit, když námitka nedostatku subjektivní stránky je podřaditelná pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tak fakticky obviněný vyjadřuje nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, konkrétně hodnocení obsahu jeho e-mailové korespondence s jeho tehdejší advokátní kanceláří. Jak již bylo naznačeno, tato námitka nemůže naplňovat zvolený dovolací důvod, když obviněný jen vyjadřuje nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů. Obviněný touto dovolací argumentací míjí hranice deklarovaného dovolacího důvodu, neboť jeho námitky fakticky nesměřují proti právnímu posouzení skutku nebo jinému hmotněprávnímu posouzení. Primárně jimi brojí proti hodnocení důkazů a skutkovým zjištěním soudů. Obviněný nabízí své vlastní hodnocení provedených důkazů, vyjadřuje nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů soudem prvního stupně, podrobně rozebírá svoji verzi události, vše s vyústěním do závěru, že u něho chybí úmysl poškozenou společnost k něčemu nutit. Takto formulované dovolací námitky nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu.
Přesto z pohledu námitek uplatněných obviněným v podaném dovolání, které směřují primárně do způsobu hodnocení důkazů soudy [a tedy nenaplňují dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], toliko na podporu závěru, že v případě obviněného nejde o případ tzv. extrémního nesouladu v jeho výkladu Ústavním soudem, považuje Nejvyšší soud za nutné uvést, že zejména soud prvního stupně své úvahy ohledně hodnocení předložené e-mailové korespondence mezi obviněným a jeho advokátní kanceláří řádně zdůvodnil (viz str. 6 rozsudku soudu prvního stupně), tedy tuto předloženou e-mailovou korespondenci při formulování skutkového stavu a posuzování úmyslu obviněného spáchat trestný čin vydírání nijak nepominul. Rovněž soud druhého stupně obsah předložené e-mailové korespondence nepominul, když tuto hodnotil z pohledu námitek obviněného, které uplatnil v rámci podaného odvolání a které jsou v podstatě totožné s námitkami, které uplatnil v podaném dovolání. Uvedený soud se nespokojil pouze s tím, že by odkázal na úvahy soudu prvního stupně, nýbrž rozvedl své závěry z pohledu námitek, které uplatnil obviněný v rámci podaného odvolání (viz str. 8, bod 6 rozsudku soudu druhého stupně). Nejvyšší soud pro stručnost odkazuje na vyčerpávající odůvodnění zejména rozsudku soudu prvního stupně.
Nad rámec těchto úvah považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést následující. Obecně lze připustit, že pokud by si pachatel před spácháním činu vyžádal právní radu odborníka, který by mu potvrdil oprávněnost jednání, které je následně posouzeno jako trestný čin, nelze u něho zpravidla shledávat úmysl spáchat trestný čin (viz přim. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2014, sp. zn. 6 Tdo 1112/2014). Základní předpoklad pro zvažování tohoto závěru ovšem představuje skutečnost, že pachatel o právní radu příslušného advokáta či advokátní kancelář požádá. Tento závěr ovšem z předložené e-mailové korespondence nevyplývá, když z této je patrno, že obviněný pouze požádal, aby do předmětného e-mailu byly doplněny údaje týkající se toho, kdy mu byla doručena výpověď, od kdy do kdy trval zaměstnanecký poměr a jaké žaluje částky a v jaké výši. Obviněný tedy nepožadoval po předmětné advokátní kanceláři žádnou právní konzultaci ohledně závadnosti či nezávadnosti předmětného e-mailu, tedy nepožadoval v tomto směru žádnou právní radu. Za této situace pak nemohl předpokládat, že advokátní kancelář provede právní rozbor předmětného e-mailu z hlediska jeho obsahu a nemohl se ani v tomto směru spoléhat, že tak snad učiní, když pokyny, které ji udělil, byly zcela jednoznačné a bylo nepochybné, co přesně po advokátní kanceláři požaduje.
Ve vztahu k zbývající uplatněné dovolací argumentaci obviněného je třeba uvést, že tento zpochybňuje zvolenou právní kvalifikaci z toho pohledu, jakou chtěl způsobit škodu, když jeho jednání je kvalifikováno jako pokus zločinu vydírání podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §175 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku, tedy vyjadřuje nesouhlas s tím, že chtěl způsobit značnou škodu. V dané souvislosti je třeba pro stručnost poznamenat, že značnou škodou se podle §138 odst. 1 tr. zákoníku rozumí částka nejméně ve výši 500.000 Kč do 4.999.999 Kč. Přestože by se i v případě těchto námitek mohlo navenek jevit, že obviněný namítá nesprávné právní posouzení skutku, konkrétně výši hrozící škody jako znaku kvalifikované skutkové podstaty zločinu vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku, tak z konkrétních námitek obviněného je zřejmé, že zpochybňuje skutkové zjištění soudů nižších stupňů, které dospěly k závěru, že ve vztahu k částce 1.500.000 Kč, kterou požadoval obviněný jako náhradu nemajetkové újmy se z jeho strany jednalo o požadavek neoprávněný, čehož si musel být obviněný vědom. Jedná se o skutkový závěr, ke kterému soudy dospěly na základě provedeného dokazování a Nejvyšší soud jej zcela akceptuje, když rozsah dokazování a hodnocení důkazů odpovídá ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., takže ve věci byl zjištěn takový skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí.
Je třeba zdůraznit, že právě otázka pravdivosti tvrzení obviněného o údajném sexuálním obtěžování se strany svědka H., tehdejšího jednatele společnosti LINET, spol. s r. o., měla být na základě závazného pokynu Nejvyššího soudu obsaženého v rozhodnutí ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 4 Tdo 955/2017, v rámci doplnění dokazování objasněna. Následně pak právě na základě výsledků dokazování mělo být rozhodnuto o právní kvalifikaci jednání obviněného, tedy zda jeho jednání je možno posoudit toliko v základní skutkové podstatě trestného činu vydírání či v kvalifikované skutkové podstatě. Nejvyšší soud především shledal, že soud prvního stupně splnil závazné pokyny obsažené ve shora citovaném rozhodnutí týkající se požadavků na doplnění dokazování. Soud prvního stupně k věci vyslechnul jednak svědky J. H., Z. F. a S. K. a konstatoval obsah spisu Okresního soudu v Kladně sp. zn. 21 C 68/2014 a 12 C 77/2014. Pokud následně na základě tohoto dokazování dospěl k závěru, že ze strany obviněného požadavek na úhradu nemajetkové újmy ve výši 1.500.000 Kč byl neoprávněný, jedná se z jeho strany o hodnocení důkazů. Je třeba zdůraznit, že soud prvního stupně nedospěl k závěru o neoprávněnosti požadavku obviněného toliko na základě výpovědi svědka H., ale na základě pečlivého zhodnocení všech provedených důkazů, které hodnotil ve vzájemných souvislostech, když i logicky poukazuje na rozporuplnost samotné výpovědi obviněného. V tomto směru je třeba odkázat na vyčerpávající odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (viz str. 6-7 rozsudku) a rozsudku soudu druhého stupně (viz str. 8-9, bod 7, 8), se kterým se zcela Nejvyšší soud ztotožnil.
Pokud obviněný namítá, že soud druhého stupně, který jistým způsobem korigoval rozsudek soudu prvního stupně ohledně hrozící škody, když dospěl k závěru, že se obviněný bez právního důvodu snažil získat částku 1.500.000 Kč, nijak své úvahy neodůvodnil, tak je třeba uvést, že soud druhého stupně své úvahy rozvedl v rozsudku na str. 9, bod 8., když výslovně konstatoval, že obviněný neoprávněně pod pohrůžkou jiné těžké újmy nutil poškozenou společnost k úhradě částky 1.500.000 Kč představující požadavek na nemajetkovou újmu. Uvedený soud i výslovně uvedl, že se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že nárok na úhradu nemajetkové újmy byl neoprávněný, a za této situace bylo zcela nadbytečné, aby soud druhého stupně nějak podrobněji důkazní situaci opětovně rozváděl. Pokud se totiž soud druhého stupně ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně, nedopustil se nějakého pochybení, jestliže na jeho závěry odkázal. Jedná se o zcela standardní postup, který nezakládá nepřezkoumatelnost předmětného rozhodnutí (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2017, sp. zn. 3 Tdo 356/2017). Nejvyšší soud se se závěrem ohledně výše hrozící škody zcela ztotožnil. Zde je třeba zdůraznit, že z e-mailu je zřejmé, že v době jeho zaslání uplatňoval obviněný po poškozené společnosti částku 2.366.277 Kč, kterou chtěl uhradit do 31. 1. 2015 pod pohrůžkou zmedializování sexuálního obtěžování a alkoholismu v nejvyšším vedení společnosti. V předmětném e-mailu pak neoprávněně požadovaná nemajetková újma byla specifikována na částku 1.500.000 Kč a tuto částku obviněný neoprávněně po poškozené společnosti v době zaslání e-mailu požadoval.
Ohledně námitky obviněného týkající se neprovedení všech požadovaných důkazů je třeba uvést, že obviněný v podstatě namítá neúplný rozsah dokazování, byť se výslovně nedovolává existence tzv. opomenutých důkazů. Obecně platí, že neúplnost provedeného dokazování nelze spatřovat jen v tom, že soud navržený důkaz neprovede, neboť soud není povinen každému návrhu vyhovět, je však povinen tento postup odůvodnit. Účelem dokazování v trestním řízení, je zjistit takový skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§2 odst. 5 tr. ř.), v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí soudu. Soud rozhoduje o tom, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je důležitá pro zjištění skutkového stavu, a shromážděné důkazy hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu (§2 odst. 6 tr. ř.). Je na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2012, sp. zn. IV. ÚS 134/12, obdobně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2014, sp. zn. 11 Tdo 971/2014).
K problematice tzv. opomenutých důkazů se v minulosti opakovaně vyjádřil Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (např. nález Ústavního soudu ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, nález Ústavního soudu ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02), ve kterých podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a kautely, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. V nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, je konstatován závěr, že „neakceptování důkazního návrhu obviněného lze dle ustálené judikatury Ústavního soudu založit toliko třemi důvody. Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, dle kterého navržený důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje potřebnou vypovídací potencí. Konečně třetím je nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno“. V dané věci namítá obviněný, že soudy neprovedly další navrhované důkazy, konkrétně nevyslechnuly svědky, kteří by se mohli vyjádřit k nevhodnému chování svědka H. V tomto směru je ovšem třeba podotknout, že soud prvního stupně neprovedení těchto navrhovaných důkazů řádně zdůvodnil, když považoval provádění dalších důkazů za nadbytečné (viz str. 7 rozsudku soudu prvního stupně), když tito svědci neměli být u nějakého nepřístojného chování svědka H. vůči obviněnému přítomni. Rovněž soud druhého stupně řádně odůvodnil, z jakých důvodu nevyhověl návrhům obviněného na doplnění dokazování (viz str. 9, bod 9 rozsudku soudu druhého stupně).
Vzhledem ke shora uvedenému je nepochybné, že obviněný se svou argumentací obsaženou v podaném dovolání s věcným naplněním uplatněného dovolacího důvodu rozešel a vznesl námitky, které nejsou podřaditelné pod dovolací důvod jím deklarovaný (a současně ani pod jiné ustanovením §265b tr. ř. upravené dovolací důvody). Proto dospěl Nejvyšší soud k závěru, že o jeho dovolání je nezbytné rozhodnout způsobem upraveným v §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Dle něho Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b.
Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 18. 9. 2018
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu
Vypracovala:
JUDr. Marta Ondrušová