ECLI:CZ:NS:2018:4.TDO.1511.2017.1
sp. zn. 4 Tdo 1511/2017 -25
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 3. 1. 2018 o dovolání obviněného R. K. , proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. 6. 2017 sp. zn. 8 To 209/2017, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 21 T 21/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného R. K. odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud v Břeclavi rozsudkem ze dne 27. 3. 2017 sp. zn. 21 T 21/2017 uznal obviněného R. K. vinným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se dopustil tím, že v přesně nezjištěné době od 23:00 hodin dne 17. 9. 2016 do 14:00 hodin dne 18. 9. 2016 v B. na ulici K. v rodinném domě opakovaným působením tupého násilí dosahujícím zejména v oblasti hlavy vysoké intenzity s největší pravděpodobností v podobě silných úderů pěstmi napadl poškozenou S. H., které svým jednáním způsobil vážné nitrolební poranění v podobě akutního krvácení pod tvrdou plenu mozkovou v čelní, temenní a spánkové krajině vpravo, kdy se jednalo o úrazovou změnu bezprostředně ohrožující život poškozené, které si vyžádalo okamžitý letecký transport poškozené na vysoce specializované pracoviště a provedení akutního neurochirurgického zákroku, bez kterého by došlo v průběhu následujících hodin k úmrtí poškozené v důsledku krvácení do dutiny lební a v důsledku otoku mozku, dále jí způsobil drobné krvácení pod měkké pleny mozkové a drobné zhmoždění mozku, otok mozku, bezvědomí, pravostranné ochrnutí těla, ochrnutí některých hlavových nervů (III. a VII.), kdy v době příjmu v Nemocnici Břeclav bylo poškození klasifikováno jako ochrnutí těžkého stupně, mnohočetné hematomy v obličejové části hlavy kolem očí, na trupu a končetinách, organický psychosyndrom (poruchy psychiky u organické příčiny např. po úrazu mozku), poruchy řeči lehkého stupně, dvojité vidění, se kterými byla poškozená hospitalizována ve Fakultní nemocnici Brno Bohunice, poté od 21. 9. 2016 v Nemocnici Břeclav a následně v Rehabilitačním ústavu Hrabyně, tato poranění se projevovala zejména poruchou mozkových funkcí v podobě poruch vědomí, poruch řeči, ochrnutí pravé poloviny těla, ale i psychickými poruchami, do 30. 11. 2016 (písemné vypracování znaleckého posudku) dosahovala celková délka omezení v obvyklém způsobu života již doby asi 2,5 měsíce, přičemž znalec nevyloučil ani možnost v podstatě „trvalého“ omezení v obvyklém způsobu života.
Za to byl obviněnému podle §145 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 6,5 let. Podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku soud obviněného pro výkon trestu odnětí svobody zařadil do věznice s ostrahou. Podle §99 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku soud obviněnému zároveň uložil protialkoholní ochranné léčení v ústavní formě. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu pak uložil i povinnost zaplatit Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky se sídlem Benešova 10, 659 14 Brno-město, částku ve výši 129 529 Kč a S. H., bytem H., P., částku ve výši 543 230 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. soud poškozenou S. H. odkázal se zbytkem jejího nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Citovaný rozsudek soudu prvního stupně napadli odvoláními obviněný i státní zástupce (v neprospěch obviněného) a na jejich podkladě Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 13. 6. 2017 sp. zn. 8 To 209/2017 rozhodl tak, že podle §258 odst. 1 písm. e), f), odst. 2 tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně částečně zrušil z podnětu odvolání státního zástupce ve výroku o trestu a z podnětu odvolání obviněného ve výroku o náhradě škody ve vztahu k poškozené S. H. Podle §259 odst. 3 tr. ř. pak odvolací soud znovu rozhodl tak, že obviněného R. K. odsoudil za trestný čin uvedený v napadeném rozsudku soudu prvního stupně podle §145 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 7,5 let. Podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku jej pro výkon trestu odnětí svobody zařadil do věznice s ostrahou. Podle §229 odst. 1 tr. ř. poškozenou S. H. odkázal s jejím nárokem na náhradu škody a úhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
Rozsudky soudů prvního a druhého stupně napadl obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolaním, jež opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
S výrokem o vině obviněný souhlasí, proto podává dovolání pouze do výroku o trestu. Naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřuje ve svévolném hodnocení důkazů a extrémnímu nesouladu výše trestu se skutkovými zjištěními.
Soudem prvního stupně byl obviněnému vyměřen trest ve výši 6,5 let odnětí svobody a odvolacím soudem ve výměře 7,5 let odnětí svobody. Takto dlouhý trest odnětí svobody obviněný považuje za nepřiměřený všem okolnostem případu. Zejména pak vůči tomu, co poškozené způsobil, jakým způsobem to učinil, jaké zdravotní následky má poškozená spojeny s útokem obviněného a jak kladný má vztah s poškozenou.
Odvolací soud zmínil v odůvodnění svého rozhodnutí polehčující okolnosti na straně obviněného, tj. že doposud nebyl trestán, je bezúhonný i přestupkově, vedl řádný život a svého jednání litoval. Po vyhlášení rozsudku soudem prvního stupně alespoň zčásti uhradil poškozené škodu. Tyto okolnosti hodnotí odvolací soud jako jediné polehčující s tím, že podle názoru odvolacího soudu nebyl dán patřičný důraz na přitěžující okolnosti související se způsobem provedení skutku, a to, že obviněný trestný čin spáchal z malicherné pohnutky, zvláště surově, a po činu místo urychleného zavolání lékařské pomoci volal svoji sestru a uklízel místo činu.
K těmto okolnostem se obviněný vyjádřil již v řízení před soudem prvního stupně a následně pak znovu v odůvodnění odvolání, kde uvedl, že se dne 18. 9. 2016 někdy kolem poledne vzbudil a našel poškozenou ležet na zemi. To mu samo o sobě nepřišlo divné, protože to s alkoholem nepřehnali poprvé, a jelikož si obviněný nic nepamatoval, nebyl důvod předpokládat, že je poškozená vážně zraněná. Úklid pro obviněného byl běžnou záležitostí, přičemž u krve předpokládal, že je z jeho poraněné ruky. Vše vyplývá i z dokazování, proto obviněný odmítá, že uklízel záměrně místo činu či jakkoli se snažil zahladit stopy, když ani nevěděl, co se ve skutečnosti stalo. O tom svědčí i další sled událostí, když s Policií ČR při celém vyšetřování spolupracoval.
Jakmile chtěl poškozenou zvednout a přenést do obýváku, zjistil, že je zraněná. Proto telefonoval své sestře, kterou byl zvyklý v jakýchkoli situacích volat jako první a která má mj. kurz zdravotní sestry a ve zdravotnictví mnoho let pracovala. Obviněný nebyl v daný okamžik vzhledem ke svému stavu situaci řádně posoudit, nadto vizuální vzhled poškozené nenasvědčoval nic o tom, v jak vážném stavu poškozená je. Tyto skutečnosti také vyplývají z dokazování, když závažnost stavu poškozené nepoznali kromě jeho sestry ani na místě přítomní svědci, kteří viděli poškozenou před přivoláním lékaře. Přesto obviněný situaci řešil a pomoc v podobě své sestry zavolal. Rovněž nijak nerozporoval rozhodnutí, že se přivolá lékař a následně bude poškozená převezena do zdravotnického střediska. Tyto skutečnosti soud prvního stupně, a také soud odvolací, vůbec nebraly v potaz. Obviněný je ale přesvědčen, že se jedná o podstatné skutečnosti, které odlišují záměrné fyzické násilí spolu se zahlazováním stop od pouze nešťastného fyzického konfliktu, na který si řádně obviněný ani poškozená nepamatují.
Odvolací soud též uvádí, že čin byl spáchán z malicherné pohnutky. Obviněný ovšem ani neví, z jaké pohnutky se činu dopustil. I podle znaleckého posudku v podstatě nevěděl, co dělá. Nesledoval žádný cíl a i jakákoli pohnutka mu v danou chvíli byla cizí. Obviněný má za to, že nelze připisovat jakékoli fakultativní znaky subjektivní stránky osobě, která tzv. „o sobě neví“.
Odvolací soud též pokračuje ve výčtu přitěžujících okolností v rozsahu následků poškozené. Způsobená poranění poškozené obviněného velmi mrzí. Přesto má za to, že není přípustné k tomuto rozsahu poškození opětovně přihlížet coby k přitěžujícím okolnostem, když tyto již byly zohledněny ve volbě konkrétního trestného činu – těžkého ublížení na zdraví. Tato přitěžující okolnost vyčtená odvolacím soudem tak byla úplně v rozporu s ustanovením §39 odst. 4 tr. zákoníku.
Podle názoru obviněného jeho dlouhý trest odnětí svobody není ve prospěch poškozené, jíž by chtěl nahradit škodu, kterou jí na zdraví způsobil a není ani ve prospěch společnosti, kdy namísto toho, aby výkonem práce nahradil způsobenou škodu, je odsouzen k výkonu trestu odnětí svobody v trvání 7,5 let. Tento trest obviněnému přijde naprosto nepřiměřený všem okolnostem a důkazům, které v průběhu trestního řízení ve věci vyplynuly.
Přísnost trestu dokresluje také uložení ústavního protialkoholního léčení. Soud prvního stupně, ani odvolací soud nevzaly v potaz skutečnost, že obviněný sám bezprostředně po incidentu přestal zcela požívat alkoholické nápoje, kterým celou nešťastnou událost připisuje.
Pro přitěžující okolnosti, ke kterým přihlédl odvolací soud, není mj. dán logický základ, zejména s přihlédnutím k hodnocení důkazů ve vzájemné spojitosti. A ani soud prvního stupně nepřihlédl ke chráněným zájmům poškozené, který i vzhledem k přetrvávající citové vazbě spočívá v jejím nároku na péči a odčinění škody ze stran obviněného. To však může splnit pouze na svobodě. Vzhledem k výše uvedenému má obviněný za to, že soudy nižších stupňů vyhodnotily provedené důkazy a zjištěné skutečnosti v rozporu se zásadami logiky a trest tak nebyl uložen v souladu s ustanovením §37 odst. 2 či §38 odst. 1, 3 tr. zákoníku.
Odvolací soud v rozsudku též rozvádí, že podstatou trestu je újma ukládaná pachateli trestného činu, tj. újma záměrně spočívající v zásahu do svobody, cti a majetku. Obviněný je ale částečně potrestán tím, co poškozené provedl, a to přesto, co k ní stále cítí. Také způsobenou škodu se snažil uhradit. Proto další trest ve formě odnětí svobody na dobu 7,5 roku vnímá ke všem okolnostem jako nespravedlivý a nepřiměřeně tvrdý. Odvolací soud uvádí, že trest musí obsahovat prvek odplaty. Ačkoli s tímto obviněný souhlasí, poškozená k němu také chová city i nadále, tudíž ani tento prvek nemá být v délce trestu stěžejním.
Obviněný dále uvádí okolnosti, o kterých se domnívá, že mohly být již soudem prvního stupně vzaty v jeho prospěch více v úvahu. Obviněný bezprostředně po incidentu přestal zcela požívat alkoholické nápoje, případně psychotropní omamné látky, vědom si toho, že k jeho protiprávnímu jednání došlo pod silným vlivem alkoholu, kdy v podstatě nevěděl, co dělá. Znalec jeho stav hodnotil tak, že jeho ovládací a rozpoznávací schopnosti byly podstatnou měrou snížené. Ve prospěch poškozené obviněný platil a stále platí (prostřednictvím jeho sestry) pojistné podle uzavřené pojistné smlouvy na životním a úrazovém pojištění. S poškozenou k sobě navzájem nadále chovají city. Obviněný by chtěl poškozenou do budoucna hmotně zabezpečit, a to může udělat pouze na svobodě, pokud bude mít pravidelný příjem z pracovního vztahu. V průběhu odvolacího řízení poškozené uhradil alespoň část náhrady škody, když jí nechal poukázat částku 194 988 Kč. Dosud nebyl trestán a před danou událostí vedl řádný život. Obviněný zároveň poznamenává, že pro sebe požaduje co nejkratší trest odnětí svobody, neboť společnost nic nezíská jeho dlouhým odsouzením.
Z výše uvedených důvodů dovolatel v závěru navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Okresního soudu v Břeclavi ze dne 27. 3. 2017 sp. zn. 21 T 21/2017 a rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 13. 6. 2017 sp. zn. 8 To 209/2017 ve výroku o trestu, neboť je nepřiměřeně přísný, aniž by navrhl další procesní postup.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství v rámci možného vyjádření k podanému dovolání sdělil, že se k němu nebude věcně vyjadřovat. Vyslovil ale souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud nejprve konstatoval, že dovolání obviněného proti rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 13. 6. 2017 sp. zn. 8 To 209/2017 je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., obviněný podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatněný obviněným je naplněn v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tedy jinými slovy řečeno, dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak již bylo uvedeno výše, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého spisového materiálu zjistil, že veškeré námitky uváděné obviněným již byly uplatněny v předchozích stadiích trestního řízení a to zejména v jím podaném odvolání. Jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Judikatura vychází z toho, že jestliže obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408).
Zároveň nelze než konstatovat, že obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku neuplatnil jedinou námitku vztahující se k nesprávnému právnímu posouzení skutku či k jeho jinému nesprávnému hmotněprávnímu posouzení. Veškerá jeho argumentace se soustředila výhradně na délku a tedy přiměřenost uloženého trestu odnětí svobody, což ale samo o sobě s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není akceptovatelné.
Je tomu proto, že námitky obviněného spočívají výlučně v tvrzení, že uložený nepodmíněný trest odnětí svobody je nepřiměřený. Jde tedy ve své podstatě o námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu, které s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ale pouze za podmínky, že obviněnému byl buď uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, anebo mu byl trest vyměřen mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoníku za trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávně uloženém trestu, zejména pokud jde o nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §41 a §42 tr. zákoníku a v důsledku toho v uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ale ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 7. 2017 sp. zn. 11 Tdo 812/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2015 sp. zn. 11 Tdo 489/2015). Systematickým výkladem ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. pak nelze než dojít k závěru, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dovolacím důvodem speciálním vůči důvodu uvedenému v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Pokud tedy oprávněná osoba hodlá podat dovolací námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu, může je uplatnit pouze v rámci tohoto speciálního zákonného dovolacího důvodu a nikoli prostřednictvím jiného důvodu uvedeného v §265b odst. 1 tr. ř. Aby pak došlo k jeho naplnění, musí být v textu dovolání namítána existence jedné z jeho alternativ, tedy, že došlo k uložení nepřípustného druhu trestu či druhu trestu sice přípustného, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Na tomto místě je nutno konstatovat, že v případě obviněného nedošlo k uložení trestu odnětí svobody, který by byl v rozporu s kterýmkoli z uvedených zákonných kritérií.
Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založen dovolací důvod ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je pak možno, pokud jde o výrok o trestu, pokládat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikované ve Sbírce rozh. tr., sešit č. 4/2003, pod č. 22). Takové námitky ale dovolatel nevznesl, když k jejich uplatnění ani neměl zjevně žádný důvod.
Nejvyšší soud tak v daném případě neshledal důvody, které by opodstatňovaly jakýkoli zásah do výroku o trestu. Vzhledem k dlouholeté tendenci extenze přezkumu soudních rozhodnutí dovolacím soudem pod soustavným tlakem na rozšiřování rozsahu dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř. směřujících k povinnosti přezkoumávat i další otázky nepodřaditelné pod taxativně vymezené dovolací důvody, nelze výše uvedené závěry k rozsahu přezkumu výroku o trestu vnímat absolutně. Zde je ale třeba zdůraznit, že k zásahu Nejvyššího soudu do výroku o uloženém trestu, resp. do otázky jeho přiměřenosti, lze přistoupit pouze a výhradně v krajních případech, kdy je zcela zřejmá (extrémní) nepřiměřenost trestu mající rozměr libovůle soudů při ukládání trestu. Tedy např. za situace, kdy soudy uloží trest, aniž by jej jakkoliv odůvodnily, nebo by nebylo z jejich rozhodnutí seznatelné, na základě jakých konkrétních skutečností bylo přistoupeno k uložení konkrétního trestu apod. V takovém případě by Nejvyšší soud nemohl pouze z důvodu absence dovolacího důvodu k přezkumu dané problematiky rezignovat na svou povinnost přezkumu rozhodnutí, z kterého je patrná nezákonnost a porušení práva na soudní ochranu a spravedlivý proces. Pokud však soudy, jako v posuzovaném případě obviněného K., podrobně rozvedly skutečnosti, které opodstatňovaly uložení sankce, byť z pohledu dovolatele nepřiměřeně přísně, nelze přistoupit k přezkumu a následné kasaci rozhodnutí pouze z toho důvodu, že dovolací soud by případně mohl vnímat tento trest jako přísnější, neboť by tím došlo k zásahu do rozhodovací činnosti soudů nižších stupňů, ke kterému není dovolací soud v takové situaci oprávněn. V opačném případě by se dokonce mohlo jednat o svévoli dovolacího soudu, který by zasahoval do výroku o trestu i za situace, kdy soudy náležitě a podrobně odůvodnily druh a výměru trestu a v podstatě by je nebylo možno zavázat právním názorem, jenž by naznačil pochybení, které ve svém postupu při ukládání trestu učinily (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 7. 2017 sp. zn. 11 Tdo 812/2017).
Ze shora uvedeného pak vyplývá i závěr Nejvyššího soudu, podle kterého za situace, kdy argumentace dovolatele obsažená v textu posuzovaného dovolání směřuje výlučně proti „nepřiměřené tvrdosti“ uloženého trestu odnětí svobody, spatřované v jeho výměře (aniž by z ní současně bylo možné dovodit námitky ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.), není naplněn žádný z důvodů dovolání podle §265b odst. 1 tr. ř. a s ohledem na uložený trest ani podle §265b odst. 2 tr. ř. Platí totiž, že obsah konkrétně uplatněných námitek, tvrzení i právních názorů, o něž je v dovolání opírána existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., a nestačí jen formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Obviněný též argumentuje, že není možné opětovně přihlížet k rozsahu nastalého poškození coby k přitěžujícím okolnostem, když tyto již byly zohledněny ve volbě konkrétního trestného činu – těžkého ublížení na zdraví. Rozdíl mezi ublížením na zdraví a těžkým ublížením na zdraví spočívá v tom, že při těžkém ublížení na zdraví musí jít o vážnou poruchu zdraví nebo o vážné onemocnění, které postižený pociťuje jako citelnou újmu v obvyklém způsobu života, a dále v tom, že porucha zdraví musí mít delší trvání. V soudní praxi vžitou hranici asi šesti týdnů lze považovat za hranici mezi těžkou újmou na zdraví ve smyslu §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku a ublížením na zdraví ve smyslu §122 odst. 1 tr. zákoníku (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 1965 sp. zn. 9 Tz 30/65). Rozsah a charakter poranění a v důsledku toho omezení v obvyklém způsobu života již během vypracovávání znaleckého posudku dosahovalo 2,5 měsíců, přičemž v plánu byla i další nutná hospitalizace na rehabilitačním oddělení. Znalec uvedl, že zdravotní stav poškozené stále nevylučuje ani možnost v podstatě „trvalého“ omezení v obvyklém způsobu života např. v důsledku poruch hybnosti celé pravé horní končetiny. Těžká újma na zdraví, kterou obviněný svým jednáním způsobil poškozené, tak nespočívá pouze v delší době trvající poruše zdraví dle §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku. Těžká újma na zdraví v tomto případě spočívá i v ochromení údu podle §122 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku (středně těžké až těžké ochrnutí pravé horní končetiny) a v poškození důležitého orgánu podle §122 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku (poranění mozku). Nejvyšší soud pokládá za nutné též zdůraznit, že bez okamžitého leteckého transportu poškozené na vysoce specializované pracoviště a provedení akutního neurochirurgického zákroku, by došlo v průběhu několika hodin k úmrtí poškozené v důsledku krvácení do dutiny lebeční a v důsledku otoku mozku. Škodlivý následek, který obviněný způsobil poškozené svým jednáním, tak značně přesáhl rozsah, který je obvyklý u trestných činů této skutkové podstaty, a lze jej bez nejmenších pochybností považovat za větší podle ustanovení §42 písm. k) tr. zákoníku. Je též zjevné, že jednání obviněného vykazovalo vyšší míru brutality a bezcitnosti, takže trestný čin těžkého ublížení na zdraví byl bezpochyby spáchán surovým způsobem. Uvedený závěr vyplývá z toho, jak byl útok veden i ze závěrů znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, podle nějž byla poškozené způsobena závažná poranění na většině částí těla. Nelze tak rozhodně přisvědčit dovolateli, že mu závažnost způsobeného následku byla soudy přičítána duplicitně.
Ze všech výše uvedených poznatků a závěrů učiněných dovolacím soudem tak lze konstatovat, že druh i výše uloženého trestu obviněnému odpovídá kritériím uvedeným v §37 až §39 tr. zákoníku, a nemůže se tak v žádném případě jednat o extrémní nesoulad mezi výší uloženého trestu a učiněnými skutkovými zjištěními.
Vzhledem k tomu jen z těchto stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného R. K. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., jelikož se obsahem a pojetím svého dovolání ocitl mimo rámec deklarovaného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud toto své rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 3. 1. 2018
JUDr. František Hrabec
předseda senátu