ECLI:CZ:NS:2018:4.TDO.330.2018.1
sp. zn. 4 Tdo 330/2018- 28
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. dubna 2018 o dovolání obviněné Š. B., roz. Z. , proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 10. 2017, sp. zn. 9 To 288/2017, v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-sever pod sp. zn. 2 T 144/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 25. 5. 2017, sp. zn. 2 T 144/2013, byla obviněná Bc. Š. B., roz. Z. (dále jen obviněná, popř. dovolatelka) uznána vinnou ze spáchání přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustila tím, že:
dne 16. 8. 2012 kolem 11.58 hodin jako řidička osobního motorového vozidla škoda Octavia, majitele P. B., trvale bytem Ch., vyjížděla z odstavné plochy ležící mimo pozemní komunikaci od rodinného domu v k. ú. obce P., okr. P.-s., na silnici II/180, kdy v úmyslu pokračovat v jízdě směrem k centru obce P. chtěla s vozidlem zaparkovaným proti směru plánované jízdy vyjet na tomto ne zcela přehledném úseku silnice zpět tím způsobem, že v prostoru odstavné plochy zacouvala šikmo doprava dozadu a po vizuálním přesvědčení se, že po silnici nic nejede zleva ani zprava, najela přední částí svého vozidla napříč do vozovky, přičemž nedala přednost z jejího pohledu zleva po silnici náhle přijíždějícímu motocyklistovi P. K., trvale bytem Ch., a již nikterak nestihla zabránit střetu, při kterém motocykl Honda, majitele J. K., trvale bytem Ch., narazil po neúspěšném brždění a pádu na stranu do boku vozidla Škoda Octavia, když ze znaleckého posudku ze dne 9. 7. 2013 vyžádaného z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, mimo jiné plyne, že P. K. při uvedené dopravní nehodě utrpěl polytrauma, tj. sdružené poranění postihující hlavu, hrudník, břicho a končetiny, které vzniklo prudkým nárazem působícím proti přední ploše trupu, hlavě a břichu více zprava, přičemž zlomení 12. hrudního obratle tříštivého charakteru s průnikem kostních úlomků do páteřního kanálu měla za následek úplné přerušení míchy ve výši této zlomeniny, čímž je výrazně omezen v obvyklém způsobu života tím, že není schopen normálního pohybu, neboť došlo k úplné obrně dolních končetin a ke ztrátě čití v dolní polovině těla, ze soudně lékařského hlediska je zranění P. K. těžké a vážné a je v přímé a příčinné souvislosti s dopravní nehodou, a čin spáchala proto, že nedodržela ustanovení §4 písm. a) a §23 odst. 1, 2 obojí zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), porušila jako řidička důležitou povinnost uloženou jí podle zákona.
Za uvedený přečin uložil Okresní soud Plzeň-sever obviněné podle §147 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 1 roku. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku výkon trestu obviněné podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 18 měsíců.
Proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 25. 5. 2017, sp. zn. 2 T 144/2013, podala obviněná odvolání směřující do výroků o vině a trestu. O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 24. 10. 2017, sp. zn. 9 To 288/2017, tak, že podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. ř. rozhodl tak, že obviněnou uznal nově vinnou přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 tr. zákoníku, na skutkovém základě spočívající v tom, že:
dne 16. 8. 2012 kolem 11.58 hodin jako řidička osobního motorového vozidla škoda Octavia, majitele P. B., trvale bytem Ch., vyjížděla z odstavné plochy ležící mimo pozemní komunikaci od rodinného domu v k. ú. obce P., okr. P.-s., na silnici II/180, kdy v úmyslu pokračovat v jízdě směrem k centru obce P. chtěla s vozidlem zaparkovaným proti směru plánované jízdy vyjet na tomto ne zcela přehledném úseku silnice zpět tím způsobem, že v prostoru odstavné plochy zacouvala šikmo doprava dozadu a po vizuálním přesvědčení se, že po silnici nic nejede zleva ani zprava, najela přední částí svého vozidla napříč do vozovky, přičemž nedala přednost z jejího pohledu zleva po silnici náhle přijíždějícímu motocyklistovi P. K., jedoucímu rychlostí 123 km/h a již nikterak nestihla zabránit střetu, při kterém motocykl Honda, majitele J. K., trvale bytem Ch., narazil po neúspěšném brždění a pádu na stranu do boku vozidla Škoda Octavia, když ze znaleckého posudku ze dne 9. 7. 2013 vyžádaného z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, mimo jiné plyne, že P. K. při uvedené dopravní nehodě utrpěl polytrauma, tj. sdružené poranění postihující hlavu, hrudník, břicho a končetiny, které vzniklo prudkým nárazem působícím proti přední ploše trupu, hlavě a břichu více zprava, přičemž zlomení 12. hrudního obratle tříštivého charakteru s průnikem kostních úlomků do páteřního kanálu měla za následek úplné přerušení míchy ve výši této zlomeniny, čímž je výrazně omezen v obvyklém způsobu života tím, že není schopen normálního pohybu, neboť došlo k úplné obrně dolních končetin a ke ztrátě čití v dolní polovině těla, ze soudně lékařského hlediska je zranění P. K. těžké a vážné a je v přímé a příčinné souvislosti s dopravní nehodou, a čin spáchala proto, že nedodržela ustanovení §4 písm. a) a §23 odst. 1, 2 obojí zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích.
Za uvedený přečin uložil Krajský soud v Plzni obviněné podle §147 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 1 roku. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku výkon trestu obviněné podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 18 měsíců.
Proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 10. 2017, sp. zn. 9 To 288/2017, podala obviněná prostřednictvím obhájce dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Naplnění zvoleného dovolacího důvodu spatřuje v nesprávném posouzení věci po právní stránce, v tom, že skutek, kterým byla uznána vinnou, není trestným činem a že skutkové závěry jsou v hrubém rozporu s provedeným dokazováním, čímž došlo k porušení zásady volného hodnocení důkazů.
Obviněná nejprve rekapituluje řízení před soudy nižších stupňů, poukazuje na rozhodnutí soudu druhého stupně a v jakém směru změnil skutková zjištění proti soudu prvního stupně. Vyjadřuje přesvědčení, že ve věci existuje rozpor mezi skutkovou větou a odůvodněním rozsudku soudu druhého stupně, neboť ve skutkové větě není výslovně uvedeno, že poškozený jel nejen rychlostí nedovolenou, ale také rychlostí nepřiměřenou. Poukazuje na svoji obhajobu, kterou uplatňuje od okamžiku zahájení trestního stíhání a která se váže k osobě poškozeného, konkrétně k jeho spoluzavinění a odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 10/2008. Obviněná uvádí, že již v přípravném řízení namítala nepoužitelnost znaleckého posudku Ing. Pechy, neboť znalec vycházel z její výpovědi, kterou učinila podle §158 tr. ř. formou podání vysvětlení, přičemž se nejednalo o neodkladný či neopakovatelný úkon, takže tento záznam nemůže být použit jako důkaz a pokud znalec vycházel z tohoto úředního záznamu, tak je procesně nepoužitelný i znalecký posudek. Soudy nižších stupňů se s její námitkou nijak nevypořádaly.
Dále poukazuje na skutečnost, že poškozený jel rychlostí 123 km/h, motocykl neměl platnou technickou prohlídku a na osobu poškozeného, který se opakovaně dopouštěl přestupků v dopravě. Soudy nižších stupňů sice přihlédly k spoluzavinění poškozeného v právní kvalifikaci, když její jednání narozdíl od podané obžaloby právně kvalifikovaly jako přečin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 tr. zákoníku. Podle obviněné ovšem míra jejího spoluzavinění nedosahovala takové intenzity, aby byla naplněna skutková podstata zvoleného přečinu. Namítá, že jednáním poškozeného došlo i k porušení obecné povinnosti účastníků řízení silničního provozu podle §4a zákona o silničním provozu a §5 odst. 1 písm. a), c), e) a §18 odst. 1, 6 tohoto zákona. Hodnocení zákona o silničním provozu soudy nižších stupňů je vadné a má vliv na právní posouzení skutku.
Namítá, že závěr soudu druhého stupně, který na základě znaleckých posudků shledal, že i kdyby poškozený jel povolenou rychlostí, tak že by musel intenzivně brzdit a došlo by k náhlé změně jeho rychlosti a s tím související závěr, že porušila §4a a §23 odst. 1, 2 zák. č. 361/2000 Sb., je vadný. Vyjadřuje nesouhlas se závěry soudů, že rozhodující příčinou dopravní nehody bylo porušení shora uvedených povinností z její strany. Podle jejího názoru se soudy nevypořádaly se všemi rozhodnými skutečnostmi, které vyplývají z provedených znaleckých posudků a které jsou rozhodující pro posouzení míry jejího spoluzavinění. V tomto směru odkazuje na odpovědi zpracovatele revizního znaleckého posudku, konkrétně na odpovědi na otázky č. 2, 4 tohoto znaleckého posudku a vyjádření znalce Ing. A. Žaluda ohledně možnosti zabránění střetu jednotlivými účastníky dopravní nehody a na závěry vyplývající ze znaleckého posudku Ing. P. Ptáčka, Ph.D.
Konstatuje, že to byl právě poškozený, který porušil více základních povinností řidiče, přičemž často porušení některé z těchto povinností vede k dopravním nehodám. Skutečnost, že poškozený jel nepřiměřenou rychlostí, vyplývá ze skutkových okolností a znaleckých posudků.
V závěru podaného dovolání navrhla, aby podle §265k odst. 1 tr. ř. byly zrušeny rozsudky Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 25. 5. 2017, sp. zn. 2 T 144/2013 a Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 10. 2017, sp. zn. 9 To 288/2017, jakož i podle §265k odst. 2 tr. ř. rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladů. Dále navrhla, aby podle §265l odst. 1 tr. ř. byla věc vrácena Okresnímu soudu Plzeň-sever, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ze dne 1. 3. 2018, sp. zn. 1 NZO 102/2018, nejprve odkazuje na průběh řízení před soudy nižších stupňů a jaký obviněná uplatnila konkrétní dovolací důvod a z jakých skutečností dovozuje jeho naplnění. Konstatuje, že obviněná jen opakuje obhajobu, kterou uplatnila před soudy nižších stupňů, kdy v tomto směru odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, které naznačenou problematiku řeší.
Bez ohledu na shora prezentovaný závěr státní zástupce uvádí, že námitku týkající se údajného rozporu mezi skutkovou větou a odůvodněním rozsudku soudu druhého stupně a z tohoto dovozované nedostatky v popisu skutku pod uplatněný dovolací důvod nelze podřadit. Uplatněnou argumentaci nelze podřadit pod nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné hmotněprávní posouzení. Navíc je evidentní, že pokud někdo jede rychlostí nepovolenou, tak se současně jedná o rychlost nepřiměřenou. K výhradě obviněné týkající se absence zavinění a příčinné souvislosti konstatuje, že tuto lze s jistou dávkou tolerance podřadit pod zvolený dovolací důvod, byť se částečně zvolená argumentace týká způsobu hodnocení důkazů. Ze strany obviněné se jedná toliko o zdůrazňování části důkazů, především těch pasáží znaleckého posudku, které podle ní vyznívají v její prospěch.
Státní zástupce zdůrazňuje, že ze skutkových zjištění vyplývá, že porušení povinnosti podle §4 písm. a) a §23 odst. 1, 2 zákona o silničním provozu se rozhodující mírou podílelo na vzniku předmětné dopravní nehody. Zjištěné spoluzavinění poškozeného spočívá v tom, že tento porušil povolenou rychlost o 30 km/h, tedy o 30 %. Na závěr o vině obviněné – i s ohledem na gradaci příčinné souvislosti – proto spoluzavinění poškozeného nic nemění. Současně poukazuje na skutečnost, že obviněná znala místní poměry a byla si vědoma jistých konstrukčních vad na vozovce („hrb“) a že to byla obviněná, která vyjížděla z místa ležícího mimo pozemní komunikaci a nedala poškozenému přednost v jízdě. Obviněná byla schopna nehodě zabránit jednak tím, že by se v okamžiku rozjezdu vozidla opětovně řádně přesvědčila o provozu na komunikaci nebo by využila pomoci jiné osoby.
K výhradě obviněné vztahující se k dosavadnímu způsobu života poškozeného uvádí, že skutečnost, že tento řídil v době zákazu činnosti, neměla na předmětnou dopravní nehodu žádný vliv. Rozhodující vliv na vznik dopravní nehody mělo podle jeho názoru jednání obviněné, bez kterého by ke vzniku zranění poškozeného nedošlo. Předmětný závěr lze dovodit ze zjištění, že i pokud by poškozený jel rychlostí na daném úseku povolenou, tak by musel začít intenzivně brzdit, aby se mohl pokusit nehodě zabránit. Porušení uvedených povinností samo o sobě ve svém souhrnu odůvodňuje právní kvalifikaci jednání obviněné jako přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku. S ohledem na spoluzavinění poškozeného pak soudy v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (např. rozhodnutí 15 Tdo 944/2015) posoudil její jednání toliko podle základní skutkové podstaty.
V závěru vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu vyjádřil souhlas s tím, aby podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. bylo i jiné rozhodnutí učiněno v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněné je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnou naplňují jí uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněné obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněné. Obviněná dovozuje naplnění zvoleného dovolacího důvodu v nedostatku zavinění, v neexistenci příčinné souvislosti a ve způsobu hodnocení důkazů soudy nižších stupňů a v hrubém porušení zásady volného hodnocení důkazů.
Vzhledem k obsahu podaného dovolání lze konstatovat, že s jistými výhradami obviněná uplatněnými námitkami dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. formálně naplnila. Jedná se o námitky vztahující se k absenci zavinění a neexistenci příčinné souvislosti.
Ohledně další argumentace obviněné lze konstatovat, že tato nemůže zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplnit, neboť ve své podstatě směřuje do způsobu hodnocení důkazů soudy nižších stupňů a provádění důkazů (hodnocení závěrů znaleckých posudků z oboru dopravy a zejména revizního znaleckého posudku z oboru dopravy). Takto formulované námitky primárně směřují do způsobu hodnocení důkazů soudy nižších stupňů a nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu. Obviněná vyjadřuje nesouhlas s hodnocením provedených důkazů, zejména závěry znaleckých posudků z oboru dopravy a předestírá vlastní verzi události, na základě které dospívá k závěru, že u ní není dáno zavinění. Jedná se tedy o námitky, které mají procesní charakter. Obviněná soudům vytýká především vadné řízení spočívající v nesprávném hodnocení provedených důkazů a následně vadná skutková zjištění, přitom současně prosazuje vlastní (od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci. Touto argumentací obviněná zcela míjí hranice deklarovaného dovolacího důvodu a takto formulované dovolací námitky nemohou naplňovat dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ale ani žádný jiný.
Nad rámec shora naznačených závěrů považuje Nejvyšší soud za nutné uvést následující. Z pohledu námitek uplatněných obviněnou v podaném dovolání, jež směřují primárně do způsobu hodnocení důkazů soudy [a tedy nenaplňují dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], toliko pouze na podporu závěru, že v případě obviněné nejde o případ tzv. extrémního nesouladu v jeho výkladu Ústavním soudem, je nutno zdůraznit, že soudy nižších stupňů věnovaly řádnému objasnění věci náležitou pozornost. Soud prvního stupně si byl vědom jisté obtížnosti věci, když obviněná využila svého zákonného práva nevypovídat a poškozený si vlastní průběh dopravní nehody nepamatoval, přičemž výpovědi svědků rovněž nemohly vlastní průběh dopravní nehody objasnit, když svědci dopravní nehodu neviděli. Listinné důkazy se pak vztahovaly k zranění poškozeného, k zachycení místa činu po dopravní nehodě, k osobám obviněné a poškozeného. Ve věci byly vypracovány tři znalecké posudky z oboru dopravy, když dva znalecké posudky opatřily orgány činné v přípravném řízení a jeden byl předložen obhajobou. Závěry těchto znaleckých posudků nebyly zcela totožné ohledně příčiny dopravní nehody, a proto soud rozhodl podle §110 tr. ř. o přibrání znaleckého ústavu za účelem vypracování revizního znaleckého posudku z oboru dopravy, který vypracoval znalecký ústav ADET, s. r. o., Milotice. Úkolem zpracovatele revizního znaleckého posudku bylo i posoudit předchozí znalecké posudky a s těmito se vypořádat. Následně soud zpracovatele revizního znaleckého posudku vyslechnul k jeho závěrům u hlavního líčení, přičemž zpracovatel revizního znaleckého posudku na svých závěrech setrval. Uvedený soud následně velmi podrobně rozvedl, na základě kterých důkazů dospěl ke skutkovým zjištěním, které jsou uvedeny ve výroku jeho rozhodnutí, a které důkazy obviněnou usvědčují (viz str. 5 rozsudku). Současně je třeba zdůraznit, že soud prvního stupně v rámci hodnocení provedených důkazů nepominul spoluzavinění ze strany poškozeného, který podle zpracovatele revizního znaleckého posudku jel rychlostí 113-123 km/h, tedy nepovolenou rychlostí, a proto jednání obviněné nekvalifikoval jako porušení důležité povinnosti podle odst. 2 §147 tr. zákoníku, nýbrž podle odstavce 1 §147 tr. zákoníku. Soud druhého stupně se se závěry soudu prvního stupně ztotožnil s jistými výhradami, když shledal, že soud prvního stupně k náležitému objasnění věci provedl všechny potřebné důkazy a tyto i náležitě hodnotil v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. Rozvedl také své úvahy z pohledu námitek, které uplatnila obviněná v podaném odvolání a které jsou v podstatě totožné s námitkami uplatněnými v podaném dovolání (viz str. 4-6 rozsudku soudu druhého stupně). Soud druhého stupně toliko provedl jistou úpravu skutku, když upřesnil rychlost, jakou měl jet motocykl poškozeného a vypustil z popisu skutku, že porušením §4 písm. a) a §23 odst. 1, 2 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, obviněná porušila důležitou povinnost, což odpovídalo i právní kvalifikaci zvolené soudem prvního stupně. Lze proto konstatovat, že soudy nižších stupňů své úvahy ohledně rozsahu dokazování a hodnocení provedených důkazů řádně odůvodnily, tak jak to vyžaduje ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., takže zjistily takový skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí ve věci. V dané souvislosti považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že v případě, že obviněná v rámci podaného dovolání opakuje shodné námitky, které uplatnila před soudy nižších stupňů a tyto se s nimi řádně a náležitě vypořádaly, jedná se zpravidla o dovolání nedůvodné [blíže viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408)]. O takový případ se jedná.
Bez ohledu na shora naznačené úvahy je ještě vhodné uvést následující. Pokud obviněná namítá, že v dané věci existuje rozpor mezi skutkovou větou a odůvodněním rozsudku soudu druhého stupně, když v popisu skutku mělo být uvedeno, že poškozený jel nejen nedovolenou rychlostí, ale také rychlostí nepřiměřenou, tak zvolená argumentace nemůže naplňovat zvolený dovolací důvod. Obviněná totiž nenamítá nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné hmotněprávní posouzení, nýbrž použité slovní vyjádření. Nad rámec těchto úvah je možno uvést, že synonymem slova nedovolený je nepřípustný (viz Lingea, Slovník českých synonym a antonym, Lingea.s.r.o. 2012, str. 223), takže se jedná v podstatě o vyjádření téže skutečnosti.
K námitce obviněné, že skutkové závěry soudů jsou v hrubém rozporu s provedeným dokazováním a porušením zásady volného hodnocení důkazů je třeba, že obviněná v tomto směru žádnou právně relevantní argumentaci neuvádí. Takto uplatněná argumentace nemůže zakládat přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu, neboť není povinností Nejvyššího soudu domýšlet, jakou konkrétní právní argumentaci měla obviněná na mysli.
Rovněž námitka týkající se nepoužitelnosti znaleckého posudku z oboru dopravy znalce Ing. Pechy nemůže naplňovat zvolený dovolací důvod, když se týká otázky dokazování. Přesto je třeba zdůraznit, že předmětný znalecký posudek byl vypracován v rámci přípravného řízení. Znalec při vypracování znaleckého posudku vycházel ze shromážděných důkazů, včetně úředních záznamů o podaných vysvětleních osob, které byly učiněny podle §158 odst. 6 tr. ř., včetně úředního záznamu o podaném vysvětlení obviněné. Obviněná namítá, že záznam o podaném vysvětlení její osobou nelze v řízení použít, a proto považuje znalecký posudek za nepoužitelný. Námitce obviněné nelze přisvědčit. V dané věci byl znalecký posudek z oboru doprava znalce Ing. Pechy vypracován před zahájením trestního stíhání obviněné, ovšem po zahájení úkonu trestního řízení podle §158 odst. 3, věta první, tr. ř. Podle §158 odst. 3 písm. b) tr. ř. může po zahájení úkonů trestního řízení policejní orgán k objasnění toho, zda byl spáchán trestný čin, vyžadovat odborné vyjádření od příslušných orgánů, a je-li to pro posouzení věci třeba, též znalecké posudky. Z uvedeného ustanovení vyplývá, že orgány činné v trestním řízení si mohou vyžádat znalecký posudek před zahájením trestního stíhání, pokud je to pro posouzení věci třeba. O takový případ se v dané věci jednalo, když vzhledem k složitosti otázek řešených v předmětném znaleckém posudku nepostačovalo vyžádání odborného vyjádření. Znalec přibraný před zahájením trestního stíhání může vycházet při zpracování znaleckého posudku samozřejmě jen z podkladů, které byly v rámci prověřování opatřeny, tedy i úředních záznamů o podaných vysvětleních (Šámal, P. a kol. Trestní řád II, §157 až 314s, Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 1951). Proto lze mít za to, že předmětný znalecký posudek byl jako důkaz v dané věci použitelný a opatřen zákonným způsobem. Navíc tento znalecký posudek pro formulování skutkových závěrů soudů nebyl rozhodující, když soud prvního stupně, jak již bylo naznačeno, nechal ve věci vypracovat revizní znalecký posudek a na základě závěrů tohoto znaleckého posudku formuloval skutková zjištění.
Jak již bylo naznačeno, námitka nedostatku zavinění naplňuje zvolený dovolací důvod, byť s jistou tolerancí, když obviněná částečně uplatňuje námitky skutkové, když vyjadřuje nesouhlas se závěry revizního znaleckého posudku. Přesto lze uvést, že pokud se obviněná dovolává určitých pasáží ze znaleckých posudků, které vedly k vypracování revizního znaleckého posudku, tak je třeba uvést, že skutkové závěry soudů jsou založeny na závěrech revizního znaleckého posudku, když důvodem jeho vypracování byly právě určité odlišnosti v závěrech dřívějších znaleckých posudků. Proto se jeví argumentace obviněné dřívějšími dílčími závěry znaleckých posudků nepřípadná.
Ve vztahu k otázce zavinění obviněná vyjadřuje přesvědčení, že míra jejího konkrétního zavinění nedosahuje takové intenzity, aby byla naplněna skutková podstata přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 tr. zákoníku. Obecně je třeba uvést, že výrazné spoluzavinění poškozeného na vzniku dopravní nehody může snižovat stupeň společenské škodlivosti a může vést k závěru, že nebude naplněna podmínka spočívající v porušení důležité povinnosti uložené pachateli podle zákona (viz přiměřeně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 15 Tdo 944/2015), popř. může vylučovat trestní odpovědnost pachatele za přečin proti životu nebo zdraví spáchaný v souvislosti s řízením motorového vozidla (viz přiměřeně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2015, sp. zn. 4 Tdo 1025/2015). Z obsahu uplatněné argumentace je nepochybné, že obviněná je přesvědčena, že míra jejího zavinění z pohledu spoluzavinění poškozeného vylučuje její trestní odpovědnost i za přečin ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 tr. zákoníku. V tomto směru je třeba zdůraznit, že soudy obou stupňů daly výraz spoluzavinění poškozeného v právní kvalifikaci, když dospěly k závěru, že obviněná neporušila důležitou povinnost, přestože zpravidla nedání přednosti v jízdě představuje porušení důležité povinnosti (viz přiměřeně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 4. 1. 2017, sp. zn. 7 Tdo 1153/2016). Obecně lze konstatovat, že za porušení důležité povinnosti se považuje porušení takové povinnosti, jejíž porušení má zpravidla za následek nebezpečí pro lidský život, jestliže tedy jejím porušením může snadno dojít k takovému následku (srov. R 11/1964). Současně se vyžaduje, aby mezi porušením této důležité povinnosti vyplývající z povolání a následkem trestného činu byla příčinná souvislost (srov. R 31/1966, obdobně viz R 39/1963). Lze tedy uzavřít, že námitky obviněné lze podřadit pod zvolený dovolací důvod, když obviněná namítá nesprávné právní posouzení skutku, když soudy podle jejího přesvědčení přes spoluzavinění poškozeného shledaly, že naplnila skutkovou podstatu přečinu ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 tr. zákoníku.
Závěr o zavinění musí být vždy prokázán výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplývat (srov. R 19/1971). Zavinění se chápe jako vnitřní, psychický stav pachatele k podstatným složkám trestného činu (P. Šámal a kol., Trestní zákoník: Komentář I., 2. vydání, Praha: C. H. Beck, s. 165). Zároveň platí, že zavinění jako vnitřní psychický stav pachatele k podstatným složkám trestného činu musí být dán v době činu. Závěr o zavinění, zda na straně pachatele je dáno zavinění a v jaké formě, je nepochybně závěrem právním. Zavinění má dvě formy, úmysl (§15 tr. zákoníku) a nedbalost (§16 tr. zákoníku), když nedbalost může být vědomá [§16 písm. a) tr. zákoníku] či nevědomá [§16 písm. b) tr. zákoníku]. V předmětné věci soud prvního stupně dospěl k závěru, že obviněná jednala v nedbalosti, aniž by výslovně uvedla, zda se jedná o nedbalost vědomou či nevědomou. Soud druhého stupně se se závěry soudu prvního stupně ztotožnil.
V dané souvislosti je třeba uvést, že u nedbalosti vědomé podle §16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku se vyžaduje, aby pachatel věděl, že může způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí. Trestný čin z nedbalosti nevědomé podle §16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku je spáchán, jestliže pachatel nevěděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl. Vědomá nedbalost je budována na vědomí možnosti vzniku následku, což je schopnost pachatele rozpoznat a zhodnotit okolnosti, které vytvářejí možné nebezpečí pro zájem chráněný trestním zákonem. Při vědomé nedbalosti pachatel ví, že může způsobit následek trestného činu, ale bez přiměřených důvodů spoléhá, že takový následek nezpůsobí. Pro závěr o vědomé nedbalosti nestačí pouhé zjištění, že pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení chráněného zájmu, ale je nutné zjišťovat všechny skutečnosti, z nichž by bylo možno spolehlivě dovodit, že bez přiměřených důvodů spoléhal, že porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem nezpůsobí. K posouzení přiměřenosti jeho důvodů je nutné přistoupit z hlediska zkušenosti pachatele a ostatních okolností případu (srov. č. 45/1965, č. 29/2012 Sb. rozh. tr.). Při nevědomé nedbalosti, povinnost a možnost předvídat porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem jsou dány současně a nedostatek jedné z těchto složek znamená, že čin je nezaviněný. Jak možnost, tak povinnost předvídat se posoudí vždy vzhledem k okolnostem případu (na základě objektivních okolností spojených se skutkem) a subjektivním dispozicím konkrétního pachatele. Kritériem nedbalosti v obou jejích formách je zachování potřebné míry opatrnosti pachatele. Míra opatrnosti je dána spojením objektivního a subjektivního hlediska při předvídání způsobení poruchy nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, protože jedině spojení obou těchto hledisek při posuzování trestní odpovědnosti za nedbalostní trestný čin odpovídá zásadě odpovědnosti za zavinění v trestním právu (srov. č. 5/2013 Sb. rozh. tr., Jelínek J. a kol.: Trestní právo hmotné. Obecná část. Zvláštní část. 4. vydání. Praha: Leges, 2014, s. 236-243). V daných souvislostech Nejvyšší soud ponechává stranou kategorii hrubé nedbalosti ve smyslu §16 odst. 2 tr. zákoníku, jelikož není z pohledu jeho úvah relevantní.
Nejvyšší soud má za to, že obviněná jednala v nedbalosti vědomé ve smyslu §16 písm. a) tr. zákoníku. Obviněné je kladeno za vinu porušení §4 písm. a) a §23 odst. 1, 2 zákona č. 361/2000 Sb., o pozemních komunikacích. Podle §4 písm. a) zákona č. 361/2000 Sb., o pozemních komunikacích, při účasti na provozu na pozemních komunikacích je každý povinen chovat se ohleduplně a ukázněně, aby svým jednáním neohrožoval život, zdraví nebo majetek jiných osob ani svůj vlastní, aby nepoškozoval životní prostředí ani neohrožoval život zvířat, své chování je povinen přizpůsobit zejména stavebnímu a dopravně technickému stavu pozemní komunikace, povětrnostním podmínkám, situaci v provozu na pozemních komunikacích, svým schopnostem a svému zdravotnímu stavu. Jedná se o obecné ustanovení, které zpravidla samo o sobě nezakládá porušení důležité povinnosti. Podle §23 odst. 1 tohoto zákona při vjíždění z místa ležícího mimo pozemní komunikaci na pozemní komunikaci musí dát řidič přednost v jízdě vozidlům nebo jezdcům na zvířatech jedoucím po pozemní komunikaci nebo organizovanému útvaru chodců nebo průvodcům hnaných zvířat se zvířaty jdoucími po pozemní komunikaci. To platí i při vjíždění z účelové pozemní komunikace nebo ze stezky pro cyklisty nebo z obytné nebo pěší zóny na jinou pozemní komunikaci. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení vyžadují-li to okolnosti, zejména nedostatečný rozhled, musí řidič zajistit bezpečné vjetí na pozemní komunikaci pomocí způsobilé a náležitě poučené osoby. Porušení uvedených ustanovení zpravidla zakládá porušení důležité povinnosti. Při posuzování vědomosti obviněné, zda věděla, že svým opomenutím může porušit zájem chráněný trestním zákonem nelze pominout, že obviněná místo, kde došlo k dopravní nehodě znala, když zde jezdila opakovaně (vyučovala svědka K. angličtinu), přičemž si musela být vědoma, že viditelnost na silnici je určitým způsobem špatná, když na silnici je tzv. hrb, což nepochybně kladlo zvýšené nároky na vjíždění z místa ležícího mimo dopravní komunikaci na tuto dopravní komunikaci, zejména za situace, kdy obviněná hodlala přejíždět místní komunikaci napříč, tedy nezařazovala se do pruhu souběžného s místní komunikací, nýbrž hodlala autem přejet do jízdního pruhu směrem na obec P., což nepochybně celý manévr činilo jistým způsobem obtížnější a složitější. Obviněná si musela být vědoma i skutečnosti, že předmětná zástavba leží již mimo obec, takže vozidla v tomto úseku mohou jet povolenou rychlostí 90 km/h. Přesto obviněná řádně situaci nevyhodnotila, nepožádala jinou osobu o pomoc a motocyklu přijíždějícímu z jejího pohledu z leva nedala přednost, v důsledku čehož došlo ke střetu motocyklu poškozeného s automobilem obviněné a ke vzniku zranění poškozeného. Nad rámec těchto úvah je také třeba zdůraznit, že obviněná měla jistý problém při couvání z místa šikmého stání již v minulosti, kdy 8. 7. 2012 se měla dopustit přestupku podle §4 písm. a), §47 odst. 5 písm. a), odst. 3 písm. b) zákona č. 361/2000 Sb., o pozemních komunikacích (viz č. l. 476 a násl.), kdy měla poškodit při tomto manévru auto jiného řidiče, takže si nepochybně byla vědoma skutečnosti, že takovým jednáním může dojít ke střetu vozidel účastníků silničního provozu a přesto nevyvinula patřičnou míru opatrnosti. Lze tedy uzavřít, že jednala ve vědomé nedbalosti. V dané souvislosti je třeba zdůraznit, že jednání obviněné z hlediska porušení §23 odst. 1, 2 zákona č. 361/2000 Sb., o pozemních komunikacích, představilo porušení důležité povinnosti a odůvodňovalo by právní kvalifikaci jejího jednání podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku, když ovšem soudy právě s ohledem na míru spoluzavinění poškozeného, který porušil §4 písm. a) a §18 odst. 1, 6 zákona č. 361/2000 Sb., o pozemních komunikacích, její jednání kvalifikoval pouze v základní skutkové podstatě ustanovení §147 odst. 1 tr. zákoníku. Pokud obviněná namítá, že poškozený porušil ustanovení §5 odst. 1 písm. a) zákona č. 361/2000 Sb., o pozemních komunikacích, tak je třeba zdůraznit, že skutečnost, že předmětný motocykl neměl platnou technickou prohlídku (tato byla 14 dní propadlá), neměla na průběh dopravní nehody vliv, takže tato skutečnost nemůže zvyšovat míru spoluzavinění poškozeného. Obdobná je situace v případě namítaného porušení odst. 1 písm. c), e) tohoto ustanovení. Rovněž případné nevhodné chování poškozeného k obviněné po dopravní nehodě nemůže mít vliv na míru jeho spoluzavinění, když toto je třeba řešit v jiném řízení (např. přestupkovém nebo podáním trestního oznámení). V dané souvislosti je třeba konstatovat, že spoluzavinění poškozeného může mít vliv na trestní odpovědnost jen za předpokladu, že porušení určité povinnosti ze strany poškozeného mělo vliv na dopravní nehodu a následky této dopravní nehody. O takovou situaci se v případě namítaného porušení §5 odst. 1 písm. a), c), e) zákona č. 361/2000 Sb., o pozemních komunikacích, poškozeným nejednalo, jak vyplývá z vypracovaného revizního znaleckého posudku z oboru dopravy.
Ohledně skutečností, že obviněná v podaném dovolání v souvislosti s otázkou zavinění naznačuje, že není dána příčinná souvislost mezi jejím jednáním a vzniklým následkem (zranění poškozeného), lze uvést následující. Příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem je dána tehdy, pokud by bez zaviněného jednání pachatele škodlivý následek nenastal. Příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a způsobeným následkem (účinkem) se nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistupuje další skutečnost, jež spolupůsobí při vzniku následku, avšak jednání pachatele zůstává skutečností, bez níž by ke vzniku následku nebylo došlo. K přerušení příčinné souvislosti by došlo jedině tehdy, pokud by nová okolnost působila jako výlučná a samostatná příčina, která by způsobila následek bez ohledu na jednání pachatele. Pokud tedy při vzniku následku spolupůsobilo více příčin, je třeba hodnotit každou příčinu co do jejího významu pro vznik následku zvlášť a určit její důležitost pro následek, který z jednání obviněných nastal.
Každé jednání, bez kterého by následek nebyl nastal, však není stejně důležitou příčinou následku (tzv. zásada gradace příčinné souvislosti). Jde proto také o to, aby jednání pachatele bylo z hlediska způsobení následku příčinou dostatečně významnou. Rozlišování mezi následky nevyhnutelnými a nahodilými však není rozhodující pro stanovení trestní odpovědnosti. Jednání jako příčina následku není vždy stejné, ale naopak může vyjadřovat rozdílné stupně způsobení následku. Stupeň způsobení následku je pak jednou z okolností, které spoluurčují stupeň společenské škodlivosti konkrétního posuzovaného trestného činu.
Není také rozhodující, jestli k následku došlo působením více okolností, nejenom tedy jednáním jediného pachatele. Určité jednání nebo okolnost má povahu příčiny i tehdy, když kromě ní k následku vedla další jednání, okolnosti apod. Příčinná souvislost je dána i tehdy, když vedle příčiny, která bezprostředně způsobila následek, působila i další příčina, přičemž je nerozhodné, jestli každá z těchto příčin byla jinak způsobilá přivodit následek sama o sobě nebo mohla tento následek přivodit jen ve vzájemném spolupůsobení s druhou příčinou (srov. rozhodnutí č. 47/1970-II., přiměřeně č. 72/1971 Sb. rozh. tr.).
V dané věci je z provedeného dokazování nepochybné, že to bylo právě jednání obviněné, která najela vozidlem napříč do vozovky, jež vedlo ke vzniku dopravní nehody a ke zranění poškozeného. Vozidlo obviněné vytvořilo pro poškozeného nenadálou překážku, takže tento musel velmi intenzivně brzdit a došlo k pádu motocyklu s poškozeným a nárazu do vozidla obviněné. Skutečnost, že poškozený jel vyšší rychlostí, než povolenou nepředstavovala jedinou a rozhodující příčinu dopravní nehody, neboť podle revizního znaleckého posudku i při dodržení povolené rychlosti by musel poškozený významně brzdit a došlo by k náhlé změně jeho rychlosti, takže následek by nastal či mohl nastat. Skutečnosti, že poškozený jel nepovolenou rychlostí, pak daly soudy nižších stupňů výraz v právní kvalifikaci, což odpovídá i judikatuře (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 15 Tdo 944/2015). Lze uvést, že za výrazné překročení povolené rychlosti mimo obec v dané souvislosti je skutečně nutno považovat překročení rychlosti o 30 % s ohledem na situaci v místě dopravní nehody, když poškozený již sice nebyl v obci, ale bylo mu nepochybně známo, že dopravní komunikace vede přes zástavbu, když se jednalo o okolí jeho místa bydliště.
Vzhledem ke shora uvedeným závěrům lze uvést, že dovolání obviněné bylo ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podáno jednak z důvodu, které nelze podřadit pod zvolený dovolací důvod, jednak z důvodů, které lze podřadit pod dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., kdy ovšem uplatněné námitky jsou zjevně neopodstatněné.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne „jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné“. Jelikož v posuzované věci jako takové vyhodnotil dovolání obviněné, rozhodl o něm způsobem uvedeným ve výroku tohoto usnesení. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku obviněné v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“ .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 18. dubna 2018
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu
Vypracovala:
JUDr. Marta Ondrušová