ECLI:CZ:NS:2018:4.TDO.383.2018.1
sp. zn. 4 Tdo 383/2018- 22
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. dubna 2018 o dovolání obviněné M. D., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 8 To 416/2017, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 21 T 27/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 19. 9. 2017, sp. zn. 21 T 27/2017, byla obviněná M. D. (dále jen obviněná, popř. dovolatelka) uznána vinnou přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku. Uvedených přečinů se podle skutkových zjištění tohoto soudu dopustila obviněná tím, že:
dne 10. 12. 2016 po 17 hod. v B. n. D. na ulici před domem po předchozím vzájemném konfliktu mezi jejich psy, fyzicky napadla poškozenou J. D., a to tím způsobem, že ji nejméně třikrát až čtyřikrát udeřila pěstí do obličeje a poté ji dvakrát až třikrát nohou kopla do oblasti hrudníku, při tomto napadení poškodila J. D. dioptrické brýle v hodnotě 4.040 Kč, přičemž v důsledku fyzického napadení způsobila poškozené lehké zranění v obličejové části, a to tržnou zhmožděnou ránu nad levým obočím délky 2 cm, oděrku na kořeni nosu, oděrky a krevní výron na čele na pravé tváři a na vnitřním a vnějším koutku pravého oka, dále hematomy a zhmožděniny v oblasti hrudníku, tato zranění si vyžádala lékařské ošetření na chirurgické ambulanci v Břeclavi a v důsledku těchto zranění byla poškozená omezena v obvyklém způsobu života po dobu 2-3 týdnů.
Za uvedené přečiny uložil Okresní soud v Břeclavi obviněné podle §146 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 9 měsíců. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku výkon trestu obviněné podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 18 měsíců.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněné povinnost nahradit poškozené J. D. škodu v částce 23.890 Kč a poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně v částce 20.679 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená J. D. odkázána se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 19. 9. 2017, sp. zn. 21 T 27/2017, podala obviněná a státní zástupce odvolání. Odvolání obviněné směřovalo do výroků o vině a trestu. Odvolání státního zástupce bylo podáno v neprospěch obviněné do výroku o trestu. O podaných odvoláních rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 8 To 416/2017 tak, že podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil z podnětu podaného odvolání státního zástupce napadený rozsudek ve výroku o trestu. Za splnění podmínek §259 odst. 3 tr. ř. rozhodl tak, že obviněné podle §146 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání 12 měsíců. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku výkon trestu obviněné podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 30 měsíců. Odvolání obviněné zamítl podle §256 tr. ř.
Proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 8 To 416/2017, podala obviněná prostřednictvím obhájkyně dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť ve věci existuje extrémní nesoulad skutkových zjištění s provedenými důkazy. Podle obviněné se jak soud prvního stupně, tak soud druhého stupně nezabýval jejími námitkami, které se týkaly místa napadení a způsobu útoku na poškozenou. Zdůrazňuje, že soud druhého stupně se nevypořádal s námitkou ohledně místa spáchání trestné činnosti. Z její výpovědi, výpovědi svědka H. a listinných důkazů o převzetí vozidla, vyplývají jiná skutková zjištění, než k jakým dospěly soudy nižších stupňů. Poukazuje na skutečnost, že ve věci nebylo provedeno řádné ohledání místa činu, toto trvalo 8 minut a pokud byly před jejím domem nalezeny skvrny červené barvy, nebylo prověřeno, zda se jednalo o krev poškozené. Předmětné skvrny mohly pocházet od psů, neboť pes poškozené napadl jejího psa. Soud druhého stupně vycházel jen z výpovědi poškozené, když orgány činné v přípravném řízení nezjišťovaly důkazy v její prospěch, tak jak to stanoví §2 odst. 5 tr. ř. Závěr o napadení poškozené její osobou je založen toliko na výpovědi poškozené, když výpovědi manželů Š. nic neprokazují, tito pouze viděli následky napadení. Tělo poškozené nebylo ohledáno, nebyla pořízena fotodokumentace.
Tím, že orgány činné v přípravném řízení neprováděly důkazy v její prospěch, bylo porušeno její právo na spravedlivý proces. Soud druhého stupně jí vytýká, že i ona neměla psa zajištěného vodítkem, ačkoliv psa měla zajištěného a konflikt vyvolal pes poškozené.
Extrémní nesoulad dále vyvozuje ze skutečnosti, že poškozená měla u hlavního líčení uvést, že jí měla dávat rány jako od „koně“, přičemž ze znaleckého posudku a vyjádření znalkyně u hlavního líčení vyplývá, že útok byl veden lehkou intenzitou.
Zdůrazňuje, že námitky, které uplatnila, představují extrémní nesoulad skutkových zjištění a provedených důkazů a nasvědčují tomu, že byly způsobilé zasáhnout do jejích základních práv, zejména práva na spravedlivý proces, jež je garantováno čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 36 odst. 1 Listiny.
V závěru podaného dovolání navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 a §265l odst. 1 tr. ř. rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 8 To 416/2017 a rozsudek Okresního soudu v Břeclavi ze dne 19. 9. 2017, sp. zn. 21 T 27/2017, zrušil a aby věc vrátil státnímu zástupci k došetření. Současně vyslovila souhlas s tím, aby ve věci bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství přípisem ze dne 1. 3. 2018, sp. zn. 1 NZO 202/2018 sdělil, že se k podanému dovolání nebude věcně vyjadřovat. Současně vyslovil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud rozhodl ve věci za podmínek uvedených v §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněné je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájkyně, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnou naplňují jí uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněné obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
Na podkladě těchto naznačených východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněné.
Obviněná naplnění zvoleného dovolacího důvodu dovozuje v existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem a tím souvisejícím porušením práva na spravedlivý proces.
S ohledem na uplatněnou argumentaci považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést následující. Obviněná namítá porušení práva na spravedlivý proces v souvislosti se způsobem hodnocení provedených důkazů. Obecně je třeba zdůraznit, že pokud obviněná namítá porušení práva na spravedlivý proces v oblasti dokazování, je povinností Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího v takovém případě na základě článků 4, 90 a 95 Ústavy České republiky řádně zvážit a rozhodnout, zda obviněnou uváděný důvod je či není dovolacím důvodem. Platí, že jen v případě extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci (o nějž by se jednalo tehdy, kdyby byly zjištěny a prokázány takové vady a nedostatky, které by svědčily o zásadním zjevném nerespektování zásad a pravidel, podle nichž mají být uvedené postupy realizovány) by bylo možno prolomit kritéria vymezující dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (blíže viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2017, sp. zn. 8 Tdo 1271/2017). Jinak řečeno, v případě zjištění existence extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy, může existence extrémního rozporu naplňovat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1482/2014). Naznačený závěr odpovídá konstantní judikatuře Ústavního soudu (viz např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Je ovšem třeba zdůraznit, že nestačí pouhé tvrzení této skutečnosti, existence extrémního rozporu musí být prokázána. Extrémní rozpor je dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. Nejvyšší soud považuje v dané souvislosti za nutné konstatovat, že §2 odst. 5 tr. ř. ani §2 odst. 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak pro relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř. (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu 21. 1. 2009, sp. zn. 3 Tdo 55/2009). Předmětné povinnosti soudy nižších stupňů dostály.
Obviněná konkrétně porušení práva na spravedlivý proces dovozuje ze skutečností, že soudy se nezabývaly její námitkou ohledně řádného zjištění místa činu, když policejní orgán neprovedl zjištění, zda červené stopy nalezeny při ohledání místa činu patří poškozené (zda se jedná o její krev) a v tom, že policejní orgán neprováděl v přípravném řízení důkazy i v její prospěch, čímž porušil ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. a ve skutečnosti, že skutkové závěry jsou formulovány toliko na základě výpovědi poškozené.
Vzhledem ke konkrétnímu obsahu dovolací argumentace je možno konstatovat, že obviněná ve vztahu k namítané existenci extrémního rozporu toliko vyjadřuje nesouhlas s hodnocením důkazů soudy prvního a druhého stupně. V dané souvislosti je třeba uvést, že existenci extrémního rozporu nelze dovozovat jen z toho, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněné a jednak obžaloby, se soudy přiklonily k verzi uvedené v obžalobě. Jestliže soudy hodnotily provedené důkazy odlišným způsobem než obviněná, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1615/2014). Proto uplatněnou argumentaci nelze fakticky podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Přesto z pohledu námitek uplatněných obviněnou v podaném dovolání, které směřují primárně do způsobu hodnocení důkazů soudy [a tedy nenaplňují dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], toliko na podporu závěru, že v případě obviněné nejde o případ tzv. extrémního nesouladu v jeho výkladu Ústavním soudem, považuje Nejvyšší soud za nutné uvést, že zejména soud prvního stupně své úvahy ohledně rozsahu dokazování a hodnocení provedených důkazů řádně odůvodnil. Soud velmi podrobně rozvedl, na základě kterých důkazů má obhajobu obviněné za vyvrácenou a které důkazy ji usvědčují. V tomto směru lze poukázat na písemné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (str. 5-6 rozhodnutí), když zároveň přesvědčivým způsobem odůvodnil neprovedení dalších požadovaných důkazů. Lze konstatovat, že soud druhého stupně (str. 3-5 jeho rozhodnutí) se s tímto odůvodněním plně ztotožnil s odkazem na ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., kdy i rozvedl své úvahy z pohledu námitek, které uplatnila obviněná v rámci podaného odvolání a které jsou v podstatě totožné s námitkami uplatněnými v podaném dovolání. V dané souvislosti je třeba zdůraznit, že na případ, kdy dovolatel v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408), podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné“. O takovou situaci se v dané věci jedná. Proto dospěl Nejvyšší soud k závěru, že soudy nižších stupňů vyvodily z provedených důkazů odpovídající skutkové a právní závěry.
Bez ohledu na shora naznačené závěry považuje Nejvyšší soud za potřebné zdůraznit následující. Obviněná vyjadřuje přesvědčení, že orgány činné v přípravném řízení porušily ustanovení §2 odst. 5 tr. ř., když neprováděly důkazy svědčící v její prospěch, z čehož následně dovozuje porušení práva na spravedlivý proces. Takto uplatněnou námitku nelze podřadit pod zvolený dovolací důvod, ale ani žádný jiný, neboť se vztahuje k rozsahu dokazování. Obecně je třeba uvést, že podle §2 odst. 5 tr. ř., věta třetí, v přípravném řízení orgány činné v trestním řízení objasňují způsobem uvedeným v tomto zákoně i bez návrhu stran stejně pečlivě okolnosti svědčící ve prospěch i neprospěch osoby, proti níž se řízení vede. Jedná se o vyjádření zásady vyhledávací. Platí, že i v rámci přípravného řízení musí orgány činné v trestním řízení zjistit takový skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu nezbytném pro jejich rozhodnutí. Orgány činné v přípravném řízení tedy musí objasnit rozhodné okolnosti týkající se jednak skutkového stavu, jednak zvolené právní kvalifikace o osoby případného pachatele tak, aby mohly v rámci přípravného řízení učinit rozhodnutí ve věci, jež lze učinit v přípravném řízení (např. podání obžaloby či návrhu na potrestání, zastavení trestního stíhání, postoupení věci, podmíněné zastavení trestního stíhání). Rozsah dokazování v přípravném řízení ovšem nelze chápat tak, že musí být provedeny všechny v úvahu připadající důkazy, neboť těžiště dokazování je v řízení před soudem, který jako jediný může rozhodnout o vině a trestu, popř. uložení ochranného opatření. Orgány činné v přípravném řízení musí postupovat tak, aby byly objasněny takové skutečnosti, které v případě podání obžaloby či návrhu na potrestání, představují rozhodné skutečnosti pro formulování skutku, pro který je podána obžaloba či podáván návrh na potrestání, včetně zvolené právní kvalifikace. Předmětné povinnosti orgány činné v přípravném řízení nepochybně dostály, když vyslechly obviněnou, poškozenou, a formou úředního záznamu podle §158 odst. 3 tr. ř. byl vyslechnut přítel obviněné P. H. Byl i vypracován znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, ohledně zranění poškozené. Dále bylo provedeno ohledání místa činu, pořízena fotodokumentace zranění poškozené a opatřeny další listinné důkazy. Lze tedy konstatovat, že orgány činné v přípravném řízení zjistily takový skutkový stav věci, o němž nebyly pochybnosti a v rozsahu nezbytném pro to, aby mohly ve věci kvalifikovaně rozhodnout. Vzhledem k rozsahu dokazování v přípravném řízení je možno také konstatovat, že orgány činné v přípravném řízení neprováděly jen důkazy svědčící v neprospěch obviněné, ale naopak i důkazy svědčící v její prospěch z pohledu její obhajoby (např. vyslechnutí na úřední záznam přítele poškozené, přibrání znalce za účelem vypracování znaleckého posudku). Skutečnost, že nedošlo v rámci ohledání místa činu k odběru biologické stopy, nelze proto interpretovat tak, že by bylo porušeno právo obviněné na spravedlivý proces. V dané souvislosti je třeba podotknout, že fakt, že jistý důkaz není v určité fázi trestního řízení zajištěn, nelze interpretovat tak, že došlo k porušení práva na spravedlivý proces. Rozhodující je, zda další důkazy, které byly provedeny, jsou takového charakteru, že umožňují formulovat takový skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí o vině či nevině osoby, proti níž se řízení vede.
O takový případ se v dané věci jedná, když soudy nižších stupňů v dané věci provedly rozsáhlé dokazování. Soud prvního stupně prováděl nejen důkazy, které navrhla obžaloba, ale i důkazy, které navrhovala obhajoba, takže důkazy neprováděl selektivním způsobem. Soud prvního stupně si byl vědom situace, že jediným přímým svědkem je poškozená, takže celé důkazní situaci věnoval zvýšenou pozornost. Závěr o vině nestaví toliko na výpovědi poškozené, ale i na dalších důkazech, které věrohodnost její výpovědi potvrzují. Jedná se zejména o závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství a vyjádření znalkyně MUDr. Svatavy Duchaňové, která vyloučila, že by k zranění mohlo dojít pádem poškozené, a že zranění odpovídá útoku jinou osobou. Současně nelze pominout ani výpovědi svědků J. Š. a S. Š., kteří viděli poškozenou bezprostředně po incidentu, tato byla silně rozrušena a evidentně zraněna v obličeji a uváděla, že byla napadena jinou osobou. Poškozenou tito svědci odvezli do nemocnice, kdy při ošetření uvedla poškozená stejné skutečnosti jako těmto svědkům. Soud prvního stupně tedy závěr o vině založil na těchto důkazech, nikoliv na protokolu o ohledání místa činu, který má toliko podpůrný charakter svědčící o tom, že došlo k nějakému incidentu, když soudy ani netvrdí, že skvrny nalezeny při ohledání místa činu by byly krví poškozené. Nad rámec těchto závěrů je třeba odkázat i na časové souvislosti. Z provedeného dokazování je zřejmé, že poškozená přijela po 17:00 hodině domů, přičemž zraněná nebyla, když následně šla venčit psa a již v 17:45 hodin bylo zranění poškozené nahlášeno Policii, takže k zranění muselo dojít při venčení psa. Pokud obviněná poukazuje na listinné důkazy, tak je třeba zdůraznit, že tyto nejsou v rozporu s výpovědí poškozené, když podle předložených listin měl svědek H. služební cestu zahájit v 18:00 hodin. Nelze rovněž pominout, že se jedná o údaj, který za výkazu uvedl tento svědek, tento není nijak objektivizován. Současně je nutno zdůraznit, že zranění poškozené bylo zachyceno fotograficky již dne 10. 12. 2016 (č. l. 25) a následně byla dne 14. 12. 2016 provedena prohlídka těla poškozené podle §114 odst. 1 tr. ř. a byl vyhotoven protokol o prohlídce těla a pořízena fotodokumentace (viz č. l. 21-24), takže námitka obviněné, že nebylo provedeno ohledání zranění poškozené, není důvodná. K tvrzení obviněné, že poškozená snad měla být pokousána psem na dolní končetině, je třeba uvést, že z její výpovědi se nic takového nepodává. Soud prvního stupně se rovněž řádně zabýval i posouzením věrohodnosti svědka P. H., kdy řádně zdůvodnil, na základě jakých skutečností jeho výpovědi neuvěřil.
Rovněž tvrzení obviněné, že v dané věci je dán extrémní rozpor, když poškozená vypověděla, že „rány byly jak od koně“, přičemž poškozená utrpěla lehké zranění a podle znalkyně byl veden útok lehkou intenzitou, nemůže naplňovat zvolený dovolací důvod. Obviněná toliko vyjadřuje nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů soudem prvního stupně. Přesto je třeba uvést, že samotné vyjádření poškozené, jak subjektivně útok vnímala, nemůže vést k závěru o její nevěrohodnosti. Je obecně známou skutečností, že každá osoba vnímá útok, zejména jeho intenzitu, individuálně. Nelze pominout, ani věk poškozené (75), která byla osobou staršího věku a byla neočekávaně napadnuta ve večerních hodinách osobou výrazně mladšího věku, což nepochybně přispělo k tomu, jak subjektivně útok vnímala. Pokud se týká samotné intenzity napadení, tak je třeba uvést, že tvrzení obviněné neodpovídá vyjádření znalkyně, která uvedla, že intenzita byla menší než střední až nejvýše střední. Tedy znalkyně neuvedla, že útok byl veden lehkou intenzitou.
Ohledně námitky obviněné, že soud druhého stupně nesprávně uvedl, že obviněná neměla psa na vodítku, lze připustit, že tvrzení soudu druhého stupně je v tomto směru zavádějící. Zde je třeba odkázat na provedené důkazy, ale i závěry soudu prvního stupně, který konstatoval, že poškozená neměla psa na vodítku narozdíl od obviněné a proto ji nepřiznal v rámci náhrady škody náklady související s ošetřením jejího psa (viz str. 7 rozsudku). Skutečnost, že pes obviněné byl na vodítku, potvrdila i poškozená v rámci své výpovědi. Naznačené pochybení ovšem nemá vliv na věcnou správnost rozsudků soudů nižších stupňů žádné, když i soud druhého stupně dospěl k závěru, že po incidentu se psy, obviněná nejprve slovně a následně fyzicky poškozenou napadla. Jinak řečeno, žádný ze soudů nepochyboval o tom, že příčinou fyzického napadení byl předchozí incident týkající se psa obviněné a poškozené. V tomto směru považuje Nejvyšší soud za potřebné zdůraznit, že incident se psy by zakládal toliko znaky přestupkového jednání, psy se podařilo od sebe odtrhnout, takže k spáchání trestné činnosti došlo až poté, co bylo případné přestupkové jednání poškozené ukončeno.
Odkaz obviněné na čl. 36 odst. 1 Listiny je nepřípadný. Podle čl. 36 odst. 1 Listiny, každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Předmětné právo bylo u obviněné zachováno, když její věc byla projednána před soudem. Obdobná je situace v případě odkazu na čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou být vyloučeny buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti, veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků anebo, v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný, pokud by vzhledem ke zvláštním okolnostem veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti. I tato práva byla v případě obviněné zachována, když věc byla projednána před soudem veřejně a v přiměřené lhůtě.
Vzhledem ke shora uvedenému je nepochybné, že obviněná se svou argumentací obsaženou v podaném dovolání s věcným naplněním uplatněného dovolacího důvodu rozešla a vznesla námitky, které nejsou podřaditelné pod dovolací důvod jí deklarovaný (a současně ani pod jiné ustanovení §265b tr. ř. upravující dovolací důvody). Proto dospěl Nejvyšší soud k závěru, že o jejím dovolání je nezbytné rozhodnout způsobem upraveným v §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Dle něho Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 18. dubna 2018
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu
Vypracovala:
JUDr. Marta Ondrušová