ECLI:CZ:NS:2018:4.TDO.44.2018.1
sp. zn. 4 Tdo 44/2018 -24
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 1. 2018 o dovolání obviněného R. H. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 8. 2017, sp. zn. 9 To 268/2017, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 64 T 58/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného R. H. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 9. 3. 2017, sp. zn. 64 T 58/2016, byl obviněný R. H. (dále jen obviněný, popř. dovolatel) uznán vinným společně s obviněným V. V. pokusem přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku k §21 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se dopustil ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku a obviněný V. V. pokusem přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku k §21 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, kterých se dopustil ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Uvedených přečinů se podle skutkových zjištění tohoto soudu dopustil obviněný tím, že:
dne 26. 4. 2015 v době od 22:10 hod. do 22:25 hod. v P., ul. V., na autobusové zastávce N. R. – v., tj. na místě veřejnosti přístupném a za současné přítomnosti dalších osob, po předchozí krátké slovní rozepři společně jako členové bezpečnostní agentury Security fyzicky napadli poškozeného J. P., tak, že obž. R. H. udeřil poškozeného pěstí do břicha, v důsledku čehož poškozený upadl na chodník, kde ho poté nejprve obž. H. nejméně jednou a poté obž. V. V. nejméně jednou každý kopl do hlavy, přičemž dle výsledku lékařského ošetření poškozenému způsobili krvácení z nosu a úst, mnohočetné pohmoždění a krvácivé podkožní oděrky na čele, krku, bederní části zad, pravém koleně a pravém lokti, přičemž byli srozuměni s tím, že kopy směrovanými do oblasti hlavy poškozeného mohou poškozenému způsobit i závažnější následky na zdraví až nitrolebního poranění.
Za uvedené přečiny Obvodní soud pro Prahu 5 uložil obviněnému R. H. podle §146 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 8 měsíců. Podle §84 tr. zákoníku ve spojení s §85 odst. 1 tr. zákoníku a s §81 odst. 1 tr. zákoníku výkon trestu obviněnému podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 2 roků a zároveň nad obviněným vyslovil dohled v rozsahu stanoveném trestním zákoníkem. Podle §85 odst. 2 tr. zákoníku ve spojení s §48 odst. 4 písm. b), d) tr. zákoníku obviněnému uložil přiměřenou povinnost podrobit se programu sociálního výcviku a psychologického poradenství na zvládání agrese a zátěžových situací.
Podle §229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený J. P. odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 9. 3. 2017, sp. zn. 64 T 58/2016, podal obviněný R. H. odvolání směřující do výroku o vině a trestu. O podaném odvolání rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 9. 8. 2017, sp. zn. 9 To 268/2017, tak, že ho podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 8. 2017, sp. zn. 9 To 268/2017, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Podle obviněného vznikl extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními, úvahami soudů při hodnocení důkazů a následném právním hodnocení skutku.
Namítá, že soudy nižších stupňů chybně hodnotily závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, když shledaly, že dle znaleckého posudku byli odsouzení srozuměni s tím, že kopy do hlavy mohly způsobit poškozenému nitrolebeční poranění. Soudy ovšem nevzaly v úvahu, že takové zranění mohlo být způsobeno pouze za předpokladu, že by intenzita kopů byla velká. Měly tedy zhodnotit intenzitu kopů, a na základě tohoto posoudit co bylo jeho úmyslem. Podle dovolatele nebylo v průběhu řízení prokázáno, že by kopy byly vedeny velkou intenzitou a že by mohlo dojít k závažnějšímu poranění poškozeného. Uvádí, že kopy byly vedeny malou silou, aby poškozeného odzbrojil. Na základě zjištěného skutkového stavu tedy nelze usuzovat na velkou sílu kopů a na přítomnost úmyslu způsobit poškozenému ublížení na zdraví.
Současně zdůrazňuje, že po celou dobu probíhajícího řízení tvrdil, že jednal v nutné obraně. Poukazuje na svoji výpověď a výpověď spoluobviněného V. V. ohledně průběhu konfliktu, kdy poškozený šahal po noži a vytahoval ho, takže se nacházel v pozici útočníka. Útok poškozeného tedy přímo hrozil. Odkazuje na judikaturu soudů, a že mezi účinností nástrojů útoku a obrany nemusí být přímá úměrnost. Použití kopů bylo přiměřeno způsobu útoku. Namítá, že byla porušena zásada zjištění takového skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí ve věci.
V závěru podaného dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud vydal rozhodnutí, kterým zruší napadené rozsudky a věc vrátí soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ze dne 22. 12. 2017, sp. zn. 1 NZO 1330/2017, zrekapituloval průběh řízení před soudy nižších stupňů včetně zvoleného dovolacího důvodu a v čem je jeho naplnění spatřováno. Následně provádí výklad dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž konstatuje, že předmětné ustanovení je určeno k přezkoumávání otázek hmotněprávních, nikoliv procesních. V rámci dovolacího řízení v zásadě nelze napadat proces dokazování jako celek ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. a v návaznosti na to ani rozporovat skutková zjištění, která soudy na základě provedeného dokazování učinily.
Státní zástupce zdůrazňuje, že obviněný jen opakuje obhajobu, kterou uplatnil v předchozích řízeních, přičemž soudy se s ní bezezbytku vypořádaly. Uplatněná argumentace stojí mimo zvolený dovolací důvod, ale i jiný, takže nemůže zakládat přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu. Námitky jsou skutkové a procesní povahy, když obviněný soudům vytýká vadné hodnocení provedených důkazů a na podkladě těchto námitek zpochybňuje skutková zjištění soudů nižších stupňů. Takové námitky zcela míjí přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu. Zásah do skutkových zjištění a do procesu dokazování by byl možný jen tehdy, jestliže by se nesprávná realizace důkazního řízení dostala do kolize s principy spravedlivého řízení. Mohlo by se jednat o situaci tzv. opomenutých důkazů, nezákonně provedených důkazů. Takové vady ovšem rozhodnutí soudů nižších stupňů nevykazují. Soudy provedly všechny potřebné důkazy a tyto hodnotily v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. Provedené důkazy soudy hodnotily řádně a bez jakékoliv deformace.
Ve vztahu ke konkrétním námitkám státní zástupce uvádí, že pokud obviněný zpochybňuje úmysl poškozenému způsobit újmu na zdraví, tak svoje tvrzení založil na argumentaci, že kopy byly vedeny malou silou. Obviněný ovšem pomíjí, že znalec připustil, že kopy mohly být vedeny velkou silou, s tím, že pokud tomu tak bylo, že byly vedeny tzv. tečně. V návaznosti na to státní zástupce odkazuje na výpovědi svědků P. B. a Š. R., kteří potvrdili, že kopy byly vedeny silně. Proto tvrzení obviněného o malé intenzitě kopů neodpovídá skutkovým zjištěním. Obdobné povahy je i druhá námitka obviněného týkající se nutné obrany. I tato námitka je skutkové povahy, když ze skutkových zjištění nevyplývá, že by poškozený vytáhl na obviněného nůž a chystal se zaútočit.
V závěru podaného vyjádření státní zástupce uvedl, že zvolená právní kvalifikace odpovídá skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů. Proto navrhl, aby podané dovolání bylo odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Současně vyslovil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud rozhodl ve věci za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
Obviněný naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovozuje ze skutečnosti, že soudy nesprávně dospěly k závěru, že jednal v úmyslu způsobit poškozenému ublížení na zdraví, když nesprávně hodnotily závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, a že jednal v nutné obraně.
Vzhledem k obsahu uplatněných dovolacích námitek lze konstatovat, že obviněný své námitky sice formálně opírá o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ovšem jím namítané vady pod uplatněný dovolací důvod podřadit nelze. Všechny vznesené námitky totiž zpochybňují správnost skutkových zjištění, ke kterým dospěl soud prvního stupně a se kterými se ztotožnil soud druhého stupně. Obviněný touto dovolací argumentací míjí hranice deklarovaného dovolacího důvodu, neboť jeho námitky fakticky nesměřují proti právnímu posouzení skutku nebo jinému hmotněprávnímu posouzení. Primárně jimi brojí proti hodnocení důkazů a skutkovým zjištěním soudů. Obviněný nabízí své vlastní hodnocení provedených důkazů, vyjadřuje nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů soudem prvního stupně, podrobně rozebírá svoji verzi události, vše s vyústěním do závěru, že se nedopustil inkriminovaného jednání a že tedy nenaplnil skutkovou podstatu přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku a přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se dopustil ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Takto formulované dovolací námitky nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu.
Z pohledu námitek uplatněných obviněným v podaném dovolání, které směřují primárně do způsobu hodnocení důkazů soudy [a tedy nenaplňují dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], toliko na podporu závěru, že v případě obviněného nejde o případ tzv. extrémního nesouladu v jeho výkladu Ústavním soudem, považuje Nejvyšší soud za nutné uvést, že zejména soud prvního stupně své úvahy ohledně hodnocení provedených důkazů řádně odůvodnil, tak jak to vyžaduje ustanovení §125 tr. ř. Uvedený soud velmi podrobně rozvedl, na základě kterých důkazů má obhajobu obviněného včetně obhajoby spoluobviněného V. V. za vyvrácenou, a které důkazy je usvědčují. V tomto směru lze poukázat na přesvědčivé písemné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (str. 7-9 rozsudku). Soud druhého stupně se s tímto odůvodněním plně ztotožnil (str. 3-6 usnesení soudu druhého stupně). Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že soudy nižších stupňů vyvodily z provedených důkazů odpovídající skutkové a právní závěry.
Bez ohledu na shora uvedené závěry považuje Nejvyšší soud ve vztahu k uplatněným námitkám za vhodné uvést následující. Obviněný namítá, že soud prvního stupně nesprávně hodnotil závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, když odkazuje na závěry tohoto znaleckého posudku a na jejich podkladě dospívá k závěru, že vzhledem ke skutečnosti, že kopy byly malé intenzity, nelze dovodit, že by měl v úmyslu způsobit poškozenému újmu na zdraví, přestože po celou dobu probíhajícího řízení popíral, že by poškozeného kopal. Jedná se o námitku procesní povahy, neboť obviněný vyjadřuje nesouhlas se skutkovými závěry soudu prvního stupně, se kterými se ztotožnil soud druhého stupně. Soud prvního stupně totiž dospěl na základě provedených důkazů k závěru, že obvinění jednali v úmyslu poškozenému způsobit újmu na zdraví. Přestože lze připustit, že by se navenek mohlo jevit, že uplatněná argumentace naplňuje zvolený důvod, že tedy obviněný zpochybňuje subjektivní stránku uvedeného trestného činu, je z konkrétního obsahu zvolené argumentace zřejmé, že obviněný fakticky namítá, že kopy nohou nebyly vedeny velkou silou. Jinak řečeno, obviněný zpochybňuje skutkové závěry soudů nižších stupňů. V tomto směru je ovšem třeba uvést, že oba soudy na základě provedeného dokazování shledaly, že obvinění kopali do poškozeného velkou intenzitou, když soud prvního stupně naznačený závěr opírá o výpovědi svědků P. B. a Š. R., kteří incident popsali a kteří oba shodně potvrdili, že kopy byly vedeny velkou silou. Tyto výpovědi soud prvního stupně na rozdíl od výpovědí obviněných a dalších svědků považuje z důvodu, které podrobně rozvádí za věrohodné (viz str. 8 rozsudku), když poukazuje na rozpory mezi výpověďmi obviněných a svědků. Soud druhého stupně se s tímto závěrem ztotožnil, když i rozvedl své úvahy z pohledu námitek obviněného, které uplatnil v rámci podaného odvolání (viz str. 5-6 usnesení soudu druhého stupně). Lze konstatovat, že soudy nižších stupňů své úvahy ohledně hodnocení provedených důkazů řádně odůvodnily a dostály tak povinnosti podle §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř.
Přesto lze uvést, že obviněný při formulování svých námitek pomíjí všechny závěry, které formuloval znalec v podaném znaleckém posudku a na kterých setrval u hlavního líčení. Z vyjádření znalce je totiž zřejmé, že tento nevyloučil, že kopy mohly být vedeny velkou silou, když ovšem v takovém případě došlo k zasažení hlavy poškozeného tzv. tečně. Podle znalce mohlo ke zranění poškozeného dojít podle verze poškozeného. V souvislosti s tímto závěrem pak nelze pominout, že svědci, jejichž výpovědi soudy považovaly za věrohodné, vypověděli, že kopy byly vedeny velkou silou. Závěr soudů, že úmysl obviněných směřoval k způsobení újmy na zdraví je tedy založen jednak na závěrech znaleckého posudku, jednak na výpovědích svědků, které považovaly za věrohodné. Nejvyšší soud považuje za vhodné ještě podotknout, že zejména v případě svědka Š. R. není důvod pochybovat o jeho věrohodnosti, když tento nemá žádný vztah k nikomu ze zúčastněných, když se jedná o náhodného svědka. Nad rámec shora uvedeného je třeba zdůraznit, že již samotná skutečnost, že obvinění útočili na hlavu poškozeného, který v době útoku ležel na zemi, svědčí o tom, že jednání obviněných bylo vedené přinejmenším nepřímým (eventuálním) úmyslem ve smyslu §15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku k způsobení újmy na zdraví bez ohledu na intenzitu útoku. Nelze totiž pominout, že hlava představuje takovou část těla, kde se nacházejí důležité orgány (např. oči, mozek), takže při útoku na hlavu kopy hrozí nebezpečí způsobení újmy na zdraví od újmy podřaditelné pod ustanovení §146 tr. zákoníku až po způsobení těžké újmy na zdraví podle §145 tr. zákoníku, popř. smrti. Jedná se o všeobecně známou skutečnost.
Rovněž námitka obviněného spočívající v tom, že jednal v nutné obraně ve smyslu §29 tr. zákoníku nenaplňuje zvolený dovolací důvod, když obviněným tvrzený závěr o tom, že jednal v nutné obraně, je založen na jiném skutkovém závěru, než na jakém jsou založeny skutkové závěry soudu prvního stupně. Obviněný ve vztahu k této námitce pouze předestírá vlastní verzi události spočívající v tom, že poškozený vytáhl nůž a se spoluobviněným se pouze bránili jeho útoku. Jedná se o verzi události, kterou soudy považovaly provedeným dokazováním za vyloučenou. Proto lze uzavřít, že obviněný ve vztahu k této dovolací argumentaci zpochybňuje skutkové závěry soudů nižších stupňů a domáhá se, aby Nejvyšší soud uvěřil jeho verzi skutkového děje. Takto uplatněná argumentace nemůže zakládat přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu a nelze ji podřadit pod zvolený dovolací důvod, ale ani žádný jiný.
Přesto je možno zdůraznit, že soud prvního stupně se řádně vypořádal s obhajobou obviněného a spoluobviněného V. V. ohledně průběhu konfliktu, když velmi podrobně rozebírá provedené důkazy a tyto hodnotí v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., tedy jak jednotlivě, tak i v jejich souhrnu. Velmi podrobně rozvádí z jakých důvodů a na základě kterých skutečností neuvěřil obhajobě obviněných spočívající v tom, že se bránili útoku poškozeného a že poškozený na ně zaútočil nožem (viz str. 7-9 rozsudku). Nejvyšší soud se s odůvodněním tohoto soudu zcela ztotožnil a pro stručnost na něho odkazuje. I soud druhého stupně se s jeho závěry ztotožnil, když se i vypořádal s obhajobu obviněného z pohledu jeho námitek (viz str. 3-6 usnesení), které uplatnil v rámci podaného odvolání a které jsou totožné s námitkami, které uplatnil v rámci podaného dovolání. Na situaci, kdy obviněný v rámci podaného dovolání opakuje shodné námitky, které uplatnil před soudy nižších stupňů a tyto se s nimi řádně a náležitě vypořádaly, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C.H.BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408), podle kterého se jedná o dovolání zpravidla neopodstatněné. O takový případ se v dané věci jedná. Pokud dále obviněný uvádí, že nůž byl skutečně v blízkosti činu nalezen, z čehož dovozuje pravdivost svojí obhajoby, tak lze odkázat na výpověď svědka P. B., ze které je zřejmé, že po incidentu vytrhl obviněný nůž z pouzdra, které měl poškozený za pasem, přičemž řekl, že řeknou, že je poškozený napadl a že mu nikdo nebude věřit, když oni jsou čtyři a poškozený sám a má jen jednoho svědka.
Ohledně namítané existence extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovým stavem, který byl zjištěn soudy nižších stupňů, který ovšem obviněný blíže nerozvádí, lze konstatovat následující. Vzhledem ke konstantní judikatuře Ústavního soudu, který opakovaně uvedl, že s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09), může existence extrémního rozporu naplňovat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1482/2014). Nestačí ovšem pouhé tvrzení této skutečnosti, existence extrémního rozporu musí být prokázána. Extrémní rozpor je dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. Nejvyšší soud považuje za nutné konstatovat, že v §2 odst. 5 tr. ř. ani §2 odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak pro relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2009, sp. zn. 3 Tdo 55/2009). Obviněný ve vztahu k namítané existenci extrémního rozporu toliko opětovně vyjadřuje nesouhlas s hodnocením důkazů soudy prvního a druhého stupně. Jak již bylo naznačeno tyto soudy k náležitému objasnění věci provedly všechny potřebné důkazy, tak jak to vyžaduje ustanovení §2 odst. 5 tr. ř., tyto hodnotily v jejich vzájemných souvislostech, kdy i odůvodnění jejich rozhodnutí odpovídá §125 tr. ř. a §134 tr. ř. Bez ohledu na shora uvedené lze uvést, že existenci extrémního rozporu nelze dovozovat jen z toho, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak obžaloby, se soudy přiklonily k verzi uvedené v obžalobě. Jestliže soudy hodnotily provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1615/2014). Proto uplatněnou argumentaci nelze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Vzhledem ke shora uvedenému je nepochybné, že obviněný se svou argumentací obsaženou v podaném dovolání s věcným naplněním uplatněného dovolacího důvodu rozešel a vznesl námitky, které nejsou podřaditelné pod dovolací důvod jím deklarovaný (a současně ani pod jiné ustanovení §265b tr. ř. upravující dovolací důvody). Proto dospěl Nejvyšší soud k závěru, že o jeho dovolání je nezbytné rozhodnout způsobem upraveným v §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Dle něho Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 31. 1. 2018
JUDr. František Hrabec
předseda senátu
Vypracovala:
JUDr. Marta Ondrušová