ECLI:CZ:NS:2018:4.TDO.675.2018.1
sp. zn. 4 Tdo 675/2018- 24
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 6. 2018 o dovolání obviněného S. S. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 9 To 49/2018, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 2 T 79/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 2. 11. 2017, sp. zn. 2 T 79/2017, byl obviněný S. S. (dále jen obviněný, popř. dovolatel) uznán vinným přečiny porušování domovní svobody podle §178 odst. 1 tr. zákoníku (body 1-2) a krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku (bod 2). Uvedených přečinů se podle skutkových zjištění tohoto soudu dopustil tím, že:
1) dne 20. 3. 2017 kolem 15.20 hod. v P., ul. Š., poblíž domu, oslovil poškozeného Ja. B., a pod smyšlenou záminkou, že je synem jeho známého, pana P., se nechal pozvat do bytu poškozeného, kde z poškozeného a z jeho manželky, poškozené Ji. B., vylákal pod záminkou vratné půjčky částku 200,- Kč, kterou přislíbil téhož dne vrátit, což však neučinil a od počátku to ani neměl v úmyslu, následně z bytu poškozených odešel, přičemž tímto jednáním způsobil poškozeným Ja. B., a Ji. B., škodu ve výši 200,- Kč,
2) dne 25. 3. 2017 v přesně nezjištěné době od 13.20 hod. do 16.00 hod. v P., poblíž zastávky MHD Poliklinika B., oslovil poškozeného J. Ž., a pod smyšlenou záminkou, že je kolegou dcery poškozeného, se nechal pozvat do bytu poškozeného na adrese P., S., kde nejprve z poškozeného a jeho manželky, poškozené J. K., vylákal pod záminkou vratné půjčky částku 1.800,- Kč, kterou přislíbil téhož dne vrátit, což však neučinil a od počátku to ani neměl v úmyslu, následně ještě odcizil z peněženky poškozeného, která byla volně položená na stolku u vstupních dveří do bytu, hotovost ve výši 500,- Kč, a tímto jednáním způsobil poškozeným J. Ž., a J. K., škodu v celkové výši 2.300,- Kč, a tohoto jednání se dopustil, ačkoliv byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 6. 4. 2016, sp. zn. 38 T 13/2016, který nabyl právní moci dne 3. 11. 2016, odsouzen pro přečin krádeže dle §205 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 2 let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou.
Za uvedené přečiny uložil Obvodní soud pro Prahu 4 obviněnému podle §205 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 21 měsíců. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku pro výkon uloženého trestu obviněného zařadil do věznice s ostrahou.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněnému povinnost nahradit poškozeným škodu, a to Ji. B., bytem P., Š., ve výši 200 Kč a J. Ž., bytem P., S., ve výši 2.300 Kč.
Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 2. 11. 2017, sp. zn. 2 T 79/2017, podal obviněný odvolání směřující do výroku o vině a trestu. O podaném odvolání rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 9 To 49/2018 tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 9 To 49/2018, podal obviněný prostřednictvím obhájkyně dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný nejprve zrekapituloval předchozí řízení před soudem prvního stupně, když poukazoval na skutečnost, že v rámci podaného odvolání namítal, že se nedopustil přečinu krádeže. Odkazuje na výpovědi poškozených, které se rozporovaly ohledně výše odcizené částky. Zdůrazňuje, že popírá odcizení jakékoliv částky a kromě výpovědí poškozených ho žádný další důkaz neusvědčuje. Má proto za to, že nedošlo k naplnění skutkové podstaty přečinu krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku. Podle jeho názoru za situace, kdy proti sobě stojí jeho výpověď a výpovědi poškozených, jež jsou rozporuplné, mělo být postupováno v souladu se zásadou in dubio pro reo.
Dále zpochybňuje právní kvalifikaci svého jednání jako přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1 tr. zákoníku, když nebyla naplněna podmínka neoprávněnosti vniknutí do obydlí poškozených. Poškození ho do bytu pozvali a s jejich souhlasem tam také setrval. Proto nemohl naplnit uvedenou skutkovou podstatu.
Za zavádějící a nepřesné považuje tvrzení ohledně předchozího odsouzení pro přečin krádeže, když v rozsudku není specifikováno, k jakému bodu se předchozí odsouzení vztahuje. Uvedená nepřesnost může budit dojem, že se vztahuje i k bodu 1 rozsudku soudu prvního stupně, což v dané věci nepřichází v úvahu.
Vyjadřuje přesvědčení, že rozhodnutí soudů obou stupňů je založeno na nesprávném právním posouzení skutku. Postupem soudu nižších stupňů pak bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
V závěru podaného dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 9 To 49/2018, jakož i předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 2. 11. 2017, sp. zn. 2 T 79/2017, zrušil a soudu prvního stupně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ze dne 25. 4. 2018, sp. zn. 1 NZO 370/2018 především konstatoval, že obviněný uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle státního zástupce obviněný ovšem toliko uplatňuje námitky, které uplatnil před soudy nižších stupňů a tyto se s nimi řádně a dostatečným způsobem vypořádaly. Již tato skutečnost indikuje neopodstatněnost podaného dovolání, přičemž v tomto směru odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002.
Následně státní zástupce rozvádí jednotlivé výhrady obviněného a ohledně namítaného rozporu ve výpovědi poškozených v případě skutku pod bodem 2 a odkazuje na str. 3 usnesení soudu druhého stupně a str. 5 rozsudku soudu prvního stupně, které se s rozporem, který vytýká obviněný poškozeným, řádně vypořádaly. Zdůrazňuje, že oba poškození shodně uvedli, že obviněný je okradl, když v případě výše odcizené částky postupovaly soudy v souladu se zásadou in dubio pro reo. Navíc tato dovolací námitka není pod zvolený dovolací důvod podřaditelná.
Ohledně namítané nesprávné právní kvalifikace jednání obviněného jako přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1 tr. zákoníku rovněž odkazuje na odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů a na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 1147/2007 či 7 Tdo 420/2016. Protože námitky obviněného jsou neopodstatněné jak ve vztahu k hodnocení důkazů, tak i použité právní kvalifikaci, nemohlo dojít k zásahu do práva na spravedlivý proces. Z předmětných rozhodnutí pak nelze dovodit existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem, když soudy nižších stupňů při hodnocení důkazů dodržely ustanovení §2 odst 5, 6 tr. ř. a své rozhodnutí i řádně odůvodnily.
V závěru vyjádření navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně vyslovil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud rozhodl ve věci za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájkyně, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
Obviněný naplnění zvoleného dovolacího důvodu dovozuje ze způsobu hodnocení důkazů soudy nižších stupňů a z toho, že nenaplnil všechny znaky přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1 tr. zákoníku.
Vzhledem ke konkrétnímu obsahu uplatněných námitek lze konstatovat, že obviněný zvolenou argumentací naplnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Právně relevantním způsobem totiž obviněný uplatnil námitky vztahující se k naplnění všech znaků přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1 tr. zákoníku.
Ve vztahu ke zbývající argumentaci lze uvést, že tuto nelze pod zvolený dovolací důvod podřadit. Zbývající vznesené námitky totiž zpochybňují správnost skutkových zjištění, ke kterým dospěl soud prvního stupně a se kterými se ztotožnil soud druhého stupně. Obviněný touto dovolací argumentací míjí hranice deklarovaného dovolacího důvodu, neboť jeho námitky fakticky nesměřují proti právnímu posouzení skutku nebo jinému hmotněprávnímu posouzení. Primárně jimi brojí proti hodnocení důkazů a skutkovým zjištěním soudů. Obviněný nabízí své vlastní hodnocení provedených důkazů, vyjadřuje nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů soudem prvního stupně, podrobně rozebírá svoji verzi události, vše s vyústěním do závěru, že v případě skutku pod bodem 2 neodcizil poškozeným žádnou finanční částku a tudíž nenaplnil skutkovou podstatu přečinu krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku. Takto formulované dovolací námitky nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu.
Z pohledu námitek uplatněných obviněným v podaném dovolání, které směřují primárně do způsobu hodnocení důkazů soudy [a tedy nenaplňují dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], toliko na podporu závěru, že v případě obviněného nejde o případ tzv. extrémního nesouladu v jeho výkladu Ústavním soudem, považuje Nejvyšší soud za nutné uvést, že zejména soud prvního stupně své úvahy ohledně hodnocení provedených důkazů řádně odůvodnil, tak jak to vyžaduje ustanovení §125 tr. ř. Uvedený soud rozvedl, na základě kterých důkazů má obhajobu obviněného za vyvrácenou, a které důkazy ho usvědčují. V tomto směru lze poukázat na přesvědčivé písemné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (str. 5 rozsudku). Soud druhého stupně se s tímto odůvodněním plně ztotožnil (str. 3 usnesení soudu druhého stupně). Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že soudy nižších stupňů vyvodily z provedených důkazů odpovídající skutkové a právní závěry.
Bez ohledu na shora naznačený závěr považuje Nejvyšší soud za potřebné ve vztahu k uplatněným námitkám za vhodné uvést následující. Obviněný namítá, že soud prvního stupně nesprávně hodnotil výpovědi poškozených J. Ž. a J. K., když poukazuje na jistý rozpor v jejich výpovědi, který se týká skutečnosti, jaká konkrétní částka jim byla odcizena. V tomto směru je třeba podotknout, že soudy tyto skutečnost nepominuly, tuto řádně hodnotily, když soud prvního stupně postupoval v souladu se zásadou v pochybnostech ve prospěch obviněného a částku, kterou měl obviněný odcizit, stanovil na částku nižší, tedy na částku 500 Kč. Soud druhého stupně se s touto námitkou obviněného rovněž vypořádal, když stejné námitky uplatnil obviněný v rámci podaného odvolání, tedy nespokojil se pouze s odkazem na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, nýbrž své úvahy rozvedl z pohledu uplatněných námitek obviněného. Nad rámec těchto úvah je třeba uvést, že skutečně nelze pominout věk poškozených, když tito jsou senioři výrazně vysokého věku, takže jistou nepřesnost ve výši odcizené částky lze nepochybně přičíst jejich věku. Rozhodující je ovšem skutečnost, že poškození od počátku zahájení úkonů trestního řízení uvádějí, že došlo k odcizení peněz z peněženky, když tuto skutečnost zjistil poškozený J. Ž. bezprostředně po odchodu obviněného. Současně je třeba zdůraznit, že ze spisu nevyplývá žádná skutečnost, která by svědčila o tom, že by snad poškození měli nějaký zájem obviněného křivě obvinit, když také nelze pominout, že poškození a obviněný se před celou událostí neznali a z jejich pohledu je nepochybně závažnější skutečnost, že obviněný je podvodně připravil o částku 1.800 Kč. Jak již bylo naznačeno, obviněný tedy v rámci podaného dovolání opakuje shodné námitky, které uplatnil před soudy nižších stupňů a tyto se s nimi řádně a náležitě vypořádaly. Na takovou situaci pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408), podle kterého se takové dovolání považuje za zpravidla neopodstatněné. O takový případ se v dané věci jedná.
Pokud obviněný namítá, že postupem soudů ve vztahu ke skutku pod bodem 2 rozsudku soudu prvního stupně došlo k porušení zásady in dubio pro reo, tak tato námitka nemůže naplňovat zvolený dovolací důvod ani jiný. Obecně lze konstatovat, že tato námitka totiž směřuje výlučně do skutkových zjištění a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod. Přesto je třeba zdůraznit, že Listina ani Úmluva neupravují úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného za trestný čin. Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů. Ústavní soud opakovaně konstatoval, že měly-li obecné soudy po řádném provedení a vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nebyly podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo naplněny, neboť soudy žádné pochybnosti neměly. Jestliže tedy soudy hodnotily provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1615/2014).
Námitka obviněného týkající se právní kvalifikace jeho jednání jako přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1 tr. zákoníku naplňuje zvolený dovolací důvod, když obviněný namítá, že svým jednáním nenaplnil všechny znaky uvedené skutkové podstaty. Obviněný tedy namítá nesprávné právní posouzení skutku. Podstata dovolací argumentace je založena na tvrzení, že obviněný neoprávněně nevnikl do bytu poškozených, když poškození ho do bytu pozvali. V předmětné věci jde tedy o řešení právní otázky, zda pachatel „neoprávněně vnikne“ do bytu jiného, jestliže souhlas se vstupem do bytu získá od osoby, která v bytě bydlí, pod nepravdivou záminkou, když se vydává za někoho jiného, v daném případě za syna známého poškozených (bod 1) a za bývalého spolužáka dětí poškozených (bod 2).
Zákonným znakem trestného činu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1 tr. zákoníku je neoprávněnost vniknutí do bytu jiného. Platí, že zákonný znak „neoprávněně“ nemůže být naplněn, pokud ten, kdo vstoupí do cizího bytu, k tomu má souhlas alespoň některé z osob, které v bytě oprávněně bydlí. Tento souhlas však musí být relevantní (viz rozhodnutí pod č. 28/1997 Sb. rozh. tr.). Nemůže se ovšem jednat o takovou situaci, kdy souhlas udělený oprávněnou osobou, se navenek pouze jeví jako souhlas. Musí se jednat o skutečný projev vůle takové osoby vpustit do bytu toho, kdo do něj vstupuje. O skutečné vůli vpustit někoho cizího do bytu lze ovšem uvažovat jen za předpokladu, jestliže osoba, která v bytě bydlí, dává souhlas se vstupem do bytu s tím, že ví, koho do bytu pouští a za jakým účelem, anebo to pro ni není významné a nehraje to z jejího hlediska žádnou roli. Pokud osoba někoho cizího do svého bytu vpustí jen proto, že je v omylu ohledně jeho totožnosti a důvodu jeho vstupu, a která by tak neučinila, kdyby znala jeho skutečnou totožnost a pravý důvod jeho vstupu, pak je vyloučeno považovat akt vpuštění za skutečný souhlas se vstupem. To platí tím spíše, jestliže byl omyl osoby, která v bytě bydlí, záměrně vyvolán klamavými údaji toho, kdo se domáhá vstupu do bytu, tedy v podstatě takovým jednáním, které má povahu lsti. Podstatou popsané situace není skutečný souhlas osoby, která v bytě bydlí, se vstupem někoho cizího, nýbrž vpuštění někoho cizího do bytu pod vlivem jeho lsti. Navenek či formálně se věc může jevit tak, že osoba souhlasí se vstupem někoho cizího do bytu, avšak jestliže bylo takového souhlasu dosaženo lstí, nelze ho materiálně pokládat za skutečný souhlas.
Vstup do bytu za uvedených okolností postrádá relevantní souhlas oprávněné osoby, a je tudíž neoprávněný. Zároveň má takový vstup povahu svévolného jednání, jímž je osobě bydlící v bytě jednostranně vnucena vůle vstupujícího pod vlivem jeho lsti. Takové jednání lze tedy označit za vniknutí do bytu. Jde o neoprávněné vniknutí do bytu jiného ve smyslu znaků trestného činu porušení domovní svobody podle §178 odst. 1 tr. zákoníku (blíže viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. 7 Tdo 1147/2007, obdobně viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 7 Tdo 420/2016).
V dané věci obviněný nepochybně vnikl neoprávněně do bytu poškozených, když poškozeným tvrdil, že je synem jejich známého a kolegou jejich dcery. Tyto skutečnosti vyplývají nejen z výpovědí poškozených, ale nakonec i ze samotné výpovědi obviněného. Z uvedeného je tedy nepochybné, že obviněný vstoupil do bytu poškozených za pomoci lstí a tudíž naplnil všechny znaky přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1 tr. zákoníku. Proto lze považovat uplatněnou argumentaci za uplatněnou sice právně relevantním způsobem, ovšem za zjevně neopodstatněnou.
K námitce obviněného týkající se podle něho jisté nepřesnosti ve výrokové části rozsudku je třeba uvést, že tato námitka nemůže naplňovat zvolený dovolací důvod, když se opětovně vztahuje ke skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů. Bez ohledu na naznačený závěr je třeba zdůraznit, že z popisu skutku je zřejmé, že předchozí odsouzení pro přečin krádeže podle §205 tr. zákoníku se vztahuje k bodu 2 rozsudku soudu prvního stupně. Tato skutečnost je výslovně vyjádřena i v právní kvalifikaci skutku, kde je uvedeno, že přečinu krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku se obviněný dopustil jednáním popsaným pod bodem 2.
Obecně je dále třeba uvést, že pokud namítá obviněný porušení práva na spravedlivý proces v oblasti dokazování, je povinností dovolacího soudu v takovém případě na základě článků 4, 90 a 95 Ústavy České republiky řádně zvážit a rozhodnout, zda dovolatelem uváděný důvod je či není dovolacím důvodem. Platí, že jen v případě extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci (o nějž by se jednalo tehdy, kdyby byly zjištěny a prokázány takové vady a nedostatky, které by svědčily o zásadním zjevném nerespektování zásad a pravidel, podle nichž mají být uvedené postupy realizovány) by bylo možno prolomit kritéria vymezující dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (blíže viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2017, sp. zn. 8 Tdo 1271/2017). Naznačený závěr odpovídá konstantní judikatuře Ústavního soudu (viz např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). O takovou situaci se v dané věci nejedná, když Nejvyšší soud v dané věci neshledal, že by mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem byl dán extrémní rozpor a tento ani obviněný výslovně nenamítá. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že soudy věci věnovaly náležitou pozornost a řádně rozsah a způsob hodnocení provedených důkazů odůvodnily, čímž dostály povinnostem podle §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř. Jestliže soudy hodnotily provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1615/2014). Platí, že z hlediska práva na spravedlivý proces je klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř. (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu 21. 1. 2009, sp. zn. 3 Tdo 55/2009). Předmětné povinnosti soudy nižších stupňů dostály.
Vzhledem ke shora uvedeným závěrům lze uvést, že dovolání obviněného bylo ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podáno jednak z důvodů, které nelze podřadit pod zvolený dovolací důvod, jednak z důvodů, které lze podřadit pod dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., kdy ovšem uplatněné námitky jsou zjevně neopodstatněné.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, „jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné“. Jelikož v posuzované věci jako takové vyhodnotil dovolání obviněného, rozhodl o něm způsobem uvedeným ve výroku tohoto usnesení. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku obviněného v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“ .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 20. 6. 2018
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu
Vypracovala:
JUDr. Marta Ondrušová