ECLI:CZ:NS:2018:5.TDO.1104.2018.1
sp. zn. 5 Tdo 1104/2018-34
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 9. 2018 o dovolání, které podala obviněná Z. B., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 4. 2018, sp. zn. 6 To 106/2018, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 1 T 102/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněné Z. B. odmítá.
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 15. 1. 2018, sp. zn. 1 T 102/2017, byla obviněná Z. B. uznána vinnou zločinem křivého obvinění podle §345 odst. 2, 3 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce jen „tr. zákoník“), jehož se dopustila ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku s obviněnou I. A. Za tento čin byl obviněné Z. B. podle §345 odst. 3 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 2 let, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 let a 6 měsíců. Podle §229 odst. 1 tr. řádu byl poškozený M. B. odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Tohoto trestného činu se (zjednodušeně uvedeno) podle uvedeného rozsudku obviněná Z. B. (dále též jen „dovolatelka“ či „obviněná“, nebude-li výslovně uvedeno, že jde o I. A.) dopustila tím, že ve vzájemné shodě s druhou obviněnou I. A. úmyslně uvedla dne 3. 1. 2017 po zákonném poučení podle §158 odst. 2 tr. řádu, zejména s poukazem na případnou trestní odpovědnost podle §181, §184, §345 a §366 tr. zákoníku, před policejním orgánem (útvarem Policie ČR) do protokolu o trestním oznámení nepravdivé skutečnosti k události ze dne 30. 12. 2016, kdy došlo k předání dětí obviněné Z. B. (XXXXX *) a YYYYY *)) poškozenému M. B. (otci dětí) za účasti obviněné I. A. na základě usnesení Okresního soudu v Opavě, č. j. 14 P 334/2016-602, ze dne 15. 9. 2016, ve znění usnesení Krajského soudu v Ostravě, č. j. 13 Co 547/2016-740, ze dne 31. 10. 2016. Obviněná Z. B. do protokolu o trestním oznámení uvedla, že poškozený M. B. měl obě obviněné po převzetí dcer opakovaně ohrožovat najížděním motorovým vozidlem, což mělo vyvrcholit při třetím najetí, při němž obviněná I. A. měla dokonce obviněnou Z. B. strhnout ke zdi, aby zabránila přejetí automobilem řízeným poškozeným M. B. Obviněná I. A. tuto situaci popsala shodně ve svém prohlášení, které nechala vidimovat na Úřadu Městské části Praha 1 a následně jej předala obviněné Z. B. s vědomím, že jej předloží různým státním orgánům. Obviněná Z. B. pak toto prohlášení doručila dne 26. 1. 2017 policejnímu orgánu, který vedl vyšetřování ve věci poškozeného M. B. pro podezření ze spáchání trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí. Posléze bylo ovšem zjištěno, že popis předávání dětí, jak jej uvedly obě obviněné, neodpovídá realitě, především pak záznamu z kamery umístěné ve vozidle poškozeného M. B. Tímto svým jednáním obě obviněné vědomě nepravdivě informovaly o tom, kdy, kde a jak měl být trestný čin spáchán a kdo je jeho pachatelem, přičemž obviněnými popsané jednání poškozeného by bylo možno právně kvalifikovat jako trestný čin nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku, a takové oznámení tak mohlo být podnětem pro zahájení trestního stíhání poškozeného. Obě obviněné přitom jednaly v úmyslu narušit rodinné vztahy poškozeného M. B., neboť v době jednání obviněných probíhalo opatrovnické řízení ohledně svěření nezletilých dětí XXXXX *) a YYYYY *) do péče některého z rodičů a případné trestní stíhání a následné odsouzení poškozeného by nepochybně mělo vliv na výsledek opatrovnického řízení a rozsah styku obviněného s nezletilými.
3. Proti uvedenému rozsudku podaly obě obviněné odvolání, o nichž rozhodl Městský soud v Praze ve veřejném zasedání konaném dne 10 . 4. 2018 usnesením , sp. zn. 6 To 106/2018, tak, že podle §256 tr. řádu obě od volání jako nedůvodná zamítl.
II. Dovolání obviněné
4. Proti uvedenému usnesení Městského soudu v Praze podala obviněná Z. B. prostřednictvím své obhájkyně dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť podle ní spočívá na nesprávném hmotněprávním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
5. Obviněná v dovolání především uvedla, že neměla v úmyslu přivodit poškozenému trestní stíhání a ani s tím nebyla srozuměna. Dále ze svého pohledu zevrubně rozvedla svůj vztah k poškozenému a napjatou situaci po rozpadu manželství se spory o péči o děti. Při předávání dětí mezi ní a poškozeným dochází podle obviněné pravidelně k podobným incidentům. Zatímco ona se vždy snaží chovat v souladu s rozhodnutím opatrovnického soudu, poškozený situaci zbytečně a záměrně vyhrocuje, a to nejen vůči ní, ale také vůči státním orgánům, zaměstnancům školy, kterou dcery navštěvují apod. Při oznamování události se obviněná pouze řídila doporučením pracovníků orgánu sociálně-právní ochrany dětí (dále též ve zkratce jen „OSPOD“), kteří jí doporučili, aby jakékoliv porušení předběžného opatření a každý neobvyklý postup poškozeného hlásila na Policii ČR. Proto se obviněná obrátila na Policii ČR i dne 3. 1. 2017. Obviněná pouze upozorňovala na opakované porušování předběžných opatření poškozeným. Nemůže jí být kladeno za vinu, že příslušník Policie ČR, který její oznámení přijímal a sepisoval protokol, jej nazval jako podání trestního oznámení a ani že jej tak vyhodnotil. Nelze od oběti domácího násilí, laika, požadovat, aby v případě, kdy se obrací na Policii ČR se žádostí o pomoc, byla schopna rozlišit mezi trestním oznámením, oznámením o přestupku či oznámením o porušení předběžného opatření o vykázání ze společné domácnosti a zákazu přiblížení se poškozeným k obviněné. Chybu proto spatřovala především v postupu orgánů činných v trestním řízení, jak celou situaci zhodnotily, stejně tak selhaly i tím, že zastavily trestní stíhání poškozeného jen proto, že bylo zahájeno její trestní stíhání. K tomu se dále obsáhle věnovala jiným případům předání dcer poškozenému, který podle jejího přesvědčení měl opakovaně porušovat předběžné opatření soudu.
6. Dovolatelka se dále zabývala nepřiměřeností jí uloženého trestu a poukázala na jiná rozhodnutí trestních soudů, v nichž byly uloženy mírnější tresty, a to i v závažnějších případech trestného činu křivého obvinění.
7. Obviněná dále namítla, že nebyla uplatněna zásada subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku. Byla přesvědčena, že její jednání mělo být kvalifikováno jako přestupek podle §7 odst. 1 zákona č. 251/2016 Sb., o některých přestupcích, ve znění pozdějších předpisů. Svůj případ porovnávala s věcí rozhodnutou rozsudkem Nejvyššího správního soudu sp. zn. 9 As 221/2016. Odkázala též na judikaturu Ústavního soudu k principu subsidiarity trestní represe. Již samotný průběh trestního řízení byl pro ni dostatečně zničující, dochází k sekundární penalizaci obviněné, nynější odsouzení dokonce považovala za pomstu poškozeného, jehož jediným cílem má být jakýmikoliv prostředky získat dcery do výlučné péče. Trestní odsouzení má na její život hluboký dopad v zaměstnání, neboť v jeho důsledku přišla o bezpečnostní prověrku NBÚ, takže došlo k ukončení služebního poměru a ztrátě zaměstnání na Ministerstvu zahraničních věcí České republiky, což nakonec vedlo k jejím existenčním potížím. Aplikací principu ultima ratio se přitom soudy nižších stupňů vůbec nezabývaly, nenahlížely na věc v širším kontextu jako na rodinný spor mezi (bývalými) manžely o děti. Obviněná dále uvedla, že byla v manželství dlouhodobě psychicky týrána, docházelo i k fyzickému násilí před dětmi. Tyto skutečnosti však nebyly soudy nižších stupňů při hodnocení důkazů nijak zohledněny. Nebyla zhodnocena ani míra zavinění na straně poškozeného, který vědomě a úmyslně vytvořil vůči obviněné tuto stresovou provokativní situaci, když schválně zastavil přímo před domem poškozené.
8. Obviněná v další obsáhlé pasáži rozporovala, že by jednala úmyslně, a to navíc s úmyslem přivodit poškozenému trestní stíhání. Vlastní rozbor složek zavinění dávala posléze do souvislostí s vlastním vnímáním skutkového děje, přičemž opět shledávala chyby na straně poškozeného, který se podle jejího přesvědčení nechoval tak, jak by odpovídalo jednání člověka dbalého zákonů a respektujícího rozhodnutí soudů. Své negativní postoje vůči poškozenému pak dopodrobna rozvedla, opakovaně zdůrazňovala vlastní postavení týrané oběti, zatímco poškozený byl v postavení agresora a tyranizujícího manžela. Dále obviněná uvedla, že její jednání nesměřovalo ke křivému obvinění poškozeného, nechtěla mu nijak ublížit, naopak jde o systémové selhání orgánů činných v trestním řízení, na něž se s důvěrou v pomoc obracela. Podle obviněné tak chybí jak složka vědomostní, tak i složka volní, obviněná úmyslně neporušila ani neohrozila zájem chráněný trestním zákonem, soudy její úmysl neprokázaly, ignorovaly též důkazy svědčící v její prospěch.
9. Dále obviněná namítla, že nebyla naplněna okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby uvedená v §345 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, neboť obviněná rozhodně nespáchala čin kladený jí za vinu v úmyslu narušit rodinné vztahy poškozeného. Dovolatelka uvedla, že rodinné vztahy mezi otcem, matkou a nezletilými fungují pouze formálně, ale fakticky nezletilé dcery k otci nemají pozitivní vztah a nepovažují jej za součást úzké rodiny, respektive že mají k otci jeho vinou vztah „plitký“. Rodinné vztahy mezi obviněnou a poškozeným také neexistují. Proto pokud nejsou žádné rodinné vztahy dány, není ani nic, co by mohla obviněná narušovat.
10. Další výhrady ze strany obviněné se týkaly nesprávného hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, které podle přesvědčení obviněné založily její vinu pouze na jediné nekvalitní nahrávce poškozeného, o níž nebylo postaveno na jisto, že s ní nebylo nijak manipulováno. Odborně nijak nahrávka zkoumaná nebyla. Jediný usvědčující důkaz nebyl doplněn dalšími nepřímými důkazy, jak to podle obviněné vyžaduje judikatura Ústavního soudu. Při hodnocení důkazů absentoval motiv poškozeného a naopak byl příliš zdůrazňován pouze jednostranný záměr obviněné poškodit svého bývalého manžela. Ovšem poškozený měl zájem na tom obviněnou pošpinit a de facto ji zničit. Obviněná poškozenému dále vyčetla, že se v průběhu celého řízení choval arogantně, prodlužoval ho, nespolupracoval s orgány činnými v trestním řízení. Podle přesvědčení obviněné proto soudy nižších stupňů rozhodovaly za stavu důkazní nouze, neboť proti sobě stála „tvrzení proti tvrzení“, která soudy nižších stupňů hodnotily jednostranně v její neprospěch, vycházely z verze poškozeného, který se stavěl do „lepšího světla“ a naopak obviněnou stavěl do „horšího světla“, než odpovídalo realitě.
11. Dovolatelka nesouhlasila ani se zastavením trestního stíhání poškozeného pouze proto, že byla trestně stíhána i ona v jiné trestní věci, byť stíhané skutky spolu nesouvisely. Soudy také neprovedly obhajobou navržené důkazy, zamítnutí jejich provedení nebylo zdůvodněno buď vůbec anebo jen „plitce“, čímž soudy nižších stupňů měly též porušit právo obviněné na spravedlivý proces.
12. Protože vina obviněné nebyla jednoznačně prokázána, měla být obžaloby zproštěna podle zásady in dubio pro reo.
13. Obviněná na závěr opět zdůraznila, že ona sama byla obětí domácího násilí ze strany bývalého manžela – poškozeného. Soudy se však tímto aspektem nezabývaly. Dále též rozvedla psychické pocity oběti domácího násilí a vztah oběti k pachateli násilí v obecné rovině.
14. Ze všech uvedených důvodů proto dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
III. Vyjádření k dovolání
15. K dovolání obviněné se vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství. S odkazem na skutkovou větu uvedenou v odsuzujícím rozsudku soudu prvního stupně státní zástupkyně upozornila, že obviněná ve svém dovolání vycházela z jiných skutkových okolností. Podle státní zástupkyně bylo též zřejmé, že obviněnou oznamované jednání poškozeného mělo povahu trestného činu, byť právní kvalifikace jednání poškozeného jako trestný čin nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku nebyla zvolena správně, přiléhavější by bylo posoudit její jednání jako pokus přečinu ublížení na zdraví podle §21 odst. 1, §146 odst. 1 tr. zákoníku nebo pokus těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1, §145 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku. V každém případě z popisu oznamovaného jednání poškozeného a i z povahy použitého prostředku (automobilu) bylo evidentní, že takový fyzický útok poškozeného nemohl být kvalifikován jako pouhý přestupek a obviněné muselo být zcela jasné, že na poškozeného podává trestní oznámení.
16. Státní zástupkyně připustila, že s ohledem na předchozí vztahy a porušování předběžného opatření soudu o nepřibližování se k obviněné poškozeným mohla dovolatelka vnímat okolnosti předání jako rizikové, nicméně křivé obvinění z trestného činu násilné povahy toto riziko překonalo.
17. Státní zástupkyně nedala za pravdu ani skutkové námitce obviněné založené na jiných než zjištěných skutkových okolnostech jejího jednání a spočívající v tom, že nebyla dána subjektivní stránka skutkové podstaty trestného činu křivé výpovědi.
18. Dále se státní zástupkyně vyjádřila ke znaku úmyslu narušit rodinné vztahy poškozeného, podmiňujícímu použití vyšší trestní sazby uvedenému v §345 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. Jeho naplnění vycházelo ze skutkového zjištění, že podaným trestním oznámením byla dovolatelka vedena úmyslem narušit rodinné vztahy poškozeného, které byly řešeny v rámci opatrovnického řízení o svěření nezletilých dětí do péče jednoho z rodičů, výsledek tohoto řízení by byl zákonitě ovlivněn v neprospěch právě toho rodiče, proti kterému by bylo vedeno trestní řízení. V uvedené souvislosti nebylo možno přehlédnout, že dovolatelčin podnět k trestnímu stíhání poškozeného pro jeho jednání z období prosince 2016 následoval poté, co v měsíci červnu 2016 došlo k zastavení jeho trestního stíhání z důvodu, že se nestal dříve oznamovaný skutek kvalifikovaný podle §199 tr. zákoníku. Trestní stíhání poškozeného otce pro trestný čin násilné povahy vůči matce jejich společných dětí v době probíhajícího opatrovnického řízení by se nepochybně mohl odrazit ve výsledku opatrovnického řízení ve prospěch svěření dětí do výlučné péče matky na rozdíl od dosavadního předběžného režimu péče střídavé. Státní zástupkyně měla za to, že této skutečnosti si dovolatelka v uvedeném kontextu byla plně vědoma a jednala zjevně se záměrem takového výsledku opatrovnického řízení docílit.
19. Dovolací námitky, kterými obviněná požadovala zásah do skutkového stavu věci, se nemohly stát způsobilým předmětem dovolacího přezkumu. Obviněná nepoukazovala na extrémní rozpor skutkových zjištění s provedenými důkazy, jenž by byl způsobilý založit přezkum napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
20. Brojila-li dovolatelka proti tomu, že soudy neaplikovaly zásadu subsidiarity trestní represe a z ní vyplývající princip použití trestního práva jako ultima ratio, pak s odkazem na stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, konstatovala, že v dovolatelčině případě ovšem nebyla zjištěna žádná výjimečná skutková okolnost jejího jednání, která by uplatnění trestní represe vůči ní vylučovala, a pokud ona sama poukazovala na širší rámec posuzovaného případu, pak se jeho skutkové okolnosti bezprostředně netýkaly předmětu řízení, tedy jednání, pro které byla postavena před soud.
21. Stejně tak nesouhlas obviněné s uloženým trestem, který považovala dovolatelka za nepřiměřeně přísný, nemohl podle státní zástupkyně naplnit žádný z taxativně vymezených dovolacích důvodů. Obecně lze výrok o trestu napadnout především prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, tedy ve spojení s námitkou, že došlo k uložení takového druhu trestu, který zákon nepřipouští, anebo že došlo k uložení trestu ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nepřiměřenosti trestu, tedy v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména v nesprávném vyhodnocení kritérií uvedených v §39 až §42 tr. zákoníku a v důsledku toho i v uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného, trestu nelze v dovolání úspěšně namítat.
22. Proto státní zástupkyně navrhla Nejvyššímu soudu, aby podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl. Zároveň souhlasila, aby tak bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiných rozhodnutí podle §265r odst. 1 písm. c) tr. řádu.
23. Vyjádření státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství bylo zasláno k případné replice obviněné, která tohoto práva nevyužila.
IV. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
24. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označeným dovolacím důvodům.
25. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání či některých jiných opravných prostředků není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z taxativně vymezených dovolacích důvodů podle §265b odst. l písm. a) až l) tr. řádu, resp. podle §265b odst. 2 tr. řádu. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele svým obsahem odpovídaly takovému důvodu.
26. Obecně lze uvést, že dovolací důvod, který obviněná namítala, uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je možné úspěšně uplatnit tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o aplikaci norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou je aplikace hmotněprávních norem na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně, zásadně se nepřipouští použití těchto norem na skutek prezentovaný dovolatelem, případně na skutek, jehož se dovolatel domáhá vlastní interpretací provedených důkazních prostředků, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně. Dovolání z tohoto důvodu nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání je koncipováno jako mimořádný opravný prostředek a je určeno k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí. Nejvyšší soud jako soud dovolací není běžnou třetí soudní instancí povolanou k tomu, aby přezkoumával i skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně, pokud mají svůj podklad v provedeném dokazování .
27. Na úvod bylo třeba zmínit, že obviněná sice formálně deklarovala dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve skutečnosti ale měla na mysli spíše dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu v jeho druhé alternativě, neboť se domáhala přezkumu rozhodnutí soudu odvolacího, který svým usnesením rozhodl o zamítnutí řádného opravného prostředku, odvolání, proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně, tj. proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. řádu, přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Neoznačila tak správně ani dovolací důvod, na jehož základě by měl Nejvyšší soud napadené rozhodnutí přezkoumat.
28. Toto pochybení však samo o sobě nebylo natolik závažné, aby Nejvyšší soud jen proto dovolání obviněné odmítl. Takto Nejvyšší soud rozhodl, jak bude vysvětleno dále, protože obviněnou vznesené námitky zčásti neodpovídaly uplatněnému ani jinému dovolacímu důvodu, a zčásti se jednalo o námitky zjevně neopodstatněné.
b) Námitky neodpovídající uvedenému dovolacímu důvodu
29. Nejprve je třeba uvést, že uplatněné námitky dovolatelky byly prakticky výhradně (až na níže uvedené výjimky) procesního charakteru a jako takové s ohledem na hmotněprávní povahu dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu mu vůbec neodpovídají. Svými námitkami totiž obviněná zpochybňovala především správnost skutkového stavu zjištěného soudy nižších stupňů a předkládala svou verzi skutkového děje, aniž by vytkla vadu hmotněprávního posouzení ve shora vymezeném smyslu. Domáhala se tak aplikace hmotného práva na jiný, než soudy nižších stupňů zjištěný skutkový stav. Navíc se shodnými námitkami se řádně vypořádal jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud, neboť byly též součástí obhajoby obviněné a obsahem podaného odvolání, z něhož pro účely dovolání obviněná též čerpala. Nejvyšší soud zpravidla odmítne jako zjevně neopodstatněné takové dovolání, v němž obviněný pouze opakuje tytéž námitky, jimiž se snažil zvrátit již rozhodnutí soudu prvního stupně, pokud se jimi odvolací soud zabýval (v tomto případě srov. zejména str. 3 až 7 odůvodnění jeho usnesení) a vypořádal se s nimi náležitým a dostatečným způsobem (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, uveřejněné pod č. T 408. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002) .
30. V daném případě se obviněná domáhala přezkumu soudních rozhodnutí dovolacím soudem, ovšem primárně žádala aplikovat normy hmotného práva na jiný, než soudy prvního a druhého stupně zjištěný skutek, a to v závislosti na odlišném posouzení výsledků dokazování. Obviněná tak prosazovala odlišné hodnocení důkazů, než jaké provedly soudy prvního a druhého stupně. Pouze formálně se domáhala změny v aplikaci hmotného práva, avšak na jí prezentovanou verzi skutkového děje, ač se soudy přiklonily k verzi jiné, kterou podrobně a přesvědčivě ve svých rozhodnutích zdůvodnily. To samo o sobě nenaplňuje dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu (podobně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1615/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 3 Tdo 892/2014).
31. Nejvyšší soud není obecnou třetí instancí, která by byla zaměřena i na přezkum správnosti a úplnosti skutkových zjištění, takto nebylo postavení Nejvyššího soudu v rámci řízení o dovolání zákonodárcem zamýšleno, ostatně Nejvyšší soud ani dokazování v dovolacím řízení zásadně neprovádí (§265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů, což samo o sobě ospravedlňuje jejich restriktivní výklad Nejvyšším soudem.
32. V tomto směru je třeba připomenout, že provádění dokazování je doménou především soudu prvního stupně jako soudu nalézacího, a to s možnou korekcí v řízení před soudem druhého stupně jako soudem odvolacím, nikoli však v řízení o dovolání. Dokazování je ovládáno zásadami jeho se týkajícími, a to zásadou vyhledávací, bezprostřednosti a ústnosti, volného hodnocení důkazů a presumpcí neviny, které mají vzájemnou spojitost. Hodnotit důkazy tak může jen ten soud, který je také v souladu s principem bezprostřednosti a ústnosti provedl, protože jen díky tomu může konkrétní důkazní prostředek vyhodnotit a získat z něj relevantní poznatky. Zásada bezprostřednosti ve spojitosti se zásadou ústnosti zde hraje významnou roli, soud je přímo ovlivněn nejen samotným obsahem důkazního prostředku, ale i jeho nositelem (pramenem důkazu – zejm. samotnou vyslýchanou osobou), jen takový způsob dokazování může hodnotícímu orgánu poskytnout jasný obraz o dokazované skutečnosti a vynést rozhodnutí pod bezprostředním dojmem z provedených důkazů. I odborná literatura (např. Jelínek, J. a kol. Trestní právo procesní. 5. vydání. Praha: Leges, 2018, str. 170 a násl.) uznává, že nejlepší cestou pro správné rozhodnutí je zhodnocení skutkových okolností na podkladě bezprostředního dojmu z přímého vnímání v osobním kontaktu.
33. Nejvyšší soud nezjistil porušení základních práv obviněné, a to ani porušení práva na spravedlivý proces, práva na obhajobu a principu presumpce neviny, jak obviněná ve svém dovolání uváděla. Tato porušení obviněná spatřovala v tom, že soudy nižších stupňů řádně nehodnotily provedené důkazy, neprovedly obhajobou navržené důkazní prostředky a jejich zamítnutí řádně neodůvodnily. Nejvyšší soud přitom interpretoval a aplikoval uvedené podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, Listinou základních práv a svobod, a v neposlední řadě též judikaturou Ústavního soudu [srov. zejména stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. března 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, vyhlášené jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněné pod st. č. 38/14 ve svazku č. 72 na str. 599 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu (dále jen „Sb. nál. a usn.“)]. Právě z těchto uvedených hledisek se tedy Nejvyšší soud zabýval naplněním dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a některými skutkovými otázkami a hodnocením důkazů soudy nižších stupňů ve vztahu k právnímu posouzení jednání obviněné. V té souvislosti považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že i Ústavní soud výslovně ve svém stanovisku konstatoval, že jeho názor, „… podle kterého nelze nesprávné skutkové zjištění striktně oddělovat od nesprávné právní kvalifikace … však neznamená, že by Nejvyšší soud v každém případě, kdy dovolání obsahuje argumentaci ve vztahu ke skutkovým zjištěním, musel považovat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu za prima facie naplněný. … Je totiž jediným oprávněným orgánem, kterému v tomto stadiu přísluší posuzovat naplnění konkrétního dovolacího důvodu (viz §54 rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci J. a ostatní proti České republice ze dne 13. října 2011, č. stížnosti 12579/06, 19007/10 a 34812/10), a toto posouzení je závaznou podmínkou pro případné podání ústavní stížnosti (ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu)“ [srov. bod 23. shora označeného stanoviska pléna Ústavního soudu]. V daném případě dovolací soud takový extrémní nesoulad, který nadto obviněná ani nenamítala, neshledal. Soudy nižších stupňů se věcí řádně zabývaly, provedly v potřebném rozsahu dostatečné dokazování, které nebylo vyčerpáno jen několika málo důkazními prostředky zmíněnými obviněnou v dovolání, aby na jeho základě mohly učinit skutkové závěry, které nalezly odraz v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně. Takto zjištěný skutek byl také správně právně kvalifikován podle odpovídajících ustanovení trestních zákonů .
34. Nad rámec uvedeného (jako obiter dictum ) Nejvyšší soud pouze na základě znalosti trestního spisu k této části námitek dodává, že předložené výhrady obviněné proti postupu soudů nižších stupňů nemají opodstatnění.
35. Předně nelze přisvědčit námitce obviněné, že by zamítnutím jí navržených důkazních prostředků došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces. Jak soud prvního stupně (str. 7 bod 8. jeho rozsudku), tak odvolací soud (str. 3 – 4 jeho usnesení) dostatečně a logicky vysvětlily, proč nevyhověly návrhu obviněné na doplnění dokazování. Nejvyšší soud s předloženou argumentací soudů nižších stupňů plně souhlasí a na odůvodnění jejich rozhodnutí v tomto směru odkazuje. Rozhodně tak nejde o důkazy opomenuté, jak se domnívala obviněná. Z bohaté judikatury Ústavního soudu navazující na Ústavou zaručenou nezávislost soudů k této otázce též vyplývá, že soud není povinen provést všechny důkazy, které účastník řízení navrhl, naopak je povinen a současně oprávněn odpovědně zvážit, které důkazy je třeba provést a zda je potřebné stav dokazování doplnit, tedy posoudit důvodnost návrhů stran na doplnění dokazování (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 8. 12. 2005, sp. zn. I. ÚS 729/2000, uveřejněný pod č. 224/2005 ve svazku č. 39 na str. 369 Sb. nál. a usn.). Z odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů přitom vyplývá, že se návrhy obviněné na doplnění dokazování vážně zabývaly a neshledaly je potřebné vzhledem ke skutkovému ději, který je obviněné kladen za vinu.
36. Problematika tzv. opomenutých důkazům byla opakovaně řešena především v judikatuře Ústavního soudu, který v řadě svých nálezů podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a kautely, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí – z mnoha nálezů Ústavního soudu viz např. nález ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, publikovaný pod č. 10/1995 ve svazku č. 3 na str. 51 Sb. nál. a usn., nález ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, publikovaný pod č. 76/1997 ve svazku č. 8 na str. 231 Sb. nál. a usn., nález ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02, publikovaný pod č. 127/2002 ve svazku č. 28 na str. 95 Sb. nál. a usn. Zásada volného hodnocení důkazů tudíž neznamená, že by soud ve svém rozhodování (v úvahách nad ním) měl na výběr, které z provedených důkazů vyhodnotí a které nikoli nebo o které z provedených důkazů své skutkové závěry (zjištění) opře a které opomene. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit toliko třemi důvody. Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno. Kromě shora uvedených viz např. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, publikovaný pod č. 26/2004 ve svazku č. 32 na str. 239 Sb. nál. a usn., nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, publikovaný pod č. 91/2004 ve svazku č. 33 na str. 377 Sb. nál. a usn., nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, publikovaný pod č. 172/2004 ve svazku č. 35 na str. 315 Sb. nál. a usn.
37. V dané věci se obviněná dožadovala provedení důkazních prostředků, které měly převážně prokázat takové tvrzené skutečnosti, které neměly vůbec souvislost s předmětem řízení, jímž v dané věci byl skutek spočívající v křivém obvinění. Obviněná se dožadovala v řízení před soudem prvního stupně, ale též v podaném odvolání a nakonec i v dovolání, prokazování skutečností relevantních pro posouzení jiné trestní věci vedené proti poškozenému M. B. pro týrání obviněné jako osoby s ním žijící ve společné domácnosti, případně pro vyvození (trestní či civilněprávní) odpovědnosti poškozeného M. B. pro jeho tvrzené nerespektování mantinelů vymezených rozhodnutími soudů v civilních řízení. Obviněná přitom pomíjela, co je předmětem trestního řízení, jež je vedeno proti ní, že jde o její nepravdivá tvrzení uvedená do protokolu o trestním oznámení, toto trestní řízení se snažila kontaminovat prováděním rozsáhlého dokazování, které by se bezprostředně netýkalo věci samé, a proto soudy nižších stupňů na její návrhy důvodně nepřistoupily. Zčásti šlo o důkazní prostředky, jež by skutečnosti relevantní pro posouzení této trestní věci nemohly ani ověřit ani vyvrátit (např. výslech svědka, který se nacházel mimo prostor inkriminované události a nijak ji svými smysly nemohl vnímat), tedy neměly vůbec vypovídací potenci k tvrzenému skutkovému ději. Zčásti šlo i o důkazní prostředky nadbytečné (např. výslechy osob k prokázání neurovnaných vztahů mezi obviněnou a poškozeným). Závěrem tak lze konstatovat, že zamítnutím návrhů na doplnění dokazování k porušení práv obviněné na obhajobu a na spravedlivý proces nedošlo.
38. Obviněná nemohla ani uspět se svými námitkami proti skutkovému stavu, který byl zjištěn soudy nižších stupňů na základě provedeného dokazování a hodnocení důkazů. Soudy nižších stupňů důvodně vycházely z výpovědi poškozeného, která byla potvrzována nahrávkou ze záznamového zařízení umístěného v jím řízeném vozidle, jež se správně jevila jako objektivní důkaz neovlivněný vzájemnými sympatiemi či antipatiemi obviněných a poškozeného jako stran trestního řízení. Z těchto důkazů skutečně jednoznačně vyplývá, že tvrzení obviněné o tom, jak na ni a její spoluobviněnou I. A. poškozený M. B. měl svým vozem najíždět a jen díky zásahu spoluobviněné I. A. nebyla při třetím pokusu sražena, je nepravdivé, neboť poškozený M. B. po nasednutí dcer do vozidla z parkovacího místa vycouval zpět, zatímco obě obviněné stály před vozidlem, a žádným způsobem obviněnou neohrozil. To jsou klíčová skutková zjištění, která jsou v rozporu s původními tvrzeními obviněné, jde o jádro samotného trestního stíhání. Jakékoliv zpochybňování tohoto skutkového děje obviněnou, ať již jde o tvrzení, že se jí mohlo zdát, že na ni poškozený najíždí, nemá v těchto provedených důkazních prostředcích oporu, verze obviněných se správně soudům nižších stupňů jevila jako nevěrohodná a vyvrácená provedeným dokazováním. Mezi důkazními prostředky provedenými v hlavním líčení a učiněnými skutkovými závěry tak není nesoulad, natožpak extrémní. O něj se nejedná, vychází-li soud z důkazních prostředků podporujících verzi obžaloby a nikoli z verze obhajoby.
39. Stejně tak další námitky obviněné, týkající se absence zavinění jako znaku subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu křivého obvinění, mají veskrze skutkový základ, neboť obviněná ve své argumentaci pomíjela skutkové závěry soudů nižších stupňů a žádala aplikovat normy hmotného práva na jiný, než soudy nižších stupňů zjištěný skutkový stav. Znovu je třeba odkázat na skutková zjištění soudů nižších stupňů uvedená shora, že obviněná prokazatelně do protokolu o trestním oznámení uvedla nepravdivou verzi skutkového děje při předání dcer do péče poškozenému dne 30. 12. 2016. Bylo totiž jednoznačně (především za použití kamerového záznamu z vozidla poškozeného) prokázáno, že skutečný průběh jízdy vozu byl naprosto odlišný od toho, jak jej obviněná popisovala v trestním oznámení. Obviněná si tak byla velmi dobře vědoma, že policejnímu orgánu ohledně této události lže, a že takto se děj neodehrál. Důvody jejího počínání jsou též zřejmé, obviněná chtěla docílit trestního stíhání obviněného a pokud možno jeho odsouzení, aby toho mohla využít v řízení o péči o nezletilé, poukázat na nevhodnost stávající střídavé péče a svěření dcer do své výchovy, neboť poškozený s tvrzenými násilnickými sklony, o nichž obviněná neustále ve všech různých řízení (včetně této trestní věci) hovoří jako o jasné a prokázané skutečnosti, nemůže vytvořit vhodné prostředí pro výchovu společných dcer.
40. Z provedeného dokazování je patrné, že obviněná nejednala v nějakém skutkovém či právním omylu, jak ve svém dovolání též naznačovala, ale s plným vědomím a snahou poškozenému uškodit a přivodit mu trestní stíhání. S trestním řízením vedeným proti poškozenému M. B., v němž sama figurovala jako poškozená, již měla historickou zkušenost, šlo-li o tvrzené a neprokázané tzv. domácí násilí, stejně tak měla zkušenost i s podáváním trestních oznámení na poškozeného, jak trefně poznamenaly soudy nižších stupňů. Je jasné, že na místním oddělení Policie České republiky nechtěla hlásit problémy týkající se péče o nezletilé, které by mohl projednávat orgán sociální právní ochrany dětí (dále též jen „OSPOD“). Je též zjevné, že nepřišla ohlašovat nějaký přestupek proti občanskému soužití, naopak vymyslela si poměrně závažný útok na její tělo, a sice opakované najetí vozidlem, tedy útok se zbraní na lidské zdraví, který lze skutečně kvalifikovat dokonce jako pokus úmyslných trestných činů proti zdraví, byť v daném případě byl prověřován jako pouhé nebezpečné vyhrožování (zvažován však mohl být též např. trestný čin výtržnictví či jiné).
41. Obviněná sice nemusí umět správně právně kvalifikovat trestné jednání podle příslušného ustanovení trestního zákoníku, ale byla si dobře vědoma, že označené jednání poškozeného má být prověřováno jako trestný čin. Vždyť sama uváděla nepravdy, které policista po prvotním zjištění, s čím obviněná na místní oddělení Policie České republiky přichází, zapisoval do protokolu o trestním oznámení, jenž obviněná také po přečtení následně podepsala. Byla si tak nejméně v této chvíli, ale ve skutečnosti již dlouho předtím, dobře vědoma, že její podání je bráno jako trestní oznámení, s čímž také na policejní stanici šla. Nepravdivá jsou též její tvrzení v dovolání, že jednala z podnětu pracovnic OSPOD, které nepochybně ji nenaváděly k podání křivého oznámení s vyfabulovaným dějem. Pokud by tomu tak bylo, šlo by z jejich strany o návod k trestnému činu, jehož se dopustila obviněná. Nic z toho ovšem nebylo v trestním řízení ani tvrzeno ani prokazováno, na trestní odpovědnosti obviněné by to však stejně nemohlo mít žádný vliv. Obviněná tak v rámci své argumentace v dovolání ohledně nevědomosti a absence vůle, která je v rozporu se skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů, pouze pokračovala v osočování dalších osob, které podle jejího přesvědčení mohou za to, že se dopustila trestného činu, za který byla po právu odsouzena, chyby totiž hledala jen v postupech jiných osob, nikoliv sama u sebe.
42. Neobstojí ani námitky obviněné, že se soudy nižších stupňů případem nezabývaly komplexně i s ohledem na rodinné spory mezi obviněnou Z. B. a poškozeným M. B. Jde opět o námitky přímo nesouvisející s projednávanou věcí, jimiž patrně obviněná chtěla odůvodňovat či omlouvat, proč poškozeného křivě obvinila. Ovšem soudy nižších stupňů právě k takovým závěrům o napjatých vztazích mezi obviněnou a poškozeným důvodně dospěly, nebylo ale třeba se tím do všech detailů zabývat, neboť další zjištění v tomto směru nemohla skutkové a právní závěry v této věci ovlivnit. Soud se v trestní věci může zabývat jen tím, pro co státní zástupce obviněného postaví před soud, tj. může rozhodovat jen o skutku, který je uveden v žalobním návrhu, jak to vyplývá ze zásady obžalovací (§2 odst. 8 a §220 odst. 1 tr. řádu). Trestní řízení je zároveň ovládáno zásadou rychlosti a hospodárnosti (§2 odst. 4 tr. řádu), nesmí být zdržováno nadbytečnými úkony, které nesměřují k rozhodnutí věci, aby nedocházelo ke zbytečným průtahům, zároveň skutkový stav má být zjišťován jen v rozsahu potřebném pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. řádu). I odborná literatura uznává, že dokazování skutečností jiných, které nejsou pro trestní řízení významné, by jednak nevedlo k objasnění předmětu dokazování (v tomto případě, zda došlo či nedošlo ke křivému obvinění, a to v úmyslu přivodit poškozenému trestní stíhání), naopak by dokonce předmět dokazování zatemňovalo a současně oddalovalo včasné rozhodnutí ve věci samé, čímž by se zase snižovala jeho účinnost, generálně i individuálně preventivní působení, autorita právního řádu a orgánů zaručujících jeho integritu (viz Jelínek, J. a kol. Trestní právo procesní. 5. vydání. Praha: Leges, 2018, str. 142 a násl. k zásadě rychlosti a str. 148 a násl. k zásadě materiální pravdy).
43. Z uvedeného tak lze uzavřít, že rozsah dokazování se na základě znalosti spisu jeví být zcela dostačující, hodnocení důkazů ze strany soudů nižších stupňů logické a správné, naopak výhrady obviněné nedůvodné.
44. Uplatněnému ani žádnému jinému dovolacímu důvodu neodpovídají ani námitky obviněné týkající se nepřiměřenosti uloženého trestu. Samotný výrok o trestu je možno z hmotně právních pozic napadat zásadně jen prostřednictvím dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, jímž je uložení nepřípustného druhu trestu nebo uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu. Tento dovolací důvod však obviněná neuplatnila a zjevně jeho užití ani nepřicházelo v úvahu. Za trestný čin, který byl v jednání obviněné shledán, byl totiž uložen přípustný druh trestu (podmíněný trest odnětí svobody) ve výměře spadající do rámce zákonné trestní sazby (v trvání 2 let s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání 3,5 roku, přičemž bylo možno uložit trest odnětí svobody v rozpětí od 2 do 8 let). Dovoláním nelze namítat pouhou nepřiměřenost trestu, a to ani s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu (k tomu viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Nejvyššímu soudu totiž zásadně nepřísluší posuzovat, zda byl uložen trest mírný nebo naopak příliš přísný. Opačný názor by byl v rozporu s povahou dovolání jako mimořádného opravného prostředku a činil by z dovolání v podstatě jen další odvolání. Otázka přiměřenosti trestu je sice záležitostí týkající se aplikace hmotného práva, avšak přesto není možné tuto otázku podřazovat pod ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, a to ani, pokud jde o tu jeho variantu, podle které dovolacím důvodem je jiné nesprávné hmotněprávní posouzení (míněno jiné, než je právní posouzení skutku). Vyplývá to ze vzájemného poměru dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu. Oba dovolací důvody mají hmotněprávní povahu, přičemž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je obecným hmotněprávním dovolacím důvodem a dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu je zvláštním hmotněprávním dovolacím důvodem stanoveným jen ve vztahu k výroku o uložení trestu. Z toho logicky vyplývá, že samotný výrok o uložení trestu může být napadán pouze s použitím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, jímž ovšem není nepřiměřenost trestu. Připuštění námitek nepřiměřenosti trestu jako dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu by znamenalo popření smyslu ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, které by se stalo nefunkčním, bylo by bezpředmětné a nemělo by žádný smysl, neboť uložení nepřípustného druhu trestu a uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu by současně vždy bylo i jiné nesprávné hmotněprávní posouzení ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu (shodně Šámal, P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 3171). Proto ani námitky obviněné ohledně tvrzené nepřiměřenosti trestu neodpovídají uplatněnému ani jinému dovolacímu důvodu, nadto (jako obiter dictum ) ani v tomto případě obviněná nemá pravdu, neboť jí v rámci zákonných pravidel byl uložen prakticky nejmírnější možný trest na samé spodní hranici zákonné trestní sazby s přiměřeně dlouhou zkušební dobou (podmínky pro výjimečný postup podle §58 tr. zákoníku nebyly shledány), přičemž soudy nižších stupňů i tento výrok náležitě odůvodnily.
c) K námitce týkající se okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby
45. S určitou mírou tolerance lze za právně relevantně uplatněnou námitku odpovídající dovolacímu důvodu uvedenému v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu považovat tu, kterou obviněná zpochybnila naplnění okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby uvedené v §345 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku a spočívající v úmyslu narušit rodinné vztahy jiného. Konkrétně obviněná uvedla, že tento znak nemohl být naplněn, neboť mezi ní a poškozeným a ani mezi poškozeným jako otcem a jejich společnými dcerami žádný rodinný vztah de facto již neexistuje (dcery podle obviněné pozitivní vztah k otci nemají, za „nukleární rodinu“ považují pouze matku, tj. obviněnou, naopak otce za součást „úzké“ rodiny nepovažují, jeho vinou mají k němu vztah „plitký“).
46. K těmto námitkám obviněné se vyjadřoval již odvolací soud na str. 7 odůvodnění svého usnesení, kde se právě zabýval tím, že nejde primárně o narušení rodinného vztahu mezi obviněnou a poškozeným, ale zejména o vztah obou rodičů k jejich nezletilým dcerám a obráceně dětí k rodičům. Tyto vztahy se i vzhledem k věku dcer postupně budují a vyvíjejí, děti též reagují na aktuální situaci v rodině. Současně je nepochybné, že dcery obtížně snáší rodinnou situaci po rozpadu manželství obviněné a poškozeného, která má vliv i na jejich psychickou pohodu a utváření a upevňování zdravého vztahu k oběma rodičům stejně. Zároveň vycházel odvolací soud z toho, že oba rodiče mají v zásadě stejné předpoklady pro výchovu dcer, oba k nim mají hluboký vztah, opravdový zájem o ně, avšak u obou současně platí nedostatek respektu ke druhému rodiči, oba děti využívají jako nástroj i štít při vzájemných půtkách, dělají si vzájemně naschvály a snaží se druhému situaci komplikovat, což ve svém souhrnu u obou snižuje výchovnou způsobilost. Pokud za takové situace dovolatelka křivě obvinila poškozeného v době, kdy byl veden spor o péči o nezletilé děti, činila tak i s úmyslem závažně narušit jeho rodinné vztahy, a to mezi ním (poškozeným) a jeho dětmi, jak důvodně uzavřel soud druhého stupně.
47. Nad rámec odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů Nejvyšší soud uvádí následující. Okolností podmiňující použití vyšší trestní sazby v případě křivého obvinění uvedenou v §345 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku je, spáchá-li pachatel takový čin (tj. čin uvedený v odstavci 1 nebo 2) v úmyslu jiného vážně poškodit v zaměstnání, narušit jeho rodinné vztahy nebo způsobit mu jinou vážnou újmu. V uvedené variantě je tak upraven tzv. úmysl přesahující objektivní stránku (někdy též tzv. obmysl jako konečný účel, cíl jednání, tzv. dolus coloratus), který spočíval v tom, že pachatel musí jednat způsobem popsaným v §345 odst. 1 nebo 2 tr. zákoníku s úmyslem 1. jiného vážně poškodit v zaměstnání, 2. narušit jeho rodinné vztahy nebo 3. způsobit mu jinou vážnou újmu, přičemž jde o alternativně uvedené cíle jednání pachatele, z nichž alespoň jeden musí být naplněn . Obviněné bylo kladeno za vinu, že jednala s úmyslem narušit rodinné vztahy poškozeného. Ve všech uvedených případech není třeba, aby se pachateli podařilo cíle dosáhnout, neboť postačí, že jedná s tímto úmyslem (shodně Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 3239).
48. V tomto směru je možno mutatis mutandis připomenout též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2016, sp. zn. 5 Tdo 1475/2015, publikované pod č. 14/2018 Sb. rozh. tr., a též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2017, sp. zn. 5 Tdo 939/2017. Podobně jako v uvedených rozhodnutích (kde šlo o tzv. dolus coloratus v podobě jednání s úmyslem způsobit jinému škodu nebo opatřit sobě nebo jinému prospěch ) lze i v případě úmyslu narušit rodinné vztahy poškozeného dospět k závěru, že postačí, že pachatel jedná s tzv. eventuálním úmyslem ( dolus eventualis ) ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, tj. pokud s takovou možností počítá a pro ten případ je s ní srozuměn. Možnost nepřímého úmyslu není vyloučena ani ustanovením §17 písm. b) tr. zákoníku, podle nějž v případě jiné skutečnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby postačí, jestliže o ní pachatel nevěděl, ač o ní vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl, pokud trestní zákon výslovně nežádá, aby o ní pachatel věděl. V daném případě ovšem je okolností zvlášť přitěžující úmysl přesahující objektivní stránku, proto ustanovení §17 písm. b) tr. zákoníku ve své základní variantě se neuplatní, zákon zde dokonce žádá úmysl, tedy nejen to, aby pachatel alespoň věděl o možnosti, že dojde k naplnění následku, ale též, aby k ní měl určitou vůli.
49. K jednotlivým variantám upraveným v §345 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku (tedy v jediném ustanovení) je třeba přistupovat stejně i z hlediska zavinění. Není důvod se přitom odchylovat od dřívější judikatury Nejvyššího soudu, podle níž k naplnění úmyslu přesahujícího objektivní stránku způsobit jinému škodu postačí i dolus eventualis. Takový závěr by totiž měl platit i pro nekvantifikovanou nemajetkovou újmu v podobě narušení rodinných vztahů, resp. vážného poškození v zaměstnání nebo i jiné vážné újmy.
50. Případy tzv. úmyslu překračujícího objektivní stránku starší nauka (srov. například Solnař, V. Systém československého trestního práva. Základy trestní odpovědnosti. Praha: Academia, 1972, str. 247; shodně viz i Solnař, V. Fenyk, J., Císařová, D. Systém českého trestního práva. Základy trestní odpovědnosti. Praha: Nakladatelství Orac, s. r. o., 2003, str. 315) odlišovala od jednání s určitým cílem či za určitým účelem, v prvním případě postačoval tzv. dolus eventualis (nepřímý úmysl), pokud z konkrétní formulace výslovně nevyplývalo, že je třeba, aby pachatel daný následek přímo chtěl, kdy formulace „v úmyslu“ se mnohem spíše blíží spáchání činu k určitému účelu nebo s určitým cílem. Jako příklad, kdy je třeba úmyslu přímého, se uváděla formulace „v úmyslu zajistit ... neoprávněné výhody, zajistit plnění úkolů“ v případě trestného činu porušování povinnosti při nakládání s finančními a hmotnými prostředky podle tehdy platného a účinného §127 tr. zákona, podobně jako se nyní někdy uvádí požadavek na úmysl přímý v případě současného §140 odst. 3 písm. j) tr. zákoníku („v úmyslu získat ... prospěch“ etc.) nebo §173 odst. 1 tr. zákoníku („v úmyslu zmocnit se cizí věci“). Naproti tomu v celé řadě jiných případů teorie (např. Solnař, op. cit.) připouštěla dolus eventualis pro případ úmyslu překračujícího objektivní stránku skutkové podstaty (např. u nadržování „v úmyslu umožnit uniknout trestnímu stíhání“, v případě sabotáže „v úmyslu poškodit ... státní zřízení nebo obranyschopnost republiky“ etc.; podobně dolus eventualis v případě úmyslu přesahujícího objektivní stránku zvažuje i Kratochvíl, V. a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 301, kde o uvedeném úmyslu hovoří jako o motivu, pohnutce, příp. specifickém úmyslu či obmyslu).
51. Nejvyšší soud ale mezitím do značné míry posunul výklad případů tzv. obmyslu, jde-li o jednání s úmyslem způsobit jinému škodu nebo opatřit sobě nebo jinému prospěch, jak bylo uvedeno shora, u nichž postačuje dolus eventualis . Pravidlo platné pro majetkovou újmu musí podle přesvědčení Nejvyššího soudu shodně platit i pro újmu nemajetkovou, kterou jsou právě v daném případě úmysl narušit rodinné vztahy, resp. další případy popsané v §345 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. V tomto případě se soudy nižších stupňů výslovně nezabývaly formou úmyslu naplňujícího §345 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, z velmi kusého odůvodnění lze dovodit, že v případě obviněné Z. B. dospěly k závěru, že jednala s úmyslem přímým, a to i pokud jde o snahu narušit rodinné vztahy poškozeného, naopak v případě obviněné I. A. k závěru, že jednala s úmyslem nepřímým, a to jak ve vztahu k základní skutkové podstatě, tak ve vztahu k této zvlášť přitěžující (kvalifikační) okolnosti. S těmito závěry lze souhlasit a pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že i nepřímý (eventuální) úmysl k narušení rodinných vztahů je dostačující, jak bylo konstatováno shora.
52. Obviněná však své námitky ohledně uvedené okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby specificky nezaměřila k otázce formy úmyslu (byť i naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu křivého obvinění jako celku zpochybňovala), mnohem spíše nesouhlasila, že by případné trestní stíhání bylo vůbec způsobilé narušit rodinné vztahy poškozeného, který podle obviněné žádné takové vztahy neměl, a to ani k obviněné, ani ke společným dcerám. Již shora bylo uvedeno, že k poruše dojít nemusí, okolností zvlášť přitěžující totiž v tomto případě není těžší následek (v podobě narušení rodinných vztahů), který by musel nastat a být v trestním řízení prokázán (jinak by bylo možno uvažovat o pokusu jako vývojovém stadiu), ale úmysl přesahující objektivní stránku. K porušení rodinných vztahů tedy dojít nemusí (viz shora). Ani případná nezpůsobilost jednání popsaného v základní skutkové podstatě §345 odst. 1 nebo 2 tr. zákoníku ke způsobení takové poruchy tak nevylučuje současné naplnění tohoto znaku podmiňujícího použití vyšší trestní sazby, tedy jednání pachatele s takovým úmyslem.
53. V daném případě ovšem není jakýchkoliv pochyb nejen o tom, že obviněná jednala s úmyslem narušit rodinné vztahy poškozeného, ale dokonce ani o tom, že jednání obviněné bylo skutečně způsobilé narušit rodinné vztahy poškozeného (viz závěry soudů nižších stupňů, jakož i jiné pasáže odůvodnění tohoto usnesení). Je nepochybné, že poškozený byl a je v rodinném vztahu ke svým dvěma dcerám, jejichž matkou je obviněná, svědčí mu domněnka otcovství, je zapsán jako jejich otec v jejich rodném listě, o tom v průběhu trestního řízení nevznikly žádné pochybnosti. První stupeň příbuzenství v přímé linii (rodič – dítě) je nejbližším příbuzenským vztahem ve smyslu §772 odst. 1 a §773 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, tento fakt není možno zpochybnit ani tvrzeným (ničím nedoloženým a nepravdivým) faktickým vzájemným nezájmem. V daném případě není ani pravdou, že by vztahy mezi obviněným jako otcem a dcerami byly narušeny tím způsobem, jak to prezentovala obviněná ve svém dovolání. Nadto, i kdyby v důsledku rozvratu manželství mezi obviněnou a poškozeným skutečně došlo i k narušení vztahu dcer k poškozenému, stále by případné trestní stíhání poškozeného pro násilný atak vůči obviněné jako matce dětí mohlo významně rodinné vztahy poškozeného k dcerám zhoršit, a to i případně tím způsobem, že by jejich pozdější náprava byla významně ztížená či dokonce nemožná.
54. Na základě provedeného rozboru tak lze učinit tyto dílčí závěry. Okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby uvedená v §345 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, tj. že pachatel jedná v úmyslu narušit rodinné vztahy jiného, je naplněna, pokud jeden z rodičů křivě obviní druhého rodiče, aby v rámci boje o děti dosáhl lepšího postavení v řízení o péči o nezletilé. K naplnění tohoto znaku postačuje tzv. dolus eventualis (nepřímý úmysl), tedy stačí, že pachatel ví, že může svým křivým obviněním jinému narušit jeho rodinné vztahy, a přesto tak jedná, neboť je s tím srozuměn (přičemž postačí i smíření s tím ve smyslu §15 odst. 2 tr. zákoníku).
d) K námitce chybné aplikace zásady subsidiarity trestní represe
55. Pochybení soudů nižších stupňů neshledal Nejvyšší soud ani při uplatnění zásady subsidiarity trestní represe a principu „ ultima ratio “, jak vyplývají z §12 odst. 2 tr. zákoníku. Pokud jde o výklad ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku, jehož užití na daný případ se obviněná domáhala, je možno (ve shodě se státní zástupkyní) odkázat na stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr. Podle tohoto stanoviska (mimo jiné) zásadně platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Stanovisko dále výslovně uvádí, že společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost přitom nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem „ultima ratio“, ze kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné.
56. Odkázat lze i na další judikaturu, a to i Ústavního soudu (např. na nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04, uveřejněný pod č. 42/2004 ve svazku č. 32 na str. 405 Sb. nál. a usn., nález Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2003, sp. zn. I. ÚS 558/01, uveřejněný pod č. 136/2003 ve svazku č. 31 na str. 205 Sb. nál. a usn., nález Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2001, sp. zn. IV. ÚS 564/2000, uveřejněný pod č. 169/2001 ve svazku č. 24 na str. 255 Sb. nál. a usn., či nález Ústavního soudu ze dne 12. 10. 2006, sp. zn. I. ÚS 69/06, uveřejněný pod č. 186/2006 ve svazku č. 43 na str. 129 Sb. nál. a usn., nález Ústavního soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. III. ÚS 934/13, uveřejněný pod č. 21/2014 ve svazku č. 72 na str. 253 Sb. nál. a usn. ). Přitom Ústavní soud zejména svými rozhodnutími z poslední doby apeluje na orgány činné v trestním řízení též účinně uplatňovat i trestní odpovědnost pachatelů ve spojitosti s právem obětí na účinné vyšetřování prováděné orgány činnými v trestním řízení ve světle judikatury Evropského soudu pro lidská práva (tak např. nález Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. II. ÚS 3626/13, publikovaný pod č. 216/2015 ve svazku č. 79 na str. 475 Sb. nál. a usn., usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 10. 2013, sp. zn. I. ÚS 2886/13, nález Ústavního soudu ze dne 2. 3. 2015, sp. zn. I. ÚS 1565/14, publikovaný pod č. 51/2015 ve svazku č. 76 na str. 691 Sb. nál. a usn.), pravda zpravidla v kontextu zásahu do nejcennějších právních statků, jakými jsou život, zdraví či lidská svoboda.
57. K aplikaci principu subsidiarity trestní represe v případě trestní věci obviněné se vyjadřoval především odvolací soud (na str. 7 odůvodnění svého usnesení), Nejvyšší soud s jeho závěry souhlasí a odkazuje na ně. Nad rámec pouze doplňuje, že v daném případě rozhodně nelze konstatovat, že by případ obviněné Z. B. byl svou povahou v porovnání s jinými věcmi téhož typu bagatelní. Nejvyšší soud si je dobře vědom vyhrocenosti vztahů mezi obviněnou a poškozeným. To však obviněnou ani ve spojitosti s její případnou obavou z možného ataku ze strany poškozeného, jak o tom ve svém dovolání obviněná obsáhle pojednávala, neopravňuje podat křivé obvinění na poškozeného. Ani Nejvyšší soud v daném případě neshledal okolnosti, které by nějakým zásadním způsobem snižovaly míru společenské škodlivosti činu obviněné, spíše naopak shledal v jejím jednání celou řadu okolností přitěžujících, činících její případ těžší v porovnání s jinými téhož typu.
58. Nejprve je možno uvést, že obviněná si po celou dobu od spáchání svého činu jeho závažnost vůbec neuvědomila, dokonce i v průběhu trestního řízení, kdy byla usvědčována ze lži, v podstatě trvala na pravdivosti své verze, svou vinu neuznala, naopak ji sveřepě odmítala. Z toho pramení i to, že se poškozenému za tuto celou dobu neomluvila, svého jednání nelitovala a není u ní patrná ani snaha po nápravě. Naopak obviněná i v průběhu trestního řízení a dokonce i v dovolání osočovala z nepravostí celou řadu od ní odlišných osob, sebe neustále, ač usvědčena ze lži, stavěla do role oběti, hledala za vším snad i spiknutí poškozeného s orgány činnými v trestním řízení, když mu své trestní stíhání přisuzovala jako jeho pomstu. Vůbec tak nerespektovala základy právního státu, skutečnost, že policejní orgán je povinen z úřední povinnosti (zásada oficiality a legality) prověřit podání označené jako trestní oznámení, případně zahájit trestní stíhání tam označené osoby, je-li takové podání důvodné, avšak naopak stíhat oznamovatele, zjistí-li, že takové obvinění bylo křivé.
59. Obviněná poškozenému dále naprosto nesmyslně vytýkala, že za podání trestního oznámení může vlastně on, protože zaparkoval svůj vůz na jiné straně ulice, než měl. I kdyby snad (hypoteticky) mělo být takové chování v rozporu s právem, s promyšleným lživým tvrzením o útoku vozidlem oznámeným s velkým časovým odstupem rozhodně nemůže nijak souviset. Stejně tak nemůže jít ani o vytvoření tzv. provokační situace, kdy by bylo možno hovořit o spoluzavinění na straně poškozeného, jak to činila obviněná v dovolání, neboť nedošlo k žádnému konfliktu na místě, který by byl vyprovokován poškozeným, naopak bylo v tomto řízení projednáváno křivé obvinění jako promyšlený útok obviněné na poškozeného spáchaný s několikadenním časovým odstupem. Obviněná tím jen pokračovala i v dovolání v dalším nesmyslném napadání poškozeného.
60. Podobně reálný základ nemá ani obrana obviněné, že jednala na pokyn pracovnic OSPOD, resp. policisty, kterému si stěžovala na nerespektování civilních rozhodnutí poškozeným. Aniž by k tomu bylo vedeno dokazování, zdá se nesmyslné a zkušenostem se příčící, že by se nestranné pracovnice OSPOD nebo dokonce policista uchýlili k tomu, že by obviněné radili, aby křivě obviňovala poškozeného (v takovém případě by z jejich strany šlo o návod k trestnému činu, není-li to však pravda, i v tomto směru se obviněná pohybuje na hraně křivého obvinění těchto pracovníků). Stejně tak nemůže obstát ani tzv. přehazování viny na policistu z místního oddělení Policie České republiky, protože údajně nesprávně vyhodnotil podání obviněné jako trestní oznámení. Naopak obviněná záměrně a cíleně se dostavila s několikadenním odstupem od události na policejní stanici, aby zde podala trestní oznámení, s čímž i z minulosti měla zkušenosti, toto trestní oznámení si přečetla a podepsala, byla si velmi dobře vědoma lživých informací v popisu oznamovaného skutku, jehož se měl poškozený dopustit, chtěla též, aby byl trestně stíhán. Podobně nedůvodné byly v tomto řízení i námitky obviněné proti zastavení trestního stíhání poškozeného pro jiný skutek, protože správnost takového rozhodnutí může být přezkoumána jen v řízení v té věci, v níž bylo toto rozhodnutí učiněno.
61. Obviněná si ani vůbec neuvědomovala útrapy, jaké svým jednáním mohla poškozenému způsobit, resp. jaké mu způsobila tím, že jeho jednání bylo policejním orgánem prověřováno. Naopak sama sebe litovala, považovala důsledky odsouzení pro svůj život za přehnané a snad i nespravedlivé, naopak vůbec nelitovala svého činu, který i v dovolání považovala za správný. Domnívala se, že důsledky plynoucí z odsouzení jsou sekundární penalizací, z čehož dovodila, že by neměla být vůbec uznána vinnou. Každá osoba si však musí být vědoma, že spácháním trestného činu a odsouzením za něj přestane být osobou bezúhonnou, dokud nedojde k zahlazení odsouzení, resp. fikci neodsouzení (v daném případě v důsledku případného osvědčení se ve zkušební době podmíněného odsouzení k trestu odnětí svobody podle §83 odst. 4 tr. zákoníku). Takovou zdrženlivost lze požadovat především po tzv. služebnících státu, jímž byla podle svého vyjádření i obviněná. Neblahé důsledky spojené s odsouzením v trestní věci není možno přenášet na orgány činné v trestním řízení, toho si primárně měla být vědoma sama obviněná v době páchání trestné činnosti. Rozhodně nejde ani o porušení principu ne bis in idem , neboť ztráta bezúhonnosti je imanentní součástí odsouzení v trestní věci.
62. Okolností zvyšujících závažnost a škodlivost jednání obviněné je skutečně celá řada, na první místo se především dostává neustálé osočování poškozeného a pokračování v útocích na něj i po dobu trestního řízení vedeného proti obviněné, ale stejně tak i útoky na celou řadu dalších osob. Obviněná v daném případě jednala cíleně, po předchozím rozmyšlení, ke spáchání tohoto trestného činu přiměla i svou spolupachatelku, spoluobviněnou I. A., čímž učinila svá tvrzení důvěryhodnější, a nebýt objektivního kamerového záznamu z vozu poškozeného, byla by i vysoká pravděpodobnost úspěšného provedení jejího činu. Navíc obviněná jednala za okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, když chtěla narušit rodinné vztahy poškozeného, takže její čin bylo třeba kvalifikovat jako zločin, tedy těžší kategorii trestných činů. Proto jsou též nedůvodné i její výhrady proti označení „zločinec“ poškozeným, neboť i to bylo jedním z důvodů zavedení této kategorizace, aby pachatelé trestných činů mohly být též náležitě označeni a za zločince nebyl považován pachatel typově méně závažných deliktů.
63. Ze všech shora uvedených důvodů proto soudy nižších stupňů postupovaly správně, pokud obviněnou uznaly vinnou zločinem křivého obvinění podle §345 odst. 2, 3 písm. c) tr. zákoníku, tedy vyvodily její trestní odpovědnost a trestněprávní důsledky s tím spojené. I v této části tak Nejvyšší soud shledal námitky obviněné jako zjevně neopodstatněné.
IV. Závěrečné shrnutí
64. Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání obviněné Z. B. i přes svůj formální poukaz na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu z větší části uplatněnému dovolacímu důvodu neodpovídalo, ve zbývající (minoritní) části bylo zjevně neopodstatněné, jak bylo rozvedeno shora. Proto Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl dovolání obviněné, aniž by věcně přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a správnost řízení, které mu předcházelo.
65. Protože Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněné, učinil takové rozhodnutí v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. 9. 2018
JUDr. Bc. Jiří Říha, Ph.D.
předseda senátu
*) Byl použit pseudonym ve smyslu zákona č. 45/2013 Sb.