ECLI:CZ:NS:2018:5.TDO.1633.2016.1
sp. zn. 5 Tdo 1633/2016-94
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 6. 2018 o dovolání, které podal nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněných R. P. , a F. T. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. 7 To 247/2016, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 4 T 98/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání nejvyššího státního zástupce odmítá.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. V této trestní věci byla na obviněné R. P. a F. T. (a též na dalšího spoluobviněného Z. J.) podána státním zástupcem Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4 obžaloba ze dne 7. 6. 2012, sp. zn. 2 ZT 67/2011, pro trestné činy poškozování věřitele podle §256 odst. 2 písm. b), odst. 3 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31. 12. 2009 (dále jen „tr. zákon“).
2. Obviněným bylo státním zástupcem (zjednodušeně uvedeno) kladeno za vinu, že postupně mařili uspokojení pohledávky poškozeného I. Č. tím, že uplatňováním neexistujícího vlastnického práva vždy krátce před nařízenými dražbami nemovitostí, na nichž vázlo zástavní právo zajišťující pohledávky poškozeného, tyto znemožnili. Bod I. obžaloby se týkal obviněného Z. J. Pod bodem II. (bod I. pozdějších rozsudků) bylo obviněnému R. P. kladeno za vinu, že měl před konáním dražby nemovitostí (domu s pozemky ve vlastnictví H. M. v P.-K., konkrétně uvedených v petitu obžaloby, dále též jen nemovitosti), nařízené na den 1. 4. 2008 soudní exekutorkou JUDr. Marcelou Miklovou, podat dne 31. 3. 2008 na Obvodní soud pro Prahu 4 žalobu na vyloučení těchto nemovitostí z exekuce a na Exekutorský úřad Praha-západ oznámit uplatnění vlastnického práva, ač věděl, že k těmto nemovitostem nemá žádné vlastnické právo. Záměrně tedy měl uplatnit neexistující právo k nemovitostem, aby dosáhl zmaření jejich dražby, která se proto nekonala. Mělo tak dojít k úplnému zmaření uspokojení věřitele poškozeného I. Č., který má vůči dlužníkům J. M. a H. M. splatné, neuhrazené a zástavním právem k uvedeným nemovitostem zajištěné pohledávky v celkové výši 830 000 Kč s příslušenstvím (z toho první pohledávka ve výši 610 000 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 3,5 % měsíčně z této částky od 18. 12. 2002 do zaplacení, druhá pohledávka ve výši 110 000 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 3,5 % měsíčně z této částky od 5. 3. 2003 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 2,5 % ročně z této částky od 5. 7. 2003 do zaplacení, třetí pohledávka ve výši 110 000 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 3,5 % měsíčně z této částky od 5. 6. 2003 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 2 % ročně z této částky od 6. 9. 2003 do zaplacení). Tím způsobil poškozenému I. Č. škodu ve výši 830 000 Kč i s příslušenstvím.
3. Pod bodem III. bylo obviněnému F. T. kladeno za vinu, že jednak (pod bodem III./1., resp. bod II./1 pozdějších rozsudků) před konáním dražby uvedených nemovitostí nařízené na den 15. 9. 2004 soudní exekutorkou JUDr. Marcelou Miklovou měl podat dne 15. 9. 2004 na Obvodní soud pro Prahu 4 žalobu na vyloučení těchto nemovitostí z exekuce a na Exekutorský úřad Praha-západ oznámit uplatnění vlastnického práva, ač věděl, že k těmto nemovitostem nemá žádné vlastnické právo. Měl tedy záměrně uplatnit neexistující vlastnické právo ve snaze dosáhnout zmaření dražby, která se proto nekonala, čímž mělo dojít k úplnému zmaření uspokojení shora uvedených pohledávek poškozeného věřitele I. Č., jemuž měl způsobit škodu ve výši 830 000 Kč s příslušenstvím. Jednak (pod bodem III./2., resp. II./2 pozdějších rozsudků) měl F. T. před konáním dražby uvedených nemovitostí nařízené na den 8. 4. 2009 soudní exekutorkou JUDr. Marcelou Miklovou podat dne 7. 4. 2009 k Obvodnímu soudu pro Prahu 4 žalobu na jejich vyloučení z exekuce a na Exekutorský úřad Praha-západ oznámit uplatnění vlastnického práva, ač věděl, že k nim vlastnické právo nemá. Záměrně tak měl uplatnit neexistující právo k nemovitostem, aby dosáhl zmaření jejich dražby, která se proto nekonala. Tím mělo dojít k úplnému zmaření uspokojení shora uvedených pohledávek věřitele poškozeného I. Č., kterému měl tím způsobit škodu ve výši 830 000 Kč s příslušenstvím.
4. Obvodní soud pro Prahu 4, k němuž byla obžaloba podána, věc předložil k posouzení místní příslušnosti Městskému soudu v Praze, jenž následně rozhodl, že k projednání a rozhodnutí věci je příslušný Obvodní soud pro Prahu 10.
5. Samosoudkyně Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále též jen soud prvního stupně) posléze rozhodla trestním příkazem ze dne 27. 8. 2012, sp. zn. 4 T 98/2012, jímž uznala všechny tři obviněné vinnými ve shodě s obžalobou. Trestní příkaz nabyl právní moci pouze ve vztahu k obviněnému Z. J. (skutek pod bodem I.), u něhož bylo posléze rozhodnuto, že je účasten amnestie prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013, č. 1/2013 Sb., obvinění R. P. a F. T. proti trestnímu příkazu podali odpor, takže ve vztahu k nim byl trestní příkaz zrušen.
6. V následně provedeném hlavním líčení rozhodl Obvodní soud pro Prahu 10 poprvé rozsudkem dne 25. 11. 2013, č. j. 4 T 98/2012-540, tak, že obviněné R. P. pod bodem I. rozsudku a F. T. pod bodem II./1 a II./2. rozsudku uznal vinnými trestným činem poškozování věřitele podle §256 odst. 2 písm. b), odst. 3 tr. zákona. Za to jim oběma podle §256 odst. 3 tr. zákona uložil shodný trest odnětí svobody v trvání 1 roku, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zákona podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 let. Poškozený I. Č. byl podle §229 odst. 1 tr. řádu odkázán se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
7. Uvedený první rozsudek soudu prvního stupně byl k odvoláním obou obviněných zrušen usnesením Městského soudu v Praze (dále též jen soud druhého stupně) ze dne 30. 9. 2014, č. j. 7 To 131/2014-600, a věc byla poprvé s podrobnými instrukcemi, které skutečnosti je třeba prokázat, vrácena soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
8. Následně v pořadí druhým rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 5. 5. 2015, č. j. 4 T 98/2012-666, byli obviněni R. P. i F. T. opět uznáni vinnými pro stejné trestné činy jako v předchozím rozsudku (s dílčími drobnými změnami v popisu skutku), za něž jim byl též uložen stejný trest, shodně bylo rozhodnuto i o vzneseném nároku poškozeného I. Č.
9. Ani tento druhý rozsudek nenabyl právní moci, protože byl k odvoláním obou obviněných zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 10. 11. 2015, č. j. 7 To 336/2015-716, věc byla opět s podrobnými instrukcemi, jak je třeba doplnit dokazování a které skutečnosti je třeba zjistit, měl-li by být v jednání obviněných spatřován žalovaný trestný čin (viz zejména stranu 9 až 12 odůvodnění tohoto usnesení), vrácena soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
10. V pořadí třetím rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 29. 4. 2016, č. j. 4 T 98/2016-763, byli obvinění R. P. a F. T. podle §226 písm. b) tr. řádu zproštěni (blíže neoznačené) obžaloby pro shora uvedené skutky obžalobou právně kvalifikované jako trestné činy poškozování věřitele podle §256 odst. 2 písm. b), odst. 3 tr. zákona. Poškozený I. Č. byl podle §229 odst. 3 tr. řádu odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
11. Proti posledně uvedenému rozsudku soudu prvního stupně podala státní zástupkyně Obvodního zastupitelství pro Prahu 10 v neprospěch obviněných odvolání, o němž rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 19. 6. 2016, č. j. 7 To 247/2016-793, tak, že jej podle §256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné .
II. Dovolání nejvyššího státního zástupce
12. Nejvyšší státní zástupce (dále též jako „dovolatel“) podal proti poslednímu usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 6. 2016, č. j. 7 To 247/2016-793, v neprospěch obviněných R. P. a F. T. dovolání z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu.
13. Nejvyšší státní zástupce nejprve podrobně zrekapituloval dosavadní průběh trestního řízení včetně základních důvodů rozhodnutí soudů nižších stupňů, jakož i podaného odvolání státní zástupkyně proti poslednímu zprošťujícímu rozsudku soudu prvního stupně. Podle názoru nejvyššího státního zástupce jsou posledně učiněná rozhodnutí soudů nižších stupňů nesprávná, neboť jsou zatížena vadou nesprávného právního posouzení skutku. Nejvyšší státní zástupce nepřisvědčil závěrům odvolacího soudu a vytkl mu nedostatečné zohlednění toho, že obvinění uplatnili neexistující vlastnické právo k předmětu exekuce (dražby) v úmyslu zmařit uspokojení poškozeného I. Č. a že se soudy dostatečně nezabývaly subjektivní stránkou žalovaného trestného činu. Nejvyšší státní zástupce má za to, že jednání obviněných měly soudy posoudit jako pokus trestného činu poškozování věřitele podle §8 odst. 1, §256 odst. 2 písm. b), odst. 3 tr. zákona.
14. Dovolatel byl přesvědčen, že obvinění jednali v úmyslu zmařit dražební jednání, resp. zabránit prodeji nemovitosti v exekučním řízení. Dále nesouhlasil se závěry soudu, že úmyslem obviněných bylo pouhé oddálení uspokojení poškozeného I. Č., případně jiných (oprávněných) věřitelů, pokud by pohledávky rovněž uplatnili. Neztotožnil se ani s eventuálním „vyviněním“ obviněných vzhledem k existenci jiného zajištěného věřitele a jeho možného přednostního uspokojení a ani se závěrem soudu prvního stupně o absenci dražebníků.
15. Zároveň v obecné rovině poukázal na skutečnost, že zmaření dražebního jednání účelovým podáním vylučovací žaloby podle §267 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), lze subsumovat pod zmaření uspokojení pohledávky věřitele ve smyslu §256 odst. 2 písm. b) tr. zákona. Úmysl pachatele totiž v podobném případě vždy směřuje k zabránění zásadní změny majetkových poměrů (změna vlastnictví dražené nemovitosti a ke zmaření uspokojení pohledávky věřitele, neboť ochrana majetkových práv je zajištěna významnými právními instituty, což se ostatně promítá i do povinnosti podle §336i o. s. ř. a §69 zákona č. 120/2001 Sb., exekuční řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „EŘ“), odročit (na neurčito) dražební jednání. Uzavřel, že obvinění se dopustili svým jednáním trestného činu poškozování věřitele podle §256 odst. 2 písm. b), odst. 3 tr. zákona, a to minimálně ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zákona.
16. V dané věci tak podle nejvyššího státního zástupce soud prvního stupně pochybil, pokud jednání obviněných neposoudil jako trestný čin poškozování věřitele podle §256 odst. 2 písm. b), odst. 3 tr. zákona (minimálně ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zákona), čímž založil vadu naplňující dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Odvolací soud totiž zamítl odvolání státní zástupkyně, čímž zatížil své rozhodnutí vadou. Jsou tak podle něj naplněny dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu, a proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů nižších stupňů včetně obsahově navazujících rozhodnutí, dále aby přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout soudu prvního stupně. Zároveň vyslovil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ jiného rozhodnutí ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. řádu.
III. Vyjádření k dovolání
17. Dovolání nejvyššího státního zástupce bylo zasláno k vyjádření obviněným, kteří tak učinili prostřednictvím svého obhájce. Obvinění setrvali na argumentaci, kterou uváděli v průběhu dosavadního trestního řízení v rámci své obhajoby, a doplnili, že považují usnesení Městského soudu v Praze za věcně správné. Nebylo totiž prokázáno, že jejich jednáním došlo ke vzniku škody poškozenému I. Č., ani jinému věřiteli, a že došlo ke snížení hodnoty majetku, ze kterého měli být věřitelé uspokojeni. Neztotožnili se ani s názorem, že nemovitost mohla být vydražena za částku vyšší, než za kterou ji prodal insolvenční správce, a že v důsledku jejich jednání nemovitost ztratila na hodnotě. O této skutečnosti svědčí i fakt, že insolvenční správce nemovitost později prodal za cenu o půl milionu vyšší, než byla vyvolávací cena v dražbě. Zcela odmítli výklad nejvyššího státního zástupce, že v rámci exekučního řízení neexistovalo rozhodnutí soudu, které by potvrzovalo pohledávku věřitele obchodní společnosti CDV-2 LDT, reg. č. 4434554, zapsané v Registru společností Anglie a Walesu, se sídlem Peterborough Court, 133 Fleet Street, Londýn, EC4A 2 BB, Velká Británie, zastoupené JUDr. Petrem Balzarem, (dále jen jako „obchodní společnost CDV-2“). Stejně tak odmítli úvahu, zda by byl v rámci dražby přednostní věřitel vůbec uspokojen, když rozhodnutí potvrzující oprávněnost jeho pohledávky bylo vydáno zhruba 10 let po nařízení první dražby a nabylo právní moci až v lednu 2016. Navíc připomněli, že tento přednostní věřitel byl první v pořadí přihlášených věřitelů a teprve za ním byl poškozený věřitel I. Č. Podle obviněných nebylo prokázáno, že k trestnému činu poškozování věřitele či jeho pokusu vůbec došlo. Nebyla prokázána ani subjektivní stránka trestného činu, neboť nebylo prokázáno, že obvinění jednali v úmyslu poškodit věřitele. Závěrem připustili, že bylo pouze prokázáno, že se snažili domoci domnělých práv nevhodným způsobem, a to oddalováním dražeb.
IV. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
18. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označeným dovolacím důvodům.
19. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z taxativně vymezených důvodů v §265b odst. l písm. a) až l) tr. řádu, resp. v §265b odst. 2 tr. řádu. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu také svým obsahem odpovídaly.
20. Nejvyšší státní zástupce uplatnil ve svém dovolání dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu. Druhý z nich je naplněn tehdy, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu. V daném případě nejvyšší státní zástupce využil druhé alternativy a napadl dovoláním usnesení odvolacího soudu, kterým bylo zamítnuto odvolání jako řádný opravný prostředek podaný proti zprošťujícímu rozsudku soudu prvního stupně. Šlo tedy o rozhodnutí uvedené v §265a odst. 2 písm. h) tr. řádu, přičemž podle dovolatele v řízení mu předcházejícím byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Podstatou námitek dovolatele tak byl důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
21. Obecně lze konstatovat, že dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je možno podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho zákonné znaky. Tento d ovolací důvod ovšem nespočívá v případném procesním pochybení soudů nižších stupňů ani v tom, že se dovolatel sice domáhá použití norem hmotného práva, ale na takový skutek, k němuž dospěl vlastní interpretací provedených důkazů, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně od názoru dovolatele. Dovolání s poukazem na citovaný důvod tudíž nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání je koncipováno jako mimořádný opravný prostředek a je tudíž určeno k nápravě pouze závažných právních vad pravomocných rozhodnutí.
b) K vlastním námitkám nejvyššího státního zástupce
22. Dovolání nejvyššího státního zástupce napadá usnesení odvolacího soudu, jímž bylo zamítnuto odvolání státní zástupkyně proti zprošťujícímu rozsudku soudu prvního stupně, přičemž vytýkané nesprávnosti obou rozhodnutí jsou spatřovány do značné míry v nesprávném zjištění skutkového stavu, k němuž soudy dospěly, respektive dovolatel žádá aplikovat hmotněprávní ustanovení na zčásti jiný než soudy nižších stupňů zjištěný skutkový stav. Nejvyšší státní zástupce měl za to, že v řízení před soudem prvního stupně byl skutkový stav prokázán v potřebném rozsahu tak, aby obvinění mohli být uznáni vinnými z dokonaného trestného činu poškozování věřitele podle §256 odst. 2 písm. b), odst. 3 tr. zákona, případně alespoň z jeho pokusu podle §8 odst. 1 tr. zákona.
23. Nejvyšší soud nejprve v obecné rovině připomíná, že trestného činu poškozování věřitele podle §256 odst. 2 písm. b), odst. 3 tr. zákona se dopustil, kdo i jen částečně zmařil uspokojení věřitele jiné osoby tím, že k majetku dlužníka uplatnil neexistující právo nebo pohledávku, způsobil-li tak značnou škodu. Dovolatel vycházel z toho, že v daném trestním řízení bylo zcela nepochybně prokázáno, že obvinění uplatňovali neexistující vlastnické právo k předmětným nemovitostem, čímž vždy zmařili nařízené dražby těchto nemovitostí. Ovšem tím je naplněna jen část uvedené skutkové podstaty, a sice alternativa popsaná v §256 odst. 2 písm. b) tr. zákona. Aby bylo možno konstatovat, že byl spáchán uvedený trestný čin, je zapotřebí, aby byl naplněn též znak jednání popsaného v návětí §256 odst. 2 tr. zákona, tedy že pachatel i jen částečně zmařil uspokojení věřitele jiné osoby, má-li být dokonce naplněna i kvalifikovaná skutková podstata, je zapotřebí též zjistit, zda takovým činem skutečně byla způsobena škoda (zde škoda značná).
24. Úplné zmaření uspokojení pohledávky věřitele přitom spočívá v jednání pachatele, který vyvolá takový stav, v němž věřitel nemůže ani zčásti dosáhnout uspokojení své pohledávky za dlužníkem z jeho majetku. K částečnému zmaření uspokojení věřitele pak může dojít tehdy, pokud pachatel toliko omezí možnost věřitele domoci se svého práva na uspokojení pohledávky z majetku dlužníka. Uplatnění neexistujícího práva nebo pohledávky předpokládá určitou aktivní činnost pachatele vůči dlužníkovi, resp. domnělému dlužníkovi, např. zaslání upomínky, výzvy k poskytnutí plnění, vystavení faktury na zaplacení peněžní částky dlužníkem, podání žaloby na určení práva nebo na zaplacení pohledávky dlužníkem. Uspokojení věřitele je částečně zmařené, jestliže dlužník svým jednáním zmenší majetek, v důsledku čehož věřitel nedosáhne uspokojení v celém rozsahu. Zákon nevyžaduje součinnost s dlužníkem, uvedené jednání spáchané v úmyslu zmařit uspokojení věřitele je možné i bez vědomí dlužníka.
25. V daném případě bylo nepochybně v trestním řízení, jak uzavřely soudy nižších stupňů, zjištěno, že obvinění skutečně uplatňovali neexistující vlastnická práva k nemovitostem, čímž zmařili provedení dražby v exekučním řízení, která musela být odročena na neurčito, po dalším nařízení dražby nemovitostí se situace opakovala. Dražba předmětných nemovitostí byla takto zmařena celkem čtyřikrát, jednou ji zmařil Z. J., jednou R. P. a dvakrát F. T. Situace je ovšem v této věci poměrně komplikovaná s ohledem na další věřitele dlužnice H. M., jak vyplývá ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. 13 Nc 18785/2003, zejména jde-li o obchodní společnost CDV-2, která se přihlásila se svou pohledávkou 26. 3. 2004 (doručeno exekutorce dne 31. 3. 2004). Oprávněnost pohledávky CDV-2 zajištěné zástavním právem na předmětných nemovitostech, pocházející z revolvingového úvěru obchodní společnosti ZAREKA, spol. s r. o., u právního předchůdce věřitele CDV-2, Investiční a poštovní banky, akciové společnosti, byla předmětem dokazování ve více soudních sporech (viz především rozsudek pro zmeškání Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 31. 10. 2006, č. j. 16 C 41/2006-26, jímž byl ve prospěch žalobce CDV-2 nařízen prodej předmětných zastavených nemovitostí, rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. 5. 2013, č. j. 59 ICm 35/2011-129, na č. l. 491 a násl. trestního spisu, a rozsudek téhož soudu ze dne 29. 9. 2014, č. j. 159 ICm 647/2014-66, na č. l. 646 a násl. trestního spisu, jímž bylo určeno, že pohledávka CDV-2 je po právu a je zajištěna předmětnými nemovitostmi). Tato pohledávka CDV-2 ve výši přes 10 milionů Kč (podle posledně uvedeného rozsudku ve výši 10 180 394,52 Kč, do insolvenčního řízení proti dlužnici H. M. byla původně přihlášena ve výši 14 849 605,75 Kč, později byla částečně vzata zpět) přitom zřejmě převyšovala hodnotu dražených nemovitostí, z jejichž prodeje měl být uspokojen poškozený I. Č., který byl až dalším zástavním věřitelem s horším postavením oproti obchodní společnosti CDV-2.
26. V daném řízení bylo od samého počátku sporné, zda obvinění svým jednáním skutečně, byť i jen částečně, zmařili uspokojení pohledávky poškozeného I. Č., případně v jakém rozsahu. Nedostatky ve skutkových zjištěních s ohledem na velmi komplikované majetkové poměry dlužnice H. M. byly odvolacím soudem vytýkány již v prvním jeho usnesení, jímž rušil první odsuzující rozsudek soudu prvního stupně. Přitom odvolací soud dal soudu prvního stupně, respektive státnímu zástupci, poměrně jasné instrukce, které skutečnosti je třeba zjistit, má-li být v jednání obviněných spatřován žalovaný trestný čin. Nejprve výtky směřovaly proti tvrzení, že jednáním obviněných byly zcela zmařeny pohledávky poškozeného I. Č. v celém rozsahu, ač z důkazů založených ve spise vyplývalo, že poškozený byl již částečně uspokojován postupně zpeněžovaným majetkem dlužnice H. M. Z provedeného dokazování též vyplývalo, že pohledávky poškozeného I. Č. s ohledem na jejich částečnou postupnou úhradu, která ovšem postačovala jen na umoření úroků jako příslušenství pohledávek, nikoli však na jistinu, a s ohledem na běh času a nárůst výše pohledávek o úroky byly v různé výši ke konkrétním obdobím, kdy měli obvinění jednat shora popsaným způsobem. Soud se též nedostatečně zabýval hodnotou nemovitostí, jejichž dražba byla jednáním obviněných zmařena, a to ve vztahu ke konkrétnímu okamžiku, kdy obvinění měli jednat. Nadto se orgány dosud činné v trestním řízení nezabývaly hodnotou majetku dlužnice H. M., proti níž probíhalo insolvenční řízení, které tehdy nasvědčovalo, že by mohly být uspokojeny všechny pohledávky poškozeného I. Č.
27. Dalším postupem v řízení před soudem prvního stupně byly nedostatky při zjišťování rozhodných skutečností odstraněny jen částečně, což opětovně důvodně vytkl soud odvolací (viz str. 8 až 12 odůvodnění usnesení odvolacího soudu ze dne 10. 11. 2015, sp. zn. 7 To 336/2015, na č. l. 716 a násl. trestního spisu). Odvolací soud konstatoval, že ani po doplnění dokazování nebylo spolehlivě prokázáno, zda a jakou škodu obvinění svým jednáním vlastně způsobili. Nebylo do důsledků zohledněno částečné zpeněžení majetku dlužnice H. M. a částečná úhrada dluhu poškozenému I. Č., nebylo zohledněno probíhající insolvenční řízení proti této dlužnici a majetek v konkursní podstatě, nebyly zohledněny ani další vedené civilněprávní spory týkající se majetku dlužnice (zejména jde-li o pohledávky obchodní společnosti CDV-2). Odvolací soud opětovně upozornil i na obecně uznávaný výklad jednotlivých znaků trestného činu poškozování věřitele podle §256 odst. 2 tr. zákona, u něhož nepostačí pouhé oddálení či ztížení uspokojení věřitele, ale je zapotřebí uspokojení zcela zmařit. Opět tak dal státnímu zástupci a soudu prvního stupně podrobný návod, jaké skutečnosti je třeba zjistit a čím je třeba se zabývat. Ani tyto správné instrukce, na něž je možno odkázat, však ke zjištění potřebných skutečností nevedly.
28. Ačkoliv tedy odvolací soud velmi správně instruoval soud prvního stupně a státního zástupce zastupujícího veřejnou žalobu v této věci, které okolnosti je třeba zjišťovat, tyto potřebné skutečnosti ani přes opakované vrácení věci soudu prvního stupně zjištěny nebyly. Přitom na doplňování dokazování se prakticky výlučně podílel pouze soud prvního stupně, státní zástupce zůstal v opakovaně nařizovaných hlavních líčeních prakticky až na několik návrhů beztak plánovaných výslechů svědků nečinný, aktivně důkazy nevyhledával, nezajišťoval a ani nakonec nenavrhoval soudu provedení dalších důkazů (viz především poslední protokol o hlavním líčení na č. l. 760 až 762). Přitom je to především státní zástupce jako veřejný žalobce, který by měl prokazovat skutečnosti uváděné v obžalobě, v tomto případě především to, že jednáním obviněných bylo buď zcela nebo alespoň zčásti zmařeno uspokojení věřitele I. Č., případně v jakém rozsahu a jaká škoda mu tak vznikla. Tuto možnost státní zástupci, kteří se v zastupování věci před soudem střídali, dostali opakovaně, když se věc projednávala v hlavním líčení před soudem prvního stupně třikrát, státní zástupci však potřebnou aktivitu ani po opakovaném upozornění odvolacím soudem, že dosud zjištěný skutkový stav pro odsouzení nepostačuje, nevyvinuli, s podanou obžalobou proto nemohli uspět.
29. K tomu Nejvyšší soud považuje za vhodné doplnit své úvahy v naznačeném směru upozorněním na obecně závaznou judikaturu Ústavního soudu (čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky), který se k možnostem aktivního prokazování viny obviněného soudem bez náležité aktivity státního zástupce jako veřejného žalobce opakovaně vyjadřoval. Odkázat lze v tomto směru zejména na nález Ústavního soudu ze dne 14. 5. 2008, sp. zn. II. ÚS 2014/07, uveřejněný pod č. 86/2008 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, v němž Ústavní soud uvedl: „Odsouzení pachatele trestné činnosti je v souladu s čl. 80 Ústavy České republiky primárně věcí státního zastupitelství. Je to tedy státní zastupitelství, kdo nese odpovědnost za to, aby soudu předložená trestní věc byla podložena procesně použitelnými důkazy potřebnými k rozhodnutí o vině a trestu v souladu s podanou obžalobou. Obecné soudy se proto nikdy nesmějí stavět do pozice pomocníka veřejné žaloby usilujícího rovněž o odsouzení, a nelze k takovému výkladu rolí těchto institucí dospět ani výkladem §2 odst. 5 alinea ultima trestního řádu. Posledně uvedené zákonné ustanovení totiž v souladu s ústavními principy spravedlivého procesu a z nich vyplývajícího rozvržení rolí jeho jednotlivých účastníků nutno vykládat tak, že je soud povinen doplňovat dokazování v rozsahu potřebném pro spravedlivé rozhodnutí, které nemusí být nutně odsuzující.“ Výtku neprovádění důkazů (zejména ohledně zjištění, zda bylo uspokojení pohledávek poškozeného I. Č. zmařeno a jaká škoda mu vznikla) v řízení před soudem prvního nebo i druhého stupně je tak nutno primárně směrovat vůči státnímu zástupci, který by měl aktivně jím tvrzenou vinu před soudem prvního stupně prokazovat, na soudu potom je rozhodnutí, zda navržené důkazy provede, či v souladu s judikaturou týkající se tzv. opomenutých důkazů jejich provedení zamítne (k tomu srov. rozsáhlou judikaturu zejména Ústavního soudu, např. nález Ústavního soudu ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, nález Ústavního soudu ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02, nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález Ústavního soudu ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 3320/09, a mnohé další). Podobně je třeba připomenout i judikaturu Ústavního soudu týkající náležitého popisu skutku, který v nálezu ze dne 24. 4. 2006, sp. zn. I. ÚS 670/05, uveřejněném ve svazku č. 41 pod číslem 88/2006 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, uvedl, že péče o dokonalost popisu skutku náleží především aktivitě obžaloby, nikoli aktivitě soudu, který se odstraňováním takové vady podílí na prokazování viny obviněného, což rozhodně nelze chápat jako nestranné rozhodování o vině či nevině (byť je k tomu nucen trestním řádem v §2 odst. 5 in fine).
30. Poslední zprošťující rozsudek soudu prvního stupně, který jako správný byl potvrzen soudem druhého stupně, jenž zamítl odvolání podané státní zástupkyní, je proto logickým vyústěním pasivity státních zástupců činných v této věci při prokazování viny obviněných. Není pak možno takovou pasivitu zhojit ani v dalším řízení o mimořádném opravném prostředku, jakým je dovolání. Nejvyšší soud totiž není obecnou třetí instancí, která by byla zaměřena i na přezkum správnosti a úplnosti skutkových zjištění, takto nebylo postavení Nejvyššího soudu v rámci řízení o dovolání zákonodárcem zamýšleno, ostatně Nejvyšší soud ani zásadně neprovádí dokazování v dovolacím řízení (§265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů, což samo o sobě ospravedlňuje jejich restriktivní výklad Nejvyšším soudem.
31. Lze snad souhlasit s dovolatelem, že za určitých okolností by v jednání obviněných mohl být spatřován žalovaný trestný čin, ovšem proto by bylo zapotřebí prokázat i další skutečnosti, které by naplňovaly i ostatní a nejen některé znaky skutkové podstaty trestného činu poškozování věřitele, který v jednání obviněných dovolatel spatřoval. Není-li dosud zjištěno, k jakému výsledku jednání obviněných směřovalo, není možno ani zabývat se tím, jaký k takovému výsledku byl vnitřní psychický vztah obviněných. Není možno jednání obviněných za dosaženého stavu poznání o skutkovém ději posoudit ani jako pokus trestného činu, jak dovolatel též navrhoval, protože nebylo jednoznačně prokázáno ani to, co obvinění skutečně svým jednáním způsobili ani co vlastně svým postupem chtěli docílit, k jakému následku se tedy vztahovalo jejich zavinění.
32. Nadto je namístě uvést, že prakticky všechny námitky, které uplatnil nejvyšší státní zástupce ve svém dovolání, byly ve své podstatě obsahem odvolání státního zástupce a odvolací soud se s nimi důsledně vypořádal. Přitom dovolání, v němž dovolatel opakuje námitky, jimiž se snažil zvrátit již rozhodnutí soudu prvního stupně, odvolací soud se jimi zabýval a vypořádal se s nimi náležitým a dostatečným způsobem, Nejvyšší soud zpravidla odmítne jako zjevně neopodstatněné (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, uveřejněné pod č. T 408. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha).
33. Nakonec totiž soud prvního stupně ve vztahu k rozhodným okolnostem, které se týkaly naplnění zákonného znaku zmaření uspokojení věřitele jiné osoby, uzavřel (viz odůvodnění jeho zprošťujícího rozsudku z 29. 4. 2016 na str. 11), že v řízení nebylo prokázáno, že uplatnění neexistujícího práva k majetku dlužníka obviněným F. T. zmařilo (byť částečně) uspokojení věřitele poškozeného I. Č. Důvodů pro tento závěr bylo více, vedle shora naznačených soud prvního stupně vycházel i z toho, že nemovitosti ani nikdo nepřišel dražit. Pokud by obvinění nepodali vylučovací žalobu, nemělo by to nakonec vliv na průběh exekučního řízení, resp. uspokojení pohledávky poškozeného I. Č., který by nebyl ani zčásti uspokojen. Odvolací soud se s těmito závěry soudu prvního stupně zcela ztotožnil. Navíc v dovoláním napadeném usnesení (na jeho str. 9) doplnil, že i kdybychom si odmysleli jednání obviněných, nemělo by to na průběh exekučního řízení vliv, neboť by se na prvním místě uspokojovaly náklady exekuce, poté pohledávka přihlášeného zástavního věřitele obchodní společnosti CDV-2. Výtěžek dražby by pak podle odvolacího soudu musel být nejméně ve výši cca 10 350 000 Kč, aby alespoň zčásti byl uspokojen i poškozený I. Č.
34. Z výše uvedených důvodů proto dovolání nejvyššího státního zástupce zčásti neodpovídá uplatněným dovolacím důvodům ani žádnému jinému důvodu dovolání, když žádal aplikovat hmotněprávní normy na jiný, než soudy nižších stupňů zjištěný stav. Jen s určitou mírou benevolence je lze zčásti označit za námitky nesprávného právního posouzení skutku odpovídající uplatněným dovolacím důvodům uvedeným v §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu a nikoli za námitky ryze skutkové a tedy jim neodpovídající. Tyto námitky však Nejvyšší soud shledal jako zjevně neopodstatněné ze shora rozvedených důvodů. Jen lze doplnit, že z mimořádných opravných prostředků prolamujících právní moc rozhodnutí k nápravě nesprávných skutkových zjištění není zákonodárcem určeno dovolání, které má napravovat právní vady pravomocných rozhodnutí, ale obnova řízení (za splnění zákonem předvídaných podmínek v §277 tr. řádu a násl.).
V. Závěrečné shrnutí
35. Dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu tak byly napadány zčásti jen formálně, šlo-li o aplikaci hmotněprávních norem na jiný než soudy nižších stupňů zjištěných skutkový stav, ve zbývající části byly shledány námitky jako zjevně neopodstatněné.
36. Nejvyšší soud proto dovolání nejvyššího státního zástupce odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné, aniž by přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí nebo jemu předcházejícího řízení. Protože Nejvyšší soud rozhodl o odmítnutí dovolání podle §265i tr. řádu, mohl tak učinit v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. 6. 2018
JUDr. Bc. Jiří Říha, Ph.D.
předseda senátu