ECLI:CZ:NS:2018:5.TDO.313.2018.1
sp. zn. 5 Tdo 313/2018-55
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 4. 2018 o dovolání, které podala obviněná D. K. , proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 12. 10. 2017, sp. zn. 11 To 375/2017, jenž rozhodoval jako odvolací soud v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 4 T 144/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněné D. K. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 10. 8. 2017, sp. zn. 4 T 144/2016, byla obviněná D. K. uznána vinnou zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce jen „tr. zákoník“), za nějž jí byl podle §209 odst. 4 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 24 měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 36 měsíců. Podle §229 odst. 1 tr. řádu byli poškození M. M. a A. S. odkázáni s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Tohoto trestného činu se podle uvedeného rozsudku obviněná dopustila (zjednodušeně uvedeno) tím, že dne 13. 8. 2012 v Z., okr. K., uzavřela jako kupující s prodávajícími M. M. a A. M. (nyní S.) kupní smlouvu na koupi nemovitostí v Z., a to pozemku, jehož součástí byl dům, a zahrady, to vše za kupní cenu ve výši 2 700 000 Kč. Podle této kupní smlouvy měla obviněná složit do 25. 1. 2013 částku 405 000 Kč na bankovní účet vedený u Hypoteční banky, a. s., specifikovaný ve výroku rozsudku. Obviněná však tuto částku nezaplatila, což bylo podmínkou pro poskytnutí hypotečního úvěru ve výši 2 295 000 Kč na úhradu zbývající části kupní ceny. Pro nesplacení uvedené částky však Hypoteční banka, a. s., od smlouvy o poskytnutí úvěru odstoupila a úvěr proto neposkytla. I přesto došlo na základě kupní smlouvy a návrhu na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí k převodu nemovitosti ke dni 27. 8. 2012 na obviněnou D. K. Obviněná nikdy neuhradila ani část kupní ceny, přesto nemovitost po dobu několika následujících let užívala. Při podpisu uvedené kupní smlouvy si přitom byla vědoma toho, že neměla k dispozici částku 405 000 Kč a neměla ani možnost si ji opatřit v termínu splatnosti stanoveném Hypoteční bankou, a. s. Z uvedených důvodů nedošlo k čerpání hypotečního úvěru a ani k úhradě kupní ceny. Tímto jednáním způsobila poškozeným M. M. a A. M. škodu ve výši nejméně 3 000 000 Kč.
3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala obviněná odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Praze ve veřejném zasedání konaném dne 12. 10. 2017 usnesením sp. zn. 11 To 375/2017, tak, že jej podle §256 tr. řádu zamítl.
II. Dovolání a v yjádření k němu
4. Proti uvedenému usnesení odvolacího soudu podala obviněná D. K. prostřednictvím svého obhájce dovolání, a to z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť podle ní došlo k nesprávnému hmotněprávnímu posouzení skutku.
5. Obviněná konkrétně namítla, že soudy nižších stupňů nesprávně posoudily skutek, za který byla odsouzena, jako trestný čin podvodu, ač podle jejího přesvědčení nešlo o žádný trestný čin. Zásadní pochybení soudů spatřovala zejména ve svévolném hodnocení důkazů a tzv. opomenutí některých důkazních prostředků, resp. v extrémním rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními. Obviněná se podrobně věnovala ve svém dovolání jednotlivým tvrzeným nesouladům skutkových zjištění s provedenými důkazními prostředky. K tomu poukázala také na obsáhlou judikaturu Nejvyššího soudu.
6. Obviněná předně namítla, že závěr nižších soudů ohledně jednání obviněné v úmyslu nepřímém postrádá oporu v provedeném dokazování. Soudem prvního stupně popsaný skutek nebyl zjištěn v souladu s právem obviněné na spravedlivý proces. Na základě těchto skutečností nelze jednoznačně dospět k závěru, že došlo k naplnění subjektivní stránky tohoto trestného činu. Obviněná byla přesvědčena, že jednala nejvýše z nedbalosti. Konstrukce zavinění podle ní svědčila o ryze účelovém postupu soudů nižších stupňů, které nevěnovaly pozornost rozlišení jednotlivých forem zavinění. V tomto směru podle obviněné soudy nižších stupňů nedostály svým povinnostem plynoucím zejména z §2 odst. 5 tr. řádu, nezabývaly se hodnocením skutečností, ze kterých pak dovodily úmyslnou formu zavinění obviněné, právně je nezhodnotily a pouze se omezily na obecné konstatování, že jednala ve formě úmyslu nepřímého podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. V době, kdy obviněná uzavírala kupní smlouvu, totiž neměla v úmyslu kupní cenu neuhradit. Zřídila si za tímto účelem hypoteční úvěr, přičemž částku 405 000 Kč měla zaplatit z vlastních, resp. rodinných prostředků. Uvedla, že v době uzavření kupní smlouvy disponovala vlastními úsporami převyšujícími částku 230 000 Kč a pravidelnými příjmy. Nebyly zjištěny žádné skutečnosti, s nimiž by obviněná počítala a které by mohly vést k závěru, že uvedenou částku nesplatí. Nebyl tak prokázán její podvodný úmysl v době jejího jednání, proto se ani nemohla dopustit trestného činu podvodu. Z provedeného dokazování totiž vyplynulo, že obviněná vstupovala do smluvního vztahu s poškozenými v úmyslu kupní cenu za nemovitost zaplatit.
7. Podle obviněné se soudy nižších stupňů nevypořádaly ani s tím, že k nezaplacení kupní ceny nedošlo pouze z důvodu neodstranění podstatných vad na nemovitosti, která byla předmětem koupě, a že k odstoupení od kupní smlouvy ze strany poškozených došlo v důsledku nahodilých událostí, které obviněná nemohla v době uzavírání smlouvy předvídat. Obviněná podle svého názoru nebyla v prodlení s uhrazením kupní ceny, neboť si ujednala s poškozenými dodatek ke kupní smlouvě, podle něhož se termín splatnosti posunul do 25. 4. 2014. Soudy nižších stupňů se omezily pouze na vlastní způsob interpretace provedených důkazů bez ohledu na rozsah provedeného dokazování, což lze podle obviněné považovat za projev svévole. Skutková zjištění soudů a jejich právní hodnocení neměly žádnou vazbu na obsah provedeného dokazování a byly dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. Namítla také porušení principu ultima ratio a zásady subsidiarity trestní represe.
8. V poslední části dovolání se obviněná věnovala námitce tzv. opomenutých důkazů. Vytkla soudu prvního stupně, že nevyhověl návrhu obhajoby na doplnění dokazování, zejména neprovedl výslech svědka D. P. a důkaz dodatkem č. 2 ke kupní smlouvě. Soudy nižších stupňů se nijak s těmito důkazy nevypořádaly, zamítly jejich provedení, aniž by se kvalifikovaně vyjádřily, proč těmto důkazům nevyhověly. Obviněná nesouhlasila ani s argumentem soudu prvního stupně, že provedení tohoto důkazního návrhu odporovalo zásadě ekonomie řízení. Soud mohl využít hospodárnější institut, a to odborné vyjádření podle §105 odst. 1 tr. řádu.
9. S ohledem na výše uvedené proto navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil jak usnesení odvolacího soudu, tak i rozsudek soudu prvního stupně, a aby přikázal soudu prvního stupně věc znovu projednat a rozhodnout.
III. Vyjádření k dovolání a replika
10. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, jemuž bylo dovolání obviněné zasláno k vyjádření, uvedl, že po přezkoumání argumentace obviněné v dovolání a rozhodnutí soudů nižších stupňů, učinil závěr, že dovolání obviněné je neopodstatněné. Obviněná si byla vědoma problematičnosti zvolené argumentace, avšak založila své dovolání na existenci údajného extrémního rozporu mezi skutkovým stavem a právním posouzením a provedenými důkazy, přičemž závěr soudů nižších stupňů o nepřímém úmyslu, postrádal oporu v provedeném dokazování. Tuto námitku státní zástupce odmítl s tím, že se v jejím případě nejednalo o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Obviněná si v době uzavření kupní smlouvy s poškozenými musela být vědoma, že se nacházela v takové ekonomické a finanční situaci, která jí neumožňovala dostát svému závazku složit částku ve výši 405 000 Kč řádně a včas, a přesto s tímto vědomím uzavřela smlouvu a nechala na sebe převést nemovitý majetek poškozených, který nezaplatila. Závěr soudů nižších stupňů, že neměla vůbec v úmyslu zaplatit tuto částku, protože neměla finanční prostředky, a že ji nebude v budoucnu schopna zaplatit, což věděla od samého počátku, byl správný a odpovídal provedeným důkazům. Státní zástupce odmítl i tvrzení obviněné o vadách nemovitosti zjištěných dodatečně a o uměle vykonstruované údajné právní vadě ohledně dvojí zástavy.
11. Námitky obviněné nesprávného hodnocení důkazů a nesprávně zjištěného skutkového stavu věci jsou podle státního zástupce skutkového charakteru a nelze je pod uvedený dovolací důvod zařadit, a to i ty, které se týkají subjektivní stránky trestného činu podvodu. Obviněná vycházela z jiného skutkového stavu, než k jakému dospěly soudy nižších stupňů v předcházejícím řízení. Státní zástupce uzavřel, že soud prvního stupně správně dovodil na podkladě provedených důkazů, zejména z předložených listin a svědectví osob, úmysl obviněné (str. 8 - 10 odůvodnění rozsudku). Se závěry soudu prvního stupně včetně otázky zavinění se ztotožnil i soud odvolací (str. 3 - 4 odůvodnění usnesení). Soudy nižších stupňů vyvodily z provedených důkazů odpovídající skutkové závěry, zjištěný skutek také správně právně kvalifikovaly, při zdůvodnění svých rozhodnutí také dodržely ustanovení §125 odst. 1 tr. řádu.
12. Státní zástupce se dále vyjádřil k námitce obviněné ohledně rozsahu dokazování a neprovedení výslechu svědka D. P. a znaleckého zkoumání dodatku kupní smlouvy předloženého v kopii obviněnou tak, že neúplnost provedeného dokazování nelze vždy ztotožnit s případem, kdy soud neprovedl účastníkem navržený důkaz. Soud není povinen každému takovému návrhu vyhovět, je však povinen tento postup odůvodnit. Označené důkazy soud prvního stupně nepřipustil a důvody tohoto postupu vysvětlil (na str. 8 a 9 svého rozsudku), s čímž se ztotožnil i odvolací soud, který je dále rozvedl (na str. 2 a 3 odůvodnění svého usnesení). K námitce neprovedení výslechu svědka D. P. jen doplnil, že obhajoba obviněné od zahájení řízení nenasvědčovala tomu, že by D. P. měl něco vědět o povinnosti obviněné uhradit kupní cenu nemovitosti. Podle verze obviněné měly být prostředky k úhradě kupní ceny pokryty z jiných zdrojů. Rovněž byla dostatečně odůvodněna neúčelnost znaleckého zkoumání pravosti podpisů na dodatku kupní smlouvy, proto podle státního zástupce nelze shledat pochybení soudů v podobě tzv. opomenutých důkazů.
13. Státní zástupce také odmítl námitky obviněné o nerespektování principu ultima ratio a porušení zásady subsidiarity trestní represe. V daném případě došlo podle státního zástupce k uplatnění prostředků trestního práva a trestního postihu důvodně a nelze mít pochyb o tom, že obviněná svým jednáním naplnila všechny zákonné znaky zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku.
14. Ze všech uvedených důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné. Současně vyslovil souhlas, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž vyslovil souhlas s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
15. Vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství bylo zasláno k případné replice obviněné, která tohoto práva nevyužila.
IV. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
16. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označenému dovolacímu důvodu.
17. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z taxativně vymezených důvodů v §265b odst. l písm. a) až l) tr. řádu, resp. v §265b odst. 2 tr. řádu. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu svým obsahem odpovídaly.
18. Dovolání lze podat z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou je aplikace ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně, zásadně se nepřipouští posouzení aplikace těchto norem na skutek prezentovaný dovolatelem, případně na skutek, jehož se dovolatel domáhá vlastní interpretací provedených důkazních prostředků, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně. Dovolání z tohoto důvodu nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání je koncipováno jako mimořádný opravný prostředek a je určeno k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí. Nejvyšší soud jako soud dovolací není běžnou třetí soudní instancí povolanou k tomu, aby přezkoumával i skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně .
19. Na úvod je třeba též uvést, že obviněná sice formálně deklarovala dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve skutečnosti ale měla na mysli spíše dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu v jeho druhé alternativě, neboť se domáhala přezkumu rozhodnutí soudu odvolacího, který svým usnesením rozhodl o zamítnutí řádného opravného prostředku, odvolání, proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně, tj. proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. řádu, přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu .
20. Toto pochybení však samo o sobě nebylo natolik závažné, aby Nejvyšší soud jen proto dovolání obviněné odmítl. Takto Nejvyšší soud rozhodl, jak bude vysvětleno dále, protože obviněnou vznesené námitky zčásti neodpovídají uplatněnému ani jinému dovolacímu důvodu a zčásti její námitky, jinak sice formálně podřaditelné pod dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, nebyly důvodné.
b) Námitky neodpovídající dovolacímu důvodu
21. Obviněná D. K. opřela své dovolání o ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, ve skutečnosti však převážně uplatňovala argumentaci neodpovídající deklarovanému dovolacímu důvodu, neboť zpochybňovala řádné zjištění skutkového stavu, polemizovala se soudy nižších stupňů v otázce hodnocení důkazů a nesouhlasila s rozsahem provedeného dokazování. Pokud vznášela námitky nesprávného právního posouzení, i zde do značné míry nebylo možno je podřadit pod uvedený dovolací důvod, neboť žádala aplikovat právní normy na jiný, než soudy nižších stupňů zjištěný skutek.
22. Obviněná sice formálně vznesla námitku nesprávné právní kvalifikace, neboť podle jejího názoru nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, a to ani ve formě nepřímého úmyslu, avšak i touto výhradou brojila vlastně převážně proti skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů, a nikoli proti jejich právním závěrům. Mezi nepřípustné tak spadá i námitka obviněné, že v době, kdy kupní smlouvu uzavírala, neměla v úmyslu kupní cenu neuhradit. Obviněná totiž i v tomto směru vycházela ze zcela jiného než soudy zjištěného skutku a žádala aplikovat hmotné právo na jí prezentovanou verzi skutkového děje, ač se soud prvního i druhého stupně přiklonily k verzi jiné, kterou ve svých rozhodnutích přesvědčivě zdůvodnily. S obhajobou obviněné, že naopak počítala s tím, že své závazky splní, čemuž sice nedostála, ale z jiných objektivních příčin, se již dostatečně vypořádal především soud prvního stupně na str. 9 až 10 odůvodnění svého rozsudku, na tyto pasáže odkázal i odvolací soud, který je dále rozvedl na str. 2 až 3 odůvodnění svého usnesení. Tyto úvahy považuje i dovolací soud, který jinak nepřezkoumává skutková zjištění soudů nižších stupňů, za přesvědčivé a vyhovující nárokům kladeným na odůvodnění soudních rozhodnutí (srov. zejména §125 odst. 1 tr. řádu). Uvedené závěry též vyplývají z provedených důkazů, s nimiž nejsou v rozporu, natožpak extrémním.
23. Shora bylo rozvedeno, že dovolací soud je zásadně vázán skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů, která není v rámci řízení o dovolání povolán přezkoumávat. Nejvyšší soud totiž není obecnou třetí instancí, která by byla zaměřena i na přezkum správnosti a úplnosti skutkových zjištění, takto nebylo postavení Nejvyššího soudu v rámci řízení o dovolání zákonodárcem zamýšleno, ostatně Nejvyšší soud ani dokazování v dovolacím řízení zásadně neprovádí (§265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů, což samo o sobě ospravedlňuje jejich restriktivní výklad Nejvyšším soudem (a nikoli výklad extenzivní, jehož se obviněná domáhá).
24. V tomto směru je třeba připomenout, že provádění dokazování je doménou především soudu prvního stupně jako soudu nalézacího, a to s možnou korekcí v řízení před soudem druhého stupně jako soudem odvolacím, nikoli však v řízení o dovolání. Dokazování je ovládáno zásadami jeho se týkajícími, a to zásadou vyhledávací, bezprostřednosti a ústnosti, volného hodnocení důkazů a presumpcí neviny. Hodnotit důkazy tak může jen ten soud, který je také v souladu s principem bezprostřednosti a ústnosti provedl, protože jen díky tomu může konkrétní důkazní prostředek vyhodnotit a získat z něj relevantní poznatky. Zásada bezprostřednosti ve spojitosti se zásadou ústnosti zde hraje významnou roli, soud je přímo ovlivněn nejen samotným obsahem důkazního prostředku, ale i jeho nositelem (pramenem důkazu – zejména samotnou vyslýchanou osobou). Jen takový způsob dokazování může hodnotícímu orgánu poskytnout jasný obraz o dokazované skutečnosti a vynést rozhodnutí pod bezprostředním dojmem z provedených důkazů. I odborná literatura (např. Jelínek, J. a kol. Trestní právo procesní. 4. vydání. Praha: Leges, 2016, str. 166 a násl.) uznává, že nejlepší cestou pro správné rozhodnutí je zhodnocení skutkových okolností na podkladě bezprostředního dojmu z přímého vnímání v osobním kontaktu, což nachází odraz v latinském přísloví „ quod non est in foro, non est in mundo “ (co není před soudem, není na světě), oproti dřívějšímu inkvizičnímu řízení s principem založeným na písemném řízení s vyjádřením „ quod non est in actis, non est in mundo “ (co není ve spise, není na světě).
25. Nejvyšší soud k tomu dále upozorňuje, že dovolání nenahrazuje řádné opravné prostředky a jeho podání není přípustné ve stejném rozsahu, jaký je charakteristický pro řádné opravné prostředky. Z tohoto hlediska je nutné posuzovat i naplnění dovolacího důvodu podle §256b odst. 1 písm. g) tr. řádu, na jehož podkladě nelze zvažovat samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení jednotlivých důkazů, jak se toho obviněná domáhá. Uvedený výklad zaujal Nejvyšší soud např. ve svém usnesení ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002 (publikovaném pod č. T 420. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002).
26. Nejvyšší soud nezjistil porušení základních práv obviněné, a to ani porušení práva na obhajobu, resp. práva na spravedlivý proces, jak obviněná ve svém dovolání uváděla. Nejvyšší soud přitom interpretoval a aplikoval uvedené podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, Listinou základních práv a svobod, a v neposlední řadě též judikaturou Ústavního soudu (srov. zejména stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. března 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, vyhlášené jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněné pod st. č. 38/14 ve svazku č. 72 na str. 599 Sb. n. a u.). Právě z těchto uvedených hledisek se tedy Nejvyšší soud zabýval naplněním dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a některými skutkovými otázkami a hodnocením důkazů soudy nižších stupňů ve vztahu k právnímu posouzení jednání obviněné. V té souvislosti považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že i Ústavní soud výslovně ve svém stanovisku konstatoval, že jeho názor, „… podle kterého nelze nesprávné skutkové zjištění striktně oddělovat od nesprávné právní kvalifikace … však neznamená, že by Nejvyšší soud v každém případě, kdy dovolání obsahuje argumentaci ve vztahu ke skutkovým zjištěním, musel považovat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu za prima facie naplněný. … Je totiž jediným oprávněným orgánem, kterému v tomto stadiu přísluší posuzovat naplnění konkrétního dovolacího důvodu (viz §54 rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci J. a ostatní proti České republice ze dne 13. října 2011, č. stížnosti 12579/06, 19007/10 a 34812/10), a toto posouzení je závaznou podmínkou pro případné podání ústavní stížnosti (ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu)“ [srov. bod 23 shora označeného stanoviska pléna Ústavního soudu]. V daném případě dovolací soud neshledal extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a z nich zjištěnými skutečnostmi. Soudy nižších stupňů se věcí řádně zabývaly, provedly v potřebném rozsahu obsáhlé dokazování, které nebylo vyčerpáno jen několika málo důkazními prostředky zmíněnými obviněnou v dovolání, aby na jeho základě mohly učinit skutkové závěry, které nalezly odraz v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně. Takto zjištěný skutek byl také správně právně kvalifikován podle odpovídajících ustanovení trestních zákonů.
27. Obviněná navíc až na jedinou výjimku konkrétně vůbec neuváděla, v čem by porušení práva na spravedlivý proces a práva na obhajobu mělo spočívat. Pokud jde o jedinou konkrétní námitku procesních pochybení soudů nižších stupňů spočívající v tom, že nebylo vyhověno soudem prvního stupně návrhům na doplnění dokazování výslechem svědka D. P., přítele obviněné, a dodatkem č. 2 ke kupní smlouvě, nelze dát obviněné za pravdu, že by v tom mělo takové porušení spočívat. Nejde totiž o tzv. opomenuté důkazy, k čemuž zřejmě směřovaly námitky obviněné, neboť jimi nejsou důkazní prostředky, jejichž provedení soudy zamítnou a takové rozhodnutí náležitě v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu zdůvodní. Jedním z takových důvodů pro odmítnutí provedení navrženého důkazu je i jeho zjevná nadbytečnost, neboť má prokazovat skutečnost nerozhodnou pro posouzení dané věci neboli tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. K tomu srov. rozsáhlou judikaturu Ústavního soudu, např. nález ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, uveřejněný pod č. 76 ve svazku 8 na str. 231 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu (dále jen Sb. n. a u.), nález ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02, uveřejněný pod č. 127 ve svazku 28 na str. 95 Sb. n. a u., nález ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, uveřejněný pod č. 26 ve svazku 32 na str. 239 Sb. n. a u. To platí i pro případ zamítnutí provedení důkazů výslechem svědka D. P. a dodatkem č. 2 ke kupní smlouvě. Soud prvního stupně zamítnutí tohoto návrhu na doplnění dokazování dostatečně přesvědčivě zdůvodnil na str. 8 – 9 písemného vyhotovení svého rozsudku, tyto důvody přezkoumal, jako správné potvrdil a dále rozvedl soud druhého stupně na str. 2 – 3 odůvodnění svého usnesení. Na tato odůvodnění lze odkázat.
c) K zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku
28. Obviněná D. K. právně relevantně namít la, že nebyly naplněny znaky trestného činu podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, protože chyběl její podvodný úmysl v době uzavření kupní smlouvy. Tyto námitky ovšem z valné části stavěla na jiném skutkovém ději, neboť zjištěný skutkový stav nepovažovala za prokázaný provedeným dokazování, především jde-li o podvodný úmysl, skutková zjištění byla podle ní neúplná. K takovým námitkám se ovšem Nejvyšší soud vyjádřil již shora tak, že je nepovažuje za přípustné. Námitky obviněné ohledně absence podvodného úmyslu v době jejího jednání tak lze podřadit pod uplatněný dovolací důvod jen s nezbytnou mírou benevolence. Obviněná právně relevantně uplatnila též námitku chybné aplikace ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku a principu ultima ratio .
29. Nejprve je třeba připomenout, že ustanovení o trestném činu podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku poskytuje ochranu cizímu majetku. Ochrana majetkových práv se poskytuje bez ohledu na druh a formu vlastnictví. Podle §209 odst. 1 tr. zákoníku trestný čin podvodu spáchá ten, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou. Podle §209 odst. 4 písm. d) tr. zákoníku bude pachatel potrestán trestem odnětí svobody na dvě léta až osm let, způsobí-li takovým činem značnou škodu. Jde o trestný čin úmyslný (§13 odst. 2 tr. zákoníku), který lze spáchat i s úmyslem nepřímým podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, ve vztahu ke značné škodě postačí i zavinění nedbalostní podle §17 písm. a) tr. zákoníku.
30. Uvedení v omyl, jež bylo obviněné kladeno za vinu, spočívá v předstírání okolností, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci. Takové podvodné jednání přitom může směřovat nejen vůči poškozenému, ale i vůči jiné osobě. Další, od pachatele rozdílná osoba, musí v důsledku omylu činit majetkovou dispozici, kterou někomu (pachateli či jiné osobě) vznikne obohacení a dalšímu subjektu (přímo podvedenému či jiné osobě – poškozenému) vznikne škoda. Mezi omylem podvedeného a majetkovou dispozicí musí být dána příčinná souvislost. Omyl přitom představuje rozpor mezi představou a skutečností. O omyl půjde i tehdy, když podváděná osoba nemá o důležité okolnosti žádnou představu nebo se domnívá, že se nemá čeho obávat. Omyl se může týkat i skutečností, které teprve mají nastat, pachatel však musí o omylu jiného vědět již v době majetkové dispozice, kdy dochází k obohacení jeho či jiné osoby. Obohacením se přitom rozumí neoprávněné rozmnožení majetku, nemusí se ovšem rovnat škodě. Obohaceným je zpravidla pachatel, může jím ovšem být i osoba od pachatele odlišná, poškozeným je zpravidla podvedený, který provádí majetkovou dispozici, může ovšem jít též o osobu odlišnou. Z hlediska subjektivního je podstatné, aby pachatelův úmysl byl dán již v době majetkové dispozice, kterou vzniká obohacení na jedné straně a škoda na straně druhé. Naopak by nešlo o podvod, pokud by pachatel pojal úmysl nesplnit vlastní závazek ze synallagmatického vztahu (jakým je např. kupní smlouva, smlouva o dílo apod.) až po provedení majetkové dispozice druhou stranou a tedy nekompenzovanému obohacení jedné strany vztahu.
31. V daném případě bylo jasně prokázáno, že obviněná uzavřela s poškozenými kupní smlouvu, kterou se poškození zavázali převést na obviněnou své nemovitosti, za což jim měla obviněná zaplatit kupní cenu. Obviněná ji měla uhradit prostřednictvím hypotečního úvěru, který jí měl být po splnění smluvních podmínek poskytnut Hypoteční bankou, a. s. Ačkoliv poškození své závazky plynoucí z kupní smlouvy splnili, na obviněnou nemovitosti převedli, kupní cenu ve výši 2,7 milionů Kč neobdrželi, protože obviněná na úhradu kupní ceny nezískala od banky úvěr, neboť nesplnila s bankou dojednanou podmínku splacení částky 405 000 Kč. Objektivně je zřejmé, že na straně obviněné došlo k obohacení o předmětné nemovitosti, zatímco na straně poškozených došlo ke škodě ve výši 3 milionů Kč, protože jim nebyla uhrazena ani část kupní ceny. Soudy nižších stupňů se zabývaly i tím, zda obviněná svým postupem uváděla poškozené v omyl, že jim bude kupní cena uhrazena, a zda v době majetkové dispozice (tj. ke dni převodu nemovitostí na obviněnou) měla tzv. podvodný úmysl. Soudy nižších stupňů dospěly po provedeném dokazování ke kladným odpovědím na obě uvedené otázky, což našlo svůj odraz i ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně (srov. zejména pasáž o tom, že „si při podpisu kupní smlouvy byla vědoma toho, že částku ... nemá a nemá možnost si ji opatřit v termínu splatnosti, když z tohoto důvodu nemohlo dojít k čerpání úvěru, úhradě kupní ceny, a tímto úmyslným jednáním způsobila poškozeným ... škodu ...“).
32. Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí (str. 8 – 9) konstatoval, že z provedeného dokazování vyplynulo, že obviněná neměla vůbec v úmyslu částku 405 000 Kč zaplatit. Obviněná nezaplatila celou kupní cenu, protože nesplatila bankou požadovanou částku, aby jí byl poskytnut úvěr na úhradu kupní ceny nemovitosti. Přitom obviněná věděla, že na úhradu bankou požadované částky nemá potřebné peníze k dispozici, bylo jí od počátku jasné, že sjednané podmínky nesplní a kupní cena proto bankou uhrazena nebude. Z jejího jednání je tak zřejmé, že neměla v úmyslu kupní cenu zaplatit. Jak správně uvedl soud prvního stupně, obviněná měla uhradit část kupní ceny z vlastních zdrojů, avšak nic nezaplatila, protože finanční prostředky neměla, a to, že je nemá a ani není schopna je jinak opatřit, věděla od samého počátku. Uváděla tak poškozené v omyl, pokud věděla, že z její strany smluvní podmínky splněny nebudou.
33. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí (str. 4) dále rozvedl, že soud prvního stupně jednání obviněného správně právně kvalifikoval, když její jednání posoudil jako zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku. Bylo evidentní, že obviněná ke dni podpisu kupní smlouvy a ke dni sjednání hypotéční smlouvy nedisponovala částkou 405 000 Kč, aby ji do ledna 2013 mohla zaplatit, ze zpráv o jejích příjmech, zpráv zaměstnavatelů a listin týkajících se její podnikatelské činnosti rozhodně nevyplývalo, že by v rozmezí od srpna 2012 do ledna 2013 mohla ze svých legálních příjmů složit dohromady v poměrně krátkém časovém termínu částku 405 000 Kč, ačkoliv v žádosti o poskytnutí úvěru hypoteční bance uvedla, že má finanční prostředky, kterými bude moci celou částku ve lhůtě uhradit. Odvolací soud souhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že ke dni podpisu kupní smlouvy obviněná neměla vyřešenou otázku, jak uhradí do ledna 2013 částku 405 000 Kč. Odvolací soud uzavřel, že obviněná byla srozuměna s tím, že částku neuhradí, že finance na její úhradu nezíská, a tím pádem jí hypoteční úvěr nebude poskytnut a poškozeným kupní cena nemovitosti nebude uhrazena, ačkoliv ona se stane naopak neprodleně vlastnicí jejich nemovitosti. Lze souhlasit také se závěrem odvolacího soudu, že tyto skutečnosti svědčí o existenci nepřímého (eventuálního) úmyslu, neboť šlo o jednání, jímž od poškozených obviněná vylákala plnění (převod vlastnického práva k nemovitosti) a od počátku věděla o tom, že nebude schopná dostát svým vlastním závazkům ze smlouvy plynoucím.
34. Je tak zřejmé, že námitky obviněné, že nejednala s podvodným úmyslem, jsou především skutkového charakteru, nejde vlastně o zpochybnění právní kvalifikace soudy nižších stupňů zjištěného skutkového stavu. V každém případě se soudy nižších stupňů touto otázkou zevrubně zabývaly a vypořádaly se i s obhajobou obviněné. Nejvyšší soud k tomu zdůrazňuje, že podle své ustálené judikatury dovolání, v němž obviněná opakuje námitky, kterými se snažila zvrátit už rozhodnutí soudu prvního stupně a jimiž se odvolací soud zabýval a vypořádal se s nimi náležitým a dostatečným způsobem, Nejvyšší soud zpravidla odmítne jako zjevně neopodstatněné (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, uveřejněné pod č. T 408. ve svazku 17 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002).
35. Jde-li o námitku týkající se chybné aplikace principu subsidiarity trestní represe a nerespektování zásady ultima ratio , ani v tomto směru nemohl dát Nejvyšší soud obviněné za pravdu, naopak lze souhlasit se soudy nižších stupňů i s názorem uvedeným ve vyjádření státního zástupce k dovolání obviněné. Obviněná i při řešení této otázky vychází z toho, že její jednání nemá být trestné, neboť není dostatečně společensky závažné a škodlivé, aby bylo postihováno jako trestný čin. Nejvyšší soud dlouhodobě judikuje, že jednání naplňující (formální) znaky trestného činu je třeba zásadně posoudit jako trestný čin, nejde-li o případ zvláštní (výjimečný) dalšími okolnostmi, pro které není na místě jej jako trestný čin postihovat, ale postačí postižení podle jiného právního předpisu. Při výkladu této zásady lze přitom vycházet především ze stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu publikovaného pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr. (ze dne 30. 1. 2012, sp. zn. Tpjn 301/2012), v němž Nejvyšší soud dospěl mimo jiné k těmto závěrům: „I. Trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Zvláštnost materiálního korektivu spočívajícího v použití subsidiarity trestní represe vyplývá z toho, že se jedná o zásadu, a nikoli o konkrétní normu, a proto je třeba ji aplikovat nikoli přímo, ale v zásadě jen prostřednictvím právních institutů a jednotlivých norem trestního práva. II. Zakotvení zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu použití trestního práva jako „ultima ratio“ do trestního zákoníku má význam i interpretační, neboť znaky trestného činu je třeba vykládat tak, aby za trestný čin byl považován jen čin společensky škodlivý. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. III. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem „ultima ratio“, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné.“
36. Lze přitom konstatovat nejen, že jednání obviněné odpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům podvodu podle §209 tr. zákoníku, ale dokonce je i závažnější, než obvykle se vyskytující případy, a to již jen s ohledem na naplnění okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby v podobě značné škody. Za značnou škodu se navíc podle §138 odst. 1 tr. zákoníku považuje škoda dosahující částky nejméně 500 000 Kč, tato spodní hranice trestnosti pro uvedenou kvalifikovanou skutkovou podstatu zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku byla překročena vícenásobně (6x), neboť obviněnou byla poškozeným způsobena škoda ve výši 3 000 000 Kč. Lze shledat i další okolnosti zvyšující společenskou škodlivost činu, jako je zavinění toho, že poškození nejen, že přišli o uvedenou nemovitost, ale navíc museli dál splácet vlastní hypoteční úvěr na pořízení této nemovitosti a s poškozenou se soudit o určení vlastnického práva, přitom poškozená nemovitost po dlouhou dobu dále bezplatně užívala. Ze všech uvedených důvodů je namístě uplatnit i trestní odpovědnost za podvodné jednání obviněné a neponechávat nápravu ryze na řízení občanskoprávním.
37. Ze všech shora uvedených důvodů považuje Nejvyšší soud námitky obviněné, kterými zpochybnila správnost právní kvalifikace jí spáchaného skutku, za neopodstatněné, a proto její dovolání odmítl.
IV. Závěrečné shrnutí
38. Obviněná tedy v převážné části uplatnila dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu jen formálně, ve skutečnosti nebylo možno většinu jejích dovolacích námitek podřadit pod žádný dovolací důvod, neboť směřovaly zejména proti skutkovým zjištěním, a nikoli proti právnímu posouzení zjištěných skutků, případně byla stejně nepřípustně namítána procesní pochybení soudů nižších stupňů. Pokud byl vytýkán nedostatek naplnění znaků trestného činu podvodu (zejména z hlediska úmyslného zavinění), jde o argumentaci založenou spíše na odlišné interpretaci provedených důkazů a skutkového děje obviněnou, ve své podstatě tak nebylo namítáno nesprávné použití norem hmotného práva na skutek, který zjistily soudy nižších stupňů. I kdyby námitka absence podvodného úmyslu byla akceptována, Nejvyšší soud podobně jako v případě výtky chybné aplikace principu subsidiarity trestní represe a ultima ratio ji ze shora rozvedených důvodů považoval za zjevně neopodstatněnou.
39. Nejvyšší soud proto věcně nepřezkoumával napadené usnesení ani řízení mu předcházející, ale pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání obviněné D. K. ho podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. Protože Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněné, učinil takové rozhodnutí v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. 4. 2018
JUDr. Bc. Jiří Říha, Ph. D.
předseda senátu