ECLI:CZ:NS:2018:5.TDO.712.2018.2
5 Tdo 712/2018-I.-54
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 8. 8. 2018 o dovolání, které podal obviněný M. V., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. 1. 2018, sp. zn. 12 To 2/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 2 T 16/2017, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. řádu se zrušuje rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. 1. 2018, sp. zn. 12 To 2/2018.
Podle §265k odst. 2 tr. řádu se zrušují také další rozhodnutí obsahově navazující na zrušené rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. řádu se Krajskému soudu v Hradci Králové přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze dne 8. 11. 2017, sp. zn. 2 T 16/2017, byl obviněný M. V. uznán vinným zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku, za který byl podle §199 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Současně okresní soud rozhodl o náhradě škody podle §228 odst. 1 tr. řádu tak, že uložil obviněnému povinnost zaplatit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně, IČ 41197518, se sídlem Orlická 2020/4, Praha 3, náhradu škody ve výši 4 927 Kč.
2. Uvedeného trestného činu se obviněný podle výroku o vině citovaného rozsudku dopustil stručně uvedeno tím, že od května 2015 do poloviny září 2015 a následně od února 2016 do 22. 11. 2016 (kdy byl obviněný zadržen policií) v J., ulice J. Š., v pronajatém bytě H. D., babičky poškozené, jako druh poškozené M. J., oba žijící ve společné domácnosti, poškozenou soustavně psychicky a fyzicky týral, a to po opakovaném slovním napadání doprovázeném vulgárními výrazy, v některých případech použil vůči ní i násilí, a to údery rukou do hlavy a obličeje, nejméně v jednom případě v září 2015 i kopy do těla, dále ponechal na poškozené úhradu veškerých nákladů na provoz společné domácnosti a uspokojování svých vlastních potřeb, např. útratu v restauracích či hraní na výherních automatech, vulgárně jí nadával, postupně ji fyzickými útoky v několika případech způsobil pro okolí viditelná zranění na různých částech těla, a to na obličeji, horních končetinách, kdy pro zhmoždění tkání hlavy a obličeje, podvrtnutí krční páteře, odřeninu levého lokte, zhmožděninu a odřeninu břicha, zhmoždění bederní páteře a zhmoždění obou stehen musela dne 15. 9. 2015 vyhledat lékařské ošetření ve Fakultní nemocnici v Hradci Králové, a poté v září 2015 poškozená odešla ze společné domácnosti, avšak vrátila se v lednu 2016 po omluvách a slibech obviněného, že se změní, ale i po výhružných SMS zprávách, aby s ním obnovila společné soužití, po návratu poškozené však obviněný pokračoval v útocích proti poškozené, častějšími se staly od léta 2016, kdy na poškozenou i několikrát týdně křičel, házel s vybavením bytu, přičemž od 14. 11. 2016 byla poškozená v pracovní neschopnosti mimo jiné pro průjmové onemocnění a v polovině listopadu 2016 při hádce poškozenou strčil na gauč, poškozená spadla a tímto jí způsobil zranění, hematom pod levým okem, v důsledku jednání obviněného poškozená hubla, byla vyčerpaná a unavená, chování obviněného rodinným příslušníkům nepřiznala, původy svých zranění zdůvodňovala různými legendami jako např. pády, zakopnutí, potyčka s blíže neidentifikovanou dívkou a zranění se snažila různými způsoby zakrýt kosmetickými přípravky nebo nepřiměřeným oblečením.
3. Proti zmíněnému rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání jednak státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Náchodě v neprospěch obviněného M. V. v rozsahu výroku o trestu a jednak obviněný, který je směřoval proti všem výrokům napadeného rozsudku. Z podnětu odvolání státní zástupkyně Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 31. 1. 2018, sp. zn. 12 To 2/2018, pod bodem I. výroku podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. řádu zrušil napadený rozsudek ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3, 4 tr. řádu nově uložil obviněnému podle §199 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání tří let nepodmíněně a pro výkon tohoto trestu zařadil obviněného podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. O odvolání obviněného pak rozhodl krajský soud výrokem pod bodem II. tak, že ho podle §256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.
II. Dovolání obviněného
4. Obviněný M. V. podal proti citovanému rozsudku odvolacího soudu dovolání, které opřel o dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. d), g) tr. řádu. Pokud se týká prvního z citovaných dovolacích důvodů, podle názoru obviněného bylo nesprávným postupem odvolacího soudu porušeno jeho právo na spravedlivý proces. Měl výhrady proti tomu, že veřejné zasedání o podaných odvoláních proběhlo dne 31. 1. 2018 v jeho nepřítomnosti. Dne 28. 1. 2018 utrpěl úraz na lyžích, proto se z účasti na veřejném zasedání písemně omluvil. Sice výslovně neuvedl, že chce být osobně přítomen u veřejného zasedání a nepožádal o jeho odročení, ve skutečnosti však takový opravdový zájem měl. Krajský soud svým procesním postupem chyboval, neboť nedal obviněnému možnost vyjádřit se osobně k vadám odvoláním napadeného rozsudku.
5. Nesprávné hmotněprávní posouzení dovolatel spatřoval v extrémní rozporu mezi právními závěry a zjištěnými okolnostmi v rozhodnutích soudů obou stupňů. Znalecký posudek znalkyně PhDr. Aleny Vojtíškové nebyl podle obviněného použitelný pro svou nekomplexnost, neboť znalkyně neměla k dispozici např. SMS zprávy a facebookovou komunikaci poškozené, které charakterizují osobu poškozené rozdílně od závěrů této znalkyně. Dále obviněný vytýkal soudům, že nevyhověly jeho návrhům na doplnění dokazování výslechy svědků, kteří mohli podat adekvátní obraz o společném soužití obviněného s poškozenou. Podle obviněného nebylo prokázáno, že by poškozená utrpěla nějaké zranění, zejména žádný ze svědků tuto okolnost nepotvrdil. Týrání ze strany dovolatele vyloučila sama poškozená, jeho chování jako týrání nevnímala a pokud se společně hádali, takové jednání nemůže být považováno za týrání. Obviněný k možným zraněním poškozené upozornil na její poruchu srážlivosti krve, v jejímž důsledku se jí snadno dělají na těle modřiny. Pokud se k podlitinám poškozené vyjadřovala její obvodní lékařka, nemělo k tomuto být přihlíženo, správně měl k této otázce podat stanovisko příslušný znalec. Dále se obviněný ohradil proti naplnění znaku kvalifikované skutkové podstaty podle §199 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, že k týrání mělo docházet po delší dobu, nic tomu podle něj nenasvědčuje. Naopak soudy obou stupňů vycházely z nepoužitelných důkazů a interpretovaly je výrazně v neprospěch obviněného. Krajskému soudu dovolatel vytkl také nedostatečnost odůvodnění zpřísnění jemu ukládaného trestu, když neuvedl, co ho k tomu vedlo.
6. V závěru svého dovolání se obviněný domáhal, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a rozhodnutí na něj obsahově navazující a aby věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí (aniž by však současně navrhl zrušení rozsudku okresního soudu).
III. Vyjádření k dovolání
7. Nejvyšší státní zástupce se vyjádřil k dovolání obviněného M. V. prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jejího názoru nelze souhlasit s obviněným, že by krajský soud porušil ustanovení o přítomnosti obviněného ve veřejném zasedání, jež je upravena v §263 odst. 2 až 4 tr. řádu, z nichž vyplývá, že nelze konat veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného pouze za situace, kdy je ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, což u dovolatele splněno nebylo. V §263 odst. 6 tr. řádu je dokonce předpokládána nepřítomnost obviněného, který byl k veřejnému zasedání o odvolání předvolán, neboť podle tohoto ustanovení není-li obviněný přítomen, ač byl řádně předvolán, má se za to, že souhlasí s přečtením protokolu o výslechu svědků a znalců ve veřejném zasedání. Státní zástupkyně citovala také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2003, sp. zn. 5 Tdo 442/2003, (státní zástupkyně zjevně omylem uvedla sp. zn. 5 Tdo 432/2003, když zbytek citace již byl korektní) uveřejněné pod T 621 ve svazku 26 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha, podle něhož je třeba umožnit obviněnému účast na veřejném zasedání, pokud na tom on sám trvá a výslovně projeví nesouhlas s jeho konáním ve své nepřítomnosti a zároveň svou neúčast náležitě omluví. Takto však dovolatel nepostupoval, a proto se státní zástupkyně domnívala, že odvolací soud se namítaného pochybení nedopustil.
8. Jedinou relevantní námitku obviněného z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu shledala státní zástupkyně ve zpochybnění toho, zda obviněný páchal trestný čin po delší dobu, avšak považovala ji za neopodstatněnou. Podle skutkových zjištění soudů se týrání dopouštěl po dobu patnácti měsíců, což i s ohledem na intenzitu závadného jednání je možné považovat za delší dobu trvající týrání. Ostatní výhrady nebyly podle státní zástupkyně schopné naplnit deklarovaný dovolací důvod.
9. Z uvedených důvodů státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné. Vyjádření státní zástupkyně bylo zasláno obviněnému k případné replice, této možnosti však obviněný do doby rozhodování dovolacího soudu nevyužil.
IV. Posouzení důvodnosti dovolání
10. Nejvyšší soud po zjištění, že byly splněny všechny formální a obsahové podmínky konání dovolacího řízení, dospěl k následujícím závěrům.
a) K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu
11. První z dovolacích důvodu, o které obviněný M. V. opřel své dovolání, bylo ustanovení §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu. Tento důvod dopadá na situace, kdy v rozporu se zákonem se konalo hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného (obžalovaného), ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna, čímž byl obviněný zkrácen na svém právu, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti, a aby se tak mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Konkrétně vytkl krajskému soudu, že konal veřejné zasedání v jeho nepřítomnosti, čímž porušil jeho právo na spravedlivý proces. Nejvyšší soud posoudil tuto námitku jako důvodnou.
12. Obecná pravidla konání veřejného zasedání jsou upravena v §232 a násl. tr. řádu, přičemž z §238 odst. 1 tr. řádu vyplývá, že na veřejnost, řízení, počátek a odročení veřejného zasedání se užije přiměřeně ustanovení o hlavním líčení. Zákonná úprava veřejného zasedání má zvláštní ustanovení o přítomnosti osob u veřejného zasedání, která nejsou tak striktní jako podmínky uvedené v §202 odst. 2 až 5 tr. řádu pro konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného. V případě veřejného zasedání o odvolání v nepřítomnosti obviněného je nutné užít §263 odst. 4 tr. řádu, které vylučuje takový procesní postup v případech, kdy je obviněný ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, pokud současně obviněný neprohlásí, že se účasti na veřejném zasedání vzdává. Proto vzhledem k formulaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d), který předpokládá porušení zákonného ustanovení o přítomnosti obviněného mimo jiné ve veřejném zasedání, může k jeho naplnění v řízení o řádném opravném prostředku soudem druhého stupně dojít především porušením §263 odst. 4 tr. řádu. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství v této souvislosti přiléhavě upozornila na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2003, sp. zn. 5 Tdo 442/2003, které v podstatě rozšiřuje možnosti naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu i na případy, kdy se obviněný z účasti na veřejném zasedání omluví takovými důvody, které objektivně znemožňují jeho přítomnost na něm, a zároveň požádá o odročení nařízeného veřejného zasedání, čímž dá jasně najevo svůj zájem uplatňovat osobně své právo na obhajobu u veřejného zasedání. Nutno dodat, že konání veřejného zasedání (ale i hlavního líčení) v nepřítomnosti obviněného, třebaže ten svou neúčast omluvil a zdůvodnil svou pracovní neschopností, samo o sobě nezakládá tento dovolací důvod (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2002, sp. zn. 7 Tdo 421/2002, uveřejněné pod T 421 ve svazku 17 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha).
13. Jak je patrno z výkladu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu v bodě 12. tohoto usnesení, krajský soud nemohl konat veřejné zasedání zejména tehdy, pokud se obviněný nacházel ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody. Ani jedna z citovaných situací sice v trestní věci obviněného M. V. nenastala, avšak bylo nutné zabývat se i podmínkami pro konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného vymezenými judikaturou. Státní zástupkyně zcela přiléhavě zmínila usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2003, sp. zn. 5 Tdo 442/2003, (uveřejněném pod T 621 ve svazku 26 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha), v němž dovolací soud vyslovil názor, že je třeba umožnit obviněnému účast u veřejného zasedání též v případě, kdy na tom on sám trvá, výslovně projeví svůj zájem zúčastnit se veřejného zasedání, resp. vysloví nesouhlas s konáním veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti, svou neúčast u již nařízeného veřejného zasedání včas a řádně omluví takovými důvody, které lze akceptovat a které obviněnému objektivně brání dostavit se k veřejnému zasedání (srov. také nález Ústavního soudu ze dne 15. 2. 2006, sp. zn. II. ÚS 648/05, uveřejněný pod č. 37 ve svazku 40 Sb. n. a u. Ústavního soudu). Současně je nutné upozornit na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2007, sp. zn. 7 Tdo 578/2007, kde sice dovolací soud naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu neshledal, avšak mj. s odůvodněním, že obviněný zaslal pouze omluvu a jeho obhájce přítomný u veřejného zasedání jeho žádost o odročení také netlumočil. Výkladem z opaku (argumentum a contrario) lze dovodit, že pokud by obhájce sdělil soudu, že jeho klient si přeje odročit veřejné zasedání, soud by nebyl oprávněn projednat odvolání v nepřítomnosti obviněného. Právě taková situace, jak zjistil Nejvyšší soud, nastala v trestní věci obviněného M. V., který si několik dní před plánovaným projednáním odvolání u krajského soudu přivodil úraz na lyžích a nemohl se proto veřejného zasedání osobně účastnit (alespoň tolik jeho písemná omluva ze dne 30. 1. 2018 založená na č. l. 772 tr. spisu). K omluvě obviněný přiložil kopii dokladu o dočasné pracovní neschopnosti ze dne 29. 1. 2018, z něhož není možné zjistit konkrétní typ zranění, resp. důvod, pro který obviněný nebyl schopen účastnit se veřejného zasedání (viz č. l. 773 tr. spisu). Součástí omluvy nebylo ani jasné vyjádření obviněného, že má zájem být osobně přítomen u veřejného zasedání, že na své účasti trvá a žádá o jeho odročení. Za daných okolností by nebylo pochyb, že podmínky pro konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného dány jsou. Součástí trestního spisu je však také omluva obhájce z nařízeného veřejného zasedání, v níž obhájce krajskému soudu zcela zřetelně sdělil, že obviněný má zájem osobně se projednání odvolání zúčastnit a že chtěl požádat o odročení veřejného zasedání. Dne 30. 1. 2018 se obhájce dovolatele totiž pro nemoc také omluvil a součástí jeho písemné omluvy bylo sdělení soudu: „sdělil, mi, že omluvu s žádostí o odročení termínu jednání zasílá přímo soudu“ (viz č. l. 776 tr. spisu). Není tedy pochyb o tom, že soud toto vyjádření obhájce měl považovat za projev vůle obviněného, aby se veřejné zasedání bez něj nekonalo, a měl na to adekvátně reagovat, tj. učinit kroky ke zjištění, zda úraz obviněného je takové povahy, že mu objektivně znemožňuje osobní účast u veřejného zasedání, a v případě kladného výsledku veřejné zasedání odročit. Protože takto odvolací soud nepostupoval, nebyly vyvráceny vážné pochybnosti, že mohlo dojít k porušení jednoho ze zásadních práv obviněného v trestním řízení. Proto Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu obviněný uplatnil důvodně, rozhodl tedy o zrušení napadeného rozsudku odvolacího soudu, neboť ze strany tohoto soudu nebyla důsledně dodržena ustanovení o přítomnosti obviněného ve veřejném zasedání odvolacího soudu.
14. S ohledem na zrušení rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové z výše uvedených důvodů, bude nutné veřejné zasedání konat znovu, a to za plného respektování práva obviněného vyplývajícího z čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (Každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Veřejnost může být vyloučena jen v případech stanovených zákonem.).
15. Nejvyšší soud na podkladě důvodné námitky uplatněné ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu ve smyslu ustanovení §265i odst. 3 tr. řádu přezkoumával dovoláním napadený rozsudek krajského soudu a zjistil přitom další skutečnosti negativně zasahující do práv obviněného, jež odvolací soud nevzal v potaz, byť nebyly v dovolání výslovně uplatněny. Nad rámec dovolacích námitek, proto Nejvyšší soud upozorňuje, že v trestní věci obviněného M. V., který byl ohrožen trestní sazbou od dvou do osmi roků [byl stíhán a odsouzen pro skutek kvalifikovaný jako zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku], se jednalo o nutnou obhajobu ve smyslu §36 odst. 3 tr. řádu. Bylo konáno řízení o trestném činu, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice převyšuje pět let. Nebylo proto možné konat veřejné zasedání v nepřítomnosti obhájce obviněného, i když ten se z účasti na veřejném zasedání omluvil s žádostí, aby soud, pokud bude jednat, konal veřejné zasedání v jeho nepřítomnosti (viz č. l. 776 tr. spisu). Odvolací soud porušil ustanovení §263 odst. 3 tr. řádu ve spojení s §202 odst. 4 tr. řádu, z nichž jednoznačně vyplývá, že v případě nutné obhajoby musí mít obviněný při veřejném zasedání obhájce. Procesní postup Krajského soudu v Hradci Králové je proto zatížen další vadou, již dovolatel nenamítal, ale pokud by tak učinil, zcela jistě by byl naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. řádu (obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona měl mít). K této okolnosti tudíž bude muset krajský soud také přihlédnout a v novém řízení o odvoláních obviněného a státní zástupkyně náležitě respektovat zákonná procesní pravidla týkající se nutné obhajoby.
b) K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu
16. Dále dovolatel uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. K výkladu tohoto dovolacího důvodu Nejvyšší soud připomíná, že je dán tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin jde. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo. Prostřednictvím důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu však není naopak možné vytýkat nedostatky ve skutkových závěrech soudů, pokud mají podklad ve výsledcích provedeného dokazování, neboť pak by šlo o námitky týkající se použití procesních ustanovení trestního řádu, zejména §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. tr. řádu, též ustanovení §265 odst. 6, 7 tr. řádu. V dovolacím řízení je Nejvyšší soud zásadně vázán skutkovým stavem, který zjistily soudy nižších stupňů, a nemůže bez dalšího zasahovat ani do způsobu, jakým tyto soudy hodnotily důkazy, neboť dovolací řízení nepředstavuje přezkoumávání skutkového stavu ve třetím stupni, jeho předmětem je nikoli řádný, nýbrž mimořádný opravný prostředek, který má poměrně striktně vymezená pravidla primárně založená na taxativně vymezených důvodech dovolání v ustanovení §265b odst. 1, 2 tr. řádu .
17. Výše uvedenému výkladu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu odpovídala námitka obviněného, že soudy nesprávně posoudily skutkové okolnosti tak, že se měl trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí dopouštět po delší dobu, což je kvalifikační znak uvedený v §199 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, podle něhož je možné uložit pachateli základní skutkové podstaty podle §199 odst. 1 tr. zákoníku přísnější trest. Nejvyšší soud však zjistil, že se jedná o námitku nedůvodnou.
18. Trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí ve smyslu §199 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo týrá osobu blízkou nebo jinou osobu žijící s ním ve společném obydlí. Pachatelem může být pouze fyzická osoba žijící s týranou osobou ve společném obydlí, jímž se rozumí dům, byt nebo jiné prostory sloužící k bydlení a příslušenství k nim náležející. Toto vymezení místa páchání trestné činnosti se tedy mimo obytných domů a bytů týká též obytné chaty, hotelových domů, ubytoven, vysokoškolských kolejí apod., v podstatě zahrnuje veškeré prostory sloužící k bydlení lidí. Tento pojem neklade důraz na vedení společné domácnosti, ale jen na faktický stav společného bydlení, ať už jeho důvodem je jakýkoli titul, např. vlastnictví nemovitosti, nájemní či podnájemní vztah i faktické společné bydlení na základě rodinných i jiných vztahů. Předmětem útoku je nejen osoba blízká, ale i jiná osoba (např. nájemník, podnájemník, druh nebo družka), za podmínky že žije s pachatelem ve společném obydlí, přičemž na důvodu takového spolužití nezáleží (viz Šámal P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck 2012, str. 1940 až 1942). Za týrání je považováno takové jednání pachatele, které se vyznačuje zlým nakládáním s blízkou nebo i jinou osobou, s níž pachatel žije ve společném obydlí, a současně se vyznačuje i určitou mírou trvalosti a dosahuje takové intenzity, aby bylo způsobilé vyvolat stav, který pociťuje postižená osoba jako těžké příkoří, resp. fyzické nebo psychické útrapy. Zákon přitom nevyžaduje, aby týrání mělo povahu fyzického násilí, popřípadě též spojeného s následky na zdraví týrané osoby (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu publikované pod č. 20/2006 Sb. rozh. tr.). Pro posouzení otázky, zda pachatel tohoto trestného činu pokračoval v jeho páchání po delší dobu ve smyslu §199 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku [dříve §215a odst. 2 písm. b) tr. zákona] je určující nejen celková doba týrání, ale je třeba přihlédnout také ke konkrétnímu způsobu provedení činu, intenzitě týrání, jeho četnosti apod.; v závislosti na konkrétních okolnostech není vyloučeno, aby i doba několika měsíců naplnila tento znak (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 58/2008 Sb. rozh. tr.).
19. V posledně citovaném usnesení Nejvyššího soudu (č. 58/2008 Sb. rozh. tr.) pachatel týral své rodiče nikoli fyzicky ale duševně, v nočních hodinách působil hluk a ničil nábytek a další věci v domě, rodičům vulgárně nadával, čímž je soustavně psychicky týral, to vše po dobu zhruba sedmi měsíců. Pro potřeby výkladu znaku kvalifikované skutkové podstaty „po delší dobu“ pro soudní praxi byla tato doba páchání činu posouzena jako dostačující. Obdobně např. ve věci řešené u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 4 Tdo 48/2016 byl znak „po delší dobu“ shledán naplněným za období patnácti měsíců, nebo ve věci vedené pod sp. zn. 7 Tdo 292/2014 Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dobu sedmi měsíců, po niž docházelo k týrání osob žijících s pachatelem ve společném obydlí, je možné rovněž považovat za postačující k naplnění alternativy přísnější trestní sazby podle §199 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku. Soudy se totiž při posuzování tohoto znaku neřídí pouze samotnou délkou doby, po niž trvalo týrání, ale také konkrétním způsobem provedení činu, intenzitou takového zlého nakládání, jeho četností, apod. Čím menší intenzity týrání dosahuje, tím delší dobu bude muset týrání z hlediska §199 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku trvat, a naopak při vyšší intenzitě pachatelova zlého nakládání s poškozenou osobou bude k naplnění znaku „po delší dobu“ postačovat kratší časový úsek (srov. Šámal P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck 2012, str. 1937). Jednání obviněného M. V. vůči poškozené M. J. spočívalo v kombinaci různých typů útoků, jednalo se o verbální (též vulgární) i fyzické ataky pro maličkosti (např. nepořádek v bytě), ponížil ji zveřejněním jejích intimních fotografií spolu s jejím telefonním číslem na sociální síti, finančně ji využíval. Jeho chování vůči poškozené tak zjevně překročilo meze partnerského soužití, a to trvalým ponižováním, hrubým nakládáním vůči poškozené projevoval vůči ní svou nadřazenost, urážel ji a bezdůvodně vyčítal její „chyby“, které současně zveličoval a současně vůči ní používal i násilí dokonce takové intenzity, že v září 2015 po ošetření v nemocnici opustila společnou domácnost. Rozhodně se nedá říci, že by se jednalo o ojedinělé výstřelky, které by se daly považovat za součást běžných vztahů mezi druhem a družkou, nýbrž o soustavné útoky, které ve svém souhrnu měly povahu zlého nakládání s poškozenou, vyznačovaly se jako celek výraznou mírou neúcty, bezcitnosti a hrubosti vůči její osobě. Intenzita zjištěného jednání obviněného tak rozhodně dosáhla natolik vysoké míry, aby k naplnění znaku „po delší dobu“ stačila i doba kratší nežli necelých patnáct měsíců, po něž obviněný M. V. týral poškozenou M. J. (vyjma zhruba tří měsíců, kdy poškozená opustila společnou domácnost, aby znovu podlehla slibům a naléhání obviněného a vrátila se).
20. Nejvyšší soud se nemohl zabývat tou částí dovolacích námitek obviněného, jimiž uplatnil výhrady proti znaleckému posudku znalkyně PhDr. Aleny Vojtíškové stejně jako tvrzením, že jeho chování vůči poškozené nemělo podobu týrání, ale šlo o vzájemné hádky, na nichž se podílela i sama poškozená. V tomto ohledu totiž vyjádřil svůj nesouhlas se skutkovým zjištěním soudů a se způsobem hodnocení důkazů, jež se staly podkladem pro skutek popsaný v odsuzujícím výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně. Jedná se totiž o typické výhrady skutkové povahy, jimiž dovolatel nevytýká vadu v použití ustanovení hmotného práva, ať již trestního zákona či jiné hmotněprávní normy, což potvrzuje i skutečnost, že obviněný v této souvislosti nepoukázal na žádné ustanovení hmotného práva, jež mělo být porušeno nebo nesprávně soudy aplikováno. Obviněný v převážné části svého dovolání (s výjimkou výhrady proti naplnění znaku „po delší dobu“) nevytýkal soudům nižších stupňů žádné pochybení při výkladu a použití hmotného práva ve výše vyloženém smyslu (bod 16. usnesení Nejvyššího soudu), protože nesouhlasil především se skutkovými zjištěními, k nimž ve věci dospěly soudy nižších stupňů, s provedenými důkazy a jejich hodnocením a také s rozsahem dokazování.
21. Nad rámec dovolacího přezkumu této výhrady Nejvyšší soud jen pro úplnost ve stručnosti shrnuje, že zejména soud prvního stupně podrobně a zcela logickým a srozumitelným způsobem vysvětlil, proč je nutné k výpovědi poškozené přihlížet se zohledněním závěrů znalkyně PhDr. Aleny Vojtíškové. Tato znalkyně po vyšetření poškozené dospěla k jednoznačnému závěru, že poškozená svou situaci (soužití s obviněným) vnímala zmanipulovaným způsobem, projevy jejího chování označila za charakteristické pro osobu vystavenou domácímu násilí i pro syndrom týrané osoby, byť se u poškozené nevyvinula posttraumatická stresová porucha (viz str. 19 rozsudku okresního soudu). K tomu lze dodat, že zákonným znakem „týrání“ podle §199 odst. 1 tr. zákoníku ani není nějaký blíže specifikovaný následek na fyzickém nebo duševním zdraví týrané osoby. Důvodnost, zda tato osoba pociťuje jednání pachatele jako těžké příkoří, je nutné posuzovat podle toho, jak je dané jednání ve srovnatelných případech obvykle vnímáno osobami vybavenými běžnými vlastnostmi charakterizujícími jejich odolnost v sociálních vztazích. Pod zorným úhlem tohoto hlediska je namístě uzavřít, že jednání dovolatele zjištěné poměrně podrobným dokazováním odpovídá znaku týrání ve smyslu základní skutkové podstaty ustanovení §199 odst. 1 tr. zákoníku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2018, sp. zn. 7 Tdo 40/2018). Ačkoli tedy sama poškozená počínání obviněného bagatelizovala, nebylo možné přehlédnout zprávy ošetřující lékařky MUDr. Petry Mrázové (č. l. 47) a Fakultní nemocnice v Hradci Králové (č. l. 49), protokol o prohlídce těla poškozené včetně fotografické dokumentace (č. l. 24 až 29), které spolu s výpověďmi nejen rodinných příslušníků poškozené, ale také zcela nezaujatých svědkyň M. R. a N. J., dávaly konzistentní obraz o četnosti i následcích fyzických útoků na poškozenou ze strany dovolatele. Jestliže obviněný ve svém dovolání opětovně uváděl, že modřiny byly pouze důsledkem poruchy srážlivosti krve, kterou poškozená trpěla, je možné odkázat na str. 17 rozsudku soudu prvního stupně, který se s totožnou námitkou náležitě vypořádal. Ošetřující lékařka MUDr. Mrázová po odborné stránce zcela vyloučila, aby modřiny na těle poškozené vznikly právě v důsledku poruchy srážlivosti krve, jak tvrdil obviněný. Nejvyšší soud dále nad rámec uplatněného dovolacího důvodu zdůrazňuje, že je vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy nižších stupňů a které vyplývá z výsledků provedeného dokazování. V trestní věci obviněného to pak znamená, že pro Nejvyšší soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož se obviněný dopustil skutku tak, jak je popsán ve výroku o vině v napadeném rozsudku Okresního soudu v Náchodě, a které jednoznačně svědčí o spáchání zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku. Přitom z popisu tohoto skutku i z podrobného odůvodnění rozsudku vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a výsledky provedeného dokazování v hlavním líčení, s nimiž se ztotožnil i krajský soud. Skutečně důsledně vyjádřené úvahy především soudu prvního stupně, v nichž reagoval na tvrzení obhajoby i výpovědi skupiny svědků, které ji měly podpořit, logicky navazují na obsah jednotlivých důkazních prostředků a soudy byly rovněž správně právně posouzeny. Nejvyšší soud neshledal žádný „extrémní rozpor“ mezi obsahem jednotlivých důkazních prostředků a soudy zjištěným skutkem, který by se projevil v nesprávném právním posouzení skutkových okolností popsaných ve výroku o vině. Sám obviněný v dovolání v této souvislosti v podstatě jen odmítal akceptovat tu část důkazů, které byly rozporné s jeho předkládanou verzí o způsobu vzájemného soužití s poškozenou, a snažil se upřednostnit ty důkazy, z nichž nevyplynulo jeho zlé nakládání vůči poškozené. Nejde tudíž o případ, na který reaguje ve své rozhodovací činnosti Ústavní soud, kdy shledá zásah do stěžovatelova ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces a rozhodne o zrušení napadených rozhodnutí. Zásadní podmínkou pro kasační rozhodnutí Ústavního soudu je však pouze situace, kdy právní závěry soudu jsou v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními soudů anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají. Jak ale bylo již konstatováno, v případě obviněného je odůvodnění především rozsudku soudu prvního stupně vystaveno na logických úvahách, jimiž byl tento soud veden při hodnocení důkazů, srozumitelně a zejména přesvědčivě pak soud vyložil důvody, pro které považuje obhajobu obviněného za vyvrácenou a naopak které z důkazních prostředků považoval za významné pro rozhodnutí o podané obžalobě. S jeho názorem se ztotožnil také odvolací soud a ani Nejvyšší soud neshledal žádné porušení pravidel spravedlivého procesu v souladu s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod, resp. čl. 96 Ústavy České republiky.
22. Obviněný dále soudům vytkl nedostatečný rozsah dokazování zejména ve vztahu k těm důkazům, jejichž provedení se domáhal, a to výslechy svědků L. N. a V. V. Opět nad rámec dovolacího přezkumu, neboť tyto námitky nespadají pod uplatněný (ani žádný jiný) dovolací důvod, Nejvyšší soud jen stručně vyjádří svoje stanovisko. Obhajoba v hlavním líčení uplatňovala právo navrhovat důkazy a okresní soud některým z nich vyhověl, např. vyslechl svědky S. J., T. V. i J. S. Návrhy na výslech svědků L. N. a V. V. však soud prvního stupně zamítl, což zdůvodnil nadbytečností jednak ihned v průběhu hlavního líčení ústně (viz č. l. 705 tr. spisu) a jednak také písemně v rámci odůvodnění rozsudku na jeho straně 20. Postup soudu je tudíž zcela v souladu s právem soudu rozhodnout, které důkazy v řízení provede a kterým návrhům procesních stran nevyhoví, což vyplývá z principu nezávislosti soudů, jak je zakotven v čl. 81 Ústavy a jak jej ve svých rozhodnutích též prosazuje Ústavní soud. Např. k problematice vztahu zásady volného hodnocení důkazů a práva účastníka řízení navrhovat důkazy Ústavní soud vyslovil názor, že neakceptování důkazního návrhu účastníka řízení lze založit pouze třemi důvody (tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení; důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost; nadbytečnost důkazu), jejichž opodstatnění soud musí objasnit (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09), což se v posuzované věci stalo. K doktríně tzv. opomenutých důkazů pak Ústavní soud uvádí, že opomenutým důkazem je zejména takový důkaz, jehož provedení má zásadní význam pro posouzení otázky viny, avšak obecný soud jej bez věcně adekvátního odůvodnění zamítne, eventuálně zcela opomene, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a neodpovídající povaze a závažnosti věci (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 5. 2017, sp. zn. III. ÚS 3711/16). Dále mezi případy opomenutých důkazů patří i situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí zohledněny, ať již pozitivně či negativně (viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, uveřejněný pod č. 172 ve svazku 35 Sb. n. a u. Ústavního soudu). V projednávané věci obviněného Okresní soud v Náchodě náležitě zvážil důkazní návrhy obhajoby (což je zjevné i s ohledem na fakt, že z více obhajobou navrhovaných výslechů svědků odmítl předvolat pouze některé), a vysvětlil příčiny jejich nadbytečnosti. Podle okresního soudu nebylo nezbytné dalšími svědeckými výpověďmi objasňovat povahu vztahu mezi obviněným a poškozenou, neboť k této okolnosti již byl provedeným dokazováním zjištěn dostatek skutečností, z nichž bylo možné utvořit si jasný úsudek o jejich reálném vzájemném soužití. Nejvyšší soud považuje uvedené úvahy za správné a dostatečné pro objasnění věci v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí o vině obviněného. Ve vztahu k návrhům obviněného se proto nemohlo jednat o porušení jeho procesních a už vůbec ne ústavně zaručených práv, jak se snažil tvrdit v dovolání.
23. Dále je nutné obviněnému připomenout, že dovolací námitky nelze směřovat proti odůvodnění napadeného rozhodnutí, jak stanoví §265a odst. 4 tr. řádu. Důvody dovolání totiž musí mít podklad výlučně ve výrokové části příslušného rozhodnutí, případně v postupu soudu, který vydání napadeného rozhodnutí předcházel, nikoliv jen v samostatném odůvodnění napadeného rozhodnutí. To platí bez ohledu na skutečnost, zda je odůvodnění rozhodnutí nesprávné, rozporné, neúplné či jinak vadné (viz Šámal, P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 3147 a 3148; srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2007, sp. zn. 5 Tdo 898/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2008, sp. zn. 6 Tdo 39/2008). Nejvyšší soud proto nemohl přihlížet ani k výhradě obviněného, jíž kritizoval nedostatečnost odůvodnění uložení přísnějšího trestu odvolacím soudem. I přesto Nejvyšší soud s ohledem na zrušení rozsudku krajského soudu, proti němuž dotčená výhrada směřovala, musí apelovat na soud druhého stupně, aby se zejména v případě ukládání přísnějšího trestu ve srovnání s trestem uloženým soudem prvního stupně důsledně řídil požadavky na řádné odůvodnění výměry trestu (zejména §39, 41 a 42 tr. zákoníku) v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. řádu.
24. Je tedy možné shrnout, že právní posouzení skutku je správné a odpovídá zákonu, takže rozsudky soudů nižších stupňů nejsou v tomto ohledu zatíženy žádnými vadami. Ty navíc, jak již bylo shora uvedeno, obviněný v převážné části neshledává v nesprávném právním posouzení skutku, ale ve svém odlišném názoru na rozhodná skutková zjištění, na hodnocení provedených důkazů a rozsah provedeného dokazování. Jedinou právní námitku pak Nejvyšší soud posoudil jako zjevně neopodstatněnou. Proto by mimořádný opravný prostředek obviněného M. V., pokud by uplatnil pouze dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, bylo možné odmítnout jako zjevně neopodstatněné, tedy podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu.
V. Závěrečné shrnutí
25. Na podkladě všech popsaných skutečností Nejvyšší soud vyhověl části dovolání obviněného M. V., a to v rozsahu námitky odpovídající dovolacímu důvodu podle §265 odst. 1 písm. d) tr. řádu. Důvodně vytýkanou vadou byl zatížen rozsudek odvolacího soudu, proto Nejvyšší soud zrušil podle §265k odst. 1 tr. řádu pouze rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. 1. 2018, sp. zn. 12 To 2/2018, včetně všech dalších rozhodnutí obsahově navazujících na zrušené rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu (§265k odst. 2 tr. řádu). Podle §265l odst. 1 tr. řádu pak Krajskému soudu v Hradci Králové přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
26. Krajský soud v Hradci Králové tedy znovu projedná obě odvolání (obviněného i státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Náchodě), a to za dodržení veškerých procesních ustanovení při respektování procesních práv obviněného být přítomen veřejnému zasedání, vyjádřit se k napadenému rozsudku soudu prvního stupně stejně jako jeho práva na obhajobu.
27. Nejvyšší soud již jen připomíná, že podle §265s odst. 1 tr. řádu je odvolací soud vázán shora uvedenými právními názory, které vyslovil v tomto rozhodnutí Nejvyšší soud. Vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí bylo zrušeno jen v důsledku dovolání podaného obviněným M. V., nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch (§265s odst. 2 tr. řádu). Podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout tímto způsobem v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 8. 8. 2018
JUDr. Blanka Roušalová
předsedkyně senátu