ECLI:CZ:NS:2018:6.TDO.1043.2018.1
sp. zn. 6 Tdo 1043/2018-37
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. 9. 2018 o dovoláních, která podali obviněný P. P. , a obviněná M. W. , roz. H., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 3. 2018, č. j. 3 To 38/2018-939, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 1 T 25/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítají .
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 25. 10. 2017, č. j. 1 T 25/2017-898 , byli obvinění P. P. a M. W. (dále společně i „obvinění“, příp. „dovolatelé“) uznáni vinnými přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku spáchaným ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, jehož se dopustili způsobem popsaným ve výroku tohoto rozsudku. Okresní soud obviněné odsoudil podle §209 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 12 měsíců, jehož výkon jim podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 24 měsíců. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku jim uložil povinnost vést během zkušební doby podmíněného odsouzení řádný život a podle svých sil nahradit škodu, kterou trestným činem způsobili. Podle §228 odst. 1 tr. ř. je zavázal společně a nerozdílně nahradit škodu poškozené České republice zastoupené Českou správou sociálního zabezpečení ve výši 261.174 Kč a Úřadem práce České republiky ve výši 102.578 Kč.
2. O odvolání obviněných proti tomuto rozsudku rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 26. 3. 2018, č. j. 3 To 38/2018-939 , jímž je podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že oba obviněné uznal vinnými přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku spáchaným ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, jehož se dopustili tím, že
dne 19. 1. 2015 v N. B., okres J. H. uzavřeli obžalovaný P. P. jako zaměstnavatel, podnikající v oboru hostinská činnost, se sídlem R. n. Š., okres Č. K., a obžalovaná M. W. jako zaměstnanec, pracovní smlouvu, na základě které měla obžalovaná M. W. od 19. 1. 2015 vykonávat pracovní pozici označenou jako PR marketing a obchod, se sjednanou mzdou 300 Kč za hodinu,
přičemž k uzavření pracovní smlouvy došlo jednak v úmyslu, aby obžalovaná v případě pracovní neschopnosti získala nárok na dávky nemocenského pojištění a s ohledem na výši sjednané mzdy a stanovený vyměřovací základ být zvýhodněna při výpočtu a výplatě dávek nemocenského pojištění, jednak v případě její budoucí nezaměstnanosti získat nárok na podporu v nezaměstnanosti, neboť pokud by neuzavřela předmětnou pracovní smlouvu, nárok na tyto dávky by jí nevznikl, neboť jinak nebyla účastna na nemocenském pojištění a evidována na úřadu práce byla až do 18. 1. 2015,
kdy si obžalovaný P. P. jako zaměstnavatel musel být vědom, že vzhledem k ekonomické situaci své firmy, kdy v předchozích letech 2010-2014 v rámci své výdělečné činnosti vykazoval ztrátu, a od října 2012 byla okresní správa sociálního zabezpečení nucena zajišťovat své pohledávky exekučně, přičemž zaměstnance zaměstnával pouze po dobu několika měsíců, za minimální mzdu, a od dubna 2014 zaměstnával toliko jednoho zaměstnance, není uzavření pracovní smlouvy s obžalovanou M. W. za sjednaných mzdových podmínek pro jeho firmu ekonomické,
a obžalovaná M. W. si jako zaměstnankyně musela být vědoma svého nepříznivého zdravotního stavu, který ji již v minulosti znemožňoval výkon obdobné práce, kterou měla podle pracovní smlouvy pro obžalovaného vykonávat, když naposledy u společnosti GEDEON, spol. s r. o., kdy byla zaměstnána od 3. 12. 2012 do 24. 12. 2013, fakticky pracovala pouze prvních pět dnů, se mzdou 11.905 Kč, a po zbytek pracovního poměru, tj. od 10. 12. 2012 do 24. 12. 2013 čerpala nemocenské dávky, nejméně ve výši 211.964 Kč, přičemž po ukončení pracovní neschopnosti ukončila pracovní poměr a zaevidovala se na Úřadu práce ČR jako uchazečka o zaměstnání, kde byla evidována do 18. 1. 2015, a z důvodu nepříznivého zdravotního stavu již dne 6. 11. 2013 požádala o přiznání invalidního důchodu s odůvodněním, že nezvládá stávající zaměstnání,
a takto obžalovaná M. W. již dne 22. 1. 2015 nastoupila pracovní neschopnost, kterou ukončila až po uplynutí podpůrčí doby dne 5. 2. 2016;
na základě mzdy vykázané obžalovaným P. P., za práci vykonanou ve dnech 19. 1. – 21. 1. 2015, ve výši 7.200 Kč, byla obžalované M. W. vyplacena na dávkách nemocenského pojištění částka 261.174 Kč,
a poté, co obžalovaní dne 5. 2. 2016 ukončili pracovní poměr, se obžalovaná M. W. dne 6. 2. 2016 zaevidovala na Úřadu práce ČR, kde jí byla přiznána podpora v nezaměstnanosti v částce 15.024 Kč měsíčně, a to až do 5. 1. 2017, a takto jí byla vyplacena podpora v nezaměstnanosti v celkové výši 102.578 Kč,
přičemž v období od 17. 3. 2015 do března 2016 jí byly tyto dávky zasílány na účet sestry obžalovaného J. P.,
kdy na odvodech na pojištění na sociální zabezpečení obžalované byla obžalovaným jako jejím zaměstnavatelem odvedena částka 3.240 Kč a dále záloha na daň z příjmu fyzických osob ve výši 1.455 Kč,
a tímto jednáním způsobili poškozené České republice zastoupené jednak Okresní správou sociálního zabezpečení Český Krumlov škodu ve výši 256.479 Kč na vyplacených nemocenských dávkách a jednak Úřadem práce ČR, zastoupeným Krajskou pobočkou v Českých Budějovicích škodu ve výši 102.578 Kč na dávkách vyplacené podpory v nezaměstnanosti, celkem tedy 359.057 Kč.
3. Odvolací soud oba obviněné za toto jednání odsoudil podle §209 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 12 měsíců, jehož výkon jim podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 24 měsíců. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku obviněným současně uložil povinnost vést během zkušební doby podmíněného odsouzení řádný život a podle svých sil nahradit škodu, kterou trestným činem způsobili. Podle §228 odst. 1 tr. ř. dále rozhodl o náhradě škody tak, že oběma obviněným uložil povinnost společně a nerozdílně nahradit škodu poškozené České republice zastoupenou Českou správou sociálního zabezpečení ve výši 256.479 Kč a Úřadem práce České republiky ve výši 102.578 Kč.
II.
Dovolání a vyjádření k nim
4. Proti citovanému rozsudku krajského soudu podali oba obvinění prostřednictvím obhájce JUDr. Ladislava Dusila dovolání , jež opřeli o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
5. Obviněný P. P. namítl, že nebyly splněny podmínky pro rozhodnutí odvolacího soudu. Nebylo prokázáno, že by svým jednáním naplnil znaky subjektivní a objektivní stránky přečinu podvodu, čímž bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces. Soudy učiněné právní závěry jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Zdůraznil, že se jednání nedopustil, pracovní smlouvu uzavíral s úmyslem zachránit svoji upadající firmu, kterou dlouhá léta budoval. Chtěl tedy za účelem prezentace a propagace penzionu využít pracovních a životních skutečností obviněné. Zkušenostem a dovednostem obviněné uvěřil, uvěřil i tomu, že záchrana firmy je možná. Prostředky, jimiž měla být obviněná odměňována, měl slíbené od své sestry. Skutečnost, že se obviněná krátce po nástupu do zaměstnání zranila, jakož i to, že nebude schopna práce po dobu celého roku, nemohl předpokládat. Po skončení pracovní neschopnosti již na jejím dalším zaměstnávání neměl zájem. Závěr soudů o vzájemné domluvě a jednání ve spolupachatelství nepodporuje žádný v řízení provedený důkaz.
6. Soudy neprokázaly podvodný úmysl při uzavírání pracovní smlouvy, ke vzniku zranění obviněné došlo až po uzavření pracovní smlouvy. O zdravotním stavu poškozené, ani o jejích dřívějších nemocech a pobírání nemocenských dávek nevěděl. Spolehl se na doporučení své sestry a na vlastní dojem, který nabyl při pohovoru s obviněnou. Má za to, že byl odsouzen pouze na základě podezření, které však nebylo prokázáno. Hodnocení důkazů podle jeho názoru vybočuje ze zákonných mezí. Dovolatel je přesvědčen, že vytvoření pracovního místa a sjednání vysoké či nadprůměrné mzdy u neprosperujícího zaměstnavatele nemůže být posouzeno jako nezákonné. Soudům dále vytkl, že na jeho případ neaplikovaly zásadu subsidiarity trestní represe, neboť škoda způsobená jeho jednáním je v prvé řadě odpovědností podle předpisů občanského práva či práva sociálního a nemocenského zabezpečení. Dovolatel upozornil, že by ke škodě nedošlo, pokud by poškození řádně prováděli kontrolní činnost.
7. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k tr. ř. zrušil napadený rozsudek a podle §265l tr. ř. přikázal odvolacímu soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
8. Obviněná M. W. uplatnila obdobné námitky jako první obviněný. Taktéž je přesvědčena, že v řízení před soudy obou stupňů došlo k vadám, jež vyústily v extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů. Vytýkaného jednání se nedopustila, pracovní smlouvu uzavírala s úmyslem využít pracovní a životní zkušenosti ve prospěch firmy obviněného. Nebýt jejího neočekávaného úrazu, pracovní funkci by zastávala a firmu obviněného zachránila. Považuje za nepřípustný postup soudu, který zamítl důkaz, jímž chtěla prokázat nenadálost vzniku zdravotního postižení a skutečnost, že pracovní neschopnost vznikla až po uzavření pracovní smlouvy. Podvodný úmysl obviněné nebyl prokázán přímým důkazem, nepřímé důkazy přitom netvoří ucelený okruh, který by ji usvědčoval z předmětného přečinu. Podvodný úmysl nemohl být dán vzhledem k tomu, že k úrazu došlo až po uzavření pracovní smlouvy. Dovolatelka byla odsouzena pouze na základě neprokázaného podezření, že k trestné činnosti mělo dojít. Nebylo prokázáno, že jednala společně s obviněným. Shodně jako on argumentuje tím, že vytvoření pracovního místa a nadstandardní odměna u neprosperujícího zaměstnavatele nemůže být shledáno nezákonným postupem. Obviněná vyslovuje pochybnost, zda orgány činné v trestním řízení neporušily zásadu subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku a shodně jako obviněný vytkla nedostatečný rozsah kontroly prováděné poškozenými.
9. Závěrem obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265k tr. ř. zrušil napadený rozsudek a podle §265l tr. ř. přikázal odvolacímu soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
10. Nejvyšší státní zástupce se k podaným dovoláním vyjádřil prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství. Ta po rekapitulaci obviněnými uváděných námitek, a s ohledem na vymezení dovolacího důvodu, jež obvinění uplatnili, zmínila, že dovolatelé se omezili na zdůraznění své setrvalé obhajoby o jiných skutkových okolnostech vzniku a vývoje jejich pracovně právního vztahu, aniž by namítli, že v jejich případě je dán případ tzv. extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Ani námitka nedostatku jejich zavinění nemůže zakládat žádný kvalifikovaný důvod dovolacího přezkumu. Státní zástupkyně připomenula důkazy, které soudy v řízení provedly a jakým způsobem je zhodnotily. Především z výsledků dokazování provedeného v rozsudku soudu I. stupně vyplynulo, že oba dovolatelé jednali ve vzájemné součinnosti a v návaznosti na svoje předchozí zkušenosti s pobíráním nemocenských dávek v postavení práce neschopných pojištěnců z titulu svého pracovního poměru u předcházejících zaměstnavatelů. Stávalo se tak krátce po navázání pracovně právního vztahu, který byl ukončen současně s ukončením jejich pracovních neschopností poté, co odčerpali na nemocenských dávkách částky, vypočtené ve smyslu nadstandardní mzdy, dohodnuté se svými tehdejšími zaměstnavateli. Jestliže za této situace soudy obou stupňů shodně dovodily, že oba dovolatelé jednali ve společném záměru na získání majetkového prospěchu na dávkách od státu, pak při uzavírání reálné pracovní smlouvy, sjednané za účelem takového obohacení se na úkor státu, nepochybně postupovali v podvodném úmyslu (viz usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 1480/2016).
11. Nepřisvědčila ani výtkám, že soudy neaplikovaly zásadu subsidiarity trestní represe. Přisouzený způsob vylákání peněz z dávkového systému státu svědčí o společenské škodlivosti jednání obou dovolatelů. Ostatně tito v souvislosti s námitkou beztrestnosti svého jednání z důvodu splněných podmínek §12 odst. 2 tr. zákoníku neuvedli žádné skutkové okolnosti, pro které by nemělo dosahovat ani té míry společenské škodlivosti, jaká by odpovídala běžně se vyskytujícím případům podvodného jednání srovnatelné povahy. Namítají-li dovolatelé možnost zabránění vzniku škody při řádné kontrolní činnosti poškozených subjektů, státní zástupkyně má za to, že trestní odpovědnost dovolatelů není vyloučena skutečností, že podvedený subjekt je schopen si prověřit skutečný stav rozhodných okolností, avšak je ovlivněn působením pachatele ve formě podání nepravdivých informací nebo zamlčení podstatných informací, takže si je v důsledku pachatelova jednání neověří buď vůbec, nebo tak neučiní včas (s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2003, sp. zn. 5 Tdo 1256/2003 a ze dne 18. 11. 2015, sp. zn. 6 Tdo 1137/2015).
12. Závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obou obviněných odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Zároveň vyjádřila souhlas, aby Nejvyšší soud o podaném dovolání rozhodl za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného, než jí navrženého rozhodnutí [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
III.
Přípustnost dovolání
13. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci jsou dovolání přípustná, zda byla podána v zákonné lhůtě a na místě, kde lze taková podání učinit, a zda je podaly osoby oprávněné. Shledal přitom, že dovolání obviněných jsou přípustná podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání byla podána osobami oprávněnými [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňují i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
a) obecná východiska
14. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněnými vznesené námitky naplňují jimi uplatněný dovolací důvod.
15. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
16. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k této Úmluvě.
17. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
18. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
19. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněných.
b) vlastní posouzení dovolání
20. Obvinění s jedinou výjimkou (viz bod 34. a násl.) uplatnili výhrady, které se s jimi zvoleným dovolacím důvodem věcně rozešly. Přestože deklarovali (str. 2 obou dovolání), že důvodem podání mimořádného opravného prostředku je mimo jiné absence naplnění znaků subjektivní a objektivní stránky přečinu podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku spáchaného ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, tj. vada, jež by jinak byla způsobilá odůvodnit jimi zvolený dovolací důvod, tuto - v pojetí dovolatelů domnělou hmotně právní - argumentaci obsahově nijak nepodpořili. K tomu se dodává, že úkolem dovolacího soudu není, aby sám vyhledával případné vady napadeného rozsudku.
21. Rozhodující část dovolání obviněných se nese na úrovni polemiky s vykonanými skutkovými zjištěními soudů (do této kategorie spadají i výhrady, jimiž obvinění zpochybnili úmyslnou formu zavinění) a dovolací argumentace tak obsahově vyznívá jako setrvalý nesouhlas se závěry, ke kterým, co do skutkové roviny projednávané věci, dospěl soud prvního stupně, potažmo soud odvolací. Takto formulované výhrady však nemohou odůvodnit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který slouží k nápravě vad při hmotně právním posouzením soudy zjištěného skutku, a tím ani kasaci napadených rozhodnutí. Nejvyšší soud připomíná, že zásadně není oprávněn skutkové závěry soudů přehodnocovat a s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu, je skutkovou rovinou případu vázán.
22. Přestože výhradu tzv. extrémního nesouladu oba obvinění explicitně uplatnili (viz str. 2 odůvodnění obou dovolání), nic nenasvědčuje její důvodnosti. V obecnosti by se o takový případ totiž jednalo tehdy, pokud by bylo možno důvodně učinit závěr, že skutková zjištění soudů postrádají obsahovou spojitost s provedenými důkazy, že tedy tato skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, popřípadě jsou přímo opakem obsahu důkazů, na jejichž podkladě tato zjištění byla učiněna, apod. Extrémní nesoulad je tak dán v případě očividného nesouladu skutkových a právních závěrů s provedenými důkazy, tedy tehdy, kdy skutek, který se stal předmětem právního posouzení, nebyl zjištěn způsobem slučitelným s právem obviněného na spravedlivý proces.
23. Za případ extrémního nesouladu naopak nelze považovat tu situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňující požadavky formulované zněním §2 odst. 6 tr. ř. ústí do skutkových (a potažmo) právních závěrů, které jsou odlišné od pohledu obviněného, leč z obsahu provedených důkazů odvoditelné postupy nepříčícími se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.
24. O tento případ (uvedený v bodě 21.) jde v posuzované věci. Důkazy, které soudy v řízení provedly, plně odůvodňují skutková zjištění, jež z nich soudy vyvodily. Tato zjištění pak odůvodňují soudy užitou právní kvalifikaci jednání obviněných. Závěr o vině dovolatelů soudy založily na širším okruhu důkazů, jenž tvoří jak důkazy listinné, tak i svědecké výpovědi. Vývody soudů (především pak soudu prvního stupně – viz hodnocení obsažená na str. 8-12 odůvodnění rozsudku) neposkytují prostor pro vznik pochybností o správnosti skutkových zjištění.
25. Obhajoba obviněných (kterou setrvale uplatňují po celou dobu trestního řízení a uplatnili ji rovněž v řízení o řádných opravných prostředcích), že se jednání nedopustili, jelikož (obviněný) měl v úmyslu zachránit upadající firmu, zatímco (obviněná) měla v úmyslu využít svých pracovních a životních zkušeností ve prospěch této firmy, byla soudy vyvrácena a shledána nevěrohodnou. S tímto závěrem se Nejvyšší soud ztotožnil a ve shodě s těmito soudy opakuje, že obhajoba obviněných není způsobilá zvrátit závěr o účelovém uzavření pracovního poměru, jehož jediným cílem byl vznik účasti obviněné na nemocenském pojištění, resp. na podpoře při ztrátě zaměstnání.
26. Své závěry soudy vybudovaly především na zjištěních týkajících se charakteru podniku, jenž obviněný provozoval [z výpovědi svědka K. učiněné při hlavním líčení (č. l. 891) vyplynulo, že se jednalo o podnik „čtvrté, možná páté cenové relace“ , který navštěvovali především místní štamgasti, v podniku byly umístěny výherní hrací automaty, razítka užívaná obviněným obsahovala informaci o tom, že jde o hernu/bar], stavu zaměstnanosti v provozovně (obviněný – jak vyplynulo z výpovědi téhož svědka – pracoval v podniku sám společně s tímto svědkem, přičemž na sezonu se brala brigádnice), průměrně zde dosahovaných výdělků [viz výpověď svědkyně A. K.– účetní obviněného – jež se vyjádřila v tom směru, že částka na mzdy zaměstnanců nepřesahovala měsíčně 10.000 Kč (viz výpověď na č. l. 885)] a ekonomického stavu podniku [obviněný neměl finanční prostředky na povinné odvody za zaměstnance, příslušná okresní správa sociálního zabezpečení jejich úhradu od října roku 2012 zajišťovala a vymáhala exekučně (srov. sdělení na č. l. 156), podnikatelská činnost obviněného od roku 2010 vykazovala daňovou ztrátu (viz kopie daňových přiznání obviněného založené na č. l. 317 a násl. spisu) a ke konci provozování podniku již obviněný nedisponoval prostředky, jimiž by zajistil běžný provoz restaurace ( „takže se tam topilo dřevem v kamnech, nefungovalo tam už skoro nic“ – výpověď svědka K. na č. l. 891)]. Ekonomický obraz společnosti tedy vylučoval finanční saturování zaměstnance, který by zatížil běžný provoz podniku přislíbenou mzdou ve výši 300 Kč na hodinu při standardní pracovní době [čl. 4 písm. a) pracovní smlouvy], navíc s přihlédnutím k charakteru podniku, jenž obviněný provozoval.
27. Se zřetelem k uvedenému nemůže být důvodná výhrada, že sjednání nepřiměřeně vysoké odměny za práci není se zákonem rozporné. V obecné rovině lze dát obviněným za pravdu v tom, že je plně v dispozici jednajících – zaměstnance a zaměstnavatele – sjednat výši úplaty za vykonávanou práci (nejsou-li v tomto ohledu omezeni právním předpisem), v posuzované věci však skutečným účelem sjednané pracovní smlouvy nebyl výkon práce, nýbrž úmysl jednajících směřující k založení práva obviněné na dávky neoprávněně získané z nemocenského pojištění (resp. následné podpory v nezaměstnanosti). V tomto ohledu jsou i zcela účelové výhrady dovolatele, jimiž se snaží prokázat původ finančních prostředků, z nichž měl být plat spoluobviněné hrazen (finanční prostředky měla poskytnout sestra dovolatele).
28. Závěr o účelovém sjednání pracovního poměru je podepřen dále zjištěním, že výše mzdy (odměna za práci činila 300 Kč za hodinu) byla zjevně nepřiměřená odměně, která byla za srovnatelnou pracovní pozici v daném místě a čase obvyklá (jak plyne z vyjádření personální agentury HOFMANN WIZARD, s. r. o., reálná mzda se pohybovala v částce okolo 150 Kč za hodinu – č. l. 755). Toto objektivní zjištění soudy hodnotily s přihlédnutím k předpokladům obviněné pro výkon této profese (ta se obdobné činnosti věnovala teprve od prosince roku 2012 do prosince roku 2013 u společnosti GEDEON, spol. s r. o., fakticky ji však vykonávala pouze v prvních pěti dnech a zbytek doby trvání pracovního poměru byla v pracovní neschopnosti, přičemž žádná skutečnost nenasvědčuje její nadměrné odborné erudici v odvětví public relations, jež by takto vysokou odměnu odůvodnila) a jejímu zdravotnímu stavu v době uzavření pracovní smlouvy (jak plyne ze zdravotních záznamů R. K. založených na č. l. 76 a násl., obviněná odůvodnila ukončení zaměstnání u společnosti GEDEON, spol. s r. o., tím, že již nadále pro svůj nepříznivý zdravotní stav nebyla schopna tuto činnost nadále vykonávat, třebaže charakter práce, jíž měla nově vykonávat pro obviněného, byla druhově shodná).
29. Tyto závěry dostatečně zřetelně svědčí o tom, že zde není dán důvod pro pochybnosti o správnosti skutkových zjištění. Je totiž zjevné, že žádný nesoulad mezi skutkovými zjištěními, a v řízení před soudem provedenými důkazy, není dán (tím spíše extrémní). Úmyslem jednajících bylo toliko vylákat dávky nemocenského pojištění, resp. dávky podpory v nezaměstnanosti, tím, že orgány veřejné moci činné na tomto úseku veřejné správy uvedou v omyl.
30. Nepřípadná je i námitka obviněných, že nejednali po vzájemné domluvě. Důvodný závěr o úmyslném společném jednání dovolatelů jako předpokladu spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku je odůvodněn úvahami vyloženými výše (srov. k tomu dále 11-12 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), jakož i zjištěním, že dávky nemocenského pojištění byly zasílány na bankovní účet sestry obviněného, který sloužil jako výplatní místo dávek dalších osob, a to včetně obviněné.
31. Zcela mimo rámec dovolacího důvodu se ocitá dále námitka obviněné, že k pracovní neschopnosti došlo nahodile. Nadto lze uvést, že příčinou pracovní neschopnosti měl být podle obhajoby neočekávatelný úraz (viz str. 3 dovolání „[n]ebýt mého neočekávaného, nenadálého a nepředpokládatelného úrazu, pracovní funkci bych zastávala“ ), jež měl spočívat v úrazu ramene. To však bylo vyvráceno. Z výpovědi svědka R. K. (viz č. l. 836-839) vyplývá, že primární příčinou vzniku pracovní neschopnosti byly bolesti ramen (viz výpověď svědka na č. l. 837), přičemž (jak plyne z lékařské zprávy MUDr. Petra Řehouška vyhotovené dne 28. 4. 2015 – č. l. 85) na bolesti v ramenou, jež měly být primární příčinou vzniku pracovní neschopnosti dovolatelky, si stěžovala po dobu delší než 6 měsíců, tj. v době předcházející vzniku tvrzené nahodilé příčiny vzniku pracovní neschopnosti. Závěr o kauzalitě mezi nahodilostí vzniku pracovního omezení obviněného vedoucí k pracovní neschopnosti proto není dán.
32. Za těchto okolností proto Nejvyšší soud sdílí závěry soudů, které odmítly provést důkazní návrhy obviněné, jež měly tento způsob její obhajoby potvrdit, a to pro jejich nadbytečnost (viz str. 8 rozsudku odvolacího soudu, resp. str. 8 rozsudku soudu prvního stupně).
33. Nepřípadnou shledal dovolací soud rovněž výhradu obviněných o nedostatečné kontrole a včasnosti zásahu ze strany poškozených, v důsledku čehož došlo k vyplacení dávek nemocenského pojištění. K uzavření pracovní smlouvy došlo dne 19. 1. 2015, obviněná nastoupila pracovní neschopnost dne 22. 1. 2015 a přihlášku k účasti na sociálním pojištění obviněná doručila příslušné okresní správě sociálního zabezpečení dne 2. 2. 2015 (viz č. l. 38). „Návrh na podezření ze spáchání trestného činu zaměstnavatelem“ podal zástupce orgán sociálního zabezpečení Policii České republiky dne 12. 8. 2015. Časové rozmezí předcházející jednání obviněných a následnou reakci okresní správy sociálního zabezpečení nelze – i díky vnitřním organizačním procesům probíhajícím uvnitř veřejné správy – hodnotit jako nepřiměřeně zdlouhavý. Nadto nedostatek nezbytné obezřetnosti poškozeného při ochraně majetkových zájmů nemůže být faktorem vylučujícím trestní odpovědnost pachatele úmyslného trestného činu zaměřeného proti majetkovým právům toho, jenž byl jednáním pachatelů uveden v omyl.
34. Jediná námitka formálně naplňující obviněnými zvolený dovolací důvod se týká pochybností stran porušení zásady subsidiarity trestní represe (viz str. 4 dovolání obou obviněných). K tomu však v projednávané věci zjevně nedošlo.
35. Trestným činem je totiž podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Zvláštnost materiálního korektivu spočívajícího v použití subsidiarity trestní represe vyplývá z toho, že se jedná o zásadu, a nikoli o konkrétní normu, a proto je třeba ji aplikovat nikoli přímo, ale v zásadě jen prostřednictvím právních institutů a jednotlivých norem trestního práva. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům konkrétní skutkové podstaty (srov. rozh. č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
36. Jednání obviněných naplnilo všechny zákonné znaky skutkové podstaty přečinu podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku spáchaného ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. S přihlédnutím k výši škody, kterou obvinění svým jednáním způsobili (škoda v celkové výši 359.057 Kč, tj. škodu šestinásobně převyšující hranici větší škody), jakož i k tomu, že v dané věci nebyly zjištěny žádné okolnosti, jež by svědčily o takové mimořádnosti projednávané věci, jež by případ obviněných posouvaly do roviny natolik odlišné oproti jiným případům podvodného jednání založeného na úmyslném uvedení v omyl orgánů vykonávajících státní správu na úseku zaměstnanosti, resp. sociálního zabezpečení, tj. jinak řečeno, že by nedosahoval škodlivosti typické pro tento druh trestné činnosti, neshledal Nejvyšší soud vadným postup soudů, které z jednání obviněných vyvodily jejich trestněprávní odpovědnost.
37. Z výše uvedeného hodnocení dovolání obviněných plyne, že pokud vznesli námitku formálně způsobilou obsahově naplnit uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., učinili tak způsobem, který svědčí o zjevné neopodstatněnosti jejich mimořádných opravných prostředků. Vzhledem k tomu Nejvyšší soud o obou dovoláních obviněných rozhodl způsobem uvedeným v §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Podle něj Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné.
38. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o těchto mimořádných opravných prostředcích v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., dle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“ .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 18. 9. 2018
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu