ECLI:CZ:NS:2018:6.TDO.1144.2018.1
sp. zn. 6 Tdo 1144/2018-31
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 9. 2018 o dovolání, které podal obviněný P. K. , proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 1. 2018, č. j. 5 To 312/2017-405, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 1 T 68/2017, takto:
I. Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se zrušují rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 1. 2018, č. j. 5 To 312/2017-405, jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Bruntále ze dne 31. 8. 2017, č. j. 1 T 68/2017-377, jakož i všechna rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
II. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Bruntále přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 31. 8. 2017, č. j. 1 T 68/2017-377 , byl obviněný P. K. (dále „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným pokusem přečinu ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 k §146 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, jichž se podle jeho skutkových zjištění dopustil způsobem uvedeným ve výroku tohoto rozhodnutí.
2. Obviněný byl za to odsouzen podle §146 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu dvou let a šesti měsíců.
3. O odvolání obviněného proti tomuto rozsudku rozhodl Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 17. 1. 2018, č. j. 5 To 312/2017-405 , jímž podle §258 odst. 1 písm. b), c), d) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu.
4. Odvolací soud s přihlédnutím k §259 odst. 3 písm. a) tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného uznal vinným pokusem přečinu ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 k §146 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, jichž se podle jeho skutkových zjištění dopustil tím, že
dne 8. 9. 2016 v době nejméně od 00.55 do 01.05 hodin v K., okres B., v Klubu Z. na ulici O., v přítomnosti nejméně 10 dalších hostů, po předchozí rozepři mezi G. T. a D. V. a dalšími dvěma hosty, během které G. T. vylila na ně sklenici piva, na což D. V. reagoval jejím odstrčením a hrubými výroky, vykazoval ven D. V. a jeho spolusedící M. Ž. a R. Ž., mimo jiné se slovy „tady v klubu nemáte co dělat, když nemáte klubové karty, běžte ven“, neustále je slovně vykazoval, a když D. V. nereagoval a uváděl, že ještě dopíjí pivo a půjdou, uchopil za hrdlo 0,5 litrovou láhev od piva značky Pilsner Urquel a udeřil touto lahví poškozeného D. V. do čelně temenní krajiny hlavy tak, že jej zasáhl tečně a způsobil pouze zhmoždění hlavy a oděrku s dobou léčení pro bolesti hlavy a závratě nejméně 3 dny, avšak pouze shodou okolností nevzniklo poškozenému jiné zranění, například hlubší řezné poranění hlavy či obličeje s dobou léčení, která by přesáhla délku 7 dnů, poté jej držel za oděv a ještě jej pěstí opakovaně udeřil do ramen a hrudníku a způsobil dva hematomy velikosti 5x2 cm, postupně jej vystrkal až před provozovnu,
přičemž tohoto jednání se dopustil i přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 30. 8. 2007 sp. zn. 18 T 229/2006 odsouzen mimo jiné pro trestný čin výtržnictví podle §202 odst. 1 trestního zákona k trestu odnětí svobody v trvání 8 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu 18 měsíců.
5. Obviněný byl za tyto přečiny odsouzen podle §146 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu dvou let.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
6. Proti citovanému rozsudku krajského soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce JUDr. Ing. Daniela Tabacha dovolání, jež opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť má za to, že napadený rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, jehož podstatu spatřuje v tom, že skutek byl nesprávně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde.
7. Obviněný namítá existenci extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy a mezi skutkovými zjištěními a jejich právním posouzením. Upozorňuje, že ve věci jsou rozumné pochybnosti, které nelze vyložit v jeho neprospěch, a namítá, že soudy v rozporu se zásadou in dubio pro reo použily výklad nejvíce zatěžující. Vysoký stupeň podezření sám o sobě nemůže vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok. Dodává, že soudy věc projednaly a rozhodly v rozporu s právními závěry Ústavního soudu.
8. Obviněný kategoricky popírá vinu a má za to, že obecné soudy nezjistily skutkový stav prostý pochybností. Dospěly ke skutkovým zjištěním nemajícím oporu v provedeném dokazování a nevypořádaly se se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí. Trvá na své dosavadní obhajobě, že až v okamžiku, kdy byl poškozený s napřaženou židlí vůči G. T., kterou jí hodlal udeřit, zasáhl do incidentu tím způsobem, že poškozenému židli vyrval, požďuchoval se s ním a odtlačil jej ven z baru. Setrvává na tom, že k žádnému úderu pivní lahví nedošlo. Naopak byl to on, kdo byl poškozeným zraněn nožem. Výpověď poškozeného trpí řadou lží, rozkolů a nepravd. Obviněný si stojí za tím, že nebyla prokázána objektivní i subjektivní stránka činu.
9. V následujících bodech dovolání se obviněný vyjadřuje ke skutkovým zjištěním a závěrům odvolacího soudu. V těchto částech postupně rozporuje rozbití pivní láhve, věrohodnost výpovědi poškozeného a mechanismus vzniku zranění poškozeného, přičemž nabízí vlastní, podle svého mínění pravděpodobnější, verzi skutkového stavu. Nesouhlasí dále se závěry soudu stran výpovědi svědkyně L. a svědka Ž. Svědecké výpovědi policistů považuje za nepoužitelný důkaz, neboť vypovídali ke skutečnostem, které byly obsahem úředních záznamů o vysvětlení. Poukazuje na chování a jednání poškozeného, který měl jemu i svědkyni L. vyhrožovat. Ve věci jsou také opomenuté důkazy, jejichž provedení obviněný navrhl, soudy se k těmto však nevyjádřily. Má také za to, že jeho jednání mělo být posouzeno jako nutná obrana.
10. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 1. 2018, č. j. 5 To 312/2017-405, zrušil, a aby věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí ve smyslu §265 l odst. 1 tr. ř.
11. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného vyjádřil prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), která především uvedla, že obviněný uplatnil argumentaci známou z jeho dosavadní obhajoby i z jeho odvolání. Upozornila však, že jeho jednání je prokázáno především výpovědí poškozeného, ale i dalších svědků. Výpovědi některých svědků zcela korespondují se závěry znalce. Námitkami vyjádřenými v dovolání obviněného se náležitě a podrobně zabýval již soud druhého stupně, jeho závěry jsou logické a plně vycházejí z obsahu provedeného dokazování. Vzhledem k tomu, že přezkumné řízení ve druhém stupni proběhlo řádně, nemá Nejvyšší soud povinnost ani důvod znovu přezkoumávat důvodnost těchto námitek.
12. Státní zástupkyně dále poukázala, že obviněný se v dovolací argumentaci zabývá výhradně otázkami skutkovými, respektive komentuje rozsah dokazování a soudům vytýká nesprávný způsob, jímž hodnotily provedené důkazy. Domáhá se odlišného způsobu hodnocení zásadních důkazů, přičemž tyto vykládá jinak než soud a z tohoto odlišného posouzení vyvozuje odchylné skutkové okolnosti, k nimž směřuje svoje námitky. Takto pojaté výhrady však nevyhovují žádnému ze zákonných důvodů dovolání. Jeho výhrady proto nelze mít za důvodné. Státní zástupkyně má za to, že napadené rozhodnutí není zatíženo žádnou vadou.
13. Závěrem státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu odmítl, neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jsou vyjmenovány v §265b tr. ř. Zároveň vyjádřila souhlas, aby Nejvyšší soud o podaném dovolání rozhodl za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného, než jí navrženého rozhodnutí [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
14. Obviněný zaslal k vyjádření nejvyššího státního zástupce prostřednictvím svého obhájce repliku. V této opakuje argumentaci, která byla obsahem jeho dovolání. Odvolává se na užití zásady in dubio pro reo . Trvá na tom, že k žádnému úderu láhví nedošlo, když nebyly nalezeny žádné střepy. Věrohodnost poškozeného je dle jeho mínění snížena. Je dále toho názoru, že odvolací soud učinil odlišné skutkové závěry oproti soudu prvního stupně, aniž by opětovně provedl důkazy. Má za to, že jeho jednání mělo být posouzeno jako nutná obrana, když jeho jednání nepřerostlo v napadení poškozeného. Touto námitkou se soud prvního stupně nezabýval vůbec a odvolací soud toliko částečně. Z těchto důvodů setrvává na svém podaném dovolání.
III.
Přípustnost dovolání
15. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
obecná východiska
16. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné dovolací důvody.
17. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
18. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k této Úmluvě.
19. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
20. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
21. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
vlastní posouzení dovolání
22. Námitky dovolatele nelze hodnotit ani jako formálně naplňující jím zvolený důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť nenapadají nesprávnost hmotně právního posouzení skutkového stavu (resp. skutku popsaného v odsuzujícím rozsudku), nýbrž samotná skutková zjištění nalézacího soudu, rozsah provedeného dokazování a jeho následné zhodnocení (nejprve soudem nalézacím a poté i) soudem odvolacím. Uvedené konstatování je nutno vztáhnout i k návrhu dovolatele na to, aby jeho jednání bylo dovolacím soudem vyhodnoceno jako nutná obrana, neboť i tento požadavek na odlišné právní posouzení skutku nevychází ze zhodnocení skutkového stavu věci, který vzaly soudy nižších stupňů za prokázaný, nýbrž z jiného skutkového základu, který představuje setrvale obviněným uplatňovaná obhajoba o jeho (soudy vyhodnoceném trestním) jednání, jakožto reakci na projev poškozeného, z něhož vzešla hrozba pro přítomnou G. T. Jinými slovy vyjádřeno, podstata dovolací argumentace obviněného nespočívá v uplatnění námitek, jimiž by zpochybňoval důvodnost dovození jeho trestní odpovědnosti pro neopodstatněnost subsumpce vyjádřených skutkových zjištění pod příslušné zákonné znaky přečinů, jimiž byl odvolacím soudem uznán vinným, nýbrž ve zpochybnění důvodnosti vlastních skutkových zjištění, jak byla vyjádřena nejprve v rozsudku soudu prvního a poté – při jejich úpravě odůvodňující i zúžení právní kvalifikace skutku – v rozsudku soudu druhého stupně.
23. Obviněný tedy sice brojí proti skutkovým zjištěním soudů, což obecně – s výjimkou níže vyloženou – nemůže dovolateli úspěch jeho mimořádného opravného prostředku založit, současně je však třeba poznamenat, že nelze přehlížet, že svým dovoláním de facto namítá porušení svého práva na spravedlivý proces, když explicitně uplatňuje jednak námitku tzv. extrémního nesouladu skutkových a potažmo právních závěrů s obsahem provedených důkazů, k němuž mělo dojít v důsledku obsahového zkreslení soudem hodnocených důkazů, jednak námitku tzv. opomenutých důkazů, opřenou o tvrzenou absenci relevantního zdůvodnění nevyhovění jím vzneseným důkazním návrhům.
24. Byť tyto námitky pro jejich procesní charakter není možno podřadit pod dovolatelem uplatněný důvod dovolání určený k nápravě vad hmotně právního posouzení, jejich obsahové vymezení znamená, že je dovolací soud nemůže pominout. V takovém případě – resp. přesněji vyjádřeno, za situace, že by byla shledávána jejich opodstatněnost – by jeho řešení, spočívající v odmítnutí dovolání obviněného z důvodu §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jen proto, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je upraven v §265b tr. ř., tj. bez posouzení toho, zda tvrzené vady řízení předcházející vydání napadeného rozhodnutí skutečně zatěžují a v jaké intenzitě, mohlo svými důsledky vézt k odepření spravedlnosti (a tedy k případné nutnosti kasačního zásahu Ústavního soudu na podkladě následně podané ústavní stížnosti).
25. Protože z judikatury Ústavního soudu plyne, že dovolací soud nemůže přistoupit k tak restriktivnímu výkladu dovolacích důvodů, jež by se projevil v jeho procesní nečinnosti i v takových případech, kdy orgány veřejné moci došlo k neodůvodněnému zásahu do základních práv obviněného, musel Nejvyšší soud přistoupit k přezkoumání napadeného rozsudku odvolacího soudu na podkladě těch námitek, které představují přesah do úrovně nezbytného zajištění základních práv obviněného garantovaných normami vyšší právní síly.
26. Napadený rozsudek odvolacího soudu je nezbytné vnímat jako rozhodnutí navazující na jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně, byť tento byl právě rozhodnutím soudu odvolacího zrušen. Opodstatněnost jeho skutkových a právních závěrů je proto třeba odvíjet i od dokazování provedeného před soudem nalézacím, na něž odvolací soud provedením dílčího dokazování navázal, a to již proto, že ve smyslu §263 odst. 7 tr. ř. byl odvolací soud – s výjimkou důkazů jím provedených – vázán hodnocením důkazů soudem prvního stupně.
27. Nalézací soud provedl dokazování v rozsahu, jenž plyne z protokolů o hlavním líčení ze dne 10. 8. 2017 (č. l. 358 až 366) a dne 31. 8. 2017 (č. l. 368 až 379). Z posledně zmíněného protokolu plyne (č. l. 370), že obviněný prostřednictvím svého obhájce uplatnil návrh na doplnění dokazování v rozsahu, který zmiňuje v bodě 19. svého dovolání. Je nezbytné konstatovat, že soud prvního stupně na tyto důkazní návrhy procesně reagoval (tamtéž), když usnesením rozhodl o zamítnutí těchto návrhů. V případě návrhu na vypracování znaleckého posudku na obviněného a svědkyni L. tak učinil pro jejich nadbytečnost pro rozhodnutí soudu, v případě výslechu svědka V. protokolace důvod odmítnutí důkazního návrhu neuvádí. Jak je však zřejmé z odůvodnění tohoto postupu samosoudkyní (zvukový záznam), i tento návrh, resp. spíše podnět (provedení důkazu ponecháno na zvážení soudu), byl zamítnut pro jeho nadbytečnost. Přestože v uvedeném směru nalézací soud na uplatněné návrhy reagoval, nedostál povinnosti uložené mu ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., podle níž je povinen v odůvodnění rozsudku vyložit mimo jiné i to, proč nevyhověl důkazním návrhům. Tento obsahový nedostatek rozsudku soudu prvního stupně nenapravil ani soud odvolací, neboť ani ten – ač v uvedeném směru argumentoval obviněný i ve svém odvolání (viz též str. 7 rozsudku odvolacího soudu zmiňující obviněným označené opomenuté důkazy) – explicitně nevyjádřil, z jakého důvodu nebylo důkaznímu návrhu obhajoby vyhověno.
28. Jak obecné soudy, tak Ústavní soud ustáleně ve svých rozhodnutích zmiňují, že z nezávislého postavení soudu plyne, že soud ve věci rozhodující není vázán důkazními návrhy procesních stran. Současně však je nezbytné upozornit na to, že zvolený procesní postup (spočívající v neprovedení navrženého důkazu) musí být v dostatečném rozsahu odůvodněn, a to i (resp. zejména – viz citovaná právní úprava) v meritorním rozhodnutí, neboť při opomenutí splnění této povinnosti, a rovněž v případě, že návrh byl zamítnut bez věcně adekvátního odůvodnění, nabývá takto pominutý či neprovedený důkaz podoby opomenutého důkazu ve smyslu vyložení tohoto pojmu Ústavním soudem [např. nález sp. zn. I. ÚS 413/02 ze dne 8. 1. 2003 (N 4/20 SbNU 24)].
29. Lze tedy konstatovat, že alespoň z formálního hlediska - neboť při ústním odůvodnění v průběhu hlavního líčení v přítomnosti obviněného i jeho obhájce byly důvody samosoudkyní vyloženy - je třeba tuto výtku obviněným uplatněnou shledávat opodstatněnou.
30. Dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku, v rámci argumentačních námitek vůči jednotlivým dílčím závěrům odvolacího soudu, jak jsou vyloženy od str. 8 jeho rozsudku, zmiňuje i výhradu spočívající v tom, že podle jeho názoru soud druhého stupně při hodnocení důkazní situace zkreslil obsah jím uváděných důkazů, když v konkrétnosti poukazuje na celkově odlišný význam jím uváděných výpovědí svědků (bod 6. a násl. odůvodnění dovolání).
31. Zkreslení namítá obviněný v případě odvolacím soudem vyslechnuté svědkyně J. L., kdy brojí vůči tomu, že způsob naložení s její výpovědí je ovlivněn tvrzením soudu, že na výslovný dotaz odpověděla, že konfliktu obviněného s poškozením se po celou dobu nevěnovala. Obviněný oproti tomu vyzdvihuje, že v průběhu svého výslechu odvolacím soudem svědkyně vypověděla tak, že konflikt sledovala do okamžiku, než byl poškozený obviněným vytlačen z místnosti, v níž mu podle jeho údajů mělo být zranění láhví od piva způsobeno, a zdůrazňuje, že svědkyně úrazový mechanismus takto prezentovaný vyloučila. V uvedeném směru musí dovolací soud této námitce přisvědčit, neboť výpověď svědkyně, jak je na č. l. 399 verte až č. l. 401 verte podchycena, vyznívá ve smyslu její interpretace dovolatelem.
32. K uvedenému je možno dodat, že z napadeného rozsudku není zřejmé, z které procesní výpovědi svědkyně odvolací soud při svém rozhodování vyšel, neboť to explicitně neuvádí, přičemž nelze pominout, že údaje v jeho rozsudku na str. 9 obsažené, a to jak údaj, vůči němuž se dovolatel vymezuje ( „se tomuto po celou dobu nevěnovala“ ), tak i další ( „začala ´hysterčit´a volat o pomoc“ ) spíše odpovídají tomu, co svědkyně uvedla ve své výpovědi realizované ve stadiu přípravného řízení dne 18. 1. 2017 (č. l. 250 a násl.). Z protokolu o veřejném zasedání sice plyne, že touto výpovědí se odvolací soud zabýval, postup, který zvolil (aplikace §212 tr. ř.), nicméně neumožňuje využití údajů v čtené (správně předestřené) výpovědi pro tvorbu skutkových zjištění.
33. Zkreslení výpovědi shledává dovolatel i u dalšího odvolacím soudem zmiňovaného svědka – M. Ž. (rovněž str. 8 rozsudku), když namítá, že neodpovídající je tvrzení soudu, že se „v průběhu požďuchování poškozeného s obžalovaným odebral k baru… etc. “. V uvedeném směru poukazuje obviněný na výpověď svědka ze stadia přípravného řízení, konkrétně dne 5. 1. 2017, na jejímž podkladě dovozuje, že ve skutečnosti viděl celý konflikt uvnitř místnosti, v níž se nacházel (a kde měl být obviněný pivní lahví zraněn). Nutno konstatovat, že v tomto významu skutečně výpověď svědka (č. l. 245 až 247) vyznívá ( „..D. V. vycházel ven tou chodbičkou, byl v té chodbičce sám, za ním šel pan P. K., já jsem šel k barovému pultu..“ ). Na straně druhé nelze přehlížet, že stejné již nelze říci o výpovědi, kterou svědek učinil při hlavním líčení dne 10. 8. 2017 (č. l. 365). Podstatné ovšem opět je zjištění, že z napadeného rozsudku, a třeba dodat ani jemu předcházejícího rozsudku soudu nalézacího, nelze seznat, kterou výpověď a proč (při existenci těchto rozporů stran rozsahu vnímání probíhajícího konfliktu) vzal soud za podklad svých skutkových zjištění.
34. Z dovolání obviněného plyne, že tento se vymezuje i proti dalším dílčím závěrům odvolacího soudu (a potažmo soudu nalézacího). S oporou o jím citovanou judikaturu Ústavního soudu zdůrazňující nezbytnost prokázání skutkových okolností rozhodných pro závěr o vině způsobem nevzbuzujícím pochybnosti, dovozuje obviněný, že při zpochybněné věrohodnosti poškozeného, který jediný hovoří o svém napadení pivní láhví obviněným, netvoří zbývající důkazy dostatečně pevný řetězec nepřímých důkazů, o něž by mohlo být jeho odsouzení opřeno.
35. Dovolací soud musí konstatovat, že při způsobu, jímž soudy nižších stupňů k posouzení věci přistoupily, zatěžuje dovoláním napadená rozhodnutí pochybnost o přesvědčivosti jejich skutkových a právních závěrů, na niž důvodně poukazuje dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku.
36. Jakkoli je hodnocení důkazů doménou toho soudu, jež důkazy provádí, tj. především soudu prvního stupně, nelze se ani v rámci dovolacího řízení zaštítit tvrzením o vázanosti soudu rozhodujícího o mimořádném opravném prostředku takovým hodnocením, aniž by bylo posouzeno, zda toto nevykazuje hrubé vady a deformace, jež by svědčily o svévolném (libovolném) přístupu soudu, který napadené rozhodnutí vydal. Je to dáno tím, že takové zcela neakceptovatelné hodnocení důkazů by nezbytně zakládalo porušení práva obviněného na spravedlivý proces. Ústavní soud totiž opakovaně zdůraznil, že ústavně zaručenému právu na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny) odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tomto rámci se adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí racionálně logickým způsobem vypořádat s argumentačními tvrzeními účastníky řízení. V řadě svých rozhodnutí formuloval požadavky na úplnost, srozumitelnost a přesvědčivost odůvodnění rozhodnutí obecných soudů způsobem umožňujícím jejich přezkoumatelnost. Povinnost soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit je podle něj jedním z principů, představujících neopominutelnou součást práva na spravedlivý proces a vylučujících libovůli při rozhodování. V trestním řízení má soud povinnost učinit tak způsobem zakotveným v ustanoveních §125 odst. 1 a §134 odst. 2 tr. ř. Zásadám spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny) tak odpovídá požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry byly řádně (dostatečně) a srozumitelně (logicky) odůvodněny.
37. Ačkoli Ústavní soud připouští, že odůvodnění jednotlivých rozhodnutí se podle povahy věci budou lišit mírou stručnosti a budou nutně odrážet i rozsah přezkumného rámce, který je odlišný v řízení o mimořádných opravných prostředcích ve srovnání s řízením o opravných prostředcích řádných, zdůrazňuje, že nelze akceptovat takový postup, který by v důsledku zbavení se povinnosti odůvodnit rozhodnutí alespoň stručně, znamenal otevření cesty k potenciální libovůli v rozhodování, která není z hlediska ústavněprávního slučitelná s požadavky spravedlivého procesu.
38. Bylo-li zmíněno, že rozsudek odvolacího soudu musí být vnímán jako rozhodnutí navazující na rozsudek soudu prvního stupně (to již proto, že s výjimkou provedené změny se odvolací soud se základem skutkových zjištění nalézacího soudu ztotožnil), pak nezbytně musí být komplexnost zhodnocení důkazní materie soudy vyhodnocena i při zohlednění toho, jak k posouzení důkazů přistoupil již soud prvního stupně.
39. V posuzované věci lze zaznamenat, že situace důkazně nevyznívá zdaleka jednoznačně, neboť i odvolací soud zmínil (str. 8 rozsudku), že si je vědom toho, že „zde stojí proti sobě tvrzení poškozeného a tvrzení obžalovaného, pokud se jedná o způsobení objektivně zjištěných zranění“. Přitom tímto vyjádřením rozhodně nemyslel jen to, že by k dispozici byly jen tyto dva důkazy. Naopak je možno tvrdit, že – co se týče dovolatelem popíraného napadení obviněného pivní lahví – existují dvě skupiny důkazů, z nichž jednu je možno pokládat za svědčící ve prospěch verze obviněného, druhá ve prospěch tvrzení poškozeného.
40. Rozsudek soudu prvního stupně je poměrně strohý, neboť byť ve své narativní části zmiňuje obsah zjištění, která podle něj plynou z jím vyjmenovaných důkazů, činí tak způsobem, který znemožňuje učinění poznatku, zda jeho hodnocení splňuje požadavky kladené na něj ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. Není úkolem dovolacího soudu, aby v detailech a ve vztahu k jednotlivým důkazům vypočítával, které skutečnosti odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně pomíjí, ve své podstatě dostačuje to, že poukáže příkladem alespoň na některé z nich.
41. Nalézací soud má trestnou činnost obviněného za prokázanou na podkladě výpovědi D. V., ač se otázkou věrohodnosti tohoto svědka vůbec nezaobírá (v daném směru soud ani neodkazuje na posudek znalce z oboru zdravotnictví, odvětví klinické psychologie) a nehodnotí ji tak ani stran její celistvosti a případné ne/rozpornosti, a ani v kontextu s obsahem ostatních důkazů (např. údaj obviněného, že po úderu si nic nepamatuje, ač dle údajů obsažených v lékařské zprávě o jeho ošetření je obsažen též údaj „v bezvědomí nebyl, vše si pamatuje“ .
42. Zhodnocení věrohodnosti důkazů (z hlediska jejich pravdivosti) není obsaženo u většiny svědeckých výpovědí, byť v kontextu toho, že u dvou z nich (G. T. a R. H.) soud explicitně prohlašuje jejich výpovědi za nevěrohodné, lze patrně dovozovat, že zbývající výpovědi za pravdivé považoval. Současně však je třeba poukázat na nejasný závěr učiněný u svědkyně J. L., kde se soud – bez konečného jasného vyznění posouzení této výpovědi – omezil na konstatování, že její výpověď „byla podána u hlavního líčení tak, aby svědčila ve prospěch obžalovaného, což se projevilo rovněž v tom, že ji(í) byli(y) některé části výpovědi čteny, neboť neodpovídaly její výpovědi, kterou učinila jako svědkyně na policii“ , aniž by již vymezil, jaké rozpory zaznamenal, jaké důležitosti a jak tyto případně stran posouzení konzistentnosti a přesvědčivosti výpovědi svědkyně vyhodnotil.
43. Soud se rovněž nedostatečným způsobem věnoval např. výpovědi svědka M. Ž., ohledně něhož (str. 4) vůbec nezmínil, že svědek popisoval válení poškozeného s obviněným na zemi (na což navazuje dovolatelem kritizovaná pasáž rozsudku odvolacího soudu týkající se střepu v chodbičce) a nezaobíral se ani otázkou toho, co (a v jakém rozsahu) svědek sám vnímal, když pouze vyšel z toho, že tento svědek a spící R. Ž. následně potvrdili, že jim poškozený oznámil své napadení pivní láhví, resp. „sklinkou“ (rozsudek soudu prvního stupně str. 4, výpověď svědka M. Ž. č. l. 365) ze strany poškozeného. Navíc z rozsudku ani explicitně neplyne, z které výpovědi svědka [výpověď z přípravného řízení čtena podle §211 odst. 3 písm. a) tr. ř.) a proč vyšel.
44. Neúplnost výčtu poznatků, které nalézací soud provedeným dokazováním nabyl, lze dále doložit tím, že ohledně protokolu o ohledání místa činu a pořízené fotodokumentace zmínil jen to, že je z ní „patrné místo, kde došlo ke spáchání trestné činnosti“ a v případě poškozeného „charakter jeho zranění“. V důsledku toho se nalézací soud vyhnul posouzení toho, co uplatňovala obhajoba s ohledem na rovněž zaznamenaný nález dvou nerozbitých pivních láhví a poranění obviněného. Netřeba dodávat, že otázkou prokázaného násilného jednání poškozeného se soud při řešení otázky viny dovolatele nezabýval, když tuto skutečnost zmínil jen v rámci úvah o trestu.
45. Pokud se týče soudu odvolacího, je z jeho rozhodnutí zřejmé, že ten se s vyhodnocením důkazní situace soudem prvního stupně v zásadě ztotožnil, když soudu prvního stupně žádné vady v hodnotící činnosti nevytkl. Toliko na základě výslechu svědkyně J. L. (ke způsobu vyhodnocení její výpovědi viz výše) změnil podstatným způsobem skutková zjištění soudu a obhajobu obviněného odmítl s oporou o argumentaci, která nemá oporu ve spisovém materiálu (údaj o tvrzení svědkyně L. V. odporující jejímu vyjádření při hlavním líčení dne 10. 8. 2017 – str. 14), či argumentaci spekulativního charakteru (nález střepu – s ohledem na neustálení průběhu napadení způsobem, od níž se tato argumentace odvíjí).
46. Byť lze tedy některá hodnocení soudů nižších stupňů akceptovat (např. posouzení výpovědi svědkyně G. T. vzhledem k údaji o výskytu většího počtu Romů, který není jinými důkazy prokazován), u jiných dovolací soud postrádá akceptovatelné přesvědčivé a srozumitelně odůvodnitelné vyhodnocení posouzení věrohodnosti důkazů, které byly v řízení před těmito soudy provedeny (samotná obsahová shoda výpovědi svědka s údaji obviněného nemůže a priori založit tvrzení o nevěrohodnosti výpovědi – k uvedenému zejména výpověď R. H.).
47. S přihlédnutím k výše uvedeným výtkám dospěl dovolací soud k závěru, že dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu a ani jemu předcházející rozsudek soudu nalézacího nemůže obstát, neboť je zatížen vadami, které zakládají porušení práva obviněného na spravedlivý proces. K jeho porušení došlo v důsledku opomenutí hodnocení těch skutečností, které svědčí ve prospěch obviněného, a v nevyložení toho, proč důkazním návrhům nebylo vyhověno, v nepřezkoumatelnosti rozsudků dané tím, že z nich není patrné, z jakých důkazů (v případě, že procesně byly provedeny dvě či více svědeckých výpovědí téhož svědka) soudy vyšly, a ze zkreslení, neúplnosti či vadné interpretace obsahu hodnocených důkazů.
48. Z důvodů výše vyložených přistoupil dovolací soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. jak ke zrušení dovoláním napadeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 1. 2018, č. j. 5 To 312/2017-405, tak i jemu předcházejícího rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 31. 8. 2017, jakož i všech rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265 l tr. ř. přikázal Nejvyšší soud věc soudu prvního stupně, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
49. Úkolem soudu prvního stupně je o vině obviněného znovu rozhodnout, a to s přihlédnutím k tomu, co vyjádřilo toto usnesení. Konkrétně tedy je úkolem soudu, aby důsledně uvážil obsah jednotlivých důkazů, které provedl, vyhodnotil pečlivě jejich využitelnost pro konstrukci skutkových zjištění, jak z hlediska jejich procesní účinnosti v řízení soudním (viz námitka dovolatele k výpovědím zasahujících policistů), tak jejich pravdivosti, vyložil proč a z kterého důkazu vychází (s vazbou na rozbor případných vnitřních rozporů či rozpornost ve vztahu ke zjištěním plynoucím z dalších důkazů) a poté při náležitém vyložení těchto závěrů v odůvodnění vydaného rozhodnutí ve věci znovu rozhodl. Je přitom nezbytné, aby se důsledně vypořádal s tím, co vůči odsuzujícímu rozhodnutí uplatnil obviněný nejen ve své obhajobě před vynesením rozsudku, nýbrž i s tím, co následně uplatnil ve svých opravných prostředcích.
50. Nalézacímu soudu se připomíná, že mimo právních závěrů obsažených v tomto usnesení, jimiž je vázán (§265s odst. 1 tr. ř.), při svém dalším rozhodování musí přihlížet k uplatňujícímu se zákazu reformationis in peius (§265s odst. 2 tr. ř.), neboť ke zrušení rozsudku odvolacího soudu, který jakožto příznivější pro obviněného tvoří onu hranici, kterou nelze v neprospěch obviněného překročit, došlo výlučně z podnětu opravného prostředku podaného v jeho prospěch.
51. Zbývá dodat, že o dovolání obviněného rozhodl Nejvyšší soud při splnění podmínek §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. 9. 2018
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu