ECLI:CZ:NS:2018:6.TDO.1272.2018.1
sp. zn. 6 Tdo 1272/2018-26
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 10. 2018 o dovolání, které podala obviněná K. M. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 7. 2018, sp. zn. 8 To 51/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 4 T 1/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné K. M. odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 4. 2018, sp. zn. 4 T 1/2018, byla obviněná K. M. (dále jen „obviněná“ nebo „dovolatelka“) uznána vinnou zvlášť závažným zločinem vraždy podle §140 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustila tím, že
„dne 13. 08. 2017 mezi 15:00 hod a 16:45 hod v P., v bytovém domě na adrese N. T., v bytě č. 6, bez asistence lékaře porodila živé dítě ženského pohlaví a poté ho v úmyslu usmrtit nejméně dvakrát udeřila do hlavy o hranu sprchového koutu, bodla ho nožem do krku a šíje a opakovaně ho udeřila kuchyňskou paličkou do hlavy a zad, čímž mu způsobila zlomeninu kostí klenby a spodiny lební, krvácení mezi mozkové obaly, pohmoždění mozkové tkáně na spodní ploše pravého spánkového laloku, úrazový otok mozku, krvácení do třetí mozkové komory, prokrvácení měkkých pokrývek lebních, bodnořezné poranění na levé straně krku zasahující do svalů, povrchní řezné poranění na šíji vlevo, oděrky a krevní podlitiny na pravé tváři a na pravém ušním boltci, krevní podlitinu na levém ušním boltci, krevní podlitinu v oblasti pravé lopatky, na pravém rameni, takto zraněné dítě poté ukryla v koupelně do prádelního koše pod oděvní svršky před svým přítelem, který se vrátil do bytu, a snažila se před ním utajit porod i tvrzením, že se řízla při holení a že jí praskla cysta, a když pro ni přivolal záchrannou službu, tvrdila záchranářům, že dítě již odnesla porodní asistentka, teprve poté bylo dítě nalezeno přivolanými policisty, avšak i přes poskytnutou první pomoc a hospitalizaci ve fakultní nemocnici Plzeň dne 13. 08. 2017 ve 23:40 hod. zemřelo v důsledku úrazového otoku mozku při těžkém mozkově-lebečním poranění“.
2. Za tento trestný čin byla obviněná odsouzena podle §140 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 19 let, pro jehož výkon byla podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazena do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. jí byla uložena povinnost zaplatit na náhradu škody poškozenému - Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, Regionální pobočce Plzeň, částku ve výši 17.715,78 Kč.
3. O odvolání, které proti tomuto rozsudku podala obviněná, bylo rozhodnuto rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 7. 2018, sp. zn. 8 To 51/2018. Podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. byl napadený rozsudek částečně - ve výroku o trestu - zrušen a podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že obviněné byl podle §140 odst. 3 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 15 let, pro jehož výkon byla podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazena do věznice s ostrahou.
II.
4. Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze podala obviněná dovolání, přičemž uplatnila dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
5. Ve svém mimořádném opravném prostředku uvedla, že obě rozhodnutí soudů nižších stupňů spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Posouzení jejího jednání nemá oporu v provedeném dokazování před soudem prvního stupně. Soudy obou stupňů totiž měly na základě zjištěného skutkového stavu v rámci provedeného dokazování dospět k jiné právní kvalifikaci jejího jednání, a to jako trestného činu zabití podle §141 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. Obviněná se přitom neztotožnila s názorem Vrchního soudu v Praze, který v odůvodnění svého rozhodnutí argumentoval, že „ o zločin zabití se nemůže jednat, protože stav rozrušení si přivodila sama obžalovaná svým utajováním těhotenství a tajným porodem“ . Podle jejího názoru není nikde v zákonné definici skutkové podstaty trestného činu zabití uvedeno, že by si pachatel rozrušení ze strachu, úleku, zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli nesměl způsobit sám. K tomu dodala, že si rozrušení, ve kterém protiprávně jednala, sama nezpůsobila, ale že bylo důsledkem objektivní skutečnosti nezávislé na její vůli, tedy následkem náhlého příchodu jejího partnera P. P., jejího bratra J. M. a kamaráda V. V., do předmětného bytu, kdy se obávala negativní reakce svého partnera na prozrazené a jím nechtěné těhotenství. Poukázala na to, že znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie, v rámci znaleckého posudku uzavřela, že (obviněná) je nositelkou závislé poruchy osobnosti, a že ve sledovaném období lze připustit stres či pocity chaosu a také mechanismus zkratkovitého rozhodnutí, vyvolané příchodem partnera a jeho přátel v době krátce po porodu. S těmito závěry se ztotožnila, a to zejména s ohledem na svědecké výpovědi P. P. a J. M., kteří uvedli, že po příchodu do předmětného bytu byla „mimo“, a že zřejmě ani své okolí nevnímala. Dodala, že závěry znalkyně korespondují s její výpovědí, že zpanikařila, byla „úplně mimo“ a nepřipouštěla si, co mohla dítěti udělat. Tyto důkazy tvoří podle jejího názoru logický důkazní řetězec. S ohledem na uvedené skutečnosti zopakovala, že zjištěnému skutkovému stavu více odpovídá právní kvalifikace zabití podle ustanovení §141 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku.
6. Závěrem obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 7. 2018, sp. zn. 8 To 51/2018, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 4. 2018, sp. zn. 4 T 1/2018, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. vrátil Vrchnímu soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí s tím, že tento soud je vázán právním názorem Nejvyššího soudu o tom, že její jednání je třeba právně posoudit jako trestný čin zabití podle §141 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, a uloží jí trest „podle sankce, kterou zákon s touto právní kvalifikací spojuje“.
7. V době rozhodnutí neměl Nejvyšší soud k dispozici vyjádření státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství.
III.
8. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
9. Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 7. 2018, sp. zn. 8 To 51/2018, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Obviněná je osobou oprávněnou k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podala prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
10. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněný) důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
11. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí - s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu - vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
12. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale zásadně nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
13. Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou zásadně v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
14. Obecně pak platí, že obsah konkrétních uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
IV.
15. V návaznosti na výše uvedené, možno obecně konstatovat, že dovolatelka vznesla námitku pod uplatněný dovolací důvod formálně podřaditelnou. Z hlediska věcného jí však Nejvyšší soud nemohl přiznat žádné opodstatnění, a to z níže uvedených důvodů.
16. Jak výše uvedeno, dovolatelka ve svém mimořádném prostředku uplatnila námitku, že soudy nižších stupňů měly její jednání kvalifikovat podle §141 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku.
17. Nejvyšší soud nejprve v obecnosti uvádí následující skutečnosti.
18. Uvedeného trestného činu se dopustí, kdo jiného úmyslně usmrtí v silném rozrušení ze strachu, úleku, zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli anebo v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného a tento čin spáchá na dítěti mladším patnácti let.
19. Spáchání tohoto trestného činu je podmíněno silným rozrušením pachatele v době činu, které vyvolal strach, úlek, zmatek nebo jiné omluvitelné hnutí mysli pachatele, anebo vyžaduje předchozí zavrženíhodné jednání poškozeného. Přitom silné rozrušení je duševní stav, v němž pachatel jak vnitřně, tak zpravidla i navenek vykazuje značné emoční vzrušení či neklid, které ovlivňují jeho další jednání a projevují se v průběhu činu, a to bez ohledu na okolnost, zda se na takovém rozrušení podílí též nervová labilita či přímo duševní porucha pachatele (tzv. psychická predispozice), anebo jestli je příčinou silného rozrušení pouze vlastní strach, úlek, zmatek nebo jiné omluvitelné hnutí mysli pachatele.
20. Strach, úlek nebo zmatek pachatele se podřazují pod obecný pojem tzv. omluvitelných hnutí mysli, která pocházejí z polehčujících a pochopitelných duševních stavů pachatele. Tato omluvitelná hnutí mysli mohou navazovat jen na podměty mimořádné intenzity a závažnosti , protože musí vyvolat silné rozrušení pachatele (např. u strachu půjde o vystupňovanou obavu o život vlastní nebo o život blízkých osob, popřípadě o jinou újmu na zdraví). Nejedná se o pouhé silnější emoce, ale o emotivní prožitky vystupňované, které sice nutně neovlivňují příčetnost, ale vedou ke značnému zúžení vědomí pachatele a k oslabení jeho zábran.
21. K tomu, aby se mohlo jednat o stav silného rozrušení pachatele trestného činu zabití ve smyslu, tedy musí být nějaký mimořádně intenzivní podnět , který by jej mohl vyvolat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2010, sp. zn. 7 Tdo 793/2010, publikované pod č. 14/2011 Sb. rozh. tr.).
22. V mezích těchto uvedených obecných východisek je nutno posuzovat skutková zjištění soudu prvního stupně aprobovaná soudem odvolacím.
23. Je skutečností, že obviněná v zájmu udržení si přítele, P. P., před ním (i okolím) zastírala své těhotenství a že se snažila utajit před ním i porod. Stejně tak je skutečností, že podle znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie, je obviněná nositelkou závislé poruchy osobnosti a ve sledovaném období lze u ní připustit stres či pocity chaosu a také mechanismus zkratkového rozhodnutí, jež byly vyvolány příchodem partnera a jeho přátel v době krátce po porodu, s nímž nerealisticky nepočítala. Přesto však nelze dovodit, že by čin spáchala za podmínek, jež by odůvodňovaly právní kvalifikaci tohoto skutku způsobem, jehož se dovoláním domáhala, tedy jako zločinu zabití podle §141 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku.
24. Je totiž nezbytné důsledně vyhodnotit okolnosti daného skutku, z nichž je zjevné, že obviněná čin spáchala, jak ostatně důvodně konstatoval odvolací soud, s rozmyslem. To plyne právě z průběhu zjištěného skutkového děje, který de facto proběhl v několika fázích. Bezprostředně po porodu dítěte tímto udeřila o sprchový kout, a když do koupelny vstoupil její přítel P. P., snažila se mu porod utajit s tvrzením, že se řízla při holení. Poté, co dotyčný odešel s jejím bratrem volat zdravotnickou záchrannou službu, uskutečnila další vražedný útok vůči dítěti, a to kombinací několika mechanismů – bodnutím nožem do krku a šíje a opakovanými údery kuchyňskou paličku do hlavy a zad. Tyto skutečnosti prokazují, že obviněná, byť samozřejmě nelze vyloučit jistou míru rozrušení a emočního napětí, jednala cílesměrně, racionálně, což platí tím spíše, je-li přihlédnuto k tomu, že po příchodu zdravotnických záchranářů, těmto tvrdila, že dítě již odnesla porodní asistentka. Na tomto místě lze současně poznamenat, že se zřetelem k těmto skutečnostem neobstojí její tvrzení opírající se též o výpovědi P. P. a J. M., že v rozhodné době byla tzv. „mimo“. To ostatně vylučuje i znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, podle něhož byly její rozpoznávací schopnosti zachovány a ovládací schopnosti sice sníženy, nikoli však podstatně. Nutno pak dále uvést, že podle již zmíněného posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie, nebyl ve sledovaném období u obviněné prokázán afekt ( krátkodobá, silná a prudká emoční reakce na významný podnět při sníženém sebeovládání).
25. V souvislosti s tím pak je třeba konstatovat, že za situace, kdy se obviněná rozhodla rodit doma (ač jí nic nebránilo uskutečnit porod v nemocnici), musela předpokládat, že se domů vrátí její přítel a nemohla se spoléhat na žádnou okolnost, že se tak nestane. Příchod jejího přítele tedy nemohl být neočekávatelný a překvapující. Pokud tedy k této skutečnosti (příchodu jejího přítele a dalších osob do předmětného bytu krátce po porodu) došlo, nelze to i při uvážení duševního stavu obviněné považovat za podnět mimořádné intenzity a závažnosti. Ze všech uvedených skutečností plyne, že obviněná čin nespáchala ve stavu silného rozrušení , který má na mysli ustanovení §141 odst. 1 tr. zákoníku.
26. Z těchto důvodů Nejvyšší soud dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti formálně právně relevantní argumentace dovolání.
27. Z výše ve stručnosti uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť shledal, že je zjevně neopodstatněné. Učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 31. 10. 2018
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu