ECLI:CZ:NS:2018:6.TDO.1350.2018.1
sp. zn. 6 Tdo 1350/2018-25
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 11. 2018 o dovolání, které podal obviněný T. S. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 6. 2018, č. j. 7 To 192/2018-877, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 1 T 2/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 21. 3. 2018, č. j. 1 T 2/21017-859 , byl obviněný T. S. (dále „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, jehož se podle jeho skutkových zjištění dopustil tím, že
v době od října 2014 do 8. prosince 2014 jako jednatel a společník společnosti P., do 27. 11. 2014 s výmazem 9. 12. 2014, úmyslně, ačkoliv byl přinejmenším srozuměn s tím, že společnost již není a nebude schopna hradit splatné závazky, kdy již k 30. 9. 2014 propustil poslední zaměstnance, ukončil pronájem skladovacích prostor na adrese XY, XY a k 27. 11. 2014 převedl společnost na jiného společníka bez jeho možnosti přístupu k účtu, z něhož však před tím vybral peněžní prostředky, přesto:
1) od společnosti BOHEMILK, a. s., IČ: 26470535, se sídlem Podzámčí 385, 517 73 Opočno,
odebral 21. 10. 2014 na základě faktury č. 314100721, ze dne 30. 10. 2014, splatné 20. 11. 2014, objednané zboží v hodnotě 170.700 Kč,
odebral 5. 11. 2014 na základě faktury č. 314110143, ze dne 13. 11. 2014, splatné 4. 12. 2014, objednané zboží v hodnotě 87.685 Kč,
odebral 21. 11. 2014 na základě faktury č. 314110719, ze dne 25. 11. 2014, splatné 16. 12. 2014, objednané zboží v hodnotě 103.610 Kč,
odebral 1. 12. 2014 na základě faktury č. 314120070, ze dne 3. 12. 2014, splatné 24. 12. 2014, objednané zboží v hodnotě 43.843 Kč,
celkem zboží za 405.838 Kč, které nebylo nikdy zaplaceno,
2) od společnosti Mlékárna Polná spol. s. r. o., IČ: 63493659, se sídlem Za nádražím 680, 588 13 Polná,
odebral 30. 10. 2014 na základě faktury č. 1410378, ze dne 30. 10. 2014, splatné 29. 11. 2014, objednané zboží v hodnotě 126.876 Kč,
odebral 4. 11. 2014 na základě faktury č. 1411038, ze dne 4. 11. 2014, splatné 4. 12. 2014, zboží v hodnotě 7.349 Kč,
odebral 27. 11. 2014 na základě faktury č. 1411358, ze dne 27. 11. 2014, splatné 27. 12. 2014, zboží v hodnotě 80.965 Kč,
celkem zboží za 215.190 Kč, které nebylo nikdy zaplaceno,
3) od společnosti Mlékárna Hlinsko, a. s., IČ: 48169188, se sídlem Hlinsko - Kouty 53,
odebral 12. 11. 2014 na základě faktury č. 114022874, ze dne 12. 11. 2014, splatné 26. 11. 2014, zboží v hodnotě 47.006 Kč,
odebral 19. 11. 2014 na základě faktury č. 114023600, ze dne 19. 11. 2014, splatné 3. 12. 2014, zboží v hodnotě 21.059 Kč,
odebral 20. 11. 2014 na základě faktury č. 114023583, ze dne 20. 11. 2014, splatné 4. 12. 2014, zboží v hodnotě 119.960 Kč,
odebral 26. 11. 2014 na základě faktury č. 114024094, ze dne 26. 11. 2014, splatné 10. 12. 2014, zboží v hodnotě 141.019 Kč,
celkem zboží za 329.044 Kč, které nebylo nikdy zaplaceno,
4) od společnosti ORRERO a. s. (od 1. 5. 2016 Brazzale Moravia a. s.), IČ: 63319551, se sídlem Tři Dvory 98, Litovel,
odebral 20. 11. 2014 na základě faktury č. 2014111878, ze dne 20. 11. 2014, splatné 20. 12. 2014, zboží v hodnotě 257.667 Kč,
odebral 26. 11. 2014 na základě faktury č. 2014111926, ze dne 26. 11. 2014, splatné 26. 12. 2014, zboží v hodnotě 149.237 Kč,
celkem zboží v hodnotě 406.904 Kč, které nebylo nikdy zaplaceno,
5) od společnosti ŽLUVA – IMPOEXPO spol. s. r. o., IČ: 60468289, se sídlem Naskové 1, 150 00 Praha 5,
odebral 24. 11. 2014 na základě faktury č. 10144944, ze dne 24. 11. 2014, splatné 24. 12. 2014, zboží v hodnotě 82.879,70 Kč,
celkem zboží za 82.879,70 Kč, které nebylo nikdy zaplaceno,
6) od podnikatele J. Š., IČ: XY, se sídlem XY,
odebral 13. 10. 2014 na základě faktury č. 20143374, ze dne 14. 10. 2014, splatné 13. 11. 2014 zboží v hodnotě 162.821,30 Kč,
odebral 20. 11. 2014 na základě faktury č. 20143810, ze dne 20. 11. 2014, splatné 20. 12. 2014, zboží v hodnotě 84.839,20 Kč,
odebral 8. 12. 2014 na základě faktury č. 20144037, ze dne 9. 12. 2014, splatné 8. 1. 2015, zboží v hodnotě 144.739,60 Kč
celkem zboží za 392.400,10 Kč, které nebylo nikdy zaplaceno
a uvedeným jednáním pod body 1-5) způsobil poškozeným subjektům celkovou škodu ve výši 1.832.255,80 Kč.
2. Obviněný byl za tento zločin odsouzen podle §209 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání třiceti měsíců. Dále bylo podle §228 odst. 1 tr. ř. a 229 odst. 2 tr. ř. rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody.
3. O odvolání obviněného proti tomuto rozsudku rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 6. 2018, č. j. 7 To 192/2018-877 , jímž podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o náhradě škody a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině obviněného a o trestu mu uloženém podle §229 odst. 1 tr. ř. poškozené odkázal s uplatněnými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti citovanému rozsudku městského soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce Mgr. Tomáše Tichého dovolání, jež opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť má za to, že napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
5. Obviněný namítá, že soudy obou stupňů zcela nekriticky vyšly při rozhodování z teze, že společnost P. byla v rozhodném období v ekonomicky špatné situaci. Vycházely tak z úředního záznamu vypracovaného v přípravném řízení policejním orgánem a nenechaly vypracovat znalecký posudek ani zajistit účetnictví společnosti. Soudům vytýká, že při posuzování výše škody vyšly výlučně z podkladů získaných od samotných poškozených a nezabývaly se otázkou, jaký podíl na vzniku škody nesou sami poškození. Bez vysvětlení uzavřely, že poškození žádnou spoluodpovědnost nenesou.
6. Podle mínění obviněného nebylo prokázáno, že poškozené oklamal, ale ani to, že tak činil úmyslně. Připomíná, že v případě trestného činu podvodu je vyžadován úmysl, kdy musí být složky vědomostní i volní přítomny současně. V této souvislosti upozorňuje na jím předložené doklady o hotovostních úhradách závazků, které soud prvního stupně pominul. Provedené dokazování neprokazuje znaky trestného jednání, když obviněný trvá na tom, že společnost vykonávala skutečnou podnikatelskou činnost, nikoli pouze předstíranou. Dodává, že společnost měla přísun k peněžním prostředkům k uhrazení závazků.
7. Obviněný dále namítá, že v projednávané věci mělo být postupováno podle §12 odst. 2 tr. zákoníku v souladu se zásadou subsidiarity trestní represe, neboť občanskoprávní a obchodní spory nepřísluší k řešení orgánům činným v trestním řízení. Skutkové hodnocení provedených důkazů bylo nadto provedeno v rozporu s §2 odst. 6 tr. ř. a zásadou presumpce neviny.
8. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. 6. 2018, č. j. 7 To192/2017-877, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 21. 3. 2018, č. j. 1 T 2/2017-859, a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
9. Nejvyšší státní zástupce , jemuž byl opis dovolání obviněného doručen dne 27. 9. 2016 (č. l. 900), se k němu ke dni rozhodování Nejvyššího soudu nevyjádřil. Tato skutečnost nebránila dovolacímu soudu v rozhodnutí.
III.
Přípustnost dovolání
10. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
obecná východiska
11. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné dovolací důvody.
12. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
13. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k této Úmluvě.
14. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
15. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
16. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
vlastní posouzení dovolání
17. Dovolatel ve svém dovolání uplatnil řadu námitek, prostřednictvím nichž zpochybňuje skutková zjištění nalézacího soudu, průběh a hodnocení dokazování nalézacím soudem a předkládá vlastní hodnotící stanovisko, podle něhož nebylo prokázáno, že jeho jednání bylo vedeno záměrem oklamat poškozené a na jejich úkor se obohatit. Přestože řada z obviněným vznesených námitek zdánlivě směřuje proti právnímu posouzení skutkového stavu (tvrzené nenaplnění subjektivní stránky žalovaného trestného činu či nesprávné posouzení výše způsobené škody), ve skutečnosti jsou tyto jeho výhrady založeny primárně na prosazování obviněným předložené verze skutkových událostí, na základě níž (tj. až následně, sekundárně) prezentuje pochybnosti o správnosti právní kvalifikace skutku.
18. Takto formulované námitky nelze posoudit ani jako formálně naplňující dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť nesměřují proti nesprávnému právnímu posouzení skutkového stavu zjištěného nalézacím soudem, nýbrž právě jen proti těmto jeho skutkovým zjištěním. Nejvyšší soud však není v rámci dovolacího řízení oprávněn přezkoumávat skutková zjištění nalézacího soudu a s výjimkou tzv. extrémního nesouladu, což není případ projednávané věci, musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak jej popsal soud prvního stupně ve výroku odsuzujícího rozsudku.
19. Ohledně obviněným uplatněných námitek je dále třeba poznamenat, že představují opakování argumentace, kterou již uplatnil před soudem prvního stupně a také ve svém odvolání napadajícím odsuzující rozsudek. Soudy obou stupňů se tudíž s těmito námitkami již vypořádaly, když jim věnovaly dostatečnou pozornost v odůvodnění svých rozhodnutí. Nejvyšší soud na příslušná zdůvodnění odkazuje. Zároveň připomíná, že na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“
20. Dovolatel namítá, že soudy při posuzování ekonomické situace společnosti vyšly z úředního záznamu vypracovaného v přípravném řízení, aniž by zajistily účetnictví společnosti nebo nechaly vypracovat znalecký posudek. Nejvyšší soud k této námitce uvádí, že z odůvodnění rozsudku nalézacího soudu je zřejmé, že tento při posuzování této otázky vycházel jednak ze svědeckých výpovědí (zvláště výpovědi obviněného a svědka P. M., ale také dodavatelů obviněného) a jednak z listinných důkazů (mj. soupisy pohledávek společnosti, insolvenční návrh a zprávy Raiffeisenbank a. s.). Soud prvního stupně své skutkové závěry na provedených důkazech bezpečně založil a dostatečně odůvodnil.
21. Pokud obviněný tvrdí, že byla nesprávně posouzena výše vzniklé škody, když soudy vyšly pouze z podkladů předložených poškozenými a neposuzovaly míru spoluzavinění těchto poškozených, je z rozsudku nalézacího soudu zřejmé, že tento při posuzování výše škody vystupoval jednak z podkladů předložených poškozenými (tj. faktur a dodacích listů), ale také z výpovědi obviněného, který všechny dodávky zboží s výjimkou tří případů potvrdil, přičemž v těchto třech případech byla pravdivost předložených dokumentů potvrzena dalšími provedenými důkazy (viz str. 6 rozsudku odvolacího soudu).
22. Nalézací soud provedl dokazování v rozsahu potřebném k tomu, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Z odůvodnění jeho rozhodnutí je zřejmé, že důkazní situaci považoval za dostatečnou pro své rozhodnutí a dokazování proto nijak nedoplňoval. Ke shodnému závěru dospěl také odvolací soud (str. 5 rozsudku), který uvedl, že postup nalézacího soudu byl v souladu s §2 odst. 5 a §2 odst. 6 tr. ř.
23. Obviněný v průběhu řízení navrhl doplnění dokazování výslechem svědků, přičemž těmto návrhům bylo nalézacím soudem vyhověno a tito svědci byli vyslechnuti. Další návrhy na doplnění dokazování (např. ve smyslu vypracování znaleckého posudku či opatření a provedených dalších důkazů) obviněný v řízení před soudem prvního stupně, ani před odvolacím soudem nevznesl.
24. K námitce dovolatele, že nebyly soudy vzaty v potaz jím předložené důkazy (viz bod 2.4 dovolání), dovolací soud uvádí, že se zřejmě jedná o doklady předložené obhájcem obviněného po ukončení hlavního líčení dne 27. 2. 2018 (založeno na č. l. 833-837), tyto doklady se vztahují toliko k obchodním vztahům se společnostmi BMC Brno, s. r. o. a L. & C. – J. L., s. r. o., přičemž obchodní vztahy s těmito společnostmi nesouvisí s projednávanou věcí.
25. Závěry nalézacího soudu stran ekonomické situace společnosti obviněný rozporuje s tím, že v dotčeném období nadále vykonával podnikatelskou činnost, k níž měl zajištěny použitelné peněžní prostředky. Nalézací soud na základě provedených důkazů dospěl ke zjištěním, že ke dni 30. 9. 2014 byl ukončen pracovní poměr všech zaměstnanců společnosti a společnost měla závazky po splatnosti ve výši 895.116,77 Kč, v říjnu stejného roku také obviněný přestal hradit nájem skladových prostor společnosti, z čehož je zřejmé, že činil kroky minimálně k přerušení činnosti společnosti. Takto postupoval s vědomím toho, že v období od převedení společnosti na nového vlastníka dne 27. 11. 2014 do ukončení auditu nebude společnost nadále vykonávat činnost (viz str. 15 rozsudku nalézacího soudu).
26. Přestože si byl obviněný vědom těchto okolností, nadále před dodavateli společnosti vystupoval, jako by se v činnosti jeho společnosti nic nezměnilo a objednával nové zboží. Dovolatel u těchto dodavatelů vytvářel objednávky na zboží a toto zboží přebíral s tím, že splatnost těchto faktur nastane až po převzetí společnosti novým majitelem. Své dodavatele však o změně ve vlastnictví společnosti neinformoval, naopak nadále ještě v prosinci 2014 vystupoval jako jednatel společnosti a sliboval uhrazení faktur (viz str. 15 rozsudku nalézacího soudu).
27. O skutečném záměru obviněného vypovídá, jak poukázal nalézací soud (str. 16 rozsudku), i to, že z bankovního účtu společnosti, jehož byl jediným disponentem, vybral v období od 20. 11. 2014 do 27. 11. 2014 celkovou částku ve výši 1.357.600 Kč, těchto peněžních prostředků však nevyužil k uhrazení závazků společnosti. I toto zjištění svědčí závěru soudů, že dovolatel vědomě ukončoval činnost společnosti a vytvářel situaci, z níž plynulo, že si byl vědom toho, že zboží odebrané od poškozených nebude z čeho uhradit, přičemž s touto alternativou byl, jak vymezil soud nalézací přinejmenším srozuměn.
28. Z výše uvedeného je zřejmé, že závěry nalézacího soudu jsou zcela správné. Obviněný při vědomí, že nebude schopen objednané zboží zaplatit, v době od října 2014 do 8. 12. 2014 objednal u dodavatelů zboží, přičemž jim zatajil skutečnou finanční situaci společnosti a skutečnost, že k 27. 11. 2014 bude tato převedena na nového majitele. Objednané zboží následně převzal, aniž jeho kupní cenu hodlal, to vše v úmyslu se na úkor těchto poškozených společností obohatit.
29. Pokud jde o tvrzené spoluzavinění poškozených, kteří obviněnému dodali zboží, přestože měl tento vůči nim závazky po splatnosti, je především nutno uvést, že nelze přenášet vinu za podvodné jednání obviněného na poškozené. Po poškozených není možné požadovat, aby při vstupu do smluvního vztahu přistupovali ke smluvnímu partnerovi jako k potenciálnímu podvodníkovi a detailně vždy zkoumali jeho solidnost a solventnost (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2016, sp. zn. 3 Tdo 60/2016). Poškození si při obchodních stycích s obviněným počínali dostatečně obezřetně, neboť z výpovědí zástupců dodavatelských společností vyplývá, že v případě nezaplacených závazků po splatnosti nové zboží nedodali, popř. snížili objem objednaného zboží a v případě společnosti Mlékárna Hlinsko, a. s. došlo dokonce k pojištění obchodů. Nadto nelze opomenout ani skutečnost, že tito dodavatelé vesměs předmětné objednávky přijímali po několikaleté spolupráci s obviněným, kdy sice připustili, že někdy obviněný nezaplatil dodávky ihned, nevybočovalo to však z běžných obchodních styků. Poškození proto neměli důvod jeho podvodné jednání očekávat.
30. Za námitku podřaditelnou pod obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat toliko námitku, že jeho jednání mělo být posouzeno ve světle zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. K této námitce uvádí Nejvyšší soud následující skutečnosti.
31. Podle §13 odst. 1 tr. zákoníku je trestným činem takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně. Z dikce tohoto ustanovení platí, že zásadně každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem. V případě jeho existence je třeba vůči jeho pachateli vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Naznačený závěr je v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž lze uplatňovat trestní odpovědnost pachatele a její trestněprávní důsledky pouze v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.
32. Společenská škodlivost se neposuzuje v obecné poloze, vždy ji je třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty.
33. Nejvyšší soud považuje (vyjma odkazu na stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.) za vhodné připomenout závěry obsažené v rozhodnutích Nejvyššího soudu, týkajících se problematiky zásady subsidiarity, v nichž bylo vysloveno (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 6 Tdo 1508/2010), že „sama existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu způsobeného pachatelem, ještě sama o sobě nezakládá nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na zásadu subsidiarity trestní represe (resp. pojetí trestního práva jako ultima ratio), bez možnosti aplikace trestně právních institutů. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů fyzických a právnických osob s poukazem na primární existenci institutů občanského, obchodního práva či jiných právních odvětví, jimiž lze zajistit náhradu škody, která byla trestným činem způsobena. Akcentace principu ultima ratio nemůže zcela znemožnit aplikaci základního principu – účelu trestního řízení – tak, jak je vymezen v ustanovení §1 odst. 1 tr. ř.“
34. Nad rámec shora uvedeného je třeba zdůraznit, že obviněný svým jednáním naplnil kvalifikovanou skutkovou podstatu trestného činu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku. Při hodnocení společenské škodlivosti nelze pominout výši způsobené škody, která výrazně přesahuje dolní hranici značné škody, skutečnost, že obviněný se trestné činnosti dopustil hned několika útoky. Proto lze mít za to, že v dané věci i z pohledu konkrétní míry společenské škodlivosti nepřichází v úvahu použití §12 odst. 2 tr. zákoníku.
35. Z uvedeného hodnocení dovolání obviněného plyne, že obviněný ve svém dovolání v rozhodující míře uplatnil námitky, které se s uplatněným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. věcně rozešly. Jediná námitka hmotně právního charakteru, která byla způsobilá obsahově dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplnit, nebyla shledána opodstatněnou. Vzhledem k tomu Nejvyšší soud o celém dovolání obviněného rozhodl způsobem uvedeným v §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Podle něj Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné.
36. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., dle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“ .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 15. 11. 2018
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu