ECLI:CZ:NS:2018:6.TDO.1462.2018.1
sp. zn. 6 Tdo 1462/2018-29
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 5. 12. 2018 o dovolání, které podal obviněný M. G. , nar. XY, trvale bytem ul. XY, adresa pro doručování XY, XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Valdice, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. 4. 2018, č. j. 5 To 92/2018-428, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 6 T 121/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Mostě ze dne 18. 1. 2018, č. j. 6 T 121/2017-381 , byl obviněný M. G. (dále „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se společně s obviněným I. L. dopustil tím, že
dne 18. 7. 2017 v době kolem 00.50 hodin v ulici XY, Most na chodníku u kruhového objezdu spojujícího ulice XY, XY, XY a XY, po předchozí společné domluvě, přistoupil obžalovaný I. L. zezadu k poškozené A. C., narozené XY, vracející se do svého bydliště a strčil jí rukama do zad takovou silou, až upadla na zem, přičemž jí z pravé kapsy bundy vypadl mobilní telefon značky Honor 7 Lite, včetně SIM karty a 2 GB paměťové karty o hodnotě celkem 4.940 Kč s kreditem ve výši 450 Kč, který zvedl ze země a dal se na útěk, a když poškozená vstala ze země a chtěla pokračovat směrem ke kruhovému objezdu, vyběhl k ní z křoví obžalovaný M. G. a z ramene jí strhl koženkovou kabelku o hodnotě 320 Kč, obsahující dámskou koženkovou peněženku červené barvy s nápisem YES o hodnotě 160 Kč, občanský průkaz o hodnotě 100 Kč, kartičku pojištěnce VZP, kartu ČD o hodnotě 190 Kč, Ticket Restaurant kartu, GOGEN Power bank 2000 mAh s kabelem o hodnotě 575 Kč a finanční hotovost ve výši 4.500 Kč a s touto kabelkou z místa utekl, a když poškozená začala křičet, aby jí vrátil její poslední peníze, přišli k ní po chvíli oba obvinění a kabelku s věcmi jí vrátili, načež poškozená následně zjistila, že v peněžence chybí finanční hotovost ve výši 4.500 Kč.
Za tato jednání byl obviněný odsouzen podle §173 odst. 1 tr. zákoníku za použití §59 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 10 roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost uhradit na náhradě škody rukou společnou a nerozdílnou poškozené A. C. částku ve výši 4.500 Kč, přičemž se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škodu ji odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. Týmž rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu obviněného I. L.
2. O odvolání obviněných a státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Mostě proti tomuto rozsudku rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 5. 4. 2018, č. j. 5 To 92/2018-428 , jímž podle §258 odst. 1 písm. e), f), odst. 2 tr. ř., za použití §261 tr. ř. napadený rozsudek zrušil z podnětu odvolání obviněného ve výroku o náhradě škody a z podnětu odvolání státního zástupce ve výroku o trestu ohledně obviněného I. L. Při nezměněném výroku o vině u obou obviněných a trestu u obviněného podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl o trestu obviněného I. L. a způsobu jeho výkonu a podle §228 odst. 1 tr. ř. oběma obviněným uložil, aby rukou společnou a nerozdílnou nahradili poškozené A. C. škodu ve výši 3.200 Kč, kterou podle §229 odst. 2 tr. ř. se zbytkem jejího nároku na náhradu škody odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
3. Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem podal obviněný prostřednictvím obhájce Mgr. Ing. Martina Schwarze dovolání, jež opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř.
4. Ve vztahu k výroku o vině dovolatel soudům vytýká a) nesprávné posouzení otázky protiprávního jednání jako použití násilí, b) vydání rozhodnutí přes porušení procesních pravidel, v jejichž důsledku došlo k zásahu do práva na spravedlivý proces a c) extrémní nesoulad mezi právními závěry a zjištěnými okolnostmi. Soudy porušily jeho právo na obhajobu, jednostranně a nesprávně hodnotily provedené důkazy a odmítly provést jím navržené důkazy.
5. Takto koncentrovaně vyjádřené námitky rozvedl v odůvodnění mimořádného opravného prostředku. „Jiné nesprávné hmotně a procesně právní posouzení“ spatřuje v tom, že soudy neprovedly žádný důkaz, jenž by prokazoval předchozí domluvu spoluobviněných, že poškozenou oloupí. Výpověď spoluobviněného L. z přípravného řízení nelze použít jako důkaz (odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 175/06), jelikož se uskutečnila bez účasti dovolatele či jeho právního zástupce a pod nátlakem policie. Soudy nemohly předpokládat (dovolává se nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1624/09), že v době, kdy se obviněný L. za poškozenou rozběhl, byl dán jeho úmysl poškozenou oloupit, a to, že o něm věděl i dovolatel. Takový závěr nelze učinit ani na podkladě předcházející trestní minulosti obviněného L. Jednání popsané v obžalobě nelze podle názoru dovolatele považovat za jeden skutek. Aby odvolací soud mohl argumentovat judikaturou jím užitou, musel by odcizit kabelku během útoku obviněného L., tedy v době, kdy byla poškozená po pádu na zemi. S ohledem na výpověď poškozené a popis místa napadení, musela poškozená ujít vzdálenost alespoň sta metrů, než došlo k druhému útoku. Popis skutku nasvědčuje tomu, že došlo ke dvěma samostatným útokům. Z výpovědi poškozené A. C. plyne, že proti ní žádné násilí nepoužil (ani při strhnutí kabelky, ani následně). Takové jednání proto mělo být posouzeno jako trestný čin krádeže podle §205 tr. zákoníku.
6. Soudy dále jednostranně a nesprávně hodnotily provedené důkazy. Poškozená byla pod vlivem alkoholu, o čemž svědčí provedená dechová zkouška. Pochybení spatřuje v tom, že poškozená nebyla po incidentu podrobena krevní zkoušce na zjištění množství alkoholu v krvi. Vzhledem ke stupni její opilosti je myslitelné, že její stav mohl mít vliv na kvalitu výpovědi (tvrdí, že výpověď postrádá v určitých částech logiku, časovou souvislost, zmiňuje nelogické chování obviněného, který ji po odcizení kabelky následně vrátí včetně cenných a zpeněžitelných věcí a změnu její výpovědi ohledně peněžní částky, kterou měla mít u sebe). Pochybnost, zda poškozená byla silně ovlivněna alkoholem, nemůže být odstraněna úvahou soudu bez provedení patřičného důkazu (nadnáší možnost, že poškozená upadla samovolně bez přičinění třetí osoby). Tím nemůže být lékařská zpráva. Soud není dostatečně odborně vybaven k posouzení mechaniky dopadu poškozené (způsob pádu následkem opilosti nebo následkem postrčení).
7. „Nesoulad mezi právními závěry a zjištěnými okolnostmi“ spatřuje v tom, že výše odcizené částky plyne pouze z výpovědi poškozené. Ta je však v rozporu s tvrzením odsouzených, kamerovými záznamy a výpovědí svědka Š. Obvinění měli (dle jím provedených propočtů) pouze 25 minut pro naložení se zbytkem odcizené částky (800 Kč u nich zajistila policie). Trvá na tom, že poškozené odcizil pouze částku 1.100 Kč. K porušení práva na spravedlivý proces došlo tím, že soudy zamítly návrh na provedení důkazu znaleckým posudkem za účelem posouzení kvality výpovědi poškozené a návrh na provedení rekonstrukce útoku. V řízení byly prováděny důkazy pouze v jeho neprospěch. Namítá, že kamerový záznam z místa činu (záznam z kamery umístěné na bloku domu 265) byl bez jeho souhlasu smazán. Soudy nezohlednily jím učiněnou omluvu a částečnou úhradu škody. Obviněný shledává nezákonnost postupu policie v tom, že protiprávně použila nezákonné prostředky (byla mu uložena povinnost klečet, dokud se nepřizná).
8. Obviněný se dovolává nesprávného užití §59 odst. 1 tr. zákoníku. S ohledem na nález Ústavního soudu (sp. zn. IV. ÚS 396/03) má za to, že soudy nesprávně aplikovaly předmětné ustanovení, a to vzhledem k tomu, že škoda způsobená trestným činem byla nižší než škoda nepatrná, poškozená utrpěla jen drobné oděrky a bylo prokázáno, že obviněný vůči ní nepoužil násilí. Soudy tedy aplikovaly §59 odst. 1 tr. zákoníku nesprávně, jelikož jeho činem nemohlo dojít k podstatnému zvýšení stupně společenské škodlivosti trestného činu.
9. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Mostě a zprostil dovolatele obžaloby a aby mu byly uhrazeny náklady řízení.
10. Nejvyšší státní zástupce se k podanému dovolání vyjádřil prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten uvedl, že značná část námitek (jež v podrobnostech rozvedl) směřuje do skutkové a procesní oblasti a formálně deklarovanému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídá. Výpovědi spoluobviněného L., což platí i o výpovědi z přípravného řízení, v žádném případě dovolatele neusvědčovaly ze spáchání trestného činu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku (v přípravném řízení mj. uvedl, že ho G. poslal za poškozenou pouze proto, aby se podíval „kdo to je a co je zač“, současně popřel jakékoli použití násilí proti poškozené). Sám dovolatel ostatně v dovolání opakovaně uvádí, že závěr o vině byl učiněn pouze na podkladě výpovědi poškozené C. Skutečnost, že poškozená požívala před incidentem alkoholické nápoje, což soudy nijak nezpochybnily, nemůže být důvodem k tomu, aby její výpověď byla apriorně považována za nevěrohodnou. Státní zástupce doplnil, že z práva na spravedlivý proces nevyplývá povinnost soudu provést všechny stranami řízení navrhované důkazy, což ve svých rozhodnutích opakovaně konstatoval i Ústavní soud, a na jehož rozhodnutí odkázal. Porušení práva na spravedlivý proces pak nelze v žádném případě dovozovat z rozdílného hodnocení důkazů provedeného soudy a obhajobou.
11. S jistou dávkou tolerance lze podle názoru státního zástupce podřadit pod jím uplatněný dovolací důvod námitku dovolatele, podle níž bylo jeho jednání samostatným skutkem, který vzhledem k absenci násilí vykazoval toliko znaky trestného činu krádeže podle §205 tr. zákoníku. Tuto námitku však shledává nedůvodnou. Z hlediska trestního práva lze považovat za jeden skutek všechny ty projevy vůle pachatele, které jsou relevantní z hlediska způsobeného následku. Podle skutkových zjištění jednali oba obvinění po předchozí domluvě. Jeden skutek tedy představují veškerá jednání obou obviněných směřující k realizaci společného záměru zmocnit se za použití násilí věcí a peněz poškozené. Jednání obviněného tedy nebylo samostatným skutkem odlišným od skutku spáchaného obviněným L., ale šlo o společné jednání obou obviněných zakládající jeden skutek, bez ohledu na to, že dovolatel se věcí poškozené zmocnil až krátce po vykonání násilí obviněným L. Šlo tedy o skutek spáchaný ve spolupachatelství ve smyslu §23 tr. zákoníku, který je u obou obviněných nutno kvalifikovat jako zločin loupeže.
12. Dovolacímu důvodu odpovídá i námitka, jíž se dovolává nesprávného použití ustanovení §59 odst. 1 tr. zákoníku. Ani tu však neshledává důvodnou. Podmínka (jíž vyžaduje předmětné ustanovení) opakovaného spáchání zvlášť závažného zločinu nepochybně naplněna byla, a to ve značné intenzitě, když dovolatel byl v minulosti již celkem třikrát potrestán nepodmíněnými tresty odnětí svobody za zločin loupeže podle
§173 odst. 1 tr. zákoníku (resp. §234 odst. 1 tr. zák.). Nyní stíhaného zločinu se přitom dopustil cca 4 měsíce poté, kdy byl dne 2. 3. 2017 podmíněně propuštěn z výkonu dlouhodobého trestu odnětí svobody, který mu byl za zločin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku uložen ve věci Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 2 T 106/2013. Pokud se týká dalších omezujících podmínek (vysoká závažnost nově spáchaného zločinu, ztížená možnost nápravy pachatele), postačuje alternativní splnění jedné z nich. Má za to, že minimálně byla splněna podmínka ztížené možnosti nápravy pachatele, když dovolatel opakoval spáchání zločinu loupeže krátce poté, kdy na něm byl pro stejný zločin po dobu cca 46 měsíců vykonáván nepodmíněný trest odnětí svobody, a to zřejmě bez jakéhokoli výchovného účinku. Dodal, že ani závažnost zločinu nelze vzhledem k intenzitě použitého násilí a způsobené škodě považovat za bagatelní, jak naznačuje dovolatel.
13. Uzavřel, že dovolací námitky obviněného M. G. uplatněné v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zčásti neodpovídají formálně deklarovanému dovolacímu důvodu, zčásti jde o námitky zjevně nedůvodné. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. doplnil, že základním předpokladem pro použití tohoto dovolacího důvodu je existence výroku, kterým soud druhého stupně rozhodl o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Protože odvolací soud žádný takovýto výrok neučinil, nepřicházelo uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v úvahu.
14. Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Současně navrhl, aby tak Nejvyšší soud učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
III.
Přípustnost dovolání
15. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
a) obecná východiska
16. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné dovolací důvody.
17. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
18. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k této Úmluvě.
19. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
20. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. tedy může být naplněn ve třech různých situacích. K prvním dvěma (alternativa první) dochází tehdy, kdy rozhodnutí nadřízeného soudu je vydáno, aniž bylo napadené rozhodnutí meritorně přezkoumáno, tj. (1.) byl řádný opravný prostředek zamítnut z tzv. formálních důvodů podle §148 odst. 1 písm. a) či b) tr. ř. nebo podle §253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo (2.) bylo-li odvolání odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle §253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání (viz §253 odst. 4 tr. ř.). Třetí případ (alternativa druhá) představuje situace, kdy řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše (varianta první), ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
21. Přezkoumával-li soud druhého stupně některé napadené rozhodnutí uvedené v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř. na podkladě řádného opravného prostředku (odvolání nebo stížnosti) věcně a zamítl jej vzhledem k tomu, že neshledal takový řádný opravný prostředek důvodným [a to u odvolání podle §256 tr. ř. a u stížnosti podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř.], pak je možno dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. uplatnit jen v jeho druhé alternativě, tj. byl-li v řízení, které předcházelo uvedenému zamítavému rozhodnutí, dán důvod dovolání uvedený v písm. a) až k) ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. Podstatou této alternativy dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je skutečnost, že dovolateli sice nebylo odepřeno právo na přístup k soudu druhého stupně, ale tento soud – ač v řádném opravném řízení věcně přezkoumával napadené rozhodnutí soudu prvního stupně - neodstranil vadu vytýkanou v řádném opravném prostředku, zakládající některý z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., nebo navíc sám zatížil řízení či své rozhodnutí takovou vadou.
22. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
23. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
b) vlastní posouzení dovolání
ab) k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
24. Obviněný v podaném dovolání uplatnil převážně námitky, jež se s jím uplatněným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. věcně rozešly. To platí pro část námitek obsažených v části 1. dovolání, v níž namítá procesní nepoužitelnost výpovědi spoluobviněného L., části 2. jíž vytýká jednostranné (v jeho neprospěch provedené) a nesprávné hodnocení provedených důkazů (obviněným prosazovaná obhajoba, podle níž se poškozená nacházela v takovém stavu opilosti, že pád na zem byl následkem tohoto stavu), části 3. v níž dovolatel poukazuje na nevěrohodnost výpovědi poškozené stran jí uváděné částky, jež jí měla být odcizena, jakož i části 4. v níž se dovolává porušení práva na spravedlivý proces (tím, že nebylo provedeno dokazování odpovídající jeho představám a došlo k odstranění kamerových záznamů z místa činu). Takto formulované výhrady však v dovolacím řízení nemohou obstát, jelikož Nejvyšší soud není (v trestním řízení) oprávněn přezkoumávat vytýkané vady skutkového, resp. procesního charakteru, jelikož není další instancí, u které je možné vady tohoto druhu úspěšně uplatňovat.
25. V rámci označeného dovolacího důvodu lze úspěšně namítat nesprávnost hmotně právního posouzení soudy zjištěného skutku, resp. vznášet námitky tzv. jiného nesprávného hmotně právního posouzení. Žádnou takovou námitku však ve výše označených pasážích (bod 24.) dovolatel nevznáší. Nadto nelze přehlédnout značnou obsahovou shodu jím uplatněné dovolací argumentace s tou, jež uplatnil již v řízení o řádném opravném prostředku (viz odvolání založené na č. l. 395 a násl., resp. 422 a násl. spisu) a s níž se způsobem dostatečným vypořádal Krajský soud v Ústí nad Labem. Za této situace by bylo zjevně nadbytečné, pokud by dovolací soud toliko opakoval důvody, které soud prvního stupně, resp. soud odvolací vedly k učinění závěru o nevěrohodnosti a účelovosti obhajoby dovolatele (resp. i spoluobviněného L.), a to na podkladě výpovědi poškozené.
26. Tu oprávněně nelze zpochybnit ani poukazem na to, že požila alkohol (což ostatně není nic neobvyklého za situace, kdy se v nočních hodinách vracela z oslavy narozenin), neboť – jak uzavřely soudy – poškozená byla plně orientována v času i prostoru, vypovídala na podkladě nezkresleného a reálného prožitku celé události, o čemž svědčí mimo jiné i to (viz str. 5 rozsudku odvolacího soudu), že standardním způsobem byla schopna manipulovat mobilním telefonem, reagovat na okolní podněty (vypověděla, že ji někdo sledoval), určit směr, kudy následně utíkali pachatelé, jakož i konkretizovat, které věci jí byly obviněnými odcizeny. Nadto při takto stresujícím zážitku byla schopna komunikovat s kolemjdoucím, jakož i s následně přivolanou Policií ČR a zdravotníky, kteří byli přivoláni na místo činu. Z takto pojímaných skutečností nic nenasvědčuje tomu, že by závěr soudů, jenž se přiklonil k verzi tvrzené poškozenou pro vybudování skutkových zjištění, byl založen na libovůli či svévoli, jež by měla vyústit v porušení práva obviněného na spravedlivý proces. Dovolací soud proto považuje obhajobu dovolatele za zcela účelovou. V tomto směru je i zjevně nadbytečný i požadavek dovolatele kladený na orgány činné v trestním řízení, které podle něj měly poškozenou podrobit krevní zkoušce na zjištění množství alkoholu v krvi, jelikož její vnímání prožitků bylo plně zachováno.
27. Nepřípadná je námitka extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými, potažmo právními závěry. Jeho existenci obviněný vyvozuje z tvrzení poškozené o výši odcizené částky (část 3. dovolání). Takto formulovaná výhrada jednak není důvodná, jednak se týká vedlejší okolnosti, jež by sama o sobě existenci tzv. extrémního nesouladu v podmínkách trestného činu zde řešeného, nemohla založit. O obviněným tvrzený rozpor by se jednalo tehdy, pokud by bylo možno důvodně učinit závěr, že skutková zjištění soudů postrádají obsahovou spojitost s provedenými důkazy, že tedy tato skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, popřípadě jsou přímo opakem obsahu důkazů, na jejichž podkladě tato zjištění byla učiněna, apod. Extrémní nesoulad je tak dán v případě očividného nesouladu skutkových a právních závěrů s provedenými důkazy, tedy tehdy, kdy skutek, který se stal předmětem právního posouzení, nebyl zjištěn způsobem slučitelným s právem obviněného na spravedlivý proces.
28. K popisované situaci dojít nemohlo již proto, že závěr o výši odcizené hotovosti soudy opřely o nezpochybněnou výpověď poškozené. Potud má závěr soudů plné ukotvení v provedeném dokazování. Existenci tzv. extrémního nesouladu nelze vyvozovat z toho, že se soudy nepřikloní k obhajovací verzi dovolatele. Nadto je zřejmé, že sama výše způsobené škody není kvalifikačním znakem skutkové podstaty zločinu, jenž obviněný spáchal (zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku). V tomto směru proto dovolací soud argumentaci obviněného nesdílí. Zcela spekulativní je jeho námitka, podle níž nemohl naložit s odcizenou finanční hotovostí, než byl dopaden policií ( „k loupeži … mělo dojít v 0:50, v 1.15 policie zadržela odsouzené M. G. a I. L. s finanční hotovostí ve výši 800,- Kč.“ ), v konfrontaci s motivací, jež měla původ v agresi obou obviněných ( „[o]ba obžalovaní shodně vypověděli, že … na místo činu se dostali proto, že oba sháněli drogu, resp. peníze na drogu, protože ani jeden z nich u sebe žádné finanční prostředky neměl“ , viz str. 7 rozsudku soudu prvního stupně).
29. Od soudy zjištěného skutkového stavu proto není důvod se odchýlit, jelikož byl zjištěn způsobem, jenž svědčí o zachování práva obviněného na obhajobu, potažmo o zachování jeho práva na spravedlivý proces. Domáhá-li se vyslovení jeho porušení, činí tak způsobem, jenž dovolací soud nemohl akceptovat.
30. Pokud soudy obou stupňů shledaly rozsah důkazního řízení za dostatečný a zamítly důkazy obhajoby na doplnění dokazování (formou zpracování znaleckého posudku k posouzení kvality výpovědi poškozené a provedením rekonstrukce – část 4. dovolání), jde o jejich oprávnění plynoucí ze zásady volného hodnocení důkazů. Jejich postupu nelze nic vytýkat za situace, kdy se s obhajobou uplatněnými důkazními návrhy náležitě vypořádaly (viz str. 6 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Nad rámec uvedeného lze doplnit, že principu soudní nezávislosti, jak je zakotven v čl. 82 Ústavy České republiky, koresponduje právo soudu rozhodnout, který z důkazů v trestním řízení provede. Soud přitom není vázán návrhy stran, současně může z vlastní iniciativy sám provádět důkazy, jež považuje za významné pro rozhodnutí o obžalobě. Není povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu, jeho zamítnutí však musí přesvědčivě vysvětlit (srov. nález Ústavního soudu ze dne 27. 8. 2001, sp. zn. IV. ÚS 463/2000, publikovaný pod č. 122/2001 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, či usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2011, sp. zn. II. ÚS 664/11).
31. V rámci dovolatelem uplatněného důvodu dovolání se nelze úspěšně domáhat ani nápravy vytýkaných procesních vad. Nadto nejsou důvodné ani v obecné rovině. Na výpovědi obviněného L., z níž má plynout, že za poškozenou běžel na pokyn dovolatele, a jež plyne z procesně nepoužitelné výpovědi spoluobviněného učiněné v přípravném řízení, soudy závěr o vině dovolatele nevybudovaly (soud prvního stupně neprovedl jako důkaz protokol o výslechu obviněného I. L. ani při jednom z hlavních líčení – ze dne 10. 11. 2017, 14. 12. 2017, 18. 11. 2018).
32. Dosud uvedené skutečnosti by nasvědčovaly tomu, že obviněný uplatnil toliko námitky, jež se s jím uvedeným dovolacím důvodem věcně rozešly. Obviněný však uplatnil rovněž ty námitky, které pod jím zvolený důvod dovolání věcně podřadit lze. Těmi jsou jednak 1) tvrzení, podle něhož jeho jednání vykazuje znaky krádeže podle §205 tr. zákoníku, jelikož je samostatným skutkem, jednak 2) námitka, že soudy nesprávně aplikovaly §59 odst. 1 tr. zákoníku a uložily mu trest za současného zvýšení horní hranice zákonné trestní sazby o jednu třetinu.
33. K první z takto uplatněných námitek je třeba konstatovat, že obviněný odhlíží od právního posouzení soudy zjištěného skutku. Přestože z právní věty rozsudku Okresního soudu v Mostě výslovně neplyne informace, že obvinění jednali ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, je tato skutečnost zřejmá z popisu skutku. Z něj lze jednoznačně dovodit společný úmysl obviněných spáchat zločin loupeže. Oba „po společné předchozí domluvě“ (viz vyjádření odvolacího soudu na str. 4 rozsudku „poškozená po výstupu z MHD byla sledována oběma obžalovanými. Již v tento okamžik ji natypovali jako svou oběť a jednali koordinovaně v záměru ji přepadnout a okrást“ ) pojali úmysl spáchat zločin loupeže, jehož realizaci započal nejprve obviněný L., jenž užil násilí ( „přistoupil … zezadu k poškozené … a strčil jí rukama do zad takovou silou, až upadla na zem ) v úmyslu zmocnit se cizí věci ( „z pravé kapsy bundy vypadl mobilní telefon značky Honor 7 Lite …, který zvedl ze země a dal se na útěk“ ) a poté, co poškozená vstala ze země, navazuje v blízkém časovém sledu druhý útok dovolatele ( „a když poškozená vstala ze země …, vyběhl k ní z křoví obžalovaný M. G.“ ) , který poškozené prudce vytrhl kabelku a odcizil finanční hotovost ( „a z ramene jí strhl koženkovou kabelku … a s touto kabelkou z místa utekl“ ). Takto vyjádřený popis jednání obviněných umožňuje učinit závěr, že obvinění byli vedeni jednotným záměrem, jenž spočíval v jejich společném úmyslu zmocnit se věcí poškozené za použití násilí, byť realizovaného jen jedním z nich (spoluobviněným L.).
34. Vzhledem k výše uvedenému je proto nepřípadná námitka dovolatele, že se dopustil trestného činu krádeže, neboť vůči poškozené násilí neužil ( „M. G.a proti poškozené nepoužil násilí, a to ani při strhnutí kabelky a ani následně, když jí měl kabelku vracet“ ). Jednání ve spolupachatelství může být založeno v zásadě na třech myslitelných variantách. O společné jednání půjde tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, nebo pokud každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání [srov. rozhodnutí uveřejněné pod číslem 66/1955 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a stanovisko Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 19. 1. 1982 č. Tpjf 158/80 (uveřejněné pod číslem 17/1982 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)], anebo když jednání každého ze spolupachatelů je alespoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti – články řetězu – působí současně nebo postupně ve vzájemné návaznosti a směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu [srov. rozsudek Nejvyššího soudu SSR ze dne 23. 11. 1972, sp. zn. 1 Tz 68/72 (uveřejněné pod číslem č. 36/1973 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) nebo ze dne 30. 11 1966, sp. zn. 8 Tz 77/66 (uveřejněné pod číslem 15/1967 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].
35. K naplnění pojmu spolupachatelství není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje, tvořícího ve svém celku trestné jednání [viz např. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 11. 1993, sp. zn. 7 To 168/93 (uveřejněný pod číslem 18/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Pro účely takto vymezeného pojmu spolupachatelství je zjevné, že dovolatel – přestože nenaplnil ve svém souhrnu všechny znaky zločinu loupeže (pro absenci znaku užití násilí) – jednal jako spolupachatel s obviněným L. a naplnil byť některé znaky zločinu loupeže.
36. Existence minimálně konkludentní dohody pachatelů přitom plyne z okolností projednávané věci. Společný úmysl zahrnoval jak společné jednání spoluobviněných, tak sledování společného cíle. Pokud se obviněný svou dovolací argumentací snaží dosáhnout vyslovení závěru, že v jeho případě šlo o nenásilný čin zcela nezávisle jím spáchaný na poškozené po činu realizovaném vůči ní krátce předtím spoluobviněným L., tedy o čin spáchaný dovolatelem bez subjektivní souvislosti s násilným činem předcházejícím, a že tak šlo ve své podstatě o postupné (sukcesivní) pachatelství, které však z hlediska způsobu spáchání činu odůvodňuje právní kvalifikaci odlišnou od té, která byla vyslovena ve vztahu ke spoluobviněnému, činí tak primárně na podkladě prosazování jiného skutkového základu, než který se stal předmětem právního posouzení ze strany soudů nižších stupňů. Přitom, jak již uvedeno výše, ke změně jimi ustálených skutkových zjištění není zákonného důvodu. Není totiž důvod zpochybňovat to, co uvážil soud odvolací, tj. že dovolatel musel vidět přepadení poškozené spoluobviněným L. (jeho obhajobu toto zpochybňující soud odvolací s poukazem na změny výpovědí obviněného důvodně nepřijal) a že mobilní telefon, který obviněný L. poškozené odejmul, převzal. Následné vlastní jednání dovolatele, který strhl poškozené kabelku s jejími věcmi (což dovolatel rovněž popírá), je tak třeba vnímat jako bezprostředně kontinuálně navazující jednání spolupachatele, jak problematiku, s oporou o příslušnou judikaturu, vyložil soud odvolací. Nutno dodat, že nelze přisvědčit ani tomu tvrzení obviněného obsaženému v jeho dovolání, že s ohledem na výpověď poškozené musela před svým druhým napadením ujít alespoň sto metrů, čímž se snaží prosadit svůj skutkový závěr, že ze strany obviněných šlo o dva skutky samostatně spáchané nejprve jedním a poté druhým obviněným. K takové interpretaci výpovědi svědkyně není důvod.
37. Kvalifikaci činu podle požadavků dovolatele vylučuje existence společného úmyslu, který ze způsobu spáchání činu oběma obviněnými bezprostředně plyne. O sukcesívní pachatelství jít nemůže proto, že tím se rozumí případy, kdy každý z postupných pachatelů „svým jednáním naplní některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, aniž o sobě vědí, anebo sice o sobě vědí, ovšem každý z nich páchá svůj trestný čin podle svého úmyslu, nikoli v rámci úmyslu společného, jež naopak vyžaduje spolupachatelství“ – srov. Kratochvíl, V. a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 373. Soudy nižších stupňů i s ohledem na motivaci jednání obviněných (snaha opatřit si prostředky na nákup drogy) důvodně uzavřely, že tito jednali v souladu s ustanovením §23 tr. zákoníku vyžadovanou podmínkou objektivní (společné jednání) i podmínkou subjektivní (společný úmysl směřující ke spáchání trestného činu).
38. Nedůvodnou Nejvyšší soud shledal rovněž druhou námitku obviněného (bod 32.), podle níž soudy nesprávně aplikovaly §59 odst. 1 tr. zákoníku. Daností podmínek pro užití obviněným sporovaného postupu se soudy opakovaně zabývaly (viz str. 7 rozsudku soudu prvního stupně, resp. str. 7-8, body 22. – 24., rozsudku odvolacího soudu). Při takto vyjádřených důvodech nemá dovolací soud pochybnost o správnosti jimi vyslovených závěrů.
39. Podle tohoto ustanovení soud „pachateli, který znovu spáchal zvlášť závažný zločin (§14 odst. 3), ač již byl pro takový nebo jiný zvlášť závažný zločin potrestán, může uložit trest v horní polovině trestní sazby odnětí svobody stanovené v trestním zákoně, jejíž horní hranice se zvyšuje o jednu třetinu, jestliže závažnost zvlášť závažného zločinu je vzhledem k takové recidivě a ostatním okolnostem případu vysoká nebo možnost nápravy pachatele je ztížena.“ Obviněný se opakovaně dopouští závažné trestné činnosti, opakovaně na něho bylo způsobeno trestem odnětí svobody spojeného s jeho přímým výkonem a opakovaně se dopouští trestné činnosti násilného charakteru.
40. Podmínky §59 odst. 1 tr. zákoníku byly zjevně dány, jelikož obviněný se opakovaně dopustil zvlášť závažného zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku spáchaného ve spolupachatelství, a to s odstupem doby přibližně čtyř měsíců po jeho (podmíněné) propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Vedle toho je naplněna rovněž podmínka opakovanosti jednání (viz k tomu str. 8 rozsudku odvolacího soudu), jelikož obviněný byl třikrát odsouzen pro trestný čin loupeže (viz opis z evidence Rejstříku trestů na č. l. 373). Soudy zohlednily závažnost nově spáchaného zločinu (míněno zjevně z hlediska ztížené možnosti nápravy pachatele), jež je zvyšována krátkým časovým odstupem mezi podmíněným propuštěním z výkonu trestu odnětí svobody (obviněný byl propuštěn z výkonu trestu dne 2. 3. 2017, který vykonával pro pravomocné odsouzení za stejný zločin) a již dne 18. 7. 2017 se obviněný dopouští zcela shodné trestné činnosti. Závěr soudů spočívající v tom, že náprava pachatele – při zohlednění jeho poměrů – je velmi ztížena, jelikož žádný z trestů, jež byly spojeny s jejich přímým výkonem, nevedl k nápravě dovolatele, jenž se opakovaně dopouští stejnorodé trestné činnosti, proto lze pokládat za adekvátní.
bb) k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
41. Pokud jde o druhý z dovolatelem uplatněných důvodů dovolání, je třeba konstatovat, že ten není v posuzované věci zjevně dán, neboť předpokládá situaci, kdy “bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).“ Vzhledem k tomu, že odvolací soud nerozhodl ani jedním ze zmiňovaných způsobů, jež citované ustanovení předpokládá (tj. formou zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku), nemůže být dán ani druhý dovolací důvod uplatněný dovolatelem.
42. Z výše uvedeného hodnocení dovolání obviněného je zřejmé, že ten [v části, v níž formálně právně relevantním způsobem namítl skutečnosti podřaditelné pod uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], podal mimořádný opravný prostředek zjevně neopodstatněně. Vzhledem k tomu Nejvyšší soud o celém dovolání obviněného rozhodl způsobem uvedeným v §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Podle něj Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné.
43. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., dle něhož [v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 5. 12. 2018
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu