ECLI:CZ:NS:2018:6.TDO.599.2018.2
sp. zn. 6 Tdo 599/2018-I-107
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 9. 2018 o dovolání, které podali obviněný M. M. , obviněný J. Ch. , obviněný M. Z. , a obviněný J. H. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 11. 2017, č. j. 10 To 79/2017-4407, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích pod sp. zn. 62 T 3/2017, takto:
I. Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných M. M., J. Ch. a M. Z. odmítají.
II. Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se zrušují rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 11. 2017, č. j. 10 T 79/2017-4404, a to v části, v níž podle §256 tr. ř. došlo k zamítnutí odvolání obviněného J. H., jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 13. 7. 2016, č. j. 62 T 3/2017-4102, a to v celé odsuzující části týkající se téhož obviněného, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené části těchto rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
III. Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Hradci Králové – pobočce v Pardubicích přikazuje, aby věc ve zrušené části v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 13. 7. 2017, č. j. 62 T 3/2017-4102 , byli uznáni vinnými
pod bodem 1)
obvinění M. M., J. Ch. a M. Z.
zločinem zbavení osobní svobody podle §170 odst. 1, odst. 2 písm. a), písm. c), odst. 3 písm. a), písm. b) tr. zákoníku,
pod bodem 2)
obvinění M. M., J. Ch. a M. Z.
zločinem zavlečení podle §172 odst. 2, odst. 3 písm. a), písm. e) tr. zákoníku,
obviněný J. H.
zločinem zavlečení podle §172 odst. 2, odst. 3 písm. a), písm. e) tr. zákoníku, spáchaný jako návodce podle §24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku.
Uvedených trestných činů se podle skutkových zjištění nalézacího soudu dopustili tím, že
1) obžalovaní M. M., J. Ch. a M. Z.,
po předchozí vzájemné dohodě a rozdělení rolí na blíže neurčeném místě nejpozději dne 26. 6. 2015, mezi obž. J. Ch. a obž. M. M., v úmyslu získat finanční prostředky a majetkový prospěch velkého rozsahu, dne 27. 6. 2015 v dopoledních hodinách obž. J. Ch. vylákal poškozeného K. S. (rodné příjmení H., později také T.), pod záminkou předání nahrávky, jež se týkala předchozího únosu K. S. z roku 2012, a to za částku 100.000 Kč, do objektu restaurace na adrese P., okres Ch., v P. kraji s tím, že J. Ch. nechal odemknuté hlavní vchodové dveře do objektu, kam poškozený K. S. přijel svým motorovým vozidlem zn. Fiat Freemont, které zaparkoval před objektem, poškozený K. vstoupil dovnitř, kde byl obž. J. Ch. a následně vstoupili do objektu obž. M. M. a obž. M. Z., kteří v té době již čekali v zadní části hospody na dvorku v motorovém vozidle zn. Dacia Duster, barvy šedá metalíza, a poškozeného K. S. podle předchozí dohody obž. M. M. a obž. M. Z. společně fyzicky opakovanými údery pěstí napadli a poté spoutali a umístili na WC, obž. M. M. vzal klíče od vozidla poškozeného a s tímto přejel do obce Ch., ul. N. V., kde vozidlo odstavil a společně s obž. J. Ch., který pro něho přijel, se vrátili zpět do objektu hospody na adresu P., okres Ch., následně obž. M. M., obž. M. Z. a obž. J. Ch. odvezli poškozeného do rodinného domu na adrese P., okres Ch., od kterého měl obž. J. Ch. klíč, kde poškozeného K. S. zčásti vysvlékli a spoutali na židli v koupelně v přízemí domu, ústa mu přelepili lepicí páskou, obž. M. M. poté, co mu sundal pásku z úst, vzal lahev vodky, hrdlo lahve stlačil násilím poškozenému K. S. do úst, zaklonil mu hlavu a takto poškozeného donutil vypít cca 1/3 vodky z 0,5 l lahve, dále obž. M. M. vzal sika kleště a poškozenému kleštěmi mačkal prsty na rukou a požadoval po něm informace, kde má uschovány další finanční prostředky, poté poškozeného K. S. svázaného a se zalepenými ústy lepicí páskou zanechali v objektu domu, kdy poškozený zemřel z nezjištěných příčin, když při pitvě těla K. S. byla zjištěna poranění, a to podkožní krevní výrony v krajině pravé očnice až pravé líci, drobné podkožní krevní výrony na 2. prstu levé ruky, na palci a 2. a 4. prstu levé ruky, známky vnitřního dušení, následně obž. M. M. společně s obž. J. Ch. opětovně odjeli k odstavenému vozidlu zn. Fiat Freemont poškozeného do obce Ch., ul. N. V., obž. M. M. vzal z vozidla mobilní telefon poškozeného a vnitřek vozidla posypal pepřem a cestou zpět poblíž obce T., u rozvodny elektřiny, zastavili, obž. M. M. předal mobilní telefon poškozeného obž. J. Ch. s tím, aby napsal a odeslal SMS zprávy přítelkyni poškozeného B. Š. a dceři poškozeného, což obž. J. Ch. učinil, následně mobilní telefon obž. M. M. rozbil a obž. J. Ch. jej vhodil do řeky Ch. z mostu v obci M., a poté mrtvé tělo poškozeného K. S. dne 28. 6. 2015 v ranních hodinách okolo 05.00 hod. obž. M. M. a obž. M. Z. uložili do černých igelitových pytlů, které přelepili páskami a tělo odvezli do lesního porostu vlevo od silnice ve směru od obce J. na obec R., okres Ú. N. O., v P. kraji, kde dne 28. 6. 2015 okolo 06.00 hod. tělo poškozeného obž. M. M. v lese zakryl listím a větvemi, když se na místo v následujícím období v nočních hodinách vrátil a tělo ukryl do vykopané jámy, v rámci svého jednání poškozenému K. S. vzali finanční hotovost ve výši 100.000 Kč, kterou měl u sebe a tuto částku si obž. M. M. a obž. J. Ch. mezi sebou rozdělili tak, že obž. J. Ch. obdržel od obž. M. M. částku ve výši 20.000 Kč, přičemž ještě dne 28. 6. 2015 v 23.12 hod. z telefonního čísla obž. M. M. odeslal, či nechal odeslat zprávu přítelkyni poškozeného B. Š. ve znění: „Blani prosim té udelaj to o co té prosim. Nevolej zadne policajty. Bude to jenom norši, to vim jisté, a udelaj takhle. Bez za pravnikem a vem u nej pét milionu a pét daš sama ty viš, kde jsou. Zítra ti lide zavolají a zbitecne to vse nezhorsuj. Udelaj to pro mé, je to moje šance“, poté komunikace přestala,
2) obžalovaní M. M., J. Ch., M. Z. a J. H.,
po předchozí vzájemné dohodě a rozdělení rolí dne 22. 3. 2016 v době kolem 20.33 hod. na pláži v rekreační oblasti T., u restaurace Č., v obci Č., okres K., Slovenská republika, obžalovaní M. M., J. Ch. a M. Z. společně s E. R., poté, co vystoupili z motorového vozidla zn. BMW X5, uživatele obž. M. M., napadli na volném prostranství údery pěstí do obličeje i ostatních částí těla a použitím obranných sprejů R. L., trvale bytem S. J., K., Slovenská republika, kterému způsobili oděrky a hematomy obličejové části hlavy včetně zlomeniny nosních kůstek a další zranění specifikovaná ve znaleckém posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, kdy v rámci útoku mu vyhrožovali, aby nastoupil do vozidla, nebo ho zabijí, násilím a pod pohrůžkou dalšího násilí ho naložili na zadní sedačku motorového vozidla zn. BMX X5, kde si na něho obž. M. Z. sedl a zároveň jej během cesty několikrát udeřil, poté tímto vozidlem společně odjeli obž. M. M., M. Z. a pošk. R. L. do domu rodičů obž. M. M., do obce H., Slovenská republika, a obž. J. Ch. a E. R. odjeli z místa motorovým vozidlem zn. VW Passat 3CC, černé barvy, a poté obž. J. Ch. odjel sám do České republiky, před domem rodičů obž. M. M. obž. M. Z. nasadil R. L. na hlavu kuklu bez otvorů, vystoupili z vozidla a odvedli jej do sklepa domu, kterým prošli do garáže, kde R. L. svázali ruce stříbrnou elektrikářskou páskou a posadili jej na židli a lepicí páskou mu omotali tělo k židli, přičemž během cesty ve vozidle a i v samotné garáži mu obž. M. M. sdělil, že ho měl unést a předat v Polsku nezjištěné skupině osob nebo obž. J. H. a za to měl slíbeno 800.000 Eur v případě, že bude předán živý, pokud by ho měl dovézt mrtvého, měl obdržet 400.000 Eur se sdělením, že by mu tato částka stačila, k žádosti obž. M. M. po oznámení, že má jeho platební kartu, mu R. L. sdělil PIN kód k této platební kartě, prostřednictví které však na Slovensku žádný výběr neproběhl, neboť byl již v tento den přečerpaný limit, poté z místa odjeli stejným motorovým vozidlem a ve stejném složení, kdy však již R. L. seděl nespoután na sedadle vzadu za spolujezdcem, kde ho obž. M. Z. hlídal, po cestě do České republiky mu obž. M. M. sdělil, že má pro něho asi 30 až 40 km od svého bydliště připravenou jámu nebo sklep a pokud by mu nepodepsal u notáře dlužní úpis na částku 1.000.000 Kč a nepřevedl na jeho bankovní účet částku ve výši 1.000.000 Eur, odveze ho obž. M. M. do Polska, kde ho na pokyn obž. J. H. budou řezat nožem, sypat mu do ran sůl, polévat vařící vodou, trhat nehty a lámat prsty a potom ho zabijí, a tímto způsobem dne 23. 3. 2016 kolem 7.00 hod. poškozeného R. L. bez jeho svolení odvezli ze Slovenské republiky do České republiky, nejprve na adresu K., okres R. n. K., poté do pokoje Motorestu S. na adrese P., okres R. n. K., kde R. L. drželi s cílem získat od něj nejméně částku ve výši 100.000 Eur, o kterou dne 24. 3. 2016 v 10.26 hod. R. L. prostřednictvím facebookové komunikace požádal V. Š., aby ji po někom poslala a odevzdala obž. M. M., stejného dne v 09.20 hod. na pokyn obž. M. M. musel R. L. vybrat z bankomatu umístěného na pobočce ČS, a. s. na adrese V., S., částku ve výši 75.000 Kč, kterou mu předal, přičemž obžalovaní byli zadrženi na různých místech dne 24. 3. 2016, k tomuto shora popsanému jednání došlo na základě žádosti obž. J. H. a na základě jejich osobní schůzky a blíže nezjištěném parkovišti Východního Slovenska dne 18. 3. 2016, kdy obž. M. M. skutečně přistoupil na požadavek obž. J. H. a následně obž. M. M. k provedení násilného zavlečení R. L. do České republiky dále instruoval obž. J. Ch., obž. M. Z. a E. R., které sám vybral s tím, že sám obž. M. M. s obž. M. Z. budou čekat na parkovišti v obci Č. v motorovém vozidle zn. BMW X5, a E. R. s obž. J. Ch. v motorovém vozidle zn. VW Passat 3CC,.
2. Obvinění byli za tyto trestné činy odsouzeni
obviněný M. M.
podle §170 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody na dobu čtrnácti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.
obviněný J. Ch.
podle §170 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody na dobu dvanácti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
obviněný M. Z.
podle §170 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody na dobu dvanácti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl podle §80 odst. 1, 2 tr. zákoníku uložen trest vyhoštění z území České republiky na dobu neurčitou.
obviněný J. H.
podle §172 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na dobu pěti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Dále mu byl podle §80 odst. 1, 2 tr. zákoníku uložen trest vyhoštění z území České republiky na dobu pěti let.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. soud uložil obviněným M. M., J. Ch. a M. Z. povinnost nahradit společně a nerozdílně poškozené B. Š., majetkovou škodu ve výši 7.757 Kč a nemajetkovou újmu v penězích ve výši 800.000 Kč. Podle §228 odst. 1 dále uložil obviněným M. M., J. Ch. a M. Z. povinnost nahradit společně a nerozdílně poškozeným R. H., nemajetkovou újmu v penězích ve výši 700.000 Kč, I. T., nemajetkovou újmu v penězích ve výši 700.000 Kč a C. D., nemajetkovou újmu v penězích ve výši 700.000 Kč. Podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněným M. M., J. Ch., M. Z. a J. H. povinnost nahradit společně a nerozdílně poškozenému R. L., majetkovou škodu ve výši 75.000 Kč a 40 Euro a nemajetkovou újmu v penězích ve výši 5.000 Euro. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená D. P., odkázána se svým nárokem na náhradu nemajetkové újmy v penězích na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byli poškození B. Š., R. H., I. T., C. D. a R. L. odkázáni se zbytky svých nároků na náhradu škody a nemajetkové újmy v penězích na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. O odvolání všech obviněných a státní zástupkyně proti tomuto rozsudku rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 11. 2017, č. j. 10 To 79/2017-4407 , jímž k odvolání státní zástupkyně podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil pouze ve výroku o způsobu výkonu trestu odnětí svobody uloženého obviněnému M. Z. a podle §259 odst. 3, 4 tr. ř. v rozsahu zrušení znovu rozhodl tak, že obžalovaného M. Z. pro výkon uloženého trestu odnětí svobody podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku ve znění účinném od 1. 10. 2017 za použití čl. II bodu 2 zákona č. 58/2017 zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Jinak zůstal napadený rozsudek nedotčen. Dále podle §256 tr. ř. odvolání státní zástupkyně ohledně obviněných M. M. a J. Ch. a odvolání všech obviněných zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k nim
4. Proti citovanému rozsudku vrchního soudu podali všichni obvinění prostřednictvím svých obhájců dovolání.
5. Obviněný M. M. podal prostřednictvím svého obhájce Mgr. Radka Matoulka dovolání, jež opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť podle jeho názoru došlo k nesprávnému a subjektivnímu hodnocení důkazů, které vedly k nesprávnému posouzení jeho jednání. Obviněný má za to, že byl poškozen na svých základních právech a svobodách, když rozsudky ve věci jsou v rozporu se základními zásadami, na kterých je budováno trestní řízení, kdy nebyla zachována zásada in dubio pro reo . Namítá vady rozsudku – jejich nepřezkoumatelnost, nejasnost, neúplnost skutkových zjištění a nevypořádání se se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí. Obviněný je toho názoru, že soudy postupovaly v rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů a nehodnotily všechny okolnosti svědčící v jeho prospěch. Soudy dospěly k nesprávným skutkovým zjištěním a řádně neobjasnily skutkový stav věci, v důsledku čehož tento nesprávně hodnotily v rozporu se zásadou in dubio pro reo .
6. Pokud jde o skutek uvedený pod bodem 1, obviněný zdůrazňuje, že zde existují pouze dva důkazy, a to výpovědi jeho spoluobviněných Z. a Ch. Jiné důkazy, které by prokazovaly jeho vinu, provedeny nebyly. Naopak obviněný dokázal, že v daný čas a na daném místě nikdy být nemohl, a to výpisy z telekomunikačního provozu jeho mobilního telefonu a výpověďmi svědků M. a K. Tyto však soudy nevzaly v potaz a všechny důkazy vykládaly jednostranně v jeho neprospěch. Uvedené výpovědi spoluobviněných považuje za nevěrohodné, účelové a vzájemně rozporné, přičemž těmito rozpory se soudy dostatečně nezabývaly. Podle názoru obviněného vypovídali jeho spoluobvinění účelově ve snaze zajistit si významně nižší trest. Obviněný Ch. v průběhu řízení zásadně změnil svoji výpověď, kdy vše, co uvedl jako spolupracující obviněný, mu bylo policií podsunuto. Obviněný opakuje, že neměl k tomuto jednání žádný relevantní motiv. Motiv byl však prokázán u obviněného Ch., který se snaží vinu svalit na obviněného M. Upozorňuje, že jeho důkazním návrhem – výslechem reportérů TV Nova, se soud nezabýval.
7. Ke skutku pod bodem 2 obviněný uvedl, že nebylo prokázáno, že by jednotliví obvinění jednali ve vzájemné dohodě za účelem spáchání trestného činu. Nebyla prokázána žádná dělba úkolů ani hierarchické uspořádání funkcí obviněných. Nebyl podán žádný důkaz o tom, že by trestnou činnost plánovali či připravovali. Použití dané právní kvalifikace je proto zjevně nepřiměřené a nesprávné. Rozporuje dále závěr o úmyslu získat značný prospěch, kdy tuto okolnost považuje za neprokázanou a soudy nedostatečně odůvodněnou. Nebylo dále prokázáno, že úmysl obviněného směřoval k zavlečení poškozeného do České republiky, přičemž obviněný trvá na tom, že poškozený s ním odcestoval dobrovolně, na benzinové pumpě nebyl hlídán a mohl z odemčeného auta kdykoliv odejít a volně byl ponechán také v domě. Obviněný považuje za pochybení, pokud nebyli v řízení vyslechnuti jím navržení svědci, kdy návrh na vyslechnutí svědka R. (myšlen zřejmě E. R.) byl odmítnut pouze proto, že tento v přípravném řízení využil svého práva nevypovídat. Obviněný má za to, že soud nemůže předjímat, jaký bude postoj tohoto svědka u hlavního líčení.
8. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 13. 7. 2017, č. j. 62 T 3/2017-4102, a rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 11. 2017, č. j. 10 To 79/2017-4407, zrušil a sám jej rozsudkem zprostil obžaloby v bodě 1), případně aby věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
9. Obviněný J. Ch. podal prostřednictvím svého obhájce JUDr. Petra Gracíka dovolání, jež opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř., přičemž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) uplatnil v jeho druhé variantě, tedy že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť toto rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení obou skutků a jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
10. Obviněný namítá, že byla nesprávně posouzena otázka jednání obviněných jako organizované skupiny. Upozorňuje, že všichni obvinění shodně vypověděli, že se o organizovanou skupinu nejednalo. Znaky organizované skupiny jsou dělba úkonů, plánovitost a koordinovanost, což mezi obviněnými nebylo a soud neuvádí, o jaké důkazy se v tomto směru opřel. Odkazuje na jednotlivé výpovědi obviněných, které jeho závěr podporují, přičemž odkazuje na svoji zcela podřízenou roli vůči obviněnému M. a spory mezi nimi, což podle jeho názoru velmi zpochybňuje jakoukoli dohodu mezi nimi. Má za to, že existují vážné skutkové rozpory stran jeho podílu na celém jednání. Považuje za závažné pochybení soudu, pokud nebyl vyslechnut E. R. a nebyl vyžádán ani jeho trestní spis ze Slovenska a ani rozsudek slovenského soudu v jeho trestní věci. Považuje také za nespravedlivé, že byl v části trestního řízení posuzován jako spolupracující obviněný a tento status mu byl bez jakéhokoli vysvětlení odebrán.
11. Závěrem proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 13. 7. 2017, č. j. 62 T 3/2017-4102, a rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 11. 2017, č. j. 10 To 79/2017-4407, zrušil a přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby v potřebném rozsahu znovu věc projednal a rozhodl.
12. Obviněný M. Z. podal prostřednictvím svého obhájce JUDr. Miroslava Hofmanna dovolání, jež opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť soudy obou stupňů nesprávně posoudily jeho jednání uvedené pod bodem 1) výroku rozsudku soudu prvního stupně.
13. Obviněný má za to, že nebyly dostatečně prokázány a naplněny znaky trestného činu podle §170 odst. 3 písm. a) a b) tr. zákoníku, tedy způsobení smrti poškozeného a úmysl získat pro sebe či jiného prospěch velkého rozsahu. Obviněný je přesvědčen, že mu nelze přičítat v žádné podobě zavinění vztahující se ke smrti poškozeného. Při odchodu z domu poškozený nejevil žádné zjevné zdravotní problémy a nic nenasvědčovalo tomu, že by byl jeho život v ohrožení. Obviněný ještě při odchodu z domu ověřoval, zda může poškozený volně dýchat a tento mu to kývnutím hlavy potvrdil. Je proto přesvědčen, že do domu se někdo vrátil. V takové situaci mu nelze bez pochybností přičítat ani nedbalostní následek. Nadto v odůvodnění rozsudku není uvedeno, z čeho soud vycházel při svých závěrech o konkrétním zavinění jednotlivých obviněných u tohoto kvalifikačního znaku žalovaného trestného činu.
14. Obviněný rovněž rozporuje také závěr soudu o jeho úmyslu získat pro sebe či jiného prospěch velkého rozsahu. Jeho úkolem bylo pouze pomoci Ch. s člověkem, který mu dělá potíže, a neměl žádnou vědomost o tom, co by mělo být předmětem jednání a kdo a jak velký prospěch z toho bude mít. Zaslání SMS zprávy proběhlo bez jeho účasti a pokud byly v jeho přítomnosti řešeny finanční požadavky, obviněný neznal nejenom důvody, ale ani výši těchto požadavků. Nelze mu proto klást za vinu, že by při svém jednání měl nebo mohl mít jakoukoli vědomost o tom, že vše směřuje k tomu, aby byl získán prospěch velkého rozsahu pro jeho spoluobviněné, nikoli však pro něj. Subjektivní stránka tohoto znaku skutkové podstaty nebyla soudem nijak podrobněji odůvodněna a v tomto směru zůstala rozhodnutí nepřezkoumatelná.
15. Závěrem proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 13. 7. 2017, č. j. 62 T 3/2017-4102, a rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 11. 2017, č. j. 10 To 79/2017-4407, zrušil v části týkající se obviněného M. Z. a přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby v potřebném rozsahu znovu věc projednal a rozhodl.
16. Obviněný J. H. podal prostřednictvím svého obhájce Mgr. Aleše Gracíka dovolání, jež opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť soud nesprávně posoudil skutek pod bodem 2) rozhodnutí a uznal jej vinným, ačkoliv z provedeného dokazování nelze zcela bez jakýchkoli pochybností spolehlivě dovodit, že by se předmětného skutku dopustil.
17. Obviněný uvádí, že o jeho podílu na skutku vypovídal obviněný M. a poškozený L. Z těchto výpovědí však nelze bez jakýchkoli pochybností dovodit, že by se na trestné činnosti ve formě návodu měl podílet. Obviněný M. změnil v jeho prospěch svoji výpověď z přípravného řízení a logicky vysvětlil, z jakého důvodu proti němu vypovídal v přípravném řízení. Tuto výpověď proto považuje za věrohodnou. Upozorňuje, že se od samého počátku snažil s orgány činnými v trestném řízení spolupracovat a snažil se prokázat, že nemá nic společného s trestnou činností spoluobviněných a s nikým se na zavlečení poškozeného nedomlouval, což potvrdili i obvinění Ch. a Z. Má za to, že samotné seznámení obviněného M. s poškozeným v roce 2015 nemá souvislost s trestnou činností, když na schůzce nijak nevystupoval a do ničeho nezasahoval. Dodává, že jeho podíl na trestné činnosti nelze dovodit ani z výpovědi poškozeného, který uvedl, že jej neviděl a pouze se domníval, že se na jeho zavlečení podílí. V rámci celého trestního řízení nebyl proveden žádný jiný důkaz, který by jeho účast na trestné činnosti prokazoval. Má proto za to, že došlo k nesprávnému hodnocení důkazů, což mělo za následek nesprávné právní posouzení skutku. Uvádí, že návodu se měl podle popisu skutku dopustit na základě osobní schůzky na parkovišti. Trvá však na tom, že žádná taková skutečnost v průběhu trestního řízení prokázána nebyla, když nikdo ze spoluobviněných k takové skutečnosti nic nevypovídal a nevyplynula ani z žádného jiného důkazu. Poznamenal, že návod musí směřovat k individuálně určené osobě nebo osobám a k individuálně určenému trestnému činu, který musí být konkretizován alespoň v hrubých rysech. Z provedeného dokazování však vyplynulo, že obviněný M. se rozhodl až v průběhu cesty, že s poškozeným pojede do České republiky. Za pochybný považuje také závěr, že obvinění jednali jako členové organizované skupiny, a to s ohledem na jejich chaotické jednání, ze kterého nevyplývá žádné rozdělení jejich funkcí.
18. Vzhledem k tomu obviněný navrhl, aby dovolací soud zrušil v napadené části citovaný rozsudek, jakož i další rozhodnutí na něj obsahově navazující a přikázal věc Krajskému soudu v Hradci Králové – pobočce v Pardubicích, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
19. Nejvyšší státní zástupce se k dovoláním obviněných vyjádřil prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který s odvoláním na teoretická východiska stran užití dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatněného všemi obviněnými upozornil, že všichni obvinění založili podstatnou část svých námitek na nesouhlasu s průběhem skutkového děje tak, jak byl zjištěn soudy, popř. s rozsahem a výsledným hodnocením provedeného dokazování, a tyto námitky tudíž nelze podřadit pod jimi uplatněný dovolací důvod. Předně proto státní zástupce uvedl, že krajský soud věnoval dokazování náležitou pozornost a provedl je v dostatečném rozsahu a veškeré provedené důkazy pak řádně hodnotil, a to striktně podle zásad §2 odst. 6 tr. ř., v souladu s jejich obsahem a bez známek jakékoli deformace a odsuzující rozsudek rovněž logicky a srozumitelně odůvodnil. Rovněž Vrchní soud v Praze podaná odvolání řádně přezkoumal, a také on ve svém rozhodnutí náležitým způsobem zdůvodnil, proč bylo namístě je (vyjma změny typu věznice u obviněného M. Z.) zamítnout. Pokud obvinění navrhli provedení dalších důkazů, oba soudy se těmito návrhy zabývaly, a zamítly-li je, svá rozhodnutí také řádně odůvodnily. Státní zástupce má proto za to, že je proto namístě vyjít ze stabilizovaných skutkových zjištění tak, jak je nalézací soud vyjádřil ve výrokové části svého rozsudku a v jeho odůvodnění.
20. K dovolání obviněného J. H. státní zástupce uvedl, že je zde jistá pochybnost stran jeho přípustnosti, neboť jeho prostřednictvím obviněný na str. 2 explicitně napadá rozsudek nalézacího soudu, což by jej činilo nepřípustným. Protože však v dalším textu zmiňuje obě rozhodnutí a uvádí, že dovolání podává proti oběma ( „Proti těmto rozsudkům…“ ), pokládá státní zástupce i toto dovolání za přípustné. Považuje je však za zjevně neopodstatněné. Podle jeho hodnocení podstatnou část výhrad obviněného tvoří jen polemika se skutkovými zjištěními soudu a s hodnocením provedených důkazů, přičemž takové námitky se s uplatněným dovolacím důvodem zcela míjí. V podstatě totéž se týká i jeho námitky stran návodu. Z provedeného dokazování však vyplývá, že právě i z vůle obviněného H. měl být poškozený L. zavlečen do ciziny, třebaže se původně mělo jednat o Polsko a nikoli Českou republiku (viz mj. výpovědi spoluobviněného M. a poškozeného L.).
21. Pod uplatněný dovolací důvod by snad bylo možno podřadit pouze závěrečnou, velmi vágně přednesenou námitku, založenou na tvrzení, že se pachatelé trestného činu nedopustili jako členové organizované skupiny. Nejenže státní zástupce považuje tuto námitku za neopodstatněnou, upozorňuje také, že obviněný nepatřičně zaměňuje pojmy „organizovaná skupina“ (tedy pachatel čin spáchá jako člen organizované skupiny) a organizovaná zločinecká skupina ve smyslu §129 tr. zákoníku. Okolností podmiňující použití vyšší trestní sazby však v tomto případě není spáchání činu členem organizované zločinecké skupiny (dříve šlo o tzv. zločinné spolčení). Podle státního zástupce ze skutkových zjištění v posuzované věci vyplývá, že jednání obviněných rozhodně nebylo pouze spontánní a nekoordinovanou akcí. Naopak, bylo předem dohodnuto a naplánováno, bylo koordinováno, byť nikoli do nejmenších detailů, a každý z pachatelů v něm sehrál svou nezastupitelnou roli. Obvinění v době přepadení přesně věděli, kde se poškozený L. nachází, měli předem připravené automobily a rozdělené role, měli připravenu kuklu, kterou dali poškozenému na hlavu apod. Účast obviněného J. H. na jednání pachatelů pak považuje za nepochybnou. Byl to on, kdo dal popud k „akci“ proti poškozenému, a byl to také on, kdo se průběžně o její průběh zajímal.
22. Pokud jde o dovolání obviněného M. M. , i jeho obsahem jsou zhusta jen výhrady založené na odlišném hodnocení důkazů a na zpochybnění učiněných skutkových zjištění, čímž se s uplatněným dovolacím důvodem zcela míjí. Totožný charakter má také výhrada, že jednání vůči L. mělo být posouzeno pouze jako trestný čin vydírání či omezování osobní svobody. Obviněný totiž tuto námitku staví na nepravdivém tvrzení, že poškozený L. s nimi do České republiky cestoval vlastně zcela dobrovolně a měl svobodný přístup k internetu a telefonu a zjevně přitom pomíjí ta zjištění, podle kterých byl poškozený do České republiky zavlečen proti své vůli.
23. Pod uplatněný dovolací důvod by snad bylo možno podřadit námitky obviněného, kde jednak zpochybňuje naplnění znaku „spáchání činu členem organizované skupiny“, a jednak u skutku 2) dovozuje absenci znaku „jednání v úmyslu získat značný prospěch“. Obě námitky však státní zástupce považuje za neopodstatněné. Stran pojmu organizovaná skupina odkazuje státní zástupce na svoji argumentaci k dovolání obviněného H. (viz bod 21). Pokud jde o skutek 1), obvinění pro zdárné spáchání činu využili předem připraveného objektu v obci P. a zapůjčeného vozidla Dacia Duster. Co se týče naplnění znaku „jednání v úmyslu získat značný prospěch“, vychází pravděpodobně z nesprávného chápání hranice naplnění takového prospěchu. Podle kritérií vymezených v §138 odst. 1, 2 tr. zákoníku je značným prospěchem již peněžní částka nejméně 500.000 Kč. Vyplývá-li ze skutkových zjištění, že pachatelé po poškozeném požadovali 100.000 euro či 2.000.000 Kč, jde bezpochyby o částky vysoce převyšující hodnotu půl milionu korun. Úmysl získat značný prospěch je tedy zřejmý.
24. Taktéž obsahem dovolání obviněného J. Ch. jsou podle státního zástupce zčásti námitky založené na odlišném hodnocení důkazů a na zpochybnění učiněných skutkových zjištění. Takové výhrady se s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. míjí. Pod tento dovolací důvod lze podřadit jen jeho výtku proti naplnění znaku „spáchání činu členem organizované skupiny“. I zde však platí to, co státní zástupce zmínil v případě spoluobviněných H. a M. (viz body 21 a 23). Uplatnil-li tento obviněný ještě dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. v alternativě druhé, pak s přihlédnutím ke skutečnosti, že rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích, na nesprávném právním posouzení skutku ani jiném nesprávném hmotně právním posouzení nespočívá, vadným ve smyslu tohoto dovolacího důvodu nemůže být shledáno ani usnesení soudu druhého stupně.
25. Pokud jde o dovolání obviněného M. Z. , ten podle státního zástupce se skutkovými zjištěními v zásadě vyjádřil souhlas. Jeho námitky jsou soustředěny výlučně k bodu 1) obžaloby, kdy namítá, že v jeho případě absentuje zavinění k okolnostem podmiňujícím použití vyšší trestní sazby vymezeným v §170 odst. 3 písm. a), b) tr. zákoníku. Dovozuje tedy, že mu nelze přičítat, že jednal v úmyslu získat pro sebe či pro jiného prospěch velkého rozsahu, ani nedbalostní následek spočívající ve smrti poškozeného. Tyto námitky pod uplatněný dovolací důvod podle státního zástupce v zásadě podřadit lze, přestože i zde obviněný část skutkových zjištění zjevně opomněl zmínit, za opodstatněné je však státní zástupce nepovažuje.
26. Všichni tři obvinění se jednání dopustili jako členové organizované skupiny, po předchozí dohodě, na základě předem připraveného a koordinovaného plánu a rozdělených rolí. Ačkoli dovolatel byl pouze v pozici jakési „ochranky“, tedy osoby umocňující strach poškozeného, také on stejně jako zbylí spolupachatelé velmi dobře věděl, že poškozený disponuje značnou sumou peněz v řádu mnoha milionů korun. Od počátku byl také přítomen celé „akci“ vůči poškozenému, a z jednání vůči němu muselo být nepochybné, že skutečným a jediným smyslem akce je získat od poškozeného mnohamilionový majetkový prospěch. Pokud jde o následek v podobě smrti poškozeného, žádnému z obviněných není kladeno za vinu, že by smrt poškozeného způsobit chtěli, nebo že by s usmrcením poškozeného byli srozuměni. V takovém případě by totiž přicházela do úvahy zcela jiná právní kvalifikace. Jejich skutečnou prioritou a motivem jejich jednání bylo získat na poškozeném vysoký majetkový prospěch. S přihlédnutím k jednání, jemuž byli přítomni všichni tři obvinění, fyzickým útrapám, které poškozenému způsobili, a stavu, v jakém ho na místě zanechali, podle názoru státního zástupce přinejmenším měli a mohli vědět, že následkem pro poškozeného může být i smrt. Usmrcení poškozeného jako nedbalostní následek jednání obviněných je proto namístě přičítat i obviněnému M. Z.
27. Z těchto důvodů státní zástupce závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání všech obviněných odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněná. Zároveň vyjádřil souhlas, aby Nejvyšší soud o podaném dovolání rozhodl za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného, než jím navrženého rozhodnutí [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
28. K vyjádření nejvyššího státního zastupitelství zaslal obviněný J. Ch. prostřednictvím svého obhájce repliku, kde rozporuje závěry státního zástupce stran existence tzv. opomenutých důkazů. Jedná se o důkazy výslechem svědka E. R. a vyžádáním trestního spisu tohoto svědka ze Slovenska. Obviněný upozornil, že provedení těchto důkazů opakovaně uplatňoval, nalézací soud však jeho návrh zamítl s pouze strohým odůvodněním a odvolací soud se k jeho námitce vyjádřil nedostatečně. Toto obviněný považuje za porušení pravidel spravedlivého procesu s ohledem na čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, neboť obviněný má právo navrhovat důkazy a soud je povinen o těchto nejen rozhodnout, ale také své rozhodnutí odůvodnit. Jestliže tak neučiní, poruší jak obecné procesní předpisy, tak zásady vyjádřené v Listině základních práv a svobod a v důsledku toho čl. 95 Ústavy. Je tím založena nepřezkoumatelnost a protiústavnost vydaného rozhodnutí. Skutkovou situaci v případě skutku vůči poškozenému R. L. považuje v zásadních věcech za nejistou a další důkazy jsou proto podle obviněného důležité a nelze je odbýt tak, jak to udělaly soudy nižších stupňů. Z těchto důvodů uvedl, že trvá v plném rozsahu na svém procesním stanovisku.
III.
Přípustnost dovolání
29. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci jsou dovolání přípustná, zda byla podána v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podaly osoby oprávněné. Shledal přitom, že dovolání obviněných jsou přípustná podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a, h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání byla podána osobami oprávněnými [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňují i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
a) obecná východiska
30. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněnými vznesené námitky naplňují jimi uplatněné dovolací důvody.
31. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
32. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k této Úmluvě.
33. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
34. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. tedy může být naplněn ve třech různých situacích. K prvním dvěma (alternativa první) dochází tehdy, kdy rozhodnutí nadřízeného soudu je vydáno, aniž bylo napadené rozhodnutí meritorně přezkoumáno, tj. (1.) byl řádný opravný prostředek zamítnut z tzv. formálních důvodů podle §148 odst. 1 písm. a) či b) tr. ř. nebo podle §253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo (2.) bylo-li odvolání odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle §253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání (viz §253 odst. 4 tr. ř.). Třetí případ (alternativa druhá) představuje situace, kdy řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše (varianta první), ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
35. Přezkoumával-li soud druhého stupně některé napadené rozhodnutí uvedené v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř. na podkladě řádného opravného prostředku (odvolání nebo stížnosti) věcně a zamítl jej vzhledem k tomu, že neshledal takový řádný opravný prostředek důvodným [a to u odvolání podle §256 tr. ř. a u stížnosti podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř.], pak je možno dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. uplatnit jen v jeho druhé alternativě, tj. byl-li v řízení, které předcházelo uvedenému zamítavému rozhodnutí, dán důvod dovolání uvedený v písm. a) až k) ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. Podstatou této alternativy dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je skutečnost, že dovolateli sice nebylo odepřeno právo na přístup k soudu druhého stupně, ale tento soud – ač v řádném opravném řízení věcně přezkoumával napadené rozhodnutí soudu prvního stupně - neodstranil vadu vytýkanou v řádném opravném prostředku, zakládající některý z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., nebo navíc sám zatížil řízení či své rozhodnutí takovou vadou.
36. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
37. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněných.
b) vlastní posouzení dovolání
A) k dovolání obviněného M. M.
38. Dovolací argumentace tohoto obviněného se upíná především k námitkám skutkového a procesního charakteru, jak plyne již z části II. jeho dovolání. Přestože obviněný namítá porušení svých základních práv, činí tak – jak bude rozvedeno níže – způsobem, který věc neposouvá do ústavně právní roviny, kterou by byl dovolací soud nucen při svém rozhodování zohlednit. Ve své podstatě je totiž jeho mimořádný opravný prostředek toliko pokračováním polemiky se skutkovými závěry soudů nižších stupňů, která není způsobilá vyvolat přezkumnou povinnost dovolacího soudu ve smyslu ustanovení §265i odst. 3 tr. ř.
39. Co se týče skutku popsaného v bodě 1) rozsudku nalézacího soudu, setrvává obviněný na svém tvrzení, že se útoku vůči poškozenému K. S. neúčastnil a v dané souvislosti poukazuje na důkazy, které mají tuto skutečnost prokazovat. Současně namítá, že soudy nedůvodně vyšly z usvědčujících výpovědí spoluobviněných a domáhá se toho, aby Nejvyšší soud situaci hodnotil způsobem odlišným od soudů nižších stupňů.
40. Na tomto místě musí dovolací soud připomenout, že s výjimkou níže popsanou, jeho úkolem není, aby do hodnotících postupů uvedených soudů zasahoval, neboť takový úkol mu zásadně nepřísluší. Zákon (trestní řád) totiž počítá s tím, že tuto procesní činnost vykonává ten orgán činný v trestním řízení, který důkazy provádí, což v řízení soudním je především soud prvního stupně, výjimečně, a to v rozsahu a za okolností opět zákonem upravených (§263 odst. 7 tr. ř.), soud odvolací. Vyjádřeno jinak, uvedený procesní předpis předpokládá a upravuje vázanost soudů vyšších stupňů hodnocením důkazů, jak je provedl, učinil-li tak zákonu odpovídajícím způsobem, nalézací soud. Pokud jeho hodnocení splňuje požadavky stanovené v §2 odst. 6 tr. ř., pak není v možnostech soudů vyšších stupňů, aby na základě odlišného hodnocení týchž důkazů prosadily vlastní (odlišná) skutková zjištění, jež by se případně kryla s představou některé z procesních stran (obviněného, či státního zástupce).
41. Pro soud dovolací z toho plyne, že ten by k případné kasaci z důvodu neadekvátních skutkových zjištění mohl přistoupit jen v zájmu prosazení realizace práva obviněného na spravedlivý proces, jehož porušení by zakládalo takové zhodnocení důkazní materie soudy nižších stupňů, které by svědčilo o jejich libovolném přístupu. Toliko v situaci, kdy by mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem provedených důkazů existoval stav tzv. extrémního nesouladu v jeho výkladu Ústavním soudem, obviněný tento stav ve svém mimořádném opravném prostředku explicitně namítl a jeho existenci svou dovolací argumentací náležitě doložil, aby Nejvyšší soud mohl přistoupit k vydání rozhodnutí, jehož se obviněný domáhá.
42. Stran toho, co se rozumí již zmíněným extrémním nesouladem, dovolací soud připomíná, že z příslušných nálezů Ústavního soudu plyne, že jím je takový stav, kdy by bylo možno důvodně učinit závěr, že skutková zjištění soudů postrádají obsahovou spojitost s provedenými důkazy, že tedy tato skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, popřípadě jsou přímo opakem obsahu důkazů, na jejichž podkladě tato zjištění byla učiněna, apod. Extrémní nesoulad je tak dán v případě očividného nesouladu skutkových a právních závěrů s provedenými důkazy, tedy tehdy, kdy skutek, který se stal předmětem právního posouzení, nebyl zjištěn způsobem slučitelným s právem obviněného na spravedlivý proces.
43. Obviněným tvrzené nesprávné a subjektivní hodnocení důkazů nemůže založit jím uplatněný dovolací důvod, který je určen k nápravě vad při hmotně právním posouzení (skutku, či jiné okolnosti důležité pro meritorní rozhodnutí). Případnou kasaci by mohly odůvodnit jen tak závažné a hrubé vady při hodnocení důkazů, které by svědčily o neudržitelnosti učiněných skutkových zjištění. Takovou vadou však rozhodnutí soudů nižších stupňů učiněná k osobě dovolatele netrpí.
44. Z odůvodnění napadených rozhodnutí je zřejmé (viz hodnocení soudu prvního stupně na str. 53-54 rozsudku, resp. str. 16-17 rozsudku odvolacího soudu), že soudy si skutečností, které obviněný v dovolání namítá, byly vědomy a že se s nimi ve svých rozhodnutích vypořádaly. Snaží-li se obviněný o zpochybnění zhodnocení důkazů v nich obsažených, nelze pominout to, že tak činí způsobem, na který nemůže dovolací soud přistoupit. Jednak důsledným rozborem svědeckých výpovědí M. K. a M. M., jichž se obviněný dovolává, nelze dospět k závěru, že by tyto důkazy jednoznačným a přesvědčivým způsobem potvrzovaly obviněnému alibi v čase, kdy byl útok na poškozeného proveden, jednak lze poukázat na to, že oba soudy se uvedenou námitkou zabývaly a vyložily (např. odvolací soud bod 81. odůvodnění), proč jim nepřiznaly význam, která jim přikládá dovolatel. Ani následným námitkám nelze přiznat důvodnost, a to proto, že se opírají o skutečnosti neodpovídající tvrzení (např. údaj o vzdálenosti obcí S. a P.). Označuje-li (skutek 1) usvědčující výpovědi spoluobviněných za neupotřebitelné a nevěrohodné, pak k tomuto jeho hodnocení je třeba uvést následující skutečnosti.
45. Otázka upotřebitelnosti důkazu souvisí s jeho významem pro dokazovanou skutečnost, příp. s procesní účinností důkazu. Obviněný však nepředkládá nic, co by mělo svědčit o tom, že by od těchto výpovědí mělo být odhlédnuto proto, že nemají pro posuzovanou věc žádný význam, případně proto, že by při obstarání důkazů (tj. při výslechu obviněných) došlo k takové procesní vadě, která by je činila neupotřebitelné pro soudní rozhodování. Otázka věrohodnosti důkazu, resp. jeho pravdivosti, souvisí s jeho vyhodnocením v jednotlivostech i vzájemných souvislostech s dalšími důkazy. Soudy nižších stupňů se přiklonily k jedné skupině důkazů, vyložily, proč tak učinily a dovolatel nikterak neprokázal, že by takové zhodnocení bylo libovolné, resp. nesplňující požadavky §2 odst. 6 tr. ř.
46. Oproti tomu, co obviněný uplatnil ke skutku č. 1, je možno konstatovat, že jeho námitky ke skutku č. 2, resp. alespoň první dvě dále uvedené, z formálního hlediska obsahovému zaměření deklarovaného důvodu dovolání odpovídají. Obviněný totiž vznáší výhrady, jimiž se snaží zpochybnit důvodnost užití
a) znaku kvalifikované skutkové podstaty daného spácháním činu organizovanou skupinou,
b) znaku kvalifikované skutkové podstaty daného spácháním činu v úmyslu získat pro sebe značný prospěch,
c) znaku tzv. základní skutkové podstaty daného zavlečením jiného z ciziny do České republiky.
47. Užití kvalifikačního znaku upraveného v odst. 3 písm. a), §172 tr. zákoníku se dovolatel snaží zpochybnit tvrzeními, která nerespektují ustálený výklad, k němuž judikatura při interpretaci pojmu spáchání činu organizovanou skupinou dospěla. Předpokladem pro naplnění znaků této okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby je to, že čin byl spáchán nejméně tříčlenným sdružením trestně odpovědných osob, jejichž vzájemná součinnost na realizování trestné činnosti vykazuje takovou míru plánovitosti jejího průběhu a tomu odpovídající koordinaci úloh jednotlivých účastníků, že tyto okolnosti zvyšují pravděpodobnost úspěšného provedení trestného činu a tím i jeho nebezpečnost pro společnost (k tomu rozhodnutí č. 46/1986 Sb. rozh. tr.). Pro trestný čin spáchaný organizovanou skupinou je typické, že při plánovitém a promyšleném rozdělení úkolů mezi její členy dochází ze strany některých členů jen k dílčím jednáním, která se sama o sobě jeví jako méně závažná, a to jak z hlediska své povahy, tak z hlediska příčinného významu pro způsobení následku. Rozdělení úkolů mezi více spolupachatelů je předpokladem toho, aby po spojení všech dílčích činností jednotlivých spolupachatelů bylo zamýšleného cíle dosaženo snáze a spolehlivěji (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2010 sp. zn. 8 Tdo 940/2010).
48. Takový výklad sdílí i Ústavní soud, neboť ani ten (srov. např. nález ze dne 7. 8. 2018, sp. zn. II. ÚS 3525/20165 - bod 25.) nepodmiňuje aplikaci uvedeného zákonného znaku nějakými vyšší požadavky na míru koordinovanosti činnosti jejich členů a zejména ne požadavkem na hierarchickou strukturu, která by - podle dovolatele ( „nebylo prokázáno … hierarchické uspořádání funkcí jednotlivých obžalovaných.“ ) patrně měla být zjištěna.
49. Zmiňuje-li proto obviněný, že podle „dalších dostupných výkladů tzv. organizovaný zločin, jako vyšší forma trestné činnosti, je zpravidla charakterizován vysokou odborností pachatelů, založenou na hierarchickém uspořádání funkcí ve zločinném spolčení, s tím související dělbou práce, organizací a koncepčností… (etc.) “ , poté je možno konstatovat, že se snaží o zpochybnění správnosti právní kvalifikace činu skrze okolnosti, které nelze zohledňovat. Jak již na to poukázal státní zástupce ve svém vyjádření, obviněný zaměňuje okolnosti, jež charakterizují různé stupně organizovanosti jednání pachatelů, a jež pak nacházejí svého výrazu pod odlišnými pojmy, které trestní zákoník v této souvislosti užívá (organizovaná skupina, organizovaná zločinecká skupina).
50. Nářky, které obviněný stran právě zmiňované okolnosti vznáší, jsou proto dovolacím soudem (a to i s přihlédnutím, co dále uvádí k obdobné námitce dalších dovolatelů) hodnoceny jako zcela neopodstatněné.
51. Nedůvodnost námitky zpochybňující užití kvalifikačního znaku upraveného ustanovením §172 odst. 3 písm. e) tr. zákoníku má svoji příčinu v nesprávnosti výchozího tvrzení, tj. že „[o] značný prospěch se jedná při částce nad 5.000.000,- Kč“. Upínají-li se proto následující poukazy dovolatele (citace na str. 4 dovolání) k tomu, že se snaží prokázat, že o prospěchu v jím uvedené částce se nemohlo jednat, pak dostačuje poukázat na to, co již zmínil ve svém vyjádření k dovolání tohoto obviněného státního zástupce, tj. že dovolatel zaměňuje pojem značného prospěchu s pojmem prospěchu velkého rozsahu. Přitom o naplněnosti soudy užitého znaku nevznikají s ohledem na údaje obsažené v tzv. skutkové větě, avšak ani s ohledem na to, co uvedl sám dovolatel ve svém opravném prostředku, žádné pochybnosti.
52. Poslední námitka, při důsledném uvážení toho, s jakou argumentací ji obviněný spojuje, nemůže být za hmotně právní považována, neboť ji obviněný uplatňuje na jiném skutkovém základě, než vyjádřila jím napadený rozhodnutí. Dovolatel se totiž snaží přesvědčit dovolací soud o tom, že poškozený cestoval do České republiky dobrovolně, což je však v naprostém rozporu s tím, jak věc uzavřely po skutkové stránce soudy nižších stupňů. Nejvyšší soud přitom neshledává nic, co by mělo svědčit o nesprávnosti jejich skutkových zjištění stran této okolnosti.
53. Ani námitky obviněného (dovolání - část IV.), že soudy nižších stupňů neprovedly dokazování v rozsahu obhajobou vznesených důkazních návrhů, nemohou být hodnoceny jako mající potenciál odůvodnit kasaci napadených rozhodnutí. Z nezávislého postavení soudu plyne jeho oprávnění rozhodnout samostatně v otázce rozsahu dokazování nezbytného pro jeho rozhodnutí. Soud je proto oprávněn nevyhovět důkaznímu návrhu procesní strany. Toto oprávnění stíhá jeho povinnost, v odůvodnění rozhodnutí vyložit, proč takovému důkaznímu návrhu nevyhověl.
54. Obsah odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, konkrétně str. 50 až 52, svědčí o tom, že nalézací soud své povinnosti dostál. Odůvodnění jeho rozsudku proto vyhovuje požadavku formulovanému v §125 odst. 1 tr. ř. Odvolací rozhodnutí pak potvrzuje to, že námitky vůči rozsahu provedeného dokazování byly uplatněny i v rámci odvolacího řízení. Odvolací soud doplnil dokazování jen dílčím způsobem, když jinak shledal dokazování provedené nalézacím soudem za zcela dostačující pro rozhodnutí o vině obviněných (viz body 71. až 76. rozsudku).
55. Dovolací soud se s řešením, které přijaly soudy nižších stupňů, ztotožnil. Soudy neshledaly potřebu provádění dalšího dokazování proto, že provádění dalších důkazů shledaly nadbytečným pro jejich rozhodnutí. Jde o jedno z hledisek, pro které může být provádění dalšího dokazování odmítnuto. Přitom zejména rozsah, v němž svůj přístup vyložil již soud prvního stupně, je třeba považovat za dostačující. V důsledku tohoto konstatování lze uvést, že napadená rozhodnutí netrpí vadou tzv. opomenutých důkazů, jež by – v případě její existenci – založila důvod ke zrušení napadených rozhodnutí. Důvod ke kasaci rozhodnutí nezakládá pouhý nesouhlas obviněného s daným řešením.
56. Nepřípadný je rovněž poukaz obviněného na porušení zásady in dubio pro reo , neboť obsah napadených rozhodnutí svědčí o tom, že soudy žádné pochybnosti o skutkových otázkách, při jejichž řešení by se uvedené pravidlo mělo uplatnit, neměly.
57. Dosud uvedená konstatování ústí do následujícího závěru. Obviněný ve svém dovolání uplatnil skutkové a procesní námitky (ve vztahu ke skutku č. 1 výlučně), které ani z formálního hlediska jím deklarovaný důvod nenaplňují. Pokud z části vznesl takové námitky, které jsou pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřaditelné, učinil tak zjevně neopodstatněně.
B) k dovolání obviněného J. Ch.
58. Obviněný Ch. způsobem formálně vyhovujícím uplatněnému dovolacímu důvodu brojí proti závěru soudů, že se činů, jejichž spácháním byl uznán vinným, dopustil jako člen organizované skupiny. Při vědomí toho, že je nutno odlišovat organizovanou skupinu od organizované zločinecké skupiny namítá nepřesvědčivost napadených rozhodnutí, když poukazuje např. i na vyjádření obsažené v rozsudku soudu prvního stupně, že samotnému jednání napomohla i celá řada náhod. Ještě zřetelnější pochybnosti o správnosti právní kvalifikace skutku, co se tohoto zákonného znaku týče, podle něj panují v případě skutku 2, který se vyznačuje nepřipraveností a chaotičností celé akce.
59. V reakci na tyto námitky se jeví vhodným nejprve zopakovat, jak k posouzení věci přistoupily oba soudy nižších stupňů.
60. Otázkou naplnění kvalifikačního znaku spáchání činu organizovanou skupinou se při zdůvodnění právního posouzení skutků v zásadě dostatečným způsobem zabýval již soud prvního stupně, jak o tom svědčí odůvodnění jeho rozsudku. U prvního skutku zmiňuje (str. 53) zejména výpověď M. Z., z níž podle soudu plyne nejen to, že obvinění se činu dopustili společně ( „… se na předmětném jednání… podíleli společně…“ ¨), tj. jako spolupachatelé podle §23 tr. zákoníku, nýbrž i při rozdělení jednotlivých rolí ( „… vyplývá zcela zřejmě rozdělení rolí, neboť na místo měli přijet na základě toho, že se zde měl nacházet obžalovaný J. Ch. právě s poškozeným… a on měl působit jako jakási ochranka.“ ). V návaznosti na vyjádřená skutková zjištění nalézací soud uzavírá (str. 54), že obžalovaní „… jednali jako členové organizované skupiny, byť tato skupina neměla přesně stanovený rámec své organizovanosti, na druhou stranu byl to obžalovaný J. Ch., kdo do restaurace, kterou provozoval, poškozeného … vylákal, na místo se dostavil obžalovaný M. M., který byl v dané skupině osobou… rozhodující a společně s obžalovaným M. Z., který měl roli jakéhosi vykonavatele, … poškozeného… nejprve zbavili osobní svobody… fyzicky napadli, svázali a poté přemístili …mučili způsobem, který již byl popsán …“.
61. Okolnost (str. 55), že „samotnému jednání napomohla i celá řada náhod, když poškozený… přijel na místo činu sám a rezignoval na svou obvyklou opatrnost…“ , podle dovolacího soudu nemá zásadní vliv na posouzení charakteru jednání obviněných, které se – jak bude uvedeno dále – vyznačuje již vyšším stupněm koordinovanosti, jež umožňuje učinění závěru o naplnění znaků kvalifikované skutkové podstaty.
62. I u skutku druhého nalézací soud konstatuje (str. 55), že při jeho spáchání obviněnými „došlo zcela jednoznačně k rozdělení rolí“ , když poukazuje na fakt, že obvinění „[p]o dobu více než jednoho dne situaci na místě monitorovali, sledovali pohyb poškozeného…, a vyčkali situace, kdy byl osamoceně… a tehdy došlo k jeho přepadení.“. Uzavírá (str. 57), že „M. M., J. Ch. a M. Z. jako členové organizované skupiny za použití násilí a hrozby dalšího násilí zavlekli poškozeného… ze Slovenské republiky do České republiky…“.
63. Byť by si bylo možno představit detailnější zdůvodnění naplnění znaků organizované skupiny soudem prvního stupně, případná strohost odůvodnění, je-li důvodnost naplnění daného zákonného znaku odůvodněna konkrétním zjištěním, nemůže mít za následek to, že by rozsudek samotný byl z tohoto důvodu při právním posouzení skutku vadný.
64. Ostatně lze poukázat na to, že s námitkami směřujícími proti tomuto právnímu posouzení se zabýval, v reakci na odvolání obviněných, i soud odvolací. Ten v odůvodnění svého rozsudku (bod 91.) poukázal na to, že „jednání obžalovaných v obou případech rozhodně dosáhlo takové úrovně plánovitosti a organizovanosti, aby je bylo možné hodnotit jako spáchané členy organizované skupiny“. Zdůraznil přitom, že napadaný zákonný znak „nelze … zaměňovat s organizovanou zločineckou skupinou ve smyslu ustanovení §129 tr. zákoníku“ a že podstatným je fakt, že „se obžalovaní sdružili v tomto množství k tomu, aby úspěšně provedli útoky proti poškozeným“ a že jejich jednání „rozhodně nebylo ani v jednom z případů nijak zcela spontánní a nekoordinované přesně tak, jak je vyhodnotil nalézací soud“.
65. Byť ani toto odůvodnění nelze pokládat za zcela pregnantní [viz např. část „… což nepochybně zvyšuje společenskou škodlivost jejich činů ve smyslu této přitěžující okolnosti“ (správně okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby)], jeho základ lze plně akceptovat, neboť ve své podstatě vyjadřuje to, co přesvědčivým způsobem zmínil ve svém vyjádření k dovolání obviněných státní zástupce. Ten totiž s oporou o širší skutková zjištění soudu a odlišení spáchání činu organizovanou skupinou od spáchání činu členem organizované zločinecké skupiny (dříve tzv. zločinného spolčení) správně poukázal na to (str. 7 vyjádření), že „ze skutkových zjištění … vyplývá, že jednání obviněných rozhodně nebylo pouze spontánní a nekoordinovanou akcí. Naopak, bylo předem dohodnuto a naplánováno, bylo koordinováno, byť nikoli do nejmenších detailů, a každý z pachatelů v něm sehrál svou nezastupitelnou roli. Obvinění v době přepadení přesně věděli, kde se poškozený L. nachází, měli předem připravené automobily (jednak BMW, kterým poškozeného odváželi, a jednak VW, kterým obviněný Ch. posléze odvezl R. a vracel se do České republiky) a rozdělené role, měli připravenou kuklu, kterou dali poškozenému na hlavu v okamžiku, kdy ho ještě před zavlečením do České republiky nakrátko přivezli do domu rodičů M., apod. Účast obviněného J. H. na jednání pachatelů je pak nepochybná. Byl to on, kdo dal popud k ‚akci‘ proti poškozenému, a byl to také on, kdo se průběžně o její průběh zajímal (viz jeho opakovaný telefonicky kontakt s M., o němž se zmiňoval i poškozený L.).“
66. Dostačuje-li k naplnění znaků kvalifikované skutkové podstaty podle §172 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku to, co je zmíněno v bodě 47., a nejsou-li nezbytné vnitřní organizační struktura a hierarchické uspořádání vztahů mezi jedinci tvořícími danou skupinu pachatelů, které jsou naopak definičním znakem organizované zločinecké skupiny podle §129 tr. zákoníku, pak je třeba věc uzavřít tak, že skutková zjištění učiněná ohledně spáchání činu obviněnými M. M., J. Ch. a M. Z. jsou dostatečná pro subsumpci jejich činu pod znaky dovoláními napadané kvalifikované skutkové podstaty dané znakem spáchání činu organizovanou skupinou.
67. Již výše se Nejvyšší soud vyjádřil k tomu, že neshledává vadným a práva obviněných porušující (zejména ne v rovině zasahující právo na spravedlivý proces) řešení přijaté soudy nižších stupňů, které nevyhověly důkazním návrhům obhajoby. Dovolatel pokládá za závažné pochybení to, že soudy nevyslechly E. R., tj. osobu, která se jednání v bodě 2) přímo účastnila, a nevyžádaly ani spis o jeho trestním stíhání na Slovensku, příp. nezjistily výsledek takového řízení.
68. Skutečností je, že skutková zjištění soudů zmiňují i participaci označené osoby na skutku č. 2 v jeho počáteční fázi. Z hlediska vlastního rozhodnutí je však významné to, že soudy závěr o spáchání činu organizovanou skupinou budují na zjištěné součinnosti tří označených obviněných (viz výše bod 62.), kteří se činu podle jejich zjištění dopustili jako spolupachatelé podle §23 tr. zákoníku. Tento počet osob (a je třeba dodat, i v případě, že by některá z nich na činu participovala jen jako účastník v užším slova smyslu) je ve smyslu výše citovaného ustáleného výkladu dostatečný pro závěr, že součinnost na činu se podílejících pachatelů, nabyla-li již vyššího stupně organizovanosti, odůvodňuje uplatnění zákonného znaku spáchání činu organizovanou skupinou. Není proto potřebné řešit, jak se na činu podílel E. R. a toto zjišťovat formou jeho výslechu, případně cestou zjištění výsledku jeho trestní stíhání, jež mělo probíhat na Slovensku.
69. Soudy nižších stupňů i v případě této namítané skutečnosti dospěly k závěru, že mají dostatek důkazů pro řešení viny dovolatelů, když se opřely zejména též o výpověď samotného poškozeného. Lze proto uvést, že ani případný výsledek trestního řízení na Slovensku, který zmiňuje stran osoby E. R. dovolatel, by nemohl vést k takovému zpochybnění skutkových zjištění soudů, pro které by napadená rozhodnutí nemohla obstát. Nedošlo by totiž ke zpochybnění samotného jednání, jehož se dopustili uvedení tři dovolatelé, a tím ani ke zpochybnění užité právní kvalifikace tohoto jednání.
70. Je třeba opětovně dodat, že pro posouzení toho, zda se obviněný dopustil trestného činu jako člen organizované skupiny, není rozhodné, zda obviněnému byl přiznán a posléze odebrán status spolupracujícího obviněného, takže ani z tohoto pohledu, zejména nebyl-li takto označen státním zástupcem v podané obžalobě, nemají žádný význam skutečnosti, které zmiňuje dovolatel v závěru svého dovolání.
71. Obviněný uplatnil ve svém dovolání i důvod dovolání upravený v §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě, a to s oporou o tvrzení existence vady zakládající důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud však dospěl k poznatku, že napadená rozhodnutí takto označenou vadou zatížena nejsou. Nemohl proto přisvědčit ani tvrzení obviněného o naplnění tohoto druhého jím deklarovaného důvodu dovolání.
72. Dovolání obviněného J. Ch. proto Nejvyšší soud vyhodnotil rovněž jako zjevně neopodstatněné.
C) k dovolání obviněného M. Z.
73. Tento obviněný svým mimořádným opravným prostředkem napadá právní kvalifikaci skutku č. 1, když se dovolací soud snaží přesvědčit o tom, že v jeho případě soudy nesprávně aplikovaly kvalifikovanou skutkovou podstatu trestného činu zbavení osobní svobody podle §170 tr. zákoníku, a to v důsledku užití zákonných znaků upravených v odst. 3 pod písm. a), b) citovaného ustanovení.
74. Pokud jde o vlastní námitky, které v tomto směru obviněný uplatnil, ty mají převážně skutkovou povahu, neboť se týkají otázek jeho vědomosti o majetkových poměrech poškozeného, resp. vzájemných podnikatelských aktivit ( „.. jaké problémy měl Ch. s poškozeným při jejich vzájemných podnikatelských aktivitách) či požadavků, vůči němu spoluobviněnými uplatňovaným. Takové námitky nemohou v zásadě přezkumnou povinnost dovolacího soudu založit, neboť nepřekračují linii běžných odvolacích námitek a neposouvají věc do úrovně, jež by vyžadovala procesní reakci dovolacího soudu. Ta by byla odůvodněna tehdy, pokud by se výsledek dokazování jevil jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný.
75. Je třeba připomenout, že obdobně jako Ústavnímu soudu, ani Nejvyššímu soudu nepřísluší, aby „předhodnocoval“ hodnocení důkazů, které provedly soudy prvního a druhého stupně, neboť zásah do takto jim vymezené kompetence je odůvodnitelný jen tehdy, vykazuje-li jejich hodnocení znaky libovůle (svévole), což v případě posuzovaném nelze konstatovat. To již proto, že v souvislosti se snahou prosadit vlastní verzi skutkového děje (popřením vědomosti o rozhodných okolnostech spáchaného skutku) obviněný ani nenamítá konkrétní vady hodnotícího postupu těchto soudů, tj. neuvádí, který důkaz byl vyhodnocen zjevně vadně, bez logického opodstatnění z něj vyvozených závěrů, či který důkaz byl soudy obsahově zkreslen apod.
76. Skutková zjištění obsažená v tzv. skutkové větě ( „po předchozí vzájemné dohodě a rozdělení rolí … v úmyslu získat finanční prostředky a majetkový prospěch velkého rozsahu ... ) svědčí o tom, že soudy nižších stupňů neměly žádnou pochybnost o vědomosti všech na činu zúčastněných obviněných, v jakém rozsahu jsou vůči poškozenému uplatňovány majetkové požadavky, jichž výši, v částce odůvodňující aplikaci zákonného znaku prospěchu velkého rozsahu konkretizuje i v téže skutkové větě citovaný údaj obsažený v zaslané SMS. Ve shodě s vyjádřením státního zástupce (bod 26.) proto Nejvyšší soud dospěl k závěru, že soudy nepochybily, pokud jednání obviněného posoudily i podle zákonného znaku upraveného v odst. 3 písm. b) §170 tr. zákoníku.
77. Ve vztahu k námitce obviněného týkající se užití kvalifikace podle §170 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku lze dovolateli přisvědčit jen v tom, že jeho aplikaci – z hlediska stránky subjektivní – soudy nižších stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí explicitně nevyjádřily. Uvedený dílčí nedostatek těchto rozhodnutí však současně neznamená, že by řešení, k němuž při právním posouzení skutku obviněného dospěly, bylo vadné.
78. Za zcela neopodstatněné a činěné ryze ve snaze vyhnout se odpovědnosti za smrt poškozeného je třeba prohlásit přesvědčení obviněného ( „… že do domu se někdo vrátil. Kdo to byl a co dalšího se zde odehrálo…“ ), že úmrtí obviněného souvisí s následnou aktivitou nezjištěné osoby. Taková úvaha obviněného není podepřena jakýmkoli zjištěním, které by z provedeného dokazování plynulo.
79. K otázce zavinění smrtelného následku obviněným se příhodně vyslovil ve svém vyjádření již státní zástupce (bod 26.). V souladu s tím, co uvedl a co vyjadřují napadená rozhodnutí lze konstatovat, že dovolatel byl přítomen tomu, příp. se i sám podílel, na fyzických útrapách, která obvinění jednáním popsaným v odsuzujícím rozsudku poškozenému způsobili. Podstatné je rovněž to, že obviněný znal stav, v jakém poškozeného na místě zanechali (svázaného a páskou zalepenými ústy).
80. Dovození odpovědnosti obviněného za smrt poškozeného za této situace je plně opodstatněné, neboť nevznikají pochyby o tom, že úmrtí poškozeného za tohoto stavu pokrývá nedbalostní zavinění obviněného. Dostačuje-li pro nedbalost to, že pachatel nevěděl, že svým jednání může takové porušení nebo ohrožení způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl (nedbalost nevědomá podle §16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku), pak je třeba konstatovat to, že obviněný nepředkládá nic, co by vylučovalo tuto formu zavinění smrtelného následku. Rozhodně ji totiž nevylučuje to, na co obviněný poukazuje ( „… si ověřoval, zda poškozený může volně dýchat a ten mu to kývnutím hlavy potvrdil.“ ).
81. Skutkové okolnosti, které soudy vyhodnotily, odůvodňují závěr o odpovědnosti obviněného za smrt poškozeného, k níž se upíná jeho nedbalostní zavinění. Tato forma zavinění je pro dovození trestní odpovědnosti obviněného za tento následek plně dostačující [§17 písm. a) tr. zákoníku]. Lze totiž dodat, že – a to již rovněž uvedl státní zástupce – pokud by bylo zjištěno zavinění obviněného k smrtelnému následku ve formě úmyslu, nastupovala by zcela jiná právní kvalifikace skutku.
82. Uvedená konstatování vedou k závěru, že obviněný M. Z. své dovolání podal zjevně neopodstatněně.
D) k dovolání obviněného J. H.
83. Jak je zřejmé z výše uvedeného vymezení námitek vznesených proti napadeným rozhodnutím tímto dovolatelem (body 16. a 17.), převážná část jeho dovolací argumentace je povahy skutkové a procesní, a tudíž takového charakteru, která není způsobilá přezkumnou činnost dovolacího soudu založit. Opak však je třeba konstatovat k té její části, v níž obviněný (str. 5) poukazuje na skutečnost, že „návod vždy směřuje k individuálně určené osobě nebo osobám a k individuálně určenému trestnému činu, který musí být konkretizován alespoň v hrubých rysech“ a namítá, spornost závěru, že v někom vzbudil rozhodnutí odvézt poškozeného do České republiky.
84. Byť tedy nosnou částí dovolání obviněného je jeho setrvání na obhajobě uplatněné v předchozích stadiích trestního řízení, jejíž podstatou je popření jakékoli participace na činu spáchaném na poškozeném R. L., tj. argumentace nezpůsobilá jím uplatněný důvod dovolání naplnit, výše zmíněná část jeho dovolání ( „… návod vždy etc.) ve spojení s navazující námitkou ( „Z provedeného dokazování ale nevyplývá, že bych žádal někoho, aby poškozeného odvezli ze Slovenské republiky do České republiky, použili u toho lest, násilí nebo hrozbu násilí nebo jiné újmy. Naopak z provedeného dokazování vyplynulo, že obviněný M. se rozhodl až v průběhu cesty, kam vlastně s poškozeným pojede a že to bude do České republiky. Minimálně je proto sporná skutečnost, že bych svým jednáním v někom vzbudil rozhodnutí, aby poškozeného odvezli do ciziny nebo České republiky a mohla tak být splněna skutkové podstata zavlečení podle §172 odst. 2, odst. 3 písm. a), písm. e) tr. zákoníku.“ ), posouvá věc - z hlediska rozhodování v dovolacím řízení - podle názoru Nejvyššího soudu do jiného zorného úhlu, než v němž posuzoval důvodnost dovolání obviněného ve svém vyjádření státní zástupce.
85. Státní zástupce (viz též bod 20. tohoto usnesení) v této argumentaci obviněného shledával polemiku se skutkovými závěry soudu, tudíž výhradu nepodřaditelnou pod dovolací důvod určený k nápravě vad při právním posouzení skutku, neboť povahu námitky pod obviněným uplatněný důvod spadající shledal jen stran té části dovolání, v níž obviněný napadá závěr o spáchání činu organizovanou skupinou. Jistou důvodnost pro takové hodnocení může zakládat ten fakt, že obviněný vychází z toho, že jím namítaná skutečnost „ [z]provedeného dokazování… nevyplývá“ . Z takto izolovaného posuzování jeho námitky by bylo možno vyvodit závěr, že zpochybňuje skutkové závěry soudy nižších stupňů učiněné. Aby u takového hodnocení bylo možno setrvat, musel by obsah skutkových zjištění, která rozhodnutí soudů nižších stupňů vyjádřila, vést k poznatku, že tyto soudy dospěly ke skutkovému závěru odlišnému, tj. že dovolatel skutečně požadoval zavlečení poškozeného do České republiky. Takový závěr však tyto soudy neučinily.
86. Odlišný závěr plyne již z toho, co vyjadřuje popis skutku v rozsudku soudu prvního stupně ( „… přičemž během cesty ve vozidle a i v samotné garáži mu obž. M. M. sdělil, že ho měl unést a předat v Polsku nezjištěné skupině osob nebo obž. J. H. a za to měl slíbeno 800.000 Eur v případě, že bude předán živý, pokud by ho měl dovézt mrtvého, měl obdržet 400.000 Eur… odveze obž. M. M. do Polska, kde ho na pokyn obž. J. H. budou řezat nožem, sypat mu do ran sůl, polévat vařící vodou, trhat nehty a lámat prsty a potom ho zabijí, … a tímto způsobem dne 23. 3. 2016 kolem 7.00 hod. poškozeného R. L. bez jeho svolení odvezli ze Slovenské republiky do České republiky, … k tomuto shora popsanému jednání došlo na základě žádosti obž. J. H. a na základě jejich osobní schůzky na blíže nezjištěném parkovišti Východního Slovenska dne 18. 3. 2016, kdy obž. M. M. skutečně přistoupil na požadavek obž. J. H. a následně obž. M. M. k provedení násilného zavlečení R. L. do České republiky“ ), přičemž je potvrzován i tím, co nalézací soud uvedl v odůvodnění svého rozsudku (str. 57: „… byť původní požadavek byl na jeho vyvezení do Polské republiky.“ ).
87. Na tomto místě je vhodné připomenout to, co z napadených rozhodnutí plyne, tj. že soud prvního stupně (a potažmo i soud odvolací, který se ztotožnil se skutkovými a právními závěry učiněnými ve vztahu k tomuto dovolateli) kvalifikoval jednání obviněného odlišně od státního zástupce.
88. Na rozdíl od obžaloby, která byla na obviněného (stejně jako na zbylé tři obviněné) podána pro zločin zavlečení podle §172 odst. 2, odst. 3 písm. a), písm. e) tr. zákoníku, jehož se měl dopustit jako spolupachatel podle §23 tr. zákoníku způsobem popsaným v bodě 1 žalobního návrhu (resp. způsobem uvedeným na str. 7 až 9 rozsudku), nalézací soud participaci tohoto obviněného na skutku popsaném v bodě 2 výroku o vině posoudil jako zločin zavlečení podle §172 odst. 2, odst. 3 písm. a), písm. e) tr. zákoníku, jehož se obviněný dopustil jako návodce podle §24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Důvod této odlišné kvalifikace jednání obviněného shledal v tom, co vyjádřil na str. 56 až 57 rozsudku, kde uvedl, že „ se nepodařilo žádným z provedených důkazů beze vší pochybnosti prokázat, že na samotném jednání vůči L. by se fyzicky aktivně účastnil i spoluobžalovaný J. H.... jeho role byla naprosto nezastupitelná. Pokud by nebylo osoby J. H., nedošlo by ke kontaktu skupiny obžalovaných na poškozeného L. Byl to právě obžalovaný J. H., kdo navedl obžalovaného M. M. a přes jeho osobu i spoluobžalovaného J. Ch., M. Z. a E. R. k fyzickému útoku na poškozeného R. L. … Jelikož v dalším období nebyl poškozený L. dostupný a ani ochotný se s obžalovaným M. sejít, rozhodli se obžalovaní k jeho zavlečení do zahraničí. Stalo se tak právě ve večerních hodinách dne 22. 3. 12016, kdy … a krátce poté k převozu z ciziny do České republiky …. bylo vyhlášeno pátrání po jeho pobytu. I tato skutečnost mohla být motivem pro jeho urychlené zavlečení z ciziny, tedy v daném případě do České republiky … Roli obžalovaného J. H. podrobně popisuje ve své výpovědi z přípravného řízení obžalovaný M. M., který popsal, že to byl právě obžalovaný J. H., který jej přesvědčil k zavlečení poškozeného L. ze Slovenské republiky, byť původní požadavek byl na jeho vyvezení do Polské republiky … obžalovaný J. H. svým jednáním vzbudil ve výše zmíněných obžalovaných, tedy M. M., J. Ch. a M. Z. rozhodnutí poškozeného L. násilím a hrozbou násilí zavléci ze Slovenské republiky do České republiky ...“.
89. Odvolací soud se s takovým právním posouzení jednání obviněného ztotožnil, neboť jeho odvolání jako nedůvodné podle §256 tr. ř. zamítl. Učinil tak přesto, že v odůvodnění svého rozhodnutí neuvedl nic konkrétního k námitce obviněného, jíž brojil proti závěru nalézacího soudu o jeho iniciaci jednání spoluobviněných, spočívajícího v zavlečení poškozeného na území České republiky, kterou v odůvodnění svého rozsudku (bod 60.: „… nebo v nich dokonce vzbudil rozhodnutí poškozeného do České republiky zavléct.“ ) zmínil. Z odůvodnění téhož rozsudku k osobě tohoto obviněného lze totiž zjistit jen to, že soud druhého stupně shledal důvodným závěr soudu nalézacího o jeho zištné motivaci a jeho participaci na činu (viz bod 84.: „… podobně soud nalézací přesvědčivě dovodil zištnou motivaci tohoto jednání i účast obžalovaného J. H. na něm, byť ji tento popírá.“ ). K právní kvalifikaci skutku obviněného se odvolací soud ve své podstatě nevyslovil (viz bod 94. věnovaný této problematice).
90. Ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů tudíž plyne, že věc - co se týče jednání obviněného J. H. - uzavřely tak, že tento obviněný požadoval, aby poškozený byl zavlečen z území Slovenska do Polska. Při takovém zjištění však nelze dospět k závěru, že obviněný tímto jednáním inicioval aktivitu spoluobviněných spočívající v zavlečení poškozeného z ciziny (Slovenska) do České republiky, k čemuž ve skutečnosti došlo.
91. Je-li návod, jako jedna z forem účastenství stricto sensu (v užším slova smyslu), vymezováno jako jednání spočívající „ve vzbuzení rozhodnutí v jiném spáchat určitý hlavní trestný čin, došlo-li alespoň k jeho pokusu“ , přičemž „[n]ávod, stejně jako organizátorství musí být adresován individuálně určitému hlavnímu pachateli stejně vymezeného hlavního deliktu“ (srov. Kratochvíl, V. a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012. str. 355 a 356), pak je nutno dovodit, že podmínkou toho, aby jednání obviněného mohlo být kvalifikováno jako návod zločinu zavlečení podle §24 odst. 1 písm. b) k §172 odst. 2 tr. zákoníku, je takové zjištění, že tato iniciace rozhodnutí byla učiněna a) ve vztahu ke konkrétní osobě (individuálně určitému hlavnímu pachateli), což v osobě M. M. splněno je, a současně b) ve vztahu k individuálně určitému trestnému činu, což - s ohledem na skutkové zjištění spočívající v požadavku dovolatele na dopravení poškozeného na území Polska - splněno není (na takovou variantu nedopadá obsah §172 odst. 2 tr. zákoníku, a potažmo ani §172 odst. 1 tr. zákoníku, který postihuje zavlečení realizované z území České republiky, byť to skutková podstata takto expresis verbis nevyjadřuje).
92. Návod spočívá ve vzbuzení rozhodnutí u hlavního pachatele spáchat trestný čin. Následkem jednání návodce tak je vyvolání rozhodnutí u tzv. hlavního pachatele spáchat individuálně určený trestný čin. Podmínkou toho, aby příslušná osoba mohla být označena za návodce ve smyslu ustanovení §24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku však není jen dosud uvedené (tj. vyvolání příslušného rozhodnutí v mysli hlavního pachatele), nýbrž současně i to (důsledek zásady akcesority účastenství), že hlavní pachatel přistoupí k jednání, které naplňuje zákonné znaky tzv. hlavního trestného činu vyjádřené ve zvláštní části trestního zákoníku, resp. to, že svým jednáním znaky takového trestného činu naplní (tj. čin dokoná), nebo se o to alespoň pokusí.
93. Pro věc posuzovanou to znamená, že důvodnost právního posouzení jednání obviněného J. H. by byla dána tehdy, pokud by i samotný počátek jednání hlavního/ých pachatele/ů, tj. zmocnění se osoby poškozeného, byl iniciován takovým návodem (směřujícím ke spáchání skutku, který je trestný podle trestního zákoníku). Tak tomu však nebylo, neboť podle zjištění soudů požadavek obviněného J. H. spočíval v zavlečení poškozeného do Polska.
94. Realizací takového požadavku ze strany hlavních pachatelů by však nedošlo k naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu, jímž byli uznáni vinnými, neboť zavlečením poškozeného do Polska by k naplnění zločinu podle §172 odst. 2 tr. zákoníku nedošlo. Proto není na místě uvažovat tak, jak uzavřel nalézací soud (ve shodě se soudem odvolacím), že v rozsudku popsané jednání obviněného J. H. založilo důvod k jeho posouzení v podobě návodu ke zločinu zavlečení podle §24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku k §172 odst. 2, odst. 3 písm. a), tr. zákoníku.
95. Kauzální význam jednání obviněného, s nímž při zdůvodnění právní kvalifikace operuje nalézací soud ( „... jeho role byla naprosto nezastupitelná. Pokud by nebylo osoby J. H., nedošlo by ke kontaktu skupiny obžalovaných na poškozeného L..“ ), shora uvedený nedostatek nemůže nahradit.
96. Pokud návodné jednání obviněného J. H. nesměřovalo k tomu, co v rozporu s ním ve skutečnosti spoluobvinění realizovali (zavlečení poškozeného na území České republiky), nelze toto jednání dovolatele kvalifikovat jako návod ke zločinu zavlečení podle §24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku k §172 odst. 2, odst. 3 písm. a), písm. e) tr. zákoníku, jak učinily soudy nižších stupňů. Návod totiž musí – jak již uvedeno – směřovat k vyvolání takového jednání hlavního pachatele, které naplňuje znaky příslušného trestného činu upraveného ve zvláštní části trestního zákoníku. Protože jako zločin zavlečení podle §172 tr. zákoníku nemůže být posouzeno jednání pachatele, který jinou osobu (poškozeného) zavleče z cizího státu (např. Slovenska) na území dalšího cizího státu (např. Polska), nemůže být jednání spočívající v nabádání (iniciaci) tzv. hlavního pachatele k provedení takového činu posouzeno jako návod podle §24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku k §172 tr. zákoníku.
97. Posoudily-li proto soudy nižších stupňů jednání obviněného J. H. způsobem výše uvedeným, zatížily své rozhodnutí vadou naplňující obviněným uplatněný důvod dovolání spočívající v nesprávném (hmotně právním) posouzení jimi zjištěného skutku.
98. K dosud uvedenému lze dodat, že takto zjištěné jednání obviněného nelze kvalifikovat např. ani jako přípravu ve formě pokusu návodu podle §20 odst. 1 tr. zákoníku k §172 odst. 2 tr. zákoníku, neboť i v takovém případě by návodné jednání obviněného muselo směřovat k tomu, aby byl poškozený zavlečen na území České republiky (ač by ve skutečnosti takto naváděný hlavní pachatel nic takového neučinil a ani se o to nepokusil, nebo by ve skutečnosti poškozeného v rozporu s požadavkem návodce o své vůli zavlekl na území dalšího cizího státu).
99. Jak je zřejmé z dosud uvedeného, právní závěry stran zjišťovaného vadného právního posouzení jednání obviněného J. H. činí Nejvyšší soud s přihlédnutím k tomu, co vyjadřující dovoláním napadená rozhodnutí (a co se stalo předmětem dosavadního posouzení ze strany soudů nižších stupňů). Tím je – a to je třeba zdůraznit – jednání obviněného předcházející okamžiku zmocnění se poškozeného zbývajícími spoluobviněnými. To ostatně odpovídá i obecnému pojímání návodu, jako jedné z forem účastenství v užším slova smyslu (za následek jednání návodce se považuje vzbuzení rozhodnutí spáchat trestný čin u hlavního pachatele).
100. Ve vztahu k tomu, co se stalo předmětem právního posouzení ze strany soudů nižších stupňů (tj. jednání obviněného J. H. dne 18. 3. 2016 předcházející útoku na poškozeného hlavními pachateli dne 22. 3. 2016) je třeba k jejich rozhodnutím v části týkající se tohoto obviněného uvést i následující skutečnosti.
101. Na rozdíl od obžaloby, která při částečně odlišném vymezení skutku – viz skutková věta žalobního návrhu (neuvedení skutečnosti, že požadavek obviněného zněl na transport poškozeného do Polska), jak již uvedeno výše, považovala obviněného J. H. za spolupachatele činu, k jehož dokonání došlo na území České republiky, v důsledku čehož nevznikly [§4 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku] žádné pochybnosti o místní působnosti trestního zákoníku, vymezil soud prvního stupně skutek, jehož se podle jeho zjištění dopustil obviněný J. H. způsobem, jež má za následek, že na něj trestní zákoník nedopadá. Podstatou skutku, jímž byl shledán vinen tento obviněný, je totiž to, že
a) jej (jako návodce) spáchal státní příslušník Slovenské republiky,
b) vůči (poškozenému) státnímu příslušníku Slovenské republiky,
c) jednáním (návodem) realizovaným na území Slovenské republiky,
d) jež mělo vyvolat tzv. hlavní trestný čin, jehož následek (ať již poruchový či ohrožovací) neměl ani zčásti nastat na území České republiky.
102. Uváží-li se, že užití trestního zákoníku (a vyslovení viny pachatele podle jeho ustanovení) je vázáno na zjištění, že se ve vztahu ke skutku, jehož spáchání je dokazováním prokázáno, se uplatní některá ze zásad tzv. místní působnosti, tj. zásada teritoriality (§4), zásada registrace (§5), zásada personality (§6), zásada ochrany a zásada univerzality (§7) či subsidiární zásada univerzality (§8) – nebude-li působnost trestního zákoníku stanovena mezinárodní smlouvou (§9) – založena, pak nutno zmínit, že ani z tohoto pohledu nebyla věc obviněného J. H. soudy nižších stupňů dostatečně uvážena. Pokud by tomu tak bylo, musely by tyto soudy dospět k závěru, že na skutek – v jeho vymezení obsaženém v rozsudku soudu prvního stupně – ustanovení trestního zákoníku nedopadají.
103. Nejvyšší soud nepovažuje za nezbytné, aby se zaobíral veškerými alternativami upravujícími místní příslušnost a ve vztahu k nim v podrobnostech dovozoval, že jejich užití nepřichází v úvahu, neboť má za to, že s ohledem na vymezení skutku a posouzení participace obviněného na něm je vyloučení některých alternativ (např. §5, §6) zcela zřejmé. Za potřebné však považuje reagovat např. na úpravu místní působnosti trestního zákoníku ve vztahu k účastníkovi (§4 odst. 3), neboť patrně (explicitní vyjádření v napadených rozhodnutích soudů nižších stupňů obsaženo není) od ní odvinuly své úvahy o možnosti aplikace ustanovení trestního zákoníku na jednání tohoto dovolatele oba soudy.
104. Nejvyšší soud usuzuje, že místní působnost trestního zákoníku nemůže u obviněného J. H. založit ani alternativa vyjádřená v §4 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, a to proto, že jeho jednání nebylo návodem (viz body 93. a násl.), který toto ustanovení (jako jednu z forem účastenství stricto sensu ) požaduje.
V.
Způsob rozhodnutí dovolacího soudu
105. Z předcházejících částí odůvodnění tohoto usnesení plyne, že obvinění M. M., J. Ch. a M. Z. svá dovolání, v těch částech argumentace, kdy jejich námitky formálně vyhověly jimi deklarovanému dovolacímu důvodu, uplatnili zjevně neopodstatněně. O jejich dovoláních proto dovolací soud rozhodl způsobem upraveným v §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tj. tato jako zjevně neopodstatněná odmítl.
106. Ve vztahu k obviněnému J. H. naopak Nejvyšší soud seznal, že ten své dovolání z důvodů výše vyložených podal opodstatněně. Při zjištění, že jím napadená rozhodnutí jsou zatížena vadou naplňující důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přistoupil dovolací soud při aplikaci §265k odst. 1, 2 tr. ř. ke kasaci dovoláním napadených rozhodnutí a též všech obsahově navazujících rozhodnutích, pokud ta, v důsledku změn, k nimž zrušením označených části rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně došlo, pozbyla podkladu.
107. Nejvyšší soud následně podle §265 l odst. 1 tr. ř. věc přikázal soudu prvního stupně s tím, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
108. Úkolem soudu prvního stupně je, aby se otázkou viny obviněného opětovně zabýval, a to s přihlédnutím k tomu, co vyjádřilo toto usnesení. V dané souvislosti se připomíná, že ten orgán činný v trestním řízení, jemuž věc byla vrácena k novému projednání a rozhodnutí, je vázán právním názorem, který Nejvyšší soud vyslovil ve svém kasačním rozhodnutí (§265s odst. 1 tr. ř.).
109. Usnesení Nejvyššího soudu nemůže být považováno za rozhodnutí, jež by a priori vyloučilo možnost vyslovení viny dovolatele. Je sice nesporné (v důsledku vázanosti právním názorem v něm vysloveným), že při skutkových zjištěních, která napadená rozhodnutí vyjádřila (iniciace rozhodnutí k zavlečení poškozeného do Polska), nelze jednání obviněného kvalifikovat dosud provedeným způsobem. Závěr o vině obviněného by však soud prvního stupně mohl učinit, pokud by to umožnila jeho nově formulovaná skutková zjištění, jež by svědčila o takové participaci obviněného H. na činu, ve vztahu k níž by se již neuplatnilo to, co je k dosavadním zjištěním uvedeno výše (otázka místní příslušnosti trestního zákoníku), a za splnění předpokladů dále uvedených (bod 113.).
110. V dané souvislosti je třeba zdůraznit, že výše uvedený právní názor vyslovil Nejvyšší soud ve vztahu k těm skutkovým zjištěním učiněným soudy nižších stupňů ve vztahu k tomuto obviněnému, která jsou v rozsudku soudu prvního stupně nepochybným způsobem vyjádřena (závěr o požadavku obviněného na zavlečení poškozeného do Polska). Již na tomto místě je potřebné uvést, že rozsudek je ohledně tohoto obviněného stran případného dalšího jeho jednání (např. státním zástupcem odkazovaný telefonický kontakt s obviněným M.) nejasný, neboť důsledně vzato nevyjadřuje, zda a jakou formou jednání se na činnosti hlavních pachatelů dále podílel (dosavadní právní kvalifikace jednání tohoto obviněného se odvíjí od ujednání, k němuž mělo dojít dne 18. 3. 2016). Zcela nejasné (a tento fakt odůvodnil kasaci napadených rozhodnutí ohledně obviněného H.) zůstalo, zda realizace převozu poškozeného do České republiky byla uskutečněna rovněž z podnětu tohoto obviněného, tj. zda změna původního plánu (iniciovaného tímto obviněným) vzešla z jeho rozhodnutí, nebo zda se uskutečnila nezávisle na jeho vůli z rozhodnutí hlavních pachatelů (v tomto směru byla věc vyhodnocena Nejvyšším soudem, neboť pro přijetí opačného závěru odůvodnění napadených rozhodnutí neposkytla žádnou argumentaci a takový závěr nelze dovodit ani z popisu skutku, jenž se stal předmětem hmotně právní subsumpce).
111. Nelze proto vyloučit, že soud prvního stupně dospěje (ať již novým vyhodnocením důkazů již provedených, či na podkladě doplněného dokazování) ke skutkovým zjištěním, která vyjádří další podíl tohoto obviněného (v dalších stadiích realizace činu hlavními pachateli) na zavlečení poškozeného do České republiky, jenž závěr o vině, v některé z forem účastenství umožní. V daném směru se nabízí např. konkretizace toho, v jaké intenzitě, v kterém čase a s jakými požadavky, případně s jakým slovním podpořením činnosti prováděné hlavními pachateli se obviněný H. v telefonickém kontaktu (viz výpověď poškozeného zmíněná na str. 33 rozsudku soudu prvního stupně) na ně obracel.
112. Dovolací soud proto opětovně uvádí, že výše vyloženou překážku k aplikaci ustanovení trestního zákoníku založil výlučně skutek v podobě jeho popisu obsaženého v napadených rozhodnutích, a to z důvodů, které byly výše rozebrány. Pokud by proto nalézací soud např. zjistil, že dovolatel participoval na činu hlavních pachatelů způsobem, který by umožňoval podřazení tohoto jednání pod některou z forem účastenství na zločinu zavlečení (event. jiného trestného činu, jehož vyjádření by popis skutku – při splnění požadavků uvedených v následujícím bodě – umožňoval), a to v podobě, s níž počítá ustanovení §4 odst. 3 tr. zákoníku, pak se pochopitelně vývody dovolacího soudu, jež byly vztaženy ke skutku popsanému v napadených rozhodnutích, neuplatní.
113. V obecnosti se připomíná (a realizoval to již soud prvního stupně v případě obviněného H. změnou právního posouzení jeho participace na činu), že soud není právním posouzení skutku obsaženým v obžalobě vázán, z čehož plyne, že v něm (příp. jeho části) může shledat i jiný trestný čin, než který ve skutku shledával při podání obžaloby státní zástupce. Nalézací soud se však upozorňuje na to, že v případě takových nabízejících se řešení bude muset zvážit zejména dvě skutečnosti, a to, zda zamýšlený postup je realizovatelný: a) jednak z hlediska dodržení zásady obžalovací (§2 odst. 8, §176 odst. 2, §220 odst. 1 tr. ř.), a jednak b) i z hlediska požadavku nastoleného povahou opravného prostředku, z jehož podnětu ke kasaci napadených rozhodnutí došlo, tj. uplatňujícího se zákazu reformationis in peius (§265 tr. ř.). Mimo to – a toto plyne již z obsahu tohoto usnesení – je nezbytné, aby skutková zjištění, jež jsou předmětem právního posouzení, splňovala primární požadavek, tj. aby se na ni vztahoval trestní zákoník z hlediska jeho vymezení místní působnosti.
114. K uvedeným otázkám by se proto nalézací soud v odůvodnění svého nově vydaného rozhodnutí měl vyjádřit.
115. Zbývá dodat, že dovolací soud neukládá nalézacímu soudu žádné závazné úkoly stran případného doplnění důkazního řízení, neboť rozhodnutí v daném směru ponechává zcela na jeho uvážení.
116. Zcela na závěr Nejvyšší soud uvádí, že za splnění zákonných podmínek [§265r odst. 1 písm. a), b) tr. ř.] rozhodl o všech dovoláních v neveřejném zasedání. Stran rozsahu argumentace v něm obsažené odkazuje v případě prvních tří dovolatelů na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 12. 9. 2018
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu