ECLI:CZ:NS:2018:7.TDO.1019.2018.1
sp. zn. 7 Tdo 1019/2018-79
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 26. 9. 2018 o dovoláních, která podali obvinění E. R. , a H. V. , proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 8. 3. 2018, sp. zn. 11 To 55/2018, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 3 T 86/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných E. R. a H. V. odmítají .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. 3 T 86/2017, byli oba obvinění uznáni vinnými pokračujícím zločinem podvodu, a to obviněná H. V. podle §209 odst. 1, odst. 2, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku a obviněný E. R. podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku. Obviněná H. V. byla dále uznána vinnou přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Oběma byly uloženy souhrnné a společné nepodmíněné tresty odnětí svobody se zařazením do věznice s ostrahou, a to obviněné H. V. v trvání tří roků a šesti měsíců a obviněnému E. R. v trvání pěti roků. Dále byly oběma obviněným uloženy podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku tresty zákazu činnosti spočívající v zákazu „výkonu statutárního zástupce obchodní společnosti“ na dobu pěti let. Rozsudek obsahuje dále příslušné zrušovací výroky podle §45 a §43 odst. 2 tr. zákoníku, výroky podle §228 odst. 1 tr. ř. o povinnosti obviněných k náhradě škody a podle §229 tr. ř. o odkázání poškozených na občanskoprávní řízení. Konečně je součástí rozsudku i výrok, jímž byli obvinění podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěni obžaloby ohledně dvou dílčích skutků.
Uvedených trestných činů se obvinění dopustili podle skutkových zjištění nalézacího soudu v podstatě tím, že v období od 20. 5. 2011 do 27. 6. 2013 v okresech P., B. i jinde, využívajíce svého rozhodujícího vlivu na řízení obchodních společností nejprve R-technik, s. r. o. (dále jen „R-technik“), a poté Oknocent, s. r. o., v úmyslu získat neoprávněný prospěch sami nebo prostřednictvím zaměstnanců společnosti ve 42 případech uvedli v omyl osoby, které jako objednatelé projevily zájem o dodání, dovoz a montáž plastových oken, žaluzií, parapetů, vnějších rolet, vstupních dveří a garážových vrat a od nichž při přijetí objednávek a uzavření smluv o dílo vylákali peněžní plnění jako zálohové platby ceny za zhotovení díla, ačkoli již v době uzavření smluv a přijetí záloh byli minimálně srozuměni s tím, že zakázky neprovedou vůbec nebo záměrně nedokončí, a dále objednávali od dodavatelů různé zboží, ačkoli již v době objednávek byli minimálně srozuměni s tím, že je neuhradí, neinformovali zákazníky a dodavatele o faktické hospodářské situaci společnosti, za niž vystupovali, neboť na tom principu měli založenou svou činnost a byli si vědomi toho, že se na úkor zákazníků a dodavatelů budou neoprávněně obohacovat, nasmlouvaná díla nedodali, za objednané zboží nezaplatili, na urgence poškozených zákazníků a dodavatelů uváděli různé výmluvy, převzaté zálohové platby nevrátili, čímž způsobili škodu v celkové výši 1 243 676 Kč, přičemž obviněná H. V. se tohoto jednání dopustila, přestože byla pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 25. 8. 2009, sp. zn. 4 T 237/2008, odsouzena za trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, mimo jiné i k trestu zákazu činnosti, který spočíval v zákazu výkonu funkce statutárního zástupce obchodní společnosti na pět let.
Proti rozsudku podali oba obvinění odvolání, o nichž rozhodl Krajský soud v Praze usnesením ze dne 8. 3. 2018, sp. zn. 11 To 55/2018, tak, že obě tato odvolání zamítl podle §256 tr. ř. jako nedůvodná.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podali obvinění prostřednictvím společného obhájce dovolání, která opřeli o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a v němž soudům vytkli především nesprávné zhodnocení provedených důkazů a nepřiměřeně přísné uložené tresty. Podle obviněných z provedených důkazů nevyplývá, že v době uzavírání obchodních případů byli srozuměni s tím, že okna nebo jiné komponenty a zboží objednané zákazníky nedodají, nezamontují a že dodavatelům za dodaný materiál nezaplatí. Naopak ze skutkových zjištění soudu prvního stupně podle názoru obviněných plyne, že běžně v obchodních případech dostáli svým závazkům, zakázky řádně dokončovali a objednatelé byli uspokojováni. Naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu podle obviněných prokázáno nebylo. Skutek popsaný v odsuzujícím rozsudku není trestným činem, jde o občanskoprávní záležitosti, k jejichž řešení jsou příslušné civilní soudy. V podnikání přípustná rizika nelze brát k tíži podnikatele a jeho jednání posuzovat bez dalšího v rovině trestněprávní. To, že v některých případech nebyla díla dokončena a že se společnost nenacházela v kladných výsledcích hospodaření, nemůže samo o sobě založit subjektivní stránku trestného činu. Nepřímý úmysl nemůže vyplynout ani z toho, že by společnost byla prázdnou schránkou, protože byla ekonomicky fungujícím subjektem. Obvinění zakázky sjednávali v dobré víře, o čemž svědčí podnikatelská historie společnosti.
Obvinění rovněž brojili proti uloženým trestům odnětí svobody. Podle obviněné H. V. je uložený trest v extrémním rozporu se zákonnými hledisky ukládání trestů a je neslučitelný s ústavní zásadou proporcionality trestní represe, neboť při jeho ukládání nebyly zhodnoceny aktuální osobní poměry obviněné, která pečuje o tři děti, z toho o dvě v útlém věku. Jediným jejím příbuzným je přitom matka, která sama jsouc v péči psychiatrů, není schopna péči o děti zajistit. V doplňujícím podání obviněná poukázala na své žádosti o odklad výkonu trestu odnětí svobody a na zdravotní stav dcery XXXXX*), která trpí depresivní poruchou. Nepřiměřenost uloženého trestu namítl i obviněný E. R. s tím, že k jeho nápravě by plně postačil podmíněně odložený trest odnětí svobody. Oba obvinění uvedli, že v době uplynulé od trestné činnosti prokázali, že chtějí vést a vedli řádný život.
Obviněný E. R. v doplnění dovolání ze dne 6. 8. 2018 dále namítl, že jeho trestní stíhání pro jednání vůči 21 konkrétně vyjmenovaným poškozeným, které je součástí dílčích skutků uvedených v odsuzujícím rozsudku, bylo pravomocně zastaveno usnesením Okresního soudu v Jičíně ze dne 17. 10. 2014, č. j. 9 T 101/2013-929. Součástí výroku o vině ve zde projednávané věci jsou tak podle obviněného skutky, pro které bylo trestní stíhání pravomocně zastaveno, čímž došlo k porušení ustanovení §11 odst. 1 písm. j) tr. ř., neboť rozhodnutí o vině bránila překážka věci pravomocně rozhodnuté.
Obvinění shodně navrhli, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Praze zrušil a přikázal tomuto soudu věc znovu projednat a rozhodnout.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovoláním připomněl, že námitky nesprávného zhodnocení důkazů ani nepřiměřenosti uložených trestů nekorespondují s uplatněným dovolacím důvodem. Námitka, že nebyly zjištěny skutkové okolnosti svědčící pro závěr o úmyslu obviněných, je sice podle státního zástupce pod tento dovolací důvod formálně podřaditelná, avšak je zjevně neopodstatněná. Stran výroku o trestech shledal jediné pochybení v tom, že o zařazení obviněných do věznice s ostrahou bylo rozhodnuto podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku a nikoli podle novelizovaného ustanovení §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, v době rozhodování soudu druhého stupně již účinného, ovšem konstatoval, že jde o nikoli závažné pochybení, jež nemá na postavení obviněných v podstatě žádný vliv. Státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obou obviněných podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že obě dovolání jsou přípustná (§265a tr. ř.), byla podána osobami k tomu oprávněnými, tj. obviněnými prostřednictvím jejich obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§265e tr. ř.) a splňují náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.). Nejvyšší soud ale také shledal, že obě dovolání jsou zjevně neopodstatněná.
Především je namístě připomenout, že dovolání nemůže nahrazovat řádné opravné prostředky a jeho podání není přípustné ve stejně širokém rozsahu (mimo jiné co do důvodů), jaký je charakteristický pro řádné opravné prostředky. Dovolání neplní funkci jakéhosi „dalšího odvolání“. Je možné je podat jen z některého z důvodů taxativně uvedených v §265b tr. ř. Konkrétní uplatněné námitky mají relevanci zákonného dovolacího důvodu jen za předpokladu, že mu odpovídají svým obsahem. Z povahy dovolacích důvodů, jak jsou v zákoně taxativně vymezeny, je zřejmé, že dovolání je určeno k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí instancí.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedený dovolací důvod záleží ve vadné aplikaci hmotného práva na skutkový stav, který zjistily soudy. Směřuje-li dovolání proti odsuzujícímu výroku rozhodnutí, pak dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídají takové námitky, v nichž se tvrdí, že skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, nevykazuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Naproti tomu dovolacím důvodem nejsou skutkové námitky, tj. takové námitky, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy, a tím i změny ve skutkových zjištěních soudů a nahrazení těchto zjištění jinou verzí skutkového stavu, kterou sám prosazuje.
Dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá námitka obviněných, že nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu podvodu. Tato námitka je však zjevně neopodstatněná.
Zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku se obvinění dopustili tak, že se ke škodě cizího majetku, tj. majetku poškozených uvedených ve výroku rozsudku, obohatili tím, že uvedli poškozené v omyl a způsobili tímto činem na jejich majetku značnou škodu (tj. škodu dosahující částky nejméně 500 000 Kč podle §138 odst. 1 tr. zákoníku). Soudy dospěly ke správnému a odůvodněnému závěru, že všechny tyto znaky objektivní stránky trestného činu jsou zároveň pokryty zaviněním obviněných ve formě nepřímého úmyslu podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Obvinění bezpochyby věděli, že popsaným jednáním mohou porušit zájem chráněný trestním zákonem, tj. objekt trestného činu, jímž je u trestného činu podvodu zájem na ochraně cizího majetku. Věděli, že vzhledem k situaci vzbuzující přinejmenším vážné pochybnosti o reálnosti splnění sjednaných zakázek může dojít ke škodě na majetku poškozených tím, že složí peněžní zálohu, která jim nebude vrácena. S takovou eventualitou byli obvinění srozuměni, museli počítat s tím, že nebudou přijaté peníze poškozeným vráceny, aniž jim budou dodána dohodnutá díla, respektive že nebude zaplaceno dodané zboží dodavatelům.
Otázka formy zavinění je otázkou právní, nicméně její posuzování má podklad ve skutkových zjištěních soudů. Ta v jejich většině dovolatelé nezpochybňovali. Jestliže zčásti nesouhlasili s okolnostmi zjištěnými z výpovědí poškozených, například že jim říkali různé nepravdy a vymlouvali se ohledně nedodání díla, nalézací soud jejich obhajobě neuvěřil a vycházel z výpovědí poškozených, které hodnotil jako věrohodné už proto, že z nich vyplývaly podobné způsoby jednání obviněných při jednotlivých útocích.
Jak správně připomněl ve vyjádření k dovolání státní zástupce, subjektivní stránka trestného činu je takovým psychickým vztahem pachatele, který nelze přímo pozorovat, a na zavinění lze proto usuzovat ze všech okolností případu, za kterých ke spáchání činu došlo. Může to být určité chování pachatele, neboť jednání je projevem vůle. Závěr o zavinění pachatele přitom musí být vždy podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout. Okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dovozovat toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem.
Nalézací soud a poté odvolací soud uvedly dostatek konkrétních zjištěných okolností, z nichž dovodily závěr o úmyslu obviněných. Námitky proti naplnění subjektivní stránky trestného činu totiž obvinění uplatňovali už v předchozím průběhu trestního řízení, jak před soudem nalézacím, tak před soudem odvolacím, přičemž soudy se s těmito námitkami přesvědčivě vypořádaly. Nalézací soud svůj závěr o naplnění subjektivní stránky trestného činu dovodil z více zjištěných okolností v jejich souhrnu a obsáhle se touto problematikou zabýval zejména na str. 42-56 rozsudku. Odvolací soud na str. 4-5 svého rozhodnutí zdůraznil některé okolnosti a ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně o úmyslném zavinění.
S těmito úvahami soudů lze v zásadě souhlasit a odkázat na ně. Lze proto jen připomenout, že především nevznikly pochybnosti o vědomě společném postupu obviněných. Nesporné rovněž je, že obvinění se již v minulosti dopustili podobné trestné činnosti, na niž založili své aktivity, které měly působit jako poctivé podnikání. Již krátce po založení obchodní společnosti R-technik v roce 2010 tato společnost neplnila řádně své závazky, a to ani závazky základní, umožňující její ekonomické fungování (leasingové platby na vozidla, nájemné na nebytové prostory apod.). Společnost měla záporné výsledky hospodaření a v podstatě hromadila dluhy, jak soud zjistil i z konečné zprávy o průběhu likvidace. Také obvinění sami měli řadu dluhů a jejich finanční situace byla špatná, jak o tom svědčí řada soudních rozhodnutí o povinnosti obviněných k zaplacení závazků, zprávy Úřadu práce a nařízené exekuce na majetek obviněných (obviněná H. V. dokonce pobírala v předmětném období dávky hmotné nouze).
V létě 2012, když nebylo již možné v činnosti obviněných pokračovat v rámci uvedené společnosti R-technik (viz část I. výroku rozsudku), pokračovali ve stejné trestné činnosti v rámci společnosti Oknocent, s. r. o. (části II. a III. výroku rozsudku). Obvinění měli podnikání založeno na klamavé reklamě, nepravdy poškozeným (objednavatelům díla) uváděli v podstatě soustavně po celou dobu kontaktu s nimi, a to nejen ohledně termínů a vůbec reálnosti dodání díla, ale například i ohledně původu používaných materiálů (viz str. 49 rozsudku). Soudy poukázaly i na kumulované požadavky na úhradu dalších plateb s příslibem zajištění dodávky, na nepravdivá tvrzení zdůvodňující neplnění závazků i na fakt, že po inkasování záloh komunikační aktivity obviněných ve vztahu k poškozeným ustaly a spíše se kontaktu s poškozenými za pomoci různých výmluv vyhýbali (viz str. 42 rozsudku).
Odvolací soud mimo jiné výstižně připomněl, že obviněná H. V. například jako důvod nezahájení prací poškozeným uváděla, že neodjel kamion se zbožím z Německa, respektive že se cestou z Německa rozbil, ačkoli si byla vědoma toho, že se žádnou firmou z Německa neobchodují, nýbrž odebírají zboží od polských obchodních společností. Poukázal na vyjádření svědka D. K., který pro R-technik v předmětné době (do října 2011) zpracovával účetnictví a který uvedl, že společnost směřovala ke krachu, výdaje (mimo jiné na distribuci letáků) převyšovaly příjmy, které ostatně tvořily v podstatě pouze přijaté zálohy od zákazníků. Zmínil výpověď svědka T. H., který po půl roce zaměstnání u R-technik pochopil, že jde o podvodné jednání.
Soudy nezpochybnily, že zejména zpočátku činnosti R-technik (respektive i Oknocent) obvinění některé závazky plnili, případně je plnili alespoň zčásti. To však nic nemění na skutečnosti, že poškozené uváděli v omyl nejen ohledně ekonomické situace své obchodní společnosti, ale zejména ohledně možností nasmlouvané závazky (všechny) v dohodnutých lhůtách splnit. Odvolací soud „podnikání“ obviněných výstižně přirovnal k principu tzv. letadla, tj. všeobecně známému principu podvodné činnosti založené na rozšiřování počtu poškozených a uspokojování jen jejich menší části.
V konkrétních případech obvinění poškozeným uváděli, že zálohy použijí na zhotovení díla, že materiál už je na skladě, pouze chybí montéři na realizaci díla apod., dodavatelům zase např. tvrdili, že zboží bude uhrazeno, jakmile bude dodáno konečným zákazníkům. Jen pro ilustraci lze zmínit situaci kolem dodání zboží od společnosti Stollar Systemy Okienne Godlevska (bod II./27 výroku rozsudku), popisovanou na str. 45-46 odůvodnění rozsudku, kdy obviněná H. V. po tvrzení, že nemůže zaplatit zálohu za dodání, protože ani ona od zákazníků žádnou zálohu nepožaduje, obdržela od uvedeného dodavatele nejprve polovinu dodávky (s tím, že zbytek obdrží po zinkasování zákazníka a zaplacení), načež dosáhla při telefonátu dodání i druhé poloviny oken, a to za pomoci pláče a tvrzení, že pokud nezíská i druhou polovinu dodávky oken, šéf ji nechá vyhodit z práce (přičemž oním „šéfem“ byla ona sama), načež po uskutečnění celé dodávky a po příslibu, že je na cestě s penězi, nepřijela, urgující telefonáty nebrala a nakonec bylo zjištěno, že jí uvedené telefonní číslo už neexistuje.
Popsanými způsoby by obvinění nejednali v případě, že by měli poctivé úmysly, že by nebyli srozuměni s majetkovou újmou poškozených a že by naopak spoléhali, že takovou újmu nezpůsobí (jak by to předpokládal závěr o pouhém nedbalostním zavinění). Ve skutečnosti neměli žádný reálný důvod spoléhat, že svým závazkům dostojí. Souhrn zjištěných skutkových okolností vede tedy k jednoznačnému právnímu závěru, že obvinění jednali úmyslně a jejich (nepřímý) úmysl směřoval k uvedení poškozených v omyl i ke způsobení škody a zahrnoval i další znaky trestného činu podvodu, jímž byli uznáni vinnými. Pro úplnost Nejvyšší soud připomíná, že právní kvalifikace též podle §209 odst. 2 tr. zákoníku u obviněné H. V. vychází z její recidivy.
Nejvyšší soud se tedy nemohl ztotožnit s dovolací námitkou, že ve věci nebyly zjištěny a důkazně podloženy skutkové okolnosti svědčící pro závěr o nepřímém úmyslu obviněných, tedy že nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu. Naopak skutková zjištění soudů vyjádřená ve výroku rozsudku soudu prvního stupně i v odůvodněních obou rozhodnutí vedou k jednoznačnému závěru, že obvinění jednali úmyslně, konkrétně v nepřímém úmyslu podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku.
Zjevně neopodstatněná je i námitka, že skutek popsaný v odsuzujícím rozsudku není trestným činem a že jde o občanskoprávní záležitost, k jejímuž řešení jsou příslušné civilní soudy. I když byla tato námitka vznesena jen velmi stručně a okrajově, jde v podstatě o námitku týkající se zásady subsidiarity trestní represe, z níž dovolatelé vyvozují, že nemělo dojít k jejich trestnímu postihu.
Nejvyšší soud proto připomíná, že trestným činem je podle §13 odst. 1 tr. zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně. Zásadně je tedy třeba vyvodit trestní odpovědnost za každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku. Tento závěr je však u méně závažných trestných činů korigován zásadou subsidiarity trestní represe zakotvenou v §12 odst. 2 tr. zákoníku tak, že trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe. Je třeba ji zvažovat v konkrétním posuzovaném případě s ohledem na intenzitu naplnění kritérií uvedených v §39 odst. 2 tr. zákoníku. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (viz stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
Nic takového nebylo možno konstatovat za situace, kdy obvinění se dopustili zločinu, u něhož rezignace na trestněprávní postih zpravidla nepřichází v úvahu. Spáchali jej řadou útoků vůči desítkám poškozených a svým podvodným jednáním způsobili škodu více než dvojnásobně přesahující škodu značnou jakožto kvalifikační znak daného trestného činu. Navíc se podobného jednání dopustili již v minulosti.
Z těchto důvodů je v posuzovaném případě dána značná společenská škodlivost jednání obviněných odpovídající běžně se vyskytujícím zásahům do objektu daného trestného činu a uplatnění trestněprávní represe je proporcionálním zásahem do základních práv obviněných. Uplatnění pouze občanskoprávní odpovědnosti by nebylo odpovídající povaze jejich činu, byť byl spáchán ve formálním rámci občanskoprávních vztahů, jak tomu ostatně u trestného činu podvodu bývá pravidelně.
Pokud jde o dodatečně uplatněnou námitku obviněného E. R., že ve vztahu k útokům vůči 21 poškozeným došlo k porušení ustanovení §11 odst. 1 písm. j) tr. ř., neboť rozhodnutí o vině bránila překážka věci pravomocně rozhodnuté, ta se k uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nevztahuje. Jiný dovolací důvod obviněný neuplatnil a v doplnění dovolání by tak ani nemohl učinit, protože podle §265f odst. 2 tr. ř. lze důvody dovolání měnit jen po dobu trvání lhůty k podání dovolání, která činí dva měsíce a obviněnému uplynula dne 3. 6. 2018.
Uvedená námitka by odpovídala důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., podle něhož lze dovolání podat, jestliže proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Nejvyšší soud se však v zásadě nezabývá jiným zákonným dovolacím důvodem než tím, na který odkázal dovolatel. Z toho také vyplývá, že pokud konkrétní uplatněné námitky svým obsahem neodpovídají tomu zákonnému dovolacímu důvodu, na který dovolatel odkázal, Nejvyšší soud nezkoumá, zda by tyto námitky případně nemohly být jiným dovolacím důvodem, na který dovolatel neodkázal (k tomu viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2013, sp. zn. 7 Tdo 1312/2013, či nález Ústavního soudu ze dne 19. 10. 2005, sp. zn. II. ÚS 554/03).
Tuto námitku nelze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. už proto, že tento dovolací důvod spočívá v porušení hmotného práva (trestního zákona), zatímco obviněný ve skutečnosti namítal nepřípustnost trestního stíhání, tj. porušení procesního práva (trestního řádu). Obviněný neuplatnil zákonný dovolací důvod, kterému by obsahově odpovídaly námitky vedené v tom smyslu, že jeho trestní stíhání ve stadiu po právní moci usnesení Okresního soudu v Jičíně ze dne 17. 10. 2014, č. j. 2 T 101/2013-929 (obviněný v doplňku dovolání nesprávně uvedl č. j. 9 T 101/2013-929) bylo nepřípustné podle §11 odst. 1 písm. j) tr. ř. [nyní §11 odst. 1 písm. h) tr. ř.]. Proto se Nejvyšší soud těmito námitkami nemohl věcně zabývat.
Pouze nad rámec své přezkumné povinnosti Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že v dané věci trestnímu stíhání a odsuzujícímu výroku nebránila překážka věci pravomocně rozhodnuté (res iudicata) ve smyslu §11 odst. 1 písm. h) tr. ř. a trestní stíhání obviněného E. R. pro dílčí skutky (útoky) uvedené ve výroku odsuzujícího rozsudku nebylo nepřípustné. Tyto namítané dílčí útoky (§11 odst. 3 tr. ř.) nejsou totožné se skutkem, pro který bylo trestní stíhání zastaveno uvedeným usnesením Okresního soudu v Jičíně. Totožnost skutku je dána, existuje-li totožnost buď jednání, nebo následku, případně obou těchto složek objektivní stránky trestného činu. Skutek, pro který bylo zastaveno trestní stíhání zmíněným usnesením Okresního soudu v Jičíně, se sice skutečně zčásti týkal i poškozených uvedených ve výroku odsuzujícího rozsudku v této věci, avšak aniž by byla dána byť jen částečná shoda jednání či následku. Jednalo se tudíž o jiný skutek.
Trestní stíhání bylo zastaveno [z důvodu neúčelnosti podle §172 odst. 2 písm. a) tr. ř.] pro skutek kvalifikovaný jako přečin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 tr. zákoníku, který spočíval v tom, že obviněný E. R. jako prokurista obchodní společnosti R-technik v době nejméně od 9. 5. 2011 do třetího čtvrtletí roku 2012 řádně nevedl účetní evidenci o příjmech a výdajích finanční hotovosti v pokladně společnosti, přičemž účetně evidovaný stav neodpovídal stavu skutečnému, neboť skutečný stav finančních prostředků v pokladně byl nižší, čímž ohrozil majetková práva věřitelů společnosti R-technik na jejich uspokojení a náhradu škody v občanskoprávním řízení (popis skutku neobsahuje údaj, v jakém rozsahu k tomuto ohrožení došlo), a to nejméně ve vztahu k vyjmenovaným poškozeným subjektům, mezi nimiž jsou i někteří poškození v nyní posuzované věci. Rozdílnost jednání je tedy zjevná. Odlišný je však i konkrétní následek, neboť nelze ztotožňovat způsobení škody jednotlivým osobám popsaným podvodným jednáním a následné ohrožení jejich majetkových práv jakožto věřitelů z titulu podvodného jednání nevedením řádného účetnictví. Škoda vznikla poškozeným už v době uzavření závazkového vztahu jejich uvedením v omyl a poskytnutím záloh obviněným. Teprve v době existence tohoto závazkového vztahu měl obviněný ohrozit uspokojení poškozených z nesplněného závazkového vztahu a zaplacení náhrady škody. I když měly být skutky páchány zhruba ve stejném období, nelze považovat dílčí podvodné útoky ve vztahu k jednotlivým poškozeným a skutek popsaný v usnesení o zastavení trestního stíhání za totožné skutky. První spočívaly ve způsobení škody podvodným jednáním, druhý v ohrožení uspokojení práva poškozených na náhradu takto způsobené škody (navíc se měl týkat i jiných osob než poškozených podvodným jednáním). Totožnost následku by přicházela v úvahu tehdy, jestliže by nesprávné vedení účetní evidence mohlo mít vliv na získání záloh od poškozených a tedy na vznik škody. Žádná taková souvislost však zjištěna nebyla a z popisu skutků nevyplývá. Jestliže i nevedení řádné účetní evidence je okolností mající vliv na posuzování subjektivní stránky podvodného jednání obviněného, nijak z toho nevyplývá, že by to znamenalo objektivní totožnost následku obou odlišných jednání.
Dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani žádnému z dalších zákonných dovolacích důvodů neodpovídají námitky obviněných proti výrokům o jim uložených trestech, v nichž poukazují na jejich údajnou nepřiměřenost a extrémní přísnost. Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí) lze v dovolání relevantně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu při stanovení druhu či výměry trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kriterií uvedených v §37 až §39 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
K přezkumu výroku o trestu nemohl Nejvyšší soud přikročit ani na základě námitky obviněné H. V., že jí uložený trest (zjevně má na mysli nepodmíněný trest odnětí svobody) je v extrémním rozporu se zákonnými hledisky pro ukládání trestů a je neslučitelný s ústavní zásadou proporcionality trestní represe, a to zejména proto, že nebyly zhodnoceny aktuální osobní poměry obviněné.
Především je třeba uvést, že ani takováto formulace námitky proti druhu a výměře trestu nemůže vést k tomu, aby se Nejvyšší soud stal obecnou třetí instancí ve vztahu k přezkoumávání výroků o trestech z hlediska jejich přiměřenosti. Případný zásah dovolacího soudu by odůvodňoval jedině skutečně krajní případ, kdy by extrémní rozpor mezi druhem a výměrou uloženého trestu a jeho účelem a kritérii stanovenými zákonem dosahoval ústavně právní roviny. Tato situace je zpravidla vyloučena už tím, že zákonodárce na jednotlivé trestné činy stanoví určité druhy trestů a rozpětí trestních sazeb [jejichž překročení by naplnilo dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.] a v rámci těchto mantinelů soudy rozhodují o trestech s přihlédnutím k zákonným zásadám a kritériím stanoveným zejména v §37 až §39 tr. zákoníku, aniž by přezkoumávání aplikace těchto pravidel bylo smyslem řízení o dovolání před Nejvyšším soudem.
Obviněné H. V. byl za uvedené trestné činy a dále za sbíhající se přečiny krádeže podle §205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku, za které byla odsouzena pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Benešově ze dne 1. 6. 2015, sp. zn. 1 T 61/2015, uložen podle §209 odst. 4 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 a §45 tr. zákoníku souhrnný a společný trest odnětí svobody v trvání tří roků a šesti měsíců. Jde o trest vyměřený v jedné čtvrtině zákonného rozmezí vymezeného v §209 odst. 4 tr. zákoníku (nikoli v jeho horní polovině, jak v odůvodnění rozsudku patrně omylem uvedl nalézací soud, když trestní sazba je od dvou do osmi let odnětí svobody). Soudy obou stupňů se druhem a výměrou uloženého trestu zabývaly a uvedený trest byl obviněné vyměřen i přes převahu přitěžujících okolností a bezpochyby i s výrazným přihlédnutím k jejím osobním poměrům, včetně tří nezletilých dětí (z nichž nejmladší dcera byla počata už v době trestního stíhání obviněné). Nejvyšší soud dodává, že i když je třeba při ukládání trestu zohlednit osobní a rodinné poměry obviněného (i z hlediska péče o nezletilé děti a jejich zájmu), nelze vyloučit uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody jen proto, že obvinění namítají, že pečují o nezletilé děti, o něž se prarodiče nemohou starat. Nejde tu o obecnou exkulpační skutečnost ani o kritérium vylučující přiměřené potrestání pachatele závažné trestné činnosti.
Shora uvedené obdobně platí i ohledně obviněného E. R., který porušení principu proporcionality trestní represe výslovně nenamítal. Obviněnému byl uložen trest odnětí svobody v polovině zákonné trestní sazby, která je stanovena rozpětím od dvou do osmi let. Při stanovení jeho druhu a výměry měly soudy na paměti zákonná kritéria stanovená pro ukládání trestů v trestním zákoníku a výrok o trestu náležitě odůvodnily, přičemž zejména vzaly v úvahu okolnosti činu, polehčující i přitěžující okolnosti i hodnocení osoby obviněného. Aniž by byl Nejvyšší soud oprávněn přezkoumávat výrok o konkrétním uloženém trestu z pozice jakéhosi dalšího odvolacího soudu, konstatuje, že ani výrok o trestu uloženém obviněnému E. R. zmíněným ústavním deficitem netrpí.
Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněných E. R. a H. V. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná odmítl. O obou dovoláních rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. 9. 2018
JUDr. Petr Hrachovec
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Josef Mazák
*) Byl použit pseudonym ve smyslu zákona č. 45/2013 Sb.