ECLI:CZ:NS:2018:7.TDO.1269.2017.1
sp. zn. 7 Tdo 1269/2017-27
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 17. ledna 2018 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného L. J. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 4. 2017, sp. zn. 2 To 28/2017, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 6 T 16/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
I
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 12. 2016, č. j. 6 T 16/2016-465, byl obviněný L. J. uznán vinným zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Podle §185 odst. 3 tr. zákoníku byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 7 let. Podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byla podle §228 odst. 1 tr. ř. stanovena povinnost zaplatit poškozené XXXXX *) , na nemajetkové újmě částku ve výši 300 000 Kč.
Proti tomuto rozhodnutí podal obviněný odvolání. Vrchní soud v Praze o tomto odvolání rozhodl rozsudkem ze dne 20. 4. 2017, sp. zn. 2 To 28/2017, zrušil pouze výrok napadeného rozsudku o povinnosti obviněného k náhradě nemajetkové újmy a nově rozhodl tak, že podle §228 odst. 1 tr. ř. je obviněný povinen zaplatit poškozené XXXXX *) , nemajetkovou újmu v penězích ve výši 100 000 Kč. Se zbytkem svého nároku byla poškozená odkázána do řízení ve věcech občanskoprávních. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
Obviněný se trestného činu dopustil tím (zkráceně uvedeno), že v přesně nezjištěné době od září 2012 do poloviny měsíce února 2016 v bytech v ulici P. K. a domu v ulici M. v J. n. O., přes její zjevně nízký věk, dílem zneužívaje jejího nízkého věku a s tím související nedostatečné rozumové vyspělosti, díky níž jeho jednání nerozuměla, nechápala jeho význam a důsledky a nedokázala posoudit význam kladení odporu proti vynucovanému pohlavnímu styku, dílem zneužívaje své fyzické převahy a strachu nezletilé, za účelem vlastního sexuálního uspokojení opakovaně osahával nezletilou poškozenou XXXXX *) , na přirození, vsouval jí prsty mezi stydké pysky, přikládal si její ruku na přirození a požadoval stimulaci pohlavního údu, přikládal jí penis k zadku a napodoboval kopulační pohyby. Dále požadoval, aby mu sahala mezi nohy a přes oblečení jí třel přirození. Tohoto jednání se dopouštěl i přes její snahu odejít a obléct si oblečení, které jí svlékl.
II
Rozsudek odvolacího soudu napadl dovoláním obviněný L. J. a odkazuje na důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. Soud považoval výpověď nezletilé za řádně provedenou a nebyla slyšena důvodně s ohledem na její věk a nebezpečí sekundární viktimizace. Neprovedení výslechu poškozené za přítomnosti obhájce odůvodňuje odvolací soud tím, že přítomný soudce byl garantem zákonnosti úkonu. Toto však není pravdou, jelikož přítomný soudce není soudcem trestním, ale jeho agendou je právo exekuční. Podle obviněného nelze přijmout závěr, že provedené důkazy tvoří ucelený řetězec prokazující jeho vinu. Rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno v důsledku porušení pravidel spočívajících v odepření procesních práv zakládajících nezákonnost rozhodnutí z důvodu porušení práva na spravedlivý proces. Došlo k extrémnímu porušení práv a je zjevné, že toto porušení ovlivňuje hmotněprávní kvalifikaci. Obhajobě nebylo přes opakované návrhy umožněno účastnit se výslechu poškozené a klást jí otázky k odstranění zásadních rozporů v jejích tvrzeních. Soud uvedl, že právo obžalovaného na spravedlivý proces není nadřazeno právu na zvláštní ochranu dětí. Nicméně se jednalo o jediný přímý důkaz a v její výpovědi je mnoho rozporů. Tvrzení o posledním útoku bylo obhajobou dokonce vyvráceno listinným důkazem, když obviněný předložil zásadní důkaz týkající se jeho docházky do zaměstnání, který vylučoval, aby k útoku mohlo dojít v době uvedené poškozenou. Tímto postupem soudu bylo významně porušeno právo na obhajobu a spravedlivý proces. Neprovedením výslechu poškozené a M. M. došlo k porušení zásady kontradiktornosti řízení. V minulosti Vrchní soud v Praze mnohokrát řekl, že krajský soud nemůže upřednostňovat jakýkoli zájem nezletilých poškozených před kontradiktorností řízení v neprospěch obžalovaného, jedná-li se o stěžejní důkazy. Tomuto nevěnovaly soudy větší pozornost. Stejně nebyla věnována pozornost skutečnosti, že poškozená den po svém výslechu sdělila své matce, že něco pravda je a něco není, a že něco si vymyslela kvůli tomu, že matka se více věnuje jejímu bratrovi, což obviněný považuje za její zjevnou motivaci lhát. I znalecky bylo potvrzeno, že poškozená je schopna konfabulovat, ale u něj taková tendence nebyla shledána. Je-li nesprávný výrok o vině, nemůže obstát ani výrok o trestu, který se jeví zcela nepřiměřený a ani výrok o náhradě nemajetkové újmy. Odvolací soud zmírnil výši náhrady nemajetkové újmy, jelikož poškozené nebyla způsobena posttraumatická stresová porucha. Dle závěru znalkyně vůbec nemuselo ke zneužívání dojít, pokud by v rodině panovaly zdravější vztahy, kdy především selhala matka, jako vychovatel. Z tohoto důvodu měla být poškozená s celým svým nárokem odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Soudy v napadených rozhodnutích porušily právo na řádnou obhajobu a nestranné posuzování věci, jednostranně a nesprávně hodnotily provedené důkazy. Mimo pozornost soudů zůstala řada významných skutečností, jejichž existence byla pro správnost učiněných právních závěrů nezbytná. V závěru dovolání obviněný uvedl, že při nesprávném výroku o vině nemůže obstát ani výrok o trestu, který je zcela nepřiměřený a ani výrok o náhradě nemajetkové újmy v penězích, kterou odvolací soud sice snížil z důvodu, že u poškozené nedošlo k rozvinutí posttraumatické stresové poruchy, ale s poukazem na možné pozdější psychické následky u poškozené. Namítl, že podle znalkyně nebyly poškozenou udávané zážitky pro ni zdrojem traumatu a je s podivem, že udávané stovky útoků po danou dobu u ní nezanechaly žádné psychické následky. Zda lze v budoucnu očekávat u poškozené nějaké následky v psychické nebo sexuální oblasti, považuje za spekulaci s tím, že nemůže být trestán za něco, co možná nastane nebo nenastane. Soud měl proto poškozenou s celým nárokem na náhradu nemajetkové újmy odkázat na občanskoprávní řízení, kde by bylo provedeno obsáhlé dokazování k rozsahu, důvodům a výši případné újmy.
Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 4. 2017, sp. zn. 2 To 28/2017, stejně tak rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 12. 2016, č.j. 6 T 16/2016-465, a zprostil jej obžaloby.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedla, že obviněný ve svém dovolání opakuje svou obhajobu, kterou uplatnil v předchozích fázích trestního řízení. Soudy se s ní zabývaly a řádně vypořádaly. Řízení o dovolání nenabízí možnost přezkumu vyhrazeného řádnému opravnému prostředku. Námitkami vyjádřenými v dovolání se řádně zabýval soud druhého stupně, kdy jeho závěry jsou logické a lze na ně bez výhrad odkázat. Ve svém dovolání se obviněný zabývá prakticky výlučně skutkovými otázkami, kdy vytýká soudům nesprávný způsob hodnocení důkazů. Takové námitky nelze pod uvedený, ani žádný jiný, dovolací důvod podřadit. Výhrady uplatněné obviněným nejsou důvodné a řízení není zatíženo žádnou vadou, kterou by bylo nutno a možno napravit cestou dovolání. Dovolání tak bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. a státní zástupkyně navrhla, aby bylo podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnuto.
III
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné (§265a tr. ř.), bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.] a v zákonné lhůtě (§265e tr. ř.), splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.), avšak bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Je vhodné připomenout, že dovolání není běžný opravný prostředek a neplní funkci „dalšího odvolání“. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, nýbrž jen z některého z důvodů uvedených v §265b tr. ř. Zákonný dovolací důvod je relevantně uplatněn za předpokladu, že jsou s ním spojeny konkrétní námitky, které mu odpovídají svým obsahem. Žádný z dovolacích důvodů se nevztahuje ke skutkovým zjištěním, k hodnocení důkazů ani k procesnímu postupu soudu při provádění důkazů. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek je určeno k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí instancí. Skutkové námitky tudíž nejsou dovolacím důvodem.
Z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Směřuje-li dovolání proti odsuzujícímu rozhodnutí, pak tomuto dovolacímu důvodu obsahově odpovídají pouze námitky, v nichž se tvrdí, že skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, nevykazuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Předmětem právního posouzení totiž je skutek, tak jak ho zjistily soudy, a nikoli jak ho prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje dovolatel.
V podaném dovolání obviněný neuplatnil žádné námitky v tom smyslu, proč by uvedený skutek (blíže popsaný v rozsudku soudu prvního stupně) nevykazoval zákonné znaky uvedeného trestného činu. Pouze takto koncipované námitky by obsahově odpovídaly dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obviněný založil dovolání zejména na námitce, že podle jeho názoru nebyl řádně proveden výslech nezletilé poškozené a tím, že nebyla umožněna účast obhájce na jejím výslechu, došlo ke zkrácení jeho práva na obhajobu a spravedlivý proces. S touto procesní námitkou se Nejvyšší soud neztotožnil, protože nezletilá poškozená byla vyslechnuta jako svědek mladší 18 let podle §158 odst. 9 tr. ř. za podmínek stanovených v §158a tr. ř. K výslechu došlo dne 18. 2. 2016 na základě předchozího návrhu státní zástupkyně (čl. 93 trestního spisu). Výslech byl proveden za účasti soudce, státní zástupkyně, znalkyně v oboru psychologie a sociální pracovnice OSPOD při MÚ Ž. Byl tedy proveden zcela v souladu se zákonem. Zákon stanoví, že se úkon podle §158a tr. ř. provede za účasti soudce, který tam vystupuje jako garant zákonnosti úkonu. Nikde není stanoveno, že by to musel nutně být soudce trestní. I soudce civilní má potřebné procesní znalosti, aby byl schopen řádné účasti na neodkladném a neopakovatelném úkonu a odpovídal za zákonnost jeho provedení. Jelikož k zahájení trestního stíhání obviněného usnesením podle §160 tr. ř. došlo až 27. 5. 2016 (čl. 16 trestního spisu), byl výslech nezletilé poškozené konán ve stadiu prověřování a podle trestního řádu se nejednalo o vyšetřovací úkon, něhož by měl obhájce právo se účastnit, když až zahájením trestního stíhání vznikl důvod nutné obhajoby a obviněnému byla obhájkyně ustanovena soudcem. Nelze tedy v žádném případě říci, že by tímto bylo jakkoli zkráceno právo obviněného na obhajobu. Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/13, na které odkazuje obviněný ve svém dovolání, pak dopadá na jiný skutkový stav. Je pravdou, že v případě, že je rozhodnutí o vině postaveno prakticky výlučně na výpovědi jednoho svědka, lze jen výjimečně rozhodnout bez jeho výslechu u hlavního líčení a bez možnosti obviněného klást mu otázky. Musí být splněno několik podmínek tak, aby nedošlo k porušení článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a dále čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Uvedené rozhodnutí však dopadalo na dospělé svědky a v případě svědků mladších 15 let je nutné postupovat rovněž podle Úmluvy o právech dítěte, podle které dítě požívá zvláštní ochrany.
V obdobném případě výslechu nezletilé poškozené v době před zahájením trestního stíhání, a tedy bez přítomnosti obhájce, rozhodoval v minulosti rovněž Ústavní soud, který uvedl v rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 47/10, ze dne 22. 7. 2010, že v případě nezletilé poškozené, která byla vyslechnuta ve stádiu prověřování v přítomnosti soudce, státního zástupce, znalce v oboru psychologie a zástupce OSPOD, se k opakovanému výslechu u hlavního líčení přistoupí pouze v nutných případech. K tomu, zda jde o takový nutný případ, je zcela nezbytné zkoumat, zda by takový výslech neměl na nezletilé dítě negativní dopad. V této trestní věci obviněného L. J. vyplývá ze znaleckého posudku z oboru psychologie (čl. 330 a násl. trestního spisu), vypracovaného na osobu poškozené, že sice netrpí posttraumatickou stresovou poruchou, nicméně vzpomínání na prožité události v ní vyvolává nepříjemné pocity a sama se při vyšetření zmínila, že by ráda zapomněla. Celé řízení se na ní podepsalo velmi negativně a následky si ponese celý život, kdy dle názoru znalkyně, budou následky jak v oblasti sexuální, tak ve vztahu k matce, která ji nedokázala chránit. Fakt, že poškozená o prožitých událostech mluvila spontánně i v dětském domově a ve škole, svědčí především o tom, že se poškozené primárně ulevilo a ve stabilním prostředí, kde cítila ochranu a zájem, měla potřebu se svěřit. Nicméně formální prostředí jednací síně, přítomnost obviněného nebo jeho obhájkyně, by pak s ohledem na její věk, kdy jí v době hlavního líčení bylo 11 let a hrozbu sekundární viktimizace, by na ni mělo natolik negativní dopad, že soud zcela správně poškozenou nevyslýchal znovu po zahájení trestního stíhání ani u hlavního líčení. Právě způsob jejího výslechu před zahájením trestního stíhání dával dostatečnou záruku toho, že byla řádně vyslechnuta a tento výslech nebylo třeba opakovat.
V již zmíněném rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 22. 7. 2010, III. ÚS 47/10, tento také poukázal na své předchozí rozhodnutí ze dne 11. 10. 2004, sp. zn. IV. ÚS 538/03, a s odkazem na svoji předchozí judikaturu uvedl, „ že i když se postup orgánů činných v trestním řízení opíral o příslušná ustanovení trestního řádu, která umožňují vyslechnout svědka v rámci postupu před zahájením trestního stíhání, jde-li o neodkladný nebo neopakovatelný úkon, a namísto výslechu svědka, zejména jde-li o výpověď dítěte, je umožněno v hlavním líčení protokol o jeho výpovědi pouze přečíst, takový postup současně představuje zkrácení práv obhajoby; bylo by možné jej akceptovat pouze v případě, že by šlo o opatření nezbytné, a pokud by nesnáze způsobené obhajobě daným omezením byly dostatečně postupem orgánů činných v trestním řízení kompenzovány tak, aby se obviněnému dostalo spravedlivého procesu. Vzhledem k tomu odsouzení obviněného nesmí být založeno výlučně nebo v rozhodující míře na takové výpovědi. Skutkový stav tedy musí být bez pochybností prokázán i dalšími důkazy, v tehdy posuzované věci by muselo jít o soustavu nepřímých důkazů vzájemně na sebe navazujících, které vcelku shodně a spolehlivě dokazují skutečnosti, které jsou v takovém příčinném vztahu k dokazované skutečnosti, že z nich je možno vyvodit jen jediný závěr a současně vyloučit možnost jiného závěru.
V posuzované věci byl uvedený nedostatek orgány činnými v trestním řízení kompenzován tím, že nezletilá vypovídala za účasti soudce a za přítomnosti soudní znalkyně a pedagogického pracovníka, příslušná výpověď byla zkoumána soudní znalkyní, která ve znaleckém posudku i při hlavním líčení podrobně zdůvodnila, proč poškozenou a její výpověď pokládá za zcela věrohodnou. Hodnocení této výpovědi, jež stěžovatele jednoznačně ze spáchání příslušných trestných činů usvědčuje, bylo velmi podrobně provedeno již soudem prvního stupně, a to i pokud jde o její věrohodnost. Přitom nebylo zjištěno, že by výpověď v jakémkoliv ohledu byla nepravdivá, naopak některé skutečnosti, které z ní plynou, se shodují se skutečnostmi, jež plynou z jiných důkazů .“ V citovaném rozhodnutí Ústavní soud uvedenou kompenzaci považoval sice za nezanedbatelnou, ale ne za dostatečnou, pokud by rozhodnutí o vině bylo založeno zcela nebo v rozhodující míře na dané svědecké výpovědi, ale dospěl k závěru, že se o takovou důkazní situaci nejednalo.
Citované rozhodnutí dopadá na stejnou důkazní situaci, jaká je v této věci obviněného L. J., ve které kromě výpovědi poškozené, která je znalkyní hodnocena jako zcela věrohodná, je řada dalších nepřímých důkazů. Krajský soud poukázal na obsah výpovědi poškozené, která popisovala praktiky obviněného a skutečnosti, které nemohla znát jinak, než z vlastní zkušenosti (viz str. 11 rozsudku). Také z dalších, byť nepřímých důkazů, lze učinit jednoznačné rozhodnutí o pravdivosti výpovědi poškozené a tedy vině obviněného. Vedle jiných důkazů uvedených v rozsudku soudu prvního stupně, lze zejména zdůraznit, že poškozená se nejprve svěřila své kamarádce, nezletilé YYYYY *) , kterou na návrh obhajoby krajský soud v hlavním líčení vzhledem k jejímu o něco vyššímu věku 15 let již osobně vyslechl (viz č. l. 442 tr. spisu). Ta před soudem plně potvrdila svoji výpověď z přípravného řízení (č. l. 218-225/sv. II. tr. spisu), jejíž obsah odpovídá výpovědi poškozené. Následně se obdobně poškozená svěřila také ve škole učitelce, svědkyni E. T., která v hlavním líčení uvedla, že jí věřila, protože uváděla takové podrobnosti, které by si dítě nevymyslelo.
Jedná se o natolik závažnou trestnou činnost, že i když bylo ve znaleckém posudku stanoveno, že poškozená netrpí posttraumatickou stresovou poruchou, bylo v jejím zájmu nevyvolávat opakovaně stresující vzpomínky. S tímto se vypořádal již soud prvního stupně ve svém rozsudku na str. 13, kde zdůvodnil, proč považuje za dostatečné, aby byl její výslech čten a ne znovu proveden s ohledem na skutečnost, že by se jednalo o citelný zásah do jejího osobního života. Lze poznamenat, že v době konání hlavního líčení byla poškozená ve věku pouhých 11 let a obviněný se daného jednání vůči ní dopouštěl již od jejich 7 let. Vzhledem k věku poškozené a dlouhodobosti páchání trestné činnosti, pak její věrohodnost nemůže zpochybnit ani jednotlivá časová nepřesnost v její výpovědi, na kterou obviněný poukázal v dovolání.
Obviněný tak i v dovolání opakuje námitky z předchozích fází řízení. Jde o námitky, které pro svou vyloženě skutkovou povahu stojí mimo rámec dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný tedy sice formálně deklaroval tento dovolací důvod, ale jinak uplatnil námitky, které mu co do svého obsahu neodpovídají. Předmětem právního posouzení, jehož nesprávnost lze namítat, je skutek tak, jak ho zjistily soudy.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, jestliže to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě má zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění podklad v ustanoveních čl. 4 (základní práva a svobody jsou pod ochranou soudní moci) a čl. 90 (soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům) Ústavy České republiky.
Podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat v podstatě tři skupiny vad důkazního řízení, jež mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jde jednak o takzvané opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily, nebo kdy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Druhou skupinu tvoří případy, kdy důkaz, respektive jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Konečně třetí oblast zahrnuje případy svévolného hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení.
Žádnou z těchto vad důkazního řízení Nejvyšší soud v dané věci neshledal. Mezi skutkovými zjištěními Krajský soud v Hradci Králové, z nichž v napadeném rozsudku vycházel i Vrchní soud v Praze, na straně jedné, a provedenými důkazy na straně druhé, není žádný, natož extrémní rozpor. To obviněný ani výslovně nenamítal. Skutková zjištění soudů mají v provedených důkazech odpovídající obsahový podklad. Soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, vypořádaly se s rozpory v důkazech, nedopustily se žádné deformace důkazů ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. a své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a logicky vysvětlily. Není přitom úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu podrobně reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Soudy se přesvědčivě vypořádaly s obhajobou obviněného. Jestliže v dovolání obviněný tuto obhajobu opakuje, lze proto odkázat na odůvodnění soudů obou stupňů, přičemž zejména nalézací soud se přehledně a výstižně vypořádal s jednotlivými aspekty obhajoby obviněného.
Právo obviněného na spravedlivé řízení nebylo nijak porušeno tím, že na podkladě provedených důkazů soudy učinily závěr, že obviněný je pachatelem předmětného činu. To, že obviněný nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů a že se neztotožňuje se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, není dovolacím důvodem.
Uplatněným důvodům dovolání neodpovídají ani námitky obviněného proti výroku o trestu a povinnosti k náhradě nemajetkové újmy. Obviněný považuje uložený trest zcela nepřiměřený a výrok o náhradě nemajetkové újmy v penězích, že je založen na nejistých následcích v budoucnu v psychické nebo sexuální oblasti poškozené.
Nejde-li o situaci, kdy výrok o trestu nemůže obstát v důsledku toho, že je vadný výrok o vině, lze samotný výrok o uložení trestu z hlediska jeho výměry a druhu napadat zásadně jen prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jde-li o uložení nepřípustného druhu trestu nebo uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu. Tento dovolací důvod obviněný neuplatnil a evidentně to ani nepřicházelo v úvahu, protože nepodmíněný trest odnětí svobody byl obviněnému uložen jako přípustný druh trestu ve výměře spadající do rámce zákonné trestní sazby. Byl-li uložen přípustný druh trestu ve výměře v rámci zákonné trestní sazby, nelze v dovolání namítat nepřiměřenost uloženého trestu s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to ani v té jeho variantě, která je vymezena jako „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“ (viz č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Ani tato námitka tomuto uplatněnému dovolacímu důvodu neodpovídá.
Pokud jde o výrok o náhradě nemajetkové újmy v penězích, tento vrchní soud nezakládá na nejistých budoucích následcích v psychické nebo sexuální sféře poškozené, jak namítá obviněný. Naopak je z odůvodnění rozsudku odvolacího zřejmé, že náhradu této újmy, určenou soudem prvního stupně, považoval za nepřiměřeně vysokou zejména s ohledem na osobní, majetkové a výdělkové poměry obviněného. Pojem „nemajetková újma" znamená újmu odlišnou od škody na jiných právech poškozeného, u které právní předpisy umožňují peněžní vyjádření. Její náhradou v penězích mají být odčiněny i okolnosti zvláštního zřetele hodné, a nemajetková újma vzniká také u trestných činů chránících nemajetková práva. Objektem trestného činu znásilnění je právo na svobodné rozhodování o vlastním pohlavním životě a obviněný do tohoto práva hrubě zasáhl u dítěte mladšího patnácti let. Vzhledem k okolnostem případu tak rozhodnutí odvolacího soudu v tomto směru nelze nic vytknout.
Další důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. obviněný uplatnil v jeho první variantě, že bylo zamítnuto jeho odvolání, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. V tomto případě ale přicházelo v úvahu pouze jeho uplatnění ve druhé alternativě, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku, přičemž byl v předcházejícím řízení dán důvod dovolání uvedený v písmenu g). Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Tento důvod dovolání má tedy dvě alternativy uplatnění. Podstata dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. spočívá v tom, že soud druhého stupně měl v řízení o odvolání přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, ale místo toho, aniž byly splněny procesní podmínky pro takový postup, odmítl nebo zamítl řádný opravný prostředek z tzv. formálních důvodů podle §253 odst. 1 nebo odst. 3 tr. ř. O takovýto případ se ale v této věci nejedná, když odvolací soud z podnětu odvolání obviněného rozsudek soudu prvního stupně věcně přezkoumal. Druhou alternativou je skutečnost, že odvolateli sice nebylo odepřeno právo na přístup k soudu druhého stupně, ale tento soud – ač v řádném opravném řízení věcně přezkoumával napadené rozhodnutí soudu prvního stupně – neodstranil vadu vytýkanou v řádném opravném prostředku, nebo navíc sám zatížil řízení či své rozhodnutí vadou zakládající některý z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. K tomu ale v této trestní věci nedošlo.
Protože námitky obviněného neodpovídaly uplatněnému důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nemůže být ve věci dán ani další uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., který obviněný navíc nesprávně uplatnil v jeho první variantě, že bylo zamítnuto jeho odvolání, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí.
Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud, když nebyl ve věci zjištěn ani extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů, dovolání obviněného L. J. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako dovolání podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Nejvyšší soud rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. ledna 2018
JUDr. Michal Mikláš
předseda senátu
*) Byl použit pseudonym ve smyslu zákona č. 45/2013 Sb.