ECLI:CZ:NS:2018:7.TDO.1507.2018.1
sp. zn. 7 Tdo 1507/2018-30
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 12. 12. 2018 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného M. M. , nar. XY, občana Slovenské republiky, bytem XY, Slovenská republika, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. 7. 2018, sp. zn. 9 To 117/2018, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 2 T 149/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. M. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 20. 3. 2018, č. j. 2 T 149/2017-650, byl obviněný uznán vinným v bodě I. 1-8) přečinem zpronevěry podle §206 odst. 1 tr. zákoníku a v bodech II. 1-19), III. přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, za což byl odsouzen (správně podle §209 odst. 3 tr. zákoníku) podle §67 odst. 1, 3 tr. zákoníku, §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku, §43 odst. 1 tr. zákoníku k peněžitému trestu v celkové výši 100 000 Kč a pro případ jeho nevykonání mu byl podle §69 odst. 1 tr. zákoníku stanoven náhradní trest odnětí svobody na sto týdnů. Výroky podle §228 odst. 1, §229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody.
Podle skutkových závěrů soudu prvního stupně se obviněný dopustil uvedených přečinů v podstatě tím, že
v bodě I. 1-8) v době od 9. 10. 2014 do 31. 12. 2015 v XY na ulici XY jako jediný zaměstnanec společnosti XY, na pozici „ředitel pobočky“, oprávněný disponovat s financemi společnosti nakupoval elektroniku a další materiál, které hradil z finančních prostředků společnosti, přičemž účetní daňové doklady, vystavené při zakoupení věcí, zakládal do účetnictví společnosti, avšak tyto věci a materiál do společnosti nepředal a ponechal si je pro vlastní potřebu, čímž společnosti XY, způsobil celkovou škodu ve výši 43 451 Kč.
v bodě II. 1-19) v době od 19. 1. 2015 do 21. 3. 2016 v XY na ulici XY jako jediný zaměstnanec společnosti XY, na pozici „ředitel pobočky“, oprávněný disponovat s financemi společnosti, po dohodě s D. Ú. na předstírání obchodního vztahu, pod účetním krytím fakturami vystavenými ze strany D. Ú. jako údajného dodavatele zboží a služeb, celkem v 19 případech zaslal finanční prostředky společnosti na bankovní účet č. XY M. Ú., se kterým byl oprávněn disponovat D. Ú., s vědomím, že za tyto prostředky neodvede D. Ú. žádné fakturované práce, ale proto, aby D. Ú. finanční prostředky vybral z účtu a v hotovosti mu je po stržení drobné „provize“ předal zpět, čímž způsobil společnosti XY, škodu ve výši 107 160 Kč.
v bodě III. dne 31. 12. 2015 na ulici XY, do účetnictví společnosti XY, založil fiktivně vytvořený výdajový pokladní doklad PV 72 o vyplacení částky 4 080 Kč jako mzdy J. P., který si však vyplacení mzdy nenárokoval a tato částka mu předána nebyla, peníze si ponechal pro vlastní potřebu, čímž způsobil společnosti XY, škodu ve výši 4 080 Kč.
Rozsudek soudu prvního stupně napadli obviněný a poškozená společnost XY, odvoláními. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 26. 7. 2018, č. j. 9 To 117/2018-719 zrušil rozsudek soudu prvního stupně pouze ve výroku o náhradě škody a nově ve zrušené části rozhodl podle §228 odst. 1 tr. ř. Podle §256 tr. ř. bylo odvolání obviněného zamítnuto.
Proti usnesení soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že soud věc nesprávně právně posoudil, jestliže svědka D. Ú. neoznačil jako spolupachatele, minimálně však jako účastníka ve formě pomoci. Podle obviněného došlo k porušení zásad trestního řízení uvedených v ustanovení §2 odst. 3 a 4 tr. ř. Dále uvedl, že skutky popsané pod bodem I. nenaplňují skutkovou podstatu trestného činu zpronevěry. Nebyl mu prokázán úmysl si cizí věc přisvojit, ani to, že si věci přisvojil a v neposlední řadě ani úmysl způsobit poškozenému škodu, věci mu navíc ani nebyly svěřeny. V neposlední řadě namítl porušení principu ultima ratio a extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, a to zejména u skutků pod body II. a III.
Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a přikázal soudu prvního stupně věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se k dovolání do doby konání neveřejného zasedání nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud dále shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze. Soudy zjištěný skutkový stav je pro dovolací soud východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy vychází ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn soudy prvního a druhého stupně.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Námitky obviněného, kterými směřuje do skutkových zjištění soudů a provedeného dokazování, jsou námitkami, které obsahově neodpovídají jím uplatněnému dovolacímu důvodu. Uplatněný dovolací důvod není s to naplnit ani námitka obviněného, kterou brojí proti tomu, že svědek D. Ú. nebyl označen jako spolupachatel či pomocník. Rovněž námitka, že nebyla naplněna skutková podstata trestného činu zpronevěry je skutkového charakteru, neboť je postavena na vlastní verzi obviněného o průběhu skutkového děje, která je však diametrálně odlišná od skutkových zjištění soudu prvního stupně a byla provedenými důkazy spolehlivě vyvrácena. Na tomto místě Nejvyšší soud připomíná, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně může Nejvyšší soud zasáhnout jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je dotčeno ústavně garantované základní právo obviněného na spravedlivý proces a zásah Nejvyššího soudu má podklad v čl. 4 a 90 Ústavy (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010). O takovouto situaci se však v posuzované věci nejedná. Nejvyšší soud v tomto případě žádné porušení práva na spravedlivý proces neshledal. Soudy obou stupňů si vytvořily dostatečný skutkový podklad pro svá rozhodnutí v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. a nijak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů v souladu s §2 odst. 6 tr. ř. Následně soudy pečlivě hodnotily důkazy, jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemných souvislostech, v souladu s pravidly formální logiky a zásadou volného hodnocení důkazů, čímž dospěly ke správným skutkovým závěrům odpovídajícím výsledkům dokazování. Obhajoba obviněného byla spolehlivě vyvrácená především výpověďmi svědků J. D., M. J., J. B., J. M., D. Ú. a J. P. Soud prvního stupně rovněž uvedl, z jakého důvodu neuvěřil výpovědi obviněného a dále velmi podrobně rozvedl, z jakých jednotlivých důkazů došel ke konkrétním skutkovým závěrům a na základě jakých úvah tedy dospěl k závěru o jeho vině. Protože Nejvyšší soud ve věci neshledal existenci žádného, natož extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, není zde důvodu k zásahu do skutkových zjištění a Nejvyšší soud vychází ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn soudem prvního stupně a jak jej akceptoval i soud druhého stupně.
Pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podřadit pouze námitku obviněného, že byla porušena zásada ultima ratio. K této námitce je namístě připomenout, že úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní v případech, v nichž posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1634/2014). Na druhé straně je potřeba uvést, že princip ultima ratio nelze vykládat v tom smyslu, že trestní postih závisí pouze na tom, zda byly či nebyly, příp. jakým způsobem, uplatněny i mimotrestní právní prostředky. Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem, a proto ho obecně nelze považovat za čin, který není společensky škodlivý (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2015, sp. zn. 3 Tdo 883/2015). Jednání obviněného kvalifikované jako přečiny zpronevěry a podvodu nijak nevybočuje z běžného rámce trestné činnosti tohoto charakteru a jeho společenská škodlivost není pod tuto úroveň ničím snižována. Naopak je zvyšována skutečností, že obviněný se těchto přečinů dopouštěl ve více případech a v delším časovém období. Na základě uvedeného shledal Nejvyšší soud tuto námitku zjevně neopodstatněnou.
Protože napadené rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. 12. 2018
JUDr. Petr Angyalossy, Ph. D.
předseda senátu