ECLI:CZ:NS:2018:7.TDO.200.2018.1
sp. zn. 7 Tdo 200/2018-48
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 6. 2018 o dovolání obviněné P. D., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 9. 9. 2016, č. j. 2 To 145/2016-1089, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 6 T 187/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. se dovolání obviněné P. D. odmítá .
Odůvodnění:
I
Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 9. 3. 2016, sp. zn. 6 T 187/2014, byla obviněná P. D. uznána vinnou přečinem zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku a zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, přičemž byl tímto rozhodnutím zrušen výrok o vině a trestu z rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 17. 12. 2013, č. j. 4 T 10/2012-400, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 17. 4. 2014, č. j. 68 To 33/2014-433, jakož i další výroky, které mají ve výroku o vině svůj podklad. Uložen jí byl nepodmíněný společný úhrnný trest odnětí svobody v trvání 3 let, pro jehož výkon byla zařazena do věznice s dozorem. Dále byla tímto rozhodnutím obviněná podle §226 písm. c) tr. ř. zproštěna obžaloby pro jeden skutek v obžalobě uvedený pod bodem 6, jelikož nebylo prokázáno, že tento skutek spáchala obviněná. Rovněž bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody.
Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci jako soud odvolací, usnesením ze dne 9. 9. 2016, sp. zn. 2 To 145/2016, o odvolání obviněné a odvolání státního zástupce rozhodl tak, že se podle §256 tr. ř. odvolání obviněné zamítá a z podnětu odvolání státního zástupce napadený rozsudek zrušil ve zprošťujícím výroku, v navazujícím výroku o náhradě škody a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně, neboť bylo nutné ve věci znovu rozhodnout.
II
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala obviněná prostřednictvím obhájce s odkazem na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. dovolání, ve kterém uvedla, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, resp. jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Namítla, že soudy se nesprávným způsobem vypořádaly s tím, zda byly naplněny veškeré znaky skutkové podstaty přečinu zpronevěry a zločinu podvodu, a to především s ohledem na subjektivní stránku. Nebylo prokázáno, že byl dán počáteční úmysl ve formě přímého úmyslu. Soudům vytkla, že postupovaly v rozporu se zásadami trestního řízení, především se zásadou in dubio pro reo. Z těchto důvodů považuje za nepřiměřený i uložený trest. Dále podrobně popsala okolnosti celého případu, že i její rodina investovala prostřednictvím V. P. veškeré úspory do podnikání v Německu a o tyto úspory přišli. Ve věci podala trestní oznámení spolu s otcem a v případě, že by měla v úmyslu poškozené podvést, neupozorňovala by na celou věc policii. Počínala si nezodpovědně, nemá právnické ani ekonomické vzdělání, nicméně nejednala úmyslně ani promyšleně a celou situaci podcenila. Pro V. P. sháněla peníze a sama věřila v jejich návratnost. Jejímu otci bylo přislíbeno podnikání s 50 % podílem a V. P. po nich opakovaně žádal další a další finanční prostředky s příslibem, že už se podnikání rozjede. Otázkou tak zůstává, zda byl v jejím jednání dán úmysl podvést poškozené nebo byla sama uvedena v omyl. Pokud odvolací soud konstatoval, že důkazní situace zůstala určitým způsobem nejasná, bylo na místě rozhodovat v souladu se zásadou in dubio pro reo.
V závěru dovolání obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci 9. 9. 2016, sp. zn. 2 To 145/2016 a věc tomuto soudu vrátil k novému projednání a rozhodnutí. Dále navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil i rozhodnutí, jež na zrušené rozhodnutí obsahově navazují, zejména rozhodnutí vydaná ve vykonávacím řízení a rozhodnutí o povinnosti uhradit státu náklady řízení, pokud o nich již bylo rozhodnuto.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání obviněné uvedl, že dovolatelka ve svém dovolání obsáhle rozebírá důvody, pro které nebyla dle jejího tvrzení naplněna subjektivní stránka trestného činu. Pokud jde o námitky proti skutkovým zjištěním soudů, pak tyto deklarovanému dovolacímu důvodu neodpovídají. Pod deklarovaný dovolací důvod nelze podřadit ani námitku týkající se nepřiměřenosti uloženého trestu. Obviněná předkládá svou verzi skutkového stavu a odkazuje na procesní zásadu in dubio pro reo. Z dokazování však vyplynulo, že obviněná používala pro vylákání peněz různé záminky, mnohdy nesouvisející s podnikáním V. P. v Německu. Obviněná tak věděla, že poškozeným uvádí nepravdivé informace a proto jednala v přímém úmyslu, jelikož nemohla počítat s žádnou, byť nejistou událostí, která by ji umožnila peníze vrátit.
Státní zástupce navrhl, aby dovolání bylo podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto jako zjevně neopodstatněné.
III
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve zkoumal, zda je dovolání obviněné přípustné. Přípustnost dovolání je vymezena v ustanovení §265a odst. 1, 2 tr. ř., které stanoví, proti jakým rozhodnutím a za jakých dalších podmínek je dovolání přípustné. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, a proto ho nelze podat proti kterémukoli pravomocnému rozhodnutí, neboť není určeno k univerzálnímu přezkumu a k nápravě všech tvrzených vad a všech rozhodnutí. Pravomocné rozhodnutí lze napadnout dovoláním, jestliže soud rozhodoval ve druhém stupni ve věci samé a zákon to připouští. Rozhodnutí ve věci samé pak vymezuje ustanovení §265a odst. 2 tr. ř.
Ve smyslu těchto zákonných podmínek je dovolání nepřípustné mimo jiné také tehdy, směřuje-li proti již zrušenému rozhodnutí. Jestliže po podání dovolání došlo ke zrušení napadeného rozhodnutí či jeho části v souvislosti s ukládáním společného trestu za pokračování v trestném činu podle §45 tr. zákoníku, nebo souhrnného trestu podle §43 odst. 2 tr. zákoníku, pak dovolací soud takové dovolání směřující proti již neexistujícímu rozhodnutí odmítne podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. jako nepřípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2004, sp. zn. 11 Tdo 245/2004, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, sešit 4, č. T 683, obdobně též i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2007, sp. zn. 11 Tdo 239/2007, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, sešit 35, č. T 988).
V projednávané věci Nejvyšší soud z obsahu spisu zjistil, že dovolání obviněné bylo podáno u Okresního soudu v Olomouci jako soudu prvního stupně v zákonné dvouměsíční lhůtě dne 13. 12. 2016 (č. l. 1129 a násl. trestního spisu). Nejvyššímu soudu byl spis předložen až 5. 2. 2018, jelikož obviněná byla rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 9. 3. 2016, č. j. 6 T 187/2014-1025, zproštěna obžaloby pro jeden dílčí skutek, a po podaném odvolání Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci usnesením ze dne 9. 9. 2016, č. j. 2 To 145/2016-1089, zamítl dovolání obviněné a po zrušení zprošťujícího výroku věc vrátil soudu prvního stupně, nalézací soud nepředložil dovolání obviněné Nejvyššímu soudu k rozhodnutí, ale čekal do doby, než bude celá věc pravomocně skončena. V době, kdy bylo dovolání obviněné předloženo Nejvyššímu soudu, již bylo ve věci pravomocně rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 27. 2. 2017, č. j. 6 T 187/2014-1158, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 14. 9. 2017, č. j. 2 To 167/2017-1231, a to tak, že byl obviněné podle §209 odst. 4 tr. zákoníku, za použití §45 odst. 1 a §43 odst. 1 tr. zákoníku, uložen společný úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 3 let a 9 měsíců. Tímto rozhodnutím také byl podle §45 odst. 1 tr. zákoníku zrušen výrok o vině a výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 9. 3. 2016, č. j. 6 T 187/2014-1025, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci , ze dne 9. 9. 2016, č. j. 2 To 145/2016-1089, jakož i další výroky, které mají ve výroku o vině svůj podklad. Tímto rozhodnutím tak byl zrušen výrok o vině i trestu z rozhodnutí, proti němuž podala obviněná své dovolání. V důsledku výše uvedeného rozhodnutí již neexistuje výrok, proti němuž dovolání směřuje.
Nejvyšší soud tak uvádí, že dovolání obviněné není ve smyslu shora uvedené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu přípustné, poněvadž bylo podáno proti neexistujícímu rozhodnutí.
Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněné podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. jako nepřípustné odmítl.
Nejvyšší soud tak učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nad rámec uvedeného pak Nejvyšší soud uzavírá, že ve věci lze spatřovat pochybení nalézacího soudu, který měl spis Nejvyššímu soudu předložit ihned po uplynutí lhůty pro podání dovolání a teprve po rozhodnutí dovolacího soudu o podaném dovolání pokračovat v řízení týkajícího se jednoho dílčího útoku. Místo toho nalézací soud předložil věc Nejvyššímu soudu po více než roce a tímto postupem byla obviněné upřena možnost projednání jejího dovolání Nejvyšším soudem.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 20. 6. 2018
JUDr. Michal Mikláš
předseda senátu