ECLI:CZ:NS:2018:7.TDO.737.2018.1
sp. zn. 7 Tdo 737/2018-22
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 11. 7. 2018 o dovolání obviněné H. B. , podaném proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 11. 2017, sp. zn. 7 To 427/2017, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 52 T 36 /2017 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné H. B. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 28. 8. 2017, sp. zn. 52 T 36 /2017, byla obviněná H. B. uznána vinnou přečinem ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. b), d), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku a odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu dvou roků.
Uvedeného přečinu se podle skutkových zjištění soudu obviněná dopustila v podstatě tím, že v době od 1. 9. 2014 do 11. 5. 2015 nedohlížela na řádné plnění povinné školní docházky své dcery XXXXX * ), v základní škole, zanedbávala její domácí přípravu, absence omlouvala se zpožděním nebo vůbec, ač byla školou opakovaně upozorňována na nutnost včasného omlouvání, následně nerespektovala požadavek školy, aby nezletilá byla omlouvána lékařem, nedostavovala se na třídní schůzky a jednání ve škole, na výzvy a dotazy školy nereagovala, se školou ani s orgánem péče o děti nespolupracovala a nekomunikovala, situaci adekvátně neřešila, nečinila aktivní kroky ani nepřistupovala na návrhy školy k jejímu řešení, v důsledku čehož měla nezletilá 205 neomluvených vyučovacích hodin, nebyla klasifikována a musela sedmou třídu základní školy opakovat, přičemž tímto jednáním obviněná vytvořila pro dceru podmínky pro vznik nežádoucích návyků a sklonů a předala jí zcela špatný vzorec chování.
Odvolání obviněné proti tomuto rozsudku bylo usnesením Městského soudu v Praze ze dne 22. 11. 2017, sp. zn. 7 To 427/2017, jako nedůvodné podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Obviněná H. B. podala proti usnesení Městského soudu v Praze dovolání. Výrok, jímž bylo zamítnuto její odvolání, napadla s odkazem na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítla, že provedené důkazy neprokázaly, ba vyvrátily to, že by se stal skutek kladený jí za vinu, a navíc přečin ohrožování výchovy dítěte nebyl ve své skutkové podstatě vůbec naplněn. Soudy podle dovolatelky nevzaly v úvahu výpověď MUDr. Anny Čechákové, která se vyjádřila ke zdravotnímu stavu nezletilé, přičemž zameškané hodiny byly prokazatelně omluveny lékařskými zprávami. Škola ani orgán péče o dítě (OSPOD) podle názoru obviněné nekomunikovaly s odbornými lékaři a vyvodily svá stanoviska zcela chybně, čímž došlo k nesprávnému právnímu posouzení a neodůvodněné kriminalizaci jejího jednání. Navrhla, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů zrušil a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 4 k dalšímu projednání.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání po zhodnocení dovolacích námitek uvedla, že soudy se uvedenými námitkami zabývaly už v předchozím řízení. Jestliže v důsledku úzkostné poruchy dcera obviněné přestala být schopna docházet do Základní školy Sázavská, bylo povinností obviněné učinit kroky ke změně školy. Obviněná však pro to nic neudělala a nechávala nezletilou dceru doma bez výuky přesto, že ze strany Základní školy Sázavská jí byla navržena možnost přestupu dcery do jiné školy. Na návrhy obviněná nereagovala, situaci neřešila a akceptovala stav, kdy dcera odmítala do školy chodit. Deklarovaný dovolací důvod podle státní zástupkyně naplněn nebyl. Navrhla, aby dovolání bylo podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné (§265a tr. ř.), bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.), avšak je zjevně neopodstatněné.
Především Nejvyšší soud připomíná, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě v zákoně výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad pravomocných rozhodnutí, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Dovolání lze podat jen z důvodů taxativně uvedených v §265b tr. ř. Obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle §265b tr. ř.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedený dovolací důvod záleží tedy ve vadné aplikaci hmotného práva na skutkový stav, který zjistily soudy. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolacím důvodem nejsou skutkové námitky, tj. takové námitky, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy, a tím i změny ve skutkových zjištěních soudů. Směřuje-li tudíž dovolání proti odsuzujícímu rozhodnutí, pak dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídají takové námitky, v nichž se tvrdí, že skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, nevykazuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným.
Obviněná založila dovolání zčásti na skutkových námitkách, jež nelze pod deklarovaný dovolací důvod podřadit. Takovou je zejména námitka, že zameškané hodiny byly omluveny, což je v rozporu se skutkovým zjištěním soudů, stejně jako námitka, že neprobíhala komunikace mezi školou a lékaři (tuto komunikaci potvrzuje například obviněnou zmiňovaná svědkyně MUDr. Anna Čecháková).
Nejvyšší soud jako soud dovolací zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, jestliže to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě má zásah Nejvyššího soudu podklad v ustanoveních čl. 4 a čl. 90 Ústavy, neboť směřuje k ochraně základního ústavně garantovaného práva obviněného na spravedlivý proces. V daném případě Nejvyšší soud důvod k takovému zásahu neshledal. Skutková zjištění soudů mají odpovídající obsahový základ ve svědeckých výpovědích pedagogických pracovníků Základní školy Sázavská, kterou dcera obviněné navštěvovala, i v řadě listinných důkazů, přičemž nalézací soud se těmito důkazy podrobně zabýval a zhodnotil je v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř.
Podstatou další části dovolacích námitek však bylo zpochybnění toho, že zjištěným jednáním obviněné byly naplněny znaky přečinu, jímž byla uznána vinnou. Konkrétně jde o námitku, že situace, kdy dcera obviněné měla určité psychické obtíže, pro které vyhledala odbornou pomoc, vylučuje protiprávnost popsaného jednání obviněné. I přes značnou obecnost těchto námitek je lze pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit. V této části je však dovolání zjevně neopodstatněné.
Soudy obou stupňů dospěly ke správnému závěru, že na tvrzené psychické obtíže nezletilé školou povinné dcery nemohla obviněná reagovat tak, že tolerovala její dlouhodobé absence ve škole, kam nezletilá prakticky úplně přestala docházet, že situaci neřešila některým ze způsobů, jímž by ji řešil řádně pečující rodič, a dokonce že se vyhýbala řešením, která jí byla nabízena školou, i jednáním se školou a orgánem péče o dítě. Ordinaci psychiatričky MUDr. Anny Čechákové, jejíhož svědectví se obviněná dovolává, navíc nezletilá navštívila až v závěru inkriminovaného období. Jestliže obviněná namítá nedostatečnou spolupráci školy s lékaři, je nutno zdůraznit, že situaci vážně ohrožující výchovu nezletilé způsobila naopak vědomá dlouhodobá pasivita a ignorance obviněné.
Kromě toho ze zpráv základní školy a OSPOD vyplývá, že školní docházka nezletilé a péče o ni ze strany obviněné byla problematická dlouhodobě (soudy zjistily například toulání nezletilé do pozdních nočních hodin, neuspokojivé podmínky v domácnosti, k prvnímu upozornění OSPOD na nedostatky v péči obviněné o dceru došlo již v roce 2011 – viz např. zpráva č. l. 219), takže v posuzovaném období situace spíše jen vyvrcholila. Je přitom zřejmé, že psychické potíže dítěte ani návštěvy u dětského psychologa či psychiatra nemohou omluvit rezignaci na péči o dítě a jeho nezahálčivý a mravný život (jehož podstatnou a neodmyslitelnou součástí je řádná školní docházka), naopak měly by vést k vyšší aktivitě a uvědomění zodpovědnosti ze strany rodičů a k volbě odpovídajícího a citlivého optimálního řešení situace. Jak soudy správně zdůraznily, v dané situaci bylo povinností obviněné úzce spolupracovat se školou a orgánem péče o dítě (nikoli tuto spolupráci bojkotovat) a hledat řešení například v přestupu nezletilé na jinou základní školu.
Přečinu ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. b), d), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo, byť i z nedbalosti, ohrozí rozumový, citový nebo mravní vývoj dítěte tím, že mu umožní vést zahálčivý nebo nemravný život a závažným způsobem poruší svou povinnost o ně pečovat nebo jinou svou důležitou povinnost vyplývající z rodičovské zodpovědnosti, a pokračuje v páchání takového činu po delší dobu.
Ohrožení rozumového, citového nebo mravního vývoje spočívá v tom, že si dítě osvojuje v důsledku jednání pachatele škodlivé návyky, povahové rysy, popř. získává sklony a zájmy, které mohou vést k jeho morálnímu úpadku a k neschopnosti usměrňovat způsob svého života v souladu s obecnými morálními zásadami občanské společnosti (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2016, sp. zn. 8 Tdo 138/2016).
Je na místě poukázat také na konkrétní judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž umožní-li rodič dítěte zanedbávání školní docházky, je takové jednání třeba posoudit jako přečin ohrožování výchovy dítěte podle §201 tr. zákoníku. Jestliže pachatel jedná uvedeným způsobem po dobu několika měsíců, je tím naplněn i znak podmiňující použití vyšší trestní sazby podle §201 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, který spočívá v pokračování páchání tohoto činu po delší dobu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2014, sp. zn. 6 Tdo 223/2014, podobně i např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 4 Tdo 579/2013).
Výrok o vině obviněné přečinem ohrožení výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. b), d), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku je v souladu se zákonem. Napadené usnesení Městského soudu v Praze, jímž byl tento výrok ponechán beze změny a jímž bylo odvolání obviněné zamítnuto, není rozhodnutím, které by spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Z těchto důvodů Nejvyšší soud zjevně neopodstatněné dovolání obviněné H. B. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. O dovolání rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. 7. 2018
JUDr. Petr Hrachovec
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Josef Mazák
*) Byl použit pseudonym ve smyslu zákona č. 45/2013 Sb.