ECLI:CZ:NS:2014:6.TDO.223.2014.1
sp. zn. 6 Tdo 223/2014-27
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. března 2014 o dovolání, které podal obviněný V. D. , proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. 11. 2013, sp. zn. 3 To 604/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 4 T 40/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 9. 9. 2013, sp. zn. 4 T 40/2013, byl obviněný V. D. (dále jen „obviněný“) uznán vinným přečinem ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že „v době od 3. 9. 2012 do 19. 6. 2013 v Č. K., řádně nezajišťoval povinnou školní docházku své nezletilé dcery M. D., která byla svěřena do jeho výchovy, a navštěvuje Základní školu Za Nádražím 222, Český Krumlov, když absence dcery na vyučování omlouval jejím údajným špatným fyzickým a psychickým stavem a obráceným biorytmem v důsledku alergií, ačkoliv její ošetřující lékařka MUDr. Fürstová tuto skutečnost vyloučila, nespolupracoval se školou, nezajistil své dceři individuální školní plán, doplnění učiva, ani přípravu na rozdílové zkoušky dané její celoroční absencí, třebaže byl školou soustavně na tento stav upozorňován a byla mu ze strany školy nabízena součinnost, čímž nezletilá za první pololetí školního roku 2012/2013 zameškala celkem 432 vyučovacích hodin a ve druhém pololetí zameškala celkem 504 vyučovacích hodin, z nichž 186 hodin bylo neomluvených“ . Za tento přečin byl obviněný podle §201 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání devíti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 4. 11. 2013, sp. zn. 3 To 604/2013, jímž podle §256 tr. ř. toto odvolání zamítl.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku namítl, že právní kvalifikace skutku neodpovídá jeho společenské nebezpečnosti, přičemž vyslovil názor, že věc měla být postoupena správnímu orgánu k projednání přestupku podle §31 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů. Zdůraznil, že jeho jednání se netýká zanedbání péče, nedostatečného působení na dítě, nedostatečného zájmu o něj, nepřípustného trestání nebo jiného obdobného jednání, které bývá většinou kvalifikováno jako trestný čin ohrožování výchovy dítěte. Prohlásil, že se své dceři věnuje velice pečlivě a stará se o ni, a že jeho jednání nebylo motivováno snahou vymanit dítě ze školní docházky k zavrženíhodným účelům, ani lhostejným poměrem k výchově dcery, resp. že netoleroval dceřino záškoláctví. Jeho motivem byla obava o zdravotní stav dítěte. Snažil se dceři usnadnit život, snažil se, aby vzhledem ke dříve nepříznivému zdravotnímu stavu vedla normální život. V této souvislosti, v souladu se svojí obhajobou v předchozím řízení, velmi podrobně zhodnotil zdravotní stav své dcery, včetně jeho domnělých příčin, medikace aj. s tím závěrem, že tato v inkriminovaném období trpěla závažnými psychickými a fyzickými obtížemi a že díky jeho oddané péči je nyní zdravá a školu navštěvuje. Podle něho se předmětný skutek vymyká obvyklým případům klasifikovaným jako přečin ohrožování výchovy dítěte podle §201 tr. zákoníku, když ryze kriminální aspekt jeho jednání se jeví jako podružný, vedlejší a nezamýšlený. Konstatoval, že v jeho případě byla porušena zásada subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku a v tomto směru odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 3. 3. 2005, sp. zn. II. ÚS 413/2004, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2013, sp. zn. 8 Tdo 848/2013. Vyjádřil přesvědčení, že vzhledem k povaze a závažnosti činu, ke způsobu jeho provedení, k následkům, okolnostem, za kterých byl čin spáchán, osobě pachatele, míře jeho zavinění, jeho pohnutce a záměru nebo cíli, nelze v konkrétním případě označit čin za natolik společensky škodlivý, aby byl považován za trestný čin (k tomu viz též stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012) a že k jeho postihu postačí uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.
Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. 11. 2013, sp. zn. 3 To 604/2013, a rozsudek Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 9. 9. 2013, sp. zn. 4 T 40/2013, a též vadné řízení jim předcházející a aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Českém Krumlově věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout, příp. aby sám podle §265m odst. 1 tr. ř. rozhodl o postoupení věci příslušnému orgánu.
K tomuto dovolání se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Uvedl, že stěžejní námitku obviněného (poukaz na to, že soudy nebyla uplatněna zásada subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku) je možno podřadit pod jím uplatněný dovolací důvod (resp. namítanou kombinaci dovolacích důvodů), shledává ji však neopodstatněnou. Poté, co vyložil uvedené zákonné ustanovení a z něho vyplývající zásadu subsidiarity trestní represe, nejprve připomněl, že podstatou trestného činu, kterým byl obviněný uznán vinným, bylo jednání spočívající v tom, že obviněný po dobu celého školního roku soustavně umožňoval své dceři zanedbávat povinnou školní docházku, aniž by jakkoli jinak zabezpečil její např. náhradní vzdělávání, aniž by v souvislosti se záškoláctvím dcery řádně spolupracoval se školou či s orgánem sociálně právní ochrany dětí, v důsledku čehož ohrozil rozumový a mravní vývoj dcery, která měla za jeden jediný školní rok více než 930 zameškaných vyučovacích hodin. Takové jednání bezpochyby spadá pod skutkovou podstatu trestného činu ohrožování výchovy dítěte podle §201 trestního zákoníku. V návaznosti na to státní zástupce vyjádřil názor (ve shodě se soudy nižších stupňů), že aplikace zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku v daném případě nepřichází do úvahy, neboť je třeba zdůraznit, že jednání obviněného bylo dlouhodobé a jeho rozsah – zejména v podobě množství zameškaných hodin – byl až hrozivý. Je třeba rovněž připomenout, že obviněnému není kladeno za vinu pouze to, že docházku dcery do školy nezajistil. Je mu kladeno za vinu i to, že nezajistil ani žádnou náhradní formu vzdělání dcery (individuální vzdělávací školní plán), nespolupracoval nijak při doplnění učiva, nespolupracoval při přípravě dcery na rozdílové zkoušky a podobně. To vše za situace, kdy dceru – ke které jinak bezpochyby má pěkný vztah a po materiální stránce ji zabezpečuje – měl v bezprostřední péči a výchově, a byl tedy osobou, která výše naznačené měla plnit a zajišťovat. Ve vztahu k poukazu obviněného na zdravotní problémy dcery, státní zástupce odkázal na závěry obsažené v rozsudku Okresního soudu v Českém Krumlově, s nimiž se ztotožnil. Namítá-li pak obviněný ve svém dovolání, že jeho jednání nebylo motivováno snahou vymanit dítě ze školní docházky, lze uvést, že z rozsudku Okresního soudu v Českém Krumlově vyplývá, že z hlediska subjektivní stránky se jej obviněný dopustil v úmyslu nepřímém, nikoli v úmyslu přímém, což plyne z toho, že obviněný věděl, že svým jednáním může porušit zájem na řádné výchově dětí a pro případ jeho porušení či ohrožení s tím byl srozuměn, neboť takto jednal, přestože byl ze strany školy i orgánu sociálně právní ochrany dětí opakovaně upozorňován na povinnost zajistit docházku dcery do školy a na možné důsledky svého jednání.
Vzhledem k těmto skutečnostem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Současně, pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu, vyjádřil souhlas podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. 11. 2013, sp. zn. 3 To 604/2013, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.
Důvodem dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání [viz ustanovení §148 odst. 1 písm. a) a b) u stížnosti a §253 tr. ř. u odvolání] a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci (první alternativa), nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. (alternativa druhá).
K druhé, obviněným uplatněné alternativě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je třeba konstatovat, že jeho dovolací námitky dílem neodpovídají žádnému z dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., dílem jsou zjevně neopodstatněné (viz argumentaci níže). Pro úplnost lze dodat, že ani o prvou alternativu nemůže jít, neboť Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud druhého stupně konal odvolací řízení a o řádném opravném prostředku (odvolání) rozhodl ve veřejném zasedání po provedeném věcném přezkumu podle hledisek stanovených zákonem.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují zčásti právě do oblasti skutkové (procesní). Obviněný totiž de facto soudům vytýká též vadná skutková zjištění a současně prosazuje vlastní verzi skutkového stavu věci (stran důvodů a okolností jeho jednání). Rovněž z těchto skutkových (procesních) argumentů vyvozuje závěr o existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tím ovšem nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.
Pokud by bylo dovolání podáno jen z těchto důvodů, bylo by nutno je odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s tím, že jde o dovolání, které bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b odst. 1 tr. ř.
Obviněný však také s poukazem na ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku namítl, že jeho jednání nedosahovalo míry společenské škodlivosti potřebné k založení trestní odpovědnosti. Takovou námitku lze označit z pohledu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za formálně právně relevantní. Nejvyšší soud ovšem shledal, že jde o námitku zjevně neopodstatněnou.
Trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem „ultima ratio“, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné (viz stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
V návaznosti na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dospěl k závěru, že v posuzované trestní věci použití prostředků trestního práva se zásadou subsidiarity trestní represe nekoliduje. V předmětné trestní věci totiž ze skutkových závěrů soudů nižších stupňů nevyplývají žádné okolnosti, jež by odůvodnily výjimečný postup podle §12 odst. 2 tr. zákoníku. Naopak, lze souhlasit se závěrem soudů nižších stupňů (a koneckonců i státního zástupce) o trestní odpovědnosti obviněného.
Podstatou činu, kterým byl obviněný uznán vinným, bylo jednání spočívající v tom, že obviněný prakticky po dobu celého školního roku soustavně umožňoval své dceři zanedbávat povinnou školní docházku, aniž by jakkoli jinak zabezpečil její náhradní vzdělávání, aniž by v té době řádně spolupracoval se školou či s orgánem sociálně právní ochrany dětí, v důsledku čehož ohrozil její rozumový a mravní vývoj (měla za jediný školní rok nejméně 930 zameškaných vyučovacích hodin). Takové jednání bylo soudy nižších stupňů po právu kvalifikováno jako trestný čin ohrožování výchovy dítěte podle §201 tr. zákoníku. Zjevně výrazným způsobem totiž narušilo řádnou školní docházku nezletilého dítěte, o jejímž významu pro řádný vývoj nezletilé dcery obviněného a obecně každého dítěte nelze jakkoli pochybovat. Řádná školní docházka je jednak předpokladem náležitého vzdělání dítěte a nezbytnou součástí přípravy, ať už na další studium či pracovní činnosti, jednak je jedním z předpokladů pro získání patřičných návyků, správného životního a pracovního režimu apod. Jestliže obviněný pominul tyto skutečnosti a po velmi dlouhou dobu nezajišťoval řádnou školní docházku své dcery, pak nemůže být sporu o tom, že její rozumový a mravní vývoj ohrožoval. S tím ostatně souvisí i fakt, že obviněný věděl, že svým jednáním může porušit zájem na řádné výchově dětí, přičemž jeho počínání dostatečně jednoznačně prokazuje, že s tímto následkem byl srozuměn.
V souvislosti s tím je třeba zdůraznit, že okolnosti činu zjištěné soudy nižších stupňů vylučují možnost aplikace zásady subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku. Především je třeba (jakkoli jistě nelze zpochybňovat jednoznačně pozitivní vztah obviněného k jeho dceři), že objektivní důvody, jež by ospravedlnily počínání obviněného v tom smyslu, že umožnil dceři neabsolvovat řádně prakticky celý školní rok, neexistovaly, přičemž je třeba vyzdvihnout i skutečnost, že obviněnému není kladeno za vinu toliko nezajištění docházky dcery do školy, nýbrž i to, že nezajistil ani žádnou náhradní formu jejího vzdělávání, nespolupracoval při doplnění učiva při přípravě dcery na rozdílové zkoušky apod. Zdůraznit je přitom třeba právě rozsah a dlouhodobost jeho jednání. Akcent je třeba položit rovněž na skutečnost, že obviněný byl v průběhu páchání činu opakovaně vyzýván k nápravě, a to jednak ze strany školy, jednak ze strany orgánu sociálně právní ochrany dětí, přičemž byl poučen i o trestně právních důsledcích svého jednání (to již v prosinci roku 2012), avšak tyto výzvy se minuly účinkem. Bez povšimnutí nelze ponechat ani zjištění, že obviněný byl důrazně upozorněn i ošetřující lékařkou, že u jeho dcery nejsou z lékařského hlediska dány důvody pro zanedbávání školní docházky. Lze tedy činit spolehlivý závěr, že neobstojí tvrzení obviněného o nedostatečné společenské škodlivosti jeho činu, o tom, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Nadto je zřejmé, že v daném případě by byly jiné než trestně právní prostředky nedostatečné a neúčinné.
Soudům nižších stupňů tedy nelze oprávněně vytýkat, pokud obviněného uznaly vinným přečinem ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, neboť v posuzované věci nepřicházela aplikace principu subsidiarity trestní represe v úvahu.
Lze dodat, že pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04). O takový případ se však v posuzované trestní věci nejedná.
Dovolání obviněného tedy Nejvyšší soud shledal zjevně neopodstatněným.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 20. března 2014
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Veselý