ECLI:CZ:NS:2018:7.TDO.996.2018.1
sp. zn. 7 Tdo 996/2018-35
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 14. 11. 2018 v neveřejném zasedání, o dovolání obviněného P. F. , nar. XY, trvale bytem XY, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. 3 To 45/2018, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 39 T 12/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
I
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 20. 2. 2018, sp. zn. 39 T 12/2017, byl obviněný P. F. uznán vinným zvlášť závažným zločinem vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, a byl odsouzen podle §140 odst. 1 tr. zákoníku, ve spojení s §43 odst. 1 tr. zákoníku, k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 12 let se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou. Rovněž bylo podle §228 odst. 1 tr. ř. rozhodnuto o nároku na náhradu škody a obviněnému byla uložena také povinnost nahradit V. P. a L. P. (vnučkám poškozené) nemajetkovou újmu, každé ve výši 500 000 Kč. Se zbytkem uplatněného nároku na náhradu nemajetkové újmy byly podle §229 odst 2 tr. ř. odkázány na řízení ve věcech občanskoprávních.
Obviněný se zvlášť závažného zločinu vraždy dopustil tím, že (zkráceně uvedeno) dne 26. 8. 2017 v době okolo 11:00 hodin ve XY na ulici XY, fyzicky napadl poškozenou M. P., nar. XY, poté, co ho pozvala do bytu, aby jí zprovoznil elektrické pojistky a při rozhovoru se opakovaně dotýkala jeho citlivého vztahu k osmiletému AAAAA (pseudonym), nar. XY, ke kterému měl velmi silný přátelský a pozitivně emotivní vztah, obviněný poškozenou oběma rukama uchopil za krk a začal ji rdousit, až upadla na pohovku a na zem, kde zůstala ležet a chrčela, načež vytáhl ze skříňky bílou záclonu, tuto poškozené uvázal kolem krku, vzadu udělal jeden uzel a utáhl, čímž její rdoušení dokončil a poškozenou usmrtil, následně z bytu odcizil příruční trezor s finanční hotovostí nejméně 15 000 Kč, dveře zabouchl a odešel do sousedního bytu, který v době činu obýval se svými rodiči.
Proti tomuto rozhodnutí podal obviněný odvolání, které bylo usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. 3 To 45/2018, zamítnuto jako nedůvodné podle §256 tr. ř.
II
Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podal obviněný dovolání opírající se o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. Uvedl, že skutek byl nesprávně právně kvalifikován jako vražda podle §140 odst. 1 tr. zákoníku, ačkoli byly splněny podmínky pro užití privilegované skutkové podstaty zabití ve smyslu §141 odst. 1 tr. zákoníku. Nesouhlasí se závěry odvolacího soudu, který považuje závěry soudu prvního stupně za zákonné a přiléhavé, odpovídající skutkovým zjištěním. Pro posouzení, zda jeho jednání nemělo být kvalifikováno jako zabití ve smyslu §141 odst. 1 tr. zákoníku, že je nezbytné pečlivě hodnotit předmět sporu mezi ním a poškozenou. Uvedl, že soud nezohlednil nejdůležitější moment jeho života, kdy se zcela náhodně dozvěděl, že byl adoptován, což narušilo jeho vývoj a ovlivnilo jeho sebepojetí a sebevědomí. Přestože mu adoptivní rodina poskytla zázemí, narůstal v něm pocit osobní nepatřičnosti a nepřijetí. Své pocity nejistoty a méněcennosti řeší navazováním intenzivních osobních vztahů, kde se snaží vytvořit si nebo simulovat rodinný systém. To získal ve vztahu k nezletilému AAAAA, s nímž se cítil důležitý a kompenzoval si rodičovství. Vybudoval si na něm závislý vztah. Pro vysvětlení motivace trestné činnosti je nezbytné rozpoznat extrémní subjektivní význam jeho vztahu k nezletilému, což uvedla i znalkyně PhDr. B. N. Mohammadi. Omezení jeho styku s nezletilým, obvinění z pedofilie a obava ze ztráty nejdůležitější části jeho života, vyvolaly intenzivní pocity napětí, úzkosti a hněvu, které se nepodařilo potlačit, a vedly nakonec k extrémnímu trestnému činu. S ohledem na tyto skutečnosti je možné posoudit, zda invektiva ze strany poškozené byla natolik intenzivní, že byla s to způsobit u něj silné rozrušení ze strachu nebo se jednalo o jiné omluvitelné hnutí mysli, či nikoliv. Z jeho strany se jednalo o afektivní reakci, která byla nepřiměřená, ale kritický útok poškozené prožíval jako další neoprávněný útok na svoje citlivé místo. Jednalo se o stupňované emotivní prožitky a poškozená představovala společný zástupný objekt všech externích faktorů. Jednal v silném rozrušení z jiného omluvitelného hnutí mysli, kdy trestnost usmrcení jiného člověka neomlouvá, avšak poukazuje na přítomnost afektivní reakce, v níž se činu dopustil.
I v případě, že by nebylo možné jeho jednání kvalifikovat jako zabití podle §141 odst. 1 tr. zákoníku, pohybuje se jeho jednání přinejmenším na hranici vraždy a zabití, uložený trest považuje za příliš přísný a měl mu být uložen na samé spodní hranici trestní sazby.
Další námitkou je pak přiznaná výše nemajetkové újmy pro vnučky poškozené, kdy vztahy mezi poškozenou a jejími vnučkami nebyly nikterak výjimečné a standardní rozmezí náhrady nemajetkové újmy činí pro nejbližší příbuzné 240 000 Kč až 500 000 Kč, kdy však tato nejvyšší částka by měla připadat dětem a rodičům zemřelých osob, nikoli vnoučatům. Tato částka pro něj navíc bude likvidační, jelikož je zcela nemajetný a i v případě získání zaměstnání po výkonu trestu se ocitne v dluhové pasti.
Obviněný z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. 3 To 45/2018, a přikázal mu věc k novému projednání a rozhodnutí, případně aby Nejvyšší soud ve věci sám rozhodl podle §265m odst. 1 tr. ř.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného uvedla, že obviněný opakuje námitky, které uplatňuje ve své obhajobě od počátku řízení a zabýval se jimi jak soud nalézací, tak odvolací. Obviněný věděl, že nezletilý není jeho synem a kdykoli může dojít k přerušení jejich pouta. V době spáchání trestného činu neměl důvod negativně vnímat výtky poškozené, jelikož se měl s nezletilým setkat. V jeho jednání tak nelze spatřovat zvýšenou emoční hladinu, která by odůvodňovala postup podle §141 odst. 1 tr. zákoníku a jeho jednání tak bylo správně posouzeno jako zločin vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství z těchto důvodů navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné, a souhlasila s projednáním věci v neveřejném zasedání za podmínek §265r odst. 1 tr. ř.
Obviněný ve své replice k vyjádření státní zástupkyně uvedl, že státní zastupitelství pouze přejalo argumentaci soudu prvního a druhého stupně, aniž by se jakkoli vypořádalo s odklonem obecných soudů od judikatury Nejvyššího soudu, na kterou je v dovolání poukazováno. Státní zástupkyně při hodnocení jeho jednání ignoruje fakt, že spáchaný čin byl vyvrcholením jednotlivých vnějších faktorů, které společně vyvolaly intenzivní napětí, pocity úzkosti a hněvu, které se mu nepodařilo potlačit a ignorovat. Pokud státní zastupitelství považuje jeho stav v době spáchání činu za zvýšenou emoční hladinu, je nezbytné poukázat na závěry znaleckého posudku z klinické psychologie, které uvádějí, že prožíval intenzivní napětí, pocity úzkosti a hněvu z akutně frustrující situace.
III
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání má obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud zjistil, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné. Vycházel přitom z následujících skutečností.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. obsahuje dvě základní alternativy: Dovolání lze podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, tj. dovolateli bylo v odvolacím řízení odepřeno meritorní přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně (někdy se zde rozlišují ještě dvě podalternativy – zamítnutí opravného prostředku z formálních důvodů a jeho odmítnutí pro nesplnění obsahových náležitostí), nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Obviněný uplatnil tento důvod dovolání správně v jeho druhé alternativě.
Podle §265b odst. l písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení. Podstatou takového posouzení je aplikace hmotného práva, tj. trestního zákoníku, na skutkový stav věci, který zjistily soudy prvního a druhého stupně a nikoli jak skutek prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje dovolatel. V dovolání proti odsuzujícímu rozhodnutí lze namítat, že skutkový stav věci, který zjistily soudy, nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Je tedy možné vytýkat právní vady v kvalifikaci skutkového stavu věci zjištěného soudy. Nejvyšší soud se zabývá z podnětu dovolání podaného s odkazem na ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. otázkou správnosti právního posouzení skutku zásadně ve vztahu k tomu skutkovému stavu věci, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, a nepřihlíží k námitkám proti skutkovým zjištěním soudů.
Nejvyšší soud shledává, že obviněný své dovolání založil na prakticky stejných námitkách uplatněných již v předcházejícím řízení, když stejné argumenty uplatňoval už v průběhu řízení u nalézacího soudu. Také odvolání obviněného obsahovalo shodné námitky a návrh na jinou právní kvalifikaci, jak je obsažen také následně v dovolání. Odvolací soud se pak těmito námitkami zabýval a správně se s nimi vypořádal. Protože se Nejvyšší soud se závěry a argumentací soudů zcela ztotožnil, bylo by nadbytečné tuto argumentaci ke shodným námitkám opakovat a tak v podrobnostech odkazuje na odůvodnění rozhodnutí krajského i vrchního soudu, kdy především nalézací soud se velmi podrobně vypořádal s jednotlivými námitkami obviněného.
Obviněný v dovolání právně relevantně namítl, že jeho jednání mělo být posouzeno jako trestný čin zabití podle §141 odst. 1 tr. zákoníku. Nejvyšší soud však nepřisvědčil této námitce. Zločinu zabití podle §141 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jiného úmyslně usmrtí v silném rozrušení ze strachu, úleku, zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli anebo v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného. Skutková podstata trestného činu zabití podle §141 tr. zákoníku je privilegovanou skutkovou podstatou k trestnému činu vraždy podle §140 tr. zákoníku.
Obviněný namítá, že jednal v silném rozrušení, neboť poškozená útočila na jeho slabé místo, a to vztah s nezletilým AAAAA. Nahromaděný vztek vyústil v afektivní reakci, která byla zcela nepřiměřenou. Nacházel se v akutně frustrující situaci, kdy poškozená představovala společný zástupný objekt všech externích faktorů, které útočily na jeho city. V tomto pak spatřuje naplnění znaků skutkové podstaty zločinu zabití podle §141 odst. 1 tr. zákoníku a nikoli vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku. Nejvyšší soud se však s těmito jeho námitkami neztotožňuje, a to i s ohledem na konstantní judikaturu, která dostatečně specifikuje situace, kdy se jedná o takové omluvitelné hnutí mysli, aby bylo možné uvažovat o právní kvalifikaci činu jako zločinu zabití ve smyslu §141 odst. 1 tr. zákoníku. Lze zmínit např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2010, sp. zn. 7 Tdo 793/2010, které říká, že spáchání trestného činu zabití podle §141 odst. 1 tr. zákoníku je podmíněno silným rozrušením pachatele v době činu, které vyvolal strach, úlek, zmatek nebo jiné omluvitelné hnutí mysli pachatele, anebo vyžaduje předchozí zavrženíhodné jednání poškozeného. Přitom silné rozrušení je duševní stav, v němž pachatel jak vnitřně, tak zpravidla i navenek vykazuje značné emoční vzrušení či neklid, které ovlivňují jeho další jednání a projevují se v průběhu činu, a to bez ohledu na okolnost, zda se na takovém rozrušení podílí též nervová labilita či přímo duševní porucha pachatele (tzv. psychická predispozice), anebo jestli je příčinou silného rozrušení pouze vlastní strach, úlek, zmatek nebo jiné omluvitelné hnutí mysli pachatele. Strach, úlek nebo zmatek pachatele se podřazují pod obecný pojem tzv. omluvitelných hnutí mysli, která pocházejí z polehčujících a pochopitelných duševních stavů pachatele. Tato omluvitelná hnutí mysli mohou navazovat jen na podněty mimořádné intenzity a závažnosti, protože musí vyvolat silné rozrušení pachatele (např. u strachu půjde o vystupňovanou obavu o život vlastní nebo o život blízkých osob, popřípadě o jinou vážnou újmu na zdraví). Nejedná se o pouhé silnější emoce, ale o emotivní prožitky vystupňované, které sice nutně neovlivňují příčetnost, ale vedou ke značnému zúžení vědomí pachatele a k oslabení jeho zábran. K tomu, aby se mohlo jednat o stav silného rozrušení pachatele trestného činu zabití ve smyslu §141 odst. 1 tr. zákoníku, tedy musí být nějaký mimořádně intenzivní podnět, který by jej mohl vyvolat. Je nepochybné, že obviněný byl rozrušený, avšak toto rozrušení zcela zjevně nedosahovalo takové intenzity, aby bylo odůvodněno použití privilegované skutkové podstaty. Obviněný nejdříve poškozenou napadl rukama a teprve poté, co upadla na zem, racionálně prošel její byt, našel záclonu, kterou poškozené utáhl kolem krku a svůj čin dokonal. Následně pak prohledal byt a poškozené odcizil příruční trezor, odešel do bytu rodičů, kde jej otevřel a poté odjel na sraz s nezletilým a část peněz utratil za dárky pro nezletilého AAAAA.
Lze tak shrnout, že obviněný byl sice rozrušený, avšak racionální postup po činu a samotné provedení trestného činu neodůvodňuje uplatnění postupu ve smyslu §141 odst. 1 tr. zákoníku a nalézací i odvolací soud správně dovodily, že se dopustil zvlášť závažného zločinu vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku. Již soud prvního stupně správně uvedl, že poznámky k jeho vztahu k nezletilému nebyly nijak ojedinělé a byť se poškozená dotkla tohoto pro něj citlivého tématu, což u něj vyvolalo zlobu, nijak to neospravedlňuje jeho následné jednání vůči ní. Námitka, že jeho jednání mělo být posouzeno jako zabití ve smyslu §141 odst. 1 tr. zákoníku je tak, s ohledem na výše uvedené, zjevně neopodstatněná.
Námitku stran přiměřenosti náhrady nemajetkové újmy pak rovněž pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit lze, nicméně Nejvyšší soud ji shledává zjevně neopodstatněnou. Nalézací soud pečlivě odůvodnil, z jakých důvodů přiznal pozůstalým vnučkám poškozené L. P. a V. P. na náhradě nemajetkové újmy každé částku ve výši 500 000 Kč. Vycházel z rozmezí částky 240 000 Kč až 500 000 Kč, stanoveného Nejvyšším soudem v usnesení ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1402/2015. Obšírně přitom popsal vztah vnuček k poškozené, uvedl, že ta své vnučky finančně podporovala a ony jí pomáhaly a navštěvovaly ji, když s poškozenou nežily ve společné domácnosti a nebyly na ní závislé. Hodnotil i kritéria na straně obviněného. K tomuto uvedl, že obviněný se k činu doznal, do určité míry jej lituje a je srozuměn s následky svého činu. Po vykonání trestu bude mít podle nalézacího soudu dostatek možností, jak se zapojit do pracovního života a nahradit nemajetkovou újmu vnučkám poškozené. Odvolací soud se se závěry nalézacího soudu ztotožnil, když ve svém rozhodnutí uvedl, že nalézací soud se otázkou náhrady nemajetkové újmy zabýval velmi podrobně a rozebral veškerá kritéria k přijetí objektivních závěrů v dané věci. Nejvyšší soud se pak se závěry obou soudů taktéž ztotožnil, jelikož bylo bez pochybností prokázáno, že poškozená měla se svými vnučkami blízký vztah.
Pokud obviněný v dovolání nesouhlasí s výši přiznané náhrady nemajetkové újmy vnučkám poškozené M. P., kterou usmrtil v přímém úmyslu způsobem uvedeným ve výroku o vině a namítá, že podle závěrů Nejvyššího soudu je základním rozpětím výše této náhrady mezi 240 000 Kč až 500 000 Kč pro rodiče, děti a manžele, ale krajský soud toto rozpětí rozšířil i na vnučky zemřelé, Nejvyšší soud tuto námitku nepovažuje za opodstatněnou. Lze poukázat na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1402/2015, ve kterém bylo uvedeno obviněným zmíněné rozpětí s tím, že stanovení výše náhrady by se mělo odvíjet od uvedeného základního rozpětí pro skupinu citově nejblíže spjatých osob, jakými jsou rodiče, děti a manželé. V případě dalších (méně intenzivnějších) příbuzenských vazeb pak bude uvedené rozpětí přiměřeně modifikováno. Současně ale bylo zdůrazněno, že takto stanovený rozsah kompenzace odpovídá typovým (neutrálním) případům, tedy takovým, kde nejsou naplněny pro konkrétní situaci zpřísňující či naopak zmírňující kritéria (např. v podobě rozdílné formy zavinění škůdce, věku pozůstalého, zvýšené intenzity jeho vztahu k zemřelé osobě, apod.). V uvedené jiné trestní věci Nejvyšší soud řešil výši náhrady nemajetkové újmy u pachatele, který usmrtil jinou osobu pouze z nedbalosti při řízení motorového vozidla a tuto formu zavinění (nedbalost) při páchání trestného činu hodnotil jako neutrální prvek, na rozdíl od situací, v nichž by pachatelovo jednání vykazovalo úmysl a úmyslné jednání by mohlo vést ke zvýšení přiznávaného nároku. S odkazem na závěry Ústavního soudu (viz sp. zn. I. ÚS 2844/14, ze dne 22. 12. 2015) ve zmíněném rozhodnutí Nejvyšší soud také uvedl, že hlavním smyslem takové náhrady je její satisfakční rovina, která narůstá v přímé úměře s mírou zavinění původce zásahu, neboť vyšší mírou zavinění je vždy neoprávněnost zásahu do osobnostních práv zesílena (je zesílena křivda, za niž má přijít zadostiučinění). Také podle Ústavního soudu „v případě zlého úmyslu (záměru) na straně původce neoprávněného zásahu by měl soud svůj odsudek nad tímto společensky i právně zvlášť odsouzeníhodným chováním vyjádřit právě citelným určením výše peněžitého zadostiučinění“. Korekci paušalizace pak představují další konkrétní okolnosti každého případu, a to jak právní nebo skutkové, přitěžující nebo naopak polehčující.
V nyní řešeném případě obviněného P. F. k takové korekci krajský soud přistoupil a svůj postup náležitě odůvodnil. Činem obviněného, který bezohledně sledoval pouze své vlastní zájmy, ztratily vnučky poškozené blízkou osobu, kterou obviněný zavraždil a následně ještě i okradl. Proto jim byla přiznána odpovídající náhrada nemajetkové újmy, která by měla alespoň částečně vykompenzovat tuto ztrátu způsobenou obviněným.
Obviněný dále uvedl, že mu byl uložen nepřiměřeně vysoký trest a i v případě, že by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že se dopustil trestného činu vraždy, nikoli zabití, měl by zohlednit, že se jedná o hraniční případ a uložit trest odnětí svobody na samé spodní hranici trestní sazby. Tuto námitku, týkající se nepřiměřenosti uloženého trestu však pod žádný důvod dovolání nelze podřadit. Výrok o uložení trestu lze napadat z hmotně právních pozic zásadně jen prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jímž je uložení nepřípustného druhu trestu nebo uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu. Tento dovolací důvod obviněný neuplatnil a evidentně to ani nepřicházelo v úvahu, protože nepodmíněný trest odnětí svobody na 12 let, a to navíc úhrnný i za přečin krádeže spáchaný v bytě poškozené po jejím uškrcení, byl obviněnému uložen jako přípustný druh trestu ve výměře spadající do rámce zákonné trestní sazby stanovené v §140 odst. 1 tr. zákoníku v rozsahu 10 až 18 let.
Byl-li uložen přípustný druh trestu ve výměře v rámci zákonné trestní sazby, nelze v dovolání namítat nepřiměřenost uloženého trestu s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to ani v té jeho variantě, která je vymezena jako „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“ ( viz rozhodnutí publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). To platí přesto, že přiměřenost trestu jinak je otázkou aplikace hmotného práva, zejména ustanovení §38 tr. zákoníku, §39 tr. zákoníku. Uvedený závěr vyplývá z povahy dovolání jako mimořádného opravného prostředku a také ze vzájemného poměru obou zmíněných dovolacích důvodů. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je obecný hmotně právní dovolací důvod, zatímco dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je zvláštní hmotně právní dovolací důvod stanovený jen ve vztahu k výroku o uložení trestu. Z toho logicky vyplývá, že má-li být samotný výrok o uložení trestu napaden kvůli porušení hmotného práva, může se tak stát zásadně jen s použitím zvláštního dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Výklad, který by připouštěl podřadit námitky ohledně přiměřenosti uloženého trestu pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve variantě vymezené jako „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“, by byl nelogický, neboť by činil ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. bezpředmětným, nadbytečným a nefunkčním. Uložení nepřípustného druhu trestu a uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu by totiž nutně vždy bylo „jiným nesprávným hmotně právním posouzením“ ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a tím pádem by ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nedávalo žádný smysl.
Právo obviněného na spravedlivé řízení nebylo nijak porušeno tím, že mu byl uložen trest odnětí svobody ve výměře 12 let, jelikož tento je v souladu se zákonnou sazbou pro daný trestný čin a odpovídá značné míře společenské škodlivosti spáchaného trestného činu. Rovněž nelze pominout skutečnost, že byl odsouzen za dva trestné činy a byl mu tak ukládán úhrnný trest za více trestných činů.
Pro doplnění Nejvyšší soud uvádí, že soudy se přesvědčivě vypořádaly i s námitkami obviněného stran výše uloženého trestu. Jestliže obviněný v dovolání opětovně uplatňuje tyto námitky, postačí odkázat na odůvodnění soudů obou stupňů, přičemž zejména nalézací soud na str. 15 a násl. svého rozhodnutí přehledně a výstižně odůvodnil uložení trestu odnětí svobody ve výměře 12 let.
Právo obviněného na spravedlivé řízení nebylo nijak porušeno tím, že na podkladě provedených důkazů soudy učinily závěr, že jeho jednání naplnilo znaky skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku.
Nejvyšší soud z těchto důvodů shledal, že dovolací námitky obviněného P. F. z části uplatněným dovolacím důvodům podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. neodpovídají a ve zbylé části jsou zjevně neopodstatněné, a proto dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. O dovolání rozhodl v neveřejném zasedání konaném za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. 11. 2018
JUDr. Michal Mikláš
předseda senátu