ECLI:CZ:NS:2018:8.TDO.1099.2018.1
sp. zn. 8 Tdo 1099/2018-32
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. 12. 2018 o dovolání obviněného V. K. , nar. XY, bytem XY, proti rozsudku Krajského v Brně ze dne 6. 6. 2018, sp. zn. 5 To 164/2018, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 1 T 122/2017, takto:
Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se zrušuje rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 6. 6. 2018, sp. zn. 5 To 164/2018, v části , jímž byl z podnětu odvolání státního zástupce zrušen ve výroku o trestu rozsudek Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 20. 3. 2018, sp. zn. 1 T 122/2017, a v části , jímž byly obviněnému podle §259 odst. 3, 4 tr. ř. nově uloženy tresty.
Současně podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se přikazuje Krajskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 20. 3. 2018, sp. zn. 1 T 122/2017, byl obviněný V. K. (dále jen „obviněný“ či „dovolatel“) uznán vinným, že
1. dne 19. 11. 2016 kolem 06.55 hodin po silnici I. třídy č. 19 na XY ulici ve směru k obci XY, okr. Žďár nad Sázavou,
řídil osobní automobil tov. zn. JEEP GRAND CHEROKEE, reg. zn. XY, z majetku M., IČ: XY, XY, a v rozporu nejméně s ust. §4 písmeno a), §5 odstavec 1 písmeno b) zákona č. 361/2000 Sb., o silničním provozu, v km 168,508 na přímém a přehledném úseku vozovky, se plně nevěnoval řízení vozidla a přehlédl chodkyni O. K., nar. XY, která se nacházela v těsné blízkosti přechodu pro chodce při pravém okraji vozovky, v důsledku čehož ji ve vzdálenosti asi 1,5 m od okraje vozovky srazil pravou přední částí vozidla v okamžiku, kdy mu vstoupila do vozovky bezprostředně před vozidlo pohybující se rychlostí 40 – 50 km/h, čímž došlo k odhození těla poškozené mimo komunikaci, přičemž poškozená utrpěla těžká zranění, konkrétně zakrvácení hrudníku při trhlinách hrudní srdečnice, kolaps levé plíce, rozlomení hrudní páteře, zlomeniny pánve vlevo a zlomeninu dolního konce bércových kostí vlevo a další poranění, kterým i přes včasnou lékařskou pomoc téhož dne v 07.55 hodin podlehla,
2. ve stejnou dobu a na stejném místě
jako řidič shora uvedeného osobního automobilu tov. zn. JEEP GRAND CHEROKEE, reg. zn. XY, bezprostředně po střetu s chodkyní, o kterém vzhledem k intenzitě střetu, zjevné jeho reakce po nárazu a poškození vozidla věděl, jako účastník dopravní nehody na místě nezastavil, aby zjistil stav poškozené chodkyně O. K. s případným poskytnutím potřebné pomoci a z místa dopravní nehody zvyšující se rychlostí ujel, přestože mu nehrozilo žádné nebezpečí.
2. Takto popsané jednání obviněného soud prvního stupně právně kvalifikoval v bodě 1) jako přečin usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1 tr. zákoníku a v bodě 2) jako přečin neposkytnutí pomoci řidičem dopravního prostředku podle §151 tr. zákoníku. Za to mu uložil podle §151 tr. zákoníku, §43 odst. 1 tr. zákoníku a §60 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku úhrnný trest domácího vězení na 12 měsíců; podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 4 let; a podle §67 odst. 2 písm. b) a §68 tr. zákoníku peněžitý trest v počtu 50 denních sazeb ve výši 1 000 Kč (tj. v celkové výši 50 000 Kč), přičemž podle §69 odst. 1 tr. zákoníku stanovil pro případ, že by uložený peněžitý trest nebyl vykonán, náhradní trest odnětí svobody na 2 měsíce. Podle §228 odst. 1 tr. ř. rovněž obviněnému uložil povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, se sídlem Orlická 2020/4, 130 00 Praha 3, IČ: 41197518, částku ve výši 4 184 Kč. Podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázal poškozené A. F., nar. XY, bytem XY, H. S., nar. XY, bytem XY, F. F., nar. XY, bytem XY, D. F., nar. XY, bytem XY, L. F., nar. XY, bytem XY, J. F., nar. XY, bytem XY, L. F., nar. XY, bytem XY, O. J., nar. XY, bytem XY, Z. J., nar. XY, bytem XY, O. J., nar. XY, bytem XY, Z. S., nar. XY, bytem XY, J. S., nar. XY, bytem XY, s jejich nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Proti citovanému rozhodnutí nalézacího soudu podali odvolání jednak státní zástupce Okresního státního zastupitelství ve Žďáru nad Sázavou (ten tak učinil v neprospěch obviněného do výroku o výši uložených trestů), jednak poškození D. F., L. F., J. F., L. F., J. S., H. S., F. F., A. F. a O. J., do výroku o náhradě škody. O všech těchto podáních rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 6. 6. 2018, sp. zn. 5 To 164/2018. Nejprve z podnětu odvolání státního zástupce podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. rozsudek nalézacího soudu zrušil ve výroku o trestu, a poté podle §259 odst. 3, 4 tr. ř. nově obviněnému uložil podle §151 tr. zákoníku za užití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 1 roku, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou, a podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na 4 roky. Následně podle §256 tr. ř. zamítl odvolání všech shora jmenovaných poškozených.
4. S citovaným rozhodnutím odvolacího soudu se neztotožnil obviněný a podal proti němu prostřednictvím svého obhájce JUDr. Miloše Jirmana dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. , neboť měl za to, že mu byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští.
5. Dovolatel ve svém podání nejprve shrnul úvahy obou nižších soudů o druhu a výměře trestu. Poté konstatoval, že napadeným rozhodnutím odvolacího soudu bylo zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces, a to porušením ustanovení §254 odst. 1 tr. ř. a zásady zákazu reformationis in peius s navazujícím porušením §39 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněný zopakoval, že státní zástupce podaným odvoláním napadl výlučně výměru uložených trestů, proti druhům uložených trestů jeho opravný prostředek nesměřoval, když výslovně uvedl, že s druhy uložených trestů lze souhlasit. Státní zástupce tedy jednoznačně vymezil, čeho se podaným odvoláním domáhá. Soud druhého stupně svým rozhodnutím nerespektoval rozsah, ve kterém byl rozsudek soudu prvního stupně napaden, a shledal vadným druh uloženého trestu, byť taková vada nebyla podaným odvoláním namítána. Výrok nalézacího soudu o trestu nelze z hlediska přezkumu v odvolacím řízení považovat za jediný neoddělitelný celek, neboť dané řízení je ovládáno dispoziční zásadou, jejímž důsledkem je oprávnění odvolatele vymezit rozsah přezkumné povinnosti soudu druhého stupně.
6. Obviněný dále uvedl, že v projednávané věci nebyl až do doby pravomocného rozhodnutí navrhován ani uložen nepodmíněný trest odnětí svobody. Nepřistoupil k němu soud prvního stupně, nenavrhoval jej státní zástupce ve svém odvolání, ani intervenující státní zástupce u veřejného zasedání. Vůči jeho uložení nemohl (obviněný) uplatnit žádné námitky, když teprve rozsudkem odvolacího soudu mu byl nepodmíněný trest odnětí svobody nečekaně a bez dalšího již pravomocně uložen. Legitimním očekáváním z jeho strany bylo s ohledem na jednoznačně vymezený obsah odvolání, přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně výhradně v rozsahu námitek uplatněných státním zástupcem. Z povahy práva na spravedlivý proces, jakož i z obsahu §254 odst. 1 tr. ř. a z aplikace zásady zákazu reformationis in peius vyplývá, že vymezení odvolání podaného státním zástupcem v neprospěch obviněného nelze měnit, zejména rozšiřovat, dodatečně po uplynutí lhůty k podání odvolání a soud druhého stupně je tímto vymezením vázán. Z důvodu, že výrok o trestu nelze považovat za jeden neoddělitelný celek a s ohledem na zásadu vázanosti odvolacího soudu podaným odvoláním a zásadu fair procesu, nemůže soud druhého stupně změnit ty oddělené výrokové části, které nebyly napadeny odvoláním státního zástupce podaným v neprospěch obviněného.
7. V další části svého podání dovolatel vytkl odvolacímu soudu, že druh uloženého trestu odporuje zásadám pro ukládání trestu podle §39 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku. Na rozdíl od soudu prvního stupně zcela pominul zabývat se v této souvislosti poměry pachatele a rovněž se nezabýval účelem uložení nepodmíněného trestu pro budoucí život pachatele. Obviněný nesporoval, že neposkytnutí pomoci ve smyslu §151 tr. zákoníku je závažným jednáním, že z jeho strany šlo o selhání, které si neustále vyčítá a dosud se s ním nevyrovnal, a že od té doby se zdržuje společenských kontaktů a pobývá pouze doma nebo v blízkosti svého obydlí, stále se svým postiženým synem.
8. Podle názoru obviněného nelze ani pominout, že jeho spoluodpovědnost za předmětnou dopravní nehodu je velice sporná, byť rozsudek soudu prvního stupně přijal. Z provedeného dokazování vyplynulo, že bezprostřední příčinou nehodového děje byl vstup chodkyně (poškozené) do vozovky v době, kdy již jako řidič motorového vozidla neměl k dispozici dráhu k jeho zastavení, přičemž ze strany chodkyně došlo k porušení povinností chodce vyplývajících ze silničního zákona, když vytvořila řidiči náhlou překážku. Rovněž nelze bez pochybností konstatovat, že by se poškozená pohybovala po přechodu pro chodce, anebo byla v pozici osoby zjevně hodlající na přechod vstoupit. Míru jeho zavinění na nehodě vzal nalézací soud v úvahu při ukládání trestů, na rozdíl od soudu odvolacího, který ovšem také uvedl, že podíl poškozené na dopravní nehodě byl minimálně dvoutřetinový. K tomu (obviněný) poznamenal, že při důsledné aplikaci zásady in dubio pro reo by bylo stěží možno k závěru o jeho zavinění, resp. spoluzavinění dospět.
9. Dovolatel dále zdůraznil, že až do okamžiku dopravní nehody byl bezúhonnou osobou a rovněž nebyl nezodpovědným řidičem. Zajišťuje provoz menší firmy a s tím i dobré pracovní podmínky a stabilitu příjmů pro cca 25 zaměstnanců, jeho pozice ve vedení firmy přitom není v této chvíli nahraditelná. Před i po nehodě žil spořádaným životem, kdy od této události až do současné doby se straní společnosti a kontakty s okolím omezil na minimum. Soud prvního stupně vzal v potaz zejména skutečnost, že je jedinou osobou, která dlouhodobě pečuje o postiženého syna. Ten trpí závažnou duševní poruchou – mentální retardací trvalého rázu s poruchami přizpůsobení sociální inhibice se sklonem ke zkratovitému jednání. Je mu 26 let a vyžaduje speciální individuální péči, projevuje se u něj rovněž epileptické onemocnění, autistické rysy a další zdravotní problémy, zejména ekzémy; není způsobilý samostatně jednat v žádných záležitostech s výjimkou běžných záležitostí každodenního života. Na dovolateli, který byl ustanoven jeho opatrovníkem, je syn citově, sociálně i materiálně závislý. Je zcela vyloučeno, aby bez nepříznivých důsledků pro jeho zdravotní stav změnil prostředí a pozbyl kontaktu s ním. Z tohoto pohledu je uložení nepodmíněného trestu v podstatě a v prvé řadě odsouzením jeho syna. Odvolací soud tyto okolnosti zcela pominul. Uložený nepodmíněný trest je v rozporu nejen se zásadami týkajícími se hodnocení osobních poměrů pachatele, nýbrž i zásadami zhodnocení jeho nápravy a důsledků trestu pro jeho budoucí život. Účelu trestu by tak v tomto případě bylo možno dosáhnout uložením trestu alternativního, který by na jedné straně byl jeho důrazným potrestáním, na straně druhé by mu to umožnilo nadále pečovat o svého syna.
10. Za této situace dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského v Brně ze dne 6. 6. 2018, sp. zn. 5 To 164/2018, a to ve všech jeho výrokových částech mimo poslední výrokovou část, kterou bylo podle §265 tr. ř. zamítnuto odvolání poškozených, a aby podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
11. V souladu s §265h odst. 2 tr. ř. se k podanému dovolání písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Hned v počátku konstatoval, že námitky obviněného nelze pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. podřadit. Stručně osvětlil, co se rozumí „druhem trestu, který zákon nepřipouští“ a „uložením trestu mimo stanovenou trestní sazbu“, přičemž zopakoval, že v rámci ani jedné z těchto alternativ nelze výhradu porušení §254 odst. 1 tr. ř. uplatnit.
12. Státní zástupce poté znění tohoto zákonného ustanovení citoval a doplnil, že za oddělitelný výrok se považuje takový výrok, který lze samostatně přezkoumávat a v případě zjištěné vady i samostatně zrušit (§258 odst. 2 tr. ř.). Jedná se tedy např. o výrok o trestu, o náhradě škody nebo nemajetkové újmy v penězích nebo o vydání bezdůvodného obohacení, či o ochranném opatření (odkázal přitom na Šámal a kol. Trestní řád II, 7. vydání, nakladatelství C. H. Beck, str. 3033). Připomněl, že státní zástupce Okresního státního zastupitelství ve Žďáru nad Sázavou podal odvolání v neprospěch obviněného, a to do výroku o trestu, což v odvolání také srozumitelně vymezil. Odvolací soud pak postupoval zcela v souladu s procesními předpisy (§254 tr. ř.), když přihlížel i k vadám, jež sice nebyly výslovně vytýkány odvoláním, ale měly vliv na správnost výroku, proti němuž bylo odvolání podáno. Byla-li tedy v odvolání státního zástupce podaném v neprospěch obviněného namítána nepřiměřená mírnost uloženého trestu, byť toliko ve vztahu k jeho výměře a nikoli druhu, a odvolací soud po provedeném přezkumu zjistil, že původně uložený trest je skutečně nepřiměřeně mírný, zcela v intencích zákona a v souladu s §259 odst. 4 tr. ř. ho zpřísnil.
13. Státní zástupce nepovažoval za relevantně uplatněnou ani námitku údajného nerespektování zásad pro ukládání trestu vymezených v §39 odst. 1 až 3 tr. zákoníku. Připomněl, že oba tresty byly obviněnému uloženy v rámci zákonné trestní sazby. V takové situaci není možné výhradu nepřiměřeného trestu až na zcela výjimečné případy podřadit pod žádný ze zákonem taxativně vymezených dovolacích důvodů. Jen pro úplnost dodal, že výše i druh uložených trestů podle jeho názoru kritériím uvedeným v §37 až §39 tr. zákoníku odpovídají, přičemž zohledňují jak poměry a osobu obviněného, tak i okolnosti případu. Z hlediska posouzení uvedeného je významná mj. ta skutečnost, že obviněný se dopustil více přečinů a po nehodě z místa činu bezohledně ujel, aniž by se o zdravotní stav poškozené jakýmkoli způsobem zajímal. Tím současně zmařil řádné vyšetření dopravní nehody, a to zejména pokud jde o objektivní zjištění podstatné okolnosti, tj. zda, a případně do jaké míry, byl při jízdě ovlivněn alkoholem.
14. K výtce obviněného vztahující se k výroku o vině, státní zástupce zmínil snad pouze tolik, že i tato námitka stojí zcela mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu. Obviněný navíc proti rozsudku nalézacího soudu odvolání nepodal, učinil tak pouze státní zástupce do výroku o trestu. Odvolací soud tedy správnost výroku o vině nepřezkoumával. Aktuální námitka obviněného, v jejímž rámci rozporuje zavinění dopravní nehody, je proto v rámci dovolacího řízení nepřípustná.
15. V závěru svého podání státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Současně souhlasil, aby Nejvyšší soud učinil takové rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasil s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
16. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání (do výroku o trestu) je podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou, tedy obviněným prostřednictvím obhájce, jak ukládá §265d odst. 1 písm. b) a odst. 2 tr. ř., a to v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném podle §265e odst. 1, 2 tr. ř. Splňuje též všechny obsahové náležitosti předepsané v §265f odst. 1 tr. ř.
17. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., posoudil Nejvyšší soud dále otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
18. Z tohoto pohledu je zcela irelevantní námitka obviněného uplatněná v samém závěru jeho podání a vztahující se k výroku o vině (rozporoval jí zavinění dopravní nehody ) . Je tomu tak už proto, že obviněný proti rozsudku soudu prvního stupně odvolání ani nepodal (jak již bylo uvedeno, učinil tak pouze státní zástupce v neprospěch obviněného do výroku o výměře uložených trestů). Odvolací soud z tohoto důvodu správnost výroku rozsudku o vině vůbec nepřezkoumával. Uvedená námitka obviněného je proto v rámci dovolacího řízení nepřípustná.
19. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán, jestliže byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně za trestný čin, jímž byl uznán vinným . Tento dovolací důvod lze uplatnit ve dvou právě citovaných alternativách. Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se zde rozumí zejména případy, v nichž byl obviněnému uložen některý z trestů uvedených v §52 tr. zákoníku bez splnění těch podmínek, které zákon předpokládá, tj. pokud v konkrétním případě určitému pachateli za určitý trestný čin nebylo možno uložit některý druh trestu s ohledem na jeho zvláštní zákonné podmínky. Uložení trestu mimo stanovenou trestní sazbu se týká jen těch odstupňovaných druhů trestů, které mají určitou sazbu vymezenou trestním zákonem. Tak je tomu u trestu odnětí svobody, trestu domácího vězení, trestu obecně prospěšných prací, trestu zákazu činnosti, trestu zákazu vstupu na sportovní, kulturní a jiné společenské akce, peněžitého trestu, náhradního trestu odnětí svobody za peněžitý trest, trestu vyhoštění na dobu určitou a trestu zákazu pobytu (srov. Šámal, P. a kol., Trestní řád, Komentář, 7. vydání, Praha: C. H. Beck, 2013, str. 3168).
20. V návaznosti na to je ovšem potřeba zdůraznit, že ani pod jednu z uvedených variant námitka nepřiměřenosti trestu nespadá. Zásadním je v daném směru usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr., které stanoví: „ Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39 až §42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. “.
21. Veškeré dovolací námitky obviněného jednoznačně směřovaly proti druhu uložené sankce – nepodmíněného trestu odnětí svobody. Je tedy zřejmé, že obviněný uplatnil citovaný dovolací důvod v jeho prvé alternativě. Nejvyšší soud se proto zabýval otázkou, zda je možno namítaná pochybení zařadit do kontextu „druhu trestu, který zákon nepřipouští“. Konkrétně byly dovolací výhrady soustředěny do dvou základních okruhů, a to v prvé řadě překročení rozsahu odvolacího přezkumu nad rámec ustanovení §254 odst. 1 tr. ř. a s tím spjaté porušení zákazu reformace in peius, v řadě druhé pak nedodržení zásad pro ukládání trestu podle §39 tr. zákoníku. Zatímco posléze uvedená vada, s ohledem na shora zmiňovaný judikát, nemůže naplnit žádný z dovolacích důvodů taxativně vyjmenovaných v §265b tr. ř., a nemůže tudíž dovolací soud zavázat k posouzení dané otázky po věcné stránce (kromě nemnoha, v praxi zcela výjimečných případů, kdy zároveň dojde k porušení základních práv a svobod obviněného), v případě namítaného porušení zásady zákazu reformace in peius je situace jiná.
22. Je pravdou, že příslušná alternativa obviněným zvoleného dovolacího důvodu primárně postihuje případy uložení trestu bez splnění zákonem stanovených podmínek k tomu kterému druhu trestu. Rovněž je nutno připustit, že za skutek projednávaný soudy v této trestní věci lze v obecné rovině nepodmíněný trest odnětí svobody uložit. Na druhou stranu však nelze pominout, že zásada zákazu reformationis in peius je zákonně zakotvena v ustanovení §259 odst. 4 tr. ř., které zapovídá změnu rozhodnutí v neprospěch obviněného bez splnění tam stanovených podmínek. Jinými slovy, uložení trestu v rozporu se zmíněným principem zákon nepřipouští. Nadto je třeba přihlédnout i k rozhodovací praxi Ústavního soudu, který v případech porušení dané zásady opakovaně konstatoval také zásah do ústavně garantovaného práva obviněného na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Z těchto důvodů Nejvyšší soud již v minulosti dospěl k závěru, že „ uložení určitého druhu trestu nebo v určité výměře s porušením uvedeného zákazu by bylo možné považovat za dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., protože pokud byl soud při ukládání trestu limitován zákazem reformationis in peius, pak tím byl vymezen i přípustný druh trestu nebo jeho nejvyšší možná výměra, a nedodržení těchto mezí je třeba považovat za uložení nepřípustného druhu trestu (tj. přísnějšího) nebo trestu ve výměře mimo stanovenou trestní sazbu (tj. nad horní hranicí danou zmíněným zákazem) “ (srov. usnesení ze dne 25. 3 2015, sp. zn. 8 Tdo 246/2015).
23. Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou, zda takto relevantně uplatněná námitka dovolatele je v daném směru opodstatněná. Jelikož shledal, že tomu tak je, přezkoumal za podmínek uvedených v §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející. K vadám výroků, které nebyly dovoláním napadeny, přihlížel, jen pokud by mohly mít vliv na správnost výroků, proti nimž bylo podáno dovolání.
24. Podle §259 odst. 4 tr. ř. může odvolací soud v neprospěch obžalovaného změnit napadený rozsudek jen na podkladě odvolání státního zástupce, jež bylo podáno v neprospěch obžalovaného . Faktem je, že v přezkoumávané trestní věci státní zástupce Okresního státního zastupitelství ve Žďáru nad Sázavou odvolání v neprospěch obviněného do výroku o trestu podal. Konkrétně pak brojil proti výměře trestů domácího vězení, zákazu činnosti a peněžitého trestu, které považoval za nepřiměřeně mírné, a požadoval jejich zpřísnění. Odvolací soud se však od takto formulovaného návrhu státního zástupce odklonil a namísto toho uložil obviněnému nepodmíněný trest odnětí svobody.
25. Otázka, zda je uvedený postup v rozporu se zásadou reformationis in peius, úzce a zcela zásadním způsobem souvisí s otázkou rozsahu odvolacího přezkumu , kterou upravuje §254 tr. ř. Podle §254 odst. 1 tr. ř. platí, že: „ Nezamítne-li nebo neodmítne-li odvolací soud odvolání podle §253, přezkoumá zákonnost a odůvodněnost jen těch oddělitelných výroků rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání, i správnost postupu řízení, které jim předcházelo, a to z hlediska vytýkaných vad. K vadám, které nejsou odvoláním vytýkány, odvolací soud přihlíží, jen pokud mají vliv na správnost výroků, proti nimž bylo podáno odvolání. “ Z této formulace je patrný určitý limit pro činnost soudu druhého stupně v odvolacím řízení, který je zásadně oprávněn přezkoumat jen ty oddělitelné výroky, které odvolatel výslovně označí jako výroky jeho odvoláním napadené, a to pouze hlediska konkrétních námitek, které ve svém podání vznesl. Výjimkou pak je postup na základě dalších odstavců citovaného ustanovení, a to zejména §254 odst. 2 tr. ř. , podle něhož: „ Mají-li však vytýkané vady svůj původ v jiném výroku než v tom, proti němuž bylo podáno odvolání, přezkoumá odvolací soud i správnost takového výroku, na který v odvolání napadený výrok navazuje, jestliže oprávněná osoba proti němu mohla podat odvolání “. Lze jen doplnit, že ustanovení §254 odst. 3 a 4 neměly a nemají pro odvolací (a tudíž ani dovolací) řízení v této trestní věci význam.
26. Není tedy pochyb o tom (a sám obviněný na tuto skutečnost správně poukazoval), že odvolací řízení je ovládáno dispoziční zásadou, kdy vymezení odvolacího přezkumu je oprávněním odvolatele, s čímž neoddělitelně souvisí princip vázanosti soudu obsahem podaného odvolání, resp. vytýkanými vadami (pochopitelně až na výjimky výslovně v §254 tr. ř. uvedené). V této souvislosti je pak klíčovou otázkou, co lze považovat za oddělitelný výrok ve smyslu §254 odst. 1 tr. ř., a co již nikoli. Podle obecně akceptovaného názoru právní teorie jde o takový výrok, který lze samostatně přezkoumat a v případě zjištěné vady i samostatně zrušit (§258 odst. 2), tedy např. výrok o trestu, o náhradě škody nebo nemajetkové újmy v penězích nebo o vydání bezdůvodného obohacení či o ochranném opatření. Oddělitelným však bude i jednotlivý výrok o vině tam, kde bylo ve společném řízení rozhodnuto o více skutcích. Za určitých okolností lze za oddělitelný výrok považovat i výrok týkající se jednoho dílčího útoku pokračujícího trestného činu (srov. Šámal, P. a kol., Trestní řád, Komentář, 7. vydání, Praha: C. H. Beck, 2013, str. 3033).
27. V neposlední řadě je třeba uvést, že obecné soudy při své rozhodovací činnosti mohou samostatně přezkoumat rovněž výrok o způsobu výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody. K tomu srov. například rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 4. 2002, sp. zn. 10 To 31/02, publikovaný pod č. 43/2003 Sb. rozh. tr.: „ Je-li podáno odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně toliko do výroku o způsobu výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody, pak odvolací soud podle §254 odst. 1 tr. ř. přezkoumá zákonnost a odůvodněnost jen tohoto oddělitelného výroku rozsudku, jakož i správnost postupu řízení, které mu předcházelo, a to z hlediska vytýkaných vad. To platí za předpokladu, že odvolací soud neshledal důvod přezkoumat i jiné výroky napadeného rozsudku z důvodů uvedených v ustanovení §254 odst. 2 tr. ř. “ Opačná situace pochopitelně nastává, je-li v odvolání namítána celková nepřiměřenost (přílišná mírnost nebo naopak přísnost) uloženého trestu.
28. Oddělitelným výrokem naopak není pouze právní věta ve výroku o vině nebo právní kvalifikace jednoho z více trestných činů spáchaných v jednočinném souběhu; zde musí odvolací soud přezkoumat správnost všech právních kvalifikací i skutkových zjištění je odůvodňujících, a to i když odvolatel nevytkl v odvolání žádnou vadu ohledně některého ze sbíhajících se trestných činů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2012, sp. zn. 6 Tdo 955/2012, publikované pod č. 19/2013 Sb. rozh. tr.). Stejně tak jednotlivé útoky nebo časové úseky trestných činů trvajících, hromadných a těch, jejichž znakem je soustavnost páchání, netvoří oddělitelné výroky o vině, které by mohly být předmětem samostatného přezkumu a následného rozhodnutí odvolacího soudu (srov. Šámal, P. a kol., Trestní řád, Komentář, 7. vydání, Praha: C. H. Beck, 2013, str. 3033-4).
29. Jak již bylo naznačeno v odstavci 26. a co je v posuzované trestní věci obzvláště podstatné, oddělitelnost určitého výroku je třeba posuzovat i podle toho, jaké vady odvolatel vytýká rozsudku (popř. řízení mu předcházejícímu) a jaké rozhodnutí hodlá odvolací soud učinit z podnětu takového odvolání, což odpovídá formulaci ustanovení §254 odst. 1 tr. ř. o přezkumu napadeného rozhodnutí „z hlediska vytýkaných vad“. Je nutno zdůraznit, že v tomto ohledu jsou kladeny zvýšené požadavky právě na odvolání státního zástupce. Ten může svým odvoláním napadnout kterýkoliv výrok rozsudku, odsuzující i zprošťující, a to ve vztahu ke všem osobám, ohledně nichž bylo rozsudkem rozhodnuto, a ve stejném rozsahu i předcházející řízení. Nezbytnými náležitostmi jeho odvolání je přesné vymezení jeho obsahu, označení výroků i osob, proti nimž odvolání směřuje, a vymezení, zda je odvolání podáno ve prospěch či v neprospěch obžalovaného (obžalovaných), případně v jaké části. Vymezení obsahu a rozsahu odvolání státního zástupce je zde důležitou směrnicí pro způsob rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska uplatnění zákazu reformationis in peius; viz §259 odst. 4 tr. ř. (srov. Šámal, P. a kol., Trestní řád, Komentář, 7. vydání, Praha: C. H. Beck, 2013, str. 3035).
30. Lze ještě doplnit, že oddělitelnost výroků napadeného rozsudku je potřeba posoudit jinak z hlediska rozsahu přezkumu odvolacím soudem a jinak z hlediska rozhodnutí, které soud druhého stupně učiní (srov. Šámal, P. a kol., Trestní řád, Komentář, 7. vydání, Praha: C. H. Beck, 2013, str. 3034). Proto i v případě, že soud přezkoumá pouze jeden oddělitelný výrok, např. o trestu zákazu činnosti, který je součástí výroku o trestu, a nerozhodne-li sám podle §259 odst. 3 tr. ř., musí zrušit výrok o trestu jako celek (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 1996, sp. zn. 2 Tzn 101/96). Skutečnost, že odvolací soud je oprávněn zrušit jen určitý výrok (o vině, trestu …) jako celek a takto věc vrátit soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí, proto neznamená, že jde o jeden nedělitelný výrok, který je odvolací soud oprávněn přezkoumávat vždy v celém jeho rozsahu.
31. Ve světle tohoto podrobného teoretického výkladu je zcela zřejmé, že Krajský soud v Brně v přezkoumávané trestní věci nerespektoval zákonem stanovený rozsah, ve kterém byl oprávněn napadený výrok o trestu přezkoumat. Nesprávně pojal daný výrok jako jeden neoddělitelný celek a změnil jej způsobem, který nebyl odvolatelem navrhován a ani jednou z procesních stran předvídán. Z výše uvedeného přitom plyne, že v případě všech výroků (o vině, trestu, náhradě škody …) je zásadně možné oddělit určitou jejich část a přezkoumat ji samostatně. Může jít tedy o jeden z dílčích skutků výroku o vině, uložení povinnosti o náhradě škody jednomu z více poškozených, anebo (což je zásadní v této trestní věci) výroky o jednotlivých uložených trestech. Ani takové dílčí výroky ovšem nejsou z hlediska odvolacího přezkumu nedělitelné – je-li jako oddělitelný výrok možno chápat rozhodnutí nalézacího soudu o zařazení do určitého typu věznice, lze takto analogicky hodnotit také výroky, jimiž je stanovena výměra trestů domácího vězení, zákazu činnosti i konkrétní částka trestu peněžitého a délka trestu náhradního.
32. V posuzovaném případě soud druhého stupně rovněž nepřihlédl ke konkrétním odvolacím námitkám. Státní zástupce sice zaměřil svůj opravný prostředek v neprospěch obviněného, přičemž vytkl nepřiměřenou mírnost uloženého trestu, nicméně tímto nebyl míněn trest jako celek, nýbrž pouze výměra trestů uložených soudem prvního stupně. Ve svém podání výslovně uvedl, že „ lze souhlasit s druhy uložených trestů, avšak nelze považovat jejich výměru za dostatečnou, když všechny uložené tresty jsou nepřiměřeně mírné “. Dále poznamenal, že „ trest domácího vězení jako alternativa k nepodmíněnému trestu odnětí svobody je akceptovatelný především s ohledem na skutečnost, že obžalovaný jako jediný pečuje o postiženého syna, který je na jeho osobě závislý “. Závěrem odvolacímu soudu navrhl uložit dovolateli úhrnný trest domácího vězení při horní hranici trestní sazby, trest zákazu činnosti v horní polovině zákonné sazby a peněžitý trest v počtu kolem 100 denních sazeb ve výši kolem 1 000 Kč za současného uložení náhradního trestu odnětí svobody kolem jednoho roku (srov. č. l. 488-9 spisu). Státní zástupce explicitně a zcela jednoznačně vymezil rozsah, v němž výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou napadl. Krajský soud v Brně byl tedy povinen daný rozsah respektovat a rozhodnout v požadovaném rámci o (přísnější) výměře jednotlivých uložených trestů. Jeho oprávněním však již nebylo jej (v neprospěch obviněného) překročit, přezkoumávat též správnost druhů uložených trestů a nakonec i uložit (podstatně přísnější) nepodmíněný trest odnětí svobody.
33. Je potřeba dodat, že v předmětné věci nebyl ani prostor pro postup podle druhé věty §254 odst. 1 tr. ř. (to ostatně uvedl sám odvolací soud na str. 5 svého rozsudku). Nelze si ani dost dobře představit, jaké jiné vady mohly mít vliv na správnost oddělitelných výroků o výměře jednotlivých alternativních trestů, než právě ty, kterými státní zástupce skutečně argumentoval. Teoreticky by jimi mohlo být zejména nesplnění podmínek pro uložení příslušného druhu trestu, což ovšem v daném případě nenastalo. Určitě však za takovou vadu nelze považovat neuložení nepodmíněného trestu odnětí svobody. Rovněž využití §254 odst. 2 tř. ř. nepřipadalo v úvahu. Je-li totiž v odvolání státního zástupce namítána příliš nízká výměra tří konkrétních druhů trestů, která ve svém důsledku znamená nepřiměřeně mírný trest, není namístě hledat původ takové vady v jiném výroku, o uložení jiného druhu trestu, resp. v tom, že jej soud prvního stupně neučinil (pochopitelně v případě, že se odvolatel jeho uložení přímo nedomáhá). V posuzované trestní věci státní zástupce považoval za správné mimo jiné i uložení trestu domácího vězení a pouze požadoval jeho zpřísnění. Z toho logicky plyne, že nijak nekalkuloval s variantou nepodmíněného trestu odnětí svobody a pochybení nalézacího soudu spočívající v nepřiměřenosti trestu nespatřoval v tom, že takový trest nebyl uložen. Lze shrnout, že namítané vady nemohly mít a neměly původ v žádném jiném výroku, a nemohlo proto ani dojít k rozšíření odvolacího přezkumu na základě §254 odst. 2 tř. ř.
34. Vzhledem ke všemu shora uvedenému zbývá uzavřít, že Krajský soud v Brně jako soud odvolací přezkoumal věc bez jakéhokoliv zákonného oprávnění v neprospěch obviněného nad limit vymezený státním zástupcem Okresního státního zastupitelství ve Žďáru nad Sázavou v jeho odvolání (dlužno dodat, že nad tento limit nešel ani intervenující státní zástupce při svém závěrečném návrhu v průběhu veřejného zasedání před odvolacím soudem). Tím porušil nejen §254 odst. 1 tr. ř., ale též (v rozsahu, v němž své pravomoci překročil) také §259 odst. 4 tr. ř. V důsledku toho uložil dovolateli trest v rozporu se zákazem reformationis in peius, tedy trest (v tomto případě druh trestu), který zákon nepřipouští. K tomu je možno doplnit, že obdobný právní názor vyslovil Nejvyšší soud již v trestní věci vedené pod sp. zn. 6 Tz 6/2018, když v rozsudku ze dne 19. 6. 2018 uvedl: „ Odvolací soud může svým rozsudkem změnit k tíži obviněného jen ten výrok rozsudku soudu prvního stupně, který byl napaden odvoláním státního zástupce podaným v jeho neprospěch. Pokud tak učiní ve vztahu k výroku, jenž takto napaden nebyl (např. zpřísní-li obviněnému trest odnětí svobody na podkladě odvolání podaného státním zástupcem jen proti výroku o trestu propadnutí části majetku), poruší ustanovení §259 odst. 4 tr. ř. “. Není od věci zmínit, že citované rozhodnutí bylo schváleno na zasedání trestního kolegia Nejvyššího soudu dne 13. 12. 2018 k publikaci do Sbírky soudních rozhodnutí.
35. Podle názoru Nejvyššího soudu nelze odhlédnout ani od skutečnosti, že rozhodnutí odvolacího soudu bylo pro obviněného a jeho obhájce zcela neočekávané, resp. překvapivé, neboť – jak již bylo výše uvedeno – uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody nenavrhl ani intervenující státní zástupce při veřejném zasedání před odvolacím soudem. Tzv. překvapivé rozhodnutí reflektuje judikatura Ústavního soudu (byť jen ve vztahu k některým aspektům výroku o vině), přičemž jej chápe jako projev libovůle soudu, které je nepřípustným zásahem do práva obviněného na spravedlivý proces, jehož součástí je i právo na obhajobu (srov. například nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 173/06 ze dne 3. 10. 2006, sp. zn. I. ÚS 2669/09 ze dne 25. 11. 2009, a sp. zn. III. ÚS 1980/13 ze dne 9. 1. 2014). Již citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, tj. usnesení ze dne 25. 3 2015, sp. zn. 8 Tdo 246/2015, a rozsudek ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. 6 Tz 6/2018, připustila zásah do ústavně zaručených práv a svobod také v případě vydání naprosto neočekávaného výroku o trestu. V naznačeném směru Nejvyšší soud – v návaznosti na porušení zásady zákazu reformationis in peius – v přezkoumávané trestní věci shledal, že obviněný byl nepochybně zkrácen i ve svém právu na obhajobu. Uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody totiž nemohl jakkoliv očekávat, a postupem soudu druhého stupně mu bylo odňato právo účinně se proti této eventualitě bránit – vyjádřit se, navrhovat a předkládat důkazy (v jeho případě by se zjevně týkaly především péče o těžce postiženého syna) apod. Proto i z tohoto důvodu dovoláním napadené rozhodnutí nemohlo obstát.
36. Pouze na okraj se lze vyjádřit k námitce týkající se porušení zásad pro ukládání trestů podle §39 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku. Již bylo zdůrazněno, že jde v podstatě o argument nepřiměřenosti uloženého trestu, který nezapadá pod žádný z dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. , a v řízení o dovolání se jím proto Nejvyšší soud zásadně nezabývá. Existují však zcela výjimečné případy, kdy nepřiměřená přísnost uloženého trestu nabývá ústavněprávního rozměru, a to porušením principu proporcionality trestu a subsidiarity přísnější trestní sankce. V takové (ojedinělé) situaci by bylo možno přistoupit k přezkumu podaného dovolání mimo dovolací důvody a mimořádnému zrušení napadeného rozhodnutí, popř. jeho výroku o trestu. Ve dvou dosud publikovaných případech, kdy se tak opravdu stalo, byl na prvním místě vždy zohledněn zájem dalších osob (malých dětí), které mohly být výrazně traumatizovány oddělením od obviněné(ho) z důvodu výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody (srov. nález Ústavního soudu 7. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2027/17, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016). Jelikož rodinná situace dovolatele vykazuje určité paralely zejména s případem řešeným před Ústavním soudem, lze si klást otázku, zda by se i on popisovaného výjimečného postupu nedomohl, pokud by nedošlo ke zrušení napadeného rozhodnutí z jiných důvodů.
37. Nejvyšší soud proto na základě všech shora rozvedených skutečností podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 6. 6. 2018, sp. zn. 5 To 164/2018, v části, jímž byl z podnětu odvolání státního zástupce zrušen ve výroku o trestu rozsudek Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 20. 3. 2018, sp. zn. 1 T 122/2017, a v části, jímž byly obviněnému podle §259 odst. 3, 4 tr. ř. nově uloženy tresty. Podle §265k odst. 2 tr. ř. současně zrušil všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Poté podle §265 l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Brně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
38. Věc se tak vrací do stadia řízení před soudem druhého stupně, na němž bude, aby se znovu zabýval odvolacími námitkami státního zástupce, tentokrát však v rozsahu, který mu §254 odst. 1 tr. ř. a §259 odst. 4 tr. ř. umožňují, a na tomto základě vydal nové rozhodnutí.
39. Konečně Nejvyšší soud – v podstatě jen pro úplnost – jednak dodává, že jeho rozhodnutím zůstal nedotčen oddělitelný výrok soudu prvního stupně o náhradě škody (srov. shora odstavec 2. tohoto usnesení), jednak připomíná, že soud, jemuž věc byla přikázána k novému projednání a rozhodnutí, je vázán právním názorem, který ve svém rozhodnutí vyslovil Nejvyšší soud (srov. §265s odst. 1 tr. ř.). A jelikož napadená rozhodnutí byla zrušena jen v důsledku dovolání podaného obviněným, nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch (srov. §265s odst. 2 tr. ř.).
40. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání, neboť vady napadeného rozhodnutí vytknuté dovoláním obviněného a zjištěné Nejvyšším soudem nebylo možno odstranit ve veřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. 12. 2018
JUDr. Jan Bláha
předseda senátu