ECLI:CZ:NS:2016:8.TDO.1561.2016.1
sp. zn. 8 Tdo 1561/2016-47
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 30. 11. 2016 dovolání obviněné Z. J. proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 7 To 343/2014, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 1 T 21/2013, a rozhodl takto:
Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 7 To 343/2014, ohledně obviněné Z. J. částečně zrušuje ve výroku o trestu.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se současně zrušují také další rozhodnutí na zrušenou část rozsudku obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v v Ústí nad Labem přikazuje , aby věc obviněné Z. J. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 14. 5. 2014, sp. zn. 1 T 21/2013, byla obviněná Z. J. uznána vinnou zločinem týrání svěřené osoby podle §198 odst. 1, odst. 2 písm. c), d) tr. zákoníku, za což byla podle §198 odst. 2 tr. zákoníku odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání třiceti měsíců, jehož výkon byl podle §84 tr. zákoníku, §85 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let s dohledem. V dalším bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněného R. D.
2. Proti označenému rozsudku podaly odvolání obviněná a státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Litoměřicích. Obviněná napadla všechny výroky rozsudku, státní zástupkyně brojila v neprospěch obou obviněných proti výrokům o trestu. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 7 To 343/2014, byl rozsudek nalézacího soudu k odvolání státní zástupkyně podle §258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. zrušen ve výrocích o trestech a podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že obviněná byla podle §198 odst. 2 tr. zákoníku odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byla podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazena do věznice s dozorem, přičemž spoluobviněnému R. D. byl taktéž nově uložen trest odnětí svobody, jehož výkon byl podmíněně odložen. Podle §256 tr. ř. bylo odvolání obviněné zamítnuto.
3. Podle skutkových zjištění nalézacího soudu, jež nebyla rozhodnutím soudu odvolacího dotčena, se obviněná Z. J., dříve S., zločinu týrání svěřené osoby podle §198 odst. 1, odst. 2 písm. c), d) tr. zákoníku dopustila tím, že se spoluobviněným R. D. od května 2012 do 30. 1. 2013 oba obvinění v místě jejich společného bydliště, nejprve na P. – B., R. a od července 2012 v K. p. Ř., okr. L., psychicky, ale i tělesně trýznili nezletilé děti obviněné „PETRKLÍČE“ *), „KOPRETINU“ *) a „TULIPÁNA“ *), a to tím, že jim vulgárně nadávali, zakazovali jim hru s hračkami, dále je fyzicky za drobné prohřešky trestali bitím rukou, vařečkou a prutem, odpíráním jídla, klečením na betonu i několikrát denně po dlouhou dobu s předpaženýma rukama, na kterých měly i položenou vařečku, vykonáváním domácích prací neodpovídajícím jejich věku, dále řádně o děti nepečovali, přičemž děti byly často špinavé, zavšivené, unavené, hladové, měly žízeň, zaostalé ve znalostech odpovídajících jejich věku, neměly vytvořeno vhodné výchovné prostředí, nezl. „TULIPÁN“ řádně nenavštěvoval povinný předškolní ročník, obviněná dětem přesně určovala příděl potravin a zamykala kuchyni, aby tam děti nemohly, přičemž v důsledku tohoto jednání vznikla u všech tří nezletilých dětí dlouhodobá citová a podnětová deprivace a zanedbávání, a vyvinul se tak u nich syndrom týraného a zanedbávaného dítěte, dále u všech dětí došlo k nerovnoměrnému opožděnému vývoji ve všech složkách, včetně opožděného vývoje řeči.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 7 To 343/2014, podala obviněná Z. J. prostřednictvím své obhájkyně v zákonné lhůtě dovolání. Odkázala na dovolací důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. a vytkla, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení a že její odvolání bylo zamítnuto přesto, že byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Měla za to, že soudy k ní od počátku přistupovaly jako ke špatné matce, nectily presumpci neviny, nerespektovaly zásadu in dubio pro reo a porušily její právo na spravedlivý proces. Podle jejího názoru skutková zjištění soudů nemají v provedených důkazech oporu. Závěr o naplnění objektivní a subjektivní stránky zločinu, jímž byla uznána vinnou, z provedených důkazů nevyplývá, a proto jsou rozhodnutí soudů obou stupňů zatížena vadou extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věci a jeho právním posouzením. Odvolací soud nepostupoval v souladu se zásadami pro ukládání trestu a nedostál své přezkumné činnosti.
5. Konkrétně namítla, že soudy nenechaly vypracovat revizní znalecký posudek, a to přesto, že znalecký posudek znalců PhDr. Petra Goldmanna a MUDr. Gabriely Léblové je zcela v protikladu se znaleckým posudkem znalkyně PhDr. Heleny Zemánkové. S odkazem na to, že první z uvedených posudků je podporován výpovědí sociálních pracovnic, jej upřednostnily. Přitom znalecký posudek znalkyně PhDr. Heleny Zemánkové je zase podporován zprávou Diakonie Most. Dále uvedla, že nebyl odstraněn rozpor ve výpovědi svědkyně N. S., která v jednom z výslechů evidentně lhala, což mělo dopad na závěry znaleckého posudku znalce PhDr. Petra Goldmanna. Rovněž poznamenala, že ačkoliv se měla na trestním jednání podílet se spoluobviněným R. D., větší vina byla přisouzena jí, a to bez toho, aby byl na spoluobviněného, který ji v průběhu těhotenství fyzicky napadl, taktéž vypracován znalecký posudek z oboru psychiatrie a psychologie. Chování spoluobviněného u soudu nasvědčovalo tomu, že za příslib podmíněného trestu svědčil v její neprospěch. Dovolatelka je přesvědčena, že soudy nesprávně vyhodnotily důkazy vztahující se k fyzickému trestání dětí. Vytkla, že nevyslechly MUDr. Z. M., jenž měl ji i její děti v péči od roku 2007, a že odvolací soud, ačkoliv naznal, že došlo k pochybení spočívajícímu v tom, že nezletilé děti nebyly v přípravném řízení vyslechnuty, sám nezletilou „KOPRETINU“, která při veřejném zasedání o odvolání seděla na chodbě, nevyslechl. Podotkla, že vzhledem k tomu, že znalecké posudky dětí jednoznačně neurčily případnou míru poškození, měly být s určitým časovým odstupem vypracovány nové. Z nálezu Dětského diagnostického ústavu v Liberci, jenž byl zpracován poté, co v něm nezletilý „TULIPÁN“ strávil tři měsíce, se například podává, že jmenovaný je mentálně retardovaný, nejeví známky týrání, ale je emočně zraněn, patrně následkem toho, že byl odebrán matce. Znalci, kteří zpracovali znalecké posudky dětí, přitom nevyloučili, že citová deprivace mohla vzniknout i z důvodu nepřítomnosti matky v rodině, kdy matka pracovala a děti navštěvovaly celotýdenní školku. Rovněž nevyloučili, že citová deprivace vznikla následkem soužití dovolatelky s otcem dětí, který byl gambler, bil ji a žili s ním na ubytovnách. Odvolací soud se však ztotožnil s neodborným názorem státní zástupkyně stran doživotních následků citové deprivace, jež byla vyvolána týráním ze strany obviněné.
6. Podle dovolatelky nebylo prokázáno, že by děti týrala. V inkriminované době čekala čtvrté dítě a s ohledem na to, že vážila 120 kg, těhotenství špatně snášela. Spoluobviněný R. D. jí nijak nepomohl a byl to on, kdo zavedl trest klečení. Podle svědka T. V., který žil v její domácnosti, byla péče o děti v pořádku do doby příchodu spoluobviněného, zlého a agresivního člověka s prchlivou povahou. I ostatní svědci, kteří ji znali a pobývali v její domácnosti, vypovídali v její prospěch. Jedinými svědky údajného nevhodného chování tak byli spoluobviněný a svědkyně N. S., která do rodiny přišla několik dnů před porodem a setrvala tam až do doby, než se dovolatelka vrátila z porodnice. Sama svědkyně zavedla trestání proutkem, poněvadž nezletilý „PETRKLÍČ“ byl podle jejích slov nezvladatelný. Děti byly odebrány druhý den po návratu z porodnice, přičemž měly být hladové, špinavé a zanedbané a měly mít šrámy na těle, což bylo podle obviněné výsledkem péče svědkyně N. S., která ji v domácnosti v době její nepřítomnosti zastupovala. V prosinci 2012 byl nezletilý „PETRKLÍČ“ v nemocnici a lékaři ani zdravotní personál se nezmiňovali o tom, že by jim připadal jakkoliv týraný. Podle dovolatelky se znalci, kteří dospěli k závěru, že má poruchu osobnosti a snížené výchovné schopnosti, nepozastavili nad tím, že v patnácti letech odešla z domova a protloukala se životem. Dovolatelka chtěla a stále chce být dobrou matkou, nechce však připustit, aby její děti měly stejný handicap jako ona a trpěly nadváhou. Proto je zavedla k MUDr. Z. M., u něhož se léčí s chronickou obezitou, a odměřovala jim jídlo. Žádné z dětí však nejevilo známky podvýživy. Pokud jde o zákaz hraní si s hračkami, po upozornění sociální pracovnice na nevhodnost trestu dětem hračky vrátila. Co se týče vykonávání domácích prací neodpovídajících věku dětí, nezletilá „KOPRETINA“ zametala kuchyň, a to z vlastní vůle, protože chtěla matce pomoci. Údajná špinavost a zavšivenost dětí byla zapříčiněna nefunkční pračkou. Zaostalost ve znalostech byla dána tím, že děti dlouho nemluvily a vyskytla se u nich logopedická vada. Hradila jim ale pobyt v logopedické školce a chodila s nimi na logopedii. Nezletilý „TULIPÁN" řádně nenavštěvoval předškolní ročník proto, že s ohledem na rizikové těhotenství nebyla schopna po dobu jízdy autobusem udržet močový měchýř. Dojíždění s dalšími dvěma dětmi ji vyčerpávalo a spoluobviněný jí v tomto směru nepomohl. Znalkyně PhDr. Helena Zemánková na rozdíl od znalce PhDr. Petra Goldmanna uvedla, že je dobrou matkou. Svůj znalecký posudek znalkyně při výslechu stvrdila a po seznámení se znaleckým posudkem znalce PhDr. Petra Goldmanna a se spisem odmítla na svých závěrech cokoliv měnit; podle ní je její znalecký posudek věcně správný.
7. Poznamenala, že týráním se rozumí zlé nakládání se svěřenou osobou vyznačující se vyšším stupněm hrubosti a bezcitnosti, které osoba pociťuje jako těžké příkoří. Ona se však nechovala jako tyranizující osoba, která by dětem úmyslně činila příkoří, ale jako osoba, která děti vychovávala ne vždy vhodným způsobem, v situaci, kdy byla omezena svým rizikovým těhotenstvím. Zdůraznila, že nad ní byl ustanoven soudní dohled, který ji měl s péčí o děti pomoci. Sociální pracovnice jí měly pomáhat a v případě jakýchkoliv nedostatků ji měly upozorňovat a vychovávat. Nic takového se ale nestalo, poněvadž pracovnice do rodiny přišly, rozhlédly se po místnosti a zase odešly. OSPOD žádnou poradenskou či preventivní činnost nevykazoval. Nepostupoval v souladu se zákonem č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, a situaci posléze řešil až těmi nejkrajnějšími prostředky. Pochybení OSPODu konstatovala i veřejná ochránkyně práv Mgr. Anna Šabatová, Ph.D. Půl roku bez kontaktu s matkou se na dětech značně podepsalo a chlapci dovolatelce dodnes vyčítají, že je nechtěla a dala je do Klokánku, kam za nimi nejezdila. O děti bojovala a nakonec jí byly Okresním soudem v Litoměřicích vráceny do péče. Je pravdou, že oba chlapci jsou v ústavu, nevěděla si však rady s jejich výchovou - zkoušeli, kam až mohou zajít, nerespektovali ji a byli si vědomi, že proti nim nesmí fyzicky zasáhnout. Musela tudíž vyhledat odbornou pomoc a přistoupit na jejich ústavní výchovu. Podle odvolacího soudu jemu předložené zprávy dokreslují fatální následky protiprávního jednání obviněných na vývoji nezletilých. Soud však nereflektoval, že děti byly od matky půl roku izolovány, v důsledku čehož došlo k jejich dalšímu týrání, a to systémem.
8. Krajský soud v Ústí nad Labem své rozhodnutí, kterým jí uložil nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání tří let, zdůvodnil tím, že v mezidobí od vyhlášení rozsudku nevyužila možnosti ve vztahu ke svým synům. S tím ale nelze souhlasit. Rozhodnutím Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 22. 4. 2015 jí byli do péče vráceni nezletilý „TRULIPÁN“ a nezletilá „KOPRETINA“. Odvolacímu soudu navíc předložila zprávu týkající se nezletilého „BUKU“ *), v níž je uvedeno, že spolupráce s matkou byla ukončena, neboť péče o nezletilého je ukázková. Doložila mu taktéž osvědčení, z něhož se podává, že absolvovala studium k prohloubení odborné kvalifikace, pokud jde o přístup k hyperaktivním, hypoaktivním a agresivním dětem. Rovněž mu předložila doklad o studiu střední školy na odborného asistenta. Všechny tyto skutečnosti soud zřejmě ve snaze vyhovět odvolání státní zástupkyně opomenul. Nezdůvodnil rozdílnost trestů dovolatelky a spoluobviněného R. D., nepostupoval v souladu se zásadami pro ukládání trestu a jednal v rozporu se zásadami přiměřenosti, humanity, individualizace použité sankce a její personality. Sankce by měla postihovat jen pachatele trestného činu, vliv na jeho okolí by měl být minimalizován. V daném případě však dojde k maximálně negativnímu dopadu na rodinu pachatele. V souladu se zásadou subsidiarity trestní represe a přiměřenosti trestních sankcí má být nepodmíněný trest odnětí svobody ukládán jako ultima ratio, tedy tehdy, pokud nepostačuje uložení jiného trestu s odnětím svobody nespojeného. Ačkoliv je dovolatelka osobou dosud netrestanou, čin spáchala před třemi lety a z nedostatku životních zkušeností, přistoupil soud k nepodmíněnému trestu odnětí svobody, aniž by hledal výchovnou složku trestu. Nepodmíněný trest odnětí svobody bude mít negativní dopad na děti v péči dovolatelky. Nezletilému „BUKU“ jsou tři roky, nezletilé „KOPRETINĚ“ je sedm let. Oba jsou na své matce citově závislí, přičemž k jejich výchově nejsou od doby spáchání trestné činnosti žádné připomínky; nezletilá „KOPRETINA“ měla ve druhé třídě na vysvědčení samé jedničky. Nepodmíněný trest odnětí svobody v dovolatelce vyvolá negativní postoj ke spravedlnosti, z výkonu trestu vyjde zatrpklá osoba. Je zapotřebí, aby dovolatelka jako matka získala náhled na to, co se v její rodině stalo, v čem její výchovná role selhala, v čem byla dobrá a co je nezbytné změnit. Tento náhled může získat pouze prostřednictvím odborné pomoci. Dovolatelce měl být uložen podmíněný trest odnětí svobody spolu s vhodným psychologickým poradenstvím, aby měla možnost své představy o výchově dětí korigovat s odborníkem.
9. Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu a jemu předcházející rozsudek nalézacího soudu zrušil a sám ve věci rozhodl, popřípadě věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
10. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedla, že ani jednu z dovolacích námitek nelze pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit. Obviněná ve skutečnosti nevytýká nesprávnost právního posouzení skutku. Její námitky se s deklarovaným dovolacím důvodem míjí, neboť jde o námitky výlučně skutkového a procesního charakteru, jimiž napadá nesprávné hodnocení důkazů, jednostrannost provedeného dokazování a jeho neúplnost. Státní zástupkyně přesto poznamenala, že z rozhodnutí soudů obou stupňů nevyplývá, že by došlo k opomenutí důkazu relevantního pro posouzení věci. Pokud soudy k návrhu obviněné důkazy neprovedly, řádně svůj postup vysvětlily. Co se týče výtky vztahující se k reviznímu znaleckému posudku, poukázala na závěry zejména soudu odvolacího, který naznal, že znalecký posudek předložený obhajobou není znaleckým posudkem ve smyslu trestně právních předpisů, neboť nemá potřebné náležitosti. I kdyby je ale měl, neznamenalo by to automaticky, že by musel být vypracován revizní posudek. Soud nemusí přistoupit k vypracování třetího posudku, pokud se znalecké závěry u dvou posudků, jež má k dispozici, liší. V souladu se zásadou volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 tr. ř.) může oba posudky, resp. znalecké závěry, porovnat a dospět k tomu, že nedostatky trpí pouze jeden z nich. Při svém rozhodnutí proto může vycházet ze závěrů druhého, což ale musí v odůvodnění svého rozhodnutí řádně odůvodnit. Právě k takové situaci v posuzované trestní věci došlo, neboť soudy vysvětlily, proč neuvěřily odborným závěrům zprávy předložené obhajobou. Tyto závěry byly v příkrém rozporu s ostatními provedenými důkazy, což jejich věrohodnost zpochybnilo.
11. Pro úplnost dodala, že ani námitky proti výroku o trestu nelze prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatňovat. Výrok o trestu je možné napadnout s odkazem na speciální dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., a to tehdy, byl-li obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Uvedený dovolací důvod tedy nespočívá v nepřiměřenosti trestu. Byl-li uložen přípustný druh trestu ve výměře, která spadá do rámce zákonné trestní sazby, nelze nepřiměřenost trestu jako dovolací důvod uplatňovat.
12. Navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
III. Přípustnost dovolání
13. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Protože nebylo možné dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 tr. ř., Nejvyšší soud podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, a shledal, že dovolání je částečně důvodné.
IV. Důvodnost dovolání
14. Obviněná v dovolání odkázala na dovolací důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. Podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Odvolání obviněné bylo zamítnuto poté, co odvolací soud na jeho podkladě meritorně přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně. Dovolání je v tomto případě možné podat, jen byl-li v řízení napadenému rozhodnutí předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V souladu s touto podmínkou obviněná odkázala na důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
15. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesněprávní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
16. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
17. Nejvyšší soud však připouští, že se zásada, s níž jako dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz př. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.).
18. Pochybení podřaditelná pod výše zmíněné vady dovolací soud v projednávané věci neshledal.
19. K případnému opomenutí důkazů nutno nejprve poznamenat, že ani podle judikatury Ústavního soudu (viz např. nález ze dne 20. 5. 1997, sp. zn. I. ÚS 362/96, usnesení ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 152/05) není soud v zásadě povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu. Právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá povinnost soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví, vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Ústavní soud v řadě svých nálezů (např. ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02 a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a požadavky, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit třemi důvody: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno.
20. Pokud jde o výslech MUDr. Z. M., z obsahu trestního spisu vyplývá, že jej nalézací soud k návrhu státní zástupkyně (č. listu 312, 340, 395) jako svědka předvolal, a to k hlavnímu líčení konanému dne 14. 5. 2014, přičemž svědek se s ohledem na pracovní vytíženost omluvil a požádal o náhradní termín (č. listu 402). V hlavním líčení konaném dne 14. 5. 2014 státní zástupkyně k dotazu soudu uvedla, že nemá návrhy na doplnění dokazování, že však v případě, že by bylo hlavní líčení odročeno, výslech svědka MUDr. Z. M. navrhuje. Obhájkyně obviněné žádné návrhy na doplnění dokazování nevznesla a dokazování bylo prohlášeno za skončené (č. listu 410). Vzhledem k tomu, že v hlavním líčení konaném dne 14. 5. 2014 byl posléze vyhlášen odsuzující rozsudek, nebyl návrh státní zástupkyně, který pro případ odročeného hlavního líčení učinila, vyslyšen. Nejvyšší soud je po takto provedené rekapitulaci skutečností patrných z předloženého trestního spisu nucen konstatovat, že řízení netrpí vadou opomenutých důkazů a právo obviněné na spravedlivý proces v tomto směru nebylo porušeno. Byť by bylo jistě formálně správnější návrh na provedení důkazu výslechem svědka MUDr. Z. M. usnesením zamítnout a takové zamítavé rozhodnutí řádně zdůvodnit, v situaci, kdy byl svědek k hlavnímu líčení předvolán a strany (resp. státní zástupkyně) na jeho výslechu poté, co jim bylo soudem sděleno, že se z hlavního líčení omluvil, netrvaly a nečinily návrhy na doplnění dokazování a kdy byl provedeným dokazováním zjištěn skutkový stav věci, o němž nebyly důvodné pochybnosti (výslech svědka by s ohledem na okolnosti, k nimž se měl vyjádřit, jeho relevantní změnu nemohl přivodit), lze pochybení soudu označit za málo významné. Pro úplnost je vhodné doplnit, že co se týče výtky obviněné, že nebyl vypracován revizní znalecký posudek z oboru psychiatrie a psychologie a že odvolací soud nevyslechl nezletilou “KOPRETINU“, tato není z hlediska opomenutých důkazů relevantní, poněvadž ani návrh na vypracování zmíněného posudku, ani návrh na výslech nezletilé „KOPRETINY“ nebyl před soudy nižších stupňů ze strany obhajoby či obžaloby vznesen.
21. Dále je třeba zdůraznit, že v posuzované trestní věci nedošlo k žádnému, natožpak extrémnímu rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Obviněná je z jednání popsaného ve skutkové větě výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu usvědčována výpověďmi obviněného R. D. (č. listu 44 až 49, 336, 337), svědkyň Mgr. J. M. (č. listu 362 až 365), Mgr. M. K. (č. listu 392, 393) a N. S. (č. listu 65 až 70, 393 až 395) a znalců Doc. PhDr. Jany Kocourkové, MUDr. Jiřího Koutka, Ph.D. (č. listu 388 až 390), a PhDr. Petra Goldmanna (č. listu 390 až 392), ve spojení s listinnými důkazy, z mnohých lze zmínit zprávu Odboru sociálních věcí Městského úřadu Roudnice nad Labem ze dne 4. 1. 2013 (č. listu 163 až 166), zprávy z Klokánku (č. listu 169 až 185), zprávu Odboru sociálních věcí a zdravotnictví Úřadu městské části Praha 14 ze dne 5. 12. 2012 (č. listu 186), vyjádření školního psychologa ze dne 29. 1. 2013 (č. listu 187, 188), podnět školního psychologa ze dne 5. 12. 2012 (č. listu 190), žádost o radu vznesená školním psychologem ze dne 17. 12. 2012 (č. listu 191), zprávu z Mateřské školy speciální Praha 8 ze dne 26. 6. 2012 (č. listu 197, 198), zprávy ze Základní školy a mateřské školy Roudnice nad Labem ze dne 13. 11. 2012 a ze dne 22. 11. 2012 (č. listu 207 až 209), zprávu z Klokánku ze dne 21. 6. 2013 (č. listu 211 až 213), zprávy z Mateřské školy speciální Praha 8 ze dne 26. 6. 2012 (č. listu 222, 223), fotodokumentaci domácnosti (č. listu 247 až 261), zprávu Odboru sociálních věcí a zdravotnictví Městského úřadu Mělník ze dne 11. 3. 2013 (č. listu 272, 273), rozsudek Okresního soudu v Mělníku ze dne 12. 10. 2010, sp. zn. 42 P 66/2010 (č. listu 274 až 276), usnesení Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 31. 1. 2013, sp. zn. 0 Nc 2303/2013 (č. listu 277 až 281), rozsudek Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 1. 7. 2013, jímž byly nezletilí „TULIPÁN“, „KOPRETINA“ a „PETRKLÍČ“ svěřeni do péče zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc FOD Praha, Na Poříčí 6, Praha 1 – Klokánek (č. listu 283 až 288) či fotodokumentaci nezletilých dětí (č. listu 357 až 361). Všechny tyto důkazy spolu korespondují a obhajobu obviněné uplatněnou před soudem prvního stupně, zopakovanou před odvolacím soudem a taktéž v mimořádném opravném prostředku spolehlivě vyvracejí.
22. K dílčím námitkám obviněné, jimiž rozporuje správnost skutkových zjištění, lze poznamenat, že z odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu (str. 3 až 14 rozsudku), s nímž se soud odvolací plně ztotožnil, vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Je zjevné, že nalézací soud postupoval při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř. a učinil skutková zjištění, která řádně zdůvodnil. Důkazy hodnotil podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, a v odůvodnění rozsudku v souladu s požadavky §125 odst. 1 tr. ř. vyložil, jak se vypořádal s obhajobou obviněného a proč jí neuvěřil. Není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soud nižšího stupně hodnotil provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustil žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočil z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlil. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatelky, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
23. V posuzované trestní věci je s ohledem na napadená rozhodnutí soudů nižších stupňů, obsah dovolání a dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. významnou otázkou, zda obviněná svým jednáním popsaným ve výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu naplnila znaky zločinu týrání svěřené osoby podle §198 odst. 1, odst. 2 písm. c), d) tr. zákoníku.
24. Trestného činu týrání svěřené osoby podle §198 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo týrá osobu, která je v jeho péči nebo výchově. Spáchá-li takový čin nejméně na dvou osobách a páchá-li jej po delší dobu, dopustí se trestného činu podle §198 odst. 1, odst. 2 písm. c), d) tr. zákoníku.
25. Objektem trestného činu týrání svěřené osoby je zájem společnosti na ochraně osob, které vzhledem ke svému, ať již nízkému nebo pokročilému, věku nebo z jiných důvodů jsou v péči nebo výchově jiných osob. Předmětem útoku je proto nejen dítě, ale i dospělá osoba, která je pro stáří, nemoc, invaliditu, mentální retardaci apod. odkázána na péči jiných osob. Objektivní stránka trestného činu podle §198 odst. 1 tr. zákoníku spočívá v týrání osoby, která je v péči nebo výchově pachatele; po subjektivní stránce je vyžadován úmysl. Objektivní stránka trestného činu podle §198 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku spočívá v týrání nejméně dvou osob, které jsou v péči nebo výchově pachatele, přičemž z hlediska zavinění zde s přihlédnutím k povaze týrání svěřené osoby na dvou nebo více osobách je třeba, aby pachatel o této skutečnosti věděl a byl s tím alespoň ve smyslu §15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku srozuměn. Objektivní stránka trestného činu podle §198 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku spočívá v týrání osoby, která je v péči nebo výchově pachatele, a to po delší dobu. Z hlediska zavinění postačí ve vztahu k okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby uvedené v §198 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku nedbalost ve smyslu §17 písm. b) tr. zákoníku.
26. Pojmy péče nebo výchova je třeba rozumět jakoukoliv péči nebo výchovu, ať je jejím důvodem trvalý či přechodný vztah a bez ohledu na to, čím byl tento vztah založen. Základ péče nebo výchovy může spočívat jak v platné právní úpravě, v úředním rozhodnutí, v pracovní smlouvě, jiné smlouvě nebo i v konkludentních činech (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1935, obdobně i stanovisko publikované pod č. 11/1984 Sb. rozh. tr., přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 8. 2006, sp. zn. 7 Tdo 870/2006).
27. Týráním se rozumí zlé nakládání (s osobou, která je v péči nebo ve výchově pachatele), vyznačující se vyšším stupněm hrubosti a bezcitnosti a určitou trvalostí, které tato osoba pociťuje jako těžké příkoří. Trvalost pachatelova jednání je nutno posuzovat v závislosti na intenzitě zlého nakládání. Nevyžaduje se, aby šlo o jednání soustavné nebo delší dobu trvající [vyjma §198 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku], nicméně se předpokládá, že se vyznačuje určitou trvalostí, nemůže se proto jednat o jednorázový nebo výjimečný exces nebo agresi (k tomu srov. rozhodnutí č. 11/1984, 20/1984-II. Sb. rozh. tr.). Při páchání činu po delší dobu se musí jednat o dobu trvání řádově v měsících. V souvislosti s tím je třeba zdůraznit, že čím méně intenzivní bude týrání, tím delší dobu bude muset takové zlé nakládání trvat, aby se mohlo jednat o naplnění této okolnosti podmiňující vyšší trestní sazby, a naopak (k tomu srov. rozhodnutí č. 58/2008 Sb. rozh. tr.).
28. Podle okolností činu lze dovodit, že týrání svěřené osoby se může stát i opomenutím povinné péče, k níž byl pachatel povinen, jestliže svěřená osoba vzhledem ke svému věku nebyla schopna sama se o sebe starat, například zanedbáním osobní hygieny dítěte, neposkytováním přiměřené stravy (srov. č. 11/1984 Sb. rozh. tr.). Může jít o zlé nakládání působením fyzických útrap, ale i o zlé nakládání v oblasti psychické. Podmínkou není, aby u týrané osoby vznikly následky na zdraví, ale musí jít o jednání, které týraná osoba pro jeho krutost a bezohlednost nebo bolestivost pociťuje jako těžké příkoří (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 20/1984-I. Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2010, sp. zn. 4 Tdo 527/2010, aj.). Trestný čin podle §198 je dán v případě, kdy pachatel nechával dítě svěřené v jeho péči často a po dlouhou dobu klečet i s předpaženýma rukama, surově je bil a nedával mu řádně najíst (srov. rozhodnutí č. 18/1963 Sb. rozh. tr.). Za další příklady týrání lze uvést bití otevřenou rukou i pěstí nebo za pomocí různých předmětů (gumové hadice, důtek, řemene, dřevěné tyče apod.), kopání, pálení cigaretou, doutníkem nebo jinými žhavými předměty, působení elektrickým proudem, bolestivé tahání za vlasy, po dlouhou dobu trvajícího přivazování k radiátorům ústředního topení nebo jiným pevným předmětům, ponechávání týrané osoby v chladném prostředí bez nutného oblečení, nucení k provádění těžkých prací nepřiměřených věku a tělesné konstituci týrané osoby, déletrvající odpírání dostatečné potravy, časté buzení týrané osoby v noci apod.
29. Podle skutkové věty výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu spočívalo jednání obviněné Z. J. v tom, že se spoluobviněným R. D. od května 2012 do 30. 1. 2013 v místě jejich společného bydliště psychicky, ale i tělesně trýznili nezletilé děti obviněné – „PETRKLÍČE“, „KOPRETINU“ a „TULIPÁNA“, a to tím, že jim vulgárně nadávali, zakazovali jim hru s hračkami, dále je fyzicky za drobné prohřešky trestali bitím rukou, vařečkou a prutem, odpíráním jídla, klečením na betonu i několikrát denně po dlouhou dobu s předpaženýma rukama, na kterých měly i položenou vařečku, vykonáváním domácích prací neodpovídajícím jejich věku, dále řádně o děti nepečovali, přičemž děti byly často špinavé, zavšivené, unavené, hladové, měly žízeň, zaostalé ve znalostech odpovídajících jejich věku, neměly vytvořeno vhodné výchovné prostředí, nezletilý „TULIPÁN“ řádně nenavštěvoval povinný předškolní ročník, obviněná dětem přesně určovala příděl potravin a zamykala kuchyni, aby tam děti nemohly, přičemž v důsledku tohoto jednání vznikla u všech tří nezletilých dětí dlouhodobá citová a podnětová deprivace a zanedbávání, a vyvinul se tak u nich syndrom týraného a zanedbávaného dítěte, dále u všech dětí došlo k nerovnoměrnému opožděnému vývoji ve všech složkách, včetně opožděného vývoje řeči.
30. Není pochyb o tom, že takové jednání charakteristické rysy zločinu týrání svěřené osoby podle §198 odst. 1, odst. 2 písm. c), d) tr. zákoníku nese.
31. Obviněná své tři nezletilé děti ve věku od tří do šesti let, které měla v péči a výchově, se svým tehdejším druhem po více než osm měsíců fyzicky a psychicky týrala. Jak vyplynulo z výpovědi spoluobviněného R. D., obviněná děti nedopravovala do školky, doma si s nimi nehrála, ráno jim pouze rozdala úkoly a poté je držela v jejich pokoji, aby ji neobtěžovaly. Za každou maličkost je nepřiměřeně hrubě trestala, v důsledku čehož na sobě měly modřiny a podlitiny. Trest klečení, který spoluobviněný v domácnosti zavedl, „zdokonalila“, neboť výrazně prodloužila délku jeho trvání a modifikovala způsob provedení. Dětem vulgárně nadávala, odpírala jim jídlo a zamykala před nimi kuchyni. Děti z ní měly respekt, bály se jí, neustále se krčily a očekávaly ránu. V době, kdy se nacházela v nemocnici, byly klidnější a pohodovější. S výpovědí spoluobviněného korespondují nejen zprávy orgánu sociálně-právní ochrany dětí, který domácnost obviněné monitoroval, zprávy ze školky, kam děti sporadicky docházely, a zprávy z Klokánku, kam byly poté, co byly obviněné odebrány, umístěny, ale rovněž svědecké výpovědi. Podle svědkyně N. S., která v domácnosti strávila zhruba šest týdnů, neměly děti k dispozici žádné hračky (ty jim byly za trest odebrány), neuměly si hrát a mluvit, musely však plnit úkoly neodpovídající jejich věku, jež jim obviněná neustále ukládala. Byly nadměrně zatěžovány učením a soustavně fyzicky trestány. Byly unavené a toužily po mateřském pohlazení, jehož se jim nedostávalo. Neměly žádné stravovací návyky, a když jim bylo nějaké jídlo poskytnuto, najedly se tzv. do zásoby, poněvadž se obávaly, že později už nic nedostanou. Jedly vše, např. i slupky od jablek, syrové brambory či granule pro psa. Nejen jídlo, ale i pití jim bylo ze strany obviněné odpíráno; svědkyně přistihla nezletilého „PETRKLÍČE“, jak pije tajně vodu z kelímku od prášku na praní. Podle svědkyň Mgr. J. M. a Mgr. M. K., pracovnic oddělení sociálně-právní ochrany dětí, byly děti vystrašené, zanedbané, hladové a se šrámy na těle. Vyhledávaly kontakt s cizími osobami a měly ve všech složkách opožděný vývoj, zejména v řeči. Nenavštěvovaly školku, doma chodily v pyžamech, neuměly si hrát a jejich hlavní snahou bylo se najíst, přičemž když měly hlad, jedly i omítku. Jak tedy výše patrno, zlé nakládání s dětmi, k němuž v rozhodném období docházelo takřka denně, se vyznačovalo vyšším stupněm hrubosti a bezcitnosti, což děti vnímaly jako těžké příkoří. Jednání obviněné bylo jednáním úmyslným. Jestliže se o své tři děti, které byly na její péči vzhledem ke svému nízkému věku naprosto odkázány, nestarala, nezabezpečovala jejich základní potřeby, nevytvářela jim podmínky nezbytné pro jejich řádný vývoj, neposílala je do školky, bezdůvodně je soustavně nepřiměřeným způsobem fyzicky trestala, hrubě jim nadávala, úkolovala je pracemi neadekvátními jejich schopnostem a možnostem a odpírala jim stravu a tekutiny, je i s ohledem na toho času probíhající soudní ohled zjevné, že věděla, že zájem společnosti na ochraně dětí, které byly v její péči a výchově, může porušit, a pro případ, že jej poruší, byla s tím srozuměna [§15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. K výtce poukazující na selhání soudního dohledu lze závěrem poznamenat, že sociální pracovnice, které jednání obviněné, pokud jde o péči o děti, dlouhodobě sledovaly a její domácnost pravidelně navštěvovaly, nepobývaly v rodině 24 hodin denně, a proto nebyly schopny obviněné v páchání trestné činnosti zabránit.
32. Námitky obviněné směřující proti správnosti právního posouzení skutku jako zločinu týrání svěřené osoby podle §198 odst. 1, odst. 2 písm. c), d) tr. zákoníku nemohly obstát.
33. Obviněná nesouhlasila ani s výrokem o trestu, jak o něm nově rozhodl odvolací soud. Namítla, že nepostupoval při uložení trestu v souladu se zásadami pro jeho ukládání a jednal také v rozporu se zásadami přiměřenosti a humanity, individualizace použitých sankcí a především zásadou personality sankce, poněvadž v daném případě dojde k maximálnímu negativnímu dopadu na rodinu pachatele. Zdůraznila, že ačkoliv je dosud osobou netrestanou, přistoupil soud k uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, aniž by hledal výchovnou složku trestu. Obviněná zmínila i nepříznivý dopad tohoto druhu trestu na nezletilé děti ve věku tří a sedmi let, k jejichž výchově není po dobu tří let žádných negativních připomínek. Měla za to, že jí měl být uložen podmíněný trest odnětí svobody spolu s vhodným psychologickým poradenstvím, aby měla možnost korigovat své představy o výchově dětí s odborníkem.
34. K výtkám obviněné je třeba uvést, že obecně platí, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. To obviněná ale nevytýkala. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39 odst. 1, 2, 3, §41, §42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (k tomu č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Jinými slovy, námitku, že uložený trest je trestem nepřiměřeně přísným, nelze podřadit pod žádný z důvodů dovolání uvedených v §265b odst. 1 tr. ř.
35. Zásah dovolacího soudu je výjimečně možný jen tenkrát, pokud je napadeným rozhodnutím uložený trest trestem extrémně přísným, zjevně nespravedlivým a nepřiměřeným. Zásada přiměřenosti trestních sankcí je totiž předpokladem zachování obecných principů spravedlnosti a humánnosti sankcí. Tato zásada má ústavní povahu, její existence je odvozována ze samé podstaty základních práv, jakými jsou lidská důstojnost a osobní svoboda, a z principu právního státu, vyjadřujícího vázanost státu zákony. Jde-li o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, je třeba zkoumat, zda zásah do osobní svobody pachatele, obecně ústavním pořádkem předvídaný, je ještě proporcionálním zásahem či nikoliv. Je třeba zkoumat vztah veřejného statku, který je představován účelem trestu, a základním právem na osobní svobodu, které je omezitelné jen zákonem, avšak dále za předpokladu, že jde o opatření v demokratické společnosti nezbytné a nelze-li sledovaného cíle dosáhnout mírnějšími prostředky (k tomu přiměřeně srov. nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04). Těmto požadavkům odvolací soud nedostál, poněvadž odpovídající test proporcionality přesvědčivě neprovedl.
36. Odvolací soud, který k odvolání státní zástupkyně zrušil rozsudek nalézacího soudu v části týkající se obviněné ve výroku o trestu a znovu rozhodl tak, že jí uložil nepodmíněný trest odnětí svobody ve výměře tří let, pro jehož výkon ji zařadil do věznice s dozorem, v odůvodnění svého rozhodnutí vyložil, že tak učinil proto, že shledal důvodnými námitky, že soud prvního stupně dostatečně nezvážil závažnost a následky jednání obviněné. Dospěl k závěru, že je třeba obviněné uložit nepodmíněný trest odnětí svobody, třebaže si byl vědom důsledků, které pobyt obviněné ve věznici může znamenat pro další dvě nezletilé děti, o které pečuje. Je podle něj namístě, aby se obviněná podrobila dostatečné převýchově ve smyslu uvědomění si svých selhání a přijetí běžně akceptovaných společenských norem, a to zejména těch, které se týkají výchovy dětí a přístupu k nim (str. 15, 16 rozsudku).
37. Dovolací soud souhlasí s hodnotícími závěry soudů obou stupňů, že jednání obviněné dosahuje značné míry společenské škodlivosti, že jako matka tří nezletilých dětí, tj.“PETRKLÍČE“, „KOPRETINY“ a „TULIPÁNA“, výrazně selhala, nebyla jim schopna vytvořit klidné a bezpečné výchovné prostředí. Způsob, jakým společně s obviněným s nezletilými dětmi jednala, nesoucí znaky zločinu týrání svěřené osoby podle §198 odst. 1, odst. 2 písm. c), d) tr. zákoníku, je jistě zavrženíhodný a znalci z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie se zvláštní specializací na dětskou psychiatrii a klinickou psychologii doc. PhDr. Jana Kocourková a MUDr. Jiří Koutek, Ph.D., jednak v písemném vyhotovení posudku, jednak ve výpovědi v hlavním líčení (č. listu 388 a verte, až 390) zevrubně popsali výsledky vyšetření nezletilých. Zmínili také, že nemohou odlišit, jestli děti byly opožděné, nebo jestli je jimi popisovaný jejich výrazně nevyvážený mentální vývoj důsledkem prostředí. Výsledný klinický obraz je podle nich dán více faktory, hypoteticky lze zvažovat i genetické vlivy. Odvolací soud, který měl k dispozici aktuální zprávy o poměrech rodiny a nezletilých dětí zachycující období od dubna 2014 do 22. 10. 2015, jejichž obsah v odůvodnění rozsudku zevrubně rozvedl, uzavřel, že jen dokreslují fatální následky protiprávního jednání obviněných, především pak obviněné jako matky dětí, na další vývoj nezletilých, a to zejména „TULIPÁNA“ a „PETRKLÍČE“. Podle názoru odvolacího soudu takto zjištěné poznatky korespondují se závěry znaleckého posudku o tom, že nezletilí jsou citově deprivováni, což je fakt, který bude v dalším jejich vývoj těžko napravitelný a bude se projevovat tak, že děti v budoucnu budou trpět poruchou osobnosti s disociálními rysy nebo některými z úzkostných poruch. Je tak podle něj evidentní, že tento důsledek předchozího jednání obviněných a citové deprivace již u obou nezletilých synů obviněné nastal (str. 12 až 14 rozsudku). Takový úsudek odvolacího soudu (jakkoliv se jeví jako logický) však nemá pevnou oporu v provedeném dokazování, nezohledňuje specifické rysy v hodnocení nezletilých „PETRKLÍČE“ (č. listu 455) a „TULIPÁNA“(č. listu 462, 473 až 474). Aby bylo možno spolehlivě uzavřít, že jde výlučně o následek inkriminovaného jednání obviněné, neobešlo by se dokazování bez doplnění znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie se zvláštní specializací na dětskou psychiatrii a klinickou psychologii.
38. Při stanovení druhu trestu je soud povinen vyváženě přihlížet ke všem kritériím uvedeným v §39 odst. 1, 2 a 3 tr. zákoníku, což ale z rozsudku odvolacího soudu nevyplývá. Závěr tohoto soudu, že je obviněné třeba uložit nepodmíněný trest odnětí svobody, ač si je vědom důsledků, které pobyt obviněné ve věznici může mít pro další dvě nezletilé děti, a to „BUKU“ a „KOPRETINU“, kteří mají podle zpráv založených ve spise k obviněné pozitivní vztah (č. listu 600, 602), nelze bez bližšího vysvětlení akceptovat. Stěží lze také přijmout vysvětlení, že uložení nepodmíněného trestu je nezbytné také z toho důvodu, aby se obviněná „podrobila dostatečné převýchově ve smyslu uvědomění si svých selhání a přijetí běžně akceptovaných společenských norem, a to zejména těch, týkajících se výchovy dětí a přístupu k nim“. Nepodmíněný trest odnětí svobody je druhem trestu nejpřísnějším, proto zákon předpokládá, že bude ukládán pouze v případech, že mírnějšími druhy trestu nespojenými s odnětím svobody nelze dosáhnout účelu trestu, resp. dostatečné nápravy pachatele a ochrany společnosti. Jde-li o nápravu obviněné, lze souhlasit s dovolatelkou, že od uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody nelze očekávat, že bez dalšího přispěje k tomu, aby se z ní stala lepší matka, nezíská zde náhled, co se stalo, v čem její role matky, k níž obviněná podle svého tvrzení nadále směřuje, selhala. Také dovolací soud je přesvědčen, že má-li obviněná získat potřebný náhled, uvědomit si, v čem spočívá její role matky, odpovědnost za řádnou výchovu a vývoj dětí (která se od ní opodstatněně očekává), nezíská tyto poznatky a neosvojí si potřebné návyky, které evidentně nemá, ve výkonu trestu odnětí svobody, ale toliko pod odborným vlivem a kontrolou kvalifikované osoby. Na odvolacím soudu bude, aby všechna kritéria relevantní z hlediska stanovení druhu trestu a jeho výměry vyváženě vyhodnotil, a učinil odpovídající rozhodnutí.
39. Nejvyšší soud z podnětu dovolání obviněné Z. J. podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. ohledně obviněné Z. J. částečně zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 7 To 343/2014, a to ve výroku o trestu. Současně zrušil také další rozhodnutí na zrušenou část rozsudku obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Ústí nad Labem přikázal, aby věc obviněné v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Při novém rozhodování je soud vázán právním názorem, který v tomto usnesení vyslovil Nejvyšší soud. Rozhodnutí odvolacího soudu bylo zrušeno jen v důsledku dovolání podaného ve prospěch obviněné, takže v novém řízení nemůže dojít ke změně rozhodnutí v její neprospěch. Toto rozhodnutí učinil dovolací soud v neveřejném zasedání, neboť je zřejmé, že vady nelze odstranit ve veřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. b) tr. ř.].
40. S ohledem na uvedený způsob rozhodnutí nebyly dány podmínky pro to, aby Nejvyšší soud jakkoliv rozhodoval o žádosti obviněné na odklad výkonu trestu ze dne 25. 11. 2016. Obviněné byl výkon trestu odnětí svobody v trvání tří let, který jí byl uložen rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 14. 5. 2014, sp. zn. 1 T 21/2013, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 7 To 343/2014, odložen do 30. 11. 2016. Tímto rozhodnutím dovolacího soudu byl však výrok o trestu v rozsudku odvolacího soudu zrušen a bude na odvolacím soudu, aby se otázkou druhu a výměry trestu obviněné znovu zabýval. Protože v důsledku rozhodnutí dovolacího soudu neexistuje pravomocný výrok o trestu obviněné, nepřichází v úvahu rozhodnutí o odkladu výkonu trestu.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. 11. 2016
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu
*) Byl použit pseudonym ve smyslu zákona č. 218/2003 Sb.