ECLI:CZ:NS:2018:8.TDO.1539.2017.2
8 Tdo 1539/2017-I.-39
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 1. 2018 o dovolání obviněného L. K. proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2017, sp. zn. 9 To 209/2017, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 9 T 97/2016, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2017, sp. zn. 9 To 209/2017.
Současně podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se věc přikazuje Krajskému soudu v Praze, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 24. 4. 2017, č. j. 9 T 97/2016-373, byl obviněný L. K. (dále jen „obviněný“ či „dovolatel“) uznán vinným, že
v přesně nezjištěné době od 23:00 hod. dne 2. 8. 2016 do 00:37 hod. dne 3. 8. 2016 v H., okr. P –z., v Ž., v úmyslu vyvolat silné znepokojení podstatné části obyvatel domu, v silně podnapilém stavu z bytu V. P., kde byl na návštěvě, vynesl prošívanou přikrývku a černou látkovou bundu do chodby obytného domu, kde tyto předměty zapalovačem zapálil, čekal až se oheň rozhoří a poté se vrátil do bytu V. P., kde vyčkal až dojde k zadýmení bytu a poté V. P. vzbudil s tím, že hoří a přes zahradu spolu byt opustili a na veřejném prostranství před domem varovali přítomné osoby, že hoří dům a pokoušeli se, dílem sami a dílem prostřednictvím dalších osob, varovat i další obyvatele domu, následně se obžalovaný do chodby vrátil a tam se pokusil požár uhasit, což se mu však zcela v důsledku silného zakouření nepodařilo, a dům proto opustil a vyčkal příjezdu složek integrovaného záchranného systému, v důsledku silného zadýmení společných prostor domu bylo z domu evakuováno celkem nejméně 30 osob, které byly vážně znepokojeny požárem společných prostor domu a následnou evakuací, přičemž na společných prostorách obytného domu byla způsobena škoda ve výši 22 500 Kč k tíži Společenství vlastníků jednotek Ž., H., IČO 241 74 556, poškozenému V. P. pak byla způsobena odcizením přikrývky a bundy škoda v přesně nezjištěné výši.
2. Takto popsané jednání obviněného soud prvního stupně právně kvalifikoval jednak jako přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku a jednak jako přečin poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku. Za tyto přečiny a přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 7. 7. 2016, č. j. 22 T 35/2016-64, mu uložil podle §358 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání 1 roku, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařadil do věznice s dozorem. Rovněž mu podle §99 odst. 2 písm. b), odst. 4 tr. zákoníku uložil ochranné ústavní léčení protialkoholní. Nakonec podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zrušil výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 7. 7. 2016, č. j. 22 T 35/2016-64, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
3. Pro úplnost je nutno uvést, že citovaný rozsudek nalézacího soudu byl v této trestní věci již druhým v pořadí. Původním rozsudkem ze dne 9. 11. 2016, č. j. 9 T 97/2016-309 byl obviněný uznán vinným přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku a byl mu uložen podle §358 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání 1 roku se zařazením do věznice s dozorem podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku; dále mu bylo podle §99 odst. 2 písm. b), odst. 4 tr. zákoníku uloženo ochranné ústavní léčení protialkoholní, zároveň byl podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zrušen výrok o trestu z předcházející (v tomto výroku přesně specifikované) trestní věci. K odvolání obviněného i státního zástupce Okresního státního zastupitelství Praha-západ Krajský soud v Praze usnesením ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 9 To 54/2017, napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. v celém rozsahu zrušil a věc podle §259 odst. 1 tr. ř. vrátil okresnímu soudu k novému projednání a rozhodnutí. Odvolací soud své rozhodnutí odůvodnil především tím, že soud prvního stupně se „náležitě nevypořádal s otázkou možné právní kvalifikace jednání obviněného jako přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku a ve vztahu k této právní kvalifikaci ani neobjasnil skutkový stav“.
4. Proti v pořadí druhému rozsudku nalézacího soudu ze dne 24. 4. 2017, č. j. 9 T 97/2016-373, podal obviněný a v jeho neprospěch také státní zástupce Okresního státního zastupitelství Praha-západ odvolání. Krajský soud v Praze (svým v pořadí rovněž druhým) usnesením ze dne 31. 5. 2017, sp. zn. 9 To 209/2017, obě tato podání podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl.
5. Obviněný se ani s rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnil a podal proti němu prostřednictvím svého obhájce Ondřeje Kochmana dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , neboť se domníval, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
6. Dovolatel nesouhlasil s kvalifikací svého jednání jako přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, neboť nebyly naplněny jeho podstatné znaky tohoto trestného činu definované ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. Zdůraznil, že tento trestný čin musí být spáchán veřejně, anebo na místě veřejnosti přístupném . Přitom poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2006, sp. zn. 8 Tdo 1131/2006, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. T 955 v sešitu 32/2007, které společné prostory obytných domů za místo veřejnosti přístupné nepovažuje. Doplnil, že s tímto právním názorem se ztotožňuje i odborná literatura.
7. Obviněný zopakoval, že stíhaného jednání se dopustil na chodbě obytného domu, nelze jej proto posoudit jako přečin výtržnictví, neboť nebylo spácháno na místě veřejnosti přístupném. Soudy obou stupňů – ve snaze obejít výše uvedenou judikaturu Nejvyššího soudu – se pokusily „přemístit“ skutek i mimo společné prostory dotčeného domu. Za tímto účelem zcela absurdně uvedly, že za součást trestného činu je v tomto případě nutno považovat i jednání obviněného, kterým se pokoušel odstraňovat nepříznivé následky svého jednání. K jakémukoliv závadnému jednání však mimo společné prostory domu nedošlo. Soud prvního stupně ve snaze dovolatele potrestat se rozhodl přičíst mu k tíži jednání, které jednoznačně směřovalo k odstranění škodlivých následku jeho původního jednání, jehož se dopustil na místě veřejnosti nepřístupném, a které mělo být z logiky věci posuzováno v jeho prospěch.
8. Na základě všech výše uvedených skutečností dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2017, sp. zn. 9 To 209/2017, a rozsudek Okresního soudu Praha-západ ze dne 24. 4. 2017, č. j. 9 T 97/2016-373, a přikázal Okresnímu soudu Praha-západ, aby věc v potřebném rozsahu znovu objednal a rozhodl.
9. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) se podle §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil k podanému dovolání. Shledal, že uplatněné námitky k absenci znaků přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku odpovídají deklarovanému dovolacímu důvodu, a navíc je považoval za důvodné. Následně citoval zákonná ustanovení a obecně teoretické poznatky, které se uvedeného přečinu a jeho základních znaků týkají, a poté je aplikoval na posuzovaný případ.
10. Za výtržnost považoval státní zástupce nanejvýše svévolné založení ohně obviněným na chodbě obytného domu. Tento prostor však v žádném případě nebyl místem veřejnosti přístupným a ze skutkových zjištění ani nevyplývá, že by tomuto jednání byly nějaké další osoby přítomny. Na rozdíl od soudů obou stupňů ovšem státní zástupce nehodnotil chování obviněného na veřejném prostranství před domem jako jednání výtržnické povahy, přestože bylo motivováno jeho snahou předvádět se jako hrdina a poznamenáno jeho opilostí. Přece jenom však směřovalo k odvracení nebezpečí, které obyvatelům domu zřejmě objektivně hrozilo. Za jednání charakteru výtržnosti, popř. hrubé neslušnosti by snahu obviněného zapojovat se do záchranné činnosti bylo možno považovat v případě, že by se při něm dopouštěl slovní nebo fyzické agrese, zejména napadal obyvatele domu nebo skutečné záchranáře. Nic takového však ze skutkových zjištění nevyplývá. Jednání obviněného nepochybně ve svém důsledku znamenalo výrazně stresující zážitek pro obyvatele domu, vyvolalo jejich znepokojení a bylo projevem neuctivého a neukázněného postoje obviněného k základním zásadám občanského soužití. Ustanovení §358 tr. zákoníku však nepostihuje jakékoli formy závažného narušování občanského soužití, ale pouze takové jednání, které spočívá ve veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném spáchané výtržnosti nebo hrubé neslušnosti. Tyto formální znaky v předmětné trestní věci však naplněny nejsou. Za situace, kdy soudy neshledaly podmínky k tomu, aby mohlo být jednání obviněného kvalifikováno jako zločin obecného ohrožení podle §272 odst. 1 tr. zákoníku, jak bylo původně požadováno obžalobou, lze proto předmětné jednání kvalifikovat toliko jako přečin poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku.
11. Vzhledem k výše uvedenému státní zástupce v závěru svého vyjádření navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2017, sp. zn. 9 To 209/2017, a aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. uvedenému soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. učinil rozhodnutí v neveřejném zasedání. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání souhlasil i pro případ jiného nežli výše navrhovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
12. Vyjádření státního zástupce zaslal Nejvyšší soud datovou schránkou na vědomí výše jmenovanému obhájci obviněného (bylo mu doručeno dne 7. 12. 2017). Jeho případnou repliku však do dne svého rozhodnutí neobdržel.
13. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání v této věci je podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou, tedy obviněným prostřednictvím obhájce, jak ukládá §265d odst. 1 písm. b) a odst. 2 tr. ř., a to v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném podle §265e odst. 1, 2 tr. ř. Splňuje též všechny obsahové náležitosti předepsané v §265f odst. 1 tr. ř.
14. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., posoudil Nejvyšší soud dále otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
15. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení . V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Vedle těchto vad lze vytýkat též nesprávné zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
16. Dovolatel ve svém podání namítal, že jeho jednání nenaplnilo všechny zákonné znaky přečinu výtržnictví. Obecně řečeno brojil proti právnímu posouzení skutku, za jehož spáchání byl uznán vinným, čímž bezezbytku naplnil zákonný rámec jím zvoleného dovolacího důvodu. Nadto lze jeho argumentaci po věcné stránce považovat za relevantní. S ohledem na to Nejvyšší soud neshledal důvody pro odmítnutí podaného dovolání, proto přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející. K vadám výroků, které nebyly dovoláním napadeny, přihlížel, jen pokud by mohly mít vliv na správnost výroků, proti nimž bylo podáno dovolání.
17. Úvodem je vhodné připomenout, že přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku spáchá ten, kdo se dopustí veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném hrubé neslušnosti nebo výtržnosti zejména tím, že napadne jiného, hanobí hrob, historickou nebo kulturní památku, anebo hrubým způsobem ruší přípravu nebo průběh organizovaného sportovního utkání, shromáždění anebo obřadu lidí . Toto ustanovení chrání klidné občanské soužití proti závažnějším útokům narušujícím veřejný klid a pořádek. Zmíněným útokem pak může být násilný nebo slovní projev takového charakteru, že hrubě uráží, vzbuzuje obavy o bezpečnost zdraví, majetku nebo výrazně snižuje vážnost většího počtu osob současně přítomných. Právní teorie i soudní praxe rozumí výtržností jednání, které závažným způsobem (hrubě) narušuje veřejný klid a pořádek a je pro ně typický zjevně neuctivý a neukázněný postoj pachatele k zásadám občanského soužití . Zpravidla jde o fyzické násilí, které je namířeno proti osobám i věcem. Hrubou neslušností pak rozumí jednání, jímž jsou hrubě porušována pravidla občanského soužití a zásady občanské morálky (např. hanobení hrobu či historické nebo kulturní památky).
18. Trestný čin je podle §117 písm. b) tr. zákoníku spáchán veřejně , jestliže je spáchán před nejméně třemi osobami současně přítomnými . Místem veřejnosti přístupným je každé místo, kam má přístup široký okruh lidí individuálně neurčených a kde se také zpravidla více lidí zdržuje, takže výtržnost nebo hrubá neslušnost by mohla být postřehnuta více lidmi (v době činu však na takovém místě více lidí nemusí být) . Takové místo nemusí být přístupné bez omezení komukoli a kdykoli (např. ulice, parky, nádražní haly), nýbrž postačí, že jde o místo přístupné jen některým osobám určeným povahou jejich zaměstnání (např. tovární hala, staveniště) nebo jinak (např. škola, zdravotnické středisko) a v určitou dobu (v sezoně, během otevírací doby). V žádném případě však nejsou místem veřejně přístupným byty ani jiné prostory v obytném domě, a to ani tehdy, lze-li hlasité výtržnické projevy v nejbližším okolí dobře slyšet .
19. Nejvyšší soud se ve shodě s dovolatelem i státním zástupcem neztotožnil s právním názorem obou soudů nižších stupňů, které za trestněprávně relevantní jednání považovaly i aktivity obviněného venku před domem. Není sice pochyb o tom, že si takto počínal jak veřejně, tak i na místě veřejnosti přístupném, avšak samotné konání spočívající ve varování obyvatel domu, že hoří, a ve snaze asistovat u záchranných prací, bezpochyby nemělo charakter hrubého narušení veřejného klidu a pořádku či hrubého porušení pravidel občanského soužití a zásad občanské morálky. Lze i důvodně předpokládat, že jej tímto způsobem nevnímaly ani na místě přítomné osoby (obyvatelé domu, hasiči, policisté). Většina, ne-li všichni obyvatelé domu byli nepochybně znepokojeni (což zdůrazňovaly soudy nižších stupňů), avšak důvodem tohoto znepokojení byl zcela jistě vzniklý požár a nikoliv záchranářské pokusy obviněného. To ve svém důsledku znamená, že uvedená část jednání dovolatele nemohla naplnit znaky výtržnosti či hrubé neslušnosti ve smyslu §358 odst. 1 tr. zákoníku, a tím pádem ani skutkovou podstatu přečinu výtržnictví jako celek. Je potřeba ještě doplnit, že počínání obviněného jakožto „hrdinného záchranáře“ neodpovídá ani skutkové podstatě žádného jiného trestného činu, který je součástí zvláštní části trestního zákoníku, a dokonce zde absentuje i znak protiprávnosti ve smyslu §13 odst. 1 tr. zákoníku.
20. Za závažné narušení veřejného klidu a pořádku, při němž dovolatel demonstroval svůj neuctivý a neukázněný postoj k zásadám občanského soužití, je naopak možno považovat založení požáru na chodbě obytného domu. V této souvislosti ovšem jak obhajoba, tak i státní zástupce ve svém vyjádření správně poukázali na to, že aktu zapálení textilií obviněným nebyla žádná další osoba přítomna. Nešlo tedy o jednání veřejné . Již výše bylo také uvedeno, že chodba obytného domu není judikaturou obecných soudů považována za místo veřejnosti přístupné . Obviněný ve svém podání odkázal na (shora již také zmíněné) usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2006, sp. zn. 8 Tdo 1131/2006, v jehož odůvodnění se výslovně uvádí: Za místo veřejnosti přístupné ... nelze považovat uzavíratelnou část společných prostor např. obytného domu nebo obydlí podobného typu, které je určeno k bydlení více uživatelů nebo vlastníků (např. chodbu, schodiště, prostor výtahu). Místem veřejnosti přístupným však může být prostor před vchodem do takového domu či obydlí. I z toho je zřejmé, že ani vlastní založení požáru obviněným na chodbě obytného domu nemohlo naplnit skutkovou podstatu přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, neboť nešlo o jednání spáchané veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném.
21. Každopádně ono založení požáru je, na rozdíl od následného neúspěšného pokusu o jeho uhašení, jednáním protiprávním a zároveň trestným. Nejvyšší soud je přesvědčen (v plné shodě s přiléhavou argumentací státního zástupce Okresního státního zastupitelství Praha-západ v odůvodnění jeho odvolání proti rozsudku nalézacího soudu), že zjištěné jednání již vykazovalo všechny zákonné znaky zločinu obecného ohrožení podle §272 odst. 1 tr. zákoníku. Vzhledem k absenci dovolání nejvyššího státního zástupce podaného v neprospěch obviněného však ani Nejvyšší soud nemohl evidentní pochybení obou soudů nižších instancí v tomto ohledu napravit. Za popsané situace tak může být jednání obviněného v budoucnu právně kvalifikováno již jen jako přečin poškození cizí věci §228 odst. 1 tr. zákoníku, jež byla jeho nezákonným skutkem bezezbytku naplněna.
22. Nejvyšší soud proto v neveřejném zasedání [srov. §265r odst. 1 písm. b) tr. ř.], z podnětu dovolání obviněného rozhodl z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tak, že podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2017, sp. zn. 9 To 209/2017. Současně podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jejich zrušením, pozbyla podkladu. Následně podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
23. Věc se tak vrací do stadia řízení před soudem druhého stupně. Na něm bude, aby znovu právně posoudil skutek obviněného v intencích výše popsaného právního názoru Nejvyššího soudu. Následně bude muset podle vlastního uvážení nově rozhodnout též o (případném) trestu, ochranném opatření a náhradě škody. K tomu je vhodné připomenout, že soud, jemuž věc byla přikázána k novému projednání a rozhodnutí, je vázán právním názorem, který ve svém rozhodnutí vyslovil Nejvyšší soud, a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil (srov. §265s odst. 1 tr. ř.). A jelikož napadené rozhodnutí bylo zrušeno jen v důsledku dovolání podaného obviněným, nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch (srov. §265s odst. 2 tr. ř.).
24. Při vědomí toho, že obviněný se ke dni rozhodnutí dovolacího soudu nacházel v této věci ve výkonu trestu odnětí svobody, Nejvyšší soud samostatným usnesením ze dne 24. 1. 2018, sp. zn. 8 Tdo 1539/2017-II., rozhodl (rovněž v neveřejném zasedání), že obviněný L. K. se podle §265 l odst. 4 tr. ř. nebere do vazby .
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. 1. 2018
JUDr. Jan Bláha
předseda senátu