ECLI:CZ:NS:2018:8.TDO.266.2018.1
sp. zn. 8 Tdo 266/2018-72
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. 4. 2018 o dovolání nejvyššího státního zástupce podaném v neprospěch obviněného K. P. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 11. 2017, sp. zn. 5 To 282/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 5 T 45/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání nejvyššího státního zástupce odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. 5 T 45/2016, byl obviněný K. P. uznán vinným přečinem usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, 2 tr. zákoníku, kterého se podle popsaných skutkových zjištění dopustil tím, že
jako revizní technik plynových zařízení s oprávněním k montážím a revizím plynových zařízení, dne 5. 11. 2003 v P., T. provedl v koupelně bytové jednotky č. 203 výchozí revizi kombinovaného plynového kotle WOLF a následně o tom vystavil zprávu, v níž uvedl, že nezjistil žádné závady, z čehož vyplýval závěr, že plynový kotel instalovaný v koupelně je schopen bezpečného provozu, přestože v době provádění výchozí revize nebyla místnost koupelny osazena vstupními dveřmi, tudíž konal v rozporu s ustanoveními §8 písm. f), písm. g) a §13 odst. 1 písm. e) vyhlášky Českého úřadu bezpečnosti práce č. 85/1978 Sb., o kontrolách, revizích a zkouškách plynových zařízení (dále „zákon č. 85/1978 Sb.“), v rozporu s normou ČSN EN 1775, upravující provozní požadavky plynovodů v budovách, a v rozporu s technickými pravidly TPG 704 01 pro odběrná plynová zařízení a spotřebiče na plynná paliva v budovách,
přičemž v důsledku jeho nečinnosti (jakož i nečinnosti spoluobviněného I. G.-G.) došlo dne 8. 7. 2014 v době kolem 19.30 h v koupelně bytové jednotky č. 203 na adrese P., T. k intoxikaci jedovatým oxidem uhelnatým (CO) poškozené M. M. R. a poškozeného F. B., který dne 9. 7. 2014 v důsledku intoxikace zemřel, protože do místnosti koupelny nebyl zajištěn dostatečný přívod vzduchu nutného pro dokonalé spalování zemního plynu v instalovaném kombinovaném plynovém kotli WOLF a zplodiny jedovatého oxidu uhelnatého se postupně po vyčerpání vzduchu v místnosti díky nedokonalému spalování vracely zpět do prostoru koupelny.
2. Za tento přečin byl obviněný K. P. odsouzen podle §143 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v oprávnění k montážím a revizím plynových zařízení v trvání deseti let. Rovněž bylo rozhodnuto o vině a trestu obviněného I. G.-G. a o náhradě škody a nemajetkové újmy v penězích poškozeným. Týmž rozsudkem byl podle §226 písm. a) tr. ř. obžaloby zproštěn spoluobviněný M. T.
3. Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 2. 11. 2017, sp. zn. 5 To 282/2017, o odvoláních obviněných K. P. a I. G.-G. a státní zástupkyně podaného v neprospěch obviněného K. P. a M. T. podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. rozhodl tak, že z podnětu odvolání obviněných K. P. a I. G.-G. zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve všech výrocích, které se jich týkaly, a podle §259 odst. 3 tr. ř. při nezměněném výroku o zproštění obviněného M. T. znovu rozhodl tak, že obviněné K. P. a I. G.-G. podle §226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 ze dne 23. 5. 2016, sp. zn. 1 ZT 238/2015. Poškozené D. S., D. B., F. B. a A. S. s nároky na nemajetkovou újmu odkázal podle §229 odst. 3 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolání státní zástupkyně jako nedůvodné podle §256 tr. ř. zamítl.
II. Dovolání a vyjádření k němu
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněného K. P. z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání, neboť ve vztahu ke způsobu, jakým tento soud rozhodl, považoval argumentaci a závěry, pokud jde obviněného G.-G. a M. T., za akceptovatelné, kdežto důvody zproštění obžaloby u obviněného K. P. nepřijal, protože rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Tuto vadu spatřoval v tom, že odvolací soud nesprávně dospěl k závěru, že obviněnému K. P. nelze přičítat trestní odpovědnost za tragickou událost z roku 2014 v důsledku jeho opomenutí z roku 2003, neboť by to bylo nespravedlivé a šlo by o závěr, který podle dovolatele nemá oporu v zákoně. Obviněný byl jako revizní technik provádějící výchozí revizi předmětného plynového zařízení povinen podle zákonných předpisů a norem platných v době jednání uvést do své zprávy o revizi plynového zařízení to, že dveře do koupelny v té době nebyly osazeny. Pokud své povinnosti nedostál, porušil tím důležitou povinnost ve smyslu §224 odst. 1, 2 tr. zák. a současně existuje příčinná souvislost mezi jeho opomenutím a účinkem, ke kterému došlo dne 8. 7. 2014, která byla zachována, neboť nebyla ničím přerušena.
5. Nejvyšší státní zástupce nesouhlasil s odvolacím soudem, že by existovaly takové okolnosti, které by mohly vést ke snížení intenzity obviněným porušené povinnosti natolik, aby bylo možno učinit závěr, že mohl spoléhat na to, že když do své revizní zprávy neuvede upozornění, že dveře koupelny nejsou v době revize ještě osazeny a měly by být opatřeny bezpečnostním otvorem, nezpůsobuje ohrožení života a zdraví uživatelů této koupelny, a tudíž že nebyla naplněna subjektivní stránka. Podle dovolatele byl obviněný K. P. jako revizní technik plynových zařízení ve svém oboru zkušený profesionál, takže si musel dobře uvědomovat, jaké následky mohou nastat, pokud nebude prostor koupelny dokončen takovým způsobem, aby do něj byl zajištěn na lidském faktoru nezávislý přístup vzduchu; zcela jistě věděl, že takové nedostatky nejenže mohou mít fatální následky, a to tím spíše, že v reálném životě také skutečně nastaly. Proto byl povinen dbát zvýšené opatrnosti. Možnost předpokladu obviněného, že nápravu sjednají jiné subjekty, dovolatel vyloučil, protože obviněný měl učinit vše pro to, aby další subjekty měly oporu v jím provedené revizní zprávě. Z argumentů odvolacího soudu není jasné, proč by měl mít obviněný právo předpokládat, že ostatní osoby vykonávající revizní činnost v daném oboru dostojí svým povinnostem, když on sám ji nesplnil, neboť nelze přehlížet, že kdyby obviněný vypracoval svoji revizní zprávu řádně, nemohla by následná špatná projektová dokumentace nebo pochybení stavebníka ovlivnit následnou kolaudaci. I kdyby byla pro daný objekt vypracována špatná projektová dokumentace nebo by pochybil stavebník při realizaci stavby, nemohlo by dojít k vydání kolaudačního rozhodnutí k užívání objektu, dokud by závada ve dveřích koupelny nebyla odstraněna, ovšem samozřejmě toliko za podmínky, že by obviněný K. P. dostál své zákonné povinnosti a vypracoval řádnou revizní zprávu.
6. Vzhledem k tomu, že v dané trestní věci je předmětná revizní zpráva podstatnou okolností, bez které by k fatálnímu následku nedošlo, neboť byla podkladem pro kolaudační řízení, ve kterém by při jejím řádném vypracování koupelna nebyla zkolaudována, a tedy užívána, bylo podle názoru dovolatele pochybení obviněného K. P. naprosto stěžejní a zároveň rozhodující příčinou vzniku fatálního účinku, bez níž by k následku nebylo došlo, a to zejména se zřetelem na to, že tato skutečnost neztratila svůj charakter příčiny jen proto, že mimo ni byl následek způsoben i dalšími příčinami (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2016, sp. zn. 7 Tdo 1225/2016). Dovolatel je přesvědčen, že v přezkoumávané trestní věci bylo jednání obviněného právě takovou skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo, a že spoluzavinění dalších osob lze hodnotit jako méně závažné, neboť tyto nebyly nadány takovými odbornými zkušenostmi jako obviněný. Proto považoval za podstatnou jím vydanou revizní zprávu, která byla určující, a má povahu příčiny nejzásadnější. Bez následného kolaudačního řízení, pro něž byla jedním z podkladů, by k následku nedošlo, protože by byt nemohl být užíván, dokud by závady nebyly odstraněny (srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2013, sp. zn. 7 Tdo 603/2013).
7. Za nevhodný důvod pro zproštění obviněného nejvyšší státní zástupce považoval argument odvolacího soudu o časovém odstupu mezi jednáním obviněného K. P. a vznikem fatálního účinku, protože ten se mohl promítnout do závěrů o vině obviněného jen ve vztahu k promlčení trestního stíhání, k němuž zde nedošlo. Pokud by chtěl zákonodárce vymezit rozdíl v posuzování jednání pachatele podle charakteru trestného činu nebo podle závažnosti účinku, jistě by tuto skutečnost v trestním zákoně jasně deklaroval. Zákon však nerozlišuje u trestných činů s „opožděným“ účinkem závažnost činu ani vzniklé následky.
8. Podle dovolatele nelze v přezkoumávané věci opomíjet ani právo poškozených na tzv. účinné vyšetřování, které v sobě zahrnuje mimo jiné zájem poškozených domoci se již v trestním řízení práva na náhradu vzniklé újmy, protože zjistit fakta a odpovědnost konkrétních osob za úmrtí člověka, je mnohem jednodušší pro orgány činné v trestním řízení než pro jednotlivce, který by se sám mohl bránit, resp. domáhat svých práv toliko podáním civilní žaloby, což by mu jistě přineslo další újmu, zejména psychickou. Toto platí v předmětné trestní věci o to víc, že pozůstalí po zemřelém F. B., resp. poškození jsou občany cizího státu se zcela jiným právním systémem, než jaký platí v České republice. Nejkratší cesta vymáhání práva poškozených je právě trestní řízení, které nezatěžuje poškozené nutností vést další soudní či jiná řízení (viz rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. III. ÚS 1716/16).
9. Jestliže odvolací soud, byť okrajově, uvažoval o aplikaci zásady subsidiarity trestní represe, resp. principu ultima ratio, nejvyšší státní zástupce i tento důvod vedoucí ke zproštění obviněného nepovažoval za opodstatněný, naopak ho označil za zcela nevhodný zejména proto, že jednáním, jež je obviněnému kladeno za vinu, byly naplněny všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák. a nebyly zjištěny žádné skutečnosti, které by mohly konání obviněného posunout do roviny pod spodní hranici trestnosti běžně se vyskytujících trestných činů dané skutkové podstaty s odkazem na nepatrnou škodlivost podle §12 odst. 2 tr. zákoníku, resp. na nepatrný stupeň společenské nebezpečnosti podle §3 odst. 2 tr. zák. Nebylo možné ustoupit od požadavku na vyvození trestní odpovědnosti obviněného K. P. za spáchaný trestný čin, a to s tím, že určité pochybení dalších osob lze zohlednit toliko v rovině ukládání trestu, což v dané trestní věci soud prvního stupně, jenž narozdíl od odvolacího soudu obviněného uznal vinným, reflektoval v míře až nadstandardní.
10. Ze všech těchto důvodů nejvyšší státní zástupce dovodil, že rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 2. 11. 2017, sp. zn. 5 To 282/2017, spočívá u obviněného K. P. na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. ř. tento rozsudek zrušil v části týkající se obviněného K. P., jakož i všechna další rozhodnutí na zrušenou část rozsudku obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a poté aby podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
11. Obviněný se k tomuto dovolání vyjádřil prostřednictvím obhájce a označil ho za pouhé opakování výhrad učiněných státním zástupcem již před soudy nižších stupňů, které na ně dostatečně reagovaly, když zejména odvolací soud ve věci správně rozhodl, a tudíž by mělo jít o dovolání zjevně neopodstatněné. Obviněný připomenul, že příčinná souvislost je vedle zásad conditionis sine qua non a umělé izolace jevů ovládána též zásadou gradace příčinné souvislosti, kterou jak soud prvního stupně, tak dovolatel zcela pominuli. Nadto je přesvědčen, že dlouhodobé užívání předmětného kotle i po následných opakujících se revizích nezjišťujících závady přispělo ke vzniku fatálního účinku. Důvodně tak byly zjištěny okolnosti o nenaplnění společenské nebezpečnosti činu obviněného pro společnost ve smyslu §3 odst. 4 tr. zák. Obviněný k námitkám dovolatele zdůraznil, že při svých závěrech uvedených v revizní zprávě vycházel z toho, že v některých bytech v tomtéž domě koupelnové dveře již byly osazeny, a tudíž bylo logické domnívat se, že k osazení stejným typem dveří s ventilačními otvory dojde i v bytě č. 203. V opačném případě by se jednalo o vadu natolik zjevnou, která by musela být následnými úkony dalších osob odhalena a napravena.
12. K dovolatelem zdůrazňovanému požadavku na právo poškozených na tzv. účinné vyšetřování a na odškodnění obviněný namítl, že nemůže být právem poškozeného ve vztahu k uznání viny jiného jen proto, aby byla procesně usnadněna pozice poškozeného. Navíc trestní stíhání pachatele je primárně věcí státního zastupitelství, které mělo vyvíjet potřebnou aktivitu již v přípravném řízení a hájit tak oprávněné zájmy poškozených. Za správný považoval závěry odvolacího soudu o malé společenské nebezpečnosti, a s námitkami dovolatele se ani v této otázce neshodl, a proto navrhl, aby dovolací soud dovolání nejvyššího státního zástupce podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, eventuálně je zamítl podle §265j tr. ř.
III. Přípustnost a další formální podmínky dovolání
13. Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že dovolání nejvyššího státního zástupce je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. a) tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
14. Při splnění těchto formálních podmínek Nejvyšší soud shledal, že nejvyšší státní zástupce dovolání opřel o důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a výhrady proti přezkoumávaným rozhodnutím založil na tvrzení, že v dané věci nebyly důvody pro zproštění obviněného vymezené v §226 písm. b) tr. ř., že čin, jenž byl obviněnému obžalobou kladen za vinu, není trestným činem. Naopak považoval za naplněné všechny znaky skutkové podstaty trestného činu usmrcení z nedbalosti podle §224 odst. 1, 2 tr. zák. Z uvedeného je zřejmé, že dovolatel vytýkal vady právní a uplatněný důvod dovolání vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle něhož lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, naplnil. Jelikož nejvyšší státní zástupce dovolání podal v souladu s tím, jak je citovaný dovolací důvod v zákoně vymezen, Nejvyšší soud zkoumal, zda je dovolání důvodné.
IV. K námitkám dovolatele
15. Podle obsahu podaného dovolání je zřejmé, že dovolatel se neztotožnil se závěry odvolacího soudu, který obviněného obžaloby zprostil podle §226 písm. b) tr. ř., protože v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem podle §224 odst. 1, 2 tr. zák. Důvody, pro které se s odvolacím soudem neztotožnil, lze shrnout tak, že spočívaly v tvrzení, že výchozím podkladem pro všechny další osoby, které prováděly některé úkony ve vztahu k plynovému zařízení v průběhu dalších let v předmětném bytě, vycházely z obsahu revizní zprávy obviněného K. P. jím vypracované dne 5. 11. 2003, v níž chyběl závěr o tom, že v době jejího vypracování nebyla koupelna osazena dveřmi. Toto porušení ze strany obviněného považoval za nejzávažnější příčinu, v důsledku níž došlo dne 8. 7. 2014 k tragické události, při níž jedna osoba zemřela a druhá byla zraněna, obě při nedostatečném přívodu vzduchu nutného pro dokonalé spalování zemního plynu a v důsledku vdechnutí zplodin jedovatého oxidu uhelnatého. Kladl důraz na intenzitu porušené povinnosti, která nebyla snížena jednáním dalších osob provádějících kolaudaci a následné revize téhož plynového kotle. Dovolatel trval na tom, že obviněný musel předvídat, že k tragickým následkům dojde, a že nebyla přerušena příčinná souvislosti mezi jeho opomenutím a vzniklým následkem. Časový odstup v tomto případě nebyl podstatný, naopak dovolatel kladl důraz na práva poškozených. Společenskou nebezpečnost činu obviněného považoval za natolik významnou, že nebylo důvodu pro užití subsidiarity trestní represe a zásady ultima ratio .
16. Nejvyšší soud k těmto námitkám dovolatele v souladu s připomínkou obviněného v jeho vyjádření k dovolání považuje za vhodné zmínit, že uvedené argumenty v dovolání nepřinášejí jiná tvrzení, než ta, jimiž bylo argumentováno v podané obžalobě a o něž byly opírány postoje obžaloby v průběhu trestního řízení. Naopak je vhodné poukázat na podrobné odůvodnění přezkoumávaného rozsudku odvolacího soudu, který na stranách 12 až 17 rozvedl okolnosti významné z hlediska kauzálního nexu nedbalostního opomenutí nejen obviněného, ale každé z osob, která měla na vzniku těžkého následku určitý podíl, a zejména toho, že dveře do koupelny nebyly opatřeny větracím otvorem. Rozvedl své úvahy k této okolnosti i s ohledem na umělou izolaci jevů, v důsledku níž vyjádřil pochybnost nad tím, že by opomenutí obviněného v roce 2003 spočívající jen v neuvedení informace o tom, že v době revize nebyla koupelna osazena dveřmi, bylo možné s jistotou považovat za natolik podstatnou okolnost, která, se podstatným a nejdůležitějším způsobem podílela na vzniklém následku. Tento názor odvolací soud nezastává, zejména s ohledem na kontroly koupelny a plynové karmy, které následovaly v dalších letech, jakož i pozdější revize, při kterých v průběhu deseti let koupelnu a osazení karmy kontrolovala celá řada revizorů, plynařů a specialistů, kteří závadu neshledali (srov. stranu 13 cit. rozsudku). Odvolací soud poukázal na soubor 11 dalších příčin, které se přidaly a nakumulovaly a rovněž spolupůsobily při vzniku otravy a úmrtí poškozeného. Dovodil proto zřetězení lidských činitelů v rámci gradace příčinné souvislosti na vzniklých následcích, a tím významného ponížení příčiny spočívající v opomenutí obviněnému kladeném za vinu. S ohledem na tyto souvislosti při dovození nevědomé nedbalosti obviněného K. P. výrazně podstatně zeslabené významným zaviněním dalších osob a objektivně nastalých okolností, jež podrobně rozepsal na stranách 14 až 21, po zvážení zásad subsidiarity trestní represe a zásady ultima ratio, odvolací soud dospěl k závěru, že obviněný všechny znaky trestného činu podle §224 odst. 1, 2 tr. zák. nenaplnil, a proto ho podle §226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby. Z obsahu odůvodnění přezkoumávaného rozhodnutí je tak zřejmé, že odvolací soud zkoumal všechny podstatné skutečnosti, které bylo nezbytné zvažovat pro závěr o tom, že stíhaný skutek není žádným trestným činem [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2006, sp. zn. 5 Tdo 102/2006 (uveřejněné pod č. 9/2007-II. Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].
17. Vzhledem k tomu, že se Nejvyšší soud se všemi argumenty a úvahami, které odvolací soud v přezkoumávaném rozhodnutí uvedl, ztotožnil, a nezjistil v nich žádné nedostatky nebo nedůslednost, případně že by některé rozhodné skutečnosti nebral do úvahy, lze pro stručnost na uvedené pasáže dovoláním napadeného rozsudku odkázat.
18. Zcela na doplnění a jen pro úplnost k námitkám dovolatele je vhodné zmínit, že při správných úvahách odvolacího soudu o časové působnosti zákonů podle §2 odst. 1, 4 tr. zákoníku (§16 odst. 1 tr. zák.), jde o o trestný čin ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák., jehož se dopustí, kdo jinému z nedbalosti způsobí těžkou újmu na zdraví nebo smrt proto, že porušil důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona. Z hlediska subjektivní stránky je vyžadována nedbalost. Podle závěrů soudu prvního stupně obviněný jednal v nevědomé nedbalosti podle §5 písm. b) tr. zák., protože nevěděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl.
19. Z hlediska této formy zavinění Nejvyšší soud shledal, že odvolací soud správně dovozoval povahu opomenutí obviněného a příčinnou souvislost mezi ním a vzniklými následky zejména z četnosti dalších okolností, jež se k opomenutí obviněného, které na rozdíl od dovolatele, shledal menší intenzity, přidaly a podstatnou a zásadní měrou se na vzniklých následcích podílely. Je třeba zdůraznit, že odvolací soud, jak již bylo výše naznačeno, se právě této skutečnosti pečlivě věnoval. Nelze přisvědčit dovolateli, že by právě toto opomenutí spočívající v neúplnosti revizní zprávy o tom, že v době jeho revize v roce 2003 nebyla koupelna osazena dveřmi, bylo natolik rozhodné a významné, že všechny další okolnosti, které se k tomuto jeho jednání přidaly, nevedly k zásadnímu a podstatnému snížení trestní odpovědnosti obviněného. V té souvislosti je nutné zmínit, že úvahy odvolacího soudu v daném kontextu jsou plně a jasně vyjádřeny v souladu se zásadou umělé izolace jevů . Důvodně proto shledal, že jednání (opomenutí) obviněných K. P. a I. G.-G. bylo vedle řady dalších příčin příčinou toho, že dveře koupelny v předmětném bytě nebyly opatřeny předpisovým větracím otvorem. Odvolací soud důvodně vycházel rovněž ze všech hledisek gradace příčinné souvislosti a na straně 14 a 15 svého rozsudku shrnul příčinné faktory spolupůsobící při vzniku následku, které byly zcela mimořádné a vyvolané jak objektivními okolnostmi, např. velice vysoké venkovní teploty, v jejichž důsledku došlo k selhání pojistky zabudované v předmětném kotli, která však do té doby fungovala, dlouhá doba, po níž poškození setrvali v uzavřené koupelně při neustálém chodu plynového kotle a spuštěné sprchy. Roli sehrály i subjektivní faktory na straně obou poškozených současně přítomných v uzavřené koupelně, kteří i při nedostatku přístupu čerstvého vzduchu do koupelny z okna do světlíku, které v koupelně bylo zabudováno, okno neotevřeli, či uzavření škvíry pode dveřmi ručníkem, který byl jimi na zemi koupelny pohozen. Právě tyto skutečnosti způsobily zřetězení okolností, které se významně na vzniku nešťastného následku podílely. Odhlédnout nebylo možné ani od vlivu neúplného projektu, neboť projektant do projektové dokumentace nezanesl větrací otvor jako podmínku bezpečného provozu plynového kotle v koupelně bytu, zhotovitele stavby a odpovědných pracovníků správcovské firmy, nájemců, kteří byt obývali v mezidobí, a osob provádějících v následujících deseti let revizi předmětného plynového zařízení (srov. strany 15 a 26 rozsudku odvolacího soudu).
20. Z uvedeného je zřejmé, že odvolací soud dodržel všechna pravidla rozhodná pro uvážení podstatných okolností a bral řádně do úvahy, že k naplnění znaku kvalifikované skutkové podstaty trestného činu usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 2 tr. zákoníku (§224 odst. 1, 2 tr. zák.) je nezbytné, aby porušení konkrétní povinnosti považované za důležitou bylo v souladu s principem gradace příčinné souvislosti zásadní příčinou vzniku následku (účinku). Jestliže při vzniku následku spolupůsobilo více příčin (např. jednání pachatele a poškozeného), důvodně z hlediska povahy znaku „porušení důležité povinnosti“ zkoumal konkrétní okolnosti skutku [srov. stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 1984, sp. zn. Tpjf 23/84 (uveřejněné pod č. 36/1984 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)] a zvlášť hodnotil význam a důležitost každé příčiny pro vznik následku. Správně kladl důraz na to, že rozhodující příčinou způsobeného následku v podobě usmrcení poškozeného bylo významné spoluzavinění dalších osob [srov. usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 15 Tdo 944/2015 (uveřejněné pod č. 32/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek); též ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I . §1-139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 163 až 164, nebo nález Ústavního soudu ze dne 7. 2. 2002, sp. zn. III. ÚS 521/01 (N 13/25 SbNU 91)]. Je třeba poznamenat i to, že jednání obviněného ne následku přitom klesla až na tak nepatrný stupeň, že příčinná souvislost byla prakticky bez významu (srov. JELÍNEK, J. a kol. Trestní právo hmotné . 1. vydání. Praha: Leges, 2009, s. 176).
21. Odvolací soud, jak z uvedeného konstatování vyplývá, ve svých závěrech nepochybil ani při úvahách o významu subjektivní stránky, která by podle dovolatele u obviněného přicházela v úvahu v podobě nevědomé nedbalosti podle §5 písm. b) tr. zák. Nebylo možné přisvědčit námitkám nejvyššího státního zástupce, že obviněný musel již v době, kdy vypracovával revizní zprávu předpokládat, že pokud neuvede, že v době jejího vypracování nebyla koupelna, v níž prováděl revizi plynového kotle, osazena dveřmi, může to vést hluboce v budoucnu k úmrtí jiného. Těmto jeho výhradám odporuje pojetí povinnosti a možnosti předvídat porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem [srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 17. 3. 1986, sp. zn. 4 Tz 9/86 (uveřejněné pod č. 6/1988 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)], protože při posuzování subjektivní míry opatrnosti je třeba zvažovat jednak vlastnosti, zkušenosti, znalosti a okamžitý stav pachatele (vzdělání, kvalifikace, obecné i speciální zkušenosti, inteligence, postavení v zaměstnání apod.), a jednak okolnosti konkrétního případu, ať už existují nezávisle na pachateli, nebo jsou jím vyvolané (prostředí a okolnosti spáchaného činu – zejména místo a čas činu) [srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 – 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 237]. Naopak to byl odvolací soud, který dostatečně uvážil, že při nedbalosti je třeba, aby si pachatel alespoň měl a mohl představit, že se takto příčinný vztah může rozvinout. Pro pachatele nepředvídatelný příčinný průběh není tedy v zavinění obsažen a pachatel neodpovídá za následek, který takto vzejde [srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 1980, sp. zn. 2 Tz 10/80 (uveřejněné pod číslem 20/1981 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), a rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 1968, sp. zn. 4 Tz 26/68 (uveřejněné pod číslem 50/1968 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Z těchto hledisek bylo důvodné, že právě absence potřebné míry zavinění byla v posuzované věci hlavním důvodem vedoucím odvolací soud k vynesení zprošťujícího rozsudku.
22. Nejvyšší soud jen pro úplnost zmiňuje, že ze všech rozvedených důvodů nebylo možné vyhovět dovolateli, že obviněný již v roce 2003 mohl předvídat, že v bytě č. 203 nedojde k osazení týchž koupelnových dveří jako v jiných bytech v domě, které požadavek na větrací otvor splňovaly, a že i přes tento nedostatek bude byt stejně jako celý dům stavebním úřadem schválen k užívání a případná vada dveří, které, již při dalších revizích plynového kotle prováděných jinými osobami než obviněným, byly osazeny, nebude zjištěna a zjednána její náprava, a že v důsledku tohoto pochybení řady dalších osob ve spojení s technickou závadou na plynovém kotli dojde po téměř jedenácti letech od jeho revize k tragické události s fatálním následkem, dílem i v důsledku jednání samotných poškozených, kteří místnost opatřenou okénkem vedoucím do světlíku neodvětrávali (údajně na základě pokynu vlastníka budovy). Jednání obviněného bylo ve vztahu k nastalému následku těmito navazujícími zřetězenými a jím v době sepsání revizní zprávy naprosto nepředvídatelnými faktory a událostmi natolik oslabeno, že nejen, že z hlediska zásady gradace příčinné souvislosti bylo okolností velmi nízkého významu a vlivu na tragický následek, který byl dále oslaben i délkou doby mezi jednáním obviněného a vznikům škodlivého následku, ale z týchž důvodů nelze u obviněného dovodit ani naplnění subjektivní stránky, která musí vedle objektivních znaků skutkové podstaty trestného činu zahrnovat i příčinnou souvislost mezi jednáním a následkem, již si obviněný nemohl objektivně ani subjektivně přesvědčit dokonce ani jako možnou. Absentuje-li subjektivní stránka, nelze dospět k závěru o spáchání trestného činu obviněným, jak zcela správně uzavřel odvolací soud.
23. Při důvodných a opodstatněných závěrech odvolacího soudu z hlediska významu příčinné souvislosti a zásady gradace a umělé izolace příčinných jevů, kdy míra povahy opomenutí obviněného poklesla až na nepatrný stupeň, se tento soud zcela důvodně zabýval též významem zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, která byla i za předchozí trestněprávní úpravy brána do úvahy v rámci společenské nebezpečnosti trestného činu zakotvené v §3 odst. 4 tr. zák. V této souvislosti bylo rovněž ze strany odvolacího soudu usuzováno i na to, že významným faktorem, který se na snížení významu nebezpečnosti podílu opomenutí obviněného na vzniku činu odrazil, byla dlouhá doba, která uplynula mezi tím, kdy obviněný vydal neúplnou a nepřesnou revizní zprávu (5. 11. 2003), tj. jednáním (opomenutím) obviněného, a nehodou, při níž došlo ke škodlivému tragickému následku (8. 7. 2014). Časový horizont toho, kdy se účastníkovi řízení dostává konečného rozhodnutí ve věci, je neoddělitelnou součástí měřítek celkové spravedlnosti řízení. Čím je tento časový horizont delší, tím více se rozostřují kontury spravedlnosti jak v očích přímých účastníků řízení, tak i v obecném vnímání veřejností a veřejného mínění. Celkově se tak oslabuje kredibilita státní moci a specificky moci soudní [srov. přiměřeně např. nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04 (N 67/36 SbNU 707), aj.].
24. Z těchto důvodů Nejvyšší soud jen na doplnění jinak správných závěrů odvolacího soudu zdůrazňuje, že pokud odvolací soud použil terminologii nového trestního zákoníku, ačkoli aplikoval ustanovení předchozího trestního zákona č. 140/1961 Sb., nejde o pochybení, neboť zásada subsidiarity trestní represe je principem, který se uplatňoval bez ohledu na právní úpravu i za účinnosti trestního zákona č. 140/1961 Sb., a to při hodnocení stupně nebezpečnosti činu pro společnost, který byl určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou (§3 odst. 4 tr. zák.). Při úvahách o tom, zda obviněný naplnil materiální znak trestného činu, tedy zda v jeho případě čin dosahoval vyššího stupně nebezpečnosti pro společnost, než je stupeň nepatrný, popř. malý, bylo nutno vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný, popř. malý. Citovaná ustanovení se proto uplatnila jen tehdy, když stupeň nebezpečnosti pro společnost v konkrétním případě, přestože byly naplněny formální znaky určité skutkové podstaty, nedosáhl stupně odpovídajícího dolní hranici typové nebezpečnosti činu pro společnost, když tedy neodpovídal ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu této skutkové podstaty (viz. rozhodnutí č. 43/1996 Sb. rozh. tr.). O tom, že trestní právo je podle zásady ultima ratio až krajním prostředkem k nápravě, a že byla aplikována i v době před účinností trestního zákoníku č. 40/2009 Sb., svědčí judikatura soudů, z níž lze pro stručnost zmínit např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. 8 Tdo 1135/2006 (uveřejněné pod č. 29/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), ze dne 20. 7. 2005, sp. zn. 5 Tdo 897/2005 (uveřejněné pod č. 54/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), atd., nebo také nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2003, sp. zn. I. ÚS 558/01 (N 136/31 SbNU 205), ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04 (N 42/32 SbNU 405), či ze dne 3. 3. 2005, sp. zn. II. ÚS 413/04 (N 40/36 SbNU 433). Bylo proto důvodné a plně odpovídající všem uvedeným zásadám, že odvolací soud se i zmíněnými principy řídil, a i s ohledem na ně dospěl k závěru, že obviněného je třeba obžaloby zprostit, jak důvodně dovodil v přezkoumávaném rozhodnutí. V této souvislosti Nejvyšší soud nemohl akceptovat ani tvrzení dovolatele o významu práva poškozených, kterým dokladoval potřebu účinného vyšetřování, neboť byť je třeba práva obětí mít na paměti a plně respektovat [jak bylo mimo jiné vtěleno i do zákona č. 45/2013 Sb., o obětech trestných činů a o změně některých zákonů (zákon o obětech trestných činů)], nelze je aplikovat na nutnost či potřebu vést trestní řízení, pro které nejsou splněny zákonné podmínky. Proto je nutné připomenout, že Ústavní soud vyslovil, že ústavně zaručené subjektivní právo fyzické nebo právnické osoby na to, aby jiná osoba byla trestně stíhána, respektive aby určité jednání bylo kvalifikováno jako konkrétní trestný čin, neexistuje, neboť požadavek účinného vyšetřování je „pouze“ procesní povinností tzv. náležité péče a nikoliv povinností k výsledku. Z článků 39 a 40 odst. 1 Listiny lze dovodit charakteristický znak právního státu, podle kterého vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho potrestání je věcí vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu (toliko státu přísluší ius punendi - právo trestat). Stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda a kým byl trestný čin spáchán (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 2. 1997 sp. zn. II. ÚS 361/96, ze dne 8. 4. 1999, sp. zn. I. ÚS 84/99, ze dne 5. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 45/05 a ze dne 16. 1. 2018, sp. zn. II. ÚS 2135/17).
V. Závěr
25. Z uvedených důvodů, když Nejvyšší soud neshledal vady v dovoláním napadeném rozhodnutí, které na rozdíl od dovolatele považuje ze všech hledisek za dostatečně výstižné, reagující na rozhodné skutečnosti, které měly význam pro hmotněprávní závěr vztahující se k jednotlivým formálním i materiálním znakům skutkové podstaty trestného činu podle §224 odst. 1, 2 tr. zák., považuje dovolání za nedůvodné. Odvolací soud uvážil veškeré souvislosti a neopomenul jak osobu pachatele, tak ani okolnosti případu, kladl důraz na všechny důležité momenty i okolnosti, které byly v rámci provedeného dokazování prokázány, a především respektoval základní a zásadní výkladová hlediska plynoucí ve vztahu k příčinné souvislosti z dostupné judikatury i právní teorie, nepochybil, jestliže obviněného obžaloby pro čin, jenž mu byl kladen za vinu, zprostil.
26. Nejvyšší soud ze všech shora rozvedených důvodů shledal dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu správným a v souladu se zákonem, a proto dovolání nejvyššího státního zástupce, za splnění podmínek §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 18. 4. 2018
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu