ECLI:CZ:NS:2018:8.TDO.699.2018.1
sp. zn. 8 Tdo 699/2018-26
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 6. 2018 o dovolání nejvyššího státního zástupce proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 20. 12. 2017, sp. zn. 12 To 486/2017, jenž rozhodl jako odvolací soud v trestní věci obviněného M. L. , vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 2 T 182/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání nejvyššího státního zástupce odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 20. 2. 2017, sp. zn. 2 T 182/2015, byl obviněný M. L. uznán vinným přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a přečinem neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle §230 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, za něž byl odsouzen podle §329 odst. 1 tr. zákoníku za užití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let, a podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku k trestu zákazu činnosti spočívajícím v zákazu výkonu služebního poměru v ozbrojených sborech a složkách na dobu dvou let.
2. Krajský soud v Praze jako soud odvolací z podnětu odvolání obviněného usnesením ze dne 20. 12. 2017, sp. zn. 12 To 486/2017, podle §257 odst. 1 písm. b) tr. ř. uvedený rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu zrušil a podle §222 tr. ř. věc obviněného M. L. spočívající v tom, že
dne 13. 10. 2014 kolem 13.45 hodin v K. na svém pracovišti v ulici H., jako příslušník Policie České republiky, zařazen do pozice vedoucího oddělení obecné kriminality Krajského ředitelství policie Středočeského kraje, územního odboru K., služby kriminální policie a vyšetřování, na základě informace K. Š., že je sledován neznámým vozidlem, provedl dotaz v centrálním registru silničních vozidel (dále jen „CRV“), na registrační značku vozidla, přičemž uvedená lustrace se týkala vozidla, v němž bylo policejním orgánem podle §158d odst. 1, 2 tr. ř. prováděno utajované sledování K. Š. jako podezřelého ze spáchání drogové trestné činnosti, o čemž obviněný nevěděl, přičemž toto jeho jednání nebylo důvodem pro přerušení sledování, neboť sledovaná osoba je již před tímto sledováním zaznamenala a akce byla ukončena především z toho důvodu, postoupil řediteli Krajského ředitelství policie Středočeského kraje k možnému projednání kárného provinění.
II. Dovolání nejvyššího státního zástupce
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal nejvyšší státní zástupce z důvodů podle §265b odst. 1 písm. f), g) tr. ř. dovolání v neprospěch obviněného, protože bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, aniž by byly splněny pro takový postup podmínky, a proto, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
4. Dovolatel se neztotožnil se závěry odvolacího soudu, jestliže v činu, jenž na podkladě provedeného dokazování sám upravil, neshledal naplněnými znaky skutkových podstat přečinů podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a §230 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, neboť tvrdil, že odvolací soud nesprávně dospěl k závěru, že přístup obviněného do příslušné evidence při lustraci provedené na podnět svědka K. Š. „spíše ani nebyl neoprávněný (soud o tom vyjádřil významné pochybnosti), ale zejména neshledal v jeho jednání úmysl získat sobě či jinému neoprávněný prospěch“. S odkazem na článek 1 odst. 2 Závazného pokynu policejního prezidenta č. 168/2009 (dále „ZPPP“), podle něhož mohou tento program využívat příslušníci policie, kteří potřebují údaje z informačních systémů policie zpřístupňovaných programem „Dotazy do informačních systémů“ pro plnění služebních nebo pracovních úkolů nebo povinností, konstatoval, že za neoprávněný přístup do něj je třeba považovat i ty případy, v nichž k přístupu do databáze za účelem využívání údajů v ní vedených dojde sice osobou jinak oprávněnou s databází pracovat a mající do ní přístup, ale konkrétní přístup do databáze a získávání údajů z ní není spojen s plněním služebních nebo pracovních úkolů. Samotný fakt, že obviněný byl policistou s oprávněním lustrovat v příslušných evidencích uložených v databázích, proto nemůže vést k závěru, že by jeho lustrace nemohla být neoprávněná ve smyslu §230 odst. 2 tr. zákoníku.
5. Jestliže v posuzovaném případě k lustraci došlo dne 13. 10. 2014 ze strany obviněného právě a pouze z podnětu žádosti svědka K. Š., který na něj čekal před budovou policie, v 13.30 hodin ho prozváněl, a v bezprostřední návaznosti poté byla ze strany obviněného téhož dne v 13.40 hodin provedena lustrace svědkem označeného vozidla, jímž policie prováděla jeho sledování, šlo o neoprávněné vyhledání tohoto vozidla obviněným v uvedeném policejním systému. Uvedené zjištění je postačující pro naplnění znaků skutkové podstaty přečinů podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku i §230 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, pokud pachatel jedná ve specifickém úmyslu opatřit sobě či jinému neoprávněný prospěch, přičemž k opatření neoprávněného prospěchu nemusí dojít.
6. S odkazem na předmět ochrany trestného činu podle §230 odst. 2 tr. zákoníku dovolatel poukázal na to, že ochrana je poskytována počítačovým datům a programům před neoprávněnými zásahy, které mohou mít vliv na existenci, kvalitu a správnost dat, a na to, že v přezkoumávané věci byla objektem činu data, která nejsou veřejně přístupná. Z důvodů jejich obsahu je potřeba integritu takového souboru střežit a ochraňovat před neoprávněným užitím. Rovněž zdůraznil význam zvláštních pravomocí, jimiž jsou policejní orgány vybaveny, mezi něž patří i sledování osob, při kterém je třeba dodržet stanovený režim sledování, jenž v případě, že je informace o něm podána nepovolané osobě, tento úkon vede k zmaření stanoveného cíle, a v důsledku ke znemožnění spravedlivého potrestání pachatele. Pokud by obviněný takové údaje sdělil cizí osobě, porušil by závažným způsobem zájem na řádném objasnění trestné činnosti. Rovněž poukázal na to, že v daném případě obviněný seznámil s takovým úkonem přímo osobu podezřelou ze spáchání závažné drogové trestné činnosti, čímž jí poskytl neoprávněný prospěch spočívající právě v tom, že došlo k překažení či ztížení trestné činnosti, k čemuž obviněný zneužil vlastního přístupu do počítačového systému Policie České republiky. Důvodem lustrace v neveřejných evidencích byl pouze soukromý zájem svědka K. Š. na tom, kdo parkuje blízko jeho domu a snaha ztotožnit vlastníka konkrétního motorového vozidla. Navíc obviněný neplnil ve vztahu k provedené lustraci žádné služební úkony nebo jinou činnost v rámci svého pracovního zařazení.
7. K důvodnosti či oprávněnosti použití policejního systému dovolatel poukázal na to, že za ně nelze považovat „operativní“ potřebu policisty, když takové tvrzení obviněného bylo nepodložené vlastní aktivitou či činností a zakrývalo fakt, že se jednalo o lustraci na žádost soukromé osoby bez dalších podstatných důvodů pro takový postup, přičemž výsledek lustrace opět nebyl nikde zanesen a obviněný nepodnikl nic, co by svědčilo o tom, že při provádění lustrace sledoval řádné plnění svých služebních povinností. V případě požadavku zdůvodnit lustraci se nejedná o zbytečný formalismus, naopak je jedinou zárukou nejen její následné přezkoumatelnosti, ale také toho, že nahlížení do příslušných evidencí nebude příslušníky policie zneužíváno pro soukromé účely, a tedy ke zvýhodnění přístupu k jinak neveřejně uchovávaným informacím ze strany osob bez řádných právních důvodů a stanoveného postupu, které si mohou kdykoliv vymyšlenou legendou obhájit.
8. V souladu se závěry odvolacího soudu státní zástupce připustil, že nebylo bez pochyby prokázáno, že obviněný sdělil výsledek provedené lustrace svědkovi K. Š., avšak s tím, že počáteční úmysl obviněného vyjít vstříc jeho soukromému požadavku na zjištění totožnosti vozidla považoval za zjevný, a pro naplnění znaků skutkové podstaty předmětných přečinů dostačující. I nesdělení jakýchkoliv skutečností o výsledku lustrace mohlo v daném případě svědkovi napovědět a dát indicii, o kterou stál, neboť šlo o osobu, která podle provedených důkazů byla důvodně podezřelá, že v předmětné době páchala závažnou trestnou činnost. Obviněný však na podnět svědka vylustroval utajené vozidlo provádějící sledování podle trestního řádu, tj. s pohnutkou opatřit jinému neoprávněnou výhodu v podobě zvoleného přístupu do databáze vozidel a zjištění informace o konkrétním vozidle pro soukromé účely. K tomu využil svého pracovního zařazení s oprávněním přístupu do dané databáze, a bez souvislosti s plněním konkrétních úkolů přikročil k tomu, aby získal pro jinou osobu stojící mimo policii informace, za okolností a v rozsahu, na něž neměla nárok. Přestože dovolatel netvrdí, že by tak obviněný činil za úplatu nebo že by z toho měl majetkový prospěch, ani že získanou informaci předal K. Š., je i přesto zřejmé, že z jeho podnětu takovou informaci získal bez služebních důvodů, disponoval s ní a uchovával ji dále ve své moci i přes její citlivost. V této souvislosti poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 3 Tdo 457/2015, a konstatoval, že i když je zřejmé, že se svědek K. Š. domníval, že je sledován již předtím, než kontaktoval obviněného, od něj chtěl získat potvrzení či vyvrácení této obavy, a tedy lustrace provedená obviněným sehrála důležitou roli, i když nebyla jako příčina osamocená.
9. Vzhledem k tomu, že podle dovolatele zjištěný skutkový stav věci neumožňoval vyslovit konečný závěr, že skutek, kterého se obviněný dopustil, není trestným činem a že nebylo namístě ho postoupit k dalšímu řízení podle §257 odst. 1 tr. ř., navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 20. 12. 2017, sp. zn. 12 To 486/2017, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
10. K podanému dovolání se v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil obviněný, který se s námitkami dovolatele neztotožnil, protože se snaží lustraci dát vyšší váhu tím, že namítá nesepsání záznamu o podání vysvětlení či přijetí oznámení, když odmítá připustit skutečnost, která vyplynula z provedeného dokazování, že obviněný uvedeným způsobem jednal v rámci své operativní činnosti, která je zcela v režii policie a je vyvážena ochranou informací, kterou svou činností policisté získají. Důkazy bylo objasněno, že žádný předpis nestanoví pořizovat záznamy o okolnostech operativní činnosti, a proto nemuselo dojít k záznamu o důvodu učiněné lustrace, která s touto činností souvisela, a proto odvolací soud správně rozhodl, že nešlo o čin v rozporu s předpisy upravujícími činnost policie.
11. Závěr o neoprávněnosti využití informace obviněného z policejního systému, jenž považuje státní zástupce za nezákonný, obviněný označil za zveličování problému mimo skutečný zjištěný stav věci. Naopak, aby byla lustrace nezákonná, muselo by být prokázáno, že nezákonnou byla od počátku, v opačném případě vysvětlení o opodstatněnosti lustrace bylo třeba brát jako pravdivý důvod, což se v posuzované věci, i když státní zástupce o tom pochybuje, prokázalo. Obviněný vysvětlil i důvody, proč se neztotožnil s námitkami dovolatele brojícími proti závěru, že se nejednalo o neoprávněný prospěch, a zdůraznil, že vzhledem k okolnostem projednávané věci nebyl vhodný odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 3 Tdo 457/2015, které na posuzovaný čin nedopadá, spíše bylo namístě aplikovat rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 7 Tdo 516/2015.
12. Ze všech důvodů, které obviněný ve svém vyjádření rozvedl, a s ohledem na to, že dovolatel v podstatě pouze opakoval námitky, jež uplatnil v předchozích fázích trestního řízení a s nimiž se odvolací soud správným a dostatečným způsobem již vypořádal, navrhl, aby bylo podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) odmítnuto.
III. Přípustnost a další podmínky dovolání
13. Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že dovolání nejvyššího státního zástupce je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. d) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. a) tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
14. Při splnění těchto formálních podmínek Nejvyšší soud zkoumal, zda v dovolání použité důvody podle §265b odst. 1 písm. f), g) tr. ř. korespondují s jejich zákonným vymezením, což je zásadní podmínka pro to, aby mohlo být odvolání podrobeno věcnému přezkumu.
15. Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř., ten dopadá na případy, kdy bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, o zastavení trestního stíhání, o podmíněném zastavení trestního stíhání, o schválení narovnání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí. Protože se v této věci jednalo o rozhodnutí, jímž odvolací soud trestní věc obviněného postoupil podle §257 odst. 1 tr. ř. ve spojení s §222 tr. ř. k projednání jako kárné provinění, a státní zástupce v dovolání rozvedl argumenty, podle kterých pro takový postup nebyly splněny podmínky, mohl Nejvyšší soud na podkladě těchto námitek, které s označeným dovolacím důvodem korespondují, zkoumat, zda dovolatelem uplatněné argumenty jsou důvodné.
16. K důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jenž je naplněn, když rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, Nejvyšší soud shledal, že dovolání splňuje požadavek, aby byl důvod dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/2003). Jak z dovolání vyplývá, nejvyšší státní zástupce se se skutkovými závěry odvolacího soudu ztotožnil, měl však na rozdíl od odvolacího soudu za to, že jsou dostatečným podkladem pro závěr o naplnění všech znaků přečinů zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle §230 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku.
17. Protože v dovolání byly v souladu s důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. převážně uplatněny výhrady právní povahy, Nejvyšší soud mohl na podkladě tohoto dovolacího důvodu přezkoumávat a hodnotit správnost právních úvah, jež odvolací soud vedly k závěru, že o uvedené přečiny nejde, a zvažovat argumenty, které proti tomuto závěru dovolatel v dovolání vznesl. Bylo totiž respektováno, že uvedený důvod slouží zásadně k nápravě právních vad, které vyplývají buď z nesprávného právního posouzení skutku, anebo z jiného nesprávného hmotněprávního posouzení, tedy že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2006, sp. zn. 5 Tdo 708/2006, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2006, seš. 27, č. T 912). Nejvyšší soud při hodnocení správnosti posouzení vycházel ze skutkových zjištění, jež podle výsledků provedeného dokazování odvolací soud učinil.
IV. K námitkám dovolatele
18. Přestože podstatou námitek dovolání byly výhrady proti tomu, že odvolací soud obviněného neuznal vinným v obžalobě uvedenými přečiny a věc postoupil ke kárnému řízení, nejvyšší státní zástupce za podstatu této výhrady považoval nesprávné právní úvahy ohledně některých znaků přečinů, které byly obviněnému kladeny za vinu. Dožadoval se toho, aby u přečinu neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle §230 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku bylo v jednání obviněného shledáno, že získal přístup k počítačovému systému a neoprávněně užil data uložená v počítačovém systému v úmyslu získat sobě nebo jinému neoprávněný prospěch, a u přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, že jako úřední osoba, v úmyslu opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch, vykonával svou pravomoc způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu.
a) K neoprávněnosti přístupu do informačního systému policie
19. Odvolací soud skutkový stav po provedeném dokazování, jemuž dovolatel v zásadě nic nevytýkal a považoval jej za provedený v potřebném rozsahu, upravil skutek tak, že „obviněný provedl jako příslušník Policie České republiky, zařazen do pozice vedoucího oddělení obecné kriminality ...na základě informace K. Š., ...že je sledován neznámým vozidlem, provedl dotaz v centrálním registru silničních vozidel, na registrační značku vozidla 8A5 8416.“ Z tohoto zjištění dovodil, že obviněný vstoupil do informačního systému, ke kterému měl jako policista přístup, přičemž bylo otázkou, zda do něho vstoupil v souladu se svými úkoly, či v rozporu s nimi. Podle odvolacího soudu však z žádného důkazu nevyplývalo, že obviněný takto postupoval v úmyslu způsobit jinému závažnou újmu a opatřit sobě či jinému neoprávněný prospěch, když navíc tento následek, který byl obžalobou považován za zásadní (a jehož naplnění do značné míry konstruoval i soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku), z provedeného dokazování nevyplynul. Obviněný měl přístup k počítačovému systému, a nebylo prokázáno, že by do systému o evidenci vozidel nahlížel za účelem prospěchu, a proto shledal, že znaky přečinu podle §230 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku nenaplnil. Nemohl však vyloučit, že obviněný postupoval při vstupu do systému v rozporu s vnitřními předpisy policie, a proto volil postup podle §257 odst. 1 písm. b) tr. ř., aby se touto služební částí jednání obviněného zabývaly příslušné policejní složky.
20. Nejvyšší soud se s těmito závěry odvolacího soudu ztotožnil, protože jeho úvahy vycházejí ze skutkových zjištění, jak vyplynula z průběhu dokazování prováděného soudem, které vedlo k jinému výsledku, než ze kterého vycházela obžaloba, potažmo i soud prvního stupně, neboť ty v rozporu s výsledky dokazování neshledaly, že nebylo prokázané, že obviněný zásah do policejního programu o databázi vozidel „provedl v úmyslu získané údaje následně poskytnout K. Š.“ a že je „neoprávněně bezprostředně po provedení lustrace poskytl K. Š.“ a že „…z důvodu provedené lustrace muselo být sledování K. Š. přerušeno …“. Uvedené okolnosti, jak vysvětlil odvolací soud na základě zjištěné skutkového stavu dovodit nelze, a protože je považoval za neprokázané, v důsledku těchto jiných skutkových okolností mohl učinit i odlišné právní závěry. Jestliže se dovolatel, který zásadně proti učiněným skutkovým zjištěním nebrojí, a jak i v dovolání výslovně uvádí, připouští, že obviněný výsledek své lustrace svědkovi nesdělil, a i přesto se domáhá, aby byl obviněný pro přečin neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle §230 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku uznán vinným, není možné mu přisvědčit.
21. Uvedeného přečinu se dopustí ten, kdo získá přístup k počítačovému systému nebo k nosiči informací a neoprávněně užije data uložená v počítačovém systému nebo na nosiči informací a spáchá-li takový čin v úmyslu způsobit jinému škodu nebo jinou újmu nebo získat sobě nebo jinému neoprávněný prospěch. Předmětem ochrany podle ustanovení §230 odst. 2 tr. zákoníku (které je samostatnou skutkovou podstatou) je integrita a dostupnost počítačových dat a systémů. Ochrana je zde poskytována počítačovým datům a počítačovým programům před neoprávněnými zásahy, které mohou mít vliv na existenci, kvalitu, správnost dat, a konečně chrání před neoprávněným užíváním uložených počítačových dat. Objektivní stránku naplní pachatel, který získá přístup k počítačovému systému nebo nosiči informací, přičemž zároveň naplní alespoň jednu z dalších okolností uvedených alternativně pod písmeny a) až d). Základní skutková podstata uvedená v odstavci 2 neobsahuje znak v podobě úmyslu způsobit škodu, jinou újmu, získat prospěch, ani nevyžaduje, aby k takovému účinku došlo (jak se snaží dovolatel argumentovat). Úmysl způsobit jinému škodu nebo jinou újmu nebo získat sobě nebo jinému neoprávněný prospěch je až zvláště přitěžující okolností stanovenou v dalších odstavcích.
22. Získáním přístupu k počítačovému systému a nosiči informací se rozumí takové jednání, které umožní pachateli volnou dispozici s počítačovým systémem nebo nosičem informací a využití jeho informačního obsahu. Získat přístup k počítačovému systému nebo nosiči informací lze neoprávněně, ale i oprávněně. Nezáleží ani na důvodu, který vedl k získání přístupu (může to být náhoda, plnění pracovních úkolů, využití počítače pro zábavu, odcizení nosiče informací atd.). Neoprávněným užitím dat je jakákoli nedovolená manipulace s daty uloženými v počítačovém systému nebo na nosiči informací, pokud nejde o případy b) až d) [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 7 Tdo 731/2015]. Ustanovení o přečinu neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle §230 odst. 2 tr. zákoníku primárně nesankcionuje narušení důvěrnosti dat neoprávněným přístupem k počítačovému systému nebo k jeho části, jak je tomu podle §230 odst. 1 tr. zákoníku. Nezáleží zde totiž na tom, zda takový přístup pachatel získal neoprávněně či naopak, zda pachatel již takovým přístupem z jiného důvodu oprávněně disponoval. Naproti tomu jsou ustanovením podle §230 odst. 2 tr. zákoníku postižena různorodá jednání uvedená v písm. a) až d), která spočívají především v narušení integrity dat a jejich dostupnosti (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. 5 Tdo 781/2017).
23. V projednávaném případě odvolací soud shledal, že pokud jde o zásah do počítačového systému policie, obviněný byl osobou, která byla oprávněna tento systém používat v rámci svých pracovních povinností, a tedy do něj vstupovat mohl. Řešil též otázku, zda tak učinil v daném případě oprávněně, pokud k tomu, aby předmětné lustroval, neplnil žádný služební úkon, ale stalo se tak jen na základě požadavku K. Š. Odvolací soud však na rozdíl od dovolatele měl za to, že tak obviněný v zásadě učinit mohl, pokud by tento úkon vyplýval z tvrzení, která obviněný i K. Š. uvádějí, a to, že předmětným policejním úkonem by mohla být obava o život či zdraví K. Š., jenž byl podle uvedených tvrzení obou aktérů jeho informátorem. Protože se, jak odvolací soud zjistil na základě výsledků provedeného dokazování, tato skutečnost v policejní evidenci nikde nevede, nebylo možné o této okolnosti učinit zcela jednoznačný skutkový závěr (šlo o pochybnost o skutkové otázce, jíž bylo nutné vyložit ve prospěch obviněného na základě zásady ind dubio pro reo ), a proto ve vztahu k právnímu závěru, zda šlo o neoprávněný zásah do uvedeného sytému, vyložil, že se uvedená okolnost neprokázala. Jestliže řešení této otázky má hlubší kořeny v právních předpisem policejní praxe, ponechal ji na posouzení policejních orgánů v kárném řízení, jemuž předmětnou věc postoupil postupem podle §257 odst. 1 tr. ř. na základě podmínek vymezených v §222 tr. ř.
24. Důvodem k takovému postupu však byl další právní názor, k němuž odvolací soud dospěl, a to, že nebyly pro závěr o přečinu podle §230 odst. 2 písm. a) tr zákoníku prokázány další skutečnosti, které u této základní skutkové postaty zákon požaduje splnit současně, tedy že nelze dospět k závěru, že obviněný data uložená v počítačovém systému neoprávněně užil, neboť z provedeného dokazování vyplynulo, že poté, co si předmětné vozidlo, ale i některá další vylustroval, zjistil, že se jedná o policejní vozidlo, tedy že šlo o policejní akci sledování, a proto již žádné další kroky nečinil. Tato okolnost skutkově vyplynula z výsledků provedeného dokazování, na které se soudy zaměřily. Shledaly tak, že podle jeho výsledků nevyšly najevo žádné skutečnosti, které by svědčily o tom, že obviněný komukoliv, natož svědku K. Š. své zjištění sdělil, získané informace nijak nezaznamenával, nearchivoval, nevytvářel si jejich kopie, k celé záležitosti se již nevracel a považoval ji za skončenou. Odvolací soud proto uzavřel, že nebyl dán potřebný podklad pro závěr o naplnění znaku předpokládaného v písm. a) odstavce 2 §230 tr. zákoníku, „neoprávněně užije data uložená v počítačovém systému“, který předpokládá jakoukoliv nedovolenou manipulaci s takovými daty, jestliže nejde o případ vymezený v odstavci 2 písm. b) až d) §230 tr. zákoníku. V daném případě by neoprávněným užitím, se zřetelem, že se jednalo o policejní systém, jehož podmínky byly stanoveny Závazným pokynem policejního prezidenta č. 168/2009 o programu „Dotazy do informačních systémů“, byl takový postup, který by byl v rozporu s tímto pokynem. Pokud však obviněný učinil jen to, že do uvedeného systému nahlédl, a své poznatky z něho nezneužil anebo nevyužil k žádnému prospěchu svému nebo jiného, tzn. zásadně, že o svých zjištěních nikoho nepovolaného neinformoval, a zjištěnou informaci si uchoval jen pro sebe, aniž by z ní měl jakýkoliv další užitek, nebo že by ji zneužil ke svým osobním účelům, neporušil pravidla uvedeného pokynu, a tedy nenaplnil uvedenou zákonnou podmínku, která musí být s tou, jež je v návětě §230 odst. 2 tr. zákoníku, splněna současně. To plyne z toho, že objektem trestného činu podle §230 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku je jednak důvěrnost dat, jejich integrita a dostupnost pro jejich držitele, jednak ochrana dat před jejich neoprávněným použitím (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 5 Tdo 1085/2017).
25. Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud dospěl k závěru, že úvahy odvolacího soudu ohledně nenaplnění znaků přečinu neoprávněného přístupu k počítačovému systému nosiči informací podle §230 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, jako základní skutkové podstaty, nebyly prokázány, a proto jím obviněný důvodně nemohl být uznán vinným. V dané souvislosti nelze uvažovat ani o naplnění kvalifikované skutkové podstaty podle §230 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku.
b) K opatření neoprávněného prospěchu
26. Odvolací soud v přezkoumávaném rozhodnutí dospěl na podkladě provedeného dokazování k závěru, že nebylo prokázáno, že obviněný tím, že provedl lustraci předmětného vozidla, jednal ve snaze opatřit někomu neoprávněný prospěch, když ani v obžalobě tato okolnost nebyla nikterak blíže konkretizována. Dospěl k závěru, že sledování K. Š., které je popsáno ve výroku obžaloby, nebylo ukončeno na základě požadavku tohoto svědka, aby obviněný zjištěné vozidlo prolustroval, ale akce byla odvolána proto, že L. S. a M. J. jako osoby, které sledování prováděly, zjistily, že zaměstnanec K. Š., jehož sledovali, je odhalil a vyfotografoval a na sledování K. Š. upozornil. Kromě uvedených výpovědí tato skutečnost vyplynula i z policejních záznamů, v nichž byl průběh sledování evidován, stejně jako ze záznamů telekomunikace. Uvedené skutkové zjištění odvolací soud vyhodnotil tak, že z něj není možné dovodit naplnění znaku přečinu podle §329 odst. 1 tr. zákoníku, že obviněný jako úřední osoba jednal v úmyslu opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch (srov. stranu 5 odůvodnění přezkoumávaného usnesení).
27. Na rozdíl od odvolacího soudu, dovolatel, jenž popsané skutkové závěry akceptoval, vyjádřil přesvědčení, že jednáním obviněného došlo k pomoci osobě důvodně podezřelé ze spáchání závažné trestné činnosti a ke zmaření skrytého sledování, jehož existenci chtěl svědek K. Š. požadavkem na provedení lustrace obviněným potvrdit. Usuzoval na to, že obviněný pro jinou osobu získal informaci, na kterou neměl on ani svědek žádný právní nárok, a to aniž pro to měl služební důvody, a dále s touto informací disponoval a uchovával ji ve své moci i přes její citlivost. Měl za to, že i když nebylo prokázáno, že by obviněný sdělil výsledek provedené lustrace svědkovi K. Š., počáteční úmysl obviněného vyjít vstříc jeho soukromému požadavku na zjištění totožnosti vozidla parkujícího u bydliště svědka, je zjevný a pro naplnění znaků skutkové podstaty přečinu podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku dostačující. Dovolatel je toho názoru, že i nesdělení žádných skutečností o výsledku lustrace mohlo v daném případě svědku K. Š. napovědět a dát indicii, o kterou stál, neboť šlo o osobu, která podle provedených důkazů byla důvodně podezřelá, že v předmětné době páchala závažnou trestnou činnost. Z uvedeného též dovodil, že „i když nelze s určitostí tvrdit, že informaci získanou neoprávněným přístupem do počítačového systému obviněný jinému předal, za naplnění uvedeného znaku stačí považovat, že disponoval s takovou informací a uchovával ji dále ve své moci i přes její citlivost“, a to s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 3 Tdo 457/2015.
28. Nejvyšší soud se s těmito názory neztotožnil. K uvedenému odkazu na citované rozhodnutí považuje za nutné zmínit, že není odpovídající pro projednávanou věc, neboť byť v něm byl vysloven dovolatelem prezentovaný právní názor, bylo tomu za zcela jiných skutkových okolností, protože ve věci sp. zn. 3 Tdo 457/2015 se jednalo o případ, kdy obvinění jako policisté zneužili pravomoci úřední osoby [tehdy veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) tr. zák.] tím, že v centrálních registrech v evidenci pátrání po osobách provedli lustraci ke konkrétní osobě, výsledky této lustrace si ponechali pro sebe, a uchovávali je i po skončení jejich služebního poměru, a bylo prokázáno, že si je ponechali pro svou soukromou potřebu z blíže nezjištěných důvodů. Trestná činnost uvedených pachatelů se odvíjela i v dalších směrech od projednávané věci odlišně, a došlo k okolnostem, z nichž bylo zneužití získaných informací patrné. O takové skutkové okolnosti se však v této nyní přezkoumávané věci nejedná, protože nebylo prokázáno, že by si obviněný jakékoliv informace ze systému získané ponechal, nebo že by je užil blíže identifikovaným způsobem, což dovolatelem srovnávané trestní věci odlišuje.
29. Pro úplnost lze připomenout, že přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku se dopustí úřední osoba, která v úmyslu způsobit jinému škodu nebo jinou závažnou újmu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch vykonává svou pravomoc způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu.
30. S ohledem na soudy zjištěné skutečnosti, je v přezkoumávané věci vhodné uvést, že obviněnému jako policistovi bylo obžalobou (č. l. 364 až 369) kladeno za vinu porušení ustanovení čl. 1 odst. 2 ZPPP č. 168/2009, podle něhož program Dotazy mohou využívat k získávání údajů pouze příslušníci a zaměstnanci policie a inspekce policie, kteří potřebují údaje z informačních systémů policie zpřístupňovaných programem Dotazy pro plnění služebních nebo pracovních úkolů nebo povinností. Dále porušení ustanovení §45 odst. 1 písm. b), c) a §46 odst. 1 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů (dále „zákon č. 361/2003 Sb.), podle kterého je příslušník povinen se zdržet jednání, které může vést ke střetu zájmu služby se zájmy osobními a ohrozit důvěru v nestranný výkon služby, zejména nezneužívat ve prospěch vlastní nebo v prospěch jiných osob informace nabyté v souvislosti s výkonem služby a v souvislosti s výkonem služby nepřijímat dary nebo jiné výhody, zachovávat mlčenlivost o skutečnostech, o nichž se dozvěděl při výkonu služby; to neplatí, jestliže byl příslušník této povinnosti zproštěn služebním funkcionářem, nestanoví-li zvláštní právní předpis jinak.
31. Pro spáchání trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku postačí nepřímý úmysl podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, nevyžaduje se úmysl přímý podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Úmysl přesahující objektivní stránku trestného činu (někdy též tzv. druhý úmysl, obmysl, dolus coloratus ), který v případě ustanovení §329 odst. 1 tr. zákoníku spočívá v jednání s úmyslem způsobit jinému škodu nebo jinou závažnou újmu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch, může být naplněn i ve formě eventuálního úmyslu ( dolus eventualis ) (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 5 Tdo 939/2017). Ačkoliv obviněný úmyslně vložil dotaz do centrálního registru silničních vozidel přesto, že se netýkal žádného jeho profesního úkolu, k naplnění zákonných znaků trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku nestačí objektivně závadný výkon pravomoci úřední osoby a její zavinění ve formě úmyslu. Subjektivní stránka trestného činu se tu totiž nevyčerpává samotným úmyslem podle §15 tr. zákoníku zahrnujícím to, že úřední osoba vykonává svou pravomoc způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu. Jednání úřední osoby musí být zároveň vedeno pohnutkou „způsobit jinému škodu nebo jinou závažnou újmu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch“ [usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 7 Tdo 72/2010 (uveřejněno v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. T 1263)].
32. Je tedy zřejmé, že k naplnění zákonných znaků trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku nestačí objektivně závadný výkon pravomoci úřední osoby, jak se domáhal v dovolání nejvyšší státní zástupce, který již jen to, že obviněný měl původně záměr výsledek lustrace svědkovi sdělit, považoval za dostačující pro závěr o vině tímto přečinem. Takový závěr je však v rozporu s judikaturou, podle níž subjektivní stránka trestného činu se tu nevyčerpává samotným úmyslem podle §15 tr. zákoníku zahrnujícím to, že úřední osoba vykonává svou pravomoc způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu. Jednání úřední osoby musí být zároveň vedeno pohnutkou „způsobit jinému škodu nebo jinou závažnou újmu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch“ (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 7 Tdo 72/2010, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí nejvyššího soudu pod č. T 1263).
33. Podle rozhodnutí č. 25/1975 Sb. rozh. tr. platí, že trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku se dopustí úřední osoba, která v úmyslu způsobit jinému škodu nebo jinou závažnou újmu anebo opatřit sobě nebo jinému jakýkoliv neoprávněný prospěch nesplní povinnost vyplývající z její pravomoci. Přitom se zde rozumí újmou nejen škoda materiální, nýbrž i újma imateriální, zejména např. poškození práv fyzické nebo právnické osoby. Stejně tak neoprávněným prospěchem se rozumí nejen prospěch majetkový, nýbrž i jakákoliv jiná výhoda, na kterou nemá pachatel nebo jiná zvýhodněná osoba právo. Znak „v úmyslu způsobit jinému škodu nebo jinou závažnou újmu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch“ charakterizuje pohnutku pachatele, takže k dokonání trestného činu postačí, když pachatel, veden touto pohnutkou, nesplní povinnost vyplývající z jeho pravomoci úřední osoby, a není třeba, aby škoda skutečně vznikla anebo aby pachatel skutečně opatřil sobě nebo jinému neoprávněný prospěch. Ve smyslu tohoto rozhodnutí však v přezkoumávané věci, chyběla pohnutka obviněného „způsobit jinému škodu nebo jinou závažnou újmu anebo opatřit sobě nebo jinému jakýkoliv neoprávněný prospěch nesplní povinnost vyplývající z její pravomoci“, jak bylo vyloženo shora.
34. Naplnění zákonného pojmu „opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch“ u skutkové podstaty přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 tr. zákoníku nutno posuzovat v souvislosti s intenzitou naplnění i všech ostatních znaků skutkové podstaty tohoto přečinu, aby při zohlednění zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku se zřetelem k povaze a závažnosti činu bylo možno zřetelně rozlišit, zda jde o trestný čin nebo o jinou formu společensky sankcionovaného jednání (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2017, sp. zn. 3 Tdo 830/2017).
35. V nyní přezkoumávané věci bylo prokázáno, zejména výpověďmi svědků L. S. (č. l. 382) a M. J. (č. l. 383), že zaměstnanec K. Š. sledování ze strany kriminální policie zaznamenal, předal o přítomnosti pro ně neznámého a podezřelého vozidla informaci právě K. Š., který vozidlo též nafotil. Obviněný za situace, kdy sledování osoby svědka K. Š. bylo prozrazeno a prakticky nemohlo dále pokračovat, de facto nemohl svědkovi opatřit prospěch, i kdyby mu sdělil, že je sledován policií, neboť ten o sledování již věděl a sledování bylo ukončeno bez ohledu na provedení lustrace obviněným. Účel informací opatřených neoprávněnou lustrací byl proto za daných okolností takové povahy, že z něho nemohli mít obviněný ani jiné osoby žádný prospěch. I s ohledem na tuto skutečnost v souhrnu i s dalšími důvody, nelze uvažovat o naplnění zákonných znaků trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 tr. zákoníku; prospěch pachatele a jiných osob by totiž musel vyplývat ze způsobu použití předmětných informací, nikoli ze způsobu jejich získání, byť šlo o způsob protiprávní (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 7 Tdo 516/2015 a též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2016, sp. zn. 3 Tdo 546/2016). Odvolací soud správně dovodil, že neexistoval způsob, jak by mohl obviněný či svědek K. Š. z výsledků provedené lustrace profitovat, důsledkem čehož nedošlo k naplnění všech znaků skutkové podstaty přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
36. Jak bylo výše rozvedeno, odvolací soud však takovou okolnost, která by podle výsledků provedeného dokazování v této věci svědčila o tom, že obviněný jednal v době, kdy provedl lustraci vozidla v souladu s požadavkem svědka K. Š. [čímž zřejmě nepostupoval zcela v souladu se shora uvedenými povinnostmi, což bylo důvodem k postupu podle §257 ods.t 1 písm. b) tr. ř.], s pohnutkou, aby sobě nebo někomu jinému způsobil neoprávněný prospěch. Žádná taková okolnost z dosažitelných důkazních podkladů nevyplynula, a odvolací soud uzavřel, že obviněný uvedené údaje podle požadavku svědka K. Š. ověřoval proto, aby zjistil skutečnosti týkající se jeho „informátora“, nikoliv proto, aby komukoliv zjednal jakoukoli výhodu. Po subjektivní stránce tedy není důvod k závěru o tom, že obviněný jednal s uvedenou zákonem požadovanou pohnutkou.
37. Rozvedené souvislosti nesvědčí pro závěr, že by obviněný provedl lustraci v úmyslu způsobit jinému škodu nebo jinou závažnou újmu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch. Žádný z provedených důkazů, jak správně zdůraznil odvolací soud, přitom na druhý úmysl neukazuje. Obviněný vstoupil do centrálního registru silničních vozidel, aby zkontroloval, že s ním spolupracující osobě, která v minulosti přinášela policii informace o trestné činnosti páchané jinými, a její rodině nehrozí nebezpečí. Výsledek lustrace svědkovi neoznámil. Z registru zjistil pouze to, že vylustrované vozidlo patří Ministerstvu vnitra České republiky, nikoliv však, že by provádělo sledovací akci, ani to, který útvar policie vozidlo momentálně využíval, to si už jen sám dovodil. Ani s touto pouze kusou informací však žádným způsobem nenakládal.
38. V této svislosti lze považovat za nepřijatelný požadavek dovolatele, aby za naplnění tohoto znaku bylo považováno, že obviněný vyšel svědkovi „vstříc“, neboť to ještě nebyl s ohledem na všechny ve věci zjištěné skutečnosti dostatečný podklad pro závěr, že tím jakýkoliv prospěch sledoval. Rovněž je třeba mít na paměti i objektivní okolnosti, zejména to, že jednání policisty spočívající v neoprávněném získání a předání informace z neveřejných rejstříků samo osobě nestačí k vyvození trestní odpovědnosti za přečin podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. K naplnění objektivní stránky uvedeného přečinu je nezbytné, aby s ohledem na účel a charakter předmětných informací a způsob jejich použití, mohl tímto jednáním pachatel opatřit sobě nebo jiné osobě neoprávnění prospěch (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2016, sp. zn. 3 Tdo 546/2016), což se však v přezkoumávané věci objektivně nepodařilo prokázat, a proto odvolací soud správně shledal, že znaky skutkové podstaty přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku nebyly naplněny.
V. K důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř.
39. Nejvyšší státní zástupce v dovolání užil i důvod podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř., v souladu s nímž byla namítána nesprávnost rozhodnutí o postoupení věci řediteli Krajského ředitelství policie Středočeského kraje k možnému projednání kárného provinění, což odvolací soud učinil podle §257 odst. 1 písm. b) tr. ř. z důvodů §222 odst. 2 tr. ř. Takto lze postupovat, když soud shledá, že nejde o trestný čin, avšak zažalovaný skutek by mohl být jiným orgánem posouzen jako přestupek nebo kárné provinění, o nichž je tento orgán příslušný rozhodovat. Podstata takového rozhodnutí spočívá v tom, že soud může postoupit věc jinému orgánu, jen jestliže je prokázáno, že nejde o trestný čin, ale příslušný orgán by ho mohl posoudit jako přestupek nebo kárné provinění . Takový závěr musí mít dostatečnou oporu ve výsledcích dokazování, které bylo provedeno v hlavním líčení řádně a v potřebném rozsahu (§2 odst. 5 tr. ř.) [(srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2010, sp. zn. 8 Tdo 578/2010, uveřejněné pod číslem 15/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní)].
40. Jestliže se na základě těchto podmínek uváží všechny skutečnosti, které jsou Nejvyšším soudem v tomto rozhodnutí rozvedeny v bodě IV., lze uzavřít, že bylo prokázáno, že čin, jak byl soudem zjištěn, nenaplňuje znaky přečinů, podle kterých byl obžalobou i rozsudkem soudu prvního stupně posouzen. Za vadné nelze považovat, že odvolací soud volil postup podle §222 odst. 2 tr. ř., protože shledal, že by v činu, jak ho ve svém skutkové zjištění definoval, bylo možné spatřovat kárné provinění, a to v profesním nesplnění podmínek pro obviněným zvolený úřední postup (viz bod 19. tohoto usnesení).
41. Nejvyšší soud ze všech shora rozvedených důvodů považoval napadené usnesení soudu druhého stupně za správné, protože postup podle §222 odst. 2 tr. ř. je v daném případě zcela namístě (viz strana 6 přezkoumávaného usnesení). Je vhodné jen zdůraznit, že zákon nepožaduje, aby soud zjistil a konstatoval, že žalovaný skutek je skutečně přestupkem nebo kárným proviněním, ale postoupení věci zde váže pouze na odůvodněný předpoklad, že skutek může být příslušným orgánem takto posouzen (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2017, sp. zn. 6 Tdo 1381/2017).
VI. Závěr
42. Ze všech těchto důvodů, Nejvyšší soud v projednávané trestní věci neshledal v právních závěrech odvolacího soudu dovolatelem vytýkané nedostatky, a proto dovolání nejvyššího státního zástupce posoudil jako nedůvodné. Vzhledem k tomu, že tento závěr mohl učinit na základě napadeného rozhodnutí a příslušného spisu, dovolání nejvyššího státního zástupce jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. 6. 2018
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu