ECLI:CZ:NS:2018:8.TDO.806.2018.1
sp. zn. 8 Tdo 806/2018-29
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 9. 2018 o dovolání obviněného J. H. proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 8. 2017, sp. zn. 7 To 209/2017, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 4 T 113/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. H. odmítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 8. 2. 2017, sp. zn. 4 T 113/2015, byl obviněný J. H. uznán vinným zločinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 3 alinea 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, a přečinem podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Za to byl podle §234 odst. 3 tr. zákoníku, §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. V dalším bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněného Z. D.
2. Proti označenému rozsudku podal obviněný J. H. odvolání směřující proti výroku o vině i trestu, které bylo usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 8. 2017, sp. zn. 7 To 209/2017, podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.
3. Podle skutkových zjištění popsaných pod bodem 1) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně se obviněný J. H. jako spolupachatel podle §23 tr. zákoníku zločinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 3 alinea 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku a přečinu podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku dopustil tím, že společně se spoluobviněným Z. D. dne 14. července 2015 v době kolem 15:15 hodin na pobočce České pošty v A., P. n., okres Ch., v úmyslu získat majetkový prospěch ve výši 6 000 Kč a po předchozí vzájemné domluvě předložil obviněný J. H. k vyplacení výplatní šek ev. č. 4965290536, vydaný Československou obchodní bankou, a. s., Poštovní spořitelnou, který obdrželi v provozovně sběrny druhotných surovin majitelky J. J. na adrese A., H., okres Ch., za kovový šrot v celkové hodnotě 148 Kč, který zde téhož dne v době kolem 14:00 hodin odevzdali na občanský průkaz obviněného J. H., a kde po odečtení poplatku 35 Kč obdrželi předmětný výplatní šek na částku 113 Kč vystavený na jméno J. H. a splatný na pobočce kontaktní pošty v A., kdy po převzetí výplatního šeku dopsal obviněný Z. D. před číslici 113 číslici 6, čímž původní částku 113 Kč neoprávněně navýšili na částku 6 113 Kč, a takto pozměněný výplatní šek předložili k výplatě na uvedené pobočce České pošty, kde bylo pracovnicí pošty zjištěno, že se jedná o pozměněný šek, který pracovnice zajistila, a požadovanou finanční hotovost nevyplatila.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 8. 2017, sp. zn. 7 To 209/2017, podal obviněný J. H. prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě dovolání, v němž odkázal na dovolací důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. a vytkl, že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozsudek soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
5. Pokud jde o nesprávné právní posouzení skutku, uvedl, že v posuzované věci nebyl správně aplikován §234 tr. zákoníku. Podle jeho názoru je třeba vycházet ze zákona č. 284/2009 Sb., o platebním styku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o platebním styku“), který v §3 odst. 3 obsahuje negativní definici platební služby. Platební službou podle písm. c) citovaného ustanovení není mimo jiné vydávání šeků v listinné podobě, poštovních poukazů podle zákona upravujícího poštovní služby a platebních prostředků, které slouží pouze k zaplacení úzce vymezeného okruhu zboží nebo služeb, ani platební transakce jimi prováděná. Podle důvodové zprávy zákona o platebním styku transakce prováděné na základě papírových platebních nástrojů (směnky, šeky, poštovní poukazy) nejsou platební službou. Jestliže tedy v uvedených případech nejde o platební službu, nemohou být ani uvedené papírové nástroje platebním prostředkem, a to nejen ve smyslu zákona o platebním styku, ale i trestního zákoníku. Poukázal na důvodovou zprávu k §2 odst. 1 písm. d) zákona o platebním styku, podle níž za platební prostředek nelze považovat papírový formulář platebního příkazu, a uzavřel, že za platební prostředek podle trestního zákoníku nelze považovat nástroj, který se vymyká zákonu o platebním styku. Platební prostředky příkladmo uvedené v §234 odst. 1 tr. zákoníku jsou platebními prostředky ve smyslu zákona o platebním styku a jejich výčet lze rozšířit toliko o ty, jejichž režim pojmově pod tento zákon spadá.
6. Podle mínění dovolatele je dále třeba rozlišovat platební služby podle zákona o platebním styku a poštovní služby podle zákona č. 29/2000 Sb., o poštovních službách a o změně některých zákonů (zákon o poštovních službách), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o poštovních službách“). Charakter a obsah uvedených pojmů je odlišný. Podle §1 odst. 2 věty třetí zákona o poštovních službách se za poštovní službu považuje i dodání poukázané peněžní částky a podle §2 písm. b) tohoto zákona se poštovním poukazem rozumí poštovní služba, jejímž účelem je dodání poukázané peněžní částky, přičemž dodáním se podle písm. g) citovaného ustanovení rozumí i výplata poukázané peněžní částky. Je-li tedy soudem předmětný tiskopis posouzen jako poštovní poukaz, je předmětem poštovní, nikoliv platební služby, a není platebním prostředkem, nýbrž papírovým nástrojem k poukázání a dodání peněžní částky příjemci. Podle §18 odst. 5 zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o odpadech“), může provozovatel zařízení ke sběru nebo výkupu odpadů poskytovat úplatu za vykoupený nebo odebraný odpad pouze převodem peněžních prostředků prostřednictvím poskytovatele platebních služeb nebo provozovatele poštovních služeb formou poštovního poukazu. V daném případě se jednalo o poskytnutí úplaty poštovní službou formou obdoby poštovního poukazu.
7. Ne každá výplata finančních prostředků je platební službou provedenou na základě platebního prostředku. Odvolací soud si protiřečí, když na straně jedné hovoří o tom, že dokumenty, které banka vydává, jsou platebními prostředky, a předmětný šek je tedy platebním prostředkem požívajícím ochrany trestního zákoníku, na straně druhé uvádí, že výplatní šek nelze považovat za šek ve smyslu zákona č. 191/1950 Sb., směnečného a šekového. Pokud byl předmětný poukaz považován soudem prvního stupně za obdobu poštovní poukázky a soudem odvolacím za prostředek k výplatě finanční hotovosti z účtu majitele, lze shrnout, že plnil funkci papírového příkazu k výplatě peněz, a nebyl tudíž platebním prostředkem podle zákona o platebním styku (jeho důvodové zprávy), a tím pádem ani podle trestního zákoníku.
8. Soudy se nezabývaly otázkou, zda se nemohlo jednat o cenný papír podle §514 a násl. občanského zákoníku. V případě, že by výplatní šek byl cenným papírem, přicházela by v úvahu aplikace ustanovení §238 tr. zákoníku. Odvolací soud toliko konstatoval, že z definice šeku vyplývá, že šek je cenným papírem. V posuzovaném případě však předmětný papírový instrument není šekem pro absenci obligatorních náležitostí. Pokud by se ukázalo, že výplatní šek je cenným papírem, bylo by nutné posoudit, zda je také cenným papírem řádně vydaným.
9. V souvislosti s namítaným jiným nesprávným hmotněprávním posouzením vytkl nedostatek subjektivní stránky zločinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku. Jestliže předmětný tiskopis není platebním prostředkem, nelze při posouzení subjektivní stránky vycházet z jeho označení jako výplatního šeku, jak to učinil okresní soud, a nemůže se proto jednat o nezpůsobilý pokus. Obviněný ostatně nebyl a nadále není schopen jakkoliv hodnotit právní podstatu papírového poukazu na převzetí peněz, nehledě na to, že na tyto okolnosti a případnou představu o nich se jej policejní orgán v přípravném řízení nedotazoval. Do usnesení o zahájení trestního stíhání i do obžaloby byl automaticky převzat název předmětného tiskopisu, aniž by se orgány činné v trestním řízení blíže zabývaly jeho podstatou a charakterem, přičemž podle tohoto označení je papírový poukaz na převzetí peněžní částky nazýván í ve výpovědi obviněného, z níž nikterak nevyplývá jeho představa o pojmu, charakteru a právní podstatě předmětného poukazu, nýbrž z ní vyplývá pouze vědomí a vůle k podvodnému jednání uvedením někoho v omyl a zisku finančního a nikoliv nepatrného prospěchu.
10. Dovolatel od spoluobviněného věděl, že peníze za sběr neobdrží v hotovosti na sběrně, ale že mu budou vyplaceny na poště na základě papírového dokladu. Pokud odvolací soud poukazuje na jeho obeznámení s procesem přebírání finančních částek prostřednictvím poštovních poukázek v souvislosti s výplatou důchodu, pak právě tato okolnost by mohla dokládat jeho vnímání – představu o tom, že podobným způsobem obdrží peníze za odevzdaný sběr. Papírový nástroj jako obdoba poštovní poukázky není v představě dovolatele platebním prostředkem jako znakem skutkové podstaty předmětného zločinu. Nějaký soulad listiny označené jako výplatní šek s bankovními podmínkami, jak je zmíněno v usnesení odvolacího soudu, nebyl dovolatel schopen zhodnotit a opačné tvrzení není důkazně podpořeno. Z jeho pohledu se jednalo toliko o přenesení povinnosti výplaty peněz z provozovatele sběrny na poštu. Platební prostředek jako znak skutkové podstaty tak není kryt ani vědomostní, ani volní složkou zavinění, a zavinění ve formě úmyslu je tudíž vyloučeno. Navíc jakékoliv pochybnosti stran existence zavinění musí být posouzeny ve prospěch obviněného; existenci zavinění nelze předpokládat či ji dovozovat ze škodlivého následku (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 10. 2014, sp. zn. 5 Tdo 761/2014).
11. Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil dovoláním napadené usnesení Krajského soudu v Plzni, jakož aby ohledně jeho osoby zrušil taktéž citovanému rozhodnutí předcházející rozsudek Okresního soudu v Chebu ze dne 8. 2. 2017, sp. zn. 4 T 113/2015, podle §265k odst. 2 tr. ř. aby zrušil všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265 1 odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Chebu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
12. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve vyjádření k dovolání uvedl, že námitky obsažené v mimořádném opravném prostředku lze pod uplatněné dovolací důvody podřadit, jelikož v nich obviněný napadá nesprávné hmotněprávní posouzení pozměněné listiny jako platebního prostředku s dopadem na naplnění objektivního znaku skutkové podstaty zločinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 3 alinea 1 tr. zákoníku a taktéž subjektivní stránku tohoto zločinu.
13. Co se týká objektivní stránky označeného zločinu, neztotožňuje se s argumentací obviněného, podle níž předmětný výplatní šek nebyl platebním prostředkem, a přisouzená právní kvalifikace tudíž není namístě. Podle §2 odst. 1 písm. d) zákona o platebním styku se platebním prostředkem rozumí zařízení nebo soubor postupů dohodnutých mezi poskytovatelem a uživatelem, které jsou vztaženy k osobě uživatele a kterými uživatel dává platební příkaz. Podle §2 odst. 3 písm. d) zákona o platebním styku se pro účely tohoto zákona rozumí platebním příkazem pokyn poskytovateli, jímž plátce nebo příjemce žádá o provedení platební transakce. Státní zástupce v této souvislosti zdůraznil, že pojem papírový formulář platebního příkazu je odlišný od pojmu platební příkaz, který pochopitelně může být zadán a vyplněn i na k tomu určeném a předtištěném tiskopisu. Pokud tedy obviněný uvádí, že padělaný výplatní šek byl obdobou platebního příkazu, který není podle důvodové zprávy k zákonu o platebním styku platebním prostředkem, nutno mu oponovat, že jeho padělání je trestné podle trestního zákoníku. V §234 odst. 1 tr. zákoníku jsou demonstrativně vyjmenovány některé platební prostředky, kterým je poskytována ochrana. Podle tohoto ustanovení je platebním prostředkem jiného zejména nepřenosná platební karta identifikovatelná podle jména nebo čísla, elektronické peníze, příkaz k zúčtování, cestovní šek nebo záruční šeková karta. Platební příkaz coby pokyn poskytovateli, jímž plátce nebo příjemce žádá o provedení platební transakce, lze nepochybně mezi tyto platební prostředky zařadit. Pozměnění platebního příkazu, bez ohledu na to, jak byl označen, je proto nezbytné kvalifikovat jako trestný čin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 3 alinea 1 tr. zákoníku.
14. Přisvědčil dovolateli, že zákon o platebním styku v §3 odst. 3 skutečně negativním vymezením stanovuje, co není platební službou. Podle písmene c) citovaného ustanovení není platební službou ani vydávání 1. šeků, směnek nebo cestovních šeků v listinné podobě, 2. papírových poukázek na zboží nebo služby, 3. poštovních poukazů podle zákona upravujícího poštovní služby, 4. platebních prostředků, které slouží pouze k zaplacení zboží nebo služeb v prostorách využívaných vydavatelem platebního prostředku nebo zboží nebo služeb úzce vymezenému okruhu dodavatelů anebo k zaplacení úzce vymezeného okruhu zboží nebo služeb, ani platební transakce jimi prováděná. Tento negativní výčet však stanovuje pouze pro účely zákona o platebním styku, jehož předmět úpravy je vymezen v jeho §1, které konkrétní nakládání s platebními prostředky či penězi nespadá pod pojem platební služby v režimu zákona o platebním styku a nelze je považovat za platební službu, jejíž poskytování náleží pouze osobám uvedeným §5 tohoto zákona. Zařazení jednotlivých institutů do této negativní definice platebních služeb rozhodně neznamená, že by tyto instituty neměly charakter platebního prostředku. Týká se to i transakcí prováděných na základě papírových platebních nástrojů (směnky, šeky, poštovní poukazy podle zákona o poštovních službách). Takto například ani specifický okruh platebních prostředků, který je zařazen pod bod 4 ustanovení §3 odst. 3 písm. c) zákona o platebním styku, vyloučením z okruhu platebních služeb neztrácí povahu platebního prostředku.
15. Státní zástupce poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 4 Tdo 812/2013, pojednávající o tom, že obviněný vyhotovil falešný příkaz k úhradě, který opatřil falešným podpisem. Podle Nejvyššího soudu obviněný uvedl v omyl banku, která na základě falešného příkazu k úhradě provedla příslušnou bezhotovostní platební transakci, a to ohledně okolnosti, že transakci provedla oprávněná osoba. Tím, že použil padělaný platební prostředek, porušil nejen zájem na řádném fungování bezhotovostního platebního styku, ale také zájem na ochraně majetku. Soudy nižších stupňů proto měly jeho jednání posoudit nejen jako trestný čin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 3 tr. zákoníku, ale též jako trestný čin podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku.
Obdobně rozhodl Nejvyšší soud i ve svých usneseních ze dne 17. 8. 2011, sp. zn. 3 Tdo 1027/2011, a ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 5 Tdo 978/2014.
16. Dále poznamenal, že se obviněný dopouští jisté nepřesnosti, když uvádí, že podle §18 odst. 5 zákona o odpadech může provozovatel zařízení ke sběru nebo výkupu odpadů poskytovat úplatu za vykoupený nebo odebraný odpad pouze převodem peněžních prostředků prostřednictvím poskytovatele platebních služeb nebo provozovatele poštovních služeb formou poštovního poukazu. Jím citované znění ustanovení zákona o odpadech je aktuální, přičemž v době, kdy ke skutku došlo, tj. dne 14. 7. 2015, platilo, že provozovatel zařízení ke sběru nebo výkupu odpadů nesměl za vykoupený nebo odebraný odpad stanovený prováděcím právním předpisem podle odstavce 11 poskytovat úplatu v hotovosti. Až zákon č. 225/2015 Sb., s účinností od 1. 10. 2015, vymezil možné způsoby bezhotovostní platby za stanovené druhy odpadů. Z toho vyplývá, že poukaz, který obviněný obdržel, nemusel mít nutně formu poštovního poukazu, nýbrž se mohlo jednat o jakýkoli bezhotovostní platební prostředek.
17. Nicméně i poštovní poukázka, jakožto nástroj platebního styku, může být posouzena jako platební prostředek ve smyslu §234 tr. zákoníku. Poštovní poukázka (složenka) je běžně používaná ve vnitrostátním platebním styku. Podle §2 písm. b) zákona o poštovních službách se poštovním poukazem rozumí poštovní služba, jejímž účelem je dodání poukázané peněžní částky. Poštovní poukaz zde tedy působí v roli platebního prostředku, kterým je konkrétně určenému adresátovi vyplácena konkrétně určená finanční částka od předem určeného odesílatele. Bez fyzického předložení poštovního poukazu a ověření totožnosti adresáta by vyplacení nebylo možné.
18. Státní zástupce je vzhledem k výše rozvedenému toho názoru, že předmětnému výplatnímu šeku je poskytována ochrana v režimu trestního zákoníku bez ohledu na to, zda se ve skutečnosti jednalo o poštovní poukaz, formu příkazu k úhradě či jiný platební prostředek. Koneckonců i sám obviněný ve svém dovolání uvádí, že poukaz chápal jako přenesení povinnosti výplaty peněz, z čehož je zřejmé, že charakter poukazu jako platebního prostředku mu byl dobře znám.
19. Nad rámec uvedeného doplnil, že se se zvolenou právní kvalifikací přece jen nemůže zcela ztotožnit. Nalézací soud obviněného uznal vinným ze spáchání trestného činu toliko ve stadiu pokusu. Trestný čin podle §234 odst. 3 alinea 1 tr. zákoníku přitom spočívá v tom, že pachatel, ať sám či jako spolupachatel, platební prostředek padělá nebo pozmění v úmyslu použít jej jako pravý nebo platný, bez ohledu na to, zda jej též jako pravý nebo platný posléze použije. Čin je dokonán již vyhotovením padělaného nebo pozměněného platebního prostředku v naznačeném úmyslu, bez ohledu na to, jak s ním poté naloží. Pokud tedy soudy dospěly k závěru, že se jednalo o platební prostředek a obviněný jej společně s dalším spoluobviněným padělal v úmyslu udat jej jako pravý, měly jej uznat vinným dokonaným zločinem. Za v tomto kontextu vnitřně si odporující označil část odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu, který na str. 8 svého rozsudku zaujal právní názor, že předmětný poukaz, který pachatelé pozměnili, požívá jako platební prostředek ochrany podle §234 tr. zákoníku, aby dále bez logického zdůvodnění dovodil, že se jedná o pokus trestného činu, navíc pokus nezpůsobilý. Státní zástupce konstatoval, že byť se soudy dopustily nesprávného právního posouzení skutku, dopustily se jej ve prospěch obviněného, a náprava v dovolacím řízení vedeném z podnětu dovolání obviněného proto s ohledem na zásadu zákazu reformationis in peius není možná.
20. K namítanému nedostatku subjektivní stránky dodal, že obviněný úmyslně pozměnil doklad, který mu byl poskytnut jako forma úplaty za dodaný sběr, který byl určen k výplatě na poště a ze kterého měly být poskytnuty finanční prostředky z účtu poškozené. Sám dovolatel, který v rámci své výpovědi poukaz označoval jako šek, i v podaném mimořádném opravném prostředku podotkl, že předmětný doklad považoval za přenesení povinnosti výplaty peněz, tudíž musel mít povědomost o charakteru tohoto platebního prostředku a musel mu být znám princip, na němž vyplácení poukázek na poště funguje.
21. Navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
III. Přípustnost dovolání
22. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání je zjevně neopodstatněné.
IV. Důvodnost dovolání
23. Obviněný J. H. v dovolání odkázal na dovolací důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř. Podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) §265b odst. 1 tr. ř. Odvolání obviněného bylo zamítnuto poté, co odvolací soud na jeho podkladě meritorně přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně. Dovolání je v tomto případě možné podat, jen byl-li v řízení napadenému usnesení předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V souladu s touto podmínkou dovolatel odkázal na důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
24. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesněprávní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
25. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Takovou skutkovou okolností může být např. otázka, zda je trestní odpovědnost za spáchaný trestný čin již promlčena či zda byly dva trestné činy (skutky) spáchány ve vícečinném souběhu, a zda tedy za okolností uvedených v §43 odst. 2 tr. zákoníku přichází v úvahu uložení souhrnného trestu. Jiné nesprávné hmotněprávní posouzení se může týkat i výroku o povinnosti obviněného nahradit škodu nebo nemajetkovou újmu způsobenou trestným činem nebo vydat bezdůvodné obohacení získané trestným činem, ovšem jen tehdy, jestliže dovolatel namítá porušení hmotného práva.
26. Z hlediska napadeného (napadených) rozhodnutí, obsahu dovolání a uplatněného dovolacího důvodu je významnou otázkou, zda obviněný J. H. svým jednáním popsaným ve skutkové větě výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu pod bodem 1) naplnil jako spolupachatel znaky zločinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 3 alinea 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, resp. zda v odsuzujícím rozsudku uvedený „výplatní šek“ má charakter platebního prostředku ve smyslu §234 tr. zákoníku, a zda byla naplněna subjektivní stránka tohoto zločinu.
27. Podstata jednání dovolatele spočívala podle skutkových zjištění vyjádřených v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně v tom, že společně se spoluobviněným Z. D. v úmyslu získat majetkový prospěch ve výši 6 000 Kč a po předchozí vzájemné domluvě předložil obviněný J. H. k vyplacení výplatní šek vydaný Československou obchodní bankou, a. s., Poštovní spořitelnou. Předmětný výplatní šek na částku 113 Kč vystavený na jméno J. H. a splatný na pobočce kontaktní pošty v A. obdrželi v provozovně sběrny druhotných surovin majitelky J. J. za kovový šrot, avšak po převzetí výplatního šeku dopsal obviněný Z. D. před číslici 113 číslici 6, čímž původní částku 113 Kč neoprávněně navýšili na částku 6 113 Kč, a takto pozměněný výplatní šek předložili k výplatě na uvedené pobočce České pošty, kde bylo pracovnicí pošty zjištěno, že se jedná o pozměněný šek, a požadovaná finanční hotovost nebyla vyplacena.
28. Z tzv. právní věty rozsudku se podává, že obvinění společně jednak pozměnili platební prostředek v úmyslu použít jej jako pravý a tento pozměněný platební prostředek jako pravý použili, avšak k dokonání trestného činu nedošlo, jednak se dopustili jednání, které bezprostředně směřovalo k dokonání trestného činu a jehož se dopustili v úmyslu sebe obohatit tím, že uvedou někoho v omyl, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou, avšak k dokonání trestného činu nedošlo. Spáchali tak ve spolupachatelství jednak zločin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 3 alinea 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, jednak přečin podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku.
29. Zločinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 3 alinea 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo padělá nebo pozmění platební prostředek v úmyslu použít jej jako pravý nebo platný. Zločin je tedy dokonán již vyhotovením padělaného nebo pozměněného platebního prostředku v naznačeném úmyslu, bez ohledu na to, jak s ním poté naloží. Pozměněným platebním prostředkem se rozumí pravý a platný upravený platební prostředek, u kterého byla provedena neoprávněná změna, pokud jde o některou z jeho požadovaných náležitostí, zpravidla v tom směru, aby jej bylo možno použít v rozporu s jeho původním určením, a to podle povahy konkrétního pozměněného prostředku.
30. Ustanovení §234 tr. zákoníku poskytuje ochranu českým i jiným než tuzemským platebním prostředkům a tím řádnému fungování celého, zejména bezhotovostního platebního styku. V kontextu uplatněných dovolacích výtek je zapotřebí připomenout, že trestní zákoník v ustanovení §234 odst. 1 jako příklady platebních prostředků uvádí zejména nepřenosnou platební kartu identifikovatelnou podle jména nebo čísla, elektronické peníze, příkaz k zúčtování, cestovní šek nebo záruční šekovou kartu, což jsou ovšem jen některé, byť významné a v praxi často využívané, platební prostředky. Ustanovení §234 odst. 1 obsahující demonstrativní výčet platebních prostředků se tedy vztahuje i na platební prostředky ostatní, jako např. na další šeky a směnky.
31. V projednávaném případě obdrželi obviněný J. H. a spoluobviněný Z. D. za odevzdaný odpad ve sběrně druhotných surovin „výplatní šek“. Podle §18 odst. 5 zákona o odpadech účinného v době spáchání skutku provozovatel zařízení ke sběru nebo výkupu odpadů nesměl za vykoupený nebo odebraný odpad stanovený prováděcím právním předpisem podle odstavce 11 poskytovat úplatu v hotovosti. Znění citovaného ustanovení zákona o odpadech, podle něhož provozovatel zařízení ke sběru nebo výkupu odpadů může za vykoupený nebo odebraný odpad stanovený prováděcím právním předpisem podle odstavce 11 poskytovat úplatu pouze převodem peněžních prostředků prostřednictvím poskytovatele platebních služeb nebo provozovatele poštovních služeb formou poštovního poukazu, se stalo účinným až dne 1. 10. 2015, tj. téměř 3 měsíce po spáchání skutku. Proto nutno souhlasit se státním zástupcem, že výplatní šek, který obviněný J. H. obdržel, nemusel mít nutně formu poštovního poukazu, jak obviněný naznačuje.
32. Na druhou stranu ani forma poštovního poukazu by nevylučovala závěr, že se jednalo o platební prostředek ve smyslu trestního zákoníku. Podle §2 písm. b) zákona o poštovních službách, účinného od 1. 1. 2013, se poštovním poukazem rozumí poštovní služba, jejímž účelem je dodání poukázané peněžní částky. Dodáním se přitom podle §2 písm. g) zmíněného zákona rozumí vydání poštovní zásilky nebo výplata poukázané peněžní částky provozovatelem příjemci. S ohledem na tyto skutečnosti je zřejmé, že poštovní poukaz má obdobnou funkci jako např. cestovní šek výslovně v §234 odst. 1 tr. zákoníku jako platební prostředek uvedený, tj. že opravňuje osobu, která jej předloží k výplatě, k přijetí částky v něm určené.
33. Dovolací soud taktéž nesdílí přesvědčení obviněného, že předmětný výplatní šek nenaplňoval znaky platebního prostředku ve smyslu zákona o platebním styku (účinného do 13. 1. 2018, zrušen zákonem č. 370/2017 Sb., o platebním styku). V této souvislosti je třeba zdůraznit, že otázky právního charakteru „výplatního šeku“ a zda mu lze poskytnout ochranu §234 tr. zákoníku nutno řešit s přihlédnutím k individuálnímu posouzení jeho povahy, nezáleží na jeho označení.
34. Podle zákona o platebním styku účinného v době, kdy byl skutek spáchán, se platebním prostředkem rozumí [§2 odst. 1 písm. d)] zařízení nebo soubor postupů dohodnutých mezi poskytovatelem a uživatelem, které jsou vztaženy k osobě uživatele a kterými uživatel dává platební příkaz. Podle citovaného zákona se platebním příkazem rozumí [§2 odst. 3 písm. d)] pokyn poskytovateli, jímž plátce nebo příjemce žádá o provedení platební transakce.
35. Podle důvodové zprávy k výše uvedenému zákonu o platebním styku je pojem platebního prostředku ve směrnici (pozn.: v té, která byla do tohoto zákona transponována) i v zákoně o platebním styku vymezen široce, aniž by však toto vymezení z důvodu dynamického rozvoje v oblasti informačních a komunikačních technologií zacházelo do konkrétních podrobností. Pod pojem platebního prostředku spadají jak hmotné předměty jako např. platební karty, tak i soubory dohodnutých postupů jako použití osobních čísel (PIN) nebo hesel nebo softwarové vybavení (např. platební aplikace v počítači nebo v mobilním telefonu nebo podobném elektronickém zařízení). Za platební prostředek však nelze považovat papírový formulář platebního příkazu.
36. Předmětný výplatní šek jistě vyhovoval definici zařízení nebo souboru postupů dohodnutých mezi poskytovatelem a uživatelem, které jsou vztaženy k osobě uživatele a kterými uživatel dává platební příkaz. Výplatní šek, který obviněný J. H. a spoluobviněný Z. D. obdrželi ve sběrně druhotných surovin za odevzdaný odpad a který je opravňoval k přijetí částky v něm uvedené, představoval platební příkaz jako pokyn provozovatele sběrny druhotných surovin, aby poskytovatel, tj. Česká pošta, provedl platební transakci a vyplatil majiteli výplatního šeku, resp. osobě v tomto šeku uvedené, určenou finanční částku. Nejvyšší soud se ztotožňuje se státním zástupcem, že pojem platební příkaz nelze zaměňovat za pojem papírový formulář platebního příkazu. Papírový formulář platebního příkazu nutno chápat toliko jako prostředek k zadání platebního příkazu, jako jeden ze způsobů, jak platební příkaz zadat. Je naprosto logické, že pouhá pomůcka sloužící k usnadnění procesu zadávání platebních příkazů, jež se zcela běžně vyskytuje na přepážkách bank, je z okruhu platebních prostředků vyloučena. Papírový formulář platebního příkazu nelze vnímat jako obdobu platební karty či platební aplikace v počítači. Nelze jej považovat za zařízení nebo soubor postupů dohodnutých mezi poskytovatelem a uživatelem, které jsou vztaženy k osobě uživatele a kterými uživatel dává platební příkaz. V posuzované věci předmětný výplatní šek spadal pod definici platebního prostředku uvedenou v zákoně o platebním styku, přičemž v konkrétní situaci a souvislostech jeho listinná podoba neevokuje automaticky (bez dalšího) závěr o tom, že jde toliko o papírový formulář platebního příkazu jako pouhý prostředek k zadání platebního příkazu. I šeky a směnky mají listinnou podobu, přitom o tom, že mají charakter platebního prostředku, nevyvstávají pochybnosti.
37. Pokud jde o dovolací námitku týkající se §3 odst. 3 zákona o platebním styku, nutno zdůraznit, že Nejvyšší soud vzhledem k tomu, že úvahu, podle níž nejedná-li se o platební službu, nejedná se ani o platební prostředek, neshledává správnou, nepovažuje odkaz na negativní vymezení platební služby v daných souvislostech za relevantní. Zákon o platebním styku pojem platební služba neučinil součástí definice platebního prostředku. Jak bylo výše uvedeno, platebním prostředkem se rozumí zařízení nebo soubor postupů dohodnutých mezi poskytovatelem a uživatelem, které jsou vztaženy k osobě uživatele a kterými uživatel dává platební příkaz. Platební službou naproti tomu je [§3 odst. 1]: služba umožňující vložení hotovosti na platební účet vedený poskytovatelem [písm. a)], služba umožňující výběr hotovosti z platebního účtu vedeného poskytovatelem [písm. b)], provedení převodu peněžních prostředků z platebního účtu, k němuž dává platební příkaz plátce, příjemce nebo plátce prostřednictvím příjemce, jestliže poskytovatel neposkytuje uživateli převáděné peněžní prostředky jako úvěr [písm. c)], provedení převodu peněžních prostředků z platebního účtu, k němuž dává platební příkaz plátce, příjemce nebo plátce prostřednictvím příjemce, jestliže poskytovatel poskytuje uživateli převáděné peněžní prostředky jako úvěr [písm. d)], vydávání a správa platebních prostředků a zařízení k přijímání platebních prostředků [písm. e)], provedení převodu peněžních prostředků, při němž plátce ani příjemce nevyužívají platební účet u poskytovatele plátce (poukazování peněz) [písm. f)], provedení platební transakce poskytovatelem služeb elektronických komunikací, jestliže je souhlas plátce s provedením platební transakce dáván prostřednictvím elektronického komunikačního zařízení [písm. g)].
38. Platební prostředek, ať už hmotný (viz „zařízení“, např. platební karta) nebo nehmotný (viz „soubor postupů“, např. zadání sjednaného osobního hesla), je tedy prostředek, kterým se uděluje platební příkaz. Platební služba je však již z povahy věci určitou činností na finančním trhu, resp. představuje určité jednání/nakládání s platebními či peněžními prostředky. S ohledem na odlišnost obou pojmů nutno označit poukaz obviněného na důvodovou zprávu k zákonu o platebním styku, podle níž transakce prováděné na základě papírových platebních nástrojů jako jsou směnky, šeky, poštovní poukazy nespadají pod vymezení platební služby, za nepříhodný a závěr obviněného, že nejde-li v případě uvedených papírových nástrojů o platební službu, nejde ani o platební prostředky, za mylný. Jak přiléhavě podotknul státní zástupce, zařazení jednotlivých institutů do negativní definice platebních služeb [viz §3 odst. 3 písm. c) zákona o platebním styku, podle něhož platební službou není (mj.) vydávání šeků, směnek nebo cestovních šeků v listinné podobě, papírových poukázek na zboží nebo služby, poštovních poukazů podle zákona upravujícího poštovní služby, platebních prostředků, které slouží pouze k zaplacení zboží nebo služeb v prostorách využívaných vydavatelem platebního prostředku nebo zboží nebo služeb úzce vymezenému okruhu dodavatelů anebo k zaplacení úzce vymezeného okruhu zboží nebo služeb, ani platební transakce jimi prováděná] neznamená, že by tyto instituty neměly charakter platebního prostředku.
39. Protože i podle dovolacího soudu „výplatní šek“, který obviněný J. H. a spoluobviněný Z. D. obdrželi ve sběrně druhotných surovin za odevzdaný odpad a který posléze pozměněný předložili k výplatě na pobočce České pošty, měl charakter platebního prostředku ve smyslu §234 odst. 1 tr. zákoníku, shledává dovolání obviněného v části, v níž byl namítán nedostatek objektivní stránky, za neopodstatněné. Soud prvního stupně principiálně správně reagoval i na možnost právního posouzení jednání obviněného též jako zločinu ve smyslu §234 odst. 3 alinea 2 tr. zákoníku. V souladu s recentní akceptovanou judikaturou připomněl, že padělá-li nebo pozmění-li pachatel sám nebo jako spolupachatel platební prostředek v úmyslu použít jej jako pravý nebo platný a poté jej sám takto použije, dopouští se pouze trestného činu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 3 alinea 1 tr. zákoníku, a nikoli též podle §234 odst. 3 alinea 2 tr. zákoníku, neboť jen realizuje úmysl použít platební prostředek jako pravý nebo platný, který měl již v době jeho padělání či pozměnění (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 4 Tdo 812/2013, uveřejněné pod č. 27/2014-I. Sb. rozh. tr.). Konečně důsledkem tohoto závěru je i nadbytečnost otázek, zda „předmětný papírový poukaz by mohl být posouzen jako cenný papír podle ust. §514 a násl. občanského zákoníku č. 89/2012 Sb.“, a zda „jsou splněny zákonem vyžadované náležitosti k tomu, aby předmětná listina mohla být považována za řádně vydaný cenný papír“, pokládaných dovolatelem, který vytkl absenci odpovědí na ně.
40. Za neopodstatněný dovolací soud považuje mimořádný opravný prostředek rovněž v části, v níž je vytýkána absence subjektivní stránky stíhaného zločinu. V této souvislosti jen pro upřesnění není od věci zmínit, že případný chybný závěr soudů o naplnění subjektivní stránky trestného činu není tzv. jiným nesprávným hmotněprávním posouzením. Jak již bylo shora uvedeno, jiné nesprávné hmotněprávní posouzení nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, nýbrž v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Že byl skutek nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin vzhledem k absenci znaků skutkové podstaty trestného činu nejde, lze úspěšně namítat s odkazem na nesprávné právní posouzení skutku, což ale ve výsledku nic nemění na správném odkazu na důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
41. V kontextu výhrady týkající se údajné absence zavinění je nicméně nutné akcentovat, že o úmyslném zavinění obviněného nevyvstávají důvodné pochybnosti. Závěr o zavinění pachatele musí být vždy podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout. Okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dovozovat toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (srov. rozhodnutí č. 62/1973 a 41/1976 Sb. rozh. tr.). Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem [§15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [§15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. Zavinění je vybudováno na složce vědění (intelektuální), která zahrnuje vnímání pachatele, tj. odraz předmětů, jevů a procesů ve smyslových orgánech člověka, jakož i představu předmětů a jevů, které pachatel vnímal dříve, nebo ke kterým dospěl svým úsudkem na základě znalostí a zkušeností, a na složce vůle zahrnující především chtění nebo srozumění, tj. v podstatě rozhodnutí jednat určitým způsobem se znalostí podstaty věci. Jestliže pachatel rozhodné skutečnosti nechce ani s nimi není srozuměn, není tu žádný volní vztah. Jak složka vědění, tak i složka volní nemusí zcela přesně odpovídat objektivní realitě, nemusí vždy zcela přesně odrážet skutečnosti příslušnými ustanoveními zvláštní části trestního zákona předpokládané a nemusí se vztahovat ke všem podrobnostem, které jsou pro daný čin charakteristické. Postačí, když skutečnosti spadající pod zákonné znaky skutkové podstaty uvedené ve zvláštní části trestního zákona jsou zahrnuty v představě pachatele alespoň v obecných rysech. V případě úmyslného zavinění je třeba konstatovat, že pro oba druhy úmyslu je společné, že intelektuální složka zahrnuje u pachatele představu rozhodných skutečností alespoň jako možných, rozdíl je v odstupňování volní složky. U přímého úmyslu pachatel přímo chtěl způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, u nepřímého úmyslu byl pro případ, že takový následek způsobí, s tímto srozuměn. Na srozumění pachatele, které vyjadřuje aktivní volní vztah ke způsobení následku relevantního pro trestní právo, je možno usuzovat z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný (k uvedené problematice subjektivní stránky viz ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 221, 222).
42. V případě zločinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 3, alinea 1 tr. zákoníku, jehož se, jak výše naznačeno, dopustí, kdo padělá nebo pozmění platební prostředek v úmyslu použít jej jako pravý nebo platný, je po subjektivní stránce vyžadován specifický úmysl použít padělaný nebo pozměněný platební prostředek jako pravý nebo platný. V posuzované věci přitom obviněný J. H. věděl, za jakým účelem se spoluobviněným Z. D. obdržený výplatní šek pozměňují. Věděl, že tak činí proto, aby jej na poště předložili k výplatě a získali finanční částku ve výplatním šeku uvedenou. Tím, že spoluobviněnému Z. D. sdělil, že jim přepsání šeku neprojde, přiznal, že chápal podstatu vyplácení šeků na poště a reflektoval, že pozměněním šeku mohou dosáhnout výplaty částky, na kterou nemají nárok. V daných souvislostech nelze přehlédnout ani jeho opakované vyjádření o tom, že předmětný výplatní šek považoval za přenesení povinnosti výplaty peněz. Jestliže tedy v situaci, kdy znal účel svého počínání spočívajícího v pozměnění výplatního šeku a vnímal konsekvence spojené s předložením tohoto výplatního šeku na poště, uvedený výplatní šek pozměnil a na poště jej k výplatě jako pravý předložil, projevil znalost rozhodných skutkových okolností naplňujících i znak „platební prostředek“. Závěr o jeho vině není podmíněn zjištěním, že v době činu znal přesný právní význam tohoto normativního znaku, nýbrž postačuje znalost právě jen na úrovni laické představy (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2015, sp. zn. 6 Tdo 151/2015, uveřejněno pod č. 8/2016 Sb. rozh. tr.). Je tak zjevné, že jednal minimálně v úmyslu nepřímém, neboť věděl, že svým jednáním může způsobit porušení zájmu na ochraně tuzemského platebního prostředku, a tím i řádného fungování celého zejména bezhotovostního platebního styku, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [§15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku].
43. Pro úplnost a ve shodě s názorem státního zástupce dovolací soud poznamenává, že zločin podle §234 odst. 3 alinea 1 tr. zákoníku je dokonán již tím, že pachatel platební prostředek padělá nebo pozmění v úmyslu použít jej jako pravý nebo platný, bez ohledu na to, zda jej též jako pravý nebo platný pak použije. Podle skutkové věty výroku o vině obviněný J. H. se spoluobviněným Z. D. pozměnili jim vydaný výplatní šek a takto pozměněný výplatní šek předložili k výplatě na pobočce České pošty. V posuzované věci se tedy nemohlo jednat o pokus zločinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku, nýbrž – při naplnění znaků objektivní a subjektivní stránky dané skutkové podstaty – o dokonaný zločin. Úvahu nalézacího soudu o spáchání tzv. nezpůsobilého pokusu shledává i dovolací soud nesrozumitelnou a vnitřně rozpornou. Avšak se zřetelem k tomu, že státní zástupce nepodal v neprospěch obviněného odvolání (to bylo podáno toliko obviněným, a tedy v jeho prospěch), nelze na uvedený nedostatek jakkoliv reagovat, neboť tomu brání zákaz reformace in peius.
44. Námitky dovolatele nesměřovaly proti správnosti právního posouzení jeho jednání též jako pokusu přečinu podvodu podle §21 odst. 1, §209 odst. 1 tr. zákoníku, proto se jím dovolací soud relevantně nezabýval. Není však žádných pochyb, že ani v tomto ohledu soudy nepochybily. Lze toliko uvést, že takové právní posouzení konvenuje ustálené judikatuře soudů. Ta zastává názor, že pokud pachatel použil padělaný platební prostředek k bezhotovostní platbě a současně tím způsobil na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou, je nutno jeho jednání posoudit nejen jako trestný čin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 3 tr. zákoníku, ale též jako trestný čin podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku, přičemž jde o trestné činy spáchané v jednočinném souběhu. Tzv. faktická konzumpce je v takovém případě vyloučena, neboť s ohledem na skutkové okolnosti spáchaného trestného činu podvodu ho zpravidla nelze považovat za vedlejší, málo významný produkt základního trestného činu vzhledem k různosti objektů obou trestných činů a k tomu, že trestný čin podle §234 odst. 3 tr. zákoníku nevyžaduje obohacení pachatele nebo jiné osoby ani způsobení škody (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 4 Tdo 812/2013, uveřejněné pod č. 27/2014-II. Sb. rozh. tr.).
.
45. Nejvyšší soud uzavírá, že dovolací důvod podle 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nebyl naplněn. V důsledku vzájemné podmíněnosti dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř. nemohl být naplněn ani dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. Dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné, a Nejvyšší soud je proto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. 9. 2018
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu