ECLI:CZ:NS:2018:8.TDO.829.2017.1
sp. zn. 8 Tdo 829/2017-44
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 1. 2018 o dovolání obviněné T. H. proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 22. 2. 2017, sp. zn. 14 To 32/2017, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 12 T 34/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné T. H. odmítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 9. 12. 2016, sp. zn. 12 T 34/2016, byla obviněná T. H. uznána vinnou přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, za což byla podle §178 odst. 2 tr. zákoníku odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku a šesti měsíců. Stejným způsobem bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněného L. M.
2. Proti označenému rozsudku podali obvinění T. H. i L. M. odvolání směřující proti výrokům o vině i trestu. Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 22. 2. 2017, sp. zn. 14 To 32/2017, byla obě odvolání podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítnuta.
3. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněná přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku dopustila se spoluobviněným L. M. tím, že dne 31. 12. 2015 okolo 14:10 hodin za použití násilí neoprávněně vnikli do bytu v ul. S. v P., jehož je T. H. spolumajitelkou, a to za účelem demontování kuchyňské linky a skříně, kdy poté, co jim nájemník tohoto bytu Z. N. otevřel dveře a odmítl je vpustit dovnitř, T. H. s L. M. spolu s některými dalšími s nimi přítomnými osobami dveře, které Z. N. zevnitř držel, násilím vytlačili, přitom Z. N. dostal dveřmi ránu do úst, čímž mu byla odlomena část předního zubu, T. H. s L. M. vstoupili do bytu, který T. H. začala celý procházet, přičemž v bytě setrvali, ač byli z tohoto vykazováni, až do příjezdu hlídky Policie České republiky, přičemž tohoto jednání se dopustili i přesto, že byli srozuměni se skutečností, že uvedený byt mají na základě sepsané nájemní smlouvy s druhým spoluvlastníkem bytu J. H., pronajatý prostřednictvím realitní kanceláře manželé Z. N. a O. N.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 22. 2. 2017, sp. zn. 14 To 32/2017, podala obviněná T. H. prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě podrobně odůvodněné dovolání, v němž odkázala na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítla, že napadené rozhodnutí a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 9. 12. 2016, sp. zn. 12 T 34/2016, spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Podle názoru dovolatelky soudy nepřihlédly k tomu, že se domáhala vstupu do svého obydlí. Před právem na nedotknutelnost jejího obydlí bylo upřednostněno právo na nedotknutelnost obydlí poškozených Z. N. a O. N. Pro soudy bylo významné, že mezi ní a poškozenými došlo k přetahování se o dveře. Samotné přetahování se o dveře ale znaky přečinu porušování domovní svobody nenaplňuje. Nanejvýš by se mohlo jednat o přestupek proti občanskému soužití, přičemž soudy se s otázkou společenské škodlivosti nevypořádaly.
5. Poukázala na své odvolací námitky, jimž se podle ní soud druhého stupně nezabýval. Na to, že nalézací soud chybně vyhodnotil důkazy, když bez dostatečného důvodu upřednostnil výpovědi poškozených, a dále na to, že s nájmem bytu, který byl ve společném jmění manželů, v době činu i nadále dosud nevypořádaném, nikdy neprojevila svůj souhlas, že tento byt užívala a i nadále chtěla užívat jako své obydlí, že v něm měla uložené osobní věci i věci, které nebyly v rámci soudního sporu vypořádány, a že hradila náklady s užíváním bytu související. Odvolací soud do hloubky nezkoumal, zda byly naplněny všechny znaky skutkové podstaty stíhaného přečinu, zejména zda došlo ke vstupu, resp. k vniknutí do obydlí jiného, nezvažoval případné naplnění znaků přestupku a stranou svých úvah ponechal otázku, zda se s ohledem na doposud nevypořádané společné jmění manželů nejednalo o občanskoprávní záležitost. V potaz nebylo bráno vlastnictví bytu ani právo s bytem nakládat. K jednání popsanému ve skutkové větě výroku o vině vedly spory mezi obviněnou a jejím bývalým manželem J. H., který poškozené na obviněnou a na postup vůči ní dopředu upozorňoval.
6. Podle obviněné byl dotčený byt jejím obydlím. V této souvislosti upozornila na nesprávné směšování pojmů obydlí a bydliště. Skutečnost, že má místo svého bydliště evidováno v H. K., neznamená, že nemůže mít obydlí na jiném místě nebo že nemůže mít těchto obydlí současně několik. Že se na jednom místě převážně zdržuje a na druhém pobývá v případě nutnosti plnění pracovních povinností a návštěv rodiny a přátel, není v tomto kontextu nikterak zásadní. Z hlediska posouzení bytu jako obydlí je pak zcela nepodstatné, zda je v něm uklizeno či nikoliv. Obydlím totiž může být jakýkoliv prostor sloužící k bydlení, přičemž není rozhodné, zda je tento prostor využíván jeho obyvatelem jednou za 14 dní nebo každou noc. Důležité je, zda obyvatel vnímá dotčené místo jako prostor, který dotváří osobnostní sféru jedince, jeho individuální integritu, jako zcela nezbytnou podmínku jeho důstojné existence (viz nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 287/96). Pokud by byl přípustný právní výklad uplatněný soudy nižších instancí, došlo by k absurdní situaci, a sice k tomu, že by např. pokoj na vysokoškolské koleji nepodléhal ochraně obydlí, protože by se nejednalo o místo faktického bydliště studenta, a současně by ani místo faktického bydliště studenta nepodléhalo ochraně obydlí, poněvadž student své faktické bydliště navštíví a případně tam i přespí třeba jen jednou za dva týdny. K pojmu obydlí se ostatně vyjádřil i Nejvyšší soud, když v usnesení ze dne 17. 8. 2016, sp. zn. 7 Tdo 871/2016, uvedl, že se jedná o široký pojem, který klade důraz na faktický stav bydlení z jakéhokoli titulu, např. vlastnictví nemovitosti, nájemní či podnájemní vztah, bydlení na základě rodinných vztahů, rozhodnutí soudu o umístění do ústavního zařízení atd. Se zřetelem na ochranu poskytovanou prostorům, které uživatel drží za účelem bydlení, zahrnuje proto vedle obytných domů, bytů i obytné chaty, hotelové domy, ubytovny, vysokoškolské koleje, domovy důchodců, výchovné ústavy apod. Obviněná je přesvědčena, že z formulace „apod.“ vyplývá, že záměrem Nejvyššího soudu bylo vykládat pojem obydlí extenzivně, a nikoliv ho zužovat, jak tomu bylo v jejím případě.
7. Dále poznamenala, že z výpovědi svědka J. H. i poškozené O. N. vyplynulo, že svědek J. H. poté, co se svědkem M. G. vnikli do bytu násilným způsobem (nechali odvrtat vložku zámku), vystěhoval její osobní věci i ostatní věci nacházející se v bytě do sklepní koje. Má za to, že svědci J. H. a M. G., a v důsledku i poškození, vstoupili do jejího obydlí rovněž neoprávněně, a to jenom proto, aby v době uzavření nájemní smlouvy s poškozenými nastínili situaci, že pronajímaný byt byl prázdný, neužívaný. V daném případě hmotněprávní hodnocení není založeno na tom, že vstupovala do svého obydlí, přičemž ve prospěch poškozených svědčí toliko neplatně uzavřená nájemní smlouva, jejíž neplatnost v souladu se zákonem vůči poškozeným namítala, přičemž v trestním řízení tato podstatná okolnost nebyla vzata v úvahu, neboť poškození i přes námitku relativní neplatnosti nájemní smlouvy v bytě setrvali, což následně vyústilo v předmětné jednání. Vlastnické právo k bytu bylo vyznačeno v katastru nemovitostí s poznámkou o řízení o vypořádání společného jmění manželů, což je okolnost, která při uzavření nájemní smlouvy ani v rámci trestního řízení nebyla vzata na zřetel. Zdůraznila, že v době stíhaného jednání poškození v bytě pobývali jen 10 dní, ona po dobu několika let.
8. Navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 22. 2. 2017, sp. zn. 14 To 32/2017, a rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 9. 12. 2016, sp. zn. 12 T 34/2016, zrušil, podle §265k odst. 2 tr. ř. aby zrušil také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265 1 odst. 1 tr. ř. věc přikázal k novému rozhodnutí ve smyslu §222 odst. 2 tr. ř. jinému orgánu, neboť nejde o trestný čin, avšak zažalovaný skutek by mohl být jiným orgánem posouzen jako přestupek.
9. Podáním došlým soudu po uplynutí dovolací lhůty navrhla doplnit dokazování přiloženým rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 14. 6. 2017, sp. zn. 11 C 59/2016, kterým byla poškozeným Z. N. a O. N. uložena povinnost předmětnou bytovou jednotku vyklidit. Provedení důkazu tímto rozsudkem má podle ní zásadní vliv na posouzení, zda se jednalo o její obydlí, a současně i na míru škodlivosti jejího jednání, a v důsledku i na zásadu subsidiarity trestní represe. Z uvedeného rozsudku zcela jasně vyplývá, že s pronájmem inkriminovaného bytu poškozenými nikdy nesouhlasila, a tudíž jí nic nebránilo jej nadále užívat jako své obydlí, přičemž nemohla předvídat, že toto její obydlí obsadí bez právního důvodu cizí osoby. Vyjádřila přesvědčení, že navrhovaný důkaz svědčí významně ve prospěch jejího práva na obydlí a naopak v neprospěch práva na obydlí poškozených. Má výjimečnou povahu a je nezbytný k tomu, aby Nejvyšší soud mohl o dovolání rozhodnout.
10. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedla, že dovolací námitky, které podle ní byly uplatněny v hranicích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nejsou způsobilé cokoli měnit na právním posouzení skutku. Pro projednávanou trestní věc je určující, že předmětný byt byl dříve, resp. stále je, ve společném jmění bývalých manželů T. H. a J. H., jejichž vzájemný vztah je poznamenán nesrovnalostmi pramenícími z jejich odlišných zájmů a představ o případném vypořádání. V řízení bylo prokázáno, že obviněná T. H. se z bytu odstěhovala v březnu 2015 a nyní bydlí v H. K. v pronajatém bytě, kde má nahlášeno i trvalé bydliště, když tyto skutečnosti vyplývají z údajů, které uváděla v opatrovnickém řízení. Předmětný byt neužívá ani její bývalý manžel J. H., který se jej rozhodl pronajmout. Jak vyplývá z e-mailové komunikace, tento jeho záměr byl obviněné znám, obviněná s ním byla evidentně srozuměna, když na něj reagovala tím, že i ona má o případný podnájem zájemce. V této souvislosti pak byla bývalým manželem upozorněna na to, aby si své věci z bytu odstěhovala, což zjevně neučinila, takže jí bylo sděleno, že její věci jsou v předmětném domě umístěny do sklepních prostor. Dne 23. 12. 2015 se dozvěděla, že byt byl pronajat a jsou v něm noví nájemníci, kdy uvedená skutečnost jí byla sdělena bývalým manželem, svědkem J. H., e-mailem se zaslanou kopií nájemní smlouvy, přičemž se to dozvěděla i od nových nájemníků. V uvedené souvislosti poukázal odvolací soud na to, že se nejedná o jedinou nemovitost bývalých manželů H., kterou mají ve společném jmění manželů, neboť jiný byt v J. n. N. byl rovněž pronajat a na jeho pronájmu měla zásluhu právě obviněná. Svědek J. H. měl tedy s pronájem bytu předchozí souhlas obviněné, pouze nesplnil její žádost spočívající v požadavku na odsouhlasení nových nájemníků. Je tudíž zřejmé, že na poškozené manžele N. bylo třeba nahlížet jako na oprávněné uživatele bytu, na něž se vztahovala ochrana ustanovení §178 tr. zákoníku, neboť uživatel domu, bytu nebo jiné prostory sloužící k bydlení je chráněn proti vlastníkovi, jak ve svých rozhodnutích s odkazem na příslušnou judikaturu uvedly soudy obou stupňů.
11. Státní zástupkyně dále poznamenala, že výrok, kterým byla obviněná uznána vinnou trestným činem porušování domovní svobody, není v kolizi s ustanovením §12 odst. 2 tr. zákoníku, poněvadž obviněná se posuzovaného činu dopustila jednáním, které razantně zasáhlo do domovní svobody poškozených manželů N. Přecenila dosah svého práva k předmětnému bytu v případě, že právo k jeho užívání již náleželo jinému. Jestliže se předtím, než byl byt pronajat, proti takovému jednání nevymezila a naopak s ním souhlasila, nebyly ze strany jejího bývalého manžela žádné překážky pro to, aby byt pronajal. Změna postoje obviněné k pronájmu bytu mohla být řešena nanejvýš uplatněním jejích práv v občanskoprávním řízení, nikoliv cestou razantního násilí. Odsouzení obviněné pro přečin podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku se jeví odpovídající společenskou odezvou na její jednání.
12. Navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
13. Obviněná v reakci na vyjádření státní zástupkyně uvedla, že ze zmiňované e-mailové komunikace nevyplývá její svolení s pronájmem inkriminovaného bytu ke dni, kdy k tomuto pronájmu došlo, ani osobám, kterým byl byt pronajat. Že v této e-mailové komunikaci připustila, že by bylo vhodné byt pronajmout, ještě neznamená, že o tomto konkrétním pronájmu věděla, nebo dokonce že s ním souhlasila. V e-mailové korespondenci si vymínila svůj souhlas s tím, kdo bude nájemcem bytu. O tom, že s pronájmem bytu nesouhlasila, svědčí již citovaný rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 14. 6. 2017, sp. zn. 11 C 59/2016. S ohledem na provedené řízení u civilního soudu vznikají pochybnosti o účelovosti pronájmu bytu bez souhlasu obviněné s cílem ji poškodit, neboť svědek J. H. využívá všech možností, včetně trestních oznámení. Skutečnost, že souhlasila s pronájmem bytu v J. n. N., nic nevypovídá o projednávané věci. Podle jejího názoru se jedná o nadbytečnou argumentaci, která nadto ani nevyplývá z provedeného dokazování.
14. Zdůraznila, že opakovaně poukazovala na to, že střídavě obývá jak byt v H. K. (který má pronajatý), tak byt v P. V tomto ohledu tak neobstojí argumentace, že byt opustila. Nic takového z provedeného dokazování nevyplývá. Naopak se z něj podává, že obývá byt v H. K., což samozřejmě nevylučuje, že v inkriminovaném období považovala za své obydlí též byt v P. Za absurdní považuje obviněná schvalování postupu svědka J. H., který po násilném otevření bytu vyklidil veškeré, a to i její osobní věci, do sklepní kóje. Je zarážející, že státní zástupkyně na takovém jednání nejenže neshledává nic protiprávního, ale nadto ho vyzdvihuje jako postup svědčící o tom, že byt neobývala.
15. Uzavřela, že ve vyjádření státní zástupkyně není hodnoceno, že vstupovala do svého obydlí a že se s ohledem na její písemné námitky a na skutečnost, že o tomto byli poškození z její strany osobně informováni v den jejich nastěhování, nemohlo jednat o jejich obydlí. Podle rozsudku Okresního soudu v Pardubicích poškození užívali byt protiprávně.
III. Přípustnost dovolání
16. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněné T. H. je zjevně neopodstatněné.
IV. Důvodnost dovolání
17. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesněprávní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
18. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Je zjevné, že námitky obviněné lze podřadit pod jí uplatněný důvod dovolání.
19. Z hlediska napadeného rozhodnutí, obsahu dovolání a uplatněného dovolacího důvodu je významnou otázkou, zda obviněná T. H. svým jednáním popsaným ve skutkové větě výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu naplnila znaky přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, a v případě kladné odpovědi, zda její čin dosahoval potřebné míry společenské škodlivosti z hlediska spodní hranice trestní odpovědnosti.
20. Přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku se dopustí, kdo neoprávněně vnikne do obydlí jiného nebo tam neoprávněně setrvá, a při činu užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí nebo překoná překážku, jejímž účelem je zabránit vniknutí.
21. Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že soud považoval za naplněné znaky přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, které spočívají v tom, že obviněná (spolu s obviněným L. M.) neoprávněně vnikla do obydlí jiného a užila při tomto činu násilí.
22. Objektem posuzovaného trestného činu je domovní svoboda; označená skutková podstata chrání nedotknutelnost obydlí zaručenou čl. 12 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“). Podle tohoto článku Listiny není do obydlí dovoleno vstoupit bez souhlasu toho, kdo v něm bydlí. Právo na respektování obydlí je garantováno rovněž čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“). Účelem práva na nedotknutelnost obydlí je garance prostorově vymezené soukromé sféry, v důsledku čehož je také pojem „obydlí“ vykládán široce. Obecně lze konstatovat, že jde o prostorově chápanou životní sféru, kterou si jednotlivec opatřil a pokud ji zbavil obecné přístupnosti, přičemž není rozhodující, kde se nachází či jak je vybavená. Vlastnictví nemovitosti nehraje roli, důležitá je oprávněnost užívání věci (viz WAGNEROVÁ, E.; ŠIMÍČEK, V.; LANGÁŠEK, T.; POSPÍŠIL, I. a kol. Listina základních práv a svobod. Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s. 2012, str. 331, 332). Zásahy do nedotknutelnosti obydlí jsou přípustné jen na základě zákona (srov. §82 a násl. tr. ř., §40 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky). Ochrana se vztahuje na ty prostory, které uživatel drží k bydlení, tj. kde má své soukromí a svou domácnost. Ustanovením §178 tr. zákoníku je chráněn jakýkoliv oprávněný uživatel, a to proti komukoliv; uživatel domu nebo bytu je tedy chráněn i proti vlastníku nemovitosti, a to i tehdy, má-li vlastník vykonatelné rozhodnutí k vyklizení uživatelova bytu (k tomu č. 1/1980, 16/1995 Sb. rozh. tr. aj.). Obydlím se ve smyslu §133 tr. zákoníku rozumí dům, byt nebo jiná prostora sloužící k bydlení a příslušenství k nim náležející. Jedná se o široký pojem, který klade důraz na faktický stav bydlení z jakéhokoli titulu, např. vlastnictví nemovitosti, nájemní či podnájemní vztah, bydlení na základě rodinných vztahů, rozhodnutí soudu o umístění do ústavního zařízení atd. Se zřetelem na ochranu poskytovanou prostorám, které uživatel drží za účelem bydlení, zahrnuje proto vedle obytných domů, bytů i obytné chaty, hotelové domy, ubytovny, vysokoškolské koleje, domovy důchodců, výchovné ústavy apod. Neoprávněným vniknutím do obydlí jiného je nežádoucí, bez souhlasu nebo proti vůli oprávněného uživatele uskutečněné vejití do domu, bytu nebo jiné prostory sloužící k bydlení, jakož i do příslušenství k nim náležející, jímž se zasahuje do domovní svobody jiného. Násilím se rozumí použití fyzické síly.
23. Podle soudů nižších stupňů se obviněná přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku dopustila ve spolupachatelství se spoluobviněným L. M. tím (viz skutková věta výroku o vině rozsudku nalézacího soudu), že dne 31. 12. 2015 okolo 14:10 hodin za použití násilí neoprávněně vnikli do bytu v ul. S. v P., jehož je T. H. spolumajitelkou, a to za účelem demontování kuchyňské linky a skříně, kdy poté, co jim nájemník tohoto bytu Z. N. otevřel dveře a odmítl je vpustit dovnitř, T. H. s L. M. spolu s některými dalšími s nimi přítomnými osobami dveře, které Z. N. zevnitř držel, násilím vytlačili, přitom Z. N. dostal dveřmi ránu do úst, čímž mu byla odlomena část předního zubu, T. H. s L. M. vstoupili do bytu, který T. H. začala celý procházet, přičemž v bytě setrvali, ač byli z tohoto vykazováni, až do příjezdu hlídky Policie České republiky, kdy tohoto jednání se dopustili i přesto, že byli srozuměni se skutečností, že uvedený byt mají na základě sepsané nájemní smlouvy s druhým spoluvlastníkem bytu J. H. pronajatý prostřednictvím realitní kanceláře manželé Z. a O. N.
24. Nejvyšší soud nemá pochyb o tom, že skutková část výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odpovídající částí odůvodnění tohoto rozsudku, jakož i odůvodněním usnesení odvolacího soudu obsahuje konkrétní skutková zjištění, která zákonné znaky přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku vyjadřují. Je evidentní, že obviněná poté, co společně se spoluobviněným L. M. a dalšími na místě přítomnými muži za použití hrubé fyzické síly vytlačili dveře, které zevnitř držel poškozený Z. N., vnikla do bytu užívaného poškozeným a jeho manželkou O. N. a začala jej procházet. Tímto zjevně porušila nedotknutelnost obydlí, a to přesto, že věděla, že poškození mají uzavřenou nájemní smlouvu, v bytě bydlí a nedovolili jí do něj vstoupit. Důvody, které vedly nalézací soud k závěru, že výpovědi poškozených jsou věrohodné a lze z nich při ustanovování skutkového děje vycházet, dovolací soud sdílí a na příslušnou argumentaci obsaženou v odůvodnění rozsudku plně odkazuje (srov. str. 3 a 4 rozsudku). Způsob, kterým se soudy nižších stupňů vypořádaly s námitkami obviněné a v návaznosti na to i s právním posouzením skutku, zcela obstojí (srov. str. 5 a 6 rozsudku soudu prvního stupně, str. 4 až 8 usnesení odvolacího soudu). Předmětný byt v době, kdy do něj obviněná popsaným způsobem vstoupila, již nebyl jejím obydlím ve smyslu trestního zákoníku. Uvedenou skutečnost dokládá nejen výpověď svědka M. G. (č. listu 213, 214), pracovníka realitní kanceláře, který uvedl, že byt, jenž si byl prohlédnout předtím, než byl poškozenými pronajat, nebyl způsobilý k nafocení, vykazoval znaky bytu neobývaného, dlouhodobě neuklizeného, z něhož se právě někdo odstěhoval, a který svými sděleními potvrdil, že informace, kterou mu poskytl svědek J. H. – že spolu s obviněnou mají záměr byt pronajmout, se stavem bytu zcela konvenovala, ale i z jednání samotné obviněné. Že předmětný byt nebyl jejím obydlím nejpozději v prosinci 2015, dávala najevo několika způsoby. Jednak tím, že byť si vyhrazovala právo na odsouhlasení osob nájemníků, proti návrhu svědka J. H. na pronajmutí bytu nikterak neprotestovala, naopak jej s ohledem na vidinu úlevy od ekonomické zátěže související s pravidelnými platbami spojenými s užíváním bytu přivítala (viz elektronická komunikace na č. listu 88 a 90 až 91 a výpověď obviněné na č. listu 208, 209), jednak také tím, že dne 31. 12. 2015 šla do bytu za účelem odstěhování osobních věcí, demontáže kuchyňské linky a dalšího nábytku (viz výpovědi obviněné, spoluobviněného L. M. – č. listu 209 až 210 a svědků M. Č. – č. listu 212 a F. T. – č. listu 212 až 213), což ve prospěch argumentace, podle níž byt stále považovala za své obydlí, jednoznačně nehovoří. Toliko občasné přespání nesvědčí o tom, že v daném případě byly splněny podmínky zákonného znaku obydlí. Podle obsahu opatrovnického spisu sp. zn. 19 P 5/2012, jakož i podle výpovědí obviněné, si faktické bydliště a též obydlí vybudovala v H. K., kde bydlela se svým přítelem a bydlet zjevně i chtěla (viz sdělení na č. listu 194, že předpokládala, že se po prázdninách roku 2014 nastěhuje do domu, který v H. K. vydražila), kde pracovala a kam chtěla, aby chodila její dcera do školy. Zákonné znaky obydlí ve vztahu k inkriminovanému bytu byly naproti tomu splněny v případě poškozených N. Jejich setrvání v bytě bylo v tomto kontextu oprávněné – s vlastníkem bytu uzavřeli prostřednictvím renomované realitní kanceláře, která byt inzerovala, nájemní smlouvu, zaplatili rezervační poplatek a nájemné v celkové výši 40 000 Kč, do bytu se i se svým dítětem ihned nastěhovali a začali jej upravovat. Ze strany svědků J. H. (pronajímatele) a M. G. (zástupce realitní kanceláře), policie i své advokátky přitom byli ujišťováni, že mají právo v bytě zůstat. Že jim obviněná zaslala dopis, v němž vznesla námitku relativní neplatnosti uvedené nájemní smlouvy, není vzhledem k nastíněným okolnostem podstatné. Jak přiléhavě akcentoval nalézací soud, i nájemcům, kteří užívají byt na základě nájemní smlouvy, která se později stane v důsledku vznesené námitky relativní neplatnosti od počátku neplatnou, je trestním zákoníkem poskytována ochrana. Z hlediska naplnění znaků skutkové podstaty přečinu porušování domovní svobody je irelevantní, jak dopadl občanskoprávní spor, resp. žaloba na vyklizení předmětného bytu. Výsledek sporu nemá na porušení domovní svobody, resp. svobody obydlí poškozených význam. Význam by ovšem mohl mít při případné úvaze o aplikaci zásady subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku. Nejvyšší soud v této souvislosti nepouští ze zřetele závěry Ústavního soudu obsažené v jeho nálezu ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 3113/13, podle nichž ani tento soud nijak nerozporuje, že český právní řád nedovoluje vlastníkům nemovitostí nahrazovat nutnost podání občanskoprávní žaloby na vyklizení a navazujícího návrhu na výkon rozhodnutí svépomocí. Pochybnosti lze však mít podle Ústavního soudu o tom, jestli lze klást rovnítko mezi takovouto nedovolenou svépomocí a závěrem o spáchání trestného činu. Jestliže totiž osoba užívá nedovolenou svépomoc, avšak alespoň sleduje legitimní cíl souladný s právem, postupuje sice protiprávně, avšak její jednání bude zpravidla stále podstatně méně společensky škodlivé, než té osoby, která protiprávně jak postupuje, tak je protiprávní i stav, který se snaží nastolit. Proto i podle přesvědčení Ústavního soudu pokud obviněný argumentuje, že jako vlastník nemovitosti měl z hlediska občanského práva hmotného právo na vyklizení daných prostor nárok a tato skutečnost není v trestním řízení vyvrácena, nelze takovouto obhajobu bez dalšího označit jako nemající jakýkoliv význam. Každý případ je však podle Ústavního soudu nutno hodnotit individuálně, kupříkladu podle takových okolností, zda vlastník alespoň dotčené osoby k vyklizení předem vyzval a poskytl jim k němu časový prostor, zda tyto osoby mohly najít s běžnou mírou úsilí jiné bydlení, či takovéto hledání a také samotné vystěhování by pro ně bylo zvláště obtížné či stresující, zda se v případě nájemního bydlení jednalo o nájemníky platící nájem a služby, či o neplatiče přivádějící vlastníka svým neplacením do potíží, zda se dané osoby v nemovitosti chovaly řádně a slušně, či naopak například nemovitost devastovaly, napadaly vlastníka či její ostatní obyvatele apod.
25. V daných souvislostech je vhodné se nejprve s větší podrobností zaměřit na teoretická východiska potřebná pro správné právní posouzení věci. Trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován uplatněním zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Společenská škodlivost činu není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke konkrétním znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který není trestným činem pro nedostatek škodlivosti pro společnost, se zásadně uplatní v případech, ve kterých posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (k tomu v podrobnostech stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
26. Kritérium společenské škodlivosti je doplněno principem „ ultima ratio “, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou vyčerpané, neúčinné nebo nevhodné (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2003, sp. zn. I. ÚS 558/01, ze dne 8. 11. 2001, sp. zn. IV. ÚS 564/2000, aj.). Při úvaze, zda s přihlédnutím k zjištěné společenské škodlivosti nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu, soud zvažuje zejména navazující právní úpravu odpovědnosti za protiprávní čin v oblasti práva správního, občanského, obchodního apod., při zvážení přístupu, že ochrana právních statků má být v prvé řadě uplatňována prostředky těchto jiných právních odvětví, a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení chráněných vztahů naplňuje znaky konkrétní skutkové podstaty trestného činu, je namístě uplatňovat trestní odpovědnost.
27. Při posuzování otázky, zda skutek je či není trestným činem, je třeba postupovat tak, že orgán činný v trestním řízení nejprve provede potřebná zjištění o rozhodných skutkových okolnostech. Dále učiní závěr o tom, zda zjištěné skutkové okolnosti naplňují formální znaky trestného činu, a poté se případně, pokud to přichází v úvahu s ohledem na konkrétní okolnosti, které by mohly nasvědčovat tomu, že posuzovaný čin nedosahuje potřebné míry společenské škodlivosti z hlediska spodní hranice trestní odpovědnosti zvažovaného trestného činu, vypořádá s tím, zda lze uplatnit, s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe a z ní vyplývající princip „ ultima ratio “, trestní odpovědnost pachatele (srov. §12 odst. 2 tr. zákoníku). Trestní odpovědnost je vyloučena tehdy, lze-li uplatněním jiného druhu odpovědnosti dosáhnout splnění všech funkcí vyvození odpovědnosti, tj. splnění cíle reparačního a preventivního, a přitom funkce represivní není v daném případě nezbytná (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1148/09).
28. Jednání obviněné T. H., která s pomocí dalších osob za použití hrubé fyzické síly vytlačila dveře, které zevnitř držel poškozený Z. N., vnikla do bytu užívaného poškozeným a jeho manželkou O. N. a začala jej procházet, nutno označit za zcela typický, běžný případ přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku tr. zákoníku. S ohledem na to, že obviněná, realitní makléřka, a tedy osoba s nejvyšší pravděpodobností mající zkušenosti s pronajímáním bytů a se standardními postupy při výskytu problémů s tím souvisejícími, s poškozenými předtím, než jim neoprávněně a za použití násilí vnikla do jejich obydlí, osobně jednala a věděla, že v bytě setrvávají na podkladě nájemní smlouvy, že za jeho užívání zaplatili poměrně velkou finanční částku, přestěhovali se do něj i se svým malým dítětem a v domnění, že je jejich obývání bytu legitimní (z jejich strany se nejednalo o žádnou svévoli, nýbrž o postup v intencích pokynu pronajímatele, realitní kanceláře, advokátky a policie), jej začali podrobovat zamýšleným úpravám, nelze konstatovat, že čin není pro nedostatek škodlivosti pro společnost trestným činem. Nepřiměřená reakce obviněné na zjištění, že se poškození nezachovali podle jejích představ a z bytu se ihned nevystěhovali, její ignorování opakované výzvy, aby vyčkala příjezdu policie a záležitost řešila bez emocí, hrubý vpád do bytu, při němž došlo ke zranění poškozeného a při němž mohlo dojít i ke zranění dalších v bytě setrvávajících osob – těhotné poškozené a dítěte, jako i následné počínání obviněné v bytě svědčí o použití svémoci, které vybočuje z mezí toho, co se se svépomocí dá spojovat. Poškozená v bytě nebydlela a k bydlení jej nepotřebovala, tudíž její přesvědčení o relativní neplatnosti nájemní smlouvy, které se později ukázalo relevantním (viz pravomocný rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 14. 6. 2017, sp. zn. 11 C 59/2016), nemůže její jednání, kterým byl mimořádně intenzivně porušen zájem na ochraně domovní svobody, nedotknutelnosti obydlí ospravedlnit. Ani uplatněná námitka relativní neplatnosti nájemní smlouvy (a konečný úspěch v řízení o vyklizení nemovitosti ve věci vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 11 C 59/2016) ji neopravňovala ke vstupu do bytu užívaného jinými, nadto způsobem, při kterém bylo použito násilí a došlo ke zranění člověka. Podle dovolacího soudu konkrétní okolnosti případu opodstatňují učinit závěr, že vyvození trestní odpovědnosti a trestněprávní důsledky s ní spojené jsou přiléhavou reakcí na protiprávní čin obviněné a že (na rozdíl od případu, na který reagoval Ústavní soud v nálezu ze dne ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 3113/13) nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.
29. Dovolání obviněné je zjevně neopodstatněné. Nejvyšší soud je proto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. 1. 2018
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu