ECLI:CZ:NS:2018:8.TDO.941.2018.1
sp. zn. 8 Tdo 941/2018-104
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 10. 2018 o dovolání obviněné K. V. proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. 3. 2018, sp. zn. 2 To 87/2017, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 48 T 3/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné K. V. odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 24. 4. 2017, sp. zn. 48 T 3/2016, byli obvinění R. Č. , M. S. , a K. V. uznáni vinnými, že
se společným záměrem vylákat finanční prostředky a za sjednaných podmínek neinvestovat a nevrátit a užít za jiným účelem po vzájemné dohodě poté, co prostřednictvím společnosti Form Online Limited v únoru 2010 obžalovaní R. Č. a K. V. založili obchodní společnost DOUBLE INVESTMENTS Limited se sídlem v Manchesteru, Anglie, Company No. 05075376, která předtím neprovozovala žádnou podnikatelskou činnost, včetně činnosti investiční, a poté, co v dubnu 2010 obžalovaní R. Č. a K. V. založili její organizační složku v České republice DOUBLE INVESTMENTS Limited – organizační složka ČR (právní formy – odštěpný závod zahraniční právnické osoby) se sídlem Brno, Bayerova 792/23 (od 10. 10. 2012 Praha 6, Bubeneč, Mlýnská 22/4), IČ: 292 15 951
- obžalovaná K. V. od dubna 2010 do 7. 6. 2011 v postavení vedoucí organizační složky DOUBLE INVESTMENTS Limited – organizační složka ČR s rozhodovacími pravomocemi při řízení organizační složky a dle plné moci i s rozhodovacími pravomocemi při řízení zahraniční společnosti DOUBLE INVESTMENTS Limited,
- obžalovaný R. Č. od dubna 2010 do 15. 6. 2015 (kdy došlo k zahájení trestního stíhání) ve funkci s vedoucím postavením v DOUBLE INVESTMENTS Limited – oganizační složka ČR a od 1. 8. 2012 do 9. 9. 2014 současně jako ředitel zahraniční společnosti DOUBLE INVESTMENTS Limited, v obou funkcích i s rozhodovacími pravomocemi při řízení organizační složky a dle plné moci a následně dle funkce ředitele i s rozhodovacími pravomocemi při řízení zahraniční společnosti DOUBLE INVESTMENTS Limited,
- obžalovaný M. S. od 1. ledna 2011 do 31. 12. 2012 v postavení manažera, marketingového ředitele a od 7. 6. 2011 do 31. 12. 2012 také v postavení vedoucího organizační složky DOUBLE INVESTMENTS Limited – organizační složka ČR, v obou funkcích s rozhodovacími pravomocemi při řízení organizační složky, a dle plné moci v postavení vedoucího organizační složky i při řízení zahraniční společnosti DOUBLE INVESTMENTS Limited,
pod příslibem velmi výhodného zhodnocení finančních prostředků jménem společnosti DOUBLE INVESTMENTS Limited sami nebo za pomoci jimi najatých obchodních zástupců uzavírali se zájemci o výhodné zhodnocení finančních prostředků smlouvy o investičním vkladu, kdy výše zhodnocení se odvíjela podle toho, na jakou dobu byla smlouva uzavřena, a to ve výši od 6 do 15% ročně z vložené částky, přičemž zájemcům prezentovali přímo nebo prostřednictvím zástupců vědomě nepravdivé informace o společnosti DOUBLE INVESTMENTS Limited jako zahraniční společnosti s dlouholetými zkušenostmi v oblasti investic v zahraničí, o způsobu investování v zahraničí do investičních a obchodních projektů, jako je správa a pronájem nemovitostí, developerské projekty, oblast vývoje softwaru a nanotechnologií, farmaceutický a biotechnologický průmysl, letectví, doprava a komunikační systémy a korporativní investování, o zajištění vložených investic, včetně informace o pojištění vkladů, ačkoliv věděli, že vložené finanční prostředky vkladatelů nebudou zhodnoceny způsobem, jak jim prezentují, neboť společnost DOUBLE INVESTMENTS Limited v uvedených projektech v minulosti neprovozovala investiční činnost a uvedené investice neměli zajištěny ani do budoucna, a jim svěření finanční prostředky od jednotlivých vkladatelů neinvestovali uváděnými způsoby, ale používali je bez informování vkladatelů na výplatu již splatných vkladů, na běžné náklady společnosti, svoje odměny, půjčky fyzickým a právnickým osobám, investice do jiných podnikatelských záměrů s nezajištěným finančním zhodnocením, přičemž poškození vkladatelé dle uvedených nepravdivých informací pocházejících od obžalovaných skládali vklady nejen v době uzavírání smluv o investičním vkladu, ale i následně formou přívkladů a rovněž ponechávali vklady formou prodlužování smluv či uzavírání opětovných smluv až do dne 15. 3. 2015
a obžalovaný R. Č. od blíže nezjištěné doby roku 2013 do července 2014, kdy skončila jakákoliv faktická činnost DOUBLE INVESTMENTS Limited – organizační složka ČR, pod příslibem výhodné provize za sjednání smluv o investičních vkladech mezi společností DOUBLE INVESTMENTS Limited a zájemcem o výhodné zhodnocení finančních prostředků, stále prezentoval obchodním zástupcům nepravdivé informace o společnosti DOUBLE INVESTMENTS Limited, o způsobu investování společnosti, o zajištění vložených vkladů s cílem uzavírání dalších smluv, ačkoliv věděl, že společnost DOUBLE INVESTMENTS Limited vzhledem ke skutečnosti, že neinvestovala jím tvrzeným způsobem ani žádným jiným zhodnocujícím způsobem, není schopna tyto provize vyplácet a tyto provize nevyplácel,
čímž obžalovaná K. V. způsobila poškozeným klientům uvedeným v tabulce č. 1, 2 u smluv uzavřených od dubna 2010 do 7. 6. 2011 s přívklady vyplývajícími z těchto smluv a s ponechanými vklady po ukončení platnosti původních smluv škodu ve výši 4 011 185 Kč ,
obžalovaný R. Č. způsobil poškozeným klientům uvedeným v tabulce 1, 2, 3, 4 u smluv uzavřených od dubna 2010 do dubna 2014 s přívklady vyplývajícími z těchto smluv a s ponechanými vklady po ukončení platnosti původních smluv škodu ve výši 53 822 609,63 Kč a 27 522,58 Eur , a obchodním zástupcům v tabulce č. 5 na nevyplacených provizích škodu 2 024 870 Kč a 1 648 Eur
a obžalovaný M. S. způsobil poškozeným klientům uvedeným v tabulce č. 2, 3 u smluv uzavřených od 1. 1. 2011 do 31. 12. 2012 s přívklady vyplývajícími z těchto smluv a s ponechanými vklady po ukončení platnosti původních smluv škodu ve výši 36 283 494,30 Kč a 4 022,58 Eur ,
kdy jednotlivé vklady poškozených byly činěny takto:
| Tabulka č. 1
|
|
Příjmení
|
Jméno
|
Datum narození
|
Číslo smlou-
vy
|
Typ pohybu
|
Datum vkladu/
přípisu vkladu
|
Výše vkladu/
výběru
|
| Š.
| L.
|
22. 3. 1978
|
10696
10693
10694
|
Investiční vklad
Investiční vklad
Investiční vklad
Vyplaceno
|
6. 5. 1010
6. 5. 2010
6. 5. 2010
|
50 000 Kč
105 000 Kč
50 000 Kč
17 600 Kč
|
| S.
| Z.
|
16. 7. 1941
|
10719
|
Investiční vklad
Přívklad
|
26. 7. 2010
31. 7. 2012
|
50 000 Kč
100 000 Kč
|
| R.
| P.
|
9. 7. 1988
|
10636
|
Investiční vklad
Přívklad
|
15. 10. 2010
26. 10. 2010
29. 11. 2010
|
5 000 Kč
500 Kč
500 Kč
|
| H.
| J.
|
14. 10. 1945
|
710718
|
Investiční vklad
|
27. 10. 2010
|
20 000 Kč
|
| N.
| M.
|
16. 10. 1964
|
10631
|
Investiční vklad
Přívklad
|
1. 11. 2010
26. 5. 2011
|
50 000 Kč
51 000 Kč
|
| K.
| J.
|
19. 6. 1926
|
10626
|
Investiční vklad
Přívklad
Vyplaceno
|
11. 11. 2010
23. 9. 2013
|
300 000 Kč
210 000 Kč
36 000 Kč
|
| B.
| A.
|
16. 8. 1968
|
10841
|
Investiční vklad
Přívklad
|
9. 12. 2010
21. 2. 2011
14. 9. 2011
|
200 000 Kč
250 000 Kč
100 000 Kč
|
| M.
| L.
|
26. 7. 1943
|
10798
|
Investiční vklad
Přívklad
Vyplaceno
|
9. 12. 2010
3. 1. 2011
|
760 000 Kč
40 000 Kč
400 000 Kč
|
| R.
| Z.
|
4. 3. 1958
|
10635
|
Investiční vklad
|
14. 12. 2010
|
200 000 Kč
|
| V.
| J.
|
25. 4. 1939
|
10772
|
Investiční vklad
Přívklad
Vyplaceno
|
27. 12. 2010
7. 4. 2011
|
100 000 Kč
40 000 Kč
37 333 Kč
|
| M.
| M.
|
21. 8. 1965
|
10838
|
Investiční vklad
|
17. 2. 2011
|
20 000 Kč
|
| M.
| H.
|
6. 3. 1938
|
10870
|
Investiční vklad
Vyplaceno
|
14. 3. 2011
|
100 000 Kč
70 960 Kč
|
| Tabulka č. 2
|
| B.
| M.
|
3. 4. 1923
|
710013
10810
|
Investiční vklad
Investiční vklad
|
1. 2. 2011
17. 2. 2011
|
30 000 Kč
400 000 Kč
|
| V.
S.
| M.
|
20. 10. 1944
|
10812
10811
|
Investiční vklad
Přívklad
Investiční vklad
Přívklad
|
1. 2. 2011
8. 4. 2011
23. 4. 2013
15. 3. 2011
8. 4. 2011
25. 3. 2013
|
60 000 Kč
40 000 Kč
20 000 Kč
60 000 Kč
40 000 Kč
30 000 Kč
|
| H.
| J.
|
12. 5. 1977
|
10786
|
Investiční vklad
Vyplaceno
|
3. 3. 2011
|
10 000 Kč
832 Kč
|
| S.
| A.
|
9. 6. 1960
|
10792
|
Investiční vklad
|
9. 3. 2011
|
60 000 Kč
|
| K.
| Z.
|
25. 2. 1957
|
10764
|
Investiční vklad
|
15. 3. 2011
|
50 000 Kč
|
| M.
| M.
|
9. 3. 1936
|
10818
|
Investiční vklad
Přívklad
|
15. 3. 2011
4. 5. 2012
|
100 000 Kč
100 000 Kč
|
| S.
| J.
|
25. 3. 1943
|
10821
|
Investiční vklad
|
25. 3. 1943
|
300 000 Kč
|
| U.
| H.
|
21. 2. 1963
|
10831
|
Investiční vklad
Přívklad
|
15. 3. 2011
20. 3. 2013
|
10 000 Kč
2 000 Kč
|
| V.
| Z.
|
31. 5. 1958
|
10825
|
Investiční vklad
Vyplaceno
|
15. 3. 2011
|
50 000 Kč
48 000 Kč
|
| Ž.
| M.
|
30. 11. 1990
|
10623
|
Investiční vklad
|
15. 3. 2011
|
10 000 Kč
|
| Ž.
| I.
|
15. 2. 1956
|
10822
|
Investiční vklad
|
15. 3. 2011
|
50 000 Kč
|
| S.
| L.
|
22. 3. 1980
|
10795
|
Investiční vklad
Přívklad
|
10. 5. 2011
|
2 500 Kč
2 500 Kč
|
| S.
| M.
|
11. 9. 1927
|
10886
|
Investiční vklad
Přívklad
Vyplaceno
|
13. 5. 2011
9. 4. 2014
|
120 000 Kč
50 000 Kč
36 000 Kč
|
| Z.
| J.
|
1. 12. 1958
|
10879
|
Investiční vklad
Vyplaceno
|
3. 6. 2011
|
10 000 Kč
1 200 Kč
|
| D.
| J.
|
10. 12. 1966
|
10855
|
Investiční vklad
Vyplaceno
|
9. 6. 2011
|
550 000 Kč
299 890 Kč
|
Tabulka č. 3 zahrnuje poškozené ze společného jednání obviněných R. Č. a M. S., tabulky č. 4 (poškození klienti) a č. 5 (poškození obchodní zástupci) se vztahují k samostatnému jednání obviněného R. Č.
2. Takto popsané jednání obviněného R. Č. soud prvního stupně právně kvalifikoval jako zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, spáchaný částečně ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Za to mu podle §209 odst. 5 tr. zákoníku uložil trest odnětí svobody v trvání 7 let, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Rovněž mu podle §73 odst. 1 tr. zákoníku uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu v obchodních společnostech na dobu 5 let. Skutek obviněného M. S. nalézací soud právně zhodnotil jako zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, spáchaný ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Za to mu podle §209 odst. 5 tr. zákoníku uložil trest odnětí svobody v trvání 6 let, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku do věznice s ostrahou, a dále podle §73 odst. 1 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu v obchodních společnostech na dobu 5 let. Jednání obviněné K. V. soud prvního stupně právně posoudil jako zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, spáchaný ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Podle §209 odst. 4 tr. zákoníku jí soud uložil trest odnětí svobody v trvání 3,5 (tří a půl) roku, pro jehož výkon ji podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Stejně jako jejím spoluobviněným i jí uložil podle §73 odst. 1 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu v obchodních společnostech na dobu 5 let.
3. Nalézací soud následně rozhodl o nárocích na náhradu škody mnoha desítek poškozených. Obviněné K. V. se týkají především první dva výroky, kdy soud podle §228 odst. 1 tr. ř. stanovil jí a obviněnému R. Č. povinnost společně a nerozdílně nahradit škodu poškozeným: J. H., trvale bytem O., O., ve výši 20 000 Kč, J. K., trvale bytem Š., O., ve výši 474 000 Kč, H. M., trvale bytem T., B., ve výši 29 040 Kč, M. M., trvale bytem N. V., M. N. V., ve výši 20 000 Kč, L. M., trvale bytem Z., B., ve výši 400 000 Kč, M. N., trvale bytem E. P., Ostrava, ve výši 101 000 Kč, Z. R., trvale bytem M., O., ve výši 200 000 Kč, Z. S., trvale bytem V., S. n. S. ve výši 150 000 Kč, L. Š., trvale bytem K., K., ve výši 187 400 Kč a J. V., trvale bytem V., B., ve výši 102 667 Kč. Podle §228 odst. 1 tr. ř. pak soud uložil povinnost všem třem obviněným společně a nerozdílně nahradit škodu poškozeným: J. D., trvale bytem H., Č. B., ve výši 250 110 Kč, J. H., trvale bytem M. H., P.-P., ve výši 9 168 Kč, Z. K., trvale bytem O., O., ve výši 50 000 Kč, M. M., trvale bytem H., B., ve výši 200 000 Kč, M. S., trvale bytem Č., B., ve výši 134 000 Kč, A. S., trvale bytem Z., O., ve výši 60 000 Kč, S. S., trvale bytem H., B., ve výši 150 000 Kč, H. Š., trvale bytem B., Z., ve výši 150 000 Kč, J. V., trvale bytem H., B., ve výši 30 000 Kč a I. Ž., trvale bytem S., B., ve výši 50 000 Kč. Následující dva výroky podle §228 odst. 1 tr. ř. se týkají jednak společné a nerozdílné povinnosti obviněných R. Č. a M. S. nahradit škodu velkému množství poškozených klientů, jednak samostatné povinnosti obviněného R. Č. k témuž. Nakonec soud odkázal desítky poškozených s celým jejich nárokem na náhradu škody, popřípadě jejich zbytky podle §229 odst. 1, 2 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku podali všichni tři obvinění odvolání, která však Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 6. 3. 2018, sp. zn. 2 To 87/2017, podle §256 tr. ř. zamítl.
5. S rozhodnutím odvolacího soudu se neztotožnila obviněná K. V. a prostřednictvím svého obhájce JUDr. Jiřího Nováka proti němu podala dovolání, v němž uplatnila dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) , h) a l) tr. ř.
6. V rámci dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř., dovolatelka namítla nesprávné právní posouzení škody, a v souvislosti s tím i naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu. Soudy, podle jejího názoru postupovaly nesprávně, když ji uznaly vinnou i ohledně tzv. přívkladů, které klienti učinili v době, kdy ona již v obchodní společnosti nepůsobila a nefigurovala. Takové přívklady nelze zahrnout do částky představující škodu, která měla být jejím jednáním způsobena. Ani znění skutkové věty zcela nekoresponduje se závěry soudů o tom, že obviněná je z trestněprávního hlediska odpovědná i za tzv. přívklady, tj. že by tyto byly kryty jejím zaviněním. Z ní lze dovodit pouze vědomost o nezhodnocování vkladů učiněných při uzavření smlouvy o investičním vkladu, nic takového však ze skutkové věty neplyne ve vztahu k tzv. přívkladům. Poté uvedla konkrétní příklady poškozených, kteří po prvotním vkladu při uzavření smlouvy o investičním vkladu, učinili po několika letech ještě přívklad. Ve stručnosti zopakovala stanoviska obou soudů nižších instancí, která označila za nesprávná.
7. Dovolatelka připomněla, že vždy byla uzavřena smlouva o investičním vkladu, v níž byla uvedena konkrétní výše vkladu. Smlouva však neobsahovala jakýkoliv závazek k dalším vkladům v budoucnu. Objektivní stránka skutkové podstaty trestného činu podvodu spočívá v jednání, následku a příčinné souvislosti mezi nimi. Z tohoto pohledu by zaviněním mohly být teoreticky kryty vklady učiněné na základě uzavřené smlouvy o investičním vkladu, rozhodně však nejsou zavinění kryty tzv. přívklady učiněné s odstupem několika let po uzavření zmiňované smlouvy. Mezitím totiž obviněná přestala ve společnosti DOUBLE INVESTMENTS Limited – organizační složka ČR působit, za tento subjekt nijak nejednala, neznala jeho ekonomickou situaci, neměla přístup k interním dokumentům či účetnictví. Podstatné je, že v době uzavření smlouvy o investičním vkladu, nemohla vědět, zda kupř. po následujících třech letech bude konkrétní osobou učiněn tzv. přívklad či nikoliv. Odvolací soud se otázkou subjektivní stránky k tzv. přívkladům de facto nezabýval. Z odůvodnění jeho usnesení lze „mezi řádky“ vyčíst, že dovolatelka věděla, že k přívkladům může v budoucnu docházet, ale spoléhala, že k tomu nedojde. Touto optikou by se dalo uvažovat maximálně o nedbalostním zavinění, což však neumožňuje kvalifikaci jako trestný čin podvodu, jelikož v jeho případě je potřeba zavinění úmyslné.
8. Odvolací soud vycházel ze zcela neudržitelné konstrukce, spočívající v tom, že pokud byla po dobu jejího působení uzavřena smlouva o investičním vkladu s určitou osobou, tak obviněná odpovídá za jakoukoliv škodu, která dané osobě kdykoliv v budoucnu vznikne. Jde o podobnou situaci, jako by jednatel společnosti byl uznán vinným trestným činem lichvy za to, že by jménem společnosti byla uzavřena smlouva o půjčce (lichevního charakteru), obsahující ustanovení, že dlužník by mohl kdykoliv v budoucnu požádat o poskytnutí další půjčky. Uvedená osoba by tak byla trestně odpovědná i za smlouvy, které by byly uzavřeny za obdobných podmínek s dlužníky i v době, ve které by již dávno nepůsobila v pozici statutárního orgánu právnické osoby poskytující půjčky. To je v rozporu se základními zásadami trestního práva, a to zásadou individuální trestní odpovědnosti fyzické osoby a zásadou odpovědnosti za zavinění. Dovolací soud by měl tedy zaujmout jednoznačné stanovisko k otázce, zda v případě, kdy je uzavřena smlouva, na jejímž základě je plněno v době jejího uzavření a současně je zde dána „otevřená“ možnost plnit kdykoliv v budoucnu, lze klást stíhané osobě i plnění učiněné v době, kdy tato osoby již nepůsobí jako statutární orgán či zástupce subjektu, který smlouvu uzavřel.
9. V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněná soudům vytkla, že jí byl uložen zcela zjevně nepřiměřený trest. K tomu připomněla, že trpí celou řadou závažných onemocnění, v důsledku nichž u ní byla shledána invalidita třetího stupně. Velice špatný je její zdravotní stav i po stránce psychické. Rovněž je vdova a má tři děti ve věku 28, 22 a 20 let, přičemž ke dvěma mladším má zákonnou vyživovací povinnost. Odvolací soud si v tomto směru neuvědomil, že výživné nemá pouze peněžitou, ale též nepeněžitou formu (umožnění bydlení, osobní péče), jehož uložený nepodmíněný trest odnětí svobody plnění těchto povinností brání zcela zásadním způsobem. V minulosti nebyla nikdy trestána a vedla zcela řádný život. Při úvahách o trestu měla být zohledněna také doba, která uplynula od spáchání trestné činnosti (šest let do vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně). Samotné trestní stíhání bylo zahájeno až čtyři roky od spáchání trestného činu. Z provedeného dokazování nevyplynulo, že by měla z trestné činnosti jakýkoliv osobní profit. Naopak bylo prokázáno, že k výběrům finančních prostředků a jejich užívání na neznámé účely docházelo až v době, kdy již v předmětné obchodní společnosti nepůsobila.
10. Nepřiměřenost trestu jí uloženého velice dobře vyplyne po vzájemném srovnání trestů, které byly vyměřeny jednotlivým obviněným. Zatímco ona měla svým jednáním způsobit škodu cca 4 miliony korun, obviněný R. Č. způsobil škodu ve výši přibližně 56 milionů korun (tj. čtrnáctkrát vyšší) a obviněný M. S. škodu ve výši asi 36 milionů korun. Přesto jí byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 3 a půl roku a spoluobviněným nepodmíněné tresty v trvání 7 a 6 let, všechny se zařazením do věznice s ostrahou. S ohledem na uvedené skutečnosti jí měl být uložen trest podmíněný. Odvolací soud v tomto směru obhajobě v podstatě přisvědčil, nicméně popisovanou disproporci vysvětlil tím, že spoluobviněným R. Č. a M. S. byly uloženy tresty nepřiměřeně mírné. Dovolatelka vyslovila názor, že při posuzování proporcionality uložených trestů je vždy nutné vycházet z reálně uložených trestů, nikoliv z trestů, které z pohledu soudu druhého stupně měly být uloženy. Takový postup je v konečném důsledku specifickým porušením zásady zákazu reformace in peius, jelikož trest uložený obviněné je shledáván jako přiměřený s ohledem na to, že podle odvolacího soudu měly být obviněným R. Č. a M. S. vyměřeny tresty přísnější, byť tyto úvahy a závěry nebyl soud vůbec oprávněn vést vzhledem k absenci odvolání státního zástupce v neprospěch těchto obviněných.
11. Ze všech shora uvedených důvodů dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. 3. 2018, sp. zn. 2 To 87/2017, jakož i rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 24. 4. 2017, sp. zn. 48 T 3/2016, a aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
12. V souladu s §265h odst. 2 tr. ř. se k dovolání obviněné písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Připomněl, že s obhajobou stran tzv. přívkladů je již vypořádal soud odvolací, jehož úvahy považoval za správné a pro stručnost na ně odkázal.
13. Podrobněji se státní zástupce vyslovil k příkladu týkajícímu se lichevních smluv, který však nepovažoval za přiléhavý. Nepřihlíží totiž k podstatnému rozdílu mezi věřitelem a dlužníkem. K rozdílné motivaci i rozdílnému chování toho, kdo peníze má a dává, a toho, kdo peníze nemá a přijímá. I k tomu státní zástupce uvedl příklady. Příjem vkladu bankou je z hlediska administrativního mnohem jednoduší než tok opačný – poskytnutí půjčky. Při vkladu nepožaduje banka po vkladateli téměř nic. Pokud má naopak peníze vydat, jedná se o složitou cestu s nejistým výsledkem. Proto od pradávna existují kostelní pokladničky, ale nikoliv jejich opak – „výdejní krabičky na peníze“. Takové zařízení poskytující peníze anonymním příchozím ani nemá český název. „Přívklad“ byl obdobou vkladu. Ze strany příjemce, tedy předmětné „investiční“ společnosti, nebylo třeba činit v takovém případě žádné složité úkony. Dovolatelkou uváděná lichevní půjčka je ze své podstaty úkonem zcela jiným. Rozhodně ne automatickým a rozhodně ne administrativně jednoduchým. Požadovány jsou záruky. Hodnocena je schopnost žadatele půjčku splatit. Lichevní půjčka je tak ze své podstaty vždy originálem. Tak, jak se mění finanční situace žadatele, tak je nastavena půjčka. „Přívklad“ žádným originálem nebyl. Jednalo se o úkon „investiční“ společností automaticky akceptovaný, což bylo patrno již z podstaty celé trestné činnosti. Jinak by tomu bylo pouze, pokud by přijetí „přívkladu“ vyžadovalo nějaké pečlivější hodnocení ze strany obviněných, zda vůbec „přívklad“ přijmou či nikoliv, a kdyby bylo o možnosti či nemožnosti každého nového „přívkladu“ někým znovu rozhodováno.
14. Podle státního zástupce nalézací soud správně vyhodnotil povahu „přívkladu“ v odůvodnění na str. 109 svého rozsudku. Na str. 110 tamtéž pak přehledně a správně popsal subjektivní stránku dovolatelky ve vztahu ke způsobené škodě. Odvolací soud se proto nemusel znovu podrobně zabývat subjektivní stránkou jednání obviněné, když se výslovně ztotožnil s konkrétní úvahou soudu nalézacího o úmyslu nepřímém a nedbalosti vědomé. V této části považoval státní zástupce dovolání za zjevně neopodstatněné, neboť právní posouzení skutku je správně, a to včetně dovození subjektivní stránky.
15. V další části svého vyjádření státní zástupce odmítl námitky obhajoby směřující do uloženého nepodmíněného trestu odnětí svobody. Poukázal na konstantní judikaturu Ústavního soudu i Nejvyššího soudu, podle níž výhrada nepřiměřenosti trestu žádnému z dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. neodpovídá. Na druhou stranu zmínil i judikaturu, která připouští zkoumat přísnost uloženého trestu mimo dovolací důvody ve zcela výjimečných případech, pokud by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe. Vyzdvihl zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016, v němž soud skutečně výrok o trestu z důvodu jeho nepřiměřenosti zrušil. Státní zástupce zdůraznil, že dovolatelka argumentovala pouze proporcionalitou svého trestu vůči trestům ostatních obviněných, přičemž zcela pominula judikaturu k proporcionalitě mezi ochranou veřejného statku a zásahem do svého ústavního práva na osobní svobodu. Z toho je patrno, že námitku opírající se o ústavní princip proporcionality neuplatnila, přičemž jen touto cestou a z tohoto hlediska by bylo možno dosáhnout přezkoumání uloženého trestu.
16. Z opatrnosti se však státní zástupce zabýval i dodržením tohoto principu v trestní věci obviněné. Porovnal proto trestní věc vedenou u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 8 Tdo 1561/2016 s posuzovaným případem (toto porovnání vyznívá nakonec v neprospěch dovolatelky). Shrnul, že v judikované věci se jednalo o to, aby nepodmíněný trest nezmařil reálnou naději na znovuvybudování či uchování dobrého vztahu mezi rodiči a týranými dětmi, přičemž šlo o dvě malé děti s pozitivním vztahem k matce, která byla ochotna na sobě pracovat – zlepšit své výchovné dovednosti. Ve věci dovolatelky se naopak jedná o vztah s dětmi již dospělými. Výkon trestu odnětí svobody zasáhne do takového vztahu mnohem míně, než pokud by se jednalo o malé děti plně závislé na své matce. Vzhledem k přiznanému stupni invalidity dovolatelky je patrno i to, že vliv výkonu uvedeného trestu na její volbu zaměstnání a výdělky bude nevýrazný. K argumentu dovolatelky, že součástí vyživovací povinnosti je také „osobní péče o dítě“, státní zástupce konstatoval, že vzhledem k přiznanému III. stupni invalidity by spíše dospělé děti dovolatelky (22 a 23 let) pečovaly o svou matku.
17. Ve shodě s nalézacím soudem poukázal státní zástupce na výši způsobené škody, která je osminásobkem škody odůvodňující předmětnou kvalifikaci, s tím, že od škody 5 000 000 Kč by činilo rozpětí trestní sazby trestu odnětí svobody 5 až 10 let. Neodpovídá jistě zásadám spravedlnosti, aby do výše škody 4 000 000 Kč byly ukládány podmíněné tříleté tresty na samotné spodní hranici trestní sazby a při škodě jen o čtvrtinu vyšší byl již nejmírnějším trestem nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 5 let. Zdůraznil, že uložený trest v trvání tři a půl roku se stále ještě nachází v pouhé čtvrtině trestní sazby, přičemž dále odkázal na přiléhavé úvahy nalézacího soudu. Z hlediska dovolání je podstatné, že se nejedná o případ trestu, který by byl extrémně přísný a zjevně nespravedlivý. Proto se nemohou uplatnit úvahy opřené o samotné principy spravedlnosti a humánnosti sankcí.
18. K námitce dovolatelky, že soud svou úvahou o mírných trestech ostatních obviněných porušil zákaz reformace in peius, státní zástupce poznamenal, že takové porušení by se jí v žádném případě nemohlo dotknout. Každý trest je ukládán individuálně a nikoliv kolektivně, jak je patrno z obecných zásad pro ukládání trestů podle §39 tr. zákoníku. Disproporce trestů mezi různými obviněnými může být jen indicií, že snad mohlo dojít u konkrétního obviněného k porušení shora citovaných zásad. Sama o sobě však nevypovídá o ničem, neboť zákonodárce v žádném ustanovení trestního zákoníku nepředpokládá, že by snad měly být harmonizovány tresty mezi různými obviněnými. Takové úvahy by se nakonec obrátily proti jednotlivým obviněným, neboť k rozhodování o výši jejich trestu by přistoupila i kritéria zákonem nepředpokládaná – komu, za co, kdy a jak vysoký trest byl uložen. Tím by došlo k popření zásady individualizace trestů a hrozilo by, že případné přepnutí trestní represe u jednoho z obviněných by se přenášelo na všechny spoluobviněné. Proto státní zástupce nepovažoval za přiléhavé opírat námitku proti výši trestu o výši trestu jiného obviněného. Dále vyslovil přesvědčení, že k porušení zákazu reformace in peius nemohlo dojít pouhou úvahou soudu, že uložené tresty byly mírné. Nepovažoval za rozumné takto omezovat volnou argumentaci soudů v odůvodněních jejich rozhodnutí. Pokud by soudce nesměl vyslovit, co si o věci myslí jen proto, že případnou vadu již nemůže procesně napravit, odůvodnění soudních rozhodnutí by se stala méně srozumitelnými. Byla by zatížena mnohými tabu a ztratila by tím rysy kritického myšlení. K otázce trestu státní zástupce shrnul, že jeho přiměřenost žádným dovolacím důvodem není a jeho proporcionalita byla zachována, pokud dovolatelka vůbec takovou námitku uplatnila.
19. Ze shora uvedených důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněné odmítl, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Z hlediska ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasil s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
20. Vyjádření státního zástupce zaslal Nejvyšší soud datovou schránkou na vědomí výše jmenovanému obhájci obviněné. Bylo mu doručeno dne 15. 8. 2018. Jeho případnou repliku již Nejvyšší soud do dne svého rozhodnutí neobdržel.
21. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou, tedy obviněnou prostřednictvím obhájce, jak ukládá §265d odst. 1 písm. b) a odst. 2 tr. ř., a to v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném podle §265e odst. 1, 2 tr. ř. Splňuje též všechny obsahové náležitosti předepsané v §265f odst. 1 tr. ř.
22. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., posoudil Nejvyšší soud dále otázku, zda obviněnou uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaných ustanoveních zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
23. Z logiky věci se Nejvyšší soud nejprve zabýval dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. , který je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky pro takové rozhodnutí (prvá alternativa) nebo přestože byl v řízení předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (druhá alternativa). Z obsahu podání dovolatelky je zřejmé, že se rozhodla pro druhou z uvedených variant, tj. ve spojení s některým z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
24. Další zvolený dovolací důvod, podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení . V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Vedle těchto vad lze vytýkat též nesprávné zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
25. V jeho rámci dovolatelka zpochybnila výši škody způsobené jejím jednáním. Konkrétně nesouhlasila s tím, že by měla nést odpovědnost i za tzv. přívklady, které poškození klienti učinili až v době, kdy již nepůsobila ve společnosti DOUBLE INVESTMENTS Limited – organizační složka ČR. Jde tedy o námitku hmotněprávní, jež je pod citovaný dovolací důvod bezpochyby podřaditelná. Nejvyšší soud však dospěl po jejím věcném posouzení k závěru, že není opodstatněná, a v tomto směru se plně ztotožnil se závěry obou nižších soudů i stanoviskem státního zástupce.
26. Je vhodné připomenout, že skutková podstata trestného činu podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku postihuje pachatele, který sebe nebo jiného obohatí tím, že někoho uvede v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou . Podvodné jednání v daném případě spočívalo v uvádění klientů v omyl, škodlivým následkem bylo protiprávní obohacení především společnosti DOUBLE INVESTMENTS Limited – Organizační složka ČR na straně jedné a vznik škody na straně druhé, tj. u oklamaných klientů této obchodní společnosti. Soudy obou stupňů dospěly ke zcela správnému závěru, že rozhodujícím pro stanovení trestní odpovědnosti za tzv. přívklady byl okamžik uvedení určitého konkrétního klienta v omyl. Neméně správně pak konstatovaly, že se tak stalo již při prvotním uzavření smlouvy o investičním vkladu.
27. V posuzované trestní věci šlo o to, že obvinění vytvořili sofistikovanou organizační strukturu, kdy (zjednodušeně řečeno) v prvním kroku uvedli v omyl obchodní zástupce, aby v kroku následném tyto v dobré víře jednající osoby samy uváděly v omyl poškozené klienty, a získávaly tímto finanční prostředky pro zmíněnou obchodní společnost. Obvinění po dobu svého působení ve společnosti tuto strukturu vědomě udržovali, a to s plným vědomím právě onoho dvoufázového uvádění v omyl, které ostatně bylo jejich záměrem (a které bylo v příčinné souvislosti se škodlivým následkem). Proto již nalézací soud bezchybně uzavřel, že trestní odpovědnost každého z obviněných je ohraničena dobou jeho působení ve společnosti, po kterou mu byly všechny rozhodující aspekty zakládající naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu známy (v případě dovolatelky šlo o období od samého počátku daného „projektu“ do dne 7. 6. 2011). Každý z obviněných tedy nesl odpovědnost za každé uvedení v omyl některého z klientů, k němuž došlo v takto stanoveném období, a za veškerou škodu, která z právě z tohoto uvedení v omyl vzešla.
28. Jde-li o tzv. přívklady , ty bylo možno vkládat na základě již uzavřených smluv o investičním vkladu, aniž by bylo nutno znovu jednat s některým s obchodních zástupců nebo jiným reprezentantem obchodní společnosti a uzavírat smlouvu novou. O dané možnosti byli klienti informováni obchodními zástupci při uzavírání smluv o investičním vkladu a současném poskytnutí prvotního vkladu. Tato skutečnost nadto vyplývá z rozhodujících smluvních dokumentů, a to z vlastního textu smlouvy o investičním vkladu i z na ni navazujících (pro smluvní strany závazných) obchodních podmínek společnosti DOUBLE INVESTMENTS Limited. Je pravdou, že zejména smlouva je do značné míry neurčitá, přesto její čl. III. bod. 5. (ve znění platném v době působení dovolatelky) výslovně hovoří o „ první i dalších platbách “, které je možno uskutečnit bezhotovostním převodem. Toto ustanovení navíc plynule navazuje na body předcházející, jež popisují další varianty „vkládání“ finančních prostředků, a to v hotovosti na pobočce společnosti (ad 3.) nebo v hotovosti na bankovní účet společnosti (ad 4.). Konkrétnější jsou pak obchodní podmínky, kdy jejich čl. II. bod 13. definuje „Přívklad“ jako „ mimořádný Vklad na již existující Smlouvu “.
29. Jestliže tedy smlouva nepřímo naznačovala možnost opakovaných plateb, obchodní podmínky výslovně umožnily činit přívklady (jak již bylo uvedeno výše) bez dalšího smluvního ujednání. A právě k tomu i v praxi docházelo. Skutečnost, že byl všem třem obviněným popsaný mechanismus dobře znám snad ani není třeba připomínat (dovolatelka byla dokonce jedním z jeho „autorů“). Je tedy více než logické, že klienti, kteří na již existující smlouvu poskytli společnosti tzv. přívklad, jednali v omylu, v nějž byli uvedeni již v souvislosti s uzavřením právě této smlouvy. Toto konkrétní uvedení v omyl pak zakládalo trestní odpovědnost toho z obviněných, který byl v daný okamžik ve společnosti činný (a slovy soudu prvního stupně „vědomě udržoval protiprávní stav“), a to i v případě, že následek tohoto podvodného jednání měl nastat až několik měsíců či dokonce let poté, tedy v době, kdy onen obviněný již ve společnosti nepůsobil.
30. Není nijak rozhodný argument obhajoby, že smlouva o investičním vkladu zněla vždy na konkrétní částku, a že neobsahovala jakýkoliv závazek k dalším vkladům v budoucnu. Postačuje totiž, že klientům byla smluvními dokumenty dána možnost přívklad takřka automaticky a bez dalšího učinit, čehož i využívali a obvinění s tímto byli ve smyslu §15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku srozuměni. V daném směru lze bezezbytku souhlasit s odvolacím soudem, podle něhož by se obviněná „ trestní zodpovědnosti mohla zbavit pouze tím, pokud by se postarala o to, aby finanční prostředky od zmíněných poškozených nemohly být dále shromažďovány … “. Nic takového ovšem neučinila (naopak ve společnosti vypomáhala i po ukončení své oficiální činnosti pro ni). Rovněž přirovnání obhajoby k situaci s lichevními smlouvami je naprosto nepřípadné, v tomto ohledu dovolací soud považuje za dostatečné odkázat na velmi přiléhavé vyjádření státního zástupce (viz jeho str. 2), téměř doslovně shrnuté v odstavci 13. tohoto usnesení. Především však odkazuje na str. 109 rozsudku soudu prvního stupně, kde je problematika přívkladů bezchybným způsobem řešena.
31. Obviněná dále nesouhlasila s uloženým nepodmíněným trestem odnětí svobody v trvání tří a půl roku. Podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze podat dovolání, jestliže byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně za trestný čin, jímž byl uznán vinným . Tento dovolací důvod lze uplatnit ve dvou právě citovaných alternativách. Je ovšem potřeba zdůraznit, že ani pod jednu z uvedených variant nespadá námitka nepřiměřenosti trestu. Zásadním je v daném směru usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002 sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr., které stanoví následující: „ Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39 až §42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. “ .
32. Ve světle zákonného (i judikaturního) rozsahu naposledy uplatněného dovolacího důvodu je jasné, že obviněná jej svými výhradami nepřiměřeně přísného trestu nemohla naplnit. Ustanovení §209 odst. 4 tr. zákoníku totiž uložení trestu odnětí svobody výslovně připouští s tím, že rozpětí jeho trestní sazby se pohybuje od dvou do osmi let, a právě v jeho rámci nalézací soud vyměřil dovolatelce trest. V souladu se zákonem (§55 odst. 2 tr. zákoníku a §56 odst. 1, 2 tr. zákoníku) je i zařazení jeho výkonu do věznice s ostrahou. Nejvyšší soud tudíž nebyl (i vzhledem ke svému postoji k výroku o vině) oprávněn jakýmkoliv způsobem do výroku o trestu zasahovat, na čemž nemůže nic změnit ani namítaná disproporce s tresty uloženými oběma spoluobviněným.
33. Jen zcela na okraj lze podotknout, že obviněná byla „autorkou“, iniciátorkou a v počáteční fázi též hlavní „hybnou silou“ velmi sofistikované trestné činnosti, jež za sebou nakonec zanechala mnoho desítek poškozených a celkovou škodu v přibližné výši 56 milionů Kč. Pouze a jedině vážné zdravotní problémy (nikoliv tedy tzv. „špatné svědomí“) jí zabránily ve svém, z trestněprávního hlediska velice závažném, jednání pokračovat a byla nucena společnost opustit ještě v době, kdy způsobená škoda nedosahovala tak závratných rozměrů (neboť společnost zatím ještě disponovala dostatkem finančních prostředků na vyplácení již splatných vkladů). Dalo by se konstatovat, že podíl „viny“ dovolatelky na posuzované trestné činnosti převyšuje její podíl na způsobené škodě, neboť její „role“ v daném projektu nebyla o mnoho (případně téměř o nic) méně významná než „role“ obviněných R. Č. a M. S.. Bez významu není ani fakt, že výše jí způsobené škody se přibližovala výši škody velkého rozsahu (§138 odst. 1 tr. zákoníku), která by umožňovala uložit již pouze nepodmíněný trest v minimální výši 5 let. Za takové situace nelze považovat trest vyměřený soudem prvního stupně v žádném případě za nepřiměřeně přísný.
34. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. Učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. 10. 2018
JUDr. Jan Bláha
předseda senátu