ECLI:CZ:NS:2018:8.TZ.29.2018.1
sp. zn. 8 Tz 29/2018-20
ROZSUDEK
Nejvyšší soud projednal ve veřejném zasedání konaném dne 18. 7. 2018 v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Milady Šámalové a soudců JUDr. Věry Kůrkové a JUDr. Jana Bláhy stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného L. J. , zemřelého, proti rozsudku bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 9. 8. 1957, sp. zn. 3 T 235/57, a rozhodl takto:
Podle §268 odst. 2 tr. ř. se vyslovuje , že pravomocným rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 9. 8. 1957, sp. zn. 3 T 235/57, byl v neprospěch obviněného L. J. porušen zákon v ustanovení §270 odst. 1 písm. b) zákona č. 86/1950 Sb., trestního zákona, ve znění účinném do 29. 12. 1957.
Podle §269 odst. 2 tr. ř. se zrušuje napadený rozsudek, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §271 odst. 1 tr. ř. se obviněný L. J. podle §226 písm. b) tr. ř. zprošťuje obžaloby pro skutek spočívající v tom, že po nástupu vojenské služby dne 2. 7. 1957 v útvaru v U. H. odmítl převzít zbraň a plnit své vojenské povinnosti s odvoláním na své náboženské přesvědčení – svědek Jehovův, čímž měl spáchat trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) zákona č. 86/1950 Sb., trestního zákona, účinného do 29. 12. 1957 , neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem.
Odůvodnění:
I.
1. Rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 9. 8. 1957, sp. zn. 3 T 235/57, byl obviněný L. J. uznán vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) zákona č. 86/1950 Sb., trestního zákona, účinného do 29. 12. 1957 (dále jen „trestní zákon“), za který mu byl uložen podle §270 odst. 1 trestního zákona trest odnětí svobody v trvání dvou roků nepodmíněně. Rozsudek nabyl právní moci dne 18. 8. 1957.
2. Proti tomu pravomocnému rozsudku podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného L. J. stížnost pro porušení zákona, v níž konstatoval, že obviněný (ani nikdo další z oprávněných osob) nepožádal o provedení přezkumného řízení podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 119/1990 Sb.“), a návrh na přezkum ve věci nepodal ani příslušný prokurátor. V té souvislosti odkázal na ustanovení §15 odst. 1 ústavního zákona č. 150/1948 Sb., Ústavy Československé republiky z roku 1948 (dále „Ústava z roku 1948“), které zaručovalo svobodu svědomí, jakož i na ustanovení §1 odst. 1 zákona č. 87/1950 Sb., trestního řádu, účinného do 5. 7. 1961 (dále jen „trestní řád“), jehož účelem bylo upravit řízení v oboru trestního soudnictví tak, aby trestné činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé podle zákona spravedlivě potrestáni. Rovněž konstatoval, že podle §270 odst. 1 písm. b) trestního zákona se trestného činu vyhýbání se služební povinnosti nebo služebního výkonu dopustil ten, kdo padělá listinu, předstírá nemoc, použije jiného úskoku nebo odvolává na náboženské nebo jiné přesvědčení. Odkázal rovněž na obsah ustanovení §1 odst. 1, 2 zákona č. 119/1990 Sb., podle něhož bylo účelem zákona o rehabilitaci zrušit odsuzující soudní rozhodnutí za činy, které v rozporu s principy demokratické společnosti respektující občanská politická práva a svobody zaručené ústavou a vyjádřené v mezinárodních dokumentech a mezinárodních právních normách zákon označoval za trestné, umožnit rychlé přezkoumání případů osob takto protiprávně odsouzených v důsledku porušování zákonnosti na úseku trestního řízení, odstranit nepřiměřené tvrdosti v používání represe, zabezpečit neprávem odsouzeným osobám společenskou rehabilitaci a přiměřené hmotné odškodnění a umožnit ze zjištěných nezákonností vyvodit důsledky proti osobám, které platné zákony vědomě nebo hrubě porušovaly. Činy, které směřovaly k uplatnění práv a svobod občanů zaručených ústavou a vyhlášených ve Všeobecné deklaraci lidských práv a v navazujících mezinárodních paktech o občanských a politických právech, byly československými trestními zákony prohlášeny za trestné v rozporu s mezinárodním právem a mezinárodnímu právu odporovalo také jejich trestní stíhání a trestání. V souvislosti s takto vymezenými zásadami byl vyjádřen smysl rehabilitace, jímž bylo sledovat odstranění největších křivd, které se staly v justičním rozhodování v 50. letech 20. století, poukázal i na případ obviněného L. J, , jenž byl odsouzen v podstatě pro své náboženské přesvědčení, na kterém setrval i v rámci řízení před soudem. V době rozhodování Vojenského obvodového soudu v Brně v posuzované věci nebylo zohledněno, že obviněný uplatnil své základní právo formálně zaručené §15 Ústavy z roku 1948. Právo na svobodu svědomí přitom nelze zaměňovat se svobodou víry ani se svobodou náboženskou, zejména když motiv jednání pod imperativem svědomí je v případě odmítání vojenské služby nutno považovat za určující.
3. Z uvedených důvodů ministr spravedlnosti vyjádřil, že v posuzované věci došlo napadeným rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 9. 8. 1957, sp. zn. 3 T 235/57, k porušení zákona v neprospěch obviněného L. J., a tudíž vyslovil, že je namístě napravit nezákonný stav a poskytnout určité zadostiučinění obviněnému, který setrval na svém náboženském přesvědčení i v době totalitního režimu, resp. jeho pozůstalým.
4. Z uvedených důvodů ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že uvedeným rozsudkem byl porušen zákon v neprospěch obviněného L. J. v ustanovení §1 odst. 1 zákona č. 64/1956 Sb., trestního řádu, v tehdy platném znění, a §270 odst. 1 písm. b) zákona č. 86/1950 Sb., trestního zákona, ve znění účinném do 29. 12. 1957, a aby jej podle §269 odst. 2 tr. ř. zrušil a zrušil i všechna další rozhodnutí na něj obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby postupoval podle §271 odst. 1 tr. ř. a podle §226 písm. b) tr. ř. zprostil obviněného obžaloby pro výše popsaný skutek, neboť tento není trestným činem.
5. Za již zemřelého obviněného se ke stížnosti pro porušení zákona souhlasně vyjádřil jeho obhájce, který považoval stížnost pro porušení zákona za spravedlivou ze všech ministrem zmíněných důvodů, a to i s poukazem na nálezy Ústavního soudu ze dne 7. 10. 1998, sp. zn. II. ÚS 285/97, ze dne 11. 3. 2003, sp. zn. I. ÚS 671/01, ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 42/02, a ze dne 1. 4. 2003, sp. zn. II. ÚS 674/01, v nichž také šlo o jediné odepření vojenské služby z důvodu svědomí náboženského přesvědčení (svědkové Jehovovy) před rokem 1990. Zdůraznil, že na ně navazují i mnohá rozhodnutí Nejvyššího soudu, a jsou plně aplikovatelná i na nyní posuzovaný případ obviněného L. J., a proto se s návrhem ministra spravedlnosti ztotožnil s tím, že není třeba opakovat přezkumné řízení podle zákona č. 119/1990 Sb., a proto může Nejvyšší soud sám meritorně rozhodnout a obviněného podle §226 písm. b) tr. ř. zprostit obžaloby.
II.
6. Nejvyšší soud přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. ř. napadený rozsudek i předcházející řízení a z kopie napadeného rozsudku Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 9. 8. 1957, sp. zn. 3 T 235/57, přiložené k podané stížnosti pro porušení zákona shledal, že obviněný L. J. byl tímto rozsudkem odsouzen pro skutek spočívající v tom, že poté, co dne 1. 7. 1957 nastoupil základní vojenskou službu v P. B., odkud byl odeslán vojenskému útvaru 8525 U. H., kde se dne 2. 7. 1957 hlásil, se sice oblékl do vojenského stejnokroje, avšak při přidělování zbraní dne 7. 7. 1957 odmítl tuto přijmout proto, že mu v tom brání jeho náboženské přesvědčení – svědka Jehovova. Skutek kladený obviněnému za vinu byl posouzen jako trestný čin vyhýbání se služební vonnosti podle §270 odst. 1 písm. b) trestního zákona.
7. Z odůvodnění uvedeného rozsudku plyne, že vycházel pro uvedené závěry z okolností, jak byly ve věci zjištěny, mimo jiné i z výpovědi jeho nadřízených, kteří uvedli, že přes pohovory ze strany náčelníka obviněný na svém stanovisku, že v přijmutí zbraně mu brání jeho náboženské přesvědčení, setrval, a prohlásil, že chce být raději odsouzen, než by konal své vojenské povinnosti. Soud dospěl k závěru, že obhajoba obviněného ho nemůže zbavit trestní odpovědnosti, neboť mu bylo dobře známa povinnost řádně vykonávat vojenskou základní službu, a že je to nejvyšší ctí pro každého občana lidově demokratického státu, a to bez rozdílu náboženského přesvědčení. K osobě obviněného bylo zjištěno, že nebyl dosud soudně trestán, a za polehčující okolnost považoval i doznání obviněného. Trest ukládal soud rovněž vzhledem k tomu, že bratr obviněného byl již pro stejný trestný čin dvakrát soudně trestán a je dosud ve výkonu trestu, a k tomu, že předmětný trestný čin byl častým jevem.
8. V průběhu veřejného zasedání se ke stížnosti pro porušení zákona vyjádřili zástupce nejvyššího státního zastupitelství i obhájce zemřelého obviněného, kteří s jejím obsahem i návrhem na rozhodnutí Nejvyššího soudu vyjádřili shodné stanovisko.
9. Na základě těchto skutečností Nejvyšší soud shledal v souladu se stížností pro porušení zákona, že uvedeným rozsudkem byl porušen zákon v neprospěch obviněného L. J., protože bývalý Vojenský obvodový soud v Brně v rozporu s právem na svobodu svědomí nesprávně dospěl k závěru, že obviněný spáchal trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) trestního zákona účinného do 29. 12. 1957, jehož se dopustil ten, kdo se úmyslně vyhne plnění služební povinnosti nebo služebního úkonu tím, že padělá listinu, předstírá nemoc, použije jiného úskoku nebo se odvolává na náboženské nebo jiné přesvědčení.
10. Svobodu svědomí zakotvoval v době spáchání činu §15 odst. 1 Ústavy z roku 1948 tak, že svoboda svědomí se zaručuje. Podle §15 odst. 2 této Ústavy bylo však dále stanoveno, že světový názor, víra nebo přesvědčení nemůže být nikomu na újmu, nemůže však být důvodem k tomu, aby někdo odpíral plnit občanskou povinnost uloženou mu zákonem. Z uvedeného je patrné, že tehdejší právní úprava nepřipouštěla žádnou alternativu k výkonu vojenské základní služby pro osoby, u kterých by výkon vojenské služby byl popřením náboženského přesvědčení, a tím byl jen zvýrazněn formální charakter práva deklarovaného tehdejší Ústavou. Právo, které obviněný uplatňoval, mělo oporu také v čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv přijaté Valným shromážděním Organizace spojených národů dne 10. 12. 1948.
11. K tomu, aby byly odčiněny křivdy, které se v době totality v České republice udály, sloužil zákon o soudní rehabilitaci, jehož účelem podle §1 odst. l zákona č. 119/1990 Sb. (ve znění zákona č. 47/1991 Sb.) bylo zrušit odsuzující soudní rozhodnutí za činy, které v rozporu s principy demokratické společnosti respektující občanská politická práva a svobody zaručené ústavou a vyjádřené v mezinárodních dokumentech a mezinárodních právních normách zákon označoval za trestné, umožnit rychlé přezkoumání případů osob takto protiprávně odsouzených v důsledku porušování zákonnosti na úseku trestního řízení, odstranit nepřiměřené tvrdosti v používání represe, zabezpečit neprávem odsouzeným osobám společenskou rehabilitaci a přiměřené hmotné odškodnění a umožnit ze zjištěných nezákonností vyvodit důsledky proti osobám, které platné zákony vědomě nebo hrubě porušovaly. Podle §1 odst. 2 zák. č. 119/1990 Sb. činy, které směřovaly k uplatnění práv a svobod občanů zaručených ústavou a vyhlášených ve Všeobecné deklaraci lidských práv a v navazujících mezinárodních paktech o občanských a politických právech, byly československými trestními zákony prohlášeny za trestné v rozporu s mezinárodním právem a mezinárodnímu právu odporovalo také jejich trestní stíhání a trestání. Jak však ministr spravedlnosti předeslal, v této trestní věci obviněný L. J. rehabilitován nebyl, a proto bylo nutné ve smyslu i těchto ustanovení na přezkoumávanou trestní věc nahlížet, a to s přihlédnutím k účelu zákona o soudní rehabilitaci, jenž zde nebyl aplikován, ač je zřejmé, že jde o případ výše zmíněné a dosud neodčiněné křivdy nezákonného odsouzení při porušení svobody svědomí.
12. Z uvedených důvodů bylo namístě zrušit shora uvedený odsuzující rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 9. 8. 1957, sp. zn. 3 T 235/57, v celém rozsahu [k tomu viz přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 42/02 (N 42/29 SbNU 389), vyhlášený pod č. 106/2003 Sb.].
13. Nejvyšší soud v této souvislosti odkazuje i na další rozhodnutí, jimiž byly vysloveny obdobné názory, podle nichž byla diskriminační a nezákonná ta rozhodnutí, která se týkala odsouzení za jednání, kde souzený postoj obviněného byl projevem jeho osobního rozhodnutí, jež bylo diktováno jeho svědomím a zformováno jeho vírou. Jedná se o četnou judikaturu Ústavního soudu, zejména nález pléna Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 42/02 (N 42/29 SbNU 389), vyhlášený pod č. 106/2003 Sb., dále též ve stížnosti pro porušení zákona zmiňované nálezy ze dne 7. 10. 1998, sp. zn. II. ÚS 285/97 (N 117/12 SbNU 159), ze dne 12. 3. 2001, sp. zn. II. ÚS 187/2000 (N 40/21 SbNU 353), ze dne 11. 3. 2003, sp. zn. II. ÚS 674/01 (N 36/29 SbNU 309), aj., jakož i na ni navazující judikaturu Nejvyššího soudu (viz zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2003, sp. zn. 15 Tz 67/2003, ale též např. rozsudky ze dne 28. 7. 2009, sp. zn. 4 Tz 52/2009, ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 7 Tz 31/2011, ze dne 21. 5. 2013, sp. zn. 6 Tz 8/2013, ze dne 21. 5. 2013, sp. zn. 7 Tz 15/2013.
14. Na základě uvedeného Nejvyšší soud dospěl k závěru, že pokud obviněný L. J. odmítl převzít zbraň a plnit své vojenské povinnosti z důvodu svého náboženského přesvědčení víry svědků Jehovových, a toto jeho jednání bylo projeveným osobním rozhodnutím diktovaným svědomím, pak svým jednáním pouze uplatňoval právo na svobodu svědomí a náboženského přesvědčení všem občanům zaručené §15 odst. 1 Ústavy z roku 1948. Deklarovanou svobodu svědomí tato Ústava popírala i v §34 odst. 2, když mimo jiné stanovila každému občanovi povinnost konat vojenskou službu. Navíc v době, kdy se obviněný měl dopustit protiprávního jednání, tehdejší právní řád neumožňoval alternativu k výkonu základní vojenské služby pro případy, v nichž by její výkon vedl k popření náboženského přesvědčení jednotlivce, a výkon vojenské služby byl na osobách, které ho odmítaly z důvodu náboženského přesvědčení, vynucován prostředky trestní represe. Vzhledem k uvedenému a s odkazem na výklad vztahující se k naplňování svobody svědomí jednotlivce i z pohledu dnes platných norem, především článku 15 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, nelze popsané jednání obviněného považovat za trestný čin, a proto je zřejmé, že Vojenský obvodový soud v Brně nespravedlivě obviněného uznal vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) trestního zákona, když podle §2 odst. 3 trestního řádu tehdy platného bylo jeho úkolem v trestním řízení zejména spravedlivě rozhodovat o trestných činech.
15. V této souvislosti je vhodné znovu připomenout zejména nález pléna Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 42/02 (N 42/29 SbNU 389), vyhlášený pod č. 106/2003 Sb., podle něhož „výklad i sebestarších trestněprávních norem, je-li díky využitelnému procesnímu prostředku prováděný soudem dnes s důsledky pro posouzení trestního postihu osoby, tedy s důsledky zasahujícími do osobní sféry takové osoby, nemůže být proveden bez ohledu na dnes platné konstitutivní hodnoty a principy demokratického právního státu tak, jak jsou vyjádřeny v ústavním pořádku České republiky. Jen takto omezeně, hodnotově diskontinuálně, lze chápat kontinuitu se "starým právem" (viz nález Ústavního soudu Pl. ÚS 19/93 - Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 1, č. 1, vyhlášený pod č. 14/1994 Sb.), jehož aplikace (zákonnost) je předmětem soudobého řízení o stížnosti pro porušení zákona“.
16. Porovnáním napadeného rozsudku bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně s výše uvedenými názory je třeba dospět k závěru, že tento soud v posuzované věci porušil zákon v neprospěch obviněného L. J., pokud jej uznal vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) trestního zákona.
III.
17. Nejvyšší soud proto podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že pravomocným rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 9. 8. 1957, sp. zn. 3 T 235/57, byl v neprospěch obviněného L. J. porušen zákon v ustanovení §270 odst. 1 písm. b) zákona č. 86/1950 Sb., trestního zákona, ve znění účinném do 29. 12. 1957, a podle §269 odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a poté podle §271 odst. 1 tr. ř. obviněného L. J. podle §226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby pro popsaný skutek , neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem.
18. Nejvyšší soud neměl pochybnosti o správnosti popsaných skutkových zjištění v předmětné trestní věci, proto za splnění podmínek uvedených v ustanovení §271 odst. 1 tr. ř. mohl ve věci sám znovu rozhodnout. Za situace, kdy skutek, pro který byla na obviněného podána obžaloba, nebylo možno pokládat za trestný čin, a to z důvodů podrobně rozvedených výše, rozhodl Nejvyšší soud tak, že obviněného pro tento skutek, v němž byl nezákonně spatřován trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) trestního zákona z důvodu uvedeného v §226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. 7. 2018
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu