ECLI:CZ:NS:2019:11.TD.26.2019.1
sp. zn. 11 Td 26/2019-13
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 30. 4. 2019 námitku podjatosti vznesenou obviněnými S. B., nar. XY, P. K., nar. XY, L. N., nar. XY a spol. g., v trestní věci vedené u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 8 Tdo 314/2019, a rozhodl takto:
Podle ustanovení §31 odst. 1 tr. řádu z důvodu uvedeného v ustanovení §30 odst. 1 tr. řádu nejsou soudci Nejvyššího soudu JUDr. Milada Šámalová, JUDr. Věra Kůrková a JUDr. Jan Bláha vyloučeni z vykonávání úkonů trestního řízení v rámci řízení o dovolání, které je vedeno u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 8 Tdo 314/2019.
Odůvodnění:
1. Dne 25. 3. 2019 adresovali v záhlaví tohoto usnesení označení obvinění Nejvyššímu soudu námitku podjatosti vůči soudcům JUDr. Miladě Šámalové, JUDr. Věře Kůrkové a JUDr. Janu Bláhovi, kteří jsou příslušní k projednání trestní věci vedené pod sp. zn. 8 Tdo 314/2019.
2. Ve svém podání učiněném prostřednictvím obhájce obvinění poukázali na skutečnost, že Nejvyšší soud, společně s Nejvyšším správním soudem, představují vrcholný stupeň soustavy obecných soudů, a nelze proto pochybovat, že jeho soudci jsou osoby splňující ty nejvyšší předpoklady jak odborné, tak morální. Současně uvedli, že shora jmenovaní soudci byli před rokem 1989 členy Komunistické strany Československa (dále jen „KSČ“), tedy zločinecké a zavrženíhodné organizace založené na nenávistné ideologii marxismu-leninismu, pročež nelze než dovodit, že tyto osoby takovou ideologii vyznávaly a neopustily své politické přesvědčení pouze proto, že z toho v nových společenských poměrech neměly, tak jako doposud, osobní prospěch. Obvinění dále polemizovali s rozhodnutím Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2018, sp. zn. I. ÚS 1472/16, podle něhož v členské základně KSČ nepanovala zdaleka názorová homogenita a pohnutky pro vstup do KSČ byly různé, nikoli nutně bezezbytku vypjatě ideologické. Takové hodnocení by však podle obviněných znamenalo, že soudci Nejvyššího soudu se staly osoby, které svůj momentální prospěch nadřadily obhajobě základních demokratických hodnot. Vzhledem k právní materii, která je nyní projednávána v řízení pod sp. zn. 8 Tdo 314/2019, tedy trestní odpovědnosti za knižní vydání projevů Adolfa Hitlera, mají obvinění za to, že rozhodování takových soudců bude na základě jejich politické inklinace podstatnou měrou ovlivněno, neboť ideologie německého nacionálního socialismu stála vždy k ideologii komunistické v nejostřejší opozici. Tomuto názoru nasvědčují i závěry prezentované v nálezu Ústavního soudu ze dne 19. 2. 2019, sp. zn. I. ÚS 2832/18, jímž bylo konstatováno, že Nejvyšší soud zastoupen při projednávání právě těmito soudci, nerespektoval rozsah dovolacích důvodů vymezených nejvyšším státním zástupcem. Svou argumentaci pak obvinění podložili odkazem na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva ve věci Piersack v. Belgie ze dne 1. 10. 1982 a závěrem navrhli, aby nadepsaní soudci byli z úkonů projednávané trestní věci obviněných vyloučeni.
3. K námitce obviněných se prostřednictvím předsedkyně senátu JUDr. Milady Šámalové vyjádřili také soudci senátu č. 8 Nejvyššího soudu, a to následovně. Po rekapitulaci argumentace obviněných bylo poukázáno na závěry Ústavního soudu prezentované v usnesení ze dne 10. 4. 2018, sp. zn. I. ÚS 1472/16, který se shodnou námitkou zaobíral dříve a shledal, že jmenovaní soudci v této trestní věci vyloučeni nejsou. Bylo poukázáno na dosavadní judikaturu Ústavního soudu, zejména v podobě nálezu sp. zn. I. ÚS 517/10 ze dne 15. 11. 2010, v němž se sice připouští, že členství v KSČ ke dni 17. 11. 1989 může vydávat v jisté nebezpečí soudcovu image nestrannosti a nezávislosti, nicméně prosté členství v KSČ není skutečností, která by soudce vylučovala z procesu rozhodování, neboť nestrannost a nezávislost soudce je nutno posuzovat v každém případě s přihlédnutím k jeho jedinečným okolnostem a konkrétním skutečnostem, pro něž by měl účastník řízení za to, že soudce je z projednávání věci vyloučen. Na této skutečnosti ničeho nemění fakt, že Ústavní soud nálezem ze dne 19. 2. 2019, sp. zn. I. ÚS 2832/18 zrušil usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2018, sp. zn. 8 Tdo 819/2015 při vyslovení porušení základních práv stěžovatelů (obviněných) na spravedlivý proces, neboť z obsahu daného rozhodnutí nikterak nevyplývá, že důvodem pochybení byla podjatost soudců Nejvyššího soudu. Ústavní soud vyložil ve svém rozhodnutí výklad ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je v praxi Nejvyššího soudu dlouhodobě konstatovanou otázkou a judikatorně byl vždy řešen s ohledem na dovolání podaná zásadně obviněným, nikoli ve vztahu k nejvyššímu státnímu zástupci. Daná materie proto odpovídá otázce odlišného právního názoru na procesní stránku věci, nikoliv obviněnými prezentované domněnce nedostatku nestrannosti pro nerespektování dovolacích důvodů vymezených nejvyšším státním zástupcem. Senát 8 Tdo upozornil, že k uvedené problematice dlouhodobě zastával opačný, a nikoli ojedinělý, názor. Zdůraznil, že odlišný právní názor přitom není důvodem podjatosti soudce. Za dané situace proto jmenovaní soudci nemají, dle svého vyjádření, žádný důvod pro vyloučení z trestního řízení ve věci obviněných, které je u Nejvyššího soudu vedeno pod sp. zn. 8 Tdo 314/2019.
4. Nejvyšší soud z podnětu podané námitky podjatosti v souladu s §31 odst. 1 tr. řádu přezkoumal, zda není dán konkrétní důvod pro vyloučení členů senátu č. 8 Nejvyššího soudu JUDr. Milady Šámalové, JUDr. Věry Kůrkové a JUDr. Jana Bláhy, jenž předpokládá §30 odst. 1 tr. řádu, kdy dospěl k závěru, že žádný z těchto důvodů v daném případě dán není a námitku podjatosti podanou obviněnými neshledal v žádném směru důvodnou.
5. V obecné rovině je třeba připomenout, že podle §30 odst. 1 tr. řádu je z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen soudce nebo přísedící, státní zástupce, policejní orgán nebo osoba v něm služebně činná, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům, opatrovníkům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat. Úkony, které byly činěny vyloučenými osobami, nemohou být podkladem pro rozhodnutí v trestním řízení. Podle §31 odst. 1 věta třetí tr. řádu o vyloučení soudce Nejvyššího soudu rozhoduje jiný senát téhož soudu.
6. Stávající pohled na uvedenou materii lze založit na judikatorní praxi Evropského soudu pro lidská práva, která je včleňována též do rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Pro nestrannost rozhodujícího orgánu je podstatné, aby představovala kombinaci jak subjektivního přesvědčení soudce, jakož i dotčených účastníků řízení, tak současně objektivní náhled, který získá stran rozhodování vnější pozorovatel. V tomto směru lze příkladmo poukázat na závěry Ústavního soudu prezentované v nálezu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 371/04, podle nichž: ,,Nestrannost soudce je především subjektivní psychickou kategorií, vyjadřující vnitřní psychický vztah soudce k projednávané věci v širším smyslu (zahrnuje vztah k předmětu řízení, účastníkům řízení, jejich právním zástupcům atd.), o níž je schopen relativně přesně referovat toliko soudce sám. Pouze takto úzce pojímaná kategorie nestrannosti soudce by však v praxi nalezla stěží uplatnění vzhledem k obtížné objektivní přezkoumatelnosti vnitřního rozpoložení soudce. Kategorii nestrannosti je proto třeba vnímat šířeji, také v rovině objektivní.“
7. Podřadí-li Nejvyšší soud námitku podjatosti vznesenou obviněnými výše uvedenému pojetí nestrannosti, je nucen konstatovat následující. Pro stručnou rekapitulaci lze shrnout, že argumentace obviněných směřuje vůči všem členům senátu č. 8 Nejvyššího soudu, a to stran jejich dřívějšího členství v KSČ, které - v důsledku zločinecké povahy této organizace a její závadové ideologii – lze považovat v rozporu s požadavkem na vysoké morální hodnoty, které by měli představitelé justice, o to více v její vrcholné struktuře, splňovat. Současně upozornili na skutečnost, že komunistická ideologie je ve zcela příkré opozici s ideologií národního socialismu, na němž jsou projevy Adolfa Hitlera, jež jsou předmětem stávajícího trestního řízení, vystavěny. V neposlední řadě obvinění upozornili na dřívější rozhodnutí stejného senátu ve věci sp. zn. 8 Tdo 819/2015, které bylo nálezem Ústavního soudu ze dne 19. 2. 2019, sp. zn. I. ÚS 2832/18 zrušeno s poukazem na porušení jejich základních práv, kdy mělo dojít k nerespektování rozsahu dovolacích důvodů vymezených nejvyšším státním zástupcem.
8. Nejvyšší soud však nemůže zvolené argumentaci přisvědčit. Lze dát zcela za pravdu vyjádření, které si k podané námitce vyžádal od členů dotčeného senátu č. 8. Stejná námitka totiž byla obviněnými uplatněna již v řízení před Ústavním soudem a správně bylo poukázáno na jeho závěry rozvedené v usnesení ze dne 10. 4. 2018, sp. zn. I. ÚS 1472/16, kterých jsou si ostatně obvinění plně vědomi, neboť s nimi polemizují i v rámci svého stávajícího podání. Tento soud tak nepovažuje za nutné obsáhle citovat příslušné pasáže daného usnesení, ale pro stručnost toliko uvádí, že nestrannost soudců je třeba vždy posuzovat s ohledem na skutečně konkrétní okolnosti jak případu, tak případných vztahů mezi rozhodujícím orgánem a stranami příslušného řízení. Obecná paušalizace poukazující na dřívější členství soudců v KSČ a rozporující jejich morální hodnoty, pak nikterak neodpovídá požadavku na takové specifické posouzení nestrannosti soudců, ať již k věci či účastníkům řízení. Pokud by soud takovou paušalizaci připustil, bylo by právě takový postup třeba vnímat jako zcela vybočující ze zákonných mantinelů ustanovení §30 tr. řádu, a v návaznosti na to též jsoucí v rozporu s požadavky, které na moc soudní klade znění Ústavy České republiky v čl. 81, 82 odst. 1 a 95 odst. 1. Soudní moc, stejně jako soudci jsou nezávislí, ve své rozhodovací činnosti jsou vázáni zákonem a mezinárodními smlouvami a jejich nestrannost nesmí být nikým ohrožována.
9. Jestliže by nestrannost soudce měla být dovozována, pak nikoliv z pouhých domněnek účastníka řízení, které jsou prezentovány k obecné minulosti soudce, ale výhradně z objektivních okolností, které by mohly vést k pochybnostem, zda soudce disponuje určitým – nikoliv nezaujatým – vztahem k věci.
10. Vyjádření o nestrannosti soudců vzhledem k jejich působení v KSČ, o to více, je-li vztahováno k ideologii a chování strany poplatné době před 30 lety, tedy bez další specifikace případného neslučitelného poměru k osobám či předmětu řízení, není s to naplnit důvodnost vyloučení takových soudců z vykonávání úkonů trestního řízení. Totéž platí k námitce, o zastávání ideologie jsoucí v přímé opozici s názory, které obvinění měli učinit obsahem vydané knihy. Je třeba připomenout, že bez dalšího není možné z prostého členství v KSČ dovozovat, že osoba takovou ideologii skutečně aktivně prosazovala, neboť již Ústavní soud zcela pregnantně vyjádřil, že důvodem působení v KSČ mohla být řada dalších okolností, které není nutné označovat za ideologické či např. zištné.
11. Nejvyšší soud rovněž přisvědčil vyjádření členů senátu č. 8, že z jejich strany není na místě pochybovat o nestrannosti pro předchozí rozhodnutí, jež bylo následně zrušeno nálezem Ústavního soudu. Jak bylo náležitě poukázáno, pochybení, které bylo v rámci nálezu sp. zn. I. ÚS 2832/18 vytknuto, se dotýkalo vymezení námitek, které v rámci dovolacího řízení přijal Nejvyšší soud za relevantní, resp. které a proč za takové přijmout nemohl. Nejvyšší a Ústavní soud se tak dostaly do určitého názorového střetu stran výkladu procesního ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Takové kolizi přitom nelze přisuzovat jakýkoliv jiný význam, než řešení právního názoru v rámci trestního řízení a řízení o ústavní stížnosti, která toliko dokresluje fakt, že Česká republika je právním státem, který umožňuje svobodné vyjádření oponentních názorů. Ostatně také Ústavní soud na obdobné případy pamatoval, a to v ještě širším rozměru, když vyjádřil, že nesouhlas s právním názorem soudců, ač konstantně a shodně zastávaným týmiž soudci v obdobných případech, nelze řešit cestou vznesení námitky podjatosti, neboť se jedná o střet právních názorů, který se odehrává zásadně na jiném poli, a to zejména na poli opravných prostředků (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 9. 2013, sp. zn. II. ÚS 4478/12). Takové hodnocení přitom dopadá nikoliv na pouhé první vyslovení jiného názoru, než k jakému dospěje soud nadřízený, ale za bez dalšího nedůvodnou považuje námitku podjatosti také v situaci určité „tvrdošíjnosti“, resp. „neochoty“ soudce přistoupit na změnu názoru, který vyjevil ve svém dřívějším rozhodnutí. Ve stávající trestní věci přitom k takovému postupu ani nedošlo.
12. Vzhledem ke všem výše uvedeným skutečnostem tak bylo senátem č. 11 Nejvyššího soudu, příslušným k projednání námitky podjatosti, v souladu s ustanovením §31 odst. 1 věta třetí tr. řádu rozhodnuto tak, jak je uvedeno shora ve výrokové části tohoto usnesení, tzn. že soudci Nejvyššího soudu JUDr. Milada Šámalová, JUDr. Věra Kůrková a JUDr. Jan Bláha nejsou vyloučeni z vykonávání úkonů trestního řízení v rámci řízení o dovolání, které je vedeno u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 8 Tdo 314/2019.
Poučení: Proti tomuto usnesení není stížnost přípustná (§31 odst. 2 tr. řádu).
V Brně dne 30. 4. 2019
JUDr. Antonín Draštík
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Michael Vrtek, Ph.D.