ECLI:CZ:US:2013:2.US.4478.12.1
sp. zn. II. ÚS 4478/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Jaroslava Fenyka ve věci ústavní stížnosti M.V.M., s.r.o., se sídlem Blatného 2316, 155 00 Praha 5 - Stodůlky, zastoupené JUDr. Eliškou Vranou, advokátkou se sídlem Na Hřebenech II č. 1718/8, 140 00 Praha 4, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 29 ICdo 25/2012-94 ze dne 26. 9. 2012, ve spojení s návrhem na zrušení ustanovení §14 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších změn, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu", se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, jímž mělo dojít zejména k porušení ustanovení čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i zrušení ustanovení §14 odst. 4 občanského soudního řádu (dále též "o. s. ř.").
Z napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka spolu s dalšími žalobci v insolvenční věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 96 INS 714/2009 vznesla námitku podjatosti vůči insolvenční soudkyni tohoto soudu JUDr. Kamile Balounové, jakož i námitku podjatosti vůči řadě soudců Vrchního soudu v Praze, odkazujíc na ustanovení §14 odst. 1 a §15a o. s. ř. a též na závěry formulované Ústavním soudem v nálezu ze dne 1. února 2005, sp. zn. II. ÚS 369/04 a Nejvyšším soudem v usnesení ze dne 18. prosince 2008, sp. zn. 4 Nd 309/2008. V odůvodnění těchto námitek uvedla, že tito soudci již v jiné, skutkově obdobné věci s odkazem na ustanovení §160 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), odmítli aplikovat uvedený nález Ústavního soudu a rozhodli o návrhu jiných žalobců na vyloučení téže insolvenční soudkyně tak, že insolvenční soudkyně není vyloučena z projednávání a rozhodnutí tam označených věcí.
O námitce rozhodl Nejvyšší soud jako soud nadřízený ve smyslu §16 odst. 1 o. s. ř. shora označeným usnesením tak, že "Soudci Vrchního soudu v Praze JUDr. Michal Kubín, Mgr. Ivana Mlejnková, JUDr. Jindřich Havlovec, JUDr. Jiří Kareta, Mgr. Tomáš Braun a JUDr. Jiří Goldstein nejsou vyloučeni z projednávání a rozhodování věci vedené u Vrchního soudu v Praze pod sp. zn. 96 ICm 444/2012, 103 VSPH 159/2012 (MSPH 96 INS 714/2009)." V odůvodnění poukázal Nejvyšší soud zejména na to, že dovozují-li žalobci podjatost soudců ze způsobu jejich rozhodování v jiných typově obdobných věcech, přehlíží přitom, že podle ustanovení §14 odst. 4 o. s. ř. důvodem k vyloučení soudce či přísedícího nejsou okolnosti, které spočívají v postupu soudce (přísedícího) v řízení o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech, a proto nebylo lze shledat námitku podjatosti soudců vrchního soudu opodstatněnou.
Proti rozhodnutí Nejvyššího soudu brojí stěžovatelka ústavní stížností, domáhajíc se jeho kasace. Opodstatněnost svého návrhu spatřuje zejména ve skutečnosti, že Nejvyšší soud měl "cestou soudcovského dotváření práva kolizi vzniklou existencí profesní podjatosti soudců Vrchního soudu v Praze vyřešit a neschovávat se před jejím věcným řešením za sofistikované odůvodnění za použití (aplikaci) ustanovení §14 odst. (4) o. s. ř.". Stěžovatelka v ústavní stížnosti obsáhle pojednává o profesní podjatosti a podjatost jmenovaných soudců vrchního soudu shledává v tom, že "soudci tohoto nadřízeného soudu již svůj právní názor na otázku vyloučení insolvenčního soudce rozhodujícího současně i v incidenčním sporu v rámci výkonu soudnictví vyjádřili ... přičemž svůj právní názor na tuto otázku vyslovili bez toho, aby se komplexně a ústavně-konformním způsobem vypořádali se všemi hledisky, které do této problematiky vnesli svým podáním žalobci ... neboť objektivně vzato, nelze očekávat, že ti soudci, kteří v rámci výkonu soudnictví (tedy své rozhodovací činnosti) již jednou vyjádří názor na určitou otázku, budou - a to i při zachování nejvyšší možné míry profesionality - schopni znovu posoudit tutéž otázku z jiného, popřípadě širšího úhlu pohledu, obzvláště pak ve chvíli, kdy je tatáž otázka vznesena na soud sice v jiném řízení a s jiným okruhem účastníků řízení, avšak časově velmi blízko okamžiku, kdy dotyčný soudce nebo soudci názor na konkrétní řešení vznesené otázky již vyjádřili". Tyto své úvahy stěžovatelka v ústavní stížnosti blíže rozvedla. V doplnění svého návrhu poukázala na závěry vyslovené v rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ze dne 20. 11. 2012 ve věci Harabin proti Slovensku (stížnost č. 58688/11). Pro případ, že by nápravy nemohlo být dosaženo cestou ústavně konformního výkladu ustanovení §14 odst. 4 o. s. ř., navrhla stěžovatelka toto ustanovení zrušit v celém jeho rozsahu dnem vyhlášení derogačního nálezu ve Sbírce zákonů.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaného soudního aktu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace jednoduchého práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace norem jednoduchého práva, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].
Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit naříkané rozhodnutí, v projednávané věci nenastala. Nejvyšší soud vyšel z dostatečných skutkových zjištění, která stěžovatelka ve svém návrhu ani nijak nezpochybnila, aplikoval příslušná zákonná ustanovení, jež v uspokojivé míře vyložil, přičemž tento svůj postup osvětlil v odůvodnění svého rozhodnutí, které tak nelze označit za arbitrární, nadmíru formalistické či extrémně rozporné s obecnými principy spravedlnosti.
Předně je třeba poukázat na to, že Ústavní soud se již danou problematikou v minulosti zabýval, a to dokonce i ve vztahu k řízení, na které stěžovatelka poukázala v rámci své uplatněné námitky podjatosti vůči soudkyni Městského soudu v Praze JUDr. Kamile Balounové, včetně argumentace stran aplikace §160 odst. 2 insolvenčního zákona. V usnesení sp. zn. I. ÚS 87/12 ze dne 17. 10. 2012 (dostupné, stejně jako další zde citovaná rozhodnutí Ústavního soudu, na adrese http://nalus.usoud.cz) Ústavní soud poznamenal, že "Ústavní soud ještě za účinnosti zákona o konkursu a vyrovnání řešil obdobnou otázku vyloučení soudce z důvodu, že projednává a rozhoduje věc v konkursním řízení i v řízení incidenčním, vyvolaném stejným konkursním řízením, přičemž při posuzování uvedené otázky považoval za určující koncepci vztahu mezi konkursním soudem a správcem majetkové podstaty, tak jak byla obsažena v zákoně o konkursu a vyrovnání (srov. nálezy sp. zn. I. ÚS 370/04, I. ÚS 371/04, III. ÚS 448/04, II. ÚS 369/04). Na základě v té době platné právní úpravy tehdy Ústavní soud dovodil, že vztah mezi konkursním soudcem a správcem podstaty - účastníkem řízení incidenčního sporu - není vztahem neutrálním a právě tuto okolnost považoval za objektivní důvod, způsobilý vyvolávat pochybnost o nepodjatosti a nestrannosti soudce rozhodujícího ve sporném incidenčním řízení tak, jak stanoví §14 odst. 1 o. s. ř. Samotnou otázku vztahu mezi insolvenčním řízením a řízením incidenčním z hlediska případné podjatosti soudce považoval za nepodstatnou, rozhodující byla konstrukce vztahu mezi konkursním soudcem a správcem podstaty. A právě tato konstrukce se dle přesvědčení senátu posuzujícího tuto stížnost v důsledku nové právní úpravy provedené insolvenčním zákonem změnila. Obecný soud při svém rozhodování, jak na to poukazuje stěžovatelka, se sice skutečně zabýval pouze jednou z okolností, z nichž dříve vycházel Ústavní soud, nicméně takto jím byla zhodnocena právě okolnost podle názoru Ústavního soudu pro konstrukci vztahu mezi oběma jmenovanými subjekty nejvýznamnější a pro hodnocení jeho povahy určující, totiž způsob jmenování insolvenčního správce. Ten je nyní na rozdíl od předchozí právní úpravy, kdy konkursní správce byl jmenován právě soudcem projednávajícím i incidenční spor, podle současně platné právní úpravy insolvenčního zákona (§25 odst. 2 IZ) jmenován předsedou soudu, přičemž jistou pravomoc rozhodovat o osobě správce mají i věřitelé (§29 odst. 1 IZ). Posuzovaný vztah je tak postaven na jiném, možnost vzniku pochybnosti o nepodjatosti soudce minimalizujícím, základě. Vzhledem k nové právní úpravě tak tuto věc třeba odlišit od věcí, které byly předmětem posuzování v dřívější judikatuře Ústavního soudu a obecnému soudu v jeho závěrech přisvědčit." Na tyto závěry následně odkázal i IV. senát Ústavního soudu, a sice v usnesení sp. zn. IV. ÚS 971/12 ze dne 21. 1. 2013. Ani druhý senát nemá nyní důvod se od těchto závěrů odchýlit.
Ústavní soud dále, na rozdíl od stěžovatelky, nepokládá rozhodnutí Nejvyššího soudu za formalistický alibismus či snahu uchýlit se k liteře zákona bez věcného posouzení vznesené námitky podjatosti. Vlastní vyloučení soudce nebo přísedícího pro podjatost dle §14 o. s. ř. sleduje zejména jejich nestrannost, tedy nezaujatost (ať už ve prospěch či v neprospěch) vůči stranám sporu, popř. dalším subjektům civilního procesu, přirozeně včetně osoby soudce, o jehož podjatosti mají členové soudního senátu nadřízeného soudu rozhodovat. V projednávané věci však stěžovatelka zpochybnila nestrannost soudců Vrchního soudu v Praze za situace, kdy tito soudci "již svůj právní názor na otázku vyloučení insolvenčního soudce rozhodujícího současně i v incidenčním sporu v rámci výkonu soudnictví vyjádřili ... přičemž svůj právní názor na tuto otázku vyslovili bez toho, aby se komplexně a ústavně-konformním způsobem vypořádali se všemi hledisky, které do této problematiky vnesli svým podáním žalobci", tedy zpochybnila nikoli jejich nestrannost vůči výše jmenované insolvenční soudkyni, nýbrž způsob, s jakým se tito soudci vypořádali s námitkami jiných účastníků v jiném řízení (byť vznesených vůči identické soudkyni a za obdobných skutkových okolností či spíše za obdobné procesně právní situace).
Tu je třeba poznamenat, že nesouhlas s právním názorem soudců, ač konstantně a shodně zastávaným týmiž soudci v obdobných případech, nelze řešit cestou vznesení námitky podjatosti, neboť tu jde o střet právních názorů, který se odehrává zásadně na jiném poli, a to zejména na poli opravných prostředků, popř. jiných procesních prostředků, které proti takovým rozhodnutím právní řád země oponentům takových právních názorů poskytuje. Sama o sobě "tvrdošíjnost", resp. "neochota" soudce přistoupit na změnu právního názoru nemůže per se činit námitku podjatosti důvodnou. To se přitom týká jak rozhodnutí soudce vydaných ve vztahu k stejným (identickým) účastníkům, tak i (tím spíše) rozhodnutí učiněných ve vztahu k jiným účastníkům. Ostatně taková je i dlouhodobá judikatura Ústavního soudu ve věcech námitek podjatosti vznesených vůči jednotlivým soudcům Ústavního soudu či jejich senátům (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 715/13 ze dne 15. 7. 2013, sp. zn. IV. ÚS 3140/12 ze dne 13. 9. 2012 aj.).
Ústavní soud rovněž neshledal stěžovatelčin odkaz na shora zmíněný rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 20. 11. 2012 ve věci Harabin proti Slovensku přiléhavým, jelikož jednak v tam řešené věci nešlo o podjatost soudců pro jejich právní názor na určitou problematiku, nýbrž pro jejich osobní postoj vůči stěžovateli (dva soudci, jejichž vyloučení navrhoval stěžovatel a dva další, jejichž vyloučení navrhoval ministr, byli již dříve vyloučeni z projednávání řízení se stěžovatelem právě z důvodů jejich postoje vůči stěžovateli, vyjádřeného prostřednictvím médií i jinak), jednak slovenský Ústavní soud se pochybení měl dopustit především tím, že se důsledně nezabýval dalšími konkrétními důvody podjatosti, které účastníci řízení vznesli. Vůbec tedy nejde o srovnatelnou situaci, pro kterou by bylo nutno zvážit kasaci stěžovaného soudního rozhodnutí.
Za daných okolností tudíž Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 19. září 2013
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu