ECLI:CZ:NS:2019:11.TDO.1387.2019.1
sp. zn. 11 Tdo 1387/2019-3287
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 11. 2019 o dovolání obviněného J. R. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, XY, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 7. 2019, sp. zn. 15 To 48/2019, jako soudu druhého stupně v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 50 T 8/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. se dovolání J. R. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. 4. 2019, sp. zn. 50 T 8/2015, byl podle §283 písm. d) tr. ř. zamítnut návrh na povolení obnovy řízení, který podal obviněný J. R. (dále též jen „dovolatel“), směřující proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. 12. 2015, sp. zn. 50 T 8/2015, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 5. 2016, sp. zn. 11 To 25/2016, který nabyl právní moci 2. 5. 2016.
2. O stížnosti, kterou proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. 4. 2019, sp. zn. 50 T 8/2015, podal obviněný J. R., rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 19. 7. 2019, sp. zn. 15 To 48/2019 tak, že podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. jeho stížnost zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
3. Proti výše citovanému usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 7. 2019, sp. zn. 15 To 48/2019, podal obviněný J. R. prostřednictvím svého obhájce dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), k) tr. ř., které v podaném dovolání podrobně rozvedl. Konkrétně namítá, že jak krajský soud, tak vrchní soud nevzaly v potaz výsledky dokazování při obnově řízení a nesprávně je interpretovaly. Vytýká, že ačkoliv v návrhu na povolení obnovy řízení označil, které důkazy by bylo vhodné provést, soudy jeho návrhy odmítly. Má tedy za to, že došlo k pochybení v materiálním slova smyslu, neboť nebylo vyhověno jeho požadavku na osobní slyšení navržených svědků, příp. přezkoumána pravdivost tvrzení jím uvedených svědků. Závěrem dovolatel navrhl, aby dovolací soud „zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 7. 2019, sp. zn. 15 To 48/2019, jímž byla zamítnuta podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. jeho stížnost proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. 4. 2019, sp. zn. 50 T 8/2015, kterým byla zamítnuta ve smyslu ustanovení §283 písm. d) tr. ř. (nebyla povolena) obnova řízení a podle ustanovení §265k tr. ř. a podle §265l tr. ř. zrušené rozhodnutí přikázal soudu, o jehož rozhodnutí jde, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl“.
4. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve svém vyjádření k podanému dovolání zdůraznil, že předně je třeba zabývat se jeho přípustností. V tomto směru připomněl §265a odst. 1 tr. ř. a §265a odst. 2 písm. a) až písm. h) tr. ř., jímž zákonodárce vymezil taxativní výčet rozhodnutí, která je možno považovat za rozhodnutí ve věci samé, proti nimž je dovolání přípustné. Napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze a předcházejícím usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem byl podle §283 písm. d) tr. ř. zamítnut návrh dovolatele na povolení obnovy řízení a jde tedy o rozhodnutí, které není uvedeno v taxativním výčtu §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř. Napadené usnesení tudíž není rozhodnutím ve věci samé, takže proti němu není přípustné dovolání podle §265a odst. 1 tr. ř. V návaznosti na to státní zástupce odkázal na konkrétní judikaturu Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, v níž byla totožná problematika řešena. Závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání jako nepřípustné podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. odmítl.
III.
Přípustnost dovolání
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) se nejprve zabýval otázkou, zda jsou v posuzované věci splněny podmínky přípustnosti dovolání.
6 . Podle §265a odst. 1 tr. ř. lze dovoláním napadnout pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští, přičemž v §265a odst. 2 písm. a) až písm. h) tr. ř. zákonodárce vymezil, co rozumí rozhodnutím ve věci samé. Jsou jimi:
a) rozsudek, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest, popřípadě ochranné opatření nebo bylo upuštěno od potrestání,
b) rozsudek, jímž byl obviněný obžaloby zproštěn,
c) usnesení o zastavení trestního stíhání,
d) usnesení o postoupení věci jinému orgánu,
e) usnesení, jímž bylo uloženo ochranné opatření,
f) usnesení o podmíněném zastavení trestního stíhání,
g) usnesení o schválení narovnání, nebo
h) rozhodnutí, jímž byl zamítnut nebo odmítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku nebo usnesení uvedenému pod písmeny a) až g).
7. Jelikož jde o taxativní výčet rozhodnutí, která je možné považovat za rozhodnutí ve věci samé, proti nimž je přípustné dovolání, nelze považovat za rozhodnutí ve věci samé pro účely dovolání žádné jiné (další) rozhodnutí, které do uvedeného okruhu nepatří. Napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze a předtím usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem však byl podle §283 písm. d) tr. ř. zamítnut návrh dovolatele na povolení obnovy řízení. Jde tedy o rozhodnutí, jež není uvedeno v taxativním výčtu rozhodnutí v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., proti nimž je dovolání přípustné. Napadené usnesení tudíž není rozhodnutím ve věci samé, takže proti němu není přípustné dovolání podle §265a odst. 1, 2 tr. ř.
8. Nejvyšší soud, ve shodě se svou dosavadní již ustálenou judikaturou, jakož i s judikaturou Ústavního soudu, konstatuje, že řešená problematika není problematikou novou, neboť se k ní Nejvyšší soud jednoznačně vyslovil již v usnesení ze dne 3. 9. 2002, sp. zn. 3 Tdo 438/2002 (publikovaném pod č. 36/2003 Sb. rozh. tr.), když judikoval, že „usnesení, kterým bylo rozhodnuto o návrhu na povolení obnovy řízení podle §283 tr. ř. nebo podle §284 tr. ř., nelze považovat za rozhodnutí ve věci samé ve smyslu §265a odst. 1, 2 tr. ř., proto proti němu není přípustné dovolání, a to ani kdyby původní rozhodnutí, jehož se návrh na obnovu týkal, bylo rozhodnutím ve věci samé v uvedeném smyslu“.
9. Ve shodě s prezentovaným judikaturním rozhodnutím Nejvyšší soud dospěl ke stejnému právnímu závěru i v této posuzované věci (k tomu srov. rovněž usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 4. 2007, sp. zn. 8 Tdo 363/2007, ze dne 30. 9. 2008, sp. zn. 6 Tdo 1239/2008, ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 7 Tdo 546/2009, ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. 6 Tdo 300/2013, ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. 8 Tdo 1358/2014, ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 3 Tdo 180/2016, ze dne 2. 8. 2017, sp. zn. 7 Tdo 861/2017), přičemž danou problematikou se zabýval i Ústavní soud např. ve svém usnesení ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. I. ÚS 456/02.
10. Za tohoto stavu Nejvyšší soud shledal, že v dané věci nebyly splněny podmínky, jež by zakládaly přípustnost podaného dovolání obviněného J. R. podle §265a odst. 1, 2 tr. ř. Proto je podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. jako nepřípustné odmítl, aniž se mohl věcně zabývat argumentací dovolatele. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. toto rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 20. 11. 2019
JUDr. Antonín Draštík
předseda senátu