ECLI:CZ:NS:2019:11.TVO.23.2019.1
sp. zn. 11 Tvo 23/2019-477
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 20. 11. 2019 stížnost obviněného P. P., nar. XY v XY, v Moldavské republice, státního občana Moldavské republiky, trvale bytem XY, XY, t. č. ve výkonu vazby ve Vazební věznici Litoměřice, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 10. 2019, sp. zn. 11 To 64/2019, a rozhodl takto:
Podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnost zamítá.
Odůvodnění:
1. Usnesením ze dne 14. 10. 2019, sp. zn. 11 To 64/2019, rozhodl Vrchní soud v Praze tak, že podle §72 odst. 1, 4 tr. ř. se obviněný P. P. ponechává i nadále ve vazbě z důvodů uvedených v §67 písm. a), c) tr. ř.
Proti tomuto usnesení podal obviněný prostřednictvím svého obhájce včas stížnost, kdy uvedl, že odůvodnění stížnosti doručí soudu ve lhůtě 10 pracovních dnů ode dne jejího podání. Ke dni rozhodnutí o této stížnosti však její odůvodnění nebylo Nejvyššímu soudu doručeno.
3. Nejvyšší soud z podnětu podané stížnosti přezkoumal podle §147 odst. 1 tr. ř. správnost výroku napadeného usnesení, jakož i řízení, které mu předcházelo, a dospěl k závěru, že stížnost obviněného není důvodná.
4. Nejvyšší soud se s napadeným rozhodnutím zcela ztotožnil a v podrobnostech odkazuje na odůvodnění tohoto rozhodnutí.
5. Ze spisového materiálu se podává, že obviněný byl rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. 7. 2019, sp. zn. 80 T 1/2019, byť nepravomocně uznán vinným zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku a za to byl odsouzen podle §283 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v době trvání deseti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. V době podané stížnosti se věc nacházela u Vrchního soudu v Praze, a to z podnětu obviněným podaného odvolání. Vrchní soud tak konstatoval, že v daném stadiu trestního řízení byly shromážděny důkazy nasvědčující tomu, že čin, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, byl spáchán, vykazuje znaky trestného činu a existují i nadále důvody vedoucí k závěru, že jej spáchal obviněný.
6. Vrchní soud v Praze rozhodl o ponechání obviněného ve vazbě s ohledem na přetrvávající vazební důvody podle §67 písm. a), c) tr. ř. Konstatoval přitom, že obviněný byl uznán vinným (byť nepravomocně) shora uvedeným zvlášť závažným zločinem a odsouzen k velmi vysokému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání deseti let. Výše uloženého trestu již sama o sobě postačuje k odůvodnění a zesílení obavy z útěku obviněného tak, jak předpokládá §67 písm. a) tr. ř. Pro ponechání obviněného ve vazbě svědčí i další skutečnosti, totiž že obviněný nemá silné sociální či majetkové vazby k žádnému konkrétnímu místu na území České republiky, není zde ani dlouhodobě zaměstnán a nedisponuje zde ani žádným nemovitým majetkem oproti zemi svého původu. Nejvyšší soud rovněž přisvědčuje závěru vrchního soudu, pokud poukazuje na jednání obviněného, kdy se po zjištění zásilky kokainu pokusil o útěk. Vrchní soud v Praze svůj závěr ohledně zmíněného vazebního důvodu dále podložil i přiléhavými odkazy na konstantní judikaturu Nejvyššího soudu, Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva (zejména rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. 11 Tvo 33/2014, nález Ústavního soudu ČR ze dne 1. 4. 2004, sp. zn. III. ÚS 566/03, nález Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 185/14, či rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Wemhoff proti Německu ze dne 27. 6. 1968, č. 2122/64).
7. Dále vrchní soud dospěl k závěru o existenci vazebního důvodu podle §67 písm. c) tr. ř., když obviněný je osobou, která byla v minulosti již dvakrát soudně stíhána, a také skutečnostmi plynoucími z protokolu o úředním zajištění sepsaným Generálním ředitelstvím celních a nepřímých daní Francouzské republiky. Nejvyšší soud sdílí názor vrchního soudu, že existuje reálná hrozba, že by v případě propuštění z vazby mohl obviněný navázat na předcházející trestněprávní jednání.
8. Vrchní soud se v napadeném rozhodnutí zabýval také možností nahrazení vazby jinými instituty. S jeho stanoviskem se také v tomto ohledu Nejvyšší soud zcela ztotožňuje. Propuštění obviněného z vazby, stejně jako její nahrazení jiným opatřením podle trestního řádu je totiž vyloučeno především s ohledem na závažnost trestné činnosti i výši nepravomocně uloženého trestu.
9. Obviněný byl řádně vyrozuměn o konání vazebního zasedání u Vrchního soudu v Praze, přičemž sdělil, že k vazebnímu zasedání nechce být eskortován a nechce v něm být slyšen (č. l. 455). Postup vrchního soudu při rozhodování o dalším trvání vazby tak byl rovněž v souladu s §73d odst. 3 tr. ř.
10. Nejvyšší soud se z výše uvedených důvodů s napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze plně ztotožňuje a v podrobnostech na něj může odkázat. Vrchní soud ve svém rozhodnutí přesvědčivě vymezil důvody ponechání obviněného ve vazbě a jasným a srozumitelným způsobem vyložil, které skutečnosti jej k těmto závěrům vedly, přičemž zdůraznil též okolnosti, které ponechání obviněného ve vazbě ještě umocňují. Závěrům Vrchního soudu v Praze nelze nic vytknout a obsah odůvodnění stížností napadeného rozhodnutí odpovídá požadavkům vyplývajícím z ustanovení §134 odst. 2 a §73c tr. ř.
11. Nejvyšší soud tedy závěrem konstatuje, že neshledal stížnost obviněného proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 10. 2019, sp. zn. 11 To 64/2019, důvodnou, a proto ji podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. 11. 2019
JUDr. Antonín Draštík
předseda senátu