ECLI:CZ:NS:2019:11.TVO.24.2019.1
sp. zn. 11 Tvo 24/2019-2098
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 5. 12. 2019 stížnost odsouzeného R. W., nar. XY, bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Mírov, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 10. 2019, č. j. 2 To 76/2019-2034, a rozhodl takto:
Podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu se stížnost odsouzeného R. W. zamítá.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 19. 11. 2018, č. j. 46 T 5/2017-1628, byl obviněný R. W. uznán vinným ze spáchání zločinu loupeže podle §173 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku, dílem dokonaný, dílem ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, a přečinu poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku (skutek pod bodem 1), dále ze spáchání přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku a zločinu poškození a ohrožení obecně prospěšného zařízení podle §276 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku (skutek pod bodem 2) a přečinu nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 1, 2 tr. zákoníku (skutek pod bodem 3). Za to byl odsouzen podle §173 odst. 2 za užití §43 odst. 1 tr. zákoníku jednak k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání devíti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou, a dále k trestu propadnutí věci. Citovaným rozsudkem krajského soudu byli zároveň odsouzeni i spoluobvinění L. W., R. W.. a D. W.
Proti tomuto rozhodnutí krajského soudu podal obviněný R. W. odvolání, jež bylo v souladu s rozvrhem práce Vrchního soudu v Olomouci přiděleno do senátu 2 To ve složení JUDr. Vladimír Štefan, JUDr. Jaroslav Zbožínek a Mgr. Petr Andres. Dne 22. 9. 2019 podal obviněný W. námitku podjatosti vůči předsedovi senátu JUDr. Vladimíru Štefanovi. Vrchní soud o této námitce rozhodl usnesením ze dne 8. 10. 2019, č. j. 2 To 76/2019-2034, tak, že předseda senátu JUDr. Vladimír Štefan není z důvodů uvedených v §30 odst. 1 tr. řádu vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení v trestní věci obviněného R. W., vedené u Vrchního soudu v Olomouci pod sp. zn. 2 To 76/2019.
3. Následně Vrchní soud v Olomouci rozhodl rozsudkem ze dne 22. 10. 2019, č. j. 2 To 76/2019-2084, o tom, že se odvolání R. W., podané proti shora citovanému rozsudku krajského soudu podle §256 tr. řádu jako nedůvodné zamítá. Současně z podnětu odvolání státního zástupce a obviněné L. W. napadený rozsudek Krajského soudu v Brně částečně zrušil, a to v celých výrocích o trestech ohledně osob obviněných R. W., D. W. a L. W.
4. Proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 10. 2019, č. j. 2 To 76/2019-2034, podal obviněný R. W. v zákonné lhůtě k Nevyššímu soudu rozsáhlou stížnost. V odůvodnění tohoto řádného opravného prostředku akcentoval, že již předseda senátu Krajského soudu v Brně Mgr. Aleš Novotný porušil jeho právo na spravedlivý proces tím, že nerespektoval §73d odst. 1 tr. řádu a rozhodl o vazbě v hlavním líčení konaném dne 19. 11. 2018 bez osobní přítomnosti stěžovatele. Přitom poukázal na ustanovení §33 odst. 1, 5 tr. řádu, podle kterého má obviněný právo vyjádřit se ke všem skutečnostem, které jsou mu kladeny za vinu, čemuž odpovídá povinnost všech orgánů činných v trestním řízení poskytnout mu k tomu možnost. Je tedy podle stěžovatele povinností soudu vždy sdělit obviněnému, že bude rozhodováno o jeho vazbě, aby tak mohl uplatit svá práva. V této souvislosti citoval mimo jiné i nález Ústavního soudu ČR ze dne 26. 1. 2018, sp. zn. II. ÚS 3689/17, který jasně uvádí, že pokud soud obviněného, který je ve vazbě, vůbec neinformuje o tom, že bude rozhodováno o dalším trvání jeho vazby, nepoučí jej o možnosti požádat o konání vazebního zasedání a neposkytne mu lhůtu k vyslovení požadavku na konání vazebního zasedání, porušuje tímto postupem právo obviněného na spravedlivý proces. Na tomto základě tak obviněný tvrdí, že nebyl ze strany krajského soudu vyrozuměn, ale byl záměrně dezinformován, což bylo pochybení, které ani později předseda senátu nezhojil a následně uváděl nepravdu o tom, že obviněný u soudu byl a měl možnost se k vazebnímu stíhání vyjádřit.
5. Následně Vrchní soud v Olomouci ve svém usnesení ze dne 10. 7. 2019, č. j. 2 To 69/2019-1772, konstatoval, že Krajský soud v Brně práva obviněného skutečně zkrátil, avšak i za situace, kdy jeho postup nebyl správný, přesto napadené usnesení v podstatě jako zákonné akceptoval a stížnost obviněného jako nedůvodnou zamítl. V ten samý den pak tento senát vrchního soudu zamítl svým usnesením č. j. 2 To 68/2019-1769 také stížnost obviněného týkající se podjatosti předsedy senátu soudu prvního stupně, Mgr. Aleše Novotného. Tedy i přes konstatování určitých výhrad směrem k nalézacímu soudu vrchní soud konstatoval, že nic nebrání tomu, považovat proces v dané věci za spravedlivý. V důsledku tohoto závěru následně obviněný vznesl podnět Ministerstvu spravedlnosti ČR k podání stížnosti pro porušení zákona, ve kterém upozornil na nezákonné manipulace s důkazy předsedou senátu krajského soudu, Mgr. Alešem Novotným.
6. V této souvislosti obviněný poukázal zejména na svoji výpověď učiněnou dne 11. 6. 2018, kterou označil za zásadní, neboť v ní provedl časovou analýzu všech klíčových událostí. Z ní je dle jeho mínění zjevné nejen to, že nebyl organizátorem předmětné loupeže, ale i fakt, že tvrzená účast jeho manželky a dcery na projednávané trestné činnosti je logickým i faktickým nesmyslem. Z tohoto důvodu žádal Krajský soud v Brně, aby v souvislosti s tímto rozborem byla provedena rekonstrukce daných událostí. Nalézací soud však jeho návrh ignoroval, aniž by mu umožnil, aby během hlavního líčení s touto analýzou seznámil svého syna a dceru, pročež ani tyto osoby neměly možnost se k ní vyjádřit. Stejně tak krajský soud ignoroval výpověď důležitého svědka J. P. ze dne 18. 11. 2014. Senát vrchního soudu vedený předsedou senátu JUDr. Vladimírem Štefanem však v bodě 5 usnesení č. j. 2 To 68/2019-1769 konstatoval, že v dané věci nezjistil žádné skutečnosti, které by prokazovaly podjatost osoby Mgr. Aleše Novotného. Tímto rozhodnutím dal stížnostní soud dle obviněného najevo, že celý zmanipulovaný proces, ve kterém zjevně nebyla uplatněna zásada volného hodnocení důkazů, tento soud akceptuje jako zákonný.
7. K výše uvedenému obviněný dále doplnil, že během vazebního zasedání konaného dne 6. 8. 2018 jej předseda senátu Mgr. Aleš Novotný opět označil za organizátora loupeže, aby tím odůvodnil pokračování trvání vazby. Mimo to dne 20. 9. 2018 požádala manželka obviněného, aby byla její výpověď přečtena s úmyslem na ni plně odkázat, čemuž však nebylo předsedou senátu Mgr. Alešem Novotným vyhověno. Když obviněný následně dne 16. 11. 2018 upozornil soud na skutečnost, že nebyl seznámen s výpovědí své manželky, Mgr. Novotný na toto konstatování nikterak nereagoval. Obviněný je proto přesvědčen, že proces dokazování byl v dané trestní věci nejen zmanipulovaný, ale prakticky ani nebyl ukončen. Obviněný má rovněž za to, že předseda senátu krajského soudu, Mgr. Aleš Novotný, během hlavního líčení neskrývaně nadržoval jeho synu, který je v této věci spoluobviněným.
8. Závěrem stěžovatel shrnul, že senát vrchního soudu vedený JUDr. Štefanem nerozhodoval v jeho věci nestranně, nýbrž jeho cílem bylo zakrýt a legalizovat průběh nespravedlivě vedeného procesu nalézacím soudem se záměrem odvrátit nutnost konstatování, že senát Mgr. Aleše Novotného hrubě nerespektoval normy právního státu. K poukazu na skutečnost, že tento senát rozhodoval o předmětné stížnosti kolektivně, obviněný reagoval tvrzením, že JUDr. Vladimír Štefan není pouhým členem, nýbrž předsedou tohoto senátu. Vzhledem k výše uvedenému obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 10. 2019, č. j. 2 To 76/2019-2034, jako nezákonné zrušil a JUDr. Vladimíra Štefana z dalšího projednávání jeho případu vyloučil.
9. K výše uvedené stížnosti obviněný následně Nejvyššímu soudu doručil dodatek ze dne 24. 11. 2019, ve kterém uvedl, že po ukončení veřejného zasedání Vrchního soudu v Olomouci dne 22. 10. 2019 se jej JUDr. Štefan „značně arogantně až posměšně“ zeptal, zda stále cítí potřebu stěžovat si Nejvyššímu soudu. Poté údajně uvedl, že předmětné stížnosti Nejvyššímu soudu tedy zašle, z čehož obviněný usoudil, že tak k tomuto datu ještě neučinil, ačkoliv lhůta k podání stížností již uplynula. Stěžovatel má tedy za to, že předseda senátu nerespektoval ustanovení §146 odst. 2 písm. c) tr. řádu a věc k rozhodnutí nadřízenému soudu do tohoto data nepředložil. Naopak se rozhodl učinit meritorní rozhodnutí ze strany odvolacího soudu v situaci, kdy obviněný nestrannost jeho senátu zásadním způsobem zpochybnil. I tímto jednáním tedy dle obviněného došlo k porušení vedení spravedlivého procesu.
10. Vrchní soud v Olomouci na základě podané námitky podjatosti v souladu s §31 odst. 1 tr. řádu přezkoumal, zda není dán konkrétní důvod pro vyloučení člena senátu tohoto vrchního soudu JUDr. Vladimíra Štefana, jenž předpokládá §30 odst. 1 tr. řádu, načež dospěl k závěru, že žádný z těchto důvodů v daném případě není dán.
11. Ve svém usnesení vrchní soud zejména akcentoval, že rozhodnutí, o kterých se obviněný ve svém podání zmínil, byla učiněna v senátě, tedy nikoli pouze osobou JUDr. Vladimíra Štefana. Podstatnou je však skutečnost, že tato rozhodnutí jsou řádně odůvodněna a je z nich patrno, jakými úvahami se soud při svém rozhodování řídil, jaké skutečnosti vzal v úvahu a podle kterých právních ustanovení postupoval. Pokud jde o postup soudu prvního stupně, byly v rámci těchto rozhodnutí konstatovány i vznesené výhrady obviněného. Z toho tedy dle vrchního soudu jasně vyplývá, že se soud dostatečným způsobem vypořádal se zjištěnými okolnostmi, a proto nerozhodoval svévolně. Závěrem Vrchní soud v Olomouci prohlásil, že ve věci nebyly zjištěny žádné objektivní skutečnosti, které by prokazovaly poměr JUDr. Štefana k osobě obviněného či k projednávané věci, pro které by nemohl nestranně rozhodovat nebo pro které by jej bylo nutné vyloučit z vykonávání úkonů předmětného trestního řízení.
12. Nejvyšší soud jako přezkumný orgán v souladu s revizním principem aktivně prověřil napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci podle §147 odst. 1 tr. řádu, tedy přezkoumal správnost napadeného rozhodnutí, jakož i řízení, které mu předcházelo, a dospěl k závěru, že stížnost odsouzeného R. W. není důvodná.
13. V obecné rovině je třeba připomenout, že podle §30 odst. 1 až odst. 3 tr. řádu je z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen soudce nebo přísedící (státní zástupce, policejní orgán nebo osoba v něm služebně činná), u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat. Soudce nebo přísedící je dále vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení, jestliže byl v projednávané věci činný jako státní zástupce, policejní orgán, společenský zástupce, obhájce nebo jako zmocněnec zúčastněné osoby nebo poškozeného. Po podání obžaloby nebo návrhu na schválení dohody o vině a trestu je vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení soudce, který v projednávané věci v přípravném řízení nařídil domovní prohlídku nebo prohlídku jiných prostor a pozemků, vydal příkaz k zadržení nebo příkaz k zatčení nebo rozhodoval o vazbě osoby, na niž byla poté podána obžaloba nebo s níž byla sjednána dohoda o vině a trestu. Z rozhodování u soudu vyššího stupně je kromě toho vyloučen soudce nebo přísedící, který se zúčastnil rozhodování u soudu nižšího stupně, a naopak.
14. Jedná-li se o požadavek nestrannosti soudu, pak je jím rozuměna nezávislost či nepodjatost rozhodujícího subjektu ve vztahu ke konkrétním účastníkům či k předmětu řízení. Podstatným je přitom fakt, že nejde toliko o subjektivní přesvědčení soudce či účastníků řízení o podjatosti či nepodjatosti, ale též o objektivní zdání nestrannosti, tj. to, kterak by se rozhodování jevilo nezávislému vnějšímu pozorovateli.
15. Tento subjektivní i objektivní aspekt vyzdvihla mimo jiné i judikatura Evropského soudu pro lidská práva, která pravidelně používá obě tato hlediska, přičemž k tomuto pojetí se přiklonil rovněž Ústavní soud. Důvody, které k rozšíření nestrannosti až na úroveň oné objektivní roviny vedou, osvětlil Ústavní soud například ve svém nálezu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 371/04: ,,Nestrannost soudce je především subjektivní psychickou kategorií, vyjadřující vnitřní psychický vztah soudce k projednávané věci v širším smyslu (zahrnuje vztah k předmětu řízení, účastníkům řízení, jejich právním zástupcům atd.), o níž je schopen relativně přesně referovat toliko soudce sám. Pouze takto úzce pojímaná kategorie nestrannosti soudce by však v praxi nalezla stěží uplatnění vzhledem k obtížné objektivní přezkoumatelnosti vnitřního rozpoložení soudce. Kategorii nestrannosti je proto třeba vnímat šířeji, také v rovině objektivní.“ Vedle toho může nestrannost nabývat dvou poloh, a to funkcionální a personální. Zatímco v případě první roviny jde o to, zda je porušením nestrannosti, pokud stejná osoba rozhoduje na různých stupních soudní soustavy, případně se podílí na rozhodování v různých funkcích, druhá rovina se týká osobních vztahů soudce s účastníky řízení či vztahu k předmětu řízení (Wagnerová, E.; Šimíček, V.; Langášek, T.; Pospíšil, I. a kol. Listina základních práv a svobod. Komentář . Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2012, s. 739 - 740).
16. Při posouzení stížnosti obviněného výše uvedenými hledisky a konkrétními okolnostmi daného případu je zřejmé, že dospěl-li Vrchní soud v Olomouci ve svém rozhodnutí ze dne 8. 10. 2019, č. j. 2 To 76/2019-2034, k závěru, že podle §30 odst. 1 tr. řádu z důvodů uvedených v §30 odst. 1 tr. řádu není předseda senátu JUDr. Vladimír Štefan vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení ve věci vedené u Vrchního soudu v Olomouci pod sp. zn. 2 To 76/2019 (tj. ve věci vedené pod sp. zn. 46 T 5/2017 u Krajského soudu v Brně), nelze tomuto postupu vytknout žádné pochybení. V dosavadním postupu předsedy senátu Vrchního soudu v Olomouci, tak jak je seznatelný z obsahu příslušného spisového materiálu, nebyly v daném případě zjištěny jakékoli známky jeho osobní podjatosti vůči osobě obviněného R. W. nebo z důvodu existujícího poměru k projednávané věci či poměru k jinému orgánu činnému v trestním řízení ve smyslu §30 odst. 1 tr. řádu.
17. K zákonné podmínce „pro poměr k projednávané věci“ , Nejvyšší soud podotýká, že za poměr k věci nemůže být považována každá skutečnost dovozovaná ze subjektivních názorů obviněného. Zásadně se jedná pouze o okolnosti, které jednoznačně svědčí o tom, že soudce není ve věci schopen objektivně, spravedlivě a nestranně rozhodnout. Takovou okolností by byla např. skutečnost, kdyby byl JUDr. Vladimír Štefan přímo poškozen trestnou činností obviněného R. W. a jeho rodiny, nebo pokud by nastala jiná situace podobně zásadního významu. Nejvyšší soud však zdůrazňuje, že rozhodování o stížnosti obviněného proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. 11. 2018, č. j. 46 T 5/2017-1593, o tom, že předseda senátu Mgr. Aleš Novotný není vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení v trestní věci obviněného R. W., nelze ze strany předsedy senátu JUDr. Vladimíra Štefana považovat za nedovolený poměr k projednávané věci ve smyslu §30 odst. 1 tr. řádu.
18. Stran zákonné podmínky „pro poměr k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům, opatrovníkům a zmocněncům“ Nejvyšší soud z předloženého spisového materiálu ověřil, že JUDr. Vladimír Štefan prokazatelně není k obviněnému R. W. nebo k jeho manželce a dětem v příbuzenském či rodinném poměru a nebyl před projednáváním tohoto případu k žádnému z nich ani v osobně přátelském nebo naopak nepřátelském vztahu. Identické závěry přitom platí ve vztahu k osobám jejich obhájců. Předseda senátu se s obviněným setkal poprvé až v rámci veřejného zasedání, v rámci kterého bylo projednáváno jeho odvolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně, když před tímto zasedáním, vyjma rozhodování o stížnostech, jež obviněného v této věci podával (proti rozhodnutí krajského soudu o dalším trvání vazby či proti rozhodnutí o nepodjatosti předsedy senátu Mgr. Aleše Novotného), s ním nepřišel do styku.
19. Stejně tak nebyl v nyní projednávaném případě zjištěn ani nedovolený „poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení“ , neboť JUDr. Vladimír Štefan nebyl v projednávané věci činný jako státní zástupce, policejní orgán, společenský zástupce, obhájce nebo jako zmocněnec zúčastněné osoby nebo poškozeného, kterak to předpokládá §30 odst. 2 tr. řádu. JUDr. Štefan taktéž vyhověl požadavku vyplývajícímu z §30 odst. 2 tr. řádu, neboť nebyl ve věci činný jako soudce, který v projednávané věci nařídil v přípravném řízení domovní prohlídku nebo prohlídku jiných prostor a pozemků, nevydal příkaz k zadržení nebo příkaz k zatčení, stejně jako nerozhodoval o vazbě osoby, na kterou byla následně podána obžaloba nebo se kterou byla sjednána dohoda o vině a trestu. Stejně tak se jako soudce (či přísedící) neúčastnil projednávání této věci u Krajského soudu v Brně, který ve věci rozhodl v prvním stupni. Identické závěry přitom platí i ve vztahu k podmínkám popsaným v §30 odst. 4 tr. řádu, které jsou v daném případě rovněž zcela vyloučeny.
20. Nejvyšší soud tedy v rámci svého přezkumu realizovaného na podkladě stížnosti obviněného ověřil, že Vrchní soud v Olomouci reagoval na námitky obviněného zcela dostatečným způsobem, pročež nezjistil ničeho, co by dokládalo, že by předseda senátu JUDr. Vladimír Štefan byl skutečně vůči R. W. v jakémkoli nedovoleném vztahu, pro který by bylo nutné řešit otázku jeho podjatosti.
21. I přes výše uvedené však obviněný označil předsedu senátu vrchního soudu JUDr. Vladimíra Štefana za podjatého, neboť podle jeho názoru zakrýval „nezákonné manipulace s důkazy předsedou senátu Mgr. Alešem Novotným“, který u Krajského soudu v Brně rozhodoval o jeho vině, jakož i vině jeho manželky L., syna R. a dcery D. Manipulace s důkazy přitom měly spočívat v tom, že v projednávaném případě předseda senátu Mgr. Novotný nevyhověl žádosti obviněného o provedení rekonstrukce událostí, kterou žádal provést, stejně jako nevyhověl ani dalším výše popsaným návrhům, o kterých byl JUDr. Štefan v rámci odvolacího řízení podrobně informován. Za tohoto stavu je tak obviněný přesvědčen, že tímto postupem předseda senátu odvolacího soudu „legalizoval průběh nalézacím soudem nespravedlivě vedeného procesu“.
22. Z odmítnutí výše uvedených návrhů však nelze dovozovat jakékoli osobní zaujetí vůči osobě obviněného, popř. ostatním osobám na tomto řízení zúčastněným či vůči samé podstatě projednávané věci. Stejně tak ani z údajně arogantně vedené komunikace ze strany předsedy senátu Vrchního soudu v Olomouci po ukončení veřejného zasedání konaného dne 22. 10. 2019 neplyne žádný takovýto závěr. Naopak, za zcela klíčovou je třeba považovat skutečnost, že stěžovatel ve své podstatě skryl za své námitky podjatosti a porušení základních zásad trestního řízení (včetně údajného nerespektování svého práva na spravedlivý proces) svůj odlišný pohled na průběh a výsledky procesu dokazování, resp. svůj nesouhlas se skutkovými zjištěními soudů první i druhé instance, které byly vyhodnoceny v jeho neprospěch.
23. Odchylný náhled senátu krajského soudu od názoru obviněného ve vztahu ke skutkovým a hmotněprávním závěrům však nelze považovat za projevy podjatosti předsedy senátu vůči osobě odsouzeného. Krajský soud v Brně své rozhodnutí, jakož i jiné jím činěné kroky v dané věci, vždy podrobně odůvodnil a s tímto odůvodněním obviněného přímo, nebo prostřednictvím jeho obhájce, řádně seznámil. Ten pak měl možnost uplatnit své případné námitky cestou řádných opravných prostředků, čehož také vzhledem k podanému odvolání využil.
24. Nad rámec tohoto přezkumu, avšak ve vztahu k rozsáhlým připomínkám obviněného k průběhu trestního řízení vedeného u Krajského soudu v Brně, Nejvyšší soud dodává, že není zásadně povinností soudu, který daný případ projednává, akceptovat jakékoliv návrhy obviněného a jeho obhajoby na provedení dalších důkazů. V případě, že by soud vyhověl každému návrhu obviněného, mohl by se provinit proti zásadě rychlosti řízení. Soud má tak povinnost provést pouze takový (např. obhajobou navrhovaný) důkaz, který objektivně přispěje k důkladnějšímu vyjasnění skutkového stavu. Pakliže však předseda senátu krajského soudu Mgr. Aleš Novotný vyhodnotil obviněným navrhované důkazy jako nadbytečné, zcela správně jejich provedení odmítl a tento svůj závěr řádně odůvodnil. Stejně za situace, kdy předseda senátu vrchního soudu JUDr. Vladimír Štefan v rámci odvolacího řízení neshledal v postupu soudce krajského soudu Mgr. Novotného žádná pochybení, nelze mu relevantně podsouvat úmysl zakrývat chybný procesní postup soudu prvního stupně, neboť k tomuto fakticky nedošlo.
25. V této souvislosti Nejvyšší soud považuje za vhodné odkázat mimo jiné i na názor obsažený v usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle kterého právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje nárok na rozhodnutí, jež odpovídá představám dovolatele. Uvedeným právem je zajišťováno pouze právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
26. K poznámce obviněného o tom, že ačkoli senát Vrchního soudu v Olomouci ve věci rozhodoval kolektivně, tak rozhodující slovo má vždy předseda senátu, Nejvyšší soud pouze stručně doplňuje, že v rámci senátního rozhodování, které se uskutečňuje formou hlasování, má hlas každého soudce (člena senátu) zásadně stejnou váhu. Proto v případě, že by dva členové senátu zaujaly k projednávané věci odlišné stanovisko (tzn. že by jimi byl předseda senátu přehlasován), muselo následně dojít ke korekci přijímaného právního názoru.
27. Závěrem lze tedy shrnout, že námitka podjatosti člena senátu Vrchního soudu v Olomouci není v daném případě podložena žádnou relevantní a objektivní argumentací, jež by mohla vést k závěru o faktické podjatosti tohoto soudce, tzn. že se jedná toliko o subjektivní názor obviněného. Vzhledem k tomu se Nejvyšší soud plně ztotožnil s napadeným usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 10. 2019, č. j. 2 To 76/2019-2034, a stížnost obviněného (nyní již odsouzeného) R. W. podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu jako nedůvodnou zamítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 5. 12. 2019
JUDr. Antonín Draštík
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Tomáš Durdík
soudce