ECLI:CZ:NS:2019:11.TVO.7.2019.1
sp. zn. 11 Tvo 7/2019-23
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 26. 3. 2019 stížnost podanou vyžádaným H.-L. Ch., nar. XY, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 2. 2019, sp. zn. 14 To 160/2018, a rozhodl takto:
Podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnost vyžádaného H.-L. Ch. zamítá.
Odůvodnění:
1. Vrchní soud v Praze rozhodl usnesením ze dne 7. 2. 2019, sp. zn. 14 To 160/2018, podle §71a tr. ř., a §94 odst. 2 zák. č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních (dále jen „z. m. j. s.“), tak, že se žádost vyžádaného H.-L. Ch. (dále jen „vyžádaného“) o propuštění z předběžné vazby zamítá, podle §73 odst. 1 písm. b) tr. ř. se nepřijímá písemný slib vyžádaného, podle §73 odst. 1 písm. c) tr. ř. se nad vyžádaným nestanoví dohled probačního úředníka, podle §73 odst. 1 písm. d) tr. ř. a §88h tr. ř. se vyžádanému neukládá předběžné opatření v podobě zákazu vycestování do zahraničí a podle §73a odst. 2 písm. b) tr. ř. se nepřijímá nabídka peněžité záruky.
Proti tomuto usnesení podal vyžádaný stížnost, v níž uvedl, že rozhodnutí vrchního soudu je postaveno pouze na obavách z jeho útěku v případě propuštění z předběžné vazby na svobodu. V prvé řadě poukázal, že podle nálezů Ústavního soudu ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. II. ÚS 2121/10, ze dne 22. 11. 2016, sp. zn. II. ÚS 635/15, ze dne 5. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 1301/17), skutečnost, že se měl podle žádosti Čínské lidové republiky (dále jen „ČLR“) dopustit závažné trestné činnosti (vyžádaný popírá, že by se dopustil jakékoli trestné činnosti), za kterou mu má hrozit uložení trestu odnětí svobody až na doživotí, a že není v České republice jakkoli vázán, a že nechce být vydán do ČLR, nezakládá důvodnost k pokračujícímu omezení jeho osobní svobody. Za zesilující důvod pro další trvání předběžné vazby nelze považovat ani nepravomocné rozhodnutí Městského soudu v Praze o přípustnosti jeho vydání do ČLR. K tomu vyžádaný poukázal na usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 11. 2016, sp. zn. II. ÚS 635/16, s odkazem na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ze dne 7. 4. 2005 ve věci Rokhlina proti Rusku, stížnost č. 54071/00 a nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2208/13, I. ÚS 2665/13 a I. ÚS 1801/14). V nálezu Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 1801/14, pak Ústavní soud zdůrazňuje, že předběžná vazba není opatřením, které by bylo vždy nezbytné (a tudíž přiměřené ve vztahu k zásahu do osobní svobody) k provedení extradičního řízení, takovým opatřením je až vydávací vazba, následující po rozhodnutí ministra spravedlnosti o povolení vydání. Má tedy za to, že zákonné důvody k pokračujícímu omezení osobní svobody předběžnou vazbou dány nejsou, neboť předběžnou vazbu lze nahradit jím navrhovanými opatřeními, především přijetím peněžité záruky a omezeními vyžádaného spočívající v zákazu vycestování a odevzdání cestovního pasu, aby byla rozptýlena obava z jeho útěku.
3. Dále namítl, že extradiční řízení probíhá od okamžiku jeho omezení na svobodě dne 12. 1. 2018 značně nestandardním způsobem, neboť i přes opakované žádosti českých orgánů činných v trestním řízení, nebyly dosud ze strany ČLR dodány jakékoliv podklady a důkazy prokazující, že se dopustil trestného činu podle žádosti o vydání. V této souvislosti poukázal zejména na žádost Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 10. 2018 o doplňující informace v řízení o vydání k trestnímu stíhání do ČLR z níž vyplývá, že vrchní soud nepovažuje aktuálně poskytnuté záruky a ujištění ze strany ČLR za dostačující, resp. souladné s mezinárodními úmluvami, když mj. žádá, aby ČLR dodala informace o obsahu dalších důkazů, které byly k objasnění důvodnosti trestního stíhání provedeny. Vrchním soudem byla též nedostatečně přezkoumána obsahová a formální stránka extradičních materiálů, když z těchto nevyplývají skutečnosti, ze kterých by bylo možné s vysokou mírou podezření dovodit jeho účast na uváděné trestné činnosti. Jsou to přitom extradiční materiály, které se staly podkladem pro vzetí jeho osoby do předběžné vazby a její další trvání. Do dnešního dne nebylo ani doloženo, že se vůbec trestný čin podle žádosti o vydání stal. Z podkladů dodaných ČLR je evidentní, že nedisponuje jediným důkazem jakoukoli jeho trestnou činnost prokazující, ani z nich nevyplývá, jak konkrétně se na této v rámci organizované skupiny měl podílet, zda osoby uvedené v žádosti o vydání jako poškozené jimi opravdu jsou a že jim byla způsobena v žádosti o vydání tvrzená majetková újma. Absence jednoznačného vymezení skutku, který nebyl ani dodatečně ze strany vyžadujícího státu konkretizován, je přitom zcela zásadní pro jeho subsumování pod správnou právní kvalifikaci a stanovení předpokládané výše hrozícího trestu. Rovněž jeho účast na tvrzeném páchání trestné činnosti organizovanou skupinou je do dnešního dne dovozována pouze jeho fyzickou přítomností v nemovitosti v ul. K. S., v P., aniž došlo k doplnění a konkretizování jeho podílu na činnosti skupiny, když ani telefonní přístroje se SIM kartami, ze kterých měly probíhat telefonáty, a na které byl proto policií České republiky nasazen odposlech, nebyly v průběhu domovní prohlídky v předmětné nemovitosti při jeho zadržení dne 12. 1. 2018 nalezeny a zajištěny. Zaslané dokumenty nemají ani obvyklé náležitosti úředních dokumentů, aby mohly mít povahu věrohodných důkazů použitelných v trestním řízení. Nelze ani zjistit, zda trestní řízení vedené proti jeho osobě má přidělenu nějakou spisovou značku, která by řízení jednoznačně identifikovala, ani zda mu byl ustanoven obhájce a zda a jak tento hájí jeho zájmy v probíhajícím trestním řízení v ČLR. Vyžadující stát rovněž dosud nedodal materiály, že nebude za žádných okolností odsouzen za jiný trestný čin, než pro který je jeho vydání žádáno (podvod) a že mu za žádných okolností nebude v případě jeho odsouzení uložen trest smrti. Neposkytnutí řádného důkazního materiálu podporujícího podezření, že se extradičního činu mohl dopustit, svědčí o tom, že ČLR žádným takovým důkazním materiálem nedisponuje a míra podezření je tímto naopak výrazně snížena. Liknavost ze strany ČLR lze stěží ospravedlnit zvýšenou administrativní zátěží, rozdílným právním systémem či jiným politickým prostředím. Vzhledem k tomu, že žádost o vydání není podložena důkazy, a tedy není ani téměř po jednom roce podložena důvodnost extradiční žádosti, nejsou dány zákonné podmínky pro další držení jeho osoby v předběžné vazbě.
4. Vyžádaný též poukázal na existenci reálného nebezpečí spočívajícího v nelidském zacházení s ním jako občanem Tchaj-wanu, opírající se o obsah zprávy Amnesty International ze dne 5. 8. 2016, o zprávu odborníků OSN pro lidská práva zveřejněná dne 18. 5. 2018 na webových stránkách Úřadu Vysokého komisaře OSN pro lidská práva (OHCHR), zprávu Ministerstva zahraničních věcí České republiky vypracovanou ve spolupráci se Zastupitelským úřadem České republiky v Pekingu ze dne 6. 3. 2018, zprávu taiwanské Ekonomické a kulturní kanceláře v České republice ze dne 13. 8. 2018, která funguje jako zastupitelský úřad Taiwanu v České republice a je zřizována Ministerstvem zahraničních věcí Taiwanu, vydanou přímo k jeho osobě. Tyto zprávy potvrzují jeho důvodné obavy, že v případě jeho vydání k trestnímu stíhání do ČLR hrozí reálné riziko porušování jeho základních lidských práv a svobod, stejně tak, že se mu nedostane spravedlivého procesu u nezávislého soudu. S odkazem na zprávu Ministerstva zahraničních věcí České republiky shora má za to, že na těchto důvodných obavách nemohou nic změnit ani jakákoli ujištění ze strany ČLR. Nelze mít ani za to, že ČLR bude plně dodržovat diplomatická ujištění, že daná osoba či osoby nebudou podrobeny zacházení v rozporu se článkem 3 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv. ČLR nejenže neposkytla požadované ujištění a záruky, ale dokonce odmítla dát k žádosti vrchního soudu ze dne 30. 10. 2018 požadovanou záruku i ohledně jeho komunikace v podmínkách věznice se zástupci zastupitelského úřadu České republiky. Doposud poskytnutými zárukami a ujištěními ze strany ČLR, které i nadále zůstávají nedostačující, resp. nesouladné s mezinárodními úmluvami, tak není garantováno, že v případě svého vydání bude mít zaručeno právo na spravedlivý proces, že nebude podroben mučení, jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání, ani že budou dodržována jeho práva ve vazbě, či výkonu trestu odnětí svobody, pokud by trestní řízení proti němu skončilo uložením takového trestu, že bude umožněna komunikace vyžádaného v podmínkách věznice se zástupci zastupitelského úřadu České republiky jak z jejich podnětu, tak k žádosti vyžádaného. Ačkoliv tyto dokumenty tvoří zákonnou překážku pro jeho vydání k trestnímu stíhání do ČLR, a tedy i pro důvodnost dalšího trvání předběžné vazby vrchní soud se s touto jeho argumentací vůbec nevypořádal.
5. Taktéž má za to, že prodlužování extradičního řízení v důsledku nedostatečného postupu ze strany státu, který extradiční řízení inicioval, je nutno zejména ve světle okolností zeslabujících důvodnost předběžné vazby vnímat jako další důvod, ke kterému je třeba při rozhodování o další důvodnosti předběžné vazby přihlédnout, když nelze tolerovat právní nejistotu a omezování lidské svobody výlučně v důsledku nesprávného postupu vyžadujícího státu (k tomu viz např. nález Ústavního soudu ze dne 15. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 1260/17).
6. Vyžádaný nesouhlasí ani se závěry Vrchního soudu v Praze, že nabízené vazební záruky nelze považovat za dostatečnou náhradu za předběžnou vazbu. Naopak má za to, že tyto představují ve svém souhrnu a s ohledem na povahu věci a její současný stav, kdy byly ze strany vrchního soudu zjištěny nové skutečnosti, které odůvodňují změnu předchozího rozhodnutí o předběžné vazbě (viz žádost vrchního soudu ze dne 30. 10. 2018), jakož i osobnost a osobní poměry vyžádaného zcela adekvátní prostředky nahrazení vazby a takové omezení, kterým je účel vazby, resp. extradičního řízení naplněn a zároveň šetří práva vyžádaného. Předběžná vazba je zajišťovací institut, který se smí užít za přísně stanovených podmínek, subsidiárně a jenom po nezbytnou dobu trvání extradičního řízení - přičemž se nejedná o opatření, které by bylo vždy nezbytné využít. Liknavost a svévole ČLR nesmí být přičítána k tíži osoby ve vazbě, a to především za situace, kdy vazebně držená osoba navrhuje řadu alternativních opatření, prostřednictvím kterých lze vazbu nahradit. Měl by tak být z předběžné vazby propuštěn, neboť výlučně vinou ČLR nemohlo být ve vydávacím řízení pokračováno. Z výše uvedených důvodů považuje vyžádaný všechny výroky napadeného usnesení Vrchního soudu v Praze za nesprávné a navrhl, aby je Nejvyšší soud zrušil a věc tomuto soudu vrátil k novému rozhodnutí, event. aby sám rozhodl tak, že jej propustí z předběžné vazby na svobodu, a to případně spolu s přijetím záruk jím navržených.
7. Nejvyšší soud z podnětu podané stížnosti přezkoumal podle §147 odst. 1 tr. ř. správnost napadeného rozhodnutí i řízení, které mu předcházelo, a dospěl k závěru, že stížnost není důvodná.
8. Z obsahu spisového materiálu vyplynulo, že v souvislosti s řízením o vydání vyžádaného H.-L. Ch. k trestnímu stíhání pro trestný čin podvodu, byl na základě usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 1. 2018, č. j. Nt 409/2018-13, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 1. 2018, č. j. 14 To 17/2018-33, vzat do předběžné vazby s odůvodněním, že je zažádáno o jeho vydání do ČLR, kde je stíhán pro závažnou majetkovou trestnou činnost za jejíž spáchání mu hrozí trest odnětí svobody až na doživotí, přičemž v České republice nemá žádné vztahy ani vazby, které by mu bránily její území opustit, resp. by odůvodňovaly jeho setrvání zde v případě jeho propuštění na svobodu.
9. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2018, č. j. Nt 409/2018 – 76 ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 7. 2018, sp. zn. 14 To 108/2018, byla zamítnuta žádost vyžádaného o propuštění z předběžné vazby s odůvodněním, že vyžádaný neuvedl žádné skutečnosti, které by obavu z jeho útěku vyloučily a jeho propuštění z předběžné vazby odůvodnily, přitom je žádáno o jeho vydání k trestnímu stíhání pro závažnou majetkovou trestnou činnost, za niž je v případě prokázání viny ohrožen trestem odnětí svobody až na doživotí, takže vzhledem k jeho osobním poměrům, absenci jakýchkoliv rodinných, pracovních, majetkových či obdobných vazeb k území České republiky, okolnostem a důvodům jeho příjezdu do České republiky a předpokládanému termínu vycestování je vyloučen závěr o možnosti nahrazení předběžné vazby jiným opatřením, které by bylo způsobilé obavu z útěku vyžádaného eliminovat.
10. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 9. 10. 2018, č. j. Nt 409/2018-601, bylo podle §95 odst. 1 z. m. j. s. rozhodnuto o přípustnosti vydání vyžádaného H.-L. Ch. k trestnímu stíhání do ČLR pro trestnou činnost spočívající v tom, že během pobytu v České republice od července 2017 společně s dalšími čínskými občany založili v P. organizovanou skupinu, jejíž členové se vydávali za čínské policisty a prokurátory, a pomocí telefonu a internetu z domu v P. kontaktovali čínské občany žijící v Austrálii a pod různými záminkami od nich vylákali převedení finančních částek na účty v ČLR celkem 16 433 000 yuanů a 515 000 australských dolarů. Proti tomuto usnesení podal vyžádaný stížnost, která byla dne 30. 10. 2018 předložena k projednání a rozhodnutí Vrchnímu soudu v Praze, u něhož je v současné době vedeno ohledně jeho osoby extradiční řízení. O této stížnosti dosud nebylo rozhodnuto, neboť vrchní soud požádal čínskou stranu o zaslání dodatkových informací.
11. V napadeném usnesení ze dne 7. 2. 2019, sp. zn. 14 To 160/2018, vrchní soud předně konstatuje, že vyžádaný od doby rozhodnutí o předchozí žádosti o propuštění z předběžné vazby neuvedl žádné nové skutečnosti, které by obavu z jeho útěku vyloučily a jeho propuštění z předběžné vazby odůvodnily, když došlo v podstatě k jediné změně, a to, že v mezidobí již bylo, byť dosud nepravomocně, rozhodnuto, že vydání vyžádaného je přípustné.
12. Nejvyšší soud se s napadeným rozhodnutím zcela ztotožnil, neboť Vrchní soud v Praze postupoval při zamítnutí žádosti vyžádaného H.-L. Ch. o propuštění z předběžné vazby zcela správně, vyhodnotil veškeré okolnosti případu a stejně tak se řádně vypořádal se všemi navrhovanými opatřeními, prostřednictvím kterých obviněný navrhoval nahradit stávající předběžnou vazbu. Tyto své závěry jsou obsaženy v odůvodnění napadeného rozhodnutí na str. 4 - 7, kde vrchní soud velmi podrobně rozvedl veškeré skutečnosti, které jsou relevantní k otázce důvodnosti podezření, že došlo ke spáchání trestné činnosti, na níž participoval vyžádaný a zejména, že v jeho případě hrozí obava, že po propuštění na svobodu bude mařit průběh extradičního, a tím pádem také vlastního trestního řízení.
13. Je přitom třeba zdůraznit, že ačkoliv vrchní soud věnoval pozornost shora uvedeným otázkám souvisejícím s důvodností trestního stíhání vyžadovaného ze strany orgánů ČLR (zejména poukazem na existenci údajů o obsahu hovorů vedených z domu na ul. K. S., v P., odkud byla předmětná trestná činnost páchána), je takový přezkum oproti případům trestního řízení v České republice podstatným způsobem omezen. Tato skutečnost je dána jak faktickými možnostmi, které české soudy k tomuto mají, ale též skutečností, že trestná činnost je řešena orgány cizího státu se všemi odlišnostmi, které z toho plynou. Tento závěr je mimo jiné podepřen vyloučením užití ustanovení §67 a §68 tr. ř., pro rozhodování o předběžné vazbě podle §94 z. m. j. s.
14 . K tomu lze připomenout, že důvodem předběžné vazby podle §94 z. m. j. s. je toliko zjištěnými skutečnostmi odůvodněná obava z útěku, zatímco v řízení podle trestního řádu při trestním stíhání v České republice je vedle důvodné obavy z útěku nebo skrývání se, ještě zapotřebí, aby zjištěné skutečnosti nasvědčovaly tomu, že skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, byl spáchán, má všechny znaky trestného činu a jsou zřejmé důvody k podezření, že ho spáchal obviněný. Tedy již při rozhodnutí o vzetí do vazby musí soudce dojít k závěru, byť jen předběžnému, že se obviněný trestného činu dopustil. Naproti tomu u rozhodování o předběžné vazbě závěr, třeba jen předběžný, zda se dotyčný trestné činnosti dopustil, nemá místo – jde jen o obavu z útěku. Ostatně ani pro rozhodování o přípustnosti vydání se nerozhoduje o tom, zda je vyžádaný vinen, ale jen o existenci překážek přípustnosti vydání.
15. Je nutno samozřejmě požadovat na extradičních materiálech, aby za předpokladu správnosti v nich uvedených údajů bylo možno dojít k závěru, že má trestní stíhání rozumný základ, že nejde o v žádosti uváděnými skutečnostmi zcela nepodložený závěr, o nepodloženou libovůli. I tak ovšem extradiční materiály podezření z trestné činnosti vyžádaného do značné míry dokládají, přičemž podezření, že se vyžádaný údajné trestné činnosti dopustil, v případě úvah o předběžné vazbě podle §94 odst. 1 z. m. j. s., stačí méně intenzivní a méně podložené důkazy, než je tomu u vazby v rámci trestního řízení, vedeného v České republice. To je přirozeně dáno již tím, že v řízení o přípustnosti vydání se neřeší to, zda je vyžádaný vskutku vinen – to bude posuzováno až v trestním řízení v dožadujícím státě, a v extradičním řízení jde jen o to, zda podezření může vést ke stíhání a odsouzení, při posouzení i toho, zda nejsou dány překážky, pro které je vydání nepřípustné. Ty zatím podle obsahu spisu dovodit nelze a nic na tom nemění ani to, že je požadováno doplnění extradičních materiálů z ČLR. Vydávací řízení pak slouží k tomu, aby vyžádaný byl dožadujícímu státu k dispozici a aby tam trestní stíhání mohlo vůbec probíhat.
16. Nejvyšší soud shledal závěry vrchního soudu o tom, že další setrvání vyžádaného v předběžné vazbě je nutné, jako zcela opodstatněné a řádně odůvodněné. V prvé řadě Nejvyšší soud neshledal důvodnou námitku vyžádaného, že se vrchní soud náležitě nevypořádal s formálními a obsahovými nedostatky vztahujícími se k absenci jednoznačného vymezení skutku, nedostatku jeho konkretizace pro podřazení pod správnou právní kvalifikaci a stanovení předpokládané výše hrozícího trestu, resp. že z extradičních materiálů nevyplývají skutečnosti, ze kterých by bylo možné dovodit účast vyžádaného na uváděné trestné činnosti. V tomto ohledu je s odkazem na shora uvedené správný závěr vrchního soudu, že posouzení těchto okolností má zásadní význam až v rámci rozhodování o přípustnosti vydání. Z popisu skutku trestného činu podvodu, který byl uveden v žádosti čínské strany a jako maximální trest byl uveden doživotní trest odnětí svobody, je nicméně zřejmé, že trestná činnost měla být páchána organizovanou zločineckou skupinou, jejímž členem měl vyžádaný být. Skutečnost, že jeho podíl na trestné činnosti je dovozován pouze z jeho fyzické přítomnosti v předmětném objektu a že není konkretizována osobní účast jednotlivých vyžádaných osob, nesvědčí sama o sobě o tom, že už nyní je ze strany ČLR uplatňován princip kolektivní viny a že mu v případě vydání nebude dáno právo na spravedlivý proces. Ani otázku předpokládané výše hrozícího trestu odnětí svobody, soud rozhodující ve vydávacím řízení zásadně není oprávněn posuzovat. V každém případě soudům byly předloženy skutečnosti vypovídající o důvodnosti podezření obviněného ze spáchání trestné činnosti, které jsou dostatečné pro zahájení a vedení trestního řízení. Nelze proto akceptovat námitku obviněného, že ČLR neposkytla ani elementární důkazy svědčící o tom, že právě on se měl na trestné činnosti podílet, či ji dokonce sám spáchat.
17. Vrchní soud správně shledal nepřípadným odkaz vyžádaného na judikaturu Ústavního soudu (viz bod 2 usnesení shora), z níž dovozuje, že není důvodem k omezení osobní svobody předběžnou vazbou to, že se měl jako cizinec bez vztahu k České republice dopustit závažné trestné činnosti, za niž mu hrozí vysoký trest odnětí svobody. Nejvyšší soud naopak hodnotí závěry vrchního soudu o tom, že další setrvání vyžádaného v předběžné vazbě je nutné, jako zcela opodstatněné a jím též řádně odůvodněné. V prvé řadě bylo zdůrazněno, že jmenovaný je podezřelý ze zapojení se do aktivit organizované skupiny, která operovala na území několika států a své jednání směřovala k protiprávnímu získání rozsáhlého zisku, který při přepočtu přesahuje částku 60 mil. Kč. Za dané situace je proto ohrožen vysokým trestem odnětí svobody, až na doživotí. I když lze souhlasit s tím, že předběžná vazba není opatřením, které by bylo vždy nezbytné, s ohledem na osobu vyžádaného, povahu trestné činnosti, ohledně níž je čínskou stranou ohledně jeho osoby žádáno o vydání a hrozící velmi citelný trestní postih v trestním řízení vedeném v ČLR, je předběžná vazba nezbytná.
18. Vrchní soud se rovněž přesvědčivým způsobem vypořádal s argumentací vyžádaného stran namítaných průtahů v řízení způsobených údajně liknavým přístupem vyžadujícího státu, v nichž s odkazem na judikaturu Ústavního soudu shledává okolnost zeslabující důvodnost předběžné vazby. Je zřejmé, že komunikace s ČLR jako s neevropskou zemí není jednoduchá, a to nejen díky geografické a jazykové bariéře, ale také vzhledem ke značné rozdílnosti právních řádů a jakož i odlišné mentalitě a právní kultuře. Rovněž vyžádání doplnění extradičních materiálů ze strany Vrchního soudu v Praze přispělo k prodloužení celého řízení. Rozsáhlý materiál čínské strany označený jako „Souhrn relevance mezi imateriálními důkazy nalezenými v telekomunikačním podvodu v České republice a kriminálními skutečnostmi v Čínské lidové republice“, byl nótou Velvyslanectví ČLR v ČR předán prostřednictvím Ministerstva spravedlnosti v čínském jazyce, a proto bylo nutné přibrat tlumočníka, aby tento materiál zpřístupnil českým úřadům. Nelze tedy říci, že by čínská strana byla nečinná. Vzhledem k těmto skutečnostem a ve snaze a nutnosti zajistit dostatečně ochranu práv vyžádaného v trestním řízení vedeném v ČLR pro případ jeho vydání, nelze dobu extradičního řízení považovat za nepřiměřeně dlouhou, když lze doplnit, že i v případech jiných - neevropských - států, které jsou geograficky blíže ČR, trvá vzájemná komunikace stejnou, mnohdy i delší dobu. To pochopitelně neznamená, že by české soudy měly jakkoliv rezignovat na potřebu kontroly průběžného stavu řízení, ale musí se snažit činit veškeré kroky za účelem maximálního urychlení řízení, o to více, je-li vedeno vůči osobě omezené na svobodě vazbou. Žádné takové pochybení nebylo Nejvyšším soudem ze strany Vrchního soudu v Praze, či Městského soudu v Praze, zjištěno.
19 . Opodstatněný zjištěnými skutečnostmi shledal Nejvyšší soud rovněž závěr vrchního soudu, že posouzení námitek vyžádaného stran nedostatečného posouzení a vyhodnocení rizik spočívajících v hrozbě porušování jeho základních lidských práv a svobod, práva na spravedlivý proces, jakož i výhrady k aktuálně poskytnutým zárukám a ujištěním ze strany ČLR, přichází v úvahu až v rámci rozhodování o přípustnosti vydání. Jen pro úplnost tak lze dodat, že vrchní soud požádal čínskou stranu o zaslání dodatkových informací, na jejich podkladě by byly odstraněny nejasnosti týkající se též obsahu ujištění, které čínská strana na podporu vyhovění své extradiční žádosti poskytuje.
20. Poukazuje-li vyžádaný na rozhodnutí Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva (viz bod 2. usnesení), vztahující se k délce trvání předběžné vazby, správně vrchní soud připomněl, že je třeba jinak pohlížet na důvody předběžné vazby v případě, kdy stále trvá předběžné šetření a jinak v případě, kdy již bylo ukončeno a pravomocným rozhodnutím najisto, že je vydání dotyčné osoby přípustné. Tuto skutečnost lze podle Ústavního soudu chápat jako tzv. zesilující důvod, byť v posuzovaném případě usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 10. 2018, č. j. Nt 409/2018-601, jímž bylo rozhodnuto, že vydání vyžádaného je přípustné, není pravomocné, nicméně nelze pominout, že takovéto rozhodnutí může být psychologickým prvkem ovlivňujícím další chování vyžádaného.
21. Nejvyšší soud dále dospěl k závěru, že vrchní soud taktéž nepochybil, pokud uvedl, že v případě vyžádaného na území České republiky nedošlo ke změně jeho poměrů od doby předchozího rozhodování o jeho žádosti o propuštění z předběžné vazby a vyžádaným navrhovaná opatření k nahrazení předběžné vazby shledal i nadále nedostatečná. Je třeba dodat, že H.-L. Ch., nemá k území České republiky žádné podstatné vazby. Dle svého tvrzení přicestoval do České republiky z Tchaj-wanu v říjnu roku 2017 za účelem nákupů a cestování, a nepopírá tedy, že se hodlal na území České republiky zdržovat jen dočasně. Nemá zde tedy žádné rodinné, pracovní, majetkové či obdobné vazby, které by jej mohly motivovat k tomu, aby zde setrval do skončení extradičního řízení, resp. mu mohly účinně bránit, aby republiku opustil. Pokud tvrdí, že by měl po svém propuštění zajištěno ubytování v hostelu, tak vzhledem k výše uvedenému nelze jeho sociální vazby v České republice považovat za nijak zásadní, aby to mělo na projednávání jeho případu klíčový význam, resp. aby mu bránily při vědomí možné hrozby uložení dlouholetého trestu odnětí svobody, opustit území republiky a vyhýbat se kontaktu s dotčenými soudy.
22. Není rovněž pravdou, že se Vrchní soud v Praze detailně nezabýval alternativními opatřeními, která mohou nahradit institut vazby. Zde lze odkázat na body 18 - 20 odůvodnění jeho usnesení, kde se vypořádal s přeloženým písemným slibem vyžádaného, možností dohledu probačního úředníka, či odevzdání cestovního dokladu a nabídkou peněžité záruky. Jejich spektrum, zejména v případě dohledu probačního úředníka, slibu či odevzdání cestovního dokladu, není takové povahy, aby při závažnosti trestné činnosti, která je mu kladena za vinu, výrazným způsobem eliminovalo důvodnou obavu, že jmenovaný uprchne z území České republiky minimálně do jiné země Schengenského prostoru; ostatně byl zadržen jen krátce před odletem z České republiky. Vzhledem k vysoké intenzitě obavy z útěku vyžádaného s ohledem na hrozící velmi citelný postih v trestním řízení vrchní soud také zcela správně vyloučil i náhradu předběžné vazby peněžitou zárukou, byť oproti původnímu rozhodování o žádosti vyžádaného o propuštění z vazby v červenci 2018 navýšenou na částku 40.000 euro, protože ani ta není způsobilá eliminovat obavu z útěku.
23. Vrchní soud v Praze tedy zcela správně posoudil, že v současné fázi trestního řízení, s ohledem na charakter, povahu a závažnost projednávané trestné činnosti, i osobu vyžádaného trvají důvody, pro které byl vzat do předběžné vazby, stejně jako nepřichází do úvahy její nahrazení přijetím některého z alternativních institutů.
24. Z výše uvedeného vyplývá, že se Nejvyšší soud s rozhodnutím Vrchního soudu v Praze ztotožňuje a stížnost vyžádaného se tak nemohla setkat s úspěchem. Nezbylo proto, než rozhodnout, jak je ve výroku tohoto usnesení uvedeno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. 3. 2019
JUDr. Antonín Draštík
předseda senátu