ECLI:CZ:NS:2019:11.TVO.9.2019.1
sp. zn. 11 Tvo 9/2019-23
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 14. 3. 2019 stížnost vyžádaného L. Ch.-A., nar. XY, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 2. 2019, sp. zn. 14 To 131/2018, a rozhodl takto:
Podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu se stížnost vyžádaného L. Ch.-A. zamítá.
Odůvodnění:
1. Vrchní soud v Praze v rámci řízení vedeného o stížnosti vyžádaného L. Ch.-A. (dále jen „vyžádaný“) proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 8. 2018, sp. zn. Nt 406/2018, jímž bylo rozhodnuto, že podle §95 odst. 1 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 104/2013 Sb.“), a čl. 16 odst. 1 Úmluvy OSN proti nadnárodnímu organizovanému zločinu, je přípustné vydání vyžádaného do Čínské lidové republiky (dále jen „ČLR“) k trestnímu stíhání pro skutek kvalifikovaný jako trestný čin podvodu podle čl. 266 trestného zákona Čínské lidové republiky, rozhodl usnesením ze dne 7. 2. 2019, sp. zn. 14 To 131/2018, o zamítnutí žádosti vyžádaného o propuštění z předběžné vazby, a to za současného nepřijetí jeho písemného slibu a nabídky peněžité záruky, nevyslovení dohledu probačního úředníka nad jeho osobou a neuložení předběžného opatření v podobě zákazu vycestování.
Proti tomuto usnesení podal vyžádaný prostřednictvím svého obhájce stížnost, ve které namítl, že zde nejsou dány důvody pro jeho setrvání ve vazbě, a to s ohledem na nestandardní průběh extradičního řízení. Dle vyžádaného se vrchní soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí náležitým způsobem nevypořádal s možností náhrady vazby jednotlivými instituty, jež byly v daném řízení nabídnuty, když tyto pouze obecně odmítá. Ve vztahu k nabídce písemného slibu vyžádaného se tak vrchní soud nikterak nezabýval např. nálezem Ústavního soudu ze dne 15. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 1260/17, dle kterého je tento institut použitelný i v případě předběžné vazby a extradičního řízení. V případě zákazu vycestování pak vrchní soud v podstatě najisto staví skutečnost, že by vyžádaný v případě svého propuštění z předběžné vazby uprchl, ačkoli ten k tomu nemá důvod a svým jednáním takový názor nikterak neodůvodňuje. Ve vztahu k nabídce peněžité záruky pak vrchní soud pouze presumuje, že by složená peněžitá částka byla vykoupením vyžádaného, neboť ten by uprchl, v důsledku čehož by extradiční řízení ztratilo svůj smysl, byť takovýto závěr soudu lze označil za čirou spekulaci. Vrchní soud svým přístupem k žádosti o propuštění z předběžné vazby dle vyžádaného porušil zásadu presumpce neviny, neboť na jedné straně uvádí, že nelze prokázat majetkové poměry vyžádaného, na druhé straně však ani na přímou žádost obhajoby vyžádaného sám neurčil požadovanou výši peněžité záruky s tím, že se omezil toliko na konstatování, že nabízená výše peněžité záruky je nedostatečná, což vyvozuje z výše údajně způsobené škody. Vyžádaný současně namítá, že se vrchní soud nikterak blíže nezabýval souhlasem vyžádaného s elektronickou kontrolou jeho pohybu či s návrhem na dostavování se ke kontrole na cizineckou policii. V souvislosti se svým setrváním ve vazbě vyžádaný poukazuje v kontextu jím citované judikatury Ústavního soudu rovněž na subsidiaritu a restriktivní užití tohoto institutu. V další části své stížnosti vyžádaný podrobně rozebírá jednotlivé důvody trvání předběžné vazby tak, jak byly shledány vrchním soudem (krátkodobost pobytu na území ČR, absence vazeb vyžádaného k České republice (dále jen „ČR“), hrozba vysokého trestu za trestnou činnost, pro kterou má být vydán do ČLR, nedostatečnost či nepoužitelnost institutů nahrazujících vazbu, nepravomocné rozhodnutí o vyslovení přípustnosti vydání do ČLR, odmítavé stanovisko vyžádaného k jeho vydání do ČLR), s jehož závěry polemizuje, a to mimo jiné i odkazem na citovanou judikaturu Ústavního soudu či rozsudek Soudního dvora EU ze dne 25. 7. 2018, ve věci 220/18 PPU. Vyžádaný poukazuje zejména na délku extradičního řízení, v rámci něhož dochází k průtahům, způsobeným zejména na straně orgánů ČLR, jež tak nemohou být kladeny k jeho tíži. Vyžádaný současně poukazuje na skutečnost, že podklady pro extradiční řízení, které byly poskytnuty čínskými orgány, jsou pochybné formy, často velmi špatné kvality, aniž by specifikovaly, z jakého důvodu jsou vyžádány konkrétní osoby či jakým způsobem měly tyto osoby přispět ke spáchání trestné činnosti. Vyžádaný v této souvislosti vyjadřuje pochybnosti o dodržení záruk poskytnutých příslušnými orgány ČLR, neboť z postupu těchto orgánů nabývá dojmu o jejich snaze rozšířit trestní stíhání jeho osoby, bude-li do ČLR vydán, i o další případy, které však nejsou v extradičním skutku uvedeny. Záruky, jež byly poskytnuty ze strany ČLR, přitom nejsou dle vyžádaného individualizovány ve vztahu k jeho osobě, přičemž byly poskytnuty též v rozporu s čl. 50 čínského zákona o extradici, pročež nejsou závazné. V neposlední řadě vyžádaný namítá, že z důvěryhodných zdrojů plyne, že v ČLR není zaručeno právo na spravedlivý a nezávislý soudní proces, přičemž v celé věci spatřuje i politický podtext, pročež v jeho případě nelze s ohledem na skutečnost, že je občanem Tchaj-wanu, vyloučit riziko uložení exemplárního trestu. Vyžádaný současně namítá rovněž nedůvodnost extradičního řízení ohledně jeho vydání do ČLR s tím, že předmětná trestná činnost měla být páchána z území ČR, následek měl nastat v Austrálii, přičemž s ČLR má celá činnost společného v zásadě jen občanství poškozených osob. Závěrem tak vyžádaný navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze zrušil a rozhodl tak, že se vyžádaný propouští z vazby na svobodu, a to případně za současného přijetí peněžité záruky ve výši 45.000 €, písemné slibu, stanovení dohledu probačního úředníka, nebo stanovení předběžného opatření v podobě zákazu vycestování a odevzdání cestovního pasu.
3. Nejvyšší soud podle §94 zákona č. 104/2013 Sb. za užití §147 odst. 1 tr. řádu z podnětu podané stížnosti přezkoumal správnost výroku napadeného usnesení i řízení, které mu předcházelo, a dospěl k závěru, že vyžádaným podaná stížnost není důvodná.
4. Z předloženého spisového materiálu je zřejmé, že usnesením Městského soudu v Praze ze dne 7. 8. 2018, sp. zn. Nt 406/2018, bylo podle §95 odst. 1 zákona č. 104/2013 Sb. a čl. 16 odst. 1 Úmluvy OSN proti nadnárodnímu organizovanému zločinu, dosud nepravomocně rozhodnuto o přípustnosti vydání L. Ch.-A. do ČLR k trestnímu stíhání pro skutek kvalifikovaný jako trestný čin podvodu podle čl. 266 trestního zákona ČLR, kterého se měl dopustit tím, že společně s dalšími osobami od července 2017, kdy společně v P. založili organizovanou skupinu, jejíž členové se vydávali za policii, prokurátory a ostatní představitele státních orgánů ČLR a jiných subjektů, kontaktovali cestou internetové komunikace z nemovitosti nacházející se v P. státní příslušníky ČLR žijící v Austrálii, od kterých pod různými záminkami vylákali převedení různě vysokých finančních částek na bankovní účty v ČLR v celkové výši 16.433.000 yuanů a 515.000 australských dolarů. Proti tomuto usnesení městského soudu podal vyžádaný stížnost, o níž nebylo dosud vrchním soudem v Praze rozhodnuto.
5. O vzetí L. Ch.-A. do předběžné vazby bylo rozhodnuto usnesením Městského soudu v Praze ze dne 15. 1. 2018, sp. zn. Nt 406/2018, načež bylo usneseními téhož soudu ze dne 24. 5. 2018, sp. zn. Nt 406/2018, a ze dne 24. 7. 2018, sp. zn. Nt 406/2018, ve spojení s usneseními Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 6. 2018, sp. zn. 14 To 103/2018, a ze dne 5. 9. 2018, sp. zn. 14 To 130/2018, opakovaně rozhodnuto o zamítnutí žádosti L. Ch.-A. o propuštění z předběžné vazby, a to za současného nepřijetí jeho písemného slibu, nabídky peněžité záruky ve výši 20.000 €, dohledu probačního úředníka a předběžného opatření v podobě zákazu vycestování a odevzdání cestovního pasu. Naposledy bylo o zamítnutí opětovné žádosti vyžádaného o propuštění z předběžné vazby za současného nepřijetí jeho písemného slibu, nabídky peněžité záruky, předběžného opatření v podobě zákazu vycestování do zahraničí a nestanovení dohledu probačního úředníka nad jeho osobou, rozhodnuto napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 2. 2019, sp. zn. 14 To 131/2018. Vrchní soud v této souvislosti konstatoval, že i přes poměrně dlouhou dobu jejího trvání důvod předběžné vazby nikterak nepominul, přičemž s ohledem na závažnost a okolnosti související s osobou vyžádaného nelze vazbu ani reálně nahradit některým z alternativních opatření. Oproti předchozím dvěma rozhodnutím o žádostech vyžádaného o propuštění z předběžné vazby došlo dle vrchního soudu ke dvěma změnám majícím z hlediska rozhodování o dalším trvání předběžné vazby relevantní význam, a to jednak k prodloužení doby trvání vazby v důsledku vyžádání doplňujících informací od vyžadujícího státu, jejichž dodání bylo dle vrchního soudu avizováno bezprostředně před vazebním zasedáním konaným dne 7. 2. 2019, pročež doposud nemohlo být rozhodnuto o stížnosti vyžádaného proti rozhodnutí městského soudu o přípustnosti jeho vydání do ČLR. Druhou změnou je pak sama skutečnost, že oproti předchozím dvěma žádostem vyžádaného o propuštění z předběžné vazby již bylo městským soudem, byť dosud nepravomocně, rozhodnuto o vyslovení přípustnosti jeho vydání do ČLR k trestnímu stíhání pro shora popsaný trestný čin podvodu, což dle vrchního soudu nepochybně zesiluje intenzitu důvodů předběžné vazby. V tomto ohledu se Nejvyšší soud plně ztotožňuje s přiléhavou argumentací vrchního soudu, obsaženou v bodech 22. a 23. odůvodnění napadeného rozhodnutí, ve kterých se podrobným způsobem, odpovídajícím pravidlům formální logiky, vypořádal s námitkou obhajoby vyžádaného stran délky extradičního řízení, jakož i samotné předběžné vazby, s tím, že v duchu nálezu Ústavního soudu ze dne 22. 11. 2016, sp. zn. II ÚS 635/16, je třeba jinak pohlížet na důvody předběžné vazby v případě, kdy předběžné šetření stále trvá, a jinak tehdy, kdy již bylo ukončeno a postaveno najisto, že je vydání dotčené osoby přípustné, což je třeba s ohledem na psychologický dopad pravomocného rozhodnutí o přípustnosti vydání na další chování vyžádané osoby chápat jako tzv. zesilující důvod. Pokud pak vrchní soud v napadeném rozhodnutí dovozuje možnou existenci obdobně zesíleného důvodu předběžné vazby i v případech, kdy bylo o přípustnosti vydání rozhodnuto doposud nepravomocným rozhodnutím, což je i situace vyžádaného L. Ch.-A., aniž by tím bylo předjímáno budoucí rozhodnutí o jím podané stížnosti proti usnesení o přípustnosti jeho vydání, nelze tomuto závěru ničeho vytknout, neboť vrchní soud tyto své závěry akcentující specifika jím posuzovaného případu řádně odůvodnil, a to v kontextu aktuálního stavu extradičního řízení.
6. Vrchní soud se řádně vypořádal rovněž s otázkou důvodnosti vedení extradičního řízení, jíž vyžádaný ve své stížnosti opakovaně namítá, pročež lze plně odkázat na přiléhavou argumentaci vrchního soudu, dle které by byly podmínky pro zahájení trestního stíhání vyžádaného, pokud by mělo být vedeno na území ČR, splněny již jen na základě výsledků operativního šetření českých policejních orgánů a podkladů doposud poskytnutých vyžadujícím státem. Jak správně poukázal již vrchní soud, nelze za situace, kdy nebyla orgánům vyžadujícího státu doposud dána možnost vyžádaného vyslechnout a provést i další úkony trestního řízení, dospívat k závěru, že by s přihlédnutím k dosud shromážděným skutečnostem a důkazům o nich bylo trestní řízení vedené v ČLR zcela nedůvodné. V tomto ohledu je třeba připomenout, že oproti případům, kdy je trestní řízení vedeno v ČR, je přezkum důvodnosti vedení extradičního řízení výrazným způsobem omezen, a to v důsledku faktických možností, které jsou orgánům vyžádaného státu dány, jakož i tím, že trestná činnost, pro niž je extradiční řízení vedeno, je řešena příslušnými orgány jiného suverénního státu, a to se všemi specifiky, jež z této situace plynou. Na tomto místě lze odkázat mimo jiné na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 3. 2019, sp. zn. 11 Tvo 5/2019, jímž byla řešena identická situace další z osob vyžádaných k trestnímu stíhání vedenému v ČLR pro tentýž skutek jako v případě L. Ch.-A. Podle citovaného usnesení Nejvyššího soudu není v samotném řízení o vyslovení přípustnosti vydání osoby do jiného státu přezkum zaměřen na zhodnocení všech adekvátních důkazů vztahujících se k vině vyžádané osoby, neboť takovým způsobem by české soudy suplovaly činnost cizích orgánů činných v trestním řízení. Taková úloha jim však nepřísluší, pročež svou činnost omezují toliko na přezkum podmínek uvedených zejména v §91 zákona č. 104/2013 Sb. Jak správně konstatoval i vrchní soud v odůvodnění napadeného usnesení, tím že vyžadující stát v době, jíž lze považovat ještě za přiměřenou, reagoval na žádost o poskytnutí doplňujících informací, jež se vztahují jednak k popisu skutku, pro který je extradiční řízení ve vztahu k osobě L. Ch.-A. vedeno, jakož i k obsahu ujištění, které ČLR jako vyžadující strana na podporu své extradiční žádosti předložila, došlo ke zpochybnění námitky vyžádaného stran vedení trestního řízení na území vyžadujícího státu, jakož i důvodnosti zahájení trestního stíhání. Jako nedůvodnou je pak třeba odmítnout též námitku vyžádaného, dle které mu v ČLR v důsledku tchajwanského občanství reálně hrozí možnost uložení exemplárního trestu, neboť s ohledem na přístup vyžadujícího státu k žádosti české strany o poskytnutí doplňujících informací vztahujících se mimo jiné i k obsahu ujištění, poskytnutého čínskou stranou na podporu její extradiční žádosti, jsou takovéto obavy za současného stavu věci ryze hypotetické.
7. Rovněž jde-li o konkrétní námitky vyžádaného stran nepřijetí alternativních opatření nahrazujících předběžnou vazbu, nelze tyto považovat za jakkoliv důvodné či relevantní. Vrchní soud v Praze náležitě, tedy uvedením zcela konkrétních okolností, odůvodnil, v čem i nadále spatřuje za naplněný důvod předběžné vazby, načež přesvědčivě uvedl konkrétní relevantní skutečnosti a jejich souvislost s nutností pokračování v omezení osobní svobody vyžádaného. Namítá-li vyžádaný, že vrchní soud ani přes jeho požadavek neurčil výši nabízené peněžité záruky, nelze tomuto postupu soudu ničeho vytknout, neboť jak správně vrchní soud deklaroval, výše peněžité záruky je určena až v okamžiku, považuje-li soud přijetí tohoto alternativního opatření nahrazujícího vazbu s přihlédnutím jednak k majetkovým poměrům osoby nabízející složení kauce, jakož i k povaze a závažnosti trestného činu, pro který je extradiční řízení vedeno, za přípustné. V případě vyžádaného však bylo vrchním soudem přímo deklarováno, že bez ohledu na majetkové poměry osoby nabízející složení kauce, by výše této peněžité záruky musela korespondovat s mimořádnou závažností důvodů vazby a okolnostmi dané věci, jež jsou charakterizovány zejména tím, že se jedná o vazbu v rámci extradičního řízení, kdy by útěk vyžádaného z ČR, coby dožádaného státu, znamenal faktické ukončení tohoto řízení, což se však v případě vyžádaného nestalo. Závěru vrchního soudu o tom, že ani vyžádaným L. Ch.-A. zvýšenou nabídku peněžité záruky, jíž prezentoval v rámci vazebního zasedání (tj. ve výši 45.000 €), nelze považovat za akceptovatelnou alternativu vazby, pročež bylo podle §73a odst. 2 písm. b) tr. řádu a contrario rozhodnuto o nepřijetí nabídky této záruky, nelze ničeho vytknout, neboť zcela koresponduje s výsledky provedeného extradičního řízení. Při zvážení obecné možnosti nahrazení předběžné vazby vyžádaného přijetím peněžité záruky nelze pominout aktuální fázi extradičního řízení, kdy bylo, byť dosud nepravomocně, rozhodnuto o přípustnosti vydání L. Ch.-A. k trestnímu stíhání do ČLR, což představuje významný faktor ovlivňující další chování vyžádaného, a to i z hlediska jeho setrvání na známé adrese na území ČR či ochoty být v kontaktu a respektovat výzvy ze strany českých orgánů činných v trestním řízení po celou dobu trvání extradičního řízení (tedy nemařit dokončení probíhajícího extradičního řízení). Nad rámec výše uvedeného nelze pominout ani majetkový charakter trestné činnosti, pro kterou je ve vztahu k osobě vyžádaného extradiční řízení vedeno, pročež nelze zcela vyloučit, že by původ nabízené peněžité záruky mohl pocházet právě z této protiprávní činnosti.
8. Souhlasit nelze ani s námitkou vyžádaného, že se vrchní soud nevypořádal s otázkou přípustnosti náhrady předběžné vazby institutem písemného slibu vyžádaného, neboť v bodě 23. odůvodnění napadeného usnesení vrchní soud jednoznačně deklaroval, že písemný slib vyžádaného, stejně jako dohled probačního úředníka či uložení některého z předběžných opatření (včetně zákazu vycestování ve spojení s odevzdáním cestovního pasu vyžádaného), nelze v daném případě považovat za instituty, jež by dostatečným způsobem nahrazovaly setrvání vyžádaného v předběžné vazbě, tedy jež by zajišťovaly dosažitelnost vyžádaného, který je cizím státním příslušníkem, v průběhu v ČR vedeného extradičního řízení. Vrchní soud v napadeném rozhodnutí, jež i v tomto ohledu potřebným způsobem odůvodnil, pouze konstatoval, že výše uvedené instituty s ohledem na charakter extradičního řízení a účel předběžné vazby nepředstavují taková opatření, jež by svojí podstatou odpovídala náhradě předběžné vazby, neboť na případné porušení těchto omezení a zákazů nelze reagovat v reálném čase, nýbrž jen ex post, v důsledku čehož by bylo na místě návrh státního zástupce na vyslovení přípustnosti vydání z důvodu uvedeného v §95 odst. 3 zákona č. 104/2013 Sb. zamítnout, čímž by celé extradiční řízení skončilo a vůči vyžádanému by pro porušení uložených povinnosti plynoucích z institutů nahrazujících vazbu nebylo možno vyvodit žádné důsledky. Závěr vrchního soudu (prezentovaný v bodech 24. až 26. odůvodnění napadeného usnesení) tak nelze vykládat způsobem, že náhrada předběžné vazby písemným slibem vyžádaného, dohledem probačního úředníka či uložením některého z předběžných opatření je a priori nepřípustná, nýbrž tak, že takováto alternativní opatření nahrazující vazbu jsou v případě vyžádaného L. Ch.-A. z hlediska dosažení účelů předběžné vazby (tj. z hlediska zajištění účasti vyžádaného po celý průběh probíhajícího extradičního řízení, tedy z hlediska předejití situaci, kdy by vyžádaný mohl, a to za pomoci získání pravého či falešného cestovního dokladu, uprchnout z území ČR mimo schengenský prostor) zcela nedostačující.
9. Závěrem Nejvyšší soud konstatuje, že vrchní soud ve svém rozhodnutí přesvědčivě vymezil důvody vedoucí k zamítnutí opětovné žádosti vyžádaného L. Ch.-A. o jeho propuštění z předběžné vazby za současného nepřijetí navrhovaných alternativních opatření, jasným a srozumitelným způsobem vyložil, které skutečnosti jej k těmto závěrům vedly, přičemž zdůraznil též okolnosti, které ponechání v předběžné vazbě ještě umocňují. Závěrům Vrchního soudu v Praze, s nimiž se Nejvyšší soud plně ztotožňuje, tedy nelze ničeho vytknout, když obsah odůvodnění stížností napadeného rozhodnutí odpovídá též požadavkům vyplývajícím z ustanovení §134 odst. 2 a §73c tr. řádu ve spojení s §94 odst. 2 zákona č. 104/2013 Sb. Stížnostní námitky vyžádaného Nejvyšší soud neshledal natolik závažnými, aby odůvodnily stanovisko odlišné od závěrů Vrchního soudu v Praze o nutnosti zamítnutí jeho žádosti o propuštění z předběžné vazby a též o nemožnosti jejího nahrazení některým z alternativních institutů, kterým lze za podmínek §94 odst. 2 zákona č. 104/2013 Sb. za užití §73 a §73a tr. řádu vazbu nahradit.
10. S ohledem na výše uvedené skutečnosti tak Nejvyšší soud podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu podanou stížnost vyžádaného L. Ch.-A. jako nedůvodnou zamítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. 3. 2019
JUDr. Antonín Draštík předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Tomáš Durdík